Jak je dobrým zvykem našich přátel z Brna, uspořádali i letos tradiční roverský sraz na Blažkově. Směr Rožná jsme po neustálém kolísání počtu účastníků nakonec vyrazili tři. Zpočátku mě mrzelo, že nás není víc, ale zase jsem nemusel snášet excentrické chování některých našich rangers, no a uznejte, že lepší společnost na cestu, než Páju s Timurem jsem si nemohl přát. Nejsme asi nejvhodnější propagační materiál a nevím co si někdo pomyslí o našem kmeni, když uvidí nás tři, ale rozhodně nám nebude moci vyčítat nedostatek soudržnosti. V cílové stanici jsem se upřímně zděsil, spatřivše bandu 25 lidí a to takřka kompletního NOSOTROSU + a tuším 46 střediska z Brna. Musím se omluvit svým dvěma společníkům, že jsem je cestou na Blažkov zanedbával, ale ponořil jsem se do celkem zajímavé debaty s Číčou.
Neviděl jsem se s ním skoro půl roku a tak bylo o čem povídat. Jako spolunocležníky v chatce, která se stala naším útočištěm, jsme dostali Lika a Šípa, kteří si nás okamžitě získali svými nepřehnanými nároky na hygienu a za tichého souhlasu všech bylo rozhodnuto, že uklízet se prostě nebude. Večer potom proběhl seznamováním a diskusí na poněkud zvláštní témata. (Co si myslíme o "životu na hromádce", preferujeme čaj ovocný nebo černý, .....) Mezi tím se samozřejmě zpívalo, hrálo, klábosilo. Spát se šlo relativně brzo (tedy na poměry Blažkova), protože všichni tušili, že následující den bude dlouhý. Ráno nás Číča vyhnal na rozcvičku, při které jsme řádili jak vlčata a potom hurá do kuchyně, kde jsme spotřebovali enormní množství chleba (jak říká Timur - brzdy (neptejte se mě proč, já to taky nechápu, ale nemám dost odvahy, abych se ho zeptal)) a čaje. Příjemným zpestřením bylo věšení Luciferky (s čímž má i náš kmen bohaté zkušenosti - viz. Svratka), která byla po prohrané sázce uvázána za nohy a vytažena ke stropu, a opětovně puštěna dolů tak, aby se zastavila několik centimetrů nad podlahou - a nová zábava byla na světě. Následovalo pracovně-herní dopůldne (řezání dřeva + volejbal), ve kterém se dostavil čtvrtý člen naší expedice Veronika a oběd. Tady mají Brňáci jednu pěknou tradici. Nemám nic proti našemu džingamalaheaheahea (fonetický přepis), ale třeba kánon Čeho třeba Bůh nám dá, mi přijde vhodnější. Po obědě jsme se rozdělili do tří skupin: dramatická (ta nedělala nic a proto tam byl Timur s Pájou), slaňovací a skupinu vyrábějící skřítky zlíky (původně to měly být skřítci z lýka, ale nějak se to zvrhlo) Skupiny se posléze prostřídaly a tak jsem se nakonec i já dostal k 22 metrové skalce, byl narván do sedáku velikosti M (což byl sám o sobě nadlidský výkon) a poslán dolů se slovy "To nic, Lik tě jistí." Budu-li tvrdit, že jsem se nahoře bál, tak nebudu daleko od pravdy, ale dole jsem seznal, že na tom nic tak extra není a mít víc času, tak za chvíli slaňuju jak Cliffhanger. Následovala bojová hra a to vskutku bratrovražedná, protože jsem byl proti Timovi s Pájou, ale lež a podlost opět zvítězila a byli na hlavu poraženi. Ale zlatý hřeb nás teprve čekal. Kdo už někdy na roverském Blažkově byl, určitě si vzpomene na příchod do jídelny k obrovskému švédskému stolu, protože nevím jak jiní, ale já mám vždy pocit jak o vánocích. Vrhli jsme se tedy vyplenit zásoby, v kteréžto činnosti jsem našel zdatného společníka - Tatanku a spolu jsme začali stůl systematicky čistit. Tatanka později vypracoval k dokonalosti tzv. syndrom naprosté přežranosti, kdy si nacpal pusu krekry a začal tak zoufale šilhat, že se nikdo neubránil smíchu. Nejdéle vydrželi Timur s Ježkem, kteří spolu závodili, ale jejich boj skončil nerozhodně, protože po zhruba třech hodinách už kromě másla neměli co jíst. Dalšími body programu byla hra na upíry, již tradiční svíčkovka a oblíbená hra kafe, při které se mým protivníkům podařilo vymknout mi kotník a jelikož druhý mám pochroumaný ještě z tábora, byl jsem na tom tak bídně, že jsem ani kulhat nemohl a dusil na jazyku několik šťavnatých slov. Osazenstvo se poté rozdělilo na dvě skupiny - bavící se a hrající na kytaru. Co se dělo v té první by snad mohly říct Pája s Timurem, my jsme stačili přezpívat téměř kompletní Hop - Tropy a rozešli se někdy kolem čtvrté hodiny ranní. Původně bylo plánované ještě vítání slunce, ale to jsme posléze zrušili, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Ráno se už téměř nic nedělo, jenom se uklízelo, proběhla tzv.. cancáková akce (jejíž zlaté časy u nás naštěstí pominuly) a šlo se na vlak. V Rožné jsme se asi hodinu vyvalovali na slunečních paprscích (mám ten dojem že posledních v tomto roce) a potom rychlé rozloučení a domů. Jedinou stinnou stránkou tedy byl okamžik, kdy jsem Číčovi vysvětloval, proč nás přijelo tak málo, ale to ať si každý přebere sám. A teď by to chtělo asi nějakej závěr. Nevím proč, ale na Blažkově jsem se ve společnosti Timura, Páji a Verči cítil mnohem lépe než třeba s celým kmenem na srazu ve Ždáře. Možná je to proto, že si my čtyři (zatím) skvěle rozumíme a setkání s Číčou, Dajdou, Miciem, Pastelkou, Grizzlym, Luciferkou a všemi ostatními jsou pro mě natolik vzácná, že pro nějaké neshody není místo. Už to mám, všichni jste blázni, jen já su letadlo.
|
