 |
|
 |
|
Už uplynulo hodně vody od té doby, co jsme byli naposled na výpravě - přesně 54 dní. Proto bylo na čase s tím něco udělat. Teplé, skoro jarní počasí přímo lákalo k tomu, abychom se vydali na expedici do Himálají. Za naši základnu jsme si zvolili vesnici nejblíže k mohutným vrcholům - Pohledec. Sraz všech expedičních skupin byl v 1800 v základním táboře. Uložili jsme si naši výstroj a shromáždili se k úvodní poradě se šéfem expedice. Obdrželi jsme průkazky, které byly nutné k povolení vstupu na území velehor. Na této výpravě jsme porušili jednu z tradic a dívali jsme se na televizi, ale nejspíše vlivem nějakého zmatku časových pásem jsme naladili program, který byl vysílán v roce 2008 a jmenoval se Největší drsňáci světa. Moderoval jej Miky se Zdenym. Tentokrát byl hostem horolezec, světoběžník a extrémní sportovec Piškot a vykládal nám o své cestě do Himálají. Ale bohužel pořad za chvíli skončil a už jsme jej víckrát nenaladili. A protože jsme se ráno chtěli vydat na výstup, museli jsme si výstup natrénovat. Bylo stanoveno deset výstupových táborů, sedm členů v každé výstupové skupině a potom už jen správnost zodpovězených otázek a hody kostkou rozhodovali o postupu. Ovšem, sem tam se připletla i nějaká ta Náhoda. Protože však výstup není jen tak jednoduchý, museli jsme se v pozdních nočních hodinách uložit ke spánku. Roveři však ještě korigovali program na druhý den a zjistili při tom, že pár členů v oddíle dokáže být pěkně nevěrných a jako koně se rozhodně neosvědčili (ovšem, zase hráli oddílové pexeso). Ráno v šest vstala služba a připravovala jídlo pro ostatní členy expedice. Řádná strava je totiž v takovýchto výškách podmínkou úspěchu. Nevěřili by jste, jakou práci dá v takovýchto výškách ukrojit chléb, viď Terí. Ale to už vstávali i ostatní členové expedice, následovala rozcvička, hygiena a konečně snídaně. Poté jsme se snažili navázat spojení s profesorem, ale naši frekvenci přerušilo volání Horské služby, o nálezu stop Yetiho. Moc jsme neváhali a po profesorově souhlasu se vydali do čtverce na mapě, kde údajně měla být první stopa po tomto tajemném tvorovi. Po cestě se nám stala nemilá věc, Míra s Mikym totiž spadli do ledovcové pukliny, ale společným úsilím se nám je naštěstí podařilo vytáhnout. Potom byla u jednoho z menších skalních vrcholů nalezena pravděpodobně srst Yetiho, po kterém jsme pásli a tak naše cesta pokračovala v pravděpodobném směru, ve kterém šel i náš exemplář. Po cestě jsme si měli možnost zakopat do tenisáku ve velmi zajímavém terénu, viděli jsme hadí dostihy a narazili jsme na jeden z klášterů. V klášteře jsme se snažili získat nějaké informace, ale protože mniši jsou staří škrti, tak chtěli za informaci teplý nápoj, tak jsme odtáhli s nepořízenou. Snažili jsme se rozdělat oheň, ale protože nás celou dobu provázelo v pravdě monzunové počasí (tj. něco mezi sněhovou bouří a uragánem), musel vzít mnich za vděk čajem z termosky. Potom teda mumlal něco o Yetím údolí a dal nám vzácnou návnadu, která na něj prý určitě zabere. Pomocí zbytků srsti jsme docela snadno našli zmiňované údolíčko s jezírkem uprostřed a potom i Yetičí jeskyňku, ve které bylo větší teplo než venku, jak tvrdil Mejša. Nastražili jsme tedy pasti a vydali se zpět do základního tábora. Po cestě jsme se mohli přesvědčit o "solidaritě" a smyslu pro "týmovou práci" některých Rysů a také některých Lišek (které rozdávaly třeba čaj, kterej byl doopravdy teplej, viď Mejšo!). Po návratu nás čekal vynikající oběd - osmažený salám s bramborovou kaší. Později se našel čas i na tleskanou, kde Jíťa projevila své skryté city a tak zde znělo třeba: "Hanička, Hanička, Milánek, Milánek atd." To víte ta školka dělá své. Konečně nadešel čas na naši malou poslechovou diskošku (nápad převzatý od Kamarádů). Každá družina představila své dvě vybrané skladby a tak kulturákem zněl třeba Krysař, Hop-trop, Rocky, Šmoulové a nejúspěšnější skladba byla asi ta Indošská od Tesis (i když Eye of The Tiger bylo taky dost dobrý). Po takto stráveném odpočinku nás zase čekala tvrdá práce a tak jsme obsadili naše výstupové tábory ze včerejška a putovali dál k vrcholu. První zde umístili svou vlaječku Jeleni. Ale protože při dobývání vrcholů čas utíká o něco rychleji, tak nás zase čekala večeře. Protože však měl Miky obavy z občasného ťukání na sklo, zůstal sám v setmělém sále a když ho tam šel Zdeny hledat s otázkou cože tam dělá, tak odpovědí mu bylo tak mohutné zaťukání na sklo, že byl spíš slyšet pouze cinkot střepů. Samozřejmě, že první cesta vedla rychlostí blesku k hlavnímu vchodu, ale protože tam Monti prozíravě nenechal klíče, byl skok z okna jediným možným řešením, jak se pokusit ony srandisty chytnout. Bohužel se to tak úplně nepodařilo (ty zamčené dveře byly přece jen zdržení). Nedali jsme si však kazit náladu a zavrhli jsme i celkem slibně vypadající filosofii, že když v každém domě v Pohledci vybijeme alespoň jedno okno, zmýlit se nemůžeme. Místo trestné výpravy jsme se však vydali do terénu a "capkali" krásnou, jasnou, mrazivou nocí. Tato idylka však skončila poté, co jsme uslyšeli hrůzostrašné zvuky z blízkého lesa. Možná, že mohlo dojít ke zkreslení onoho zvuku a mohl přicházet od našich pastí (že by se Yeti chytil?). Ale ve rčení: "Ráno moudřejší večera," nás přesvědčila i banda (nejspíš) myslivců a tak jsme se dali na ústup. Čím víc jsme se vzdalovali od nebezpečného místa, tím víc sláblo i obležení roverů, ke kterým se při prvních návalech hrůzy přitulilo devadesát procent oddílu. Protože nebylo radno zahrávat si s rozzuřeným Yetim, vrátili jsme se zpět do základního tábora a uložili se ke spánku. Ráno nám nezbývalo nic jiného, než jít zkontrolovat pasti. Po cestě jsme si pěkně zahráli na hoňku, uvařili přírodní čaj (ten klučičí byl nejpřírodnější a nejlepší), občas vylezli na nějaký strom, sem tam připlácli Jitce jeden z rohů na její kouzelné čepičce. Macík po cestě rozdupal několik ledů na různých kalužinách, kde již z vody zbyl pouze led, ale potom narazil na jednu obzvlášť hlubokou, což zjistil až po té, když mu bylo divné, že kolem stříká voda. Po takovýchto a jiných různých zábavách jsme obezřetně dorazili do Yetího údolí a podle stop jsme se snažili rozpoznat jak Yeti reagoval na naše pasti ve svém brlohu. Bylo snadné zjistit, že v naší pasti přišel pouze o palec (to je taky nápad, jít na Yetiho s pastičkama na myši) a tak jsme jej vyzvedli a stará známá cesta nás dovedla zpět do tábora. Po obědě, který byl pouze pro ostré holky a hochy (Pro příště bych se přimlouval za to, aby to Čili tam Čiky už nebylo. Děkuji za kladné vyřízení mé žádosti) už došlo jen na balení a úklid. Co říci na závěr? Palec podivuhodného sněžného tvora samozřejmě poputuje do Junior National Geography Musea, profesor bude jistě rád, v zahraničních kuloárech se prý dokonce šeptá něco o nějaké obzvlášť cenné odměně, ale to snad až na příští expedici. Zdeny VÝPRAVA - CO VY NA TO?V mnoha oddílech mezi sebou družiny soupeří v celoročních oddílových hrách: zvolí si prostředí, cíl, hlavní postavu, "záporňáci" a hraje se a hraje. I v našem oddíle tomu tak bylo: Indiáni, piráti, rytíři, pážata, lapkové .. . Ale letos se to změnilo, co výprava, to jiná expedice, jiné téma, cíl i "záporňáci". Takže už k věci (ta z toho samozřejmě vyplývá). Na každé výpravě se dozvíme něco jiného, (z jiného soudku) a naše obzory se rozšíří. Výprava v Pohledci byla vlastně expedicí do Himaláje a mě osobně toto téma vyhovovalo, ale co hlavně, LÍBILO SE MI. A ještě o něčem se chci zmínit. Monti psal v Okénku č. 2 1997 o tom, že jsme si jako družina naučili pomáhat. A tahle výprava ukázala, že si už všichni včetně nováčků, uvědomili, že základem je sice družina, ale taky existuje oddíl. Několik příkladů z vlastní zkušenosti: člen jisté družiny má službu a vymetá kamna, ale moc mu to nejde. A než stihne zavolat někoho ze své družiny, přiskočí někdo jiný a pomáhá mu až se z něj kouří (a to doslovně). Nebo: někdo si na výpravu přivezl makovec, čokoládu, bonbóny nebo si prostě v mrazivém počasí nese s sebou termosku s teplým čajem (nerozbitou). Ale ani ho nenapadne, aby si to snědl sám se svými nejbližším kamarádem nebo družinou, ale vykřičí to na celý oddíl a všem ochotně rozdá, i když na něj samotného nezbyde. (Kamenem úrazu tohoto bohulibého počínání je však počet lidí v oddíle. Jede-li na výpravu třicet skautů + roveři a Monti, nejenže nezbyde na "něj samotného", ale ani na většinu oddílu a jak pak poživatiny spravedlivě rozdělovat do napřáhlých dlaní? - pozn. red.) A takových příkladů bych mohla ještě uvést spoustu, ale každý kdo na výpravě byl, si jich jistě všiml (dokonce bychom jako oddíl dokázali vysvobodit pomocí lana, kladky a několika karabin někoho z ledovcové pukliny). .......a co ne Program. Můj vlastní názor: Myslím si, že se roveři snažili dovést program k co nejvyšší dokonalosti (na čemž není nic špatného ba naopak), ale co z toho vzniklo? Několik her, které byly dobré, ale po hodině už pěkně lezly na nervy (no jo, když si někdo vymkne kotník v základním táboře - pozn. red.). Chtělo by to více drobných her, které by se mohly vložit do těch dlouhých, aby se člověk odreagoval a mohl třeba pokračovat dál v cestě Na vrchol. Tesis Když jsem dostal papír od Mikyho s otázkou, co mi utkvělo v paměti z výpravy do Pohledce, ihned se mi vybavilo, jak Hanča v kuchyni přikládala, přikládla a přikládala až oheň v kamnech úplně uhasila. Každému, kdo tam byl, při vzpomínce na opožděnou večeři (né moc dlouho - jenom asi hodinu a půl), určitě ještě teď kručí v břiše. Vynikající polévka (z prášku - pozn. red.) však byla bohatou odměnou za prožité utrpení. Kuty
|
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |