 |
|
 |
|
Tak na tento výlet jsme vyrazili díky Mikymu, který měl někde u slovenskejch hranic nějaký pozorování kvůli škole či co a že tam pojede na kole. No a Zdeny nelenil a navrhl, že ho doprovodíme. Slovo dalo slovo a tak jednu sobotu jsme stáli před Meinlem, kde jsme dokupovali poslední potraviny, nechali se vyfotit a odkud taky vyrazili do dáli. Frčeli jsme směr Bystřice, Štěpánov, kde jsme omrkli nechvalně známou skálu a pokračovali dál. Kousek za Štěpánovem jsme opustili hlavní silnici na Boskovice a pustili se na obyčejnější silničky. Na to jsme se ale posílili nanukama a povzbuzeni místními obyvateli, že nás čeká pěknej vejšlap, vyrazili dál. Starousedlíci bohužel nekecali, a tak jsme po chvíli funěli do pořádnýho kopce (pohleďák hadr). No ale vydřeli jsme to a pokračovali dál. Dorazili jsme do Blanska, okresního to města a hledali, co jiného než cukrárnu. Jedna sympatická slečna nám poradila a my se za chvíli již cpali sladkostma. Velkou výlohou jsme koukali na naše kola a vesele doplňovali kalorie. Pak jsme ještě venku lehli na chvíli do trávy a koukali do mapy a plánovali trasu. Jelikož to byl trávník mezi bytovkama tak vás asi nepřekvapí, že trávník skrýval různá nebezpečí, která docela zapáchala. No statečně jsme se nastraženým nástrahám vyhnuli a vyrazili opět dál. Cestu jsme si zpříjemňovali debatováním o všem možném, občas jsme něco prohodili i s dalšími cyklisty, se kterými jsme se míjeli či je předjížděli. Za Jedovnicema jsme u silnice potkali obsypanou jabloň, a tak jsme ji ochudili o několik jejích plodů, které by stejně jinak shnily ve škarpě. Takto jsme s různými přestávkami pokračovali až do Vyškova, kde jsme si na náměstí dali delší pauzu. Opět jsme doplnili kalorie, a protože ve Vyškově je vojenská posádka, do které bude chodit Piškot (v té době byl ještě v Jincích) napsali jsme mu dopis, který jsme schovali pod lavičku. Bohužel ale jak jsme se později dozvěděli, asi někdo dopis sebral, protože když už byl Piškot ve Vyškově, tak už tam nic nebylo. Od Vyškova jsme vyrazili směr Ivanovice na Hané, kde jsme se zastavili před domem mého bývalého spolužáka z učení, mimochodem i skautem, který mě do toho všeho zatáhl a já se šel poptat co a jak. Bohužel spolužák byl zrovna na dovolené a tak jsem od jeho bráchy vyžmundral vodu a razili jsme dál. Protože už se ale začínalo smrákat, tak jsme se pomalu poohlíželi po místě na přespání. Zahlídli jsme, kousek před vesnicí Švábenice, lesík v poli, ke kterému jsme dojeli a kde jsme hledali nějaký úkryt. Bylo to tam ale takový divný, že jsme tedy zakotvili přímo na poli u paty stohu slámy. Tam jsme si udělali společné letiště, kam jsme po večeři ulehli. Občas nám běhaly myšky okolo hlavy, ale jinak se nám spalo vcelku dobře. Ráno jsme vstali udělali ke snídani kakaí a po sbalení se již rozdělili. Miky totiž pokračoval dál ke slovenským hranicím a já se Zdenym frčeli zpět do NM. Popřáli jsme si tedy šťastné cesty a Zdeny ještě Mikymu nakázal zavolat až dorazí, abychom věděli, jestli dojel v pořádku. Se Zdenym jsme se ještě stavili ve Vyškově v obchoďáku, kde jsme si dali druhou snídani a frčeli zhruba stejným směrem. Zastávku jsme udělali opět v blanenské cukrárně, kde jsme se zase posilnili na další cestu. Domů jsme dojeli někdy pozdě odpoledne, hromadu kilometrů (kolem 120ti) v nohách a měli jsme toho tak akorát. Nejhorší asi byl kopec ze Štěpánova k Bystřici, kterej jsme už vyjížděli opravdu z posledních sil. Pařilo sluníčko a byl to zkrátka pořádnej vejšlap. No ale dorazili jsme, a jak mi Zdeny později řekl, tak i Miky bez větších problémů. Miky pak ještě ukázal, co v něm je tím, že když jel zpět z toho školení tak zvládl celou cestu jedním tahem. Je to děsnej flák, dobrejch 170 km. A tak my, co se tady snažíme ujet nějaký rekordy, se můžeme jít zahrabat. Na Mikyho zatím opravdu nemáme. Ale nová cyklistická sezóna právě začíná a tak kdo ví? |
| Mládě |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |