 |
|
 |
Aneb možná jste tvrdý, ale my jsme tvrdší.Celý kolotoč, na kterém jsme za tři dny užili srandu, zmatek i strach jsme si vlastně roztočili sami, takže si nemáme na co stěžovat, ale přece jenom, stálo to za to. To že se vysokoškolský student nachází takřka neustále ve finanční tísni je věc notoricky známá. Pokud již náhodou má zaplacené koleje, určitě mu chybí lítačka na šalinu (nebo nezaplacená pokuta na dopravním podniku), pokud má i tu, jistě nechodí do menzy no a o tom, že by si kupoval skripta ani neuvažuje. Finanční situace by sice šla vylepšit činností zvaná práce, jenže práci považují někteři z nás (jako třeba já), za poslední možnost seberealizace, takže je jednodušší se uskrovnit. Proto se nedivte, že představa dopravit se do Beskyd stopem a ušetřit tak cca 150 Kč za vláček, měla v našich srdcích značné sympatie již od počátku. Odjezd byl tedy stanoven na čtvrteční ráno, no ráno, vzhledem k tomu, že naše vnímání času je velmi subjektivní, odjíždět jsme měli v 11 hodin. Pájis mě jěšte stačil poslat do kolen svým výhodným nákupem pečených ryb, kdo chce vědět víc tak se ho radši zeptejte, já to sem napsat nemůžu, von by mi to někdy spočet.Štěstí nám přálo a autíčko, pokud se nepletu Nissan vlastněný shovívavým řidičem kterému se zželelo dvou humusáků stojících u silnice, trhalo kilometr za kilometrem. Pan majitel si sice stěžoval, že TO nejede, nebrzdí a vůbec, ale cestovní rychlost 180 km/hod mluvila o něčem trošku jiném. K tomu nám hrál Elán, svítíčko slunilo, na nebíčku ani mráček, no co víc si přát. V Brně jsme vystupovali za o chloupek víc než hodinu a půl, což je výkon opravdu sportovní, který potěší asi každého kromě Policie ČR. Se stopováním na Olomouc to bylo krapánek horší, ale za další hodinku a půl jsme se již soukali do Octavie, řízené jakýmsi záchranářem z Jeseníku. O čem jsme si povídali s ním Vám radši nepovím, jednak proto, že jsem s jeho názory víc než nesouhlasil a druhak jsou nepublikovatelné. Navíc mě Montiho domluvy na téma: Impertinence vulgarismy a jejich nepoužívání", začínají poslední dobou zmáhat no a třeťak stejně nepřijdete o nic zajímavýho. Moravská metropole nás přivítala s náručí otevřenou dokořán, tudíž jsme se optimisticky rozhodli využít služeb MHD, v našem případě představované autobusem IKARUS maďarské provenience. A dnes již vím, že kdo tímto dopravním prostředkem nikdy necestoval, nemůže si vážit života, jelikož neví co je strach. Prvotním výstupem tohoto monstra je totiž hluk a to vskutku neuvěřitelný a to že se celá konstrukce jakž takž pohybuje kupředu je patrně vedlejším produktem. Jo abych nezapoměl, stabilita v zatáčkách taky nic moc. Právě v Olomouci nás postihla první drobná krize - vím že to, že vás na stopu nevezme nikdo bezmála 4 hodiny rozhodí pouze slabší povahy, ale my jsme situaci psychicky maličko nezvládli a přesunuli se zčásti autobusem, zčásti po vlastní ose na místo jiné. Jestli vhodnější, to si jist nejsem, protože stopovat na dálnici přímo pod stanicí dálniční policie je trošičku drzost, ale budiž. Když ale sluníčko začalo pomalu přebíhat k našim západnějším sousedům a tvářilo se, že se nám ukáže zase až zítra, bylo nutné přistoupit k prvnímu (upozorňuji že prvnímu z mnoha) krizových plánů. Ten vyšel celkem v pohodě a do Lipníka nad Bečvou na nádraží jsme dorazili v 19.59 a tak jediné co nám trošičku kazilo radost bylo, že vlak který jsme viděli (19.56) byl toho dne předposlední a další jede až v 23.05. To že se toho dne do Ostravice asi nedostaneme, začínalo být pomalu více než jisté. Krizový plán B spočíval tedy v zajištění noclehu v Ostravě. K tomu byl potřeba telefon na kartu a ukázalo se, že v celém Lipníku (velikostně srovnatelném s naším krásným městečkem), nachází se tento pouze jeden cca 1,5 km od nádraží a kolem něj se houfují davy telefonováníchtivých občanů. A jelikož jsme měli asi dvě hoďky, posadili jsme se na silnici směrem na Ostravu, občas konverzovali s okoloprocházejícími vojáky (a vzpomínali na Piškota). Vlak v jedenáct nám překvapivě neujel, takže jsme v 15 minut nového dne vystoupili v Ostravě, ospalí, špinaví, no prostě radost pohledět. Zbejvalo jen nafasovat sbijak, sfarat do Bezruča, narubat vagon uhla a zeptat se štajgra kde že se můžeme vyspat. Jistě práší se mi od úst, noc jsme strávili na podlaze bytu Pájisovy sestry odkud nás v 6.00 vyhnal nepříjemně vyvádějící budík. Následovala stará dobrá cesta no a v devět hodin ráno jsme podupávali pod Šancí kde měl nocovat Číča se svým oddílem. Samozřejmě že pod Šancí nebyl vůbec nikdo a nám nezbylo než pokračovat po vytušené cestě. Abych nezapoměl, mapu jsme samozřejmě neměli a Zdenyho popis cesty: no půjdeme po modrý když budeme mít čas, kouknem se sem a sem, ale možná půjdem jinudy, nikdo neví" nám taky moc nepomohl. Doufali jsme, že naše milované napadne nechati nám po cestě nějaké znamení, očividně jsme je však přecenili a nikoho to samozřejmě ani nenapadlo. Celkem mě zarazilo, že to nenapadlo ani Mejšu jehož veškeré jídlo jsme nesli a tudíž bylo v jeho zájmu aby jsme na oddíl narazili. Já bejt v jeho situaci, vleču s sebou pět kilo latexu a kreslím na cestu desetimetrový šipky, ale každýmu podle jeho gusta. V nohách jsme měli ten den už asi 12 kilometrů a po oddílu ani stopy - nejlepší čas pro třetí krizový plán - ještě hodinu po modrý a pokud nenajdeme nic co by svědčilo o přítomnosti oddílu v těchto končinách, čeká nás třídenní sólovka po Beskydech. K tomuto rozhodnutí přispěla krom jiné úvaha, že první den by oddíl hnal 15 kilometrů jen naprostej (jak jen to říct....) ehm šašek, ale jak jsme se později dozvěděli, našeho milého Montiho jsme přece jenom podcenili. Na modré jsme našli jen jakéhosi domorodce, který se dušoval, že tady tudy nikdo už věky", takže nezbývalo než vzdát se stíhání oddílu a vyrazit směr sekundární cíl - Lysá hora a Ivančena. Abych vám přiblížil naši situaci: měli jsme mlhavé tušení kde jsme my, vůbec žádné kde je oddíl, jestli se vůbec pohybuje v téhle části Beskyd a o modré značce jsme věděli jen to, že vede někam ke Slovensku a pak se stáčí zpátky i když tím jsme si nebyli jistí, protože mapu jsem viděl jen já a to asi na půl minuty. Nemyslím si, že by nám s Pájisem někdy vadilo že nevíme kam jdeme, ale tohle bylo trošičku moc nejistoty najednou a ještě tady byla možnost chytit Číču, jehož trasu jsem paradoxně znal skoro dokonale. Myšlenka na sólovou akci byla zhacena hned při návratu k značce zelené, to když se ze dvou ošklivek ráchajících se v potoce vyklubaly půvabná děvčata Dajda a Pastelka. Z houští na nás ještě vyjuknul Micio a Bill a já začínal mít pocit že se mraky nad náma pomalu ale jistě trhají. Cesta následující probíhala v tempu více než poklidném a těsně před Lysou jsme Číču a jeho oddíl skutečně dohnali. Myslím že můžu mluvit i za Pájise, ale celej čtvrtek na silnicích, málo spánku a bezmála dvacet pátečních kilometrů bylo opravdu znát a nahoru jsme se doploužili oba více méně jen silou vůle, prostě ne zrovna v pohodě, abych pravdu řekl tak ztahanej jak kůň. Lysá Hora byla vždycky bombónek, ale letos byla pro nás ještě zabalená v celofánu - no prostě pikoška. Nahoře jsem viděl konečně celou brněnskou marškumpačku a srdíčko mi opravdu zaplesalo, teda až do té doby než jsem se zmínil o nášich. Všichni protáhli obličeje na ksichtíky a já se vážně nestačil divit. Teprve když mi Gabča řekla, že od našeho Jitálka slyšela, že považujeme brňáky za rozmazlený městský skauty mi bliklo. Asi se podivíte když budu teď psát negativně o uzavřenosti, když ji v článku druhém (čarodkách) schvaluji. Představte si teď prosím na chvíli že nepatřím k oddílu protože Vám chci, dětičky oddílové a pracovní kroužku říct jen tohle: Oddíl je opravdu, ale opravdu na úrovni na jaký snad ještě nebyl. Jste vážně, vážně machři, jenže pokud si to o sobě budete myslet, nesaháte ostatním ani po kolena. To co jste se naučili, to co vám předal pracovní kruh, máte k tomu abyste pomáhali ostatním, pokud si budete chtít jen přišívat odborky na rukávy, můžete to zabalit. K čemu nám bude nejlepší oddíl, když si o nás budou myslet že jsme arogantní grázlové. Proto hlášky typu rozmazlený městský skauti" neříkají nic o nich ale o Vás. Dětičky moje, uvědomte si, že to jak oddíl vypadá je sice i vaše zásluha, ale taky zásluha vašeho zázemí, rodičů, vedení. Děkujte Bohu, že tohle zázemí máte a nevyvyšujte se na nikoho kdo ho nemá, nebo ho má horší, protože jak opakuje Monti při každé příležitosti, kdo se povyšuje, bývá ponížen. Byl jsem moc rád a na druhou stranu hrozně zklamanej když jsem se dozvěděl, že mě a Pájise nebere sedmdesátka jako Naději", ale jako novoměšťáky", to že pro Naději existuje vlastní termín mě vážně vyděsilo a upřímě řečeno, nemyslím si, že by chyba byla na straně sedmdesátky. No přestanu vám rejt do svědomí, přeberte si to každý sám, jen chci aby jste věděli, že jsetli mě letošní Ivančenu něco kazilo bylo to právě tohle. Následovala vrcholová prémie (tentokrát broskve se šlehačkou) a potom zlatý hřeb výstupu na Lysou - prohlídka věže. Řeknu vám, že Beskydy jsou odtud ještě hezčí, protože víte, že výš už být prostě nemůžete, pokud nemáte křídla. Pro mě osobně bylo obrovskou satisfakcí, že onou sjezdovkou, kterou jsem se každý rok plahočil nahoru, prořítil jsem se letos ve směru opačném tudiž zhora dolů. Spolu s Číčou a Dajdou jsme k pobavení okoloputujících turistů připomínali šílenou lavinu, řítivše se dolů a radostně křičíc na celé Beskydy. Micio s Pastelkou zvolili pro cestu dolů tandem na pláštěnce, což je sice také zábavné ale jisté partie (ještě ne záda a už ne nohy) při této metodě bohužel poněkud navlhly. Na Ivančenu jsme dorazili asi po dvaceti minutách, a kolem mohyly (ještě liduprázdné) kuchtili a opalovali se a vůbec až do doby, kdy nám sluníčko naznačilo, že je nejvyšší čas hledat si nocležiště. Málem bych zapoměl na studánku, která letos naše vyčištění opravdu potřebovala, a doufám, že jí to zase nějakou dobu vydrží. Místečko pro spaní jsme našli na oné terásce kde jsme spali loni první noc a protože byl zrovna Velký Pátek, přečetl nám Micio z Novýho zákona něco málo na dobrou noc. Zbývalo jen zmlátit Dajdu, uvařit spolu s ní, Pájisem a Bilem něco k snědku a šupky dupky do pelíšku jak jinak než pod širákem, vždyť bylo tak krásně. Ráno začalo opravdu nepěkně až hnusně a to rozcvičkou, které jsme se navzdory všem předsevzetím zůčastnili. Kevina bolely záda, nebo to jsme si vlastně mysleli, tudíž jsme se sbalili a vyrazili k mohyle, kde se houfovalo skautstvo z celé republiky. No a jako všude kde je pohromadě hromada lidí, našly se i tady věci které se mě vůbec nelíbily, jako papalášové, kteří si myslí, že když maj zlatej lístek na rukávu, můžou buzerovat celej svět plus pár přilehlejch planet, skauti házející plechovky do lesa a tak. Největší pikošku, třináctileté skautky studující horlivě v Bravu rubriku Láska, sex něžnosti jsem si nechal zvěčnit foťákem, uznejte sami, vás by to nepobavilo? Nikdy bych si nemyslel že napíšu, že jsem se mezi skautstvem necítil dobře ale když se začalo okolí plnit žlutohnědým morem" (což je jak jsem se dozvěděl trampské označení pro skauty), když se objevil první megafon, byl nejvyšší čas zavelet k sestupu do údolí. S Číčou jsme se ještě rozhodovali, jestli nezůstat v horách ještě den, na takovou malušenkou sólovečku, no a ještě že jsme to neudělali. Kevinovy záda se totiž zhoršily tak, že nemohl skoro vůbec chodit a nezbylo než ho do údolí snést na ramenou. I když vám řeknu že na každého z nositelů (Číča, Bill, Micio, Pájis, já) vyšlo tak třičtvrtě kilometr, byla to ta nejdelší štreka kterou jsem kdy šel, zvláště když se ukázalo, že cesta s kopce není s dvánáctiletým kloučkem za krkem pomocník, jako spíš nepřítel. Dole v Malenovicích se Dajda obětavě vrhla na projíždějící auto, ukecala pana řidiče a Kevin spolu s Pájisem vyrazili do Frýdlantu na nádraží. Ostatek se stavil na občerstveníčko sestávající se z ruské zmrzliny a limonádky a čekala nás už poslední cesta po svých - na Frýdlantské nádraží. V sanitce která nás potkala, seděl Kevin, jelikož Pájise osvítilo, naložil si Kevina na svá bedra a vydal se s ním na polikliniku. Sanitka Pájise vyvrhla a vcucla Kevinovu sestru Hanku a Dajdu jakožto pedagogický dozor. Ztráta mojí oblíbené hračky mě zarmoutila (Tesis tam nebyla tak jsem neměl koho trápit) a já byl celkem rád, když jsem se rozvalil do vláčku, který nás dovezl až do onoho nepěkného města na soutoku Svitavy a Svratky, kde se podstatná část naší výpravy rozutekla do svých domovů. Cesta z Brna domů je vždycinky únavná, a ani teď tomu nebylo jinak. jen rodiče byli poněkud překvapeni, jelikož o den dříve se z výpravy nejezdí příliš často. V neděli jsem se jen došel k vlaku vysmát se Mejšovi, podívat se o koho všechno sem přišel, zjistit jak jste se měli a při té příležitosti jsem se dozvěděl že byl specielně pro mě vypraven zvláštní vlak křížal od rodiny Kutalů, který byl však po mém nedoražení cynicky zkonzumován hladovým oddílem. Takže Lenko díky, někdy příště, ale máž bod za snahu, já to příště stihnu. Jo abych nezapoměl, bylo to super. |
| Pudil |
 |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |