 |
|
 |
|
Vůbec poprvé v historii oddílu se konala výprava do památných míst. O Sluneční zátoce četl snad každý, kdo je ve skautu trochu déle. Je to skutečně pojem,který je spojen se se jménem Jaroslava Foglara. Proto se asi také stalo, že na výpravu k začátku nového skautského roku jelo celkem 31 členů oddílu. Nevídaný to počet po dlouhé době. Vlastně od doby rozdělení oddílu, kde se odloučila vlčata a světlušky se dosáhl takový počet vůbec poprvé. Zásluhu na tom mají všichni, kteří se zúčastnili. A mě nezbývá než všem poděkovat za odvahu, že se odvážili vložit se do rukou čtyřem bouřlivým roverům a jednomu Montimu. Vlastně musím vyjádřit svůj dík rádcům a rádkyním, kteří spolu s Mikym a Zdenym přemlouvali hlavně nováčky, aby určitě jeli. Přece o to nemohou přijít. Když jsem na táborech přebíral od Pepy a Marcely nové členy, upozorňovali mne, že jsou to velmi, ale skutečně velmi živé děti, které se dají zvládnout jen s velikou trpělivostí. Není proto divu, že jsem jel a dobře si všímal chování dětí a v modlitbách se předem nechal obrnit velkou trpělivostí. A věru, nebylo to tak náročné. Výprava se mi zdála velmi pohodová. Zásluhu na tom má jistě i počasí. Jsou samozřejmě nešvary, jako třeba ty nešťastné švestky ve vesnici, které lákaly kde koho, nebo to přílišné řvaní. On je řev a řev. Je dobré, když se můžeme na výpravě dosytosti vyřvat. Leč i to má své meze. A když jednou řeknu TICHO, tak musí být ticho a basta fidli. Snad nejvíce se ukázalo, že je to skutečně nový oddíl na batožinách. Sestry i bratři, obtěžkáni ohromnými batohy se prohýbali pod jejich tíhou. Kdo asi balil sám a komu to zabalila starostlivá maminka? A tak nebylo divu, že nejpočetnější otázkou na výpravě bylo: "Kdy už tam budeme?" a další pak: "A bude už přestávka?". Trpělivě jsme tedy postrašili všechno nové členstvo, že ty čtyři kilometry, co jsme zatím ušli nejsou vůbec nic a že je čeká v oddíle mnohem více kilásků. Vyděšené tváře vypovídaly, kam že, kam se to vlastně ta nebožátka dostala. A to jsme prosím všeho všudy ušli s batohem asi 7 km, víc ani ťuk! Poděkovat také musím Jitce, která s rodiči zařídila přespání - u dědečka na chalupě je moc hezky. I když asi nikdo nejdříve nevěřil, že se tam všichni vyspíme. To, jestli pohodlně, to je otázka jiná. Všiml jsem si, že se družiny snažily vařit dohromady. Občas to zaskřípalo u Rysů, kde se někdy vařilo po skupinkách, ale hlavně sestry i Jeleni působili jako družina, která si rozumí. A nakonec nesmím zapomenout na své věrné pomocníky. Ti se rozhodli, že se na výpravě stůj co stůj budou koupat. A tak tedy nejdříve Pizzi loví ze Sázavy své ponožky a předvádí ve skrytu předpisový plavecký styl PLACÁK. Pak Piškot a Miky protahují své svalstvo na kamenech, aby do voděnky žuchli. V tichu a bez zbytečných řečí se vykoupali. V šatech a nechtíc. No, nevím, Zdeny to asi nenapíše, ale i tak. Vidět totiž Piškota ve fialových teplákách od Kostičky a v sandálech se jen tak někomu nepoštěstí. Asi z toho bude mít trauma, že ztratil ouplně svůj imič drsňáka. A teď se může snažit jak chce, jednou je to v našich vzpomínkách a hotovo. Věřím, že to nebyla jediná výprava, kde nás bylo tolik. Ba, že to začalo a bude pokračovat úplně stejně. Těším se na to všechno, co spolu prožijeme v tomto skautském roce. A co vy? |
| Monti |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |