 |
|
 |
|
"Tak kolik těch kečupů vlastně potřebujem?" "No, máme přivézt na každou čtveřici jeden." "To znamená, že tři, co?" Přesně tak, tři kečupy jsme potřebovali a vy kteří jste úspěšně zvládli aritmetiku třetí třídy si z tohoto rozhovoru vedeného před halou žďárského nádraží, hravě vypočtete, kolik že nás bylo. Přesně tak, kolem dvanácti nás bylo. Dělíme se na tři kečupácké skupiny (Kajman, Zdeny, Piškot, Mužík - Šáša, Zuzka, Pubu, Verča - Timur, Pudil, Mládě a já) a zahajujeme útok na obchod Julka Meinlovýho za účelem sehnat co nejrychleji ony zmíněné kečupy a další proviant potřebný na dvoudenní setkání roverů a rangers našeho okresu. Stáváme se tedy šoféry dětského nákupního vozíčku, sahajícímu k našim kolenům a hledáme ty správné regály. Vybírání vlastního zboží není složité, protože naše z pozorovacích her vycvičené zraky vcelku rychle nachází cenovky s nejnižším číslem. Jen cibuli jsem nemohl hodnou chvíli najít a tak mě Pudil coby správný kamarád radí: " Tamhle je, ty troubo!" (ta poslední dvě slova řekl zrovna za zády starší paní, která to vzala osobně a pohoršeně se na něj ohlédla, takže Pudilovi nezbylo nic jiného než vysvětlit, že oslovení "troubo" opravdu nepatřilo jí, ale mě). Ještě nezbytný zavináč na Timurovu a Pudilovu raňajku (která se tak hezky jedla z dřevěné misky - pozn. red.) a nabíráme kurs klubovna žďárských roverů. Zde se to už točí kolem polní kuchyně, ve které se začíná vyrábět večeře. Potkáváme tváře známé i neznámé. S těmi známými se zdravíme, s těmi neznámými se seznamujeme. Ostatně to nám Bobík s Myšákem a Kačudem (tzn. ti, co tomu všemu velí) usnadnili tím, že po uvítání připravili hned tři seznamovačky. V jedné se proměňujeme na prodavače prodávající zboží začínající na stejné písmeno, jako jeho ctěné jméno, takže bylo slyšet třeba: "Já jsem Timur a prodávám Traktory, já jsem Jana - Šáša a prodávám jablkový štrůdl apod.." To by nebylo ještě tak nejsložitější, vymyslet něco (v mém případě) na M je hračka, ale ono se po nás chtělo i zopakovat všechny předchozí prodavače včetně jejich artikl. Další ze seznamovaček byla ještě o něco drastičtější. Jeden z nás dostal do ruky molitanový hranol a pak se měl pokusit jemně uhodit toho, jehož jméno zaznělo. Ten se tomu bránil tak, že rychle vyřkl jiné jméno, když to nestihl před úderem, měl smůlu a šel do středu on (největší strach jsem měl z Kajmana, i když jsem nepochyboval, že pochopil pravidla, mlátil vždy všechny kolem hlava nehlava. Ne nadarmo jsme mu na táboře nazývali katem (i Timur měl jisté obavy, protože prohlásil: "Já si na ty ruce radši sednu." )). Skauti si na "pestrý" jídelníček opravdu potrpí, tentokrát nás čekalo bledě zelené rizoto a proto slabším povahám pro podobné případy doporučuji, aby se naučili jíst se zavřenýma očima, protože takové chutné rizoto po barevné úpravě vypadá jako nepovedený poridž (slušně řečeno). Bavíme se zrovna v největší klubovně, když mezi nás přišel mladík na první pohled se od nás lišící. Uhlazené chování, společenský oděv (čili kvádro), odměřený pohled a kolem něho poskakuje jeho poskok čili sluha. Poskok poslušně dělá co šéfovi na očích vidí a šéf si nás těma očima prohlíží, nasazuje bílé rukavičky a pohrdavě o nás promlouvá s poskokem: "No já nevím, tihle nevypadaj nejlíp, to asi nezvládnou, pro ně je to moc náročný a nebezpečný." Takhle do nás rejpal ještě chvíli a pak jsme se dozvěděli, co že to vlastně nezvládnem. Chystal se nebezpečný přechod hranic, kterému předchází nebezpečné vydělávání peněz za splnění nebezpečných úkolů. Šli do toho všichni. Bylo devět hodin večer. Rozděleni jsme byli do skupin po pěti. Úkolů bylo osmnáct a vrátit jsme se měli do jedenácti dopoledne. Berem do ruky mapu, do gemy nejnutnější věci a vyrážíme. Chodíme, chodíme nejen po dědině. Pokoušíme se splnit co nejvíc úkolů a tím vydělat co nejvíc peněz, abychom přes "čáru" mohli všichni. Né určitě vám neprozradím všechno, co jsme měli splnit, všechno smí totiž vědět jen ti, kteří tu noc křižovali žďárské okolí, povídali si a smáli se a byli i ospalí. Něco ale prozradím. Tak jsme třeba měli spočítat vepře v jednom vepříně (a to je dost problém, když je půlnoc, nikde nikdo a za plotem poštěkává sem tam dobrman (pes jako - velkej)), zjistit jména všech kostelů ve Žďáře, donést vodu ze studánky a nebo změřit výšku přepadu na Strži (vodní nádrž). Tam to bylo obzvlášť zajímavé, jednak jsme odposlouchávali druhou partu (nutno přiznat, že se nám to nakonec nevyplatilo - jestli chcete vědět proč, zeptejte se Mláděte) což bylo napínavé a jednak jsme si představovali na hladině ozářené měsícem, pramici s klukem a holkou což bylo romantické (až na Křečka, který se projevil jako "největší romantik" a představoval si jak se po této měsícem ozářené hladině prohání motorový člun). Celou noc oka nezamhouřit bychom asi nevydrželi a tak co já vím, kolem třetí hodiny se ukládalo ke spánku někdo na "koberečku" jednoho ze žďárský roverů (romantika Křečka), ti drsnější v "houštíčku u cestičky" a jiní už v klubovně. V jedenáct hodin jsme byli v klubovně všichni. Nalili jsme do sebe guláš, dostali pádlo do ruky a namířili si to k Pilské nádrži. Tam naskákali do kánoí a pramic a .... teď byste čekali, že jsme se plavili po vlnách nádrže, no nevím jestli by to tak nazvali i žďárští vodáci. Pravdou je, že od začátečníků se žádné slavné výkony nečekají, ale abych nás nepodceňoval, podařilo se nám hodit dokonce i "smyka" což je na pramici výkon a Kajman se málem naučil náročný gymnastický prvek - provaz, to když posádka lodi byla pro odražení od břehu a Kajman stál nerozhodně jednou nohou na břehu a druhou v loďce. Bobík si z nás dělal legraci a řekl, že pojedeme do Polničky (asi 1,5 km), nezná však Piškota, který se toho okamžitě chytl a tak jsme jeli. Po cestě jsme jezdili mezi zaplavenými sloupy el. vedení (opět Piškotův nápad) a nakonec jsme se nespokojili jen s dosažením mostu na konci Piláku, ale přemluvili jsme (opět Piškot) vodáky, aby jsme jeli proti proudu přítoku. Dali si říci a absolvovali jsme drsnou objevitelskou cestu a dopluli skoro až do vesnice, ale pro nízký stav vody jsme nemohli pokračovat. Tak, nohy jsme si protáhli při nočním pochodu (asi 35 km), ruce při pádlování, zbývá něco na hlavu. To už sedíme v kruhu kolem Balúa (Petr Hájek) a on nám vypráví o roverech, roverské holi o červené barvě roverů (jestli chcete vědět, o čem byla přesně přednáška, tak čekejte na další číslo Okénka - pozn. red.). Venku se nám rozpršelo, někteří z nás (ti měkčí) musí domů. Ti co zůstávají začínají hrát městskou hru, jejímž cílem bylo najít svitek mapy, podle níž nás povede průvodce přes hranice. Trasa byla volena tak, že jsme lítali z jednoho konce Žďáru na druhý, ale asi za dvě hodiny jsme mapu získali. Po večeři jsme se sesedli v hlavní klubovně a povídali si o kmenech, jejich plánech a činnosti. Když už bylo asi deset hodin, tak jsme se přesunuli do podkroví na kobereček a zaposlouchali se do nahrávky z roku 68 o tom, jak tehdy probíhalo obsazení rozhlasu a vlastně celé republiky. A když nakonec zazněla Česká hymna, přerušovaná střelbou z kulometu, tak jsme byli všichni co jsme seděli ve ztmavlé podkrovní místnosti rozhodnuti jít do akce za každou cenu. Čelovky byly v pohotovosti, maskáče na těle, goráče na nohách a tvrdá akce mohla začít - jen ať si hraničáři něco zkusí! Ale naše rozhodnutí nám nebylo nic platné, když průvodce nechtěl ještě vyrazit. Proto pomalu usínáme. Ve dvě hodiny jsme však vzbuzeni a jdeme do akce. Převaděči dáváme mapu a peníze získané v předchozím dni a noci. Běžíme ostrým sprintem, kryjeme se za každým keříčkem či květináčem (na náměstí) a směřujeme do tmavého lesa, probíháme jím a napojujeme se na říčku, která vytéká z nedaleké přehrady (asi Lipenské). Běžíme na úzké cestičce nad řekou a dáváme pozor na stráže. Vidíme je na osvětleném mostě a tak se brodíme potokem na druhou stranu a jsme zde, zvládli jsme to. Převaděč zmizel i s našimi penězi a my se vrhli na královskou hostinu, kterou pro "emigranty" připravila druhá strana. To už je skoro ráno a Piškot vyráží domů. Je ale zamčeno a tak se hledají klíče. Křeček, který ještě neslyšel nic moc o Piškotovi mu z legrace radí, ať vyleze do prvního patra a skočí ze střechy. Piškot to samozřejmě bere vážně a Křeček ho s vykulenýma očima tahá z okna a vytahuje klíče, což je největší zklamání pro Piškota. Bude jedenáctá hodina. My zbývající se tlačíme do Mláděcího "huby-buby" a taktéž vyrážíme k městu. Zadním sklem vidím zmenšující se postavy, které patří do kmene NORIO, už to pro nás není jen cizí slovo, už je to Křeček, Hardy, Píďa a další. Tak snad jsme mezi našimi kmeny ty "hranice" překročili. Asi jo. No určitě. |
| Miky |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |