Tábor 1. roje světlušek Berušek
Zubrštejn 23. 7. - 6. 8. 2000
Den první
Je ráno, skoro 10:30, a já s jednou skautskou rodinou se vypravujem na tábor.
Jaké je moje překvapení, když zjistím, že pojedeme autem místo tradičního pochodu na Zubík. Pan řidič, který nás odváží na tábořiště, nás upozorňuje, že se budeme muset stavit v Řečici pro chleba.
Smůla - je zavřeno, tak nic, budeme asi bez jídla. Na táboře se musí vyložit kufry. Naše kufry jdou samozřejmě z dodávky jako poslední. Na táboře jsou postavené stany, ale jen poličky a podlážky tam chybí (ale jen někde, což je velká nespravedlnost).
Po zabydlení je oběd trochu netradiční - co batoh dá. O naše bagety je velký zájem a všichni si chtějí kousnout. Berušky si po obědě chtějí zdřímnout, ale já je usadím s tím, že se projdeme po okolí.
Když jsme se vracely, našli jsme hodně hub. A v táboře na nás čekali indiáni. My si spíš mysleli, že si spletli týpí svého kmene s naším zpívacím. Zjišťujeme, že Ajaše /hlavní postava táborové hry/ padla v nemilost bohů, a ti jí chtějí potrestat tím, že Berušky bude muset něco naučit o indiánech.
Vyžene nás do lesa, kde máme kartičky se svým jménem a obrázkem hudebního nástroje. Poběžíme k posedu, kde máme jít po hlase a shledat se svou družinou. Běžet k posedu a zjistit barvu družiny a ještě najít název družiny. Práce bylo hodně a večer turnaj.
Den druhý
Ráno byl budíček v 7:00 hodin. V sedm deset jsme šli na rozcvičku do "lesa". Udělali jsme spoustu obtížných cviků a zase jsme utíkali do tábora.
V osm byla snídaně. Po snídani jsme měly rozhovor s indiánem.
Potom jsme šli barvit kameny. Potom jsme šli na smůlu. Potom byl oběd - byl segedínský guláš. Pak polední klid. V téhle době píšu zápis. Hráli jsme etapovku.
Po etapovce byla svačina. Po svačině jsme šli do kruhu a nacvičovali jsme k táboráku. V 19:00 byla večeře.
Pak byl táborák.
Xík
Den třetí
Probudila jasem se brzo. Dopoledne v prvním programu jsme si dělali míčky na extrémně utajenou hru (nejspíš etapovka a taky, že jo).
Odpoledne se vše vyjasnilo. Úkol od Kečuaha zněl: zabít co nejvíce zvířat (to je ale krutý). Měli jsme namočit míček v naší barvě, vběhnout do lesa, dát v sázku svůj život, trefit zvíře, upozornit indiána, že jsme se strefily a rychle vyklidit pole. Celkem jednoduchý, ale našemu bojovnému duchu schází akce.
Přicházejí šunkoteči (prej desperáti v indiánským zpracování) a házejí po nás šiškami. Celkem skvělá hra, ale zvířat bylo málo a utéct šunkatečům bylo dost náročný.
Po hře si tak klidně jdu z lesa, celá spokojená, a proti mně najednou běží strašidlo strašně pomalovaný modrou barvou a žene se přímo na mě. V mém klidu se na mě vrhne a strašně mě zmaluje modrou, hnědou a oranžovou barvou vlasy, obličej, krk. A zase jak přiběhlo, tak rychle zmizelo, to strašidlo bláznivý (jistě vás mohlo napadnou, kdo to byl, jestli nevíte, tak se zeptejte mojí vedoucí, která vám to jistě poví a kdyby ne, tak je to ona (Michaela Mahlová, Pubu, bytem u Marcely)) a zanechává mě na cestě, kde mi pomalu (ale hrozně pomalu) dochází, co se vlastně stalo.
Na lavičce se mému (nechtěnému) válečnému malování chláme Alka a málem spadne z lavičky. Prý to chtělo natočit a poslat do Natočta, že to tu kameru dostane. Stěží zadržuje smích, a snaží se mi říct, že to půjde z obličeje. Odcházím do umývárky a když se vracím, není to o moc lepší než když jsem odcházela, vlasy pořád zmalované a slibuji strašnou pomstu strašidlu bláznivýmu - asi ji pošlu do blázince a už se na tom pracuje.Tak se nebojte a zapojte se také. Čím dřív, tím líp. Potom mi dokonce řekla, že kdybych aspoň běžela, tak by se mi to nestalo.
K dalšímu programu: Lovení vajíček. V tom byla také svízel, to není kytka v tomto případě, černí ptáci si schovali do lesa naše vajíčka (neuvařený) na večeři. A my je měly ulovit (lépe řečeno ukrást). Po lese běhají jak šílení a když někoho chytí s vajíčkem v ruce přímo mu ho rozmáznou na hlavu. Ptáci si myslí, že nás vidí, to jsou ale na omylu, já se tak lehko nedám a mám ho, a jé-je už je tady ten pták zase, tak honem do toho bodláčí, uf! Zachráněna a vajíčko také.
Podívám se na své nohy a radost mě přejde, samý škrábanec, až chápu proč za mnou nešli. Mám já to ale dnes smůlu, povzdychnu si a s lítostí se podívám na svůj obličej a vlasy (při dalším lovu vajíčka jsem byla chycena a vajíčkem pomazána).
Na večer ještě přihandloval handlíř a chtěl zase něco.
Den čtvrtý
Ráno v prvním programu přiběhl indián, že stůně šaman. V týpku ležel, chudáček, zamumlal něco a upadl do bezvědomí.
Vypravily jsme se k měsíčnímu duchu, ten prý něco ví, vytáhly jsme si úplatky a začalo to. V lese stáli blázni a kolem nich poházený úplatky. Vše šlo snadno, ale světlo hvězd (nebojte se, nenechaly jsme se vystřelit na měsíc) k nám nechtělo. Blázni si je strkali do uší a potom je po nás švihli - no tak jsme si je vzaly a utíkaly jsme zpět k měsíčnímu duchu, kde jsme si vytáhly mapu. A šli jsme po značkách (to nebyly značky, ty byly pro mravence) šly jsme a jen tak doufaly, že narazíme na mohylku z kamení, naštěstí jsme ji našly, překročily jsme močál a našly jsme vyvrácenej strom a pod ním studánku.
Byl tam docela zajímavý nápis, ale bůhví co znamenal, bylo tam tohle: AŽ SE MĚSTO OBJEVÍ, VODA SE NAVRÁTÍ, máte to v hlavě srovnané? Mě se to vysvětlilo až při další hře.
Musely jsme uběhnout 50 m přes indiány, namočit štětec, nazpátek, vybarvit jednu hranu a znova a znova než jsme měly celé město vybarvené.
V roli indiána nastupuje Zdeny a Berušky začínají protestovat, co je to za spravedlnost, že nás všechny pochytají, a kdo ví, co ještě, ale nebylo to tak hrozný, horší byla Pubu, protože si zase nabarvila ruce a víte, co by se asi stalo, kdyby Vás chytla, to, co mě v zápisu předtím. Naneštěstí to odnesl můj indiánský oblek.
Vyhrály jsme to a běžíme pro vodu ke studni, je docela zajímavý, že je v misce z kuchyně, ale to nevadí, jdeme oživit šamana, pokud ještě není u Manitoua. Stačilo mu jenom pár kapek a vše je v normálu a já mám co psát do kroniky.
Den pátý
Dnes je vyjímečný den PUBU MÁ NAROZENINY a to se musí oslavit. Na nástupu jí předáme náš dárek, krásnou kobylku se skvělýma tykadýlkama.
Dnes si nás indián vybral jako stopaře. To vám byla zábava.
Jeden z naší družinky šel sledovat indiána, který někde schová perly. Asi po deseti minutách si libujeme, že máme dobrého stopaře, značky jsou dobře čitelné a znatelné. Ale v lese nás zmate to, že značky tu jsou, ale vedou úplně jinam. Slyšíme hluk a domníváme se, že je to náš stopař, a tak doufáme, že je to dokonce on. Štěstí je na naší straně. Je to Sluníčko a zrovna šermuje s indiánem a oba křičí nějaké válečné pokřiky. Teď zase po sobě házejí šiškami. Šunkoteča se rozhodl pro útěk a my za ním. Ještě že pořád křičí (možná nadává), a tak není problém ho najít.
Po dlouhém boji a přemlouvání nám ukazuje, kde jsou perly. Zanecháváme ho tam, kde je a mizíme do tábora, kde s radostí zjistíme, že jsme první.
Za chvíli přicházejí ostatní družinky a vyprávějí, co se jim stalo. Jednu družinku prohnal Zdeny kopřivami, druhou Lenka provedla kolem posedu.
Zahráli jsme si čepičkovanou a šli jsme spát.
Den šestý
Ráno jsme začaly tušit zradu, a taky že jo. V prvním programu si nás indiáni svolali do týpka. Konala se tam rada.
Někdo ukradl kmenu bůžky, bez kterých se kmen nemůže obejít. A kdo jiný než my je máme najít. Nejdřív se však musíme sbalit. Běháme po lese jak splašený, abychom měli na cestě co jíst. Přece nebudeme o hladu. Taky to vypadá, že někde přespíme. Zdeny totiž do autíčka nakládá naše spacáky, karimatky, no prostě věci, bez kterých se každá normální beruška nemůže obejít. Indián nás začal plašit, už máme vyrazit, nebo nám to bude trvat rok.
Jdeme po silnici směrem na Bohdalov. Na křižovatce zahneme na Podolí. Jdeme dál a nelibá vůně se nám vkrade pod nos a která nám předá zprávu, že blízko je kravín. Procházíme Podolím směrem Radešín. Tam nacházíme prvního Šunkoteču.
Ten je na nás velice hodný a máme pouze složit zprávu, to se za malou chvilku povede a Šavante opět vítězí. Jdeme dál a pořád zrychlujeme, ani nevíme proč. Polovina Berušek zřejmě jako já vycítila zmrzlinu a obchod. Našli jsme obchod a majitelka krámku nám jej otevře, i když dnes má zavřeno (asi vidí velký výdělek) a hromada Berušek zjištuje, že své milé penízky odpočívají v táboře a popíjejí lahodné drinky, zatímco jejich majitelky bombardují dotazy Tkaničku, zda-li by jim nepůjčila na ruskou zmrzlinu.
Zdenyho popadla touha po fotografování, a tak nalákal berušky na společné zmrzlinové foto, to se zase nelíbí Beruškám, které chtějí odpočívat, a tak se Zdeny rozčiluje, že se mu nechcou řadit (on si snad myslel, že pase husy), ale po jeho ústavičném domlouvání se mu podařilo nás přesvědčit, že je fotečka nutná, musel fotit rychle protože do nás zmrzlina padala, padala, padala,
V lese na nás čeká další šunkoteča s roztříštěnou zprávou ukrytou pod kameny. Lítáme pro lístečky, a kde se vzala tu se vzala, na kole se kolem nás mihla (čarodějnice to nebyla, mohu vás uklidnit) paní učitelka Zobačová (ještě, že jsou prázdniny). Bohužel zpráva nám nevydala svůj obsah, ani po dlouhém přemýšlení, a to je co říct. Po marném boji vydává šunkoteča rozkaz, všichni do pole. Ten je okamžitě splněn. Jdeme k večeři, ale cestou si musíme najít klacky. My s Tkaničkou a Kongy nacházíme klacky pro celou družinu, ale Kajmanka nás okamžitě usadí, že každá musí mít svůj klacek. Konečně si musíme opéct maso.
Každá Beruška z mé družiny si dá zákusek v podobě Tatranky, ale já mám smůlu, Sluníčko mi omylem moji tatranku snědlo. Spát budeme v pětihvězdičkovém hotelu. Bohužel takový v okruhu 20 mil není, a tak se musíme uložit pod hvězdami.nad hlavou máme plachty, ale na místě, kde se spojují, je velká díra. Na noc si přikrývám batoh pláštěnkou, což se mi vyplatí. Teď na chvíli převezme psaní Tkanička, protože její zážitky z té noci jsou na prosto neobvyklé. Prosím, Tkaničko, máš slovo:
Bohužel jsme se s Xíkem dostaly pod jeden spacák a ještě ke všemu na spoj. No byla to noc hrůzy, ve 02.35 mě Xík vzbudil, že ne něj prší. Okamžitě jsem vzhůru. Sháníme ručníky a co se dá. Xík drkotá zuby. Tak nahlas, že to vzbudilo Kajmanku. Ovšem usíná spokojená, jsem tam přece já. Usíná a už ji nic nevzbudí!!!
Hned po ní vstává Zdeny, čekala jsem, že nás potichu seřve, co tam děláme, ale jeho reakce byla stejná jako u Kajmanky.
Problém jsme vyřešily a můžeme usnout.
Den sedmý
Ráno bylo super jen pro některé. Někdo (Tkanička a spol.) měly vytopeno, a to doslova. Snídaně se chystala, ale velmi pomalu. Byl jenom chleba s paštikou.
Po sbalení jdeme z kopce uložit spacáky a Kongy do auta. Kongy měla opuchlý oči (vypadala jak číňan zkřížený s ufounem). Nejspíš to byl pěkný štípanec od vosy.
Cestou získáváme bůžky různým způsobem, moji sestru asi dvakrát kousla včela. Pomalu docházíme do Bohdalce. Tady nás pěkně prohnala Peťa. A před táborem Meokaní.
Stav bůžků v táboře: nad očekávání dobrý. Hned jak jsme přišli do tábora, objevil se handlíř a tentokrát nám nenechal ani šíp. Večerní nástup byl trochu zmatený. Asi 15 minut po večerce mě a celý tábor vzbudili, protože Ehaví ztratila hlas.
No, z noční hry se skoro nikdo neradoval. Vzaly jsme si šátky a po provázku. Ha! Někdo mě položil ruku na rameno, tak ji dám dolů a hned je tam znova, po chvilce zase nějaká příšera (jestli mě chtěla sníst, tak se jí to nepovedlo) mi začala omotávat kolem nohou provaz, to jsem se neudržela a použila beruščí obranou taktiku, která vždycky vyjde.
Vyhrabu z odpadovky špejli, umyji si ruce, směním špejli za zub (nebojte se, nebyli jsme u zubaře) a jdu do tábora, odevzdám zub a jdu spát.
Den osmý
Ráno je uplakané, a to hodně, nástup se odkládá do neurčita.
První program vyplňuje skvělou zábavou božího oka. Druhým programem je někdo nadšen a někdo ne, musíme se umýt, protože přijedou rodiče, tak aby nás poznali.
Je vyhlášená nová zkouška odříkání, která je jen pro odvážné a silné, nejíst celý den sladkosti, když je rodičák, vydrží jen někdo. Já mám docela štěstí, moji rodiče tu totiž byli, když jsme byli na výpravě, proto taky žádný přísun sladkostí neočekávám. Sirčiny rodiče přivezli s sebou pejska, Sirka mu sice říká tele se psí hlavou, ale já si myslím, že si to ten pejsek nezaslouží. Většina rodičů odešla se svými dcerami na houby, teď je v táboře vylidnění.
Jenom pár nadšenců hraje fotbálek. Už se rodiče vrací z lesa s košíky plnými hub.
Po rodičovských návštěvách se konečně nad táborem rozléhá spokojené oddychování Berušek, které je občas přerušeno kvákáním hlídky a veselým smíchem z týpka (taky bych ráda věděla, čemu se tam celé noci chlámou) a já pomalu usínám v domnění, že jsem prožila hezký den.
Den devátý
Ráno jsem se probudila celá rozlámaná, ten hrb v posteli dělá divy. Rozcvičku, kterou jsem tentokrát uvítala, protože je potřeba polámané tělo po té noci rozhýbat, vede Xík, má ji do odborky, tak mu ji mám kontrolovat.
Zkouška odříkání splněna, teď se můžu nadlábnout těch bonbónů, které poctivě konzumuji s Alkou a obě si libujeme.
Je vyhlášena nová zkouška strachu a půlka tábora se klepe, co si to zase vymysleli. Alka nás učí náramků přátelství a já celá blahá myji nádobí v kuchyni. Dnes máme ulovit (ptačí) pera. Ehaví dostala nápad, že si uvaří svoje oblíbené jídlo, ale to by nebyla popleta, aby to nezapomněla.
Jen pro zahřátí jsme přenášely vodu z ešusů do sklenic a pozorovaly, jak šipka míří pořád výš. Omylem nám pár dobrodinců přidalo do naší misky a my je odměnili smíchem. Indián ohodnotil, že už to máme, a vyslal nás potom do lesa, kde si máme zapamatovat pět slov. Museli jsme se jednou vrátit, protože jsme popletli u IKČE VIČASA měkká a tvrdá í.
Pěťa nás prožene k muflonímu můstku, kde už na nás čekají desperáti, kteří v lese upevnili recept a my musíme mezi nimi proniknout a zapamatovat si znění návodu, potom se podle něj máme zařídit. Tak jdeme na to.
Jste slepý, protože nic nevidíte a za vámi tři Šunkoteči ve snaze vás chytit, ale vy v poslední chvíli nacházíte papír, kde je na chvíli domeček. Uf! Už je to hotový a šunkoteci z toho radost nemají.
V táboře si přečteme recept na jitrocelové palačinky. Alku vyženeme z kuchyně a pustíme se do vaření. Moje družinka žasne, jak jsem jim platná v kuchyni, ve skutečnosti jsem jim tam byla platná jako mrtvýmu zimník. Radši se klidím a myju nádobí. Holky mezitím se radí co a jak, když slyším ty jejich domluvy v duchu se směju, slyším, jak prskly těsto na víčko od ešusu a potom si vzpomněli na to, že to je asi špatně. Alka se jim taky směje, ale co, vyhrály jsme a jsme zase o zkušenost bohatší.
V druhým programu si sháníme po nepřátelích hlínu na patlání. Hotovo. Večer handlíř vyzval družiny k zápasu člověče, nezlob se.
Den desátý
V noci byla zkouška strachu, ale já jsem na ní nebyla, nemohli mě totiž vzbudit.
Stalo se to asi takhle: večer jsem unaveně padla na lůžko a probudila jsem se ráno, ale s mokrými vlasy, boulí na hlavě a před stanem byl ešus s vodou. Potom mi řekli, že Viki mě nemohla vzbudit, a tak na mě vylila vodu, shodila mě z postele, když to nepomohlo, zašla za Zdenym s Kajmankou a Pubu, kteří mě začali lechtat a nakonec usoudili, že mě neprobudí, a proto mě zvedli na postel a odešli.
Venku před stanem pronesl Zdeny větu: " To snad není možný" a nebylo Zdeny, já jsem se totiž probudila hned potom, co jste odešli ze stanu a přemýšlela jsem, proč mám mokrý vlasy, nakonec jsem usoudila, že jste asi chtěli vědět, kde jsou klíče od srubu. Otočila jsem se na bok a šla spát.
Ráno jsem si uvědomila, že byla zkouška strachu a já ji zaspala. Hned ráno mi všichni vyprávěli, jak se ztratily (Pytlík), jak bloudily pořádným roštím (Tkanička), jak málem spadly do rybníka (to byl kdo?).
Ehaví nás provedla lesem, někomu to možná připadalo, že jsme šly na houby a nebyl daleko od pravdy, našly jsme pár hub (a byly jedlé).
Před srubem jsme drátovaly, nebojte se, nebudeme po vás házet našimi výtvory, kameny a moc jsme si dávaly záležet. Odpoledne jsme propíchávály Šunkotečům balónky pro radost. Moc jsme se nevyznamenaly, ale už to máme za sebou a je potřeba složit z písmen slovo, na kterém najdeme krev.
Večer měl být Slibák, ale kvůli dešti je odložen na dobu neurčitou.
Den jedenáctý
Ráno jsem se probudila ve skvělé náladě. V prvním programu jsme malovaly výjev z táborového nebo indiánského života.
Naše družina měla po hodině a půl hotový pouze náčrt, musíme s sebou hodit, abychom to měly hotový aspoň do oběda.
Náš uprchlický indiánský tábor měl úspěch, a tak je vystaven v klubovně (teda byl, dokud na jeho místo nepřišla tabule).
Odpoledne je skvělá etapovka, v lese jsou přivázaní tři Šunkoteči a my musíme mezi nimi proklouznout a nenechat se chytit. Za chvíli hry se toho moc nestihlo, ale po půlhodině bylo všechno jinak, hromádek na druhé straně přibývalo a hráčů v poli bylo čím dál tím víc, bylo to pro nás nejlepší, ale až do té doby než se něco stalo. Červenka upadla a o pařez si rozrazila ruku. Jede do nemocnice a do tábora se na chvíli dostala nepřítelkyně smůla.
Večer už je Slibový táborák. Všichni slibující dostali lucerničky plné dárečků a očíčka jim zářila radostí.
Den dvanáctý
Po důležité hygieně jsou na programu odborky, protože za chvíli tábor skončí a všichni chtějí alespoň jednu do sbírky.
Jdeme si jen tak k rybníku a za námi vyběhne Meokání, že prý Šunkoteči přepadli tábor a odcizili hromadu věcí. Hrůza, strašné, jak si to jen mohli dovolit? Dostaly jsme mapu a pustily se do boje a hledání (později jsme se pro nějaké věci musely vracet, protože jsme správně nepochopily hru). Jdeme k těm nejvzdálenějším místům přes pole, odkud si odnášíme hromadu pylu, poškrábané nohy a pocit, že jsme zase blízko k vítězství. Naší cestu několikrát zkřížila auta, která si mohla myslet, co jim to zase uteklo z blázince.
V táboře jsem se dozvěděla, že Šunkoteči mi odcizili spacák, to jim jen tak neodpustím. Co si o sobě myslí? V táboře se pomalu uklidňuji a vše je fajn. Až do chvíle, kdy si jdeme zahrát kostky. Běhaly jsme a běhaly (už jsem nebyla u Šavante, ale na některé hry jsem dělal záskok u Čirikavi, protože Tkanička si něco provedla s nohou). Po určité době jsme dostaly pokyn, abychom šly bojovat o vlajku. Čirikava zásluhou Kongy vítězí, jdeme do tábora, kde čekáme na ostatní.
Před večeří pomáhám Alce v kuchyni, a ta říká, že když jsem v kuchyni, že je tam veselo.
Den třináctý
Brzy bude ráno,
modravé svítání,
a našemu táboru
hrana vyzvání
Se smutkem v duši Vám oznamujeme, že ve 14:00 dne 12. 8. 2000 zesnul
Tábor pod indiánským nebem
Všem pozůstalým přejeme upřímnou soustrast a doufáme, že se zde sejdeme příští rok, abychom vzdali hold jeho památce.
|
