 |
|
 |
|
Je krásné slunečné ráno, které je však již cítit podzimem. Davy školáků směřují do školy, mě začíná naštěstí až za týden. Z dlouhé chvíle si beru fotky z tábora - už alespoň tisíckrát prohlédnuté a znovu je prohlížím. Při jejich prohlížení nostalgicky vzpomínám na ty nádherné dny strávené na Zubíku, jak našemu tábořišti důvěrně říkáme. A přitom mě napadá, že mi nic nebrání v tom, abych se tam znovu zajel podívat. Těch sedm kilometrů ujedu za chvíli. Beru si tedy kolo a vyrážím po známe silnici. Už za chvíli jsem v Řečici, projíždím kolem obchodu, kam jsme chodili nakupovat a jedu teď již po cestě, kterou jezdila každý den táborová služba na nákupy. Samozřejmě cestu sleduji a mířím po ní do polí, teď už vidím vzadu na obzoru tmavý pruh lesů, ve kterých jsme se tolik naběhali a nachodili při různých hrách a soutěžích. Tam je také naše milované tábořiště. To mi dodává síly na poslední kopeček . Usilovně se opírám do pedálů, s pohledem sklopeným k asfaltce a v duchu vidím, jak jsme se zde v noční temnotě společně s Piškotem hnali za nezvanými nočními návštěvníky, kteří rušili náš noční klid. Kolo nechávám u silnice a pomalu mířím k místu, kde stávala táborová brána. Ano, již jsem u ní. Vybavuji si, jak jsme ji v první dnech tábora stavěli, jak jí musely družiny prohodit kroužky, aby získaly potraviny na výpravu, i jak nám z ní noční návštěvníci ukradli skautskou lilii. Odtud se mi otvírá pohled na louku, kde jsme hráli tolik her ať to byl třeba basík, frisby, molekuly, hututu a nebo klání v rytířských turnajích. Tráva zde se již zvedla, nikdo by už nepoznal jaká tvrdá utkání se zde odehrávala. S těmito vzpomínkami scházím po louce až ke srubu, je teď takový smutný, tichý, okenice jsou zavřeny a do ticha, které je okolo mne pouze zpívají ptáci. Stále čekám, že se zevnitř ozve Montiho smích, nebo že se otevře okno a vykoukne z něj Miky, kterého jsem vyrušil z přípravy nějaké hry. Bohužel nic takového se nestalo a tak kráčím dále, pořád dolů po louce. Další zastávka náleží místu, kde je už jen těžko znatelný kruh v trávě s malým ďolíkem uprostřed. Ano, je to místo, na kterém stálo týpí našeho roverského kmene. Vcházím do něj nízkými dveřmi a usedám na svém tradičním místě naproti dveřím. A vidím nás zde opět všechny, jak sedíme na našich "gaučích", kryjeme se rytířskými štíty a s flustrubkami v ústech častujeme své spolubydlící fazolemi. Nalevo ode mě si sedí Pudil - jak jinak než s knihou v ruce. Za ním se vrší hromada různých věcí, to už je Mikyho postel s pořádkem odpovídajícím funkci programového vedoucího. Majitel toho všeho je asi někde na programu. Když se kouknu na druhou stranu, vidím Kajmana, který se právě probouzí a vylézá ze spacáku. Nejdříve se objeví černý kulich, ve kterém spal a potom již holé tělo. Ne nadarmo složil Pudil báseň s rýmem: "Kajman spává potichu ve slipech a v kulichu!" U hlavy má položenou kuchařku a vůbec nepochybuji, že kdybych se zeptal na lívance bleskově mi odpoví: "Strana 584." Za ním u vchodu je postel s obdobným nákladem jako ta Mikyho, mimo jiné se zde ještě válí několik stovek korálek a slušná sbírka různých mastí. Pokud by to někdo ani po tomto popisu nepoznal, tak pohled na víko kufru na kterém leží Týden každému jasně řekne, že zde sídlí Piškot - druhý programový vedoucí. Ale nemohu zde takhle lelkovat, venku již jistě probíhá program. Zvedám se tedy z trávy a opouštím naše týpí, teď již vlastně jen kruh v trávě. Ale venku je stále ticho, žádný křik a smích, který je tak nerozlučně spjat s tímto místem a který dal i podnět k nazvání tábora táborem Smíchu. Když zabočuji na druhou loučku hrozně moc si přeji ať se mi otevře pohled na stany postavené do tvaru podkovy, v jejímž středu se tyčí tolikrát stavěný stožár a ať na mě zamává hlídka od kuchyňských kamen. To vše by mě přesvědčilo o tom, že to všechno byl jenom zlý sen, že je teprve třetí den tábora a že musím rychle spěchat na radu starších. Ale mé přání se bohužel nevyplňuje a já mohu spatřit pouze kuchyň s jídelnou, které vypadají tak smutně bez střechy a družinových lavic. Zbytek loučky je prázdný, žádné stany ani hangár na sušení oblečení, dokonce ani plavky Tesákové zde nejsou. Táborové náměstíčko je také pěkně zarostlé, ani obrysy stanů zde již nejsou vidět. Když však povolím uzdu své fantazii, hned je zde okolo několik stanů a v nich skauti, kterým se nechce vstávat, protože trošku prší, ale přece jen vstanou a jdou se před dešťovými kapkami schovat do vody, i když se zde ozývají slova, že to nende a podobně. Ale to už je toho na mě moc, raději odcházím, protože se mi do duše vkrádá pomalu, ale jistě smutek. Vrátím se do města, kde jsou všichni kamarádi, se kterými jsem zde toto ohromné dobrodružství jménem tábor prožil. Uvědomuji si, že nemusím být smutný, protože mě ještě hodně dobrodružství, s těmi kteří si říkají první oddíl Naděje, čeká. Tento tábor se už sice nevrátí, ale čekají nás ještě mnohé krásné zážitky a tak nejdůležitější je, že jsme parta a že držíme všichni spolu. S těmito myšlenkami usedám na kolo a vyjíždím zpět k domovu. Stromy šumí na rozloučenou a mě se zdá jako bych rozpoznával známá slova: "Vítá nás svítání, slunce mraky rozhání .... ." Převzato z táborového časopisu Zprávy z tvrze Zubrštejnské, vydávaném na Táboře Smíchu 1997 kmenem RS NOCON |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |