Tábor 1. oddílu Naděje
Toulovcovy maštale
27. července - 6. srpna 2000
Seděl jsem v autobuse do řeckých Atén a vzpomínal, jak jsem se sem vůbec dostal. Vše začalo, když Alchymista spojil pět kamenů mudrců a vytvořil z nich zázračný kámen Sserpex. Pak začala velká dřina-vydělávání debenů. Ve stínu pyramidy jsme poprvé vyvolali strážce tajemství. V té době už jsme měli dost debenů na vykoupení první stavby a získávání prvních svitků, ve kterých je zakreslena mapa k pokladu faraona Ramesse.
Pak už to šlo ráz na ráz, jedna stavba za druhou, za peníze z prodaného sarkofágu, ze sponzorských darů
Ze snů mě probral řecký celník. Honem, honem jsem vyhrabal svůj pas, abych mu ho ukázal. Vše bylo v pořádku a my pokračovali dál. "Nad ránem už tam budem," pomyslel jsem si a znovu jsem usnul.
Athény jsou opravdu krásné město. Vyhledat egyptský konzulát nebyl žádný roblém, ale ta ženská tam. Že prej nás nepustí do země bez víza a expedičního loga. Museli jsme oběhat snad stovky úřadů, než jsme dostali potřebná razítka. Navíc jsme měli málo peněz na lodní lístky, takže hurá na lešení a opravovat chrámy na Akropoli. K večeru už jsme toho měli plné zuby. Každopádně peněz už jsme měli dost, víza a loga taky, takže jsme se nalodili na parník do egyptského Rashidu.
Ráno jsem se probudil, umyl a oblékl jako každé ráno. Chtěl jsem vyjít na palubu nadýchat se čerstvého vzuchu a tu jsem zjistil, že se moje kajuta nepatrně změnila. Byla dřevěná s rákosovou střechou. Zmateně jsem vyběhl ven, ale tam byl úkaz ještě podivnější. Nejenže neměla už komíny, ale dva stěžně s plachtami, ale co bylo ještě podivnější, kotvila uprostřed starověkého Rashidu. Po chvilce desorientace a údivu jsem se vydal s přáteli do ulic toho podivného města. Dorazili jsme k hradbám faraonova sídla a zaslechli hlas vyvolávače. Říkal lidem země Ta-nperi (Egypta), že si faraon staví hrobku a shání dělníky, a že byl vykraden Dům života a že se ve městě objevili podivný cizinci (teda jako my), po kterých pátrá vojsko Shardanů. Automaticky jsem zavelel: "Musíme zmizet, dělejte!" Běželi jsme uličkami, dokud nám dech stačil. Vpadli jsme do malého krámku s mapami. "Přejete si?"ozvalo se za námi. "Á, vy jste ti cizinci.." Místní strážce map byl dobrý člověk, ukázal nám cestu ke strážci Domu života (SDŽ). Vydali jsme se tam. Dokázali jsme to jen tak zak. SDŽ nás chtěl hned udat, ale jakmile uviděl Sserpexy, pozval nás dál. Vše jsme mu vylíčili a ani jsme neskrývali, že bychom rádi zpět do naší doby. "Vaší jedinou nadějí,"zachraptil, "je hrobka faraona Ramesse, která se právě začala stavět. V ní bude vystavěna časová brána, kterou se dostanete zpět do vaší doby. Vaším úkolem je tedy dojít k té hrobce a najít v ní tu bránu. Máte štěstí, že máte svitky z Domu života. V nich je zakreslena mapa k této bráně. Dejte mi je, já je poskládám tak, abyste v nich mohli číst. Zatím se připravte na cestu. S vojáky už to zařídím, aby vás nepronásledovali."
Trvalo nám tři dny, než jsme sehnali dostatek debenů na cestu. Nakoupili jsme za ně dostatek jídla, pití a velbloudů, až do oázy Fajjumu. Třetího dne k večeru přinesl SDŽ hotovou mapu a my se vydali na dlouhou pouť.
Cesta vedla podél Nilu a zpočatku to vypadalo, že to bude pěkný výlet. Vše se změnilo v Gíze.Tamnější správce Rachef si vzal do hlavy, že kvůli nám nemá nejvyšší pyramidu v Egyptě, a že za to musíme zaplatit. Už už to vypadalo, že nám popraví nejmladší členy, když tu se ze tmy vynořil Mojžíš.Tenhle chlápek musí mít obrovskou moc, protože Rachef okamžitě začal pískat tak, jak Mojžíš pískal. Vyvázli jsme z toho se zdravou kůží, i když jsme se nadřeli. Museli jsme podkopat Cheopsovu pytamidu, aby klesla a byla níž než Rachefova. Mojžíš nás doprovodil až do Fajjůmu. Zde nám, jak jsme předpokládali, došly zásoby. A jelikož je Fajjům obilnicí světa, nebylo těžké najít si práci a vydělat si na nové.
Před námi byl zdlouhavý pochod pouští. Naším průvodcem se stal Setau, muž z poustě. Setkali jsme se s ním na jedné z egyptských soutěží, kdy skarabeové prolízají černými a červenými dvířky bedýnky. V poušti jsme potřebovali dvojnásobné množství vody, takže jí docela ryvhle ubývalo. U místa zvaného Kodesh nám zastavilo cestu chetitské vojsko. Ze zpustošené krajiny jsme poznali, že to nebude mírumilovné setkání. A taky že ne. Nejdřív to vypadalo, že všichni přijdeme o kejhák. Chetité však nebyli zorganizovaní tak dobře na to, aby nás porazili.
Utrmácení a vyschlí jsme dorazili k branám královského města Vesetu. Setau nás předal svému příteli Ašovi a vratil se zpět do pouště. Aša se ve Vesetu opravdu vyznal. Byl z vyšších kruhů, takže pro něj nebyl problém sehnat nám práci v královské zahradě.
"Občané země Ta-meri, vstaňte a truchlete." Vzbudilo mě uprostřed noci. Vyběhl jsem z chatrče, ve které jsme byli ubytovaní. Venku byla rožnuta spousta svíček a lampionů. Všichni lidé spěchali ke královskému paláci. Doběhl jsem sem též, protlačil se davem a nevěřil svým očím. Na kamenném stole ležel mrtvý Pharao. Okolo stáli vojáci a podivná osoba otočená ke mně zády. Cosi si tam mumlala. Vtom se otočila čelem k davu. Ve světle loučí jsem spatřil hlavu šakala. Anup-bůh času právě vyjmul faraonovo srdce a nahradil je okřídleným skarabem.
Pharao byl druhého dne dopraven do své hrobky a pro nás nadešel čas rozloučit se s Ašou a pokračovat v cestě dál. Možná náhodou, snad na Ašovu přímluvu, se nabídl Ameni, že nás převede přes území obývané barbarskými kmeny Hyxsósů až do Údolí králů.
Probyli jsme se. Stanuli jsme před branami Ramessovy hrobky. Úzkou uličkou jsme pronikli do komnaty se sarkofákem. Nad mumií se opět skláněla ta podivná postava. Zmerčila nás: "Jsem Anup - bůh času, jestli jste vykradači hrobů, nadešla vaše poslední chvíle." Nevěděl jsem, co říct. Náhle slyším něčí hlasy. "Neseme dary mrtvému faraonovi." Anup byl hned vlídnější. Každý rychle něco našel, aby to položil na obětní stůl. Anup dal každému na oplátku achátového skaraba. Nadešla chvíle projít bránou času.
Anup poručil, abychom se chytili do kruhu a zavřeli oči. Začal odříkávat zaklínací formuli. Připadal jsem si jako v snách. Poslední jeho věta zněla: " U ohně na vás čeká faraonův poklad."
Ocitli jsme se nejen v naší době, ale také na dobře nám známém místě. Ihned jsme věděli, kde oheň hledat. Před táborákem ležela Rossetská deska - klíč k rozluštění hyeroglifů.
To byl poklad Ramesse - moudrost starého Egypta.
|
