 |
|
 |
|
Výprava - to je pro vlčata skoro posvátné slovo. Je opravdu škoda, že nemají tolik výprav a akcí jako skauti, protože určitě nikdo jiný se nedokáže tolik těšit a s takovým nadšením se připravovat na výpravu jako oni. Jejich nadšení, přístup a bojovnost by jim asi měli závidět všichni skauti. My Havrani nasedáme na hl. autobusovém nádraží, a proto s naší vychytralostí máme cestu pěkně v pohodlíčku, ale Káňata umí být pěkně vlezlá a tak nakonec většina z nich pěkně sedí a vychutnává cestu do Svratky. Někteří tráví čas pozorováním okolí, a jiní se baví Iškem, který jim předvádí mouchu pod plácačkou, mouchu na záchodě, nebo moucho s časovanou bombou. Takoví malí a jaký podoby much se jim honí v hlavách. Havrany a Káňata překvapila škola, to bylo nadávek na ni, a když zjistili, že v ní budeme spát a že míníme zahájit výpravu hodinkou matematiky a vlastivědy, div nás neubili. Nebojte, nespali jsme pod mapou České republiky a pod tabulemi české gramatiky, ale v pěkné klubovně svrateckých skautů, i když ve škole. Právě začíná Lovecká výprava, mužstvo je rozděleno do 3 loveckých skupin, zelení, modří, hnědí (Protože jsme nesehnali jiné barvy pastelek). Vydáváme se na první lov kožešin. Cíl Karlštejn, cestou se hraje milovaná potopa, divočák a nálet, lovci musí dávat pozor, jestli některý z roverů nezahodil dřívko (kompletní dřívka potom vydala heslo), a šamožejmě šoudluži, kontlolní otážky. Každý rover je ostře sledován, že ani nemůže jít v klidu sám na záchod. Jsme na golfovém hřišti, to znamená štafetový běh. Může se zdát nudný, ale v podmínkách, které vládly zde, to bylo skoro až nad síly našich malých lovců. Vlčata zapadala a plácala se po pás ve sněhu, a když potom Pepíno ztratil botu a ani si toho nevšiml, věřte, že to bylo opravdu k popukání. Na Karlštejně se uskutečnil boj o nejvyšší věž, ale protože v půlce zasáhli i Roveři. Museli nahradit Víťu, který se sbalil a odešel ne na sever, ale zpět, protože mu byla zima, nebyla tato hra hodnocena. To kdybyste viděli Rovery s jakou rozkoší zbourali postavené věže, hanba Vám, holt dobře umístěná kopačka udělá své. A hurá Havrani, rychle zničit i ty poslední zbytky stavby. Holt nic se nedá dělat musíme zpět. Zkamenělý zámek musí počkat na příště, ale Víťa Polnický asi nepočká. Rychle se usušit a pádíme do tělocvičny. No to je pošusňáníčko skákat ze žebřin na velkou matraci, to jsou pády, co Káňata? Havrani si dělají některé úkoly do vlčka atleta a potom začíná velké soutěžení. Nejrůznější běhy s překážkami i bez, házení na koš, a různé dovednosti, však to znáte a samozřejmě hromadný fotbálek. A na závěr co? No přece co jiného než skákání. V klubovně je již připraven Petr (svratecký vedoucí) se svou přednáškou o myslivosti. Jo, je to lovec jak má být, má kulovnici, brokovnici a malorážku. Po jeho výkladu se rozvíjí beseda našich malých lovců, ale když už se potom neptali na nic jiného, než kolika let se dožije to a to zvíře, a jestli, když kulovnice zabije člověka na km daleko, jestli taky zabije mravence, uznejte, že bylo vhodné tuto besedu ukončit. Málem bych zapomněl, že nás taky navštívil Bacen s řidičem Líbou, Pudil a kdo ještě no přece Black, už se mu asi chtělo zúčastnit se výpravy jako člen, ale my to zatím zvládáme i bez něj. Tak čau to už zase jedete? Poslední vlčata zaléhají do spacáků, zatím si naivně myslíme, že hošánci po dlouhém a náročném dni brzy usnou. Začíná se číst pohádka na dobrou noc, a aby ta noc byla skutečně dobrá, čte se O strašidlu na hradě Ďáblickém. V marné naději čekáme, že při ní usnou. Příběh končí, vlče udělalo velký dobrý skutek a naučilo strašidlo vázat skautské uzle a tím ho vysvobodilo. A už to zase začíná, někdo jde na záchod, jiní se zase začínají prát a žadoní o další pohádku. " Ticho, okamžitě zapadněte do spacáků a chrňte", začíná být Zdeny kapku nervózní a začíná chrastit nunchaky a pouty. Za chvíli zasvítí halogenem mezi ležící (ne spící) a v tom se objevily dva ksichty (omlouvám se za to slovo, ale bratři Polničtí v tu chvíli ani v lépe nevypadali), dvě úplně stejné rudé hlavy, vyceněné zuby a čtyři vyboulené oči civí do baterky, to se opravdu jen tak nevidí. Nevěděli jsme jestli to je nějaká křeč, nebo normální stav před nocí. Poslední napomenutí, nyní již i s menšími výhrůžkami, ale úplně ticho se nám již udržet stejně nepodařilo. Budíček, nejdříve plánovaný na 8 hodinu, ale Havrani s Káňatama už vyvádí od půl sedmý, tou formou, že zkopávají Zdenyho a Mužíka, ti jim dávají co proto, ale Havrani s Káňatama jsou vytrvalí, a nějaká ta rána je nemůže zastavit. Nástup, rozcvička, vedená již jen s úmyslem co nejvíce unavit vlčata. Vybíhá, v cestě nám nestojí ani školní plot, jen Krtek, Zdeny a Mužík se nám smějí ze spacáků. Při cestě zpět již plot obcházíme, až na pár výtečníků. Těm dal Býk pěkně za vyučenou, a myslel jsem, že i mně, že jsem je k tomu navedl. Ale Býk prohlásil, že se mnou to bylo v zájmu rozcvičky, a potom už to byla neposlušnost. Dopoledne nás přišla navštívit vlčata ze Svratky. Nejdříve byly pěkně zamlklý, ale později se z nich vyklubali taky pěkní raubíři, asi jako každý vlče. Program s nimi vedl Zdeny, já jsem přezkušoval další adepty na vlčky, až mě z toho upadla hlava, ale teď už je zase na správném místě. Po obědě začíná finálová stopovací cesta. Určitě ji znáte z Baronky, kde jsme stopovali Potyho a zjištovali jeho činnost, ale zde to bylo mnohem drsnější. Nejenom, že museli chodit po kolena ve sněhu, ale také se plížit pod stromama a držet se větví, aby nezahučeli do koryta s vodou, na rozdíl od pronásledujícího. Mezi činnostmi bylo např. plížení, chůze po kolenou, kulhání, chůze po čtyřech a hlavně konečné označkování do sněhu. Poslední sesednutí u stolu a vyhodnocení celé výpravy. Vyhráli modří v čele s Tesákem, druzí zelení v čele s Jirkou a hned za nimi hnědí, kteří jinak byli celou výpravu druzí. U této příležitosti byli uděleni také první vlčci. Na závěr se hlasovalo o názvu výpravy. Návrhy byly např. zkopaní roveři, ale to se okamžitě rázně zamítlo a tak zvítězila Lovecká výprava. A na závěr se stala ještě jedna menší událost, to když jsme chtěli vystoupit na nádraží. Již jsme vystupovali, vtom se zavřely dveře a autobus začal odjíždět, ale náš pohotový vůdce rychle zareagoval a křičel na šoféra, "hej stát, ještě nás je tady 15!" A to byla taková pěkná tečka za tou naší výpravou. Ještě bych chtěl na závěr pochválit první držitele Stříbrné stopy a to Tesáka s Iškem. Jen vydržte, ať nám děláte radost a do oddílu přejde zase jedna zdravá generace. P.S. Chtěli bychom poděkovat ještě alespoň touto cestou našim svrateckým kamarádům za jejich péči a starostlivost, se kterou plnili všechna naše přání a požadavky. Můžeme jenom doufat, že budeme mít příležitost jim tuto službu někdy oplatit. |
| Piškot |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |