 |
|
 |
|
který nás čeká před domem. Každý den je autobus a my jsme cestující v něm. Každý den známená cesty kus kus cesty života. Každý den znamená cesty kus Neděle, Sobota Pátek, 29. prosince 2000 Hen, hen, hen, brm, brm, hen - pánové nastupovat, náš autobus" na pravidelné lince Starý rok - Nový rok už roztáčí kola. Nastupujte, nastupujte, ať můžem naši šestou silvestrovskou jízdu prohlásit za zahájenou. Hoši, vždyť tentokrát nám je za vytrvalost, zásluhy a beztak i chrabrost, udělena prémie - nejenže společně dorazíme do Nového roku, ale navštívíme i jednadvacáté století a pánové držte se, i třetí tisíciletí, uznejte, to se vám jen tak někdy nepoštěstí. Něco na zub máme, časopisy na čtení taky, na hraní bychom něco našli, oblečení jsme dostatečně, takže pánové- jedééééém. A jeli" jsme. A tam, kde potok teče, stromy se kejvaj a v létě je slyšet kykyriký kohoutů ze vsi Podolí jsme zastavili, týpí postavili a 3 dny žili. A já při tom popisoval stránky malého sešitku, který až dostatečně doslouží, chce do sběru. Než dosloužíš deníčku, musíš něco ze sebe prozradit těm, kteří dojeli do Nového roku jiným autobusem" než-li my, Noconi. Taháme jednoho utopence za druhým. Nejsme záchranáři, ale rozjedlí kluci a ty utopenci ubývají ve sklenici, kterou dal k dobru Mládě.To víte, stavba týpí potřebuje posilnění. Asi jsme těch utopenců snědli moc, protože jsme týpko roztrhli. Jejda, ta díra bude chtít vyléčit, osvědčená medicína na díry v týpku je jehla a nit, takže někdo ji musí jít vyprosit do nejbližšího stavení, a tím je stavení Sedláků. Zbytek zatím hraje fotbal a zjišťuje, že v zimě se stírají letní rozdíly mezi kravincem a krtincem. V létě je nejenom vidíte, ale i cítíte. V zimě ať spadnete do díla krtka nebo krávy, bolí to obé stejně. Pudil s Timem nehrajou, odešli na konec louky a dělaj divný pohyby, vrací se k nám se slovy: Žádná kaluž už není zamrzlá!" Týpí je postaveno. Vrtím hlavou nad Indiánkami, jak mohly napnout lining, když neměly připínáčky a sychrhajsky, jak hloubily ohniště bez sekery, jak stavěly postel, když jim chyběly naše palety. Indiáni měli v týpí vymezené místo pro Indiánky, místo pro bojovníky, čtverec lahodné země pro obětní dary, I my máme týpko rozdělené. Vlevo od dveří je casino, vpravo je kuchyně, naproti letiště, uprostřed ohniště. Ohniště je jedno z nejdůležitějších míst v týpku. Bydlí v něm světlo, teplo a kouř a nad ním stojí rošt a hrnecivař", tak jsme pojmenovali hrnec s čajem, který si nahříval dno po celou dobu táboření a my v něm měnili pytlíky s čajem a dolejvali vodou. Hned provedem znalecký posudek zásoby dřeva. Vydrží, či nevydrží? Toť otázka. No, možná ho vydrží dost, protože je docela mokrý a kdo ví, jak bude hořet. Ještě jsme s Pájou ani nepostavili hrnec s gulášem na oheň a kluci už taktizují, kterého koně si koupí, jaká stáj je výhodná, ve vzduchu lítaj velký prachy. Na velkej byznys nemáme s Pájou žaludek a tak odcházíme do tmy, ale ne jen tak nazdařbůh- potřebujeme najít 4 kolečka, protože sněhu není mnoho a na něčem bychom se svést chtěli. Ale naše pátrání je marné. Našli jsme světla, přední, zadní sklo, dokonce karoserii auta, ale po kolech ani památky. A tak se vracíme k našim. Jejich kšefty se hnuly, všichni se spojili proti Tesákovi s Timem, ale bylo jim to prd platný, ti si už vítězství nenechali vzít. A jak jde život? zeptal se někdo, začínáme klábosit. Dáváme k dobru, co naše oči viděly, uši slyšely na cestách minulým rokem. Piškot na vojně, většina na vejškách, Teo s Tesákem na gymplu. Dozvídáme se, jak Tim navázal česko-polské styky, jak Pudil začal věřit", jak Piškot potkal pěknou feťačku. Začíná nám kapat na postele, protože venku začíná sněžit. Hurá! (jako to sněžení, né to kapání) Seš vzhůru?" ptá se Pája. Jo, už jo." No tak neusínej a vstaň - máš hlídku." Přikrmím oheň pěkným polenem a koukám na spoluspící, poznám je podle spacáků - třeba Timur, ten se nedá nepoznat, ve své černé kukle vypadá jak příslušník jednotky rychlého nasazení. Přemýšlíme s Tesákem, kde se stala chyba, vždyť v přírodě se z hnusnejch kukel vylíhnou nádherní motýli. Jdu ven, to otevření dveří snad nezapomenu nikdy. To světlo, ten bílej sníh, to ticho, to začarovaný krásno. Tak hoši, kdo z ko-ho. Jen my, házecí talíř a branky.Tak pojďte, sraby. A už jsme v sobě, talíř létá, my se bráníme, útočíme, rozdáváme i dostáváme góly, jsme spocení a bojujem jak o život. Dneska hrajeme dostihy úplně všichni, hrajem až do úplného vyhasnutí ohně, který nás upozorní štiplavým kouřem v očích. Mladý svět, Cinema a Spy a taky básničky V. Huga - tak to je naše knihovnička. Pexeso, Dostihy, Hobit a Člověče, nezlob se, tak to je naše herna. Kdo si hraje nezlobí, kdo si čte jakby smet. A my nezlobíme až do noci. Přijela návštěva. Chvíli ji poslouchám jen z týpka, ale to nejde jen slyšet, to se musí i vidět: Pubu, Verča, Dajda, Lenka a Jíťa. Začíná zápas ve velkém stylu, poprvé v životě dostávám dva koňary jedním kopem, Jíťa ukazuje soupeřům, jak se střílí góly (bohužel si vybrala špatnou bránu). Nejelegantnějším hráčem je Kajman, který si při běhu drží klobouk a záda a červená šála za ním vlála. Kluci podnikli výpravu do Bobrové, trochu to vypadalo, jako když se stavili na trhu; vrátili se totiž bez Mejši, za to však nesli kus masa a pár litrů moštu. A moštem jsme si letos i připíjeli, na Zubíku i na Maršála Malinovského, stříleli jsme rachejtle a vyšlápli na Hrádek. Hodné holky k nám přijely a na kytaru hrály. A taky jsme pekli maso a otočil se i Pizzi. Spát se šlo až k ránu. Vzbudili jsme se do Nového roku, století a tisíciletí. Náš autobus" byl v cíli. Srdce je náš průvodčí. Jedem dál, dál, dál. Pokud cesta nekončí. Jedem dál. od dětských pus k polibkům zkušených. Každý den je plný autobus. Pláč, radost, smutek a smích. Jednou je tu minus jindy plus. Těch, kteří mohou jet. Jednou je tu minus jindy plus. A venku stárne svět. |
| Miky |
 |
 |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |