 |
|
 |
Tábor 1. oddílu Naděje |
| Pyramidy číslo popisné |
|
Tato hra se uskutečnila v 2. programu. Přišel za námi úředník Ipef a řekl nám o svém problému. Že prý se v Egyptě postavily nějaké pyramidy bez stavebního povolení a my máme zjistit, které to jsou. Takže zase běhačka jako blázen, i když - no, k tomu se teprve dostanu. Ale teď už k pravidlům. Na čtyřech místech (Gíza, Sakkára, Abu Sír, Dashur) se stavěly ty pyramidy bez povolení.Tyto čtyři místa byla ve čtyřech směrech od tábora- Gíza nad skálou a nad sprchami, Abu Sír byl na cestě k Akropoli, Dashur na skále (malé) nad táborem a Sakkára na cestě, která vede kolem rozcvičkového místa. Ipef nám ještě řekl, že ty místa musíme navštěvovat pravidelně v abecedním pořádku. A tak jsme vyběhli. Zhruba tak po navštívení Dashuru byly mezi námi slušné rozestupy. Takže se stalo, že např. ke Gíze běžel Tesák (např.) už počtvrté a Čita (např.) podruhé-potřetí a Tesák mohl říct Ipefovi jen číslo té pyramidy, co v Gíze za tu dobu přibyla, a Čita mohla klidně nadiktovat všechny 3 čísla a nemusela se při tom tolik naběhat. Z toho plyne, že když jste běhali pomalu, tak jste měli vlastně obrovskou výhodu. To, že rychlí členi měli nevýhodu, tak to mi přišlo jako takové malé nedomyšlení pravidel, ale co můžu dělat. (Zvlášť, když se protestování běhají kolečka.) Stane se. Existovaly ještě pyramidy bez čísla, na které když jsme v nějakém městě narazili, tak jsme jí vzali s sebou a donesli jí Ipefovi do táborového kruhu. Za tyto pyramidy bylo nejvíc bodů. Můžu Vám říct, že když např. v Sakkáře bylo už šest pyramid s čísly, tak nebylo nejjednodušší zapamatovat si číslo té, která tam právě přibyla. Ale nakonec jsme to nějak zvládli. Celkově byl s námi Ipef spokojený. Hru vyhráli Jeleni, druhé jsme skončily my a pak už nevím. |
|
Jíťa |
| Pyramidy královen |
|
Na pásu v třetím programu stálo pyramidy královen a tak jsem si myslela, že to bude hodně na běhání, a taky že bylo. Přišel nás navštívit stavitel pyramid. Zeptal se nás, jestli bychom mu nepomohli postavit královnám pyramidy. My jsme samozřejmě souhlasili. Měli jsme je postavit z lega a lego jsme získávali od desperátů a byli to Mejša se šesti čudlíky, Tesis se čtyřmi, Pája a Pudil s osmi čudlíky na kostkách. Tímto způsobem jsme skládali celou pyramidu na desku, která byla v jídelně. První ji měli postavenou Jestřábi. Nám chyběli dvě kostky, když zvonili nástup na svačinu: Bohužel! |
|
Zuzka |
| Restaurování Dia |
|
Jak už napsal Pája ve zprávách, v této hře nešlo o posezení v nějaké restauraci, nýbrž o opravení sochy nejvyššího řeckého boha - Dia. (Pro někoho Zeuse.) Na programovém pásu na místě třetího programu byla kartička s nápisem Kavárna Akropolis a ještě tam bylo napsáno, že si s sebou máme vzít oblečení na brutál, takže bylo jasné, že si asi hezky v klídku u kávy neposedíme. Ale teď už dost toho okecávání a přistupme (přistoupím) k vlastní hře. Palác Akropolis představoval jeden skalní převis a cesta k němu nebyla vůbec jednoduchá (a ta zpátky taky ne). Ještě se vrátím k tomu brutál oblečení- naskytl se nám senzační pohled na Kutyho, který v modré pracovní kombinéze vypadal jako pravý dělník. Hra se konala v prostoru mezi skalami, kam nás zavedl Teo a tam nám rovněž vysvětlil, jak se dostaneme k onomu převisu. Naše trajektori vedla slalomem mezi několika stromy a potom jsme museli obkroužit dva stromy osmičkovým stylem a potom už co nejrychleji běžet do prudkého kopce, který byl ukončen krátkou soutěskou tvořenou dvěma velkými kameny, přes nějž byl položen jeden klacek, který nesměl být při běhu shozen (to je trpných rodů, co?!). Dále jsme pokračovali mírně z kopce přes provázek, který jsme měli přeskočit. Poté ještě níž k větší soutěsce tvořené skalami, která (ta soutěska) vytvářela takový tobogán, a tím jsme rovněž prolézali. Nutno ještě podotknouti, že ten tobogán byl docela slušně prudce z kopce a my ho sjížděli hlavou napřed. Z tobogánu už jsme podběhli pod převis a tam jsme otevřeli fixu barvy své družiny, kterou jsme nesli s sebou, a vybarvili jednu z třiceti částí Dia. Části byli různě veliké, a proto jsme mohli dohnat ztrátu z běhu (nebo se taky zdržet, když jsme vybarvovali větší kousek). Až jsme tak učinili, tak jsme seběhli mírně z kopce a poté už do strmého svahu nahoru. Když jsme byli nahoře, tak jsme podlezli provázek uvázaný mezi stromy a potom jsme už jen seběhli z kopce a po klikaté cestičce jsme pádili předat štafetu (fixu) jinému členu družiny. Ten člen oběhl stejnou trasu a tak to šlo pořád dál a dál až jsme jako družina vybarvili všech 30 částí Dia. Ten poslední potom už neběžel s fixou, ale s nůžkami a Dia přesně vystřihnul a přinesl. Celkově to byla hra dost na fyzičku, což jsme mohli zpozorovat snad na každém z nás, když už jsme běžli popáté do toho strmého svahu, tak jsme se tam drápali po čtyřech. Mě se stal takový malý úraz- když jsem šla na dráhu podruhé, tak jsem běžela těsně za Kutym. Kuty do tobogánu skočil první a já, protože jsem nechtěla ztratit moc času, tak jsem skočila na něj. Respektive na jeho patu. Při mém štěstí se jeho pata přesně dotkla mého nosu a moje tričko trošku změnilo barvu. Když jsme oba předali štafetu, tak mi Kuty půjčil kapesník a zkonstatoval, že ze mě teče krev jako z prasete. To mě skutečně velmi potěšilo, nechápala jsem, co tím chtěl Kuty říct. (Věřím totiž, že to bylo pouze přirovnání.) Byla to tedy pěkná vorva a vyhráli Jeleni, druzí Jestřábi, třetí Pomněnky a nakonec Lišky. Co víc dodat?! |
|
Jíťa |
| Rybolov |
|
Miky tuto hru vysvětlil tak, že nám řekl trasu, kterou jsme měli proplout v loďce. Loďku tvořila dvě prkna, která jsme museli držet. S těmi a s vlastnoručně vyrobeným prutem jsme měli běžet k Pájovi a prázdným krabicím od mléka. Do nich jsme se měli trefovat šiškami. Jakmile jsme se trefili a krabice spadla mohli jsme plout dál přes Akropole k jezírku ve kterém bylo šedesát dva ryb s různými hodnotami. Nejcennější ryba byla MIHULE. Všechny ryby jsme měli chytat na udici, kterou jsme si donesli. Jakmile jsme nějakou rybu chytili mohli jsme běžet zpátky do našeho, ne moc suchého tábora. Tam na nás čekaly originály těch ryb, které jsme museli chytat na své udice. Takhle jsme museli běhat pořád dokola, dokud nebyly všechny ryby vychytané. |
|
Kiwi |
| Šadůf |
|
Na řadu přišla další vorvávačka, tentokráte nesoucí jméno Šadúf. (Šadúf je zavlažovací systém používaný v Egyptě za Nové říše). Možnost vyzkoušet si Šadúf na vlastní tělo nám dal Motýlkář. Tato hra se odehrávala na pro nás dosud neznámém místě, na cestě u potoka. Pravidla byla velice jednoduchá. Na již zmíněné cestě bylo položeno sedm řad po čtyřech ešusích (pro každou družinu jeden) a osmá řada byly čtyři třílitrové kotlíky. Každá družina měla ještě jeden dvoudecový hrnek. Pomocí něho nabral první pověřený z družiny do hrnku vodu, donesl jí do prvního ešusu své družiny, vylil do něho obsah hrnku a běžel zpátky na start, kde hrnek předal dalšímu v pořadí. Ten s hrnkem vyběhl směrem k prvnímu ešusu odkud do něj přelil vodu a běžel dál ke druhému ešusu, kam zbylou vodu z hrnku přelil. Takto hra pokračovala pořád dál, až se nakonec voda v podstatně menším množství nalila do třílitrového kotlíku. Ten. kdo byl nyní na řadě, nabral do hrnku vodu z potoku a opět k prvnímu ešusu atd., atd. Většina družin (kromě Jestřábů) zvolily celkem špatnou taktiku běžet s hrnkem co nejrychleji. My Jestřábi, jsme s hrnkem chodili rozvážně, což se ukázalo nejlepší věc, protože jsme v každém kole donášeli do kotlíku podstatně víc vody než ostatní družiny. V průběhu hry se nic mimořádného nestalo, ale konec byl dost zajímavý. Podle všech předpokladů Rysům, Pomněnkám i Jelenům stačilo donést už jen poslední hrnek. Skutečnost však byla úplně jiná. Rysům se sice podařilo kotlík přelít jako druhým, ale Pomněnkám zůstala hladina přesně na kraji, takže museli běžet s hrnkem ještě jednou. Jeleni také nepřelili, takže to vypadalo na pěkný drama kdo z koho. Jeleni nad Pomněnkami sice vedli o dva ešusy (tzn. asi o 70 m), ale běželi s vodou tak zbrkle, že více jak tři čtvrtiny obsahu hrnu vycejprali. Pomněnky skončily teda třetí a Jeleni čtvtí. |
|
Kuty |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |