 |
|
 |
|
Tak, rok uplynul jako voda a oddílová rada Naděje vyráží na další (třetí) VOR - jak jinak než do skal. Změna je součástí života a tak i naše sestava se proti minulému roku změnila. Teo je již v pracovním kruhu a naopak Míra je novým členem oddílové rady. Největší změnou je asi to, že s námi poprvé nejedou dva velice důležití lidé (alespoň pro mě) a to je Monti a Piškot. Ale i tak jsme to vzládli a prožili nádherné dny na cestách. Dokonce jsme překonali i rekord VORu - o tom se ale dozvíte od Jíti, která vám všechny naše zážitky vylíčí na následujících stránkách. Speciální díky patří Kutymu za to, že tento pravděpodobně nejdelší článek v historii Okénka přepsal. Ale rozhodně souhlasím s Jíťou, že tolik zážitků se nedá napsat na pouhou stránku a jsem jí vděčný za všechny čtenáře. Zdeny Předem mého článku bych chtěla upozornit (tato věta mi silně připomíná ten nechutný stereotyp začátku slohových prací na téma dopis: "Předem mého dopisu bych Ti chtěla poděkovat "), že budu čerpat z Mikyho poznámek, které jdou stěží přečíst (ach, ty rukopisy), tudíž omluvte prosím případné nedostatky v mém převyprávění. Tak tedy. Sraz byl v 6:40 na vlak. nádraží, ale o tom nic moc nevím, protože jsem nastupovala až v Radňovicích. Vím jen to, že Míra nejede, protože mu Slezi zlomil ruku a že využíváme nového typu slevy českých drah a kupujeme hromadnou jízdenku pro 8 lidí, čímž ti, co platí normálně celou, se svezou za polovic. Ve Žďáře jsme nastoupili do rychlíku, a sedli jsme si do kupé s takovým neutrálním pánem. (Neutrální proto, že si se ani nesmál ani nemračil-zatím.) Zdeny vyndal Narnijský kvarteto (Kuty ho ještě neviděl) a začalo se hrát. Tesis chtěla, aby ten, co prohrál, měl nějaký trest, ale pak z toho sešlo. Jelikož nás Zdeny kameroval (pro něho natáčel), tak jsme museli místo třeba 4A říkat 4-Monti a buchty a tak. Jenže potom někdo vyndal třešně a my jsme začali jíst. Vše by bylo úplně v poho, jen kdyby Miky nezačal lumpačit. On to prostě tu chvíli nevydrží a začne z třešní střílet pecky. Miky se naštěstí trefuje pouze do nás, takže to je jakš takš dobrý. Ale když se k němu přidá Teo, tak je to špatný. Teo totiž vzal hned první třešni a peckou trefil toho dosud neutrálního pána. Ten Pán se na něj tak zašklíbl a Tea by možná ani nenapadlo se za svůj čin omluvit, kdyby mu to Tesáková nahlas nepřipomněla. (Ta dnešní mládež ). Ve vlaku jsme potom ještě hráli městečko Palermo a akorát Kuty zase nevěděl, jak se to hraje. Když jsme jeli do Náchoda, tak v tom vlaku seděli vedle (naproti) nám takoví dva chlápci, co hráli karty. Vlak zastavil a naše (i jejich) oči zpozorovaly, že jsme právě v Náchodě. Jeden z těch dvou vytřeštil oči a ptal se nás, jestli už byla zastávka Václavice. Nikdo z nás nevěděl, a tak chlápci vystoupili. Nikdo nevěděl, jestli Václavice už byly a nebo ještě ne. Jinak se nic zvláštního ve vlaku nedělo. V Teplicích na Metují jsme vystoupili. Já, Tesák a Kuty jsme ihned poznali to památné nádraží, kde Blahy (náš spolužák) visel na zábradlí hlavou dolů, když hledal míč (na školním výletě v primě). Převlíkli jsme se (někdo) do kraťasů a začli jsme plánovat trasu. Nejprve jsme však museli dojít na náměstí, aby si mohly některé skupiny (prostě jste to nezvládli) dokoupit některé potraviny. Došli jsme k lavičce, tam si odložili gemmy a Teo s Tesis šli tam, kam ukazovala šipka na ceduli market. I když jsme jim radili, že ten market je přímo před nimi, oni (paličáci!) musí jít podle šipky-samozřejmě špatně. Když jim konečně došlo, že tudy cesta nevede, tak místo toho, aby přiznali chybu a vrátili se 50 m zpátky, tak radši oběhli půlku náměstí. Vše by jim vyšlo, kdyby už v marketu nebyli Zdeny s Mejšou a posléze nám o jejich trapasu vyprávěli. Když si konečně všichni dokoupili vše potřebné, tak jsme mohli začít skutečně plánovat trasu. Po dlouhém rozhodování jsme zvolili trasu, která vede přes lokomotivu. Byl z ní docela slušný výhled na Teplice, odkud se ozýval sympatický hlas Šárky Tomanové-ale to mi nikdo nechtěl věřit. Miky tu našel láhev od piva a nesl jí s sebou. Cestou jsme potkávali borůvky a bavili se o všem možným. Tesák s někým rozebíral vznik vesmíru a já s Tesákovou jsme mluvili ve zdrobnělinkách. To bylo docela zábavný, až to potom došlo tak daleko, že jsme zdrobňovali i boží jména, tak jsme toho nechali, protože Monti by z toho dvakrát radost neměl. Tak jsme tak šli a šli, až jsme vešli do Teplicko-Adršpašských skal a šikovně se vyhnuli pokladně. Tam jsme zhlédli několik skalních útvarů. Nejhezčí byl Mysliveček a Sova vypadala jako kačer. Potom jsme vylezli na vyhlídku po mnoha schodech, které jsme zpočátku pokoušeli vyběhnout. Na vyhlídce si kluci vyšplhali na takovou železnou tyčku aby měli prostě pocit, že jsou výš-Miky si vzpomněl na reklamu na Pepsi. Cestou jsme si zahráli sedánek po skále a ty železný schody v dolní části seskakovali-což se nelíbilo Zdenymu. Prošli jsme tedy těmito skalami a došli k místu, kde by mohla být ozvěna. Poradila jsem Kutymu, ať zkusí zakřičet: "Má zlatá knihovno!" A on to zkoušel, ale ozvěna nefungovala a Kuty pořád nechápal, co by se mělo ozvat, tak jsem mu to řekla. Pak jsme pokračovali dál ke stříbrnému prameni. Zde jsme mohli vidět bublající bílý písek. Nabrali jsme vodu a někteří z nás se šli podívat po místě na spaní. Tesáková šla napravo a nic nenašla a já s Teem jsme šli nalevo a našli jsme teda nic moc místo-ale alespoň něco než nic. Pak jsme se vrátili pro ostatní a dovedli je (Teo je dovedl) na ono místo. Rozhodli jsme se, že přístřešek stavět nabudeme, protože by se tam nevešel. A navíc-stejně pršet nabude. We hope. Tak jsme začali vařit. Po pozdní večeři jsme jen tak seděli v kroužku a kecali o všem možným-např. jak byl Zdeny v Tunisku, o budoucích partnerech, o Štefim, atd. Potom se nám už ale chtělo spát, tak jsme prostě zalehli do spacáků a usnuli bez toho, aniž by nám vůdce (i přes naléhání Tesis) dal dobrou noc. Pozn. Spíme v rezervaci. Ráno šel Miky zase někam meditovat a Zdeny nás kameroval (natáčel). Kuty se oháněl po sviních. Tedy-abyste tomu rozuměli-nespali jsme ve vepříně, ale prostě otravná moucha=svině. V 8:00 hodin si Miky naivně myslel, že když řekne, že je budíček, tak budeme vstávat. Byli jsme sice při smyslech, ale že by se nám chtělo vylézat ze spacáku-tak to ne. A tak jsme bitkařili, Kuty, Mejša a Tesák se bombardovali šiškama, Tesis zjišťovala, kdo v čem spal, atd. Všichni se vyspali do růžova sice, ale vyspali, na rozdíl od Tesáka, který si vybral velmi blbě tvarovanou postel. Po snídani (Kuty od Tea ochutnal německou jogobellu) jsme se sbalili a šli k nejbližším skalám natáčet filmový klip na Skautský den. To byla docela sranda, takovou umělinu jste v životě neviděli. Nejvíce to odnesl Kuty, který před kamerou vyprávěl o tom, že je to jeho první VOR a že jako v historii oddílu už je to třetí, atd. Říct celý text správně se mu podařilo až napotřetí. Jednou se tak odhodlal, jako že už se mu to povede, nadechl se zhluboka a řekl: "Takže jakže?" Cestou jak jsme se vraceli pro batohy jsme rozvedli debatu o aerobicu. Já jsem tvrdila, že se mi nelíbí chlapi, co dělají aerobic (myslela jsem taneční aerobic a kluci mi vyčítali, že je to diskriminace a že mám feministický řeči. Když jsem si s nimi začala vyměňovat názory, tak oni stále argumentovali, že jsem stará feministka, takže jsem se s nimi radši přestala hádat, protože to stejně nemělo cenu. (To máte jako když se hádáte se svými rodiči a oni už neví, co vám na to mají říct, tak prostě použijí ten univerzální argument: "Jsi drzá!" Pro tento případ: "Jsi feministka.") Když jsme scházeli zpět k Stříbrnému prameni (v Mikyho poznámkách Ag + top. značka pramenu) tak jsme potkávali lidi, co sbírali odpadky. U pramene jsme si vyčistili zuby a umyli se. Pak jsme pokračovali dál rašeliništěm-respektive po chodníčku, který vedl přes rašeliniště. Potkali jsme táboreček, Zdeny opět fotil a kameroval (natáčel) a taky vyprávěl o Mikym-ale ne o tom, kterýho vy asi znáte, ale o tom ze Záchranářů. Cesta ubíhala vcelku rychle, došli jsme až ke skalnímu jezeru. Tam jsme viděli utopence. Čouhala mu z vody ruka. Potom jezírku jezdili lidi na loďkách a ten průvodce jim během výkladu říkal, ať se podívají nalevo, že tam uvidí "pravé české turisty" (tím myslel samozřejmě nás) Potom jsme vešli do Adršpašského skalního města. Zde jsme mohli opět vidět mnoho zajímavých skalních útvarů. Teo se na nich naučil polsky. Umí teda zatím jen Glava lwici (hlava lvice) a ještě babiččina lenoška-ale to zase já nevím, jak se řekne. Ještě umí něco, ale už nevím co. Cestou jsme se bavili o antikoncepci a Tesáková (stejně jako Miky před pár lety) nechápala způsob paní profesorky Čechovské, tak jí to Mejša musel vysvětlit. Miky se potom ptal ještě nějakých turistů, jestli jsou v Broumovských skalách skály. Došli jsme ke Krakonošově vodopádu, ale i přes naše zvučné "prosíííím" nám nedal vodu. Teo chtěl zase zkoušet canoyning (doufám, že se to píše takhle-když ne, tak se omlouvám), ale naštěstí si to rozmyslel (to by zase byla ostuda). Pokračovali jsme dál k bývalé pískovně nazvané Mořské oko. Všude bylo napsáno, že je zde přísný zákaz koupání pod pokutou-přesto se zde však asi nějací zbohatlíci rachtali v nádherně průhledné zelené vodě. Taky nás lákalo se vykoupat. Chtěli jsme se svézt v loďce, ale to jsme taky zavrhli. Šli jsme tedy dál podél jezera a já jsem slítla a rozbila si koleno. Došli jsme na takovej hezkej plácek a tam jsme začali dělat pozdní oběd. Na tom jezeře byly kačeny a Tesis se šla za nimi podívat. Jak tam tak u nich stála, tak Tesák (ukazuje na kačenu) říká: Jé hele, kačena!" a Mejša (uakzujíc někam mezi kačenu a Tesis) říká: "A stará!" Myslete si o tom, co chcete.Po obědě jsme vyšli ze skalního městečka a šli nakoupit pohledy babičkám, Piškotovi, Montimu a Kutalům. Než jsme to všechno napsali, tak jsme se stačili pohádat, jestli se "VÁS" píše s malým nebo s velkým V. (Stejně je to podle úcty, a jestli si myslíte, že ne, tak se s VÁMI budu klidně hádat.) Kuty pořád nevěděl, co napsat babičce, tak jsem mu nabídla, že mu to pro babičku dám opsat. Všechny pohledy pak nakonec skončily ve schránce, takže to dopadlo opět dobře a my mohli kráčet směle dál. Moc daleko jsme ale nedošli, zastavili jsme v Dolním Adršpachu v obchodě. Byla to večerka ve starodávné chaloupce, a na nápisu byl místo č měsíček s hvězdičkou, což se velmi líbilo Mikymu. V této večerce byla sympatická paní prodavačka a musela z nás mít asi radost, když jsme tam šli xkrát a vždy chtěli jednu věc a takhle jsme nakupovali. Nejlepší bylo, když tam přišel Miky a řekl, že chce párky. Prodavačka se ho zeptala kolik, a on řekl, že pro každýho 3. Až po chvíli mu došlo, že prodavačka asi nemůže vědět, kolik nás je, tak řekl, že chce devět. Seděli jsme v zastávce naproti a Zdeny tvrdil, že už musíme vyrazit dál. Jenže nám se nechtělo, tak on šel s Mikym sám. Asi po 300 metrech zjistil, že nemá kameru, tak se vrátil k nám na zastávku a s vážným obličejem si kameru vyzvedl a nás tím rozesmál. Pak jsme se ale konečně odhodlali a šli dál Křížovou cestou. Tou jsme se dostali na Křížový vrch. Odtud bylo krásně vidět do kraje. Teo s Mikym se snažili dobýt krabičku ne jedné méně přístupné skále, ale nedobyli. Nyní naše cesta vedla k rozpadlému kostelu v nedalekém lese. Vešli jsme dovnitř bez pokřižování a chtěli jsme zde strávit noc (v kostele). Pak jsme si to ale rozmysleli a pouze jsme se tu navečeřeli. Po postavění přístřešku nedaleko kostela jsme rozdělali v kostele oheň. Uvařili jsme si mango čaj a snažili jsme se udělat z cukru karamel. Jenže ten nám nechutnal ze dvou důvodů: a) byl k tomu víčku od ešusu docela přiškvařený, takže nešel sundat; b) hořel. Takže z karamele nic nebylo. Horší bylo, že nás furt otravovaly svině, ale to vyřešil Kuty. Zapálil si klacek a repelentem dělal plameny. Vypadalo to úžasně - Kuty tančil; plival oheň; zpíval písníčky, co se naučil na Kinderdisco; a hlavně - zabíjel ohavné mouchy. Pak jsme si vyprávěli a nějak jsme se dostali k italskému slovíčku PREGO. Kuty tvrdil, že to znamená prosím, já, že to znamená rychle. Tak jsme se vsadili. Nejdřív jsme se chtěli vsadit "o večeři,"ale z toho pak sešlo kvůli rodičům. Tak jsme se vsadili o svačinu. Tedy, prostě ten kdo prohraje, musí tomu druhému přinést do školy svačinu (obložený talíř, nápoj v hrnku, pečivo, ) Pak jsme ještě chvíli kecali a nakonec šli spát. Piškot nám měl zavolat, ale nemohl, protože tu nebyl signál. Ráno byla docela kosa. Nechtělo se nám vylézat za spacáku a tak jsme snídali in. Miky s Tesákem šli lozit po kostele. Zdeny je kameroval (natáčel), aby Monti viděl, co tam provádějí za nedovolené věci. To však ještě netušil, že ho (v jedné slabší chvilce-když se taky sápal nahoru) Teo kameruje (natáčí) taky. Tesák leze stylem "čtyři jsou víc než dvě," takže to vypadá docela komicky. Pak se ale už musíme sbalit a vyjít. Je asi 11 hod. a my konečně (ne, že by mi to válení nevyhovovalo) vyrážíme. Došli jsme do Zdoňova, kde mají zamčený popelnice a jednotu na prodej. Tak jsme prošli touto vesnicí až k pumpě, která nefungovala. Sebrali jsme proto pár flašek a Miky ještě s někým šel poprosit o vodu do baráku, kde mají 2 velký štěkavý psy a 2 mazlivý psy. Na zastávce tam měli plakát, kde se oznamovalo, že xtého xtý bude koncert na počest Schelingera. Potom jsme šli k hranicím a začalo poprchávat. Do Polska jsme prozatím nepřešli , ale bez řečí a rychle jsme prošli Mirošovské stěny, kde nejsou žádný skály. Cestou jsme snědli spoustu malin a lesních jahod a samozřejmě borůvek. Přešli jsme jakýsi tábor a asi 0,5 km od tábora jsme si dělali oběd. Kolem bylo spousta borůvek-hotový plantáže-tak jsme nezacházeli a natrhali jsme jich jako jo. Kolem nás prošel jistý starší pán, který nám ukázal obrovského hříbka.Zdeny chytl na mobilu polský operátor, tak to hned musel vyfotit. Potom jsme šli dál a dál a Tesák s Mikym počítali kroky. Šli jsme mlčky a celkem rychle. Až jsme došli k takovému rozcestí, tak se Zdeny s Kutym bavili o kamerách. Kuty se docela dobře ztrapnil. Popíšu Ván jak: Kuty: "Víš, on mě taťka moc kamerovat nenechává!" Jíťa: "Tesis, slyšelas ho, my jsme je to naučili říkat, Kuty řekl, že ho taťka kamerovat nenechá!" Kuty (protestním tónem): "Nene, to jsem neřekl, já jsem řekl, že mě taťka kamerovat nenechává!" (Pozn. Kluci se s náma pořád hádali, že slovo kamerovat nemá smysl.) Jinak se cestou nic zvláštního nestalo. Došla SMS, že Kuty má v sobotu a v neděli dvoufázový trénink. Tak až jsme došli do Vernéřovic. Odtud Kuty zavolal domů a povolili mu, aby muhl zůstat s námi až do neděle. Takže jsme mohli v plném počtu pokračovat po úplně nové modré turistické značce z roku 2000. Po této značce jsme došli do Březové, kde jsme nabrali vodu za bytovkou. Já s Teem jsme zkoušeli pít vzhůru nohama. Za výlohou jsme viděli plakát Algidy, jenže obchod byl úplně prázdný. Bylo už dost hodin, tak jsme museli dál. Šli jsme kolem jednoho baráku, kde byli vlčáci a Kuty je upozorňoval, že mají velký štěstí, že jsou za plotem. Vstoupili jsme na Špičák, odkud byl krásný výhled na Broumov. Prošli jsme kolem památného místa, kde generál Landon odrazil útok pruských vojsk. Potom jsme sešli níže a hledali místo na spaní. Docela dost foukalo, tak jsme museli odhazovat větve, abychom se alespoň jakš takš vyspali. Pak jsme uvařili večeři. Tesis s Teem měli těstoviny Mr. Leeho se sýrovou omáčkou na špagety-to byla asi tak jediná specialita na VORu. Potom šel Miky s Teem na skály omrknout, co budeme zítra slaňovat. My jsme mezitím kecali pod přístřeškem o všem možným a já s Tesis jsme byly na sluníčku (tzn. na záchodě). Když se Teo s Mikym vrátili, tak nám řekli, že na skalách jsou super prolízačky a širokoúhlej rozhled. Potom jsme tak ňák usnuli únavou. Ráno jsme se dozvěděli, že Mejša skácel strom, když se nechal v noci pozvat od Tesáka. Tesis pořád zajímalo, kdo v čem spí. Miky šel se Zdenym do těch skal, jak byl včera večer s Teem. Tesák spal opět na pěkně blbým místě. Vylezli jsme opět pozdě. Před polednem jsme došli k již zmiňovaným skalám. Zaslaňovali jsme si docela dost. Kuty nadával, že kvůli Zdenymu ztratil jednu jízdu, když musel jet na dvou koncích lana. Ale jeli jsme každej opravdu dostkrát. Mejša vypadal moc pěkně, když si nasadil Tesákovy brýle a Tesákový šátek. Prostě takovej francouzkej horolezec. Slaňovali jsme všemi možnými styly: běhání, přeskakování, co nejmenším počtem dotyků (Miky se myslím dotkl 3x), Teo s Mejšou zkoušeli slaňovat sedánkovým způsobem, atd. Vyblbli jsme se prostě až až a lano trpělo a trpělo. Potom jsme vylezli na nejvyšší skálu a když jsme se tam sápali, tak na nás byl docela zajímavej pohled-zejména na Tesákovou a na Tesáka. Odtud byl nádhernej pohled. Zamobilovali jsme Montimu a Kutalům. (Pozn. To, že řekla Lenka Kutalová, že prego znamená prosím, tak tos Kuty ještě nevyhrál, abys věděl.) Potom se nám podařilo přemluvit Zdenyho, aby zavolal pro vtip. Tak on tam zavolal, ale ten vtip byl strašně trapnej, tak nám Mejša řekl lepší. Čas už však značně pokročil a my se rozhodli, že budeme pokračovat na turistickou chatu Hvězda. Cestou jsme narazili na jednu z "nejkrásnějších vyhlídek na světě." Odtud jsme viděli, jak v dálce prší. Líbilo se nám tu moc, tak jsme zde udělali oběd. Strávili jsme zde dost času, ale bylo to tu moc pěkný! Zdeny nás fotil a kameroval (natáčel). Potom jsme šli k té hvězdě. Koupili jsme si Algidu a někdo si koupil párek. Kuty si chtěl koupit Tatranku, ale když zjistil, že stojí 10 Kč, tak zkonstatoval, ať si ji snědí sami. Zase jsme se zdrželi a pak jsme rychlým krokem vyrazili do Broumovských skal. Potkali jsme studánku s citátem od E.T. Setona. Zkonstatovali jsme, že ty Broumovské skály jsou asi tak nejhezčí z těch všech, který jsme tu prošli. Zašli jsme i do Mariánské jeskyně a Zdeny nás opět kameroval (natáčel). Taky jsme trochu zakufrovali, čímž jsme se zase zdrželi. Už jsme byli dost zdržení, tak jsme pokračovali dosti vražedným tempem dál. Zastavili jsme se celí ufuněný u pramene a Kuty nám rozdal rýžový chleby. Tak jsme se posilnili a pokračovali dál dlážděnou cestou, kterou by teda Zdeny nedláždil ani za nic. Měli jsme docela skluz, a tak jsme tempo nezvolnili. Šli jsme po žluté přes Zaječí rokli. Sešli jsme na křižovatku, kde nám Mejša nabízel Malborky. Nikdo si ale nevzal, tak je tam těm dřevorubcům mezi klády vrátil zpátky. Kousek dál stál takový nějaký žlutý stroj-něco jako bagr nebo tak. Jenže tam by se nás osm stejně nevešlo, tak jsme pokračovali dál po svých. Šli jsme a šli a kecali a kecali třeba já s Kůťou o zasedacím pořádku v naší třídě. Když jsme byli na místě nazvaném Pánův kříž, tak se naše zraky upnuly na novou cyklistickou mapu, která byla naprosto dokonalá. Bylo tam znázorňeno snad úplně všechno. Tak například kromě těch normálních věcí třeba převýšeníé, vzdálenost nejbližšího zdravotnického střediska, vzdálenost nejbližšího obchodu s potravinami, atd. Prostě to byla nádherná mapa. Hold cykloturisti to maj lepší než obyčejní turisti. Dlouho jsme se nezdrželi a šli dál. Hledali jsme místo na nocleh. Taková travička v lese nás docela lákala, ale protože jsme neměli vodu, tak jsme museli jít k nějakému prameni. Když jsme došli k tomu nejbližšímu, tak jsme zjistili, že je vyschlý. Tak jsme šli dál a u dalšího možného místa sice byla voda, ale zase žádný místo na spaní. Ale nakonec jsme se utábořili na cestě a přístřešek nestavěli. Všude bylo spousta komárů, ale to byla práce pro Kutyho, který je pomocí vařiče a repelentu vyhubil. Uvařili jsme si večeři a zalehli. Ještě jsme domluvili, že budeme zítra brzo vstávat, abychom mohli jít ráno do Machova na snídani. Málem bych zapomněla-Miky celý den držel půst, ale nechtěl nám říct proč. Ráno, když jsme se probudili, tak jsme se skryli (zavrtali se do spacáků) před houbařskou výpravou. Domluvili jsme se, že vyjdeme v 8:00 hodin a světe div se, my jsme to dodrželi. Do Machova jsme šli kolem kouzelné hájovny, kde mají koně, dva psy, černýho osla a kozu. Koník Eda nás přivítal, my jsme se s ním vyfotili a Miky mu dával žrát travičku. Majitelé hájovny (zřejmě) pracovali na zahrádce. Když jsme došli do Machova, tak si Kuty zachránil život, protože nákupní středisko se zde skutečně nachází, tudíž my neumřeme hlady. Bágly jsme odložili k lavičce před obchodem a vydali se na nákup. Nakoupili jsme si jogurty, čerstvé rohlíčky, bagetky, mlíko, těstoviny, pití, mléko, prostě vše, co jsme potřebovali. Dobrý bylo sledovat Mikyho, jak nese nákup v mikině. Když jsme snídali, tak Tesis napadlo, že zavolá svojí mamce. Jenže ani ona ani Tesák nevěděli číslo do muzea, tak to zjišťovali přes informace. Cpali jsme se a cpali (já jsem v životě snad tak přežraná-to se jinak nedá říct-ještě nebyla) a najednou vidíme, jak ze střediska vychází Miky a Tesis a nesou polárkáč se zapíchnutou svíčkou uprostřed. S proslovem ho předal mně a Teovi a všichni společně jsme oslavili první výročí založení Jitea. Když jsme ten vanilkový dort dřívkama dojedli, tak jsme vzdychali a Zdeny to vše kameroval (natáčel). Vyrazili jsme dál. Naše kroky teď vedou do Machovské Lhoty, kde je hraniční přechod. Šli jsme kolem třešně, která nás přitahovala, ale žádnou třešni naše ústa neochutnala. Avšak na konci Machovské Lhoty jsme už neodolali a několika málo (dvěma až třemi každý) třešněmi jsme uctili tradici VORu. Zdeny pořád toužil, že nakameruje (natočí) naše boty v trávě, tak pak učinil. Došli jsme k nádhernýmu mlýnku, který byl postaven z merkuru. Byl skutečně moc pěkný a musel ho stavět někdo moc šikovný. Na celnici nebyli celníci a nějaký turista tvrdil, že jsou na obědě. Ale my jsme vzorní a pasy stejně ukazujeme (když ne celníkům, tak alespoň na kameru). Mejšovi prošel jeho fígl (neměl totiž pas). Takže bylo vše v pohodě. První část cesty v Polsku byl pěknej prďák, ale zvládli jsme ho docela v pohodě a v krátkém čase. U Blednych skal se platilo, takže jsme tam nešli. Teo se ještě ptal (drze!) výběrčího na cestu-dále po červené. Naším cílem je už pěkně dlouho skála, která se jmenuje Lisia Przel, a tak tam jdeme, abychom zjistili, co to vlastně Przel v polštině znamená. Šli jsme kolem vyhlídky, odkud bylo vidět mnoho náhorních plošin. Zdeny cestou vyprávěl o Rockym. Cesta ubíhala docela rychle. V Polsku mají hezký ukazatele (vyřezaný ze dřeva) a cesta se udává v minutách nikoli v kilometrech, což strašně vadí Teovi. Jsou sice hezký na pohled, ale všechno má svý mouchy, nejste totiž informováni o tom, kde se nacházíte. začíná pršet a my se schováváme malé autobusové zastávce. Tesis zjistila, že bychom se tady nějak vyspali, ale někdo (Miky) by musel spát venku na dešti. Měli jsme málo vody, a tak Zdeny, Tesák, Miky a Kuty se vydali k prameni. V zastávce tedy zůstaly dva párečky. Tím vzniklo označení pro ty čtyři-vymyslel to Kuty-"pátý kola od vozu." Takže rezervy se vydaly na výlet hledat vodu. Pramen však nenašly a tak musely jít do nejbližší vesnice. Tam jako chudí pocestný požádali o 12,5 l vody. Nosil jim to nějakej malej kluk s vytetovaným jing-jangem na hrudi. Rezervy na výletě ještě zjistily, že Polsky se řekne pozor UWAGA. Mezitím my v zastávce jsme jen tak polehávali a vždycky se k nám přišli před deštěm schovat nějací turisti. Jednou přišla nějaká polská výprava a bavili se o tom, že polština je nejkrásnější jazyk, s čímž Teo teda nesouhlasil a dal to patřičně najevo. Když se pátý kola vrátily, tak jsme se naobědvali a rozpustili jsme vitacity v polské vodě. Potom jsme ještě zashybovali a když už jakš takš přestalo pršet, tak jsme se konečně vydali na Przel. Jenže jak to maj v tom Polsku tak blbě značený, tak jsme jí vytrvale přešli a pokračovali dál. Ještě k tomu značení-Poláci asi nerozlišujou barvy nebo nevím, ale na jednom stromě to vypadalo jako že jsou tam 3 černý značky a pod nimi modrozelená. Ale nějak jsme to zvládli a po žluté se dostali na docela pěknou vyhlídku. Cestou jsme potkali pár Čechů. Z vyhlídky jsme viděli jen mlhu a poštolku. Zato Kuty, ten si zase opět vyhrál. Víte, jak jsou takové ty dalekohledy na 10 Kč, tak v Polsku je mají žlutý a za 1 zlotý, a Kuty z nich zadarmo střílel nevímkam. Na protější skále bylo spoustu peněz (drobáků) a Teo tam pro ně chtěl vlézt. Pak jsme zase sešli dolů a Miky líčil Kutymu a všem Gladiátora. Kuty byl vlastně jediný člověk na VORu, který tento velkofilm neviděl. Šli jsme po asfaltce serpentinami a nepoužili jsme Mejšovu zkratku. Je tu pěkné chození po ouvazovejch cestách a po rozkvetlých loukách a na obzoru vidíme nádherné skály, po kterých jsme nedávno stoupali k nebi. Došli jsme až k hranicím (na stejný přechod jako jsme vcházeli) a Kuty zkoušel ulevit si z jednoho státu do druhého-nepovedlo se mu to, nevyždímal ze sebe ani kapku. Sedli jsme si ke stolku na celnici a když si Zdeny sundal boty. tak se nám naskytl pohled na neuvěřitelně sedřené paty (jak nechutné!). Naplánovali jsme si, kde zhruba budeme spát. Byl to už jen kousek. Šli jsme z části přes Machovskou lhotu a Miky málem zboural jeden barák. Měl štěstí, že ten sloupek, co shodil, nedržel celý dům. To by potom bylo jako z grotesky. Pak jsme šli dál a trošku jsme bloudili, protože jsme si mysleli, že ta vyšlapaná cestička je turistická značka, ale ve skutečnosti to byla cesta k hospodě. Pak jsme ale došli tam, kam jsme plánovali. Kluci začli stavět přístřešek (spíš hledali a vybírali nejvhodnější místo) a já s Tesis jsme šli pro vodu do té hájovny, jak tam mají toho koníka (šli jsme kolem ráno). Ti majitelé byli pořád na zahrádce. Popřáli jsme jim dobrý den a požádali je o vodu. Tu nám dala babička z kohoutku. Vraceli jsme se v vodou a domluvili jsme se, že tentokrát klukům vůbec nebudeme do přístřešku kecat, abychom jim nekazili náladu. Když jsme tam přišli, tak jsme jim akorát pomohli stavět (bez řečí). Postavil se celkem fajn přístřešek a mohli jsme začít vařit večeři. Naše skupina jsme dělali hrachovku a osmažili jsme do ní párky. Jídlo jsme vlastně připravovali já a Tesák a Zdenymu to moc chutnalo, z čehož jsem měla celkem radost. Pak už jsme se jenom váleli pod přístřeškem a začalo pršet. Ještě jsme se bavili o S.P.Q.R. (Senatus Populus Que Romanum). Pak už bylo celkem pozdě, tak jsme tak ňák usnuli. Ráno jsme si zase Tesák a tentokrát i Zdeny stěžovali, jak mají hrbolatou postel (chudák Tesák, ten se tady na Voru nic moc nevyspal). Pořád prší a prší a nechce a nechce přestat. Teď použiji přesně jednu větu z Mikyho poznámek: vylízáme ze spacáku se omezuje pouze na posílení deště o další tekutiny a vše se schyluje k tomu, že dnes trhneme rekord z Českého ráje, kde jsme se váleli do půl dvanácté. Jedli jsme chleba a vařili müsli. Tak nějak vyplynulo, že se budeme válet celý den. Občas někdo (Tesis) musel jít lépe upevnit ukotvovací lana, protože jak pršelo, tak ten přístřešek klesal. Před obědem šel Miky s Tesákem znovu pro vodu do hájenky. Po pozdním obědě jsme tak kecali a kecali, nebo třeba Tesák, Zdeny a Miky se předháněli v počtu přečtených stránek Mikyho knížky, Kuty občas prohodil nějakou vtipnou poznámku jako: "Na, taky si vytři!" (Mysle tím, aby si Mejša vytřel chlebem ešus). Potom jsme hráli kvarteto ve dvojicích a ti, kdo prohrály museli všem uvařit čaj. Celta s přibývajícím deštěm začala místy protékat, a Kuty ležel v louži. Vyfotili jsme se samospouští na hromadě (je to skvělá fotka), a pak už jsme se jen tak povalovali. Po večeři jsme tak zalehli a mlčeli. Všichni si mysleli, že ostatní už spí. Jenže potom Kuty začal mluvit ze spaní a říkal, ať se díváme, že má nápad a ještě něco o chytech na skále. Zdeny dodal: No jasně," a tak jsme se všichni začali smát a zjistili jsme, že nikdo nespí. Kuty a Zdeny si nastavili odpočítávání na hodinkách, kdy se zase sejdeme. Domluvili jsme se na pátou v úterý u Zdenyho, abychom shlédli video a fotky. Po této akci bychom měli jít do kina na Šestý smysl. Takže Kuty pořád hlásil (např.): "Za 54 hodin, 27 minut, 41 sekund, atd.". Pak už jsme ale skutečně usnuli. Ráno jsme museli vstávat brzy, abychom stihli dojít do Hronova. Původních 7-8 km se změnilo na 10 a my jsme to měli ujít za 1h 45min. Takže jakmile jsme se nasnídali a všechno sbalili, tak jsme vyrazili. Hnali jsme se jak blázni, abychom stihli vlak v 10 hodin. Šli jsme mlčky a tak ňák se od nás zase odtrhly rezervy. Ty cestou běžely. My jsme teda neběželi, ale šli jsme rychle jak to šlo. V Hronově jsme byli asi v 9:58 (rezervy samozřejmě dřív). Nevěděli jsme, kde je nádraží, ani kdy přesně ten vlak jede. Nějaký pán nám poradil, kde je nádraží, a tak jsme spěchali. Šla s náma nějaká těhotná fena. Potom jsme viděli Tesáka a všechny, takže vlak ještě nejel. Nakonec jsme to teda stihli-ale bylo to o fous. Nevěděli jsme, jestli nám prodají hromadnou jízdenku ve vlaku. Tu nám taky docela sympatická průvodčí prodala, takže všechno dobře dopadlo. Cestou vlakem domů se nestalo nic netradičního. Jenom jsme si na nějakým nádraží koupili točenou zmrzlinu. V Poděbradech mají nově udělaný nádraží a prošli jsme se kolonádou a zavolali domů. Z Kolína jsme jeli narvaným vlakem až do Žďáru. V tomhle vlaku jsme si s Mikym docela dobře (si myslím) pokecali. Taky v tom vlaku jela taková smutná holka, co ale to vás stejně nezajímá. Ze Žďáru do Města jsme jeli spěšným vlakem, takže jsem v Radňovicích nevystupovala. Aspoň jsem se se všemi stihla pořádně rozloučit a Zdeny s Mikym pak taky špulili rty. Odjela jsem dalším vlakem do Radňovic a co dělali oni, to už vážně nevím. Tak vám děkuju, že jste dočetli až sem, ale já si myslím, že tolik skvělých zážitků se nevleze na jednu stránku. |
| Jíťa |
 |
 |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |