 |
|
 |
|
Toulovcovy maštale Dny byly opět slunečné a plné květů, jaro bylo v plném proudu a byl nejvyšší čas dělat si starosti s letním táborem oddílu. Tábořiště jsme měli pochopitelně zajištěno už řádně dopředu a oddílové radě zbývalo pouze omrknout ono místo, prochodit nejbližší okolí, zjistit odkud budeme brát pitnou vodu a kde nakupovat. Prostě běžná praxe. Proto se oddílová rada vydává každoročně na Výpravu Oddílové Rady. Letos to bylo tedy k Proseči na nové tábořiště v Toulovcových Maštalých. Tábořiště ve skalním lomu, obklopené nádhernou přírodou, pískovcovými skalami a starými lomy. I když vlak jede značnou oklikou, volíme stejně tento dopravní prostředek. Pro nás skauty je nejvýhodnější, protože se v průběhu cesty můžeme bavit po svém a cesta je také levnější (a ve vlaku mi a mně podobným nebývá špatně - většinou). Kdo se tedy v tom vlaku baví? No samozřejmě je to Monti - náš vůdce, dále ne už tak samozřejmá osoba je Piškot - náš voják, Jíťa - rádkyně Pomněnek, Míra - rádce Jelenů, Tesák - rádce Rysů, Mejša - oddílový podrádce, Tesis - oddílová rádkyně. Kuty dorazí přímo na místo později - znáte skokany. Protože v HavlBrodě máme dost času, tak vyrážíme do centra omrknout Outdoorové centrum. Obdivujeme tam hlavně kola. Po návratu v klidu nastupujeme do vlaku nic netušíce až do doby, kdy přichází pan průvodčí a po zkontrolování jízdenek nám sděluje, že tento vlak sice jede podobným směrem, kterým mi potřebujeme, ale že nestihneme další přestup. Koukáme na mapu a shodujeme se, že to dojdeme pěšky, i když se tak naše zamýšlená trasa trochu protáhne. Problémy však budou s Kutym, který na nás má čekat na tábořišti. No ale vyrážíme a dobře se po cestě bavíme. Je krásné počasí, schyluje se k večeru, pipky žerou jak divý a my si vybíráme cestu údolím řeky. Pod listnatými stromy se rychle šeří, zdoláváme namáhavé úseky po skalních římsách až opět vylézáme ze soutěsky na denní světlo, kterého už moc nezbývá. Tuto romantiku musím přerušit zkonstatováním, že nám pomáhá mobil k domluvě s Jurou Kutalem, který synátora už dopravil na tábořiště a teď má obavy o nás. Domlouváme se na spychu v jedné vesničce kam dorážíme už za tmy vlahého, téměř letního, večera. Jura nabírá první část naší výpravy do auta a veze je na tábořiště. S ostatními zatím pokračujeme dále. Zkoušíme vojenský vynález "mašinku" a takto dupeme po asfaltce dokud se pro nás Jura nevrátí. Za okýnky Felicie ubíhá cesta podstatně rychleji a opravdu nám zbýval ještě pořádný kus. Tábořiště nemůžeme ohodnotit, protože je tma jak v pytli, ale Paegas tady signál má, takže se mi zde líbí už teď. Hledáme místo pro přístřešek, vybalujeme plachtu a stavíme. Večer, či vlastně noc trávíme vykládáním - hlavně o vojně. Potom usínáme. Probouzíme se do nádherného letního rána, které je předzvěstí nádherného dne, ve kterém toho můžeme (nejen my) vykonat mnoho dobrého, ale i zlého. Žádné ráno bychom neměli brát jako samozřejmost. Já ale doufám, že toto ráno je příslibem dne, kdy žít je svátkem, jak říká Miky. Vylézáme s Piškotem na skály nad lomem a prohlížíme louku pod námi, na které bude za několik měsíců stát tábor našeho oddílu Naděje. Co zde asi prožijeme? To ještě nikdo neví. Piškot však ví, že jestli tento tábor navštíví alespoň na několik dní bude moci hovořit o štěstí. Vykládáme a vykládáme. O našich životech, které se teď na nějaký čas od sebe trochu odklonily, o starostech a radostech. Jaký to je rozdíl. Za posledních asi 5 let jsme od sebe nebyli vzdáleni na více jak několik dní. Teď se to počítá na měsíce. Cest la vie. Ostatní se zatím pomalu probouzí a tak scházíme k nim dolů a snídáme s nimi. Plánujeme trasu dnešní prospektorské výpravy, balíme věci, schováváme je v křoví a vyrážíme. Nejprve do Proseče, omrknout prodejnu s potravinami a hřbitov kvůli pitné vodě (beze srandy). Před obchodem potkáváme Mláděte na Meridce, který za námi vyrazil z Města. Trošku mě štve, že on najíždí kilometry a já jdu pěšky, ale však já mu to ještě nandám! Nesmím zapomenout, že celou cestu si kopeme s míčkem StarBurst, který někdo našel a vydrželo nám to celou výpravu. Společně se vracíme na tábořiště, bereme to přes skalní městečko a Dudychovu jeskyni. Po návratu děláme oběd, opalujeme se a někdo (já) se učí na závěrečné absolutorium. Slunce paří a paří (skoro tomu nemůžu věřit, protože teď je venku sníh a je 16. dubna 2001). Po řádném odpočinku vycházíme opět na obhlídku - tentokrát přírodních krás okolí. Navštěvujeme nedaleký bazén v lese, ale Monti zakazuje koupání, tak tam ani Mejšu nehodíme a raději po chvilce zase odcházíme, aby nám to nebylo líto. Směřujeme k dalšímu koupání, ale to značně většímu a taky vzdálenějšímu. Tam je to super, mácháme se dost dlouho a pak se rozhodujeme pro basík. Mládě však obdržel depeši, že se na nás žene průtrž mračen a kroupy. Ale my si z toho nic neděláme a paříme dál. Najednou se zatemnilo, ale nebojte se, to k naší partě přibyl další nerozlučný člen oddílu náš stopař Miky, který dorazil z Prahy. Přidává se ke hře až do doby, kdy se obzor zatemňuje mraky a zvedá se vítr. Ani to nás ale neodradí a paří se dál. Až do doby, kdy už spousty vody padají na naše hřiště. Utíkáme pod střechu nejbližšího (jediného) stavení a čekáme, až to přejde. Marně. Jsme prokoslí, protože i pod provizorní stříšku lehce prší a teplota vzduchu klesla o pěknejch pár stupňů dolů. Nakonec se vydáváme i v té čině (Piškot mi nechce věřit, že toto slovo existuje) zpět na tábořiště. Docházíme naprosto promočení, vyndáváme batohy a chystáme se stavět přístřešek. Jestli si myslíte, že jsme byli zdrcení proto, že se nám chlupy ježí na těle zimou a že máme mokro až . No prostě všude, tak to se mýlíte. Právě to je důvodem ještě většího veselí a euforie. Proto se nějak nedokážeme domluvit na stavbě přístřešku a Monti začíná trochu no řekněme nervóznět. To nám ale nevadí a nakonec se to zvrhne v to, že všichni mlátíme do plachty a vykřikujeme: "Amatéři, amatéři". A sami tak ohodnocujeme vlastní neschopnost. Nakonec však zalézáme pod plachtu, převlékáme se do suchého a vaříme teplé jídlo. Jen sledujeme proudy vody pěkně zpod plachty a litujeme Mláděte, který v tom všem vyráží k domovu. No co, zase mu přibude 40 km na tacháku i když perně vydřených. Tenkrát jsem ještě netušil, kudy se vlastně do města jede. Po X letních cestách však znám tuto cestu na zpamět, takže vím, co si Mládě vytrpěl. Ještě jsem zapomněl napsat, že se od nás odpojila Jíťa, která spěchala domů, protože Xík - její sestra bude mít zítra křtění a tak se Jíťa celý vor na tuto událost moc těšila (ha, ha). Za občasného vylévání vody z plachty usínáme, abychom se probudili do nedělního rána. Opět slunečného. Brzy balíme a vyrážíme na cestu zpět, protože nádraží je značně daleko. Cestou nás provází silný vítr a tak se nejde moc pěkně. Proto nedaleko cíle zastavujeme mezi lesy, odpočíváme a svačíme. Uklidněni tím, že zastávka je nedaleko, nekoukáme na hodinky a to se nám málem nevyplácí. Proto zbytek cesty spíše klušeme. Hlavně Piškot, protože se ještě dnes musí vrátit do kasáren v Jincích a nerad by se opozdil (= nerad by byl zavřenej). Vše samozřejmě dobře dopadá a my stíháme. Na zastávce nacházíme pozdrav od Jíti ze včerejšího dne. Cesta vlakem probíhá jako obvykle za vydatného veselí a tak se s námi Piškot v HavlBrodě loučí s těžkým srdcem. Nedá se nic dělat. Nás nedostanou. Tak zase příště. Mějte se fajn, teď už se můžeme těšit na dny další, na to co nám přinesou - snad to bude mimo jiné krásný tábor. P.S. Nebudu psát, že tento článeček je psán po roce, protože to dělá asi každý. Ale mám to dobrou paměť, co? |
| Zdeny |
 |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |