 |
|
 |
TÁBOROVÁ VÝPRAVAHned v prvním programu si nás Teo zavolal ke kruhu a od všech vybral hodinky. Poté nám řekl, že jako družina máme vytvořit sluneční hodiny. Prý se bude hodnotit kvalita i krása. A jak nám to sděloval, tak se na skále objevil Ameni a říkal, že přesně za hodinu máme být družina na skále se všemi věcmi potřebnými na výpravu. A tak ihned všichni začali šílet a balit věci, aby to do té hodiny stihli. Největším problémem bylo, že Tesis nám řekla, že si s sebou máme vzít věci z KAPu. Najít všechny ty drobné výrobky bylo pro mnohé skutečně oříškem. Ale zanedlouho se na skále začaly objevovat jednotlivé družiny. Každá měla vyhledat Ameniho a když si myslela, že už hodina uplynula, tak řekla (družina jako): Nadešel náš čas." Všichni usoudili, že ta hodina už je za námi, avšak všichni to řekli moc brzy a nejblíž se trefili Lišky. Ameni nám dal další instrukce ohledně naší cesty. Na pokyn: Nadešel váš čas" mohli Lišky (protože byli nejblíž s odhadem času) jít k borovici a tam si vyzvednout svoje svitky, na kterých byly napsány jednotlivé úkoly (k nim se dostanu později). Na prvním svitku byla popsána naše budoucí cesta a taky naše poslání. A tak jsme mohli v pětiminutových intervalech kráčet po silnici do Boru, kde na nás čekal Pája a dal nám takový karton s různě barevnými různými obrazci, který jsme si měli připevnit na batoh. Ostatní družiny samozřejmě dostaly karton také a naším úkolem nebylo nic jiného, než zjistit co nejvíce obrázků na kartonech ostatních družin a snažit se o to, aby nikdo nezjistil ten náš. My jsme hned v Boru slavily první úspěchy, protože se nám podařilo zjistit obrazce Lišek. Jenže na lesní cestě za Borem na nás vyběhl člen nepřátelského kmene Hyksósů (tento kmen nás totiž napadal během celé cesty) a tím, že některé z nás plácl (či trefil hadrakoulí či nám vytáhl šátek), tak nás připravil o některé vojáky z naší družinové armády. A tak jsme chodili podle svitku a plnili úkoly dvojího typu. První typ byl ten, že ve svitku (v tom hlavním) byly přesně popsány místa, kde budeme hledat úkoly (např. jeskyně na červené značce do (výmysl) Zderaze). Tím druhý typem bylo to, že jsme v určený čas otvírali svitky, které jsme dostali od Ameniho. Čas, kdy máme svitek otevřít, byl vždy napsán na onom dotyčném svitku. Měli jsme urazit celkem dlouhou trasu, než jsme došli do Betléma. V Betlémě jsme měli být tuším do 18,30 určitě, i kdybychom neměli mít splněny všechny úkoly. Takže jsme tak činili a šli a šli a šli. My jsme se v té cestě tak šikovně zamotali (a ještě lépe vymotali), takže jsme si cestu celkem zkrátili a předběhli jsme všechny družiny, co byli před námi. Abych taky mluvila trošku konkrétněji, tak bych vám vyjmenovala alespoň některé úkoly, které mi v hlavě utkvěly: tak např. jsme měli z tkaničky uplést turbánek; namalovat piptogramy tak, aby je stejně namalovali i ostatní členi družiny; složit básničku obsahující jména všech v družině; uvařit si oběd (to je úkol, co?!); doplnit jména egyptských bohů a kanop do obrázků; nasbírat a určit deset takových rostlin, aby je nenasbíraly ostatní družiny; najít co nejvíce ryb a určit je, a už nevím. My jak jsme šli, tak jsme se jen ujistili o správnosti naší cesty u jisté skupinky turistů, kteří šli poté s námi a ihned nás pánská část jejich expedice zvala na pivo a ta ženská s námi navazovala kontakty. Byli to docela příjemní lidé a dokonce pro nás i velice užiteční. Když jsme totiž rozbalily ten svitek s úkolem o rostlinách, z jejich řad se nám nabídl jistý pán, který prý zná květinky velice dobře a tak nám jich několik pomohl nasbírat (což o nasbírání moc nešlo, to bychom zvládli lehce, on nám je hlavně pomohl určit). Takže jsme nakonec došli do Betléma skutečně včas. Za chvíli dorazili i Jestřábi. Protože jsme měli už docela hlad, tak jsme se občerstvili a potom přišjel (to jako že tlačil kolo) Ameni a s ním i Hyksós, který nás pěkně prohnal a znovu nás oloupil o pěkně hodně vojáků. Když dorazily i ostatní družiny, tak jsme se přesunuli nad Betlém a tam jsme si mohli vybrat- buď budeme stavět přístřešek nebo ne. Většina byla proti stavění, avšak nakonec jsme něco postavili. Bylo to sice mizerný, ale bylo to. Pak už jsme se jen tak flákali a říkali Amenimu, jak jsme splnili úkoly na naší cestě. On si výsledky zapsal, aby to následně mohl všechno vyhodnotit. Také každému napsal na ruku jedno či více písmen. Když jsme si udělali určitý systém, tak jsme mohli získat jednu větu. Přišli jsme na to akorát my (Pomněnky) a byl to docela pěkný citát- bohužel si ho už nepamatuji. Ještě před tím, než se s námi Ameni rozloučil, tak nám řekl, že brána do Údolí králů se otvírá zítra nejdříve v 11 hodin a je to na místě, kde se stýkají tři turistické značky- modrá, červená a žlutá. Potom jsme ještě spálili ty vojáky, které nám zabili Hyksósové. Po večeři přišli Pudil s Verčou a pak už jsme všichni zalehli a postupně usínali Asi ve 2 ráno mě vzbudí neskutečný hluk a déšť a Teo mi říká, ať se jdu schovat pod přístřešek. Když jsem však viděla, jak je tam plno a ještě se tam lidi cpou, tak jsem se na to vykašlala a radši mokla dál. A tak jsme tam leželi a pozorovali ten šum kolem. Potom Pudil řekl, že asi 5 lidí půjde spát (= přenocovat) do Betléma. Tak jsme šli. Šlo nás myslím víc, asi 8 a z toho 3 nováčci. (Ale o tom určitě už píše Pudil, který by vám o tom mohl povídat desetiminutový monolog, tak já mu do toho nechci zasahovat a taky nebudu. Prostě napíši to bez všech nepříjemností, ke kterým došlo, protože ty pravděpodobně napíše Pudil.). Potom ještě došli dva lidi, takže nás bylo v Betlémě (jestli jste tam někdy byli, tak víte, že to není nic velikého) deset. A jak už jsem napsala, místa tam bylo málo, takže nás 5 lidí spalo v těch nejrůznějších polohách na dvou alumatkách (možná to bylo dvě alumatky a kousek, který byl stejně tak nepatrný, že o tom není řeč). Byla to opravdu krušná noc, ale všichni jsme se rána dočkali. Ráno jsme se zase přesunuli zpět nad Betlém, kde spali ostatní, a tam už řádili Hyksósové. Při snídani jsme dostali od Pudila kázání za tu včerejší noc, ale protože to k bráně byl docela slušně daleko, tak jsme se museli rychle sbalit a vyrazit. Tentokrát jsme nešli po družinách, ale vytvořili jsme oddílovou koalici. K bráně jsme došli před jedenáctou, tak jsme si ještě uvařili oběd, protože nám bylo řečeno, že od těch jedenácti už dlouho moc jíst nebudeme. Po jedenácté k nám přišel Ameni a řekl, že až nám dovysvětlí pravidla, tak se začne (spíše my si můžeme začít) otvírat brána do Údolí králů a ještě nám Ameni ukázal mapu Údolí králů (skoro celé Toulovcovy maštale) a vysvětlil spoustu pravidel následující dlouhodobé hry. Budu se vám je snažit trošku přiblížit. Po celou dobu měla družina získat co nejvíce Ankhů na družinový svitek. Nějaké už jsme obdrželi za včerejší snažení. Jinak družina dostala deset dvojankhů, které si měla rozdělit mezi dva lidi, kteří by je mohli rozmnožit (či ztratit) v šátkované proti jiným vybraným členům jiné družiny. V údolí králů potom je několik egypťanů, které když najdeme, tak u nich také nějaké ankhy budeme moci získat (egypťani jsou však v Údolí králů jen do 15,00). Také jsou v UK (nikoliv ve Velké Británii ani na Karlově universitě, prostě v Údolí králů) různé úkoly, které budeme plnit. Dále jsou zde klíče a zámky, a když najdeme klíč i zámek, tak budeme odměněni. Také tzv. Palmy- v koruně stromu označeného symbolem palmy jsou ankhy. Kartuše - kdo najde kartuši, dostane ankhy. Kartičky s hieroglify - když jsme našli tři se stejným hieroglifem, tak jsme měli právo odpovídat na Ameniho otázku a za správnou odpověď získat ankhy. A nakonec poukázky na odebrání (jako že můžeme nepřátelské družině odebrat) a odevzdání předmětů, které jsme získávali během celého tábora. Ale do Údolí králu mohla družina až po projítí bránou. Jenže ta brána se otevře, až když si jí postavíme. Bránu tvořilo několik různotvarých kamenů, které jsme museli získat. Každý kámen se získával jiným způsobem a od každého druhu kamene byl potřeba jiný počet. Jeden typ získával jednotlivec (družina celkem pět kamenů) - musel od rozcestníku až ke stromu vzdálenému asi 30 metrů do kopce postupovat tímto způsobem: sundat jednu botu, hodit ji co nejdál, dojít k ní, obout si jí, rozvázat tkaničky u druhé, zout ji, hodit co nejdál, atd. Ten strom musel oběhnout a stejným způsobem se dostat k rozcestníku a to celé udělat ještě jednou a pak už byl kámen hotov. Druhý druh kamene získávala dvojice: stejnou trasu šel jeden se zavázanýma očima a druhý ho navigoval tak, aby se ho ničím nedotýkal. Těchto kamenů bylo pro družinu třeba čtvero. Třetí typ byl úkol pro trojici, která musela jít se svázanýma nohama k sobě - samozřejmě bylo takto potřeba vyrobit tři kameny. Čtvrtý kámen - úkol pro čtyři z družiny, kteří se spojili do mašinky, jejíž vagóny se drží kolem pasu a pozadu absolvují již známou trať (družina dvakrát). A poslední kámen - družina musí jednoho člena provést po trati tak, aby se ničím nedotýkal země a jeho se dotýkali všichni členi. Celé získávání kamenů bylo jakýmsi divadlem pro kolemjdoucí turisty, kteří se dobře bavili až do té doby, než je zasáhla něčí letící bota. (A že těch turistů bylo hodně!) Když už družina měla všechno odběhané, tak mohla konečně vyrazit do UK. S Sebou vzít jsme si mohli co jsme chtěli. V UK pak už probíhala vlastní hra. Když jsme měli získané nějaké ankhy, tak jsme měli jít za Amenim (který se naštěstí nepohyboval) a on nám je zakreslil do svitku. Získávali jsme je všemožnými způsoby. Např. bych uvedla to, že my jsme našli poukázku na to, že za předložení jedné dutky získáme 3 ankhy, nebo když hodíme egyptskou kostkou sudé číslo, tak nám Ameni také něco přikreslí, když jsme poznali majitele alespoň tří razítek, tak jsme dostali jeden ankh (samozřejmě, že když jsme poznali 25 razítek, tak jsme dostali 8 ankhů), a takovýchto úkolů tam prý bylo v UK hodně, avšak najděte si nějaký papírek v Toulovcových maštalích, když jsou tak velké. Takže nalézt nějaké úkoly bylo celkem složité. Naštěstí nebyly dál než cca 100 metrů od cest. My jsme toho našli jednoznačně nejvíc (a navíc jsme Jestřábům sebrali náramek), ale ankhů jsme nejvíc neměli, protože Rysi vybrali skoro všechny družiny v šátkované, což jim vyneslo něco přes 80 ankhů - a to je moc hodně. Potom jsme se přesunuli do tábora, kde jsme se zotavili před cestou do hrobky faraona Ramsese. Tam jsme šli, až když se setmělo. Předtím jsme se lehce navečeřeli polívkou, protože jsme věděli, že až se z hrobky vrátíme, tak na nás už bude čekat štrůdl z pekárny Monti&Vojta. Nastala tma, a my jsme se obtěžkáni různými věcmi, které jsme získávali během naší cesty Egyptem, vydali ke hrobce. Hrobka byla ve skále (Dudychově jeskyni) a než mohla družina do hrobky vstoupit (vylézt), tak to ještě chvíli trvalo. Ale potom už konečně byli vyzvány Lišky, aby jako první (jako že byli poslední v celoroční hře) vstoupili k mrtvému tělu Ramsese. Po nich šli Jeleni, po Jelenech my. Nahoru do jeskyně jsme se dostali takřka bez problémů a nahoře už nás přivítal (mimo líbezné egyptské hudby) Anup, který nám řekl, abychom každá jednu věc (tu z Egypta) vyměnily za modrého scarabea. Anup byl mírně vyveden z míry (to je hezké spojení, že?!), když jsme mu řekly, že se nám podařilo získat v UK od Jestřábů náramek, ale všechno dobře dopadlo. Po nás se za Ramsesem vydali Jestřábi a po nich Rysi. Když se Rysi vrátili z hrobky, tak jsme se všichni vrátili do tábora ke kruhu. Kruh - mimo to, že v něm hořel oheň - byl navíc osvícen svíčkami a mezi kruhem svíček byla Rosettská deska. ((Na žádost tady tedy napíši, co to vůbec ta Rosettská deska je, i když si myslím, že to každý ví. Tak tedy bylo nebylo, teda určitě bylo: v roce 1799 Napoleon táhl do Egypta. Jako válečná výprava dopadlo toto tažení neúspěšně (pro Francii), avšak jeden francouzský důstojník nalezl tzv. Rosettskou desku (našel ji u Rosette, což je dnešní Rašíš, v Dolním Egyptě). Byly na ní vytesány dva shodné nápisy z (tuším) r. 196 př.n.l. v hieroglifickém a démotickém písmu spolu s řeckým překladem. Díky této Rosettské desce rozluštil chytrý pán Jean-Francois Champollion (myslím, že byl Jean-Francois a doufám, že se Champollion píše Champollion) egyptské hyeroglify.)) Ihned jme nechali Rosettskou desku kolovat. Ale pak už na nás dopadlo kouzlo posledního táboráku. Monti, jako každý rok, mluvil o každém zvlášť, a takto vlastně probral celý tábor od začátku do konce. Potom všichni povstali a Tesák byl pasován na rytíře střediska Bílý štít. Potom programoví vyhlásili, kdo všechno vyplnil celou pyramidu tím, že splnil všechny zkoušky KAPu, a rozdali nám čokolády. Byla to většina holek a z kluků myslím jenom Kulih (ale to nevím jistě a nerada bych někomu ublížila, takže jestli ještě nějaký kluk získal čokoládu, tak se mu omlouvám). Potom se ještě vyhlašovalo, kdo získal nejvíc zvířat. Byla to Majkí a vybojovala si tím takovou plyšovou opičku se svitkem. Každý ještě obdržel moc pěkný kalendář na příští skautský rok. Oheň už pomalu zhasínal, a tak jsme vytvořili dlouhou frontu u jídelny a Monti nám vydával již zmíněný štrůdl. Ten všem moc chutnal (jak jinak) a tak jsme mohli s plným břichem a s pocitem konce tábora a poslední noci strávené na táboře zalézt do (mokrého) spacáku a s úsměvem na tváři spokojeně usnout Dobrou noc |
| Jíťa |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |