Tábor pohledeckého 3. oddílu Kamarádi
Polná Ochoz - 2. 7. - 15. 7. 2000
Tábor se konal na tábořišti polenských skautů Ochoza. Náš oddíl zde již tábořil v roce 1993. V loňském roce zde tábořil první oddíl Naděje a fakt, že příští rok tam pojedou novoměstší skauti opět, naznačuje, že toto tábořiště začíná mít u nás oblibu. Vraťme se ale k našemu táboru.
Konal se hned prvních prázdninových čtrnáct dní. Na začátku jsme měli pěkné počasí, chodili jsme se i koupat, ale pak se trochu zhoršilo, ale nezmrzli jsme.
Celotáborová hra byla tak trochu na přání a to s motivy indiánského života. Každé denní heslo byla indiánská moudrost z Mikyho krásné knihy indiánských přísloví.
Chod čtrnáctidenního tábora zajišťoval pracovní tým v tomto složení:
Kuchyni obstarávala Vlasta Sadovská, která s námi táboří již od roku 1996, zdravotní dozor a zásobování měl na starosti Pudil, kterému pomáhal Pája, jemuž jsem mimo to naložil ještě na bedra dohlížení na táborové hospodaření. Vedeni celého tábora a jeho programu jsem měl na starosti já.
Nesmím zapomenout na několik dobrovolníků a dobrovolnic, kteří nám v průběhu tábora přijeli na výpomoc s programem. Byli to: Verča, Magda, a Zdeny, který nám pomohl s natáčením táborového filmu.
Program tábora je asi zbytečné vypisovat, však určitě všichni víte jak to na táborech chodí. Nejmladšímu táborníkovi bylo sedm a nejstaršímu třináct. Takže to bylo pokračování loňské ZDMŠ nebo jak to bylo. (zasvěcení ví, a nezasvěcení vědět nemusí) V následujících článcích se dočtete o táborových událostech, které se nejvíce vryly do pamětí našich táborníků.
Přemýšlím, co nejvíce utkvělo v paměti mě. Vybaví se mě tradiční trampoty s autem, (tentokrát jsme museli i do servisu), nebo noční hlídky žmundrající: Mládě nám už se chce spát, nebo všetečné dotazy našich nejmenších táborníků. Velmi mile mě překvapil Vítek Šaroun, který byl s náma na táboře poprvé a choval se jako ostřílený táborník. Naopak mě moc nepřekvapil pořádek v některých stanech, jak u holek tak u kluků. A to byly v kurzu i letecké dny. Okolo jednoho stanu se muselo chodit pořádným obloukem. A když jsem tam při kontrole pořádku v polovině tábora našel mezi oblečením ještě z domu nedojedenou svačinu, tak to už byla docela síla.
No nic, konec peskování, přetrvávají naštěstí vzpomínky, které převládají a to jsou ty příjemné.
|
