Bílý štít
VÝPRAVA NOVÁČKŮ
ZDENY
Okénko - titulní stránka


     Tak byla nazvána výprava do Sluneční zátoky - do kraje Hochů od Bobří řeky. Byla to první výprava v tomto skautském roce a tak se na ni všichni těšili. Monti a my roveři jsme byli spíše zvědaví, jak to nováčci, kterých přišlo tento rok požehnaně, zvládnou. Na nádraží se nás nakonec sešlo třicet - což byl větší počet, než na táboře. Na nádraží bylo také hodně rodičů, kteří se asi báli o své ratolesti a šli se podívat komu že to vlastně děti svěřují. Podařilo se nám se od nich oddělit a nastoupit do vlaku směr Žďár nad Sázavou a dále přes Havlíčkův Brod a Světlou do Vilémovic.
     Ve vlaku jsme si užili hodně legrace (i když nikdo nenastoupil do jiného vlaku a to jsme přestupovali dvakrát), ale někteří nováčci jeli poprvé vlakem a tak pro ně bylo novinkou, že je zde záchod a umývadlo a nestačilo jim to pouze říct, ale museli se na všechno podívat a vše si vyzkoušet. Tesáková je tedy provedla po celém vlaku (to aby se ujistili, že tyto vymoženosti jsou v každém vagónu) a potom už byl klid.
     Poslední úsek cesty vedl podél Sázavy a tak jsme si s Piškotem nasadili čelovky (světla s upevněním na čelo - to proto, že se už setmělo) a pročesávali krajinu. Konečně jsme dorazili až na konečnou - tedy do zastávky Vilémovice. Vystoupili jsme z vlaku a počkali, až přejede. Konečně zmizelo i poslední světlo z vlaku za zatáčkou a nás obklopila lesní temnota. Dalo nám trochu práci než jsme zorganizovali oddíl tak, aby byl schopen pochodu a mohli jsme vyrazit. Podle sluchu jsme sešli k nedaleko šumící Sázavě a narazili na most. Samozřejmě jsme jej přešli a pokračovali v cestě po druhé straně řeky. Náš předpoklad nás nezklamal a hned jak začal být terén trochu neschůdnější, začali všichni nováčci svítit baterkama kam se dalo. Monti to ale radikálním opatřením zarazil a šlo se zase dál.
     K našemu dnešnímu nocležišti jsme došli asi za čtvrt hodiny, byl to opravdu kousek. Idylka o divočině se rozplynula ihned po vstupu do areálu tábora, kde jsme měli spát. Jednalo se spíše o nějaké rekreační centrum. Bylo zde několik ohromných budov připomínajících domy na sídlišti, nechyběly zde ani betonové terasy a ohromné fotbalové a basketbalové hřiště. Tajně jsem doufal, že Sluneční zátoka je ještě o pár set metrů dál, ale bohužel. O tom však později.
     Ubytovali jsme se v nějakém skladu, kde byla hromada laviček, které jsme museli vynést ven. Holky spaly hned ve vedlejší místnosti. Protože bylo teprve asi třičtvrtě na devět, sešli jsme se u nás (tedy v klučičí místnosti) a ještě si povídali. Nejdříve jsme oddílu řekli něco o Sluneční zátoce a přečetli úryvek z životopisu Jaroslava Foglara - Ještřába (Život v poklusu I. část). Potom jsme vysvětlili všem systém bodování na tento rok, protože jsme jej trošku změnili.
     A konečně jsme začali vysvětlovat hru, která nás bude provázet celou výpravou. Protože jsme vlastně expedice, která jde po stopě Hochů od Bobří řeky, rozhodli jsme se, že zde na tomto místě budeme hledat stopy po jejich táboření. Každý z jejich táborů měl totiž svůj znak, který by měly družiny získat. Znaky se však nevyskytují celé, je to již přece hodně let od té doby co zde Jestřáb tábořil a tak se nacházejí pouze úlomky různé velikosti. Úkolem družiny je, dát tyto kousky dohromady a složit z nich znak. Ale protože jsou znaky hodně poničené, musí je dát Mikymu ke zrestaurování. Aby však byly znaky kompletní, musí ještě zjistit, jak se tábor s daným znakem nazýval a ve kterém roce byl. To ví zase Piškot, ale ten to zopakuje jen několikrát za výpravu a protože se nesmí nic psát, tak to bude docela těžké na zapamatování.
     Celý večer probíhal za veliké neukázněnosti ze strany skautů a proto jsme jej brzy ukončili.
     Monti měl číst na dobrou noc začátek knihy Hoši od Bobří řeky, ale neukázněnost byla tak veliká, že se šlo spát bez čtení.
     S roverama (Miky, Piškot, Pizzi) jsme ještě konkretizovali a vypilovávali program na zítřek, ale asi o půl jedné jsme šli také spát. Nespali jsme však s ostatními v místnosti, ale lehli jsme si přímo na louku ve Sluneční zátoce.
     Ráno jsme se probudili velice brzy, protože u řeky byla teplota trošku pod nulou. Využil jsem tedy času, který chyběl do budíčku a nerušeně si prošel celé okolí a snažil se představit si, jak to zde vypadalo před šedesáti lety, když zde Pražská Dvojka tábořila.
     Potom jsem odešel na most, který jsme večer přecházeli a čekal na družiny, které měly v rámci rozcvičky doběhnout na most a získat první kousky znaků.
     Všechny to zvládly včas, pouze Rysi měli problémy s Dutchem. Dostat ho ze spacáku je totiž opravdové umění. Proto získali pouze čtvrtinu znaku.
     Následovala velice tvrdá rozcvička, která však byla nutná k důkladnému zahřátí organismu, protože od řeky stále stoupal chlad a mlha.
     Vrátili jsme se do tábora a družiny si začaly dělat snídani. Rozhodli jsme se, že si zde batohy necháme a půjdeme se podívat proti proudu řeky. Každá družina si vzala jeden batoh pro společné věci a mohli jsme se vydat na cestu.
     První možnost, jak získat další části znaků se naskytla družinám hned v táboře. Každý jednotlivec vstoupil na houpající se molo a měl za úkol vyházet do vzduchu co nejvíce šišek, než dopadla ta první do vody. Podobnou zkoušku prováděli i Indiáni s luky a šípy. Rekord bohužel nepadl a tak se staly průměrným počtem tři šišky. Potom jsme se zašli podívat na louku, kde Jestřáb tábořil. Na kraji lesa stál velký kámen na němž byla pamětní deska, která zde byla umístěna u příležitosti Jestřábových devadesátin. Prohlédli jsme si celou loučku, na které se tábory odehrávali a přečetli jsme si o nich opět z Jestřábova životopisu. Celá loučka se hrozně změnila. Jestřáb popisuje celou krajinu jako necivilizovaný a krásný kout země. Teď však jezdí na druhé straně zátoky po skále každou chvíli vlak, na louce jsou sloupy s elektrickým vedením. Zbytek kdysi ohromné louky je zarostlý stromy a zastavěný ohromným táborem. I na druhé straně řeky je postaven dům. Tento kdysi krásný kout země je tedy zničen, civilizace postupuje neúprosně dál, je to až k pláči.
     Opouštíme raději toto místo a vydáváme se dál proti řece. Po cestě provází družiny spousta úkolů, při kterých získávají další úlomky znaků. Takto cestujeme s častými přestávkami až na začátek veliké louky, kde zastavujeme k odpočinku. Řeka je zde velice mělká, nejvíce snad po kolena. Hned u břehu vystupuje z vody písčitý ostrůvek. Nízký stav vody nás motivuje k několika zkouškám a tak nejdříve družiny odhadují vzdálenost přes řeku a potom přepravují jednoho člena své družiny (suchou nohou) na druhý břeh pro kousky znaků, které sem "vyplavila" řeka.
     Když už jsme řádně prokřehlí, vracíme se na břeh a vaříme si oběd. Po této přestávce se opět vydáváme na cestu a míříme přímo ke Stvořidlům. Po cestě ještě družiny nacházejí "sopky" z písku a dostávají z jejich útrob další části znaků. Ještě než jsme došli na Stvořidla, tak se stihl Pizzi vykoupat v řece.
     Byl totiž na protější straně řeky, aby vyslal družinám zprávu a poté se brodil nazpět. Voda mu byla po kolena až do té doby, než stoupl do díry ve dně. Tato výprava byla pro rovery zvláště úrodná, co se vody týče, ale o tom dále.
     Konečně jsme došli na Stvořidla, bylo to původně krásné místo s mnoha omletými balvany v řečišti, to jak se přes ně valí celá staletí voda. Teď zde však vyrostl velký kemp se zděnými stavbami a četnými stopami po starých ohništích. Zastavujeme se kousek za kempem a hrajeme hry s tenisákem. Potom vyhlašujeme úkol pro družiny. Mají zjistit, ve kterém domě ve vesnici Velká konal Jestřáb tábory za okupace.
     Družiny zmizely a my jdeme poschovávat nějaké kousky znaků na balvany v řece. Vše probíhá v pohodě až do té doby, kdy dostávám nápad dát celý znak na malý kámen vyčnívající z vody dost daleko od břehu. Piškot si nedá říci a trvá na tom, že udělá rozštěp z břehu na kámen a lísteček zde umístí. To byl počátek katastrofy, Piškot se raději přidržel Mikyho a hádejte, jak to dopadlo? Ano správně, v proudu Sázavy skončili oba dva. Brali to sportovně až do té chvíle, než Piškot zjistil, že má v kapse foťák - nic se mu naštěstí nestalo. Po této zkušenosti tam raději umisťuji znak já, trošku jednodušším způsobem. Tak jsem zůstal jako jediný z roverů na této výpravě suchý. Kluci mě sice přesvědčovali, že bych tam měl z kolegiality skočit také, ale s díky jsem odmítl.
     Sluníme se tedy na břehu řeky a čekáme na návrat družin. Začínáme nervóznět ve chvíli, kdy doba pro návrat již uplynula a ani jeden skaut nepřišel. Spěcháme přece zpět do tábora pro batohy a potom na vlak, který nás má dovést do Chřenovic, kde spíme tuto noc a vlak přece nepočká.
     Většina skautů přišla až za půl hodiny. Odcházejí tedy s Montim a Piškotem a zbytek roverů se staršími skauty jde hledat zbytek. Našli jsme je naštěstí za chvíli a potom jsme museli běžet rychle do tábora. Vybrali jsme ale schůdnější cestu a tak jsme dopolední úsek uběhli asi za dvacet minut - což byl docela dobrý výkon.
     V táboře jsme se jen rychle sbalili a spěchali na vlak, který měl naštěstí zpoždění a tak jsme ho stihli.
     Po strastiplné cestě jsme se dostali ze zastávky Chřenovice přímo do Chřenovic. Tuto cestu nebudu popisovat, pouze se chci zmínit o tom, že všichni roveři byli obtěžkáni různými batohy, protože nováčci kapánek nezvládali.
     Konečně jsme našli chatu, která patří Jitčiným prarodičům a ve které jsme měli spát. Další půl hodiny se hledaly klíče, i když Piškot navrhoval, že dovnitř vleze otevřeným vikýřem. Po nalezení klíčů jsme se konečně ubytovali. Ó jaký to byl komfort - postele, peřiny, kuchyň, záchod, dokonce i televize zde byla (tu jsme ovšem nepouštěli). Roveři se konečně převlékli do suchého, přičemž jsme zkonstatovali jednu proměnu. Největší tvrďák, kterého nikdo neznal jinak, než v maskáčovém kompletu, který používá nynější česká armáda, a v kanadách zde capkal ve fialových teplácích pod kolena a sandálkách, za které by se nestyděl žádný bezdomovec. Nebudeme jej samozřejmě jmenovat (jenom chci upozornit, že takové maskáče máme pouze my s Piškotem a já jsem se nevykoupal v Sázavě).
     Na verandě jsme si uvařili večeři a protože se začalo velice ochlazovat, zalezli jsme do pokoje a povídali si.
     Po jisté době přišla zpráva, že venku čeká nějaký rytíř a chce mluvit s účastníky letošního Tábora Smíchu.
     Všichni přítomní účastníci tedy vyšli ven a zde v tmavém zákoutí stál jeden z rytířů řádů Zlatého plamene. Promluvil s pážaty a předal jim obálky, které však mohli otevřít až ráno.
     Asi v deset hodin jsme se uložili ke spánku a protože jsme s Montim spali na chodbě mezi oběma pokoji, byl relativně klid.
     Ráno jsme zaspali budíček a vstávali jsme až o půl osmé, rychle jsme se nasnídali a začali uklízet celý dům. Ještě závěrečné foto a vyrazili jsme dál po červené směrem ke zřícenině. Tato cesta byla opět hrozná, zastavovalo se každou chvíli, aby se spravovaly batohy a skončilo to tak, že roveři měli hromadu ranců, jen né své úhledně sbalené Gemy.
     Protože jsme trošku zazmatkovali, tak jsme si cestu decentně prodloužili a došli k zastávce o něco déle. Nejdříve si každá družina uvařila oběd a potom se šlo na zříceninu, která byla asi dvěstě metrů nad námi. Tam jsme si zahráli hru, při které jsme střežili starou věž a skauti ji měli dobýt vhozením šišky do otvoru a tak ji vyhodit do povětří. Měla se zde uplatnit týmová práce a chtěli jsme si ověřit váš smysl pro spolupráci. Místo toho jste jeli každý převážně na svou pěst a někteří jedinci zde ukázali svou pravou povahu povahy . Jako největší "sketička" se ukázal Tačud s Kaštym, kteří místo toho, aby se snažili dobýt věž, tak seděli v lese a čekali až to za ně udělá někdo jinej. A potom si ještě hráli na velký hrdiny, že jsme je nechytli. Tohle je přesný příklad vlastnosti, která se nazývá zbabělost. Měli by jste se nad sebou zamyslet, hoši!
     Dvakrát jsme hru opakovali a potom jsme spěchali zpět na zastávku. Družiny zde měly poslední možnost získat několik úlomků znaků a doplnit k nim název tábora a letopočet.
     Potom jsme již jeli vlakem do Světlé. Většina z nás se dívala z okna na Sázavu, podél které jsme stále jeli a nikdo si nenechal ujít pohled na Sluneční zátoku a Stvořidla.
     Ještě jsme chvíli čekali na vlak ve Světlé a potom již rychle domů. Do města jsme dojeli po půl šesté. Rodiče si rozebrali děti a mohli jsme se rozejít.
     Výprava se nám jako roverům líbila, věříme, že se líbila i oddílu. Dostala název Výprava Nováčků a my jsme se ujistili, že nás čeká ještě dost práce, než se z nováčků stanou správní skauti.

Zdeny

  zpět na titulní stranu  

  na index článků