 |
|
 |
|
Když vejdete do jejich pokojů, určitě si všimnete spousty zvětšených fotek - převažují ty skautské. Zapnete-li jejich počítače, objevíte na hardech spoustu informací a obrázků - převažují ty skautské. Teď se můžete začíst do jejich odpovědí - snad převažují ty skautské. Tentokrát vám Okénko představí dva "rošťáky", kteří skautingem žijí, dva rovery, kteří patří k sobě, dvě "skautská dvojčata" - Piškota a Zdenyho. Správná dvojčata přijdou na svět skoro ve stejnou dobu, platí to i o vás a vašem příchodu na "skautský svět" nebo jste do oddílu vstoupili každý jindy? A komu či čemu za to máme být "vděčný"? P: To já jsem navštěvoval čtvrtou třídu základní školy, bylo to čerstvě po revoluci roku 89, začátek roku 90. Zrovna začaly frčet Rychlý šípy, tak jsem vždycky dovalil štos časáků do školy a celá třída, takoví špunti malí, jsme je četli. S Pájou (to ještě skautem nebyl) jsem tenkrát vyměnil dvě čísla za jedničku, protože ta mě jediná chyběla. Taky na mě měl vliv taťka, kterej mě o skautingu povídal. Chodil jsem do třídy s Blackem (byli jsme ještě takový prďolata malý) a nevěděli jsme jakej je rozdíl mezi Skautem a Junákem, mysleli jsme si, že jsou to dvě rozdílný organizace. Letěla mezi náma fáma, že skauti maj klubovnu u "Sporťáku" a junáci na Malej ulici. Rozhodovali jsme se, ke komu půjdem. Naše třídní paní učitelka Potocká (mamka Potyho), když viděla, že se o to zajímáme, tak po Martinovi vzkázala, že v pátek ve čtyři hodiny na Malé ulici je schůzka, tak jsme tam došli. Hned tam vznikla moje přezdívka. Z: Já jsem taky po revoluci začal číst Foglarovky a dozvěděl jsem se, že něco takovýho existuje i u nás ve městě. Začal jsem se o skaut hodně zajímat, ale ještě dlouho trvalo, než jsem našel nějakou stopu. Až Petr Lamplot mě poslal v pátek ve čtyři do klubovny. Jenže když jsem přišel ke klubovně, řekla mě Máša, která byla tenkrát taky skaut, že je málo vedoucích a že mám smůlu, ale můžu se podívat, jak taková schůzka probíhá. Z té si pamatuju jenom Bacena a Barču. P: Mně si nepamatuješ, jo? Z: Ne! Protože se tenkrát braly jenom holky, tak jsem přemluvil ségru, ať vstoupí (abych měl nějaký kontakty. Asi za půl roku mě Pepa po ní vzkázal, že teda můžu přijít. Byla to oddílovka 4. října 1991. Kluci šli ke Třem křížům, odkud signalizovali holkám na Holubce, samozřejmě z toho nic nebylo. P: Tam jsem byl taky! Z: Jedinej koho si z tý akce pamatuju je Miky. Vůbec jsem nevěděl, jak se jmenuje, ale jen jsem si pamatoval ten zářící úsměv (z té tmavé tváře). Piškote, teď mě napadá, jestli si i ty pamatuješ datum a program tvé první schůzky? No, já jsem datum nikdy nevěděl přesně, ale vono se to všude psalo, tak jsem řekl 18. května. Učil jsem se dračák a pamatuju si Láďu Slámu. V období, kdy se poprvé rozdělovaly družiny byl, za Jeleny a protože byl takovej silnej, tak jsem si říkal, že bych mohl bejt s ním. Nakonec jsi skončil u Káňat a Jelenem se stal Zdeny. Oba jste byli svýho času i rádcové těchto družin. Teď vám položím otázku a myslím, že tentokrát se na odpovědi neshodnete. Která družina se vám líbila nejvíc? Z: Mě teda Jeleni. P: Jako Káňata jsou nejlepší (vzápětí však Piškot uvádí tuto odpověď na pravou míru - pozn. M). Záleží taky v jaký době. Za dob Poťáka si myslím, že my jsme byli družina, která držela víc pohromadě. Třeba jsme se bez problémů jednotně dohodli na jednoho člověka, kterýho budeme deptat (většinou to vyhrál Poty). Jeleni byli moc roztříštění, ale na znalosti a takový ty skautský věci byli lepší, to uznávám. Z: Já jsem byl spokojenej s družinou Jelenů, když jsi rádcoval ty. Někteří sice skautovali víc a jiní míň. Třeba když se plnil nějakej úkol do Melina a začalo pršet, tak jsme zbyli tři, čtyři, ale byli jsme do toho opravdu nadšený. P: Nó přesně, u vás to byli jednotlivci, u nás celá družina. Piškote, už ses zmínil, že tvá přezdívka vznikla hned na první schůzce. Proč ti tedy teď všichni říkáme tak drsně "Piškote"? Jakým hrdinským činem sis ji vysloužil? To jsem chodil do přípravky sportovní třídy, zrovna jsme na atleťáku hopsali do písku, che, che a Poťák chodil tenkrát na druhej stupeň, to už byl King a oni běhali kolečka. No a se Standou Starým (Poťákův spolužák a můj soused) jsme si říkali takový ty pouliční nadávky, ale slušný, jako třeba: "Žabáku, pulče, piškote ... ." No a když jsem přišel na první schůzku, tak Poťák řekl: "Á Piškot" a už to jelo. Zdeny, u tebe bude bohatě stačit, když nám svoje přezdívky jen vyjmenuješ, ty jich máš taky pěknou sbírku, co? Takže první byl asi Hroch - měl jsem totiž stříkacího hrocha a všechny jsem s ním na táboře otravoval a tak mě Číča začal říkat hroch. Davídek je nadstavba Hrocha, protože na jedné z výprav jsme viděli cirkus, kde bylo napsáno: "Hroch Davídek." Hroch Lee - tahle sloučenina vznikla potom, co jsem jednu chvíli trénoval bojová umění tak ze jména Bruce Leea. Tučňák - kvůli černé vestě - to vymyslel Slezi. Bob a Bobek nám začal říkat Monti oběma s Piškotem, ale pořád se nemůžeme dohodnout kdo je kdo. A to je zatím tak všechno. Teď se znáte, řekl bych, velmi dobře, ale co předtím, než jste se stali známou dvojkou, jaké na sebe máte vzpomínky z té doby? Z: Já si ho vůbec nepamatuju. P: Já si ho pamatuju, von byl hroznej slušňák, protože kámošil s tebou, to byli vždycky takoví dva skautíci. A já jsem byl s Poťákem a Komisem a to jsme vyváděli šaškárny. Pak jsem je ale vyváděl a doteď vyvádím s ním a je to ještě horší. A teď nám prozraďte tu velkou věc, jak se ze dvou kluků, kteří se potkaj ve skautským oddíle a třeba se zas tak moc neznaj, stanou nerozluční kamarádi na život a na smrt? P: Vlastně to bylo v době, kdy byly známý nesváry mezi družinama Káňat a Jelenů a z toho pramenilo, že my jsme byli hodně proti sobě a bylo to trochu i osobní. Vono mu vadilo, ..... hm ...., co ti vlastně vadilo? Z: To si pamatuju úplně přesně, hodně mě naštval na Baronce při šátkovaný. Přiběhl totiž se známýma slovama: "Koalice, koalice." P: To tam neříkej ty zrádče. Z: Ale jo. A tak jsme tedy uzavřeli spojenectví a já jsem mu skautsky uvěřil, otočím se k Piškotovi zády a v tu ránu jsem měl šátek pryč. To jsem byl fakt hodně naštvanej. Pak přišel Poty s tím, že se s Piškotem nemáme nějak rádi a že bysme se měli nějak usmířit. Tak mě přivedl k pumpě u Baronky - to je to památný místo. No a tam jsme se smířili. P: No já jsem dělal při večerní hře ještě nějaký šaškárny (ona to byla nějaká posvátná cesta tichem nebo co) a Zdeny mě seřval. Já jsem potom říkal Poťákovi: "Poťáku, ten mě tak točí, furt mě nadává." A když jsem s ním byl u pumpy, řekl jsem mu, ať zavolá Zdenyho, ať si to vyříkáme. No, my si to vyříkali a to byl začátek. Pak přišel velkej zlom, když jsme spolu začali chodit na střední školu. Já do prváku a on do druháku - to jsme byli pořád spolu, psali jsme deptací dopisy, to byla sranda. A pak společný vandry - Oslava. To byla vlastně taky náhodička, já jsem měl jet s Potym, ten nejel, pak s Ríšou, ten taky nejel, tak jsem se stavil za Zdenym a ten jel. Z: Jó, když jsme viseli tak 5 metrů nad řekou na skále a cesta šla hrozně pomalu po malejch chytech s gemou na zádech a dole řeka s balvanama. Nebo vaření bikavy v konzervě od párků. Byly tam docela drsný podmínky, dva dny jsme si opravdu mákli. To nás fakt sblížilo. Co se týče drsnejch podmínek, vás a sbližovacích výprav, vzpomínám si na Horku - oddílovou výpravu, kterou jste předčasně opustili a pak prožili asi první "širák" na sněhu. Proč jste vlastně byli vyhoštěni a jak vám bylo přes noc? Z: No, my jsme dělali docela bugr, blbli jsme se skautama a trochu jsme to možná přehnali a závěr byl ten, že Monti chtěl ticho a já ještě něco prohodil k Piškotovi. Potom Monti s ledovým hlasem prohodil zase k nám: "Zdeny a Piškote, sbalte si věci a odejděte!" Řekli jsme si, že zadrsňačíme a nebudem se prosit. Sbalili jsme se a šli. Byla už tma a zima, venku sníh a mokro (byl začátek jara). Domů bychom nešli i kdybychom měli zmrznout. Já jsem měl zrovna vykloubený rameno uvázaný v závěsu, takže se o mě musel Piškot starat. V nedalekým lese jsme našli seník, to bylo jediný možný místo na přespání. Než jsme tam došli, měli jsme totálně promáchaný boty a ponožky, náhradní už nebyly. Uvařili jsme si v krmelci bramborovou kaši a nad vařičem si na házecím noži opekli párky. Potom jsme asi do desíti dřepovali a kecali a svěřovali si všechna možná klučičí tajemství. Pak byl čas na spaní a tak Piškot vytahal z krmelce slámu a na ní nám ustlal. V noci byla šílená kosa, mrzly nám nohy a tam Piškota napadlo, že si je ovážeme šátkem a já si je dal do trika a on do čepice. To se potom dokonce i dalo spát. Takovýhle extrémy fakt sbližují, takže díky Monti. Hm, pěkný. Necháme už minulost minulostí a kouknem na "teď", čili přítomnost a na "potom" tedy budoucnost. Začnem otázkou jedné skautky. Myslíte si, že jste zajímavý? P: To se ptal kdo? Jméno! Z: Podle mně je každej svým způsobem zajímavej. Někdo je zajímavej víc a někdo míň. Záleží taky, jak pro koho jsme zajímaví (konkrétně pro Tesis nevím). Já se teda nijak zvlášť zajímavej necejtím. Jste, nebo jste alespoň bývali, vyhlášeni svým né moc kladným přístupem ke koedukovaným R&R akcím. Čím to je? P a Z: Hele, tady je základní myšlenka: "Dříve běhaly, teď už neběhaj." Nám vadí, že dřív jsme byli parta, kde jsme mohli společně blbnout, ale teď je to jiný. Buďto jsme divný my nebo ony. Asi ony. Je tam znát už větší zájmovej rozdíl, než když jsme byli všichni ve věku skautů a trochu i věkovej. Nás netáhnou moc plesy, divadla, koncerty (vyjímka se najde) a mnohem raději jsme někde v přírodě, lítáme v maskáčích po lese a blbneme se skautama. Asi jsme ještě pořád hodně děti a to je fajn. Není tam už prostě takový pouto. Za to může i to, že se vídáme třeba jednou za měsíc, když přijedou z vejšek. Takže nic osobního? P a Z: To rozhodně ne! Když přijedou do Města, tak je rádi vidíme a rádi si popovídáme, ale ty zájmy jsou fakt asi jiný. A navíc né nadarmo nás Monti označil za dva největší provokatéry, takže je v tom určitej díl vtípků a legrace. No, jak říkal jeden Havran: " ... bez holek to prostě nejde....", tak s tím my souhlasíme (někdy). Necítíte v tom vaši neústupnost, netoleranci? P a Z: Né, to né my jsme velice tolerantní, ale co se této otázky týče, jsme nekompromisní. Kdybychom nebyli tolerantní, vypadalo by to úplně jinak. A víš proč hájíme jen tu svou cestu? Protože je nejlepší, che, che. Zdeny, ty seš rover, který řádí se skautským oddílem a připravuje se na vůdcovské zkoušky. Ty Piškote seš také rover, také řádíš s oddílem a místo vůdcovských vedeš vlčata. Jako co se cítíte nejvíc? Z: Já se cítím nejvíc roverem - Noconem. S roverama jsem rád co se týče zimního táboření, roverovek, kde je prostě parta kámošů. Jsem hodně rád mezi skautama, kde se cítím jako jeden z nich, tam nestárnu. Zatím mě moc neoslovil roverskej program jako takovej (mimo expedic a drsnejch akcí). Ještě nejsem asi dost vyspělej třeba na besedy a tak. Potřebuju se vyřádit. P: Já taky rover, protože z postu rovera dělám ty ostatní věci - prostě Nocon. Nejčastěji jsem u skautů, ty mají nejvíc akcí, u vlčat je to taky paráda a s roverama zimní táboření - to je špička. Ale asi bych nemohl dělat žebříček. Říkám - rover. "Vidím sílu, vidím hrdost a správnýho rovera, kterej se ....... ." Co podle vás chybí nám Noconům k tomu abychom viděli sílu, hrdost? Z: Moc né, ne? Rozhodně by jsme měli kmen vyčistit od lidí, kteří nemají se skautama ani roverama nic společnýho. A možná bychom se měli víc zaměřit na skautskou činnost. Měli bychom si uvědomit, že jsme skauti. Je dobrý, že jsme kámoši, že pokecáme, ale skautská činnost by neměla chybět. A obraz rovera, ten popisuje dobře Baden - Powel v knize vlče, skaut, rover. Tak si představuju drsného rovera, kterej se s nikým a .... . Co se vám nelíbí? Z: Když se někomu ubližuje, když trpí jen proto, že je fyzicky slabší. A falešní kamarádi, ty kterým nemůžeme důvěřovat, tzv. "na oko" kamarádi. P: Přesně tak. Ty neupřímný hovory, kdy nevíš, jestli ti "kamarád" říká to, co si myslí nebo už přemýšlí, jak o tobě bude vykládat ostatním. No a pak se mě nelíbí politika Miloše Zemana a jednostranný postoj Ruska k otázce Iráku. Ať se vám to líbí nebo ne, profesionálně skautovat nemůžete. Budete se muset živit něčím jiným, nejlépe něčím, co by vás bavilo. Co by vás bavilo? P: Bohužel stálý člen rady bezpečnosti (OSN) bejt nemůžu, ale diplomacie by mě hodně zajímala. Je to však hodně "hustý". No, buďto mě v televizi uvidíš s kravatou nebo péřovou bundou. Co se škol týče, chtěl bych na učitelování, protože jsou prázdniny a mohl bych skautovat. Chtěl jsem na I. stupeň, jenže tam po mě chcou talentovky z hudební výchovy, tak tudy cesta nevede. Na II. stupeň to asi zkusím. A chtěl bych jít také na politologii. Líbí se mě zahraniční politika, diplomacie, kde se snažíš hledat kompromisy u lidí, který maj jiný názory, úplně jiný myšlení, náboženství ... . Je to hledání mírových cest. Z: Já rád fotím, filmuju a baví mě práce s počítačem. Jenže asi nemám na to, abych odešel kvůli nějaký fotografický škole z Města a myslím si, že ani takové studium bych pravděpodobně nezvládl. Ale ani ekonomický směr není k zahození (i když mě tolik nebaví) a tak vydržím na škole dokud mě nevyhodí a pak se uvidí. Když o tom přemýšlím, vzpomínám si na roverský kurz Fons, kde hlavní myšelnka byla ta, že je důležité jít za svým snem. Občas v sobě proto svádím dost kruté boje. Ale rozhodně bych tu budoucnost viděl při práci s oddílem a v přítomnosti dobrých kamarádů. Teď a v nejbližších dnech nás snad změny nečekaj, ale třeba jednou přijde den, kdy se budete muset odstěhovat z města. Jak byste to nesli? P: No to bych nechtěl, chci bejt tady a skautovat. Právě proto se obávám dalšího studia, protože jak vidím ty, co jsou na VŠ, tak moc domů nejezdí, já bych chtěl jezdit. Pouto k městu je obrovský. Přesně jak to zpívaj Hoptropáci: " ... že mě čeká teď a tady mohlo mě dřív napadnout, jsou to dobří kamarádi no a tenhle známej kout." Z: Já zrovna tak, pouto k městu je veliký. Rodina, holka, kamarádi. I kvůli tomu jsem si vybral školu ve Žďáře i když to není úplně to, co bych chtěl. Představoval jsem si, jaká to bude pohoda, bejt s oddílem. Odstěhovat se nechci za žádnou cenu, dělal bych hodně pro to, abych nemusel. Před chvílí jsme se vrátili ze střediskových lyžařských závodů. Vlastně mluvím se šampionem, který vyhrál jak běh po svých, tak běh na lyžích. Jak je to s vámi a se sportem? P: Já dělám hodně sportů. Loni jsem začal i se sjezdovkama a jinak jako správnej novoměšťák jezdím na běžkách. V létě je to hlavně lezení a kolo. Mám rád sporty, kde ten výkon děláš vlastní silou. A naopak nemám moc rád třeba formule, motorky, kde dělá stroj. I když je to samozřejmě taky umění. Z: Já zas takovej sportovec nejsem. Rád jezdím na kole, ale považuji ho spíš za dopravní prostředek. Jinak občas zajdu "zabušit". Táhnou mě i bojový sporty (i když už ne tak jako dřív). Začal jsem se zajímat o Aikido, ale ne jako o sport, spíš myslím na to, že bych se mohl někdy dostat do situace, kde budu muset použít fyzické síly. Chtěl bych na to bejt připravenej. Vlastně mě k bojovým uměním přivedl zážitek ze skautské akce. Bylo to o velikonočních prázdninách, kdy jsme uklízeli na Zubíku po prvním velkém kácení. Byl tam Piškot, Ríša, Kajman, Šáša a já. V noci tam přišlo asi deset ožralů z Řečice. Zavřeli jsme se ve srubu, ale oni vytrhli kliku a tak jsme s Piškotem otevřeli, že se s nima domluvíme a v tom po mně jeden z nich vyběhl, že mě zmlátí. Byl to dost nepříjemnej pocit a řekl jsem si, že s tím musím něco dělat. No a netrvalo dlouho a ocitl jsem se u Štefiho a aktivně trénoval bojová umění (později se přidal i Mužík). Beru to jako součást hesla být připraven a myslím si, že nějaká sebeobrana by měla být součástí programu pro starší skauty, protože je opravdu potřeba se umět v dnešní době bránit. Po světě chodila a chodí spousta zajímavých lidí. Je někdo z nich natolik zajímavej, že ho považujete za svůj vzor, někoho komu byste se chtěli podobat? P: Já si zas nějaký velký vzory nedával. Ale rozhodně borce uznávám. Jednu dobu to byl i Václav Klaus - jako člověk, který něco udělal, něco dokázal. Jinak je to samozřejmě Reinhold Messner - dobrodruh a tvrďák. A teď se k němu přidal Tomo Czesen - mladej týpek a drsňák. Oba jsou horolezci. No a samozřejmě je to Gabe Walker (Clifhanger), kterýmu se nikdo nevyrovná. Nedávno jsem se setkal i s vrcholnými diplomaty Ministerstva zahraničí a hodně na mě zapůsobili, stylem jednání, tím o co jim jde, o co usilují a jak prospěšná je jejich práce. Z: U mě to jsou všichni správní borci, kteří mají vytyčenej cíl a dokážou za ním tvrdě jít. Jedním z takových byl i Bruce Lee. Obdivuji ho nejen proto, že se uměl dobře bránit, ale že už když byl malej si řekl, že bude dobrej v bojových uměních a potom tomuto cíli zasvětil celý život a teď jej lidé nazývají králem Kung fu. Vzorem je samozřejmě můj taťka, kterej umí skoro všechno na světě a v tom bych se mu chtěl jednou podobat (i když nejsem nejlepší a nejšikovnější žák). Ojáci se vám začalo říkat kvůli stejným maskáčům, Tučňáci kvůli stejným "šosatým" vestám. Zvykli jsme si na to, že máte dobré výpravové vybavení a navíc oba dva stejné. Je to image? Co si chcete pořídit dál? Z: Začalo to těma maskáčema, to nešlo vůbec o image. Piškot odjel do Brna pro boty a vrátil se s maskáčema. No za týden jsem je měl taky. Hlavní důvod proč je máme je ten, že jsou mimořádně praktický, o čemž se přesvědčujeme výpravově co výpravově. Řekli jsme si, že to není vůbec špatný mít stejný věci no a pak přišly vesty a čelovky. Je to však hlavně z praktického hlediska. Jedinou věc, kterou máme stejnou pro image jsou trička BAD + MAD a stříkací pistolky. Vaše povídání končí, docela se mě líbí ten váš příběh. Mohli byste na závěr vybrat něco vy, co se líbí vám? Písničku, básničku, příběh - cokoliv. P a Z: Oslovil nás příběh z jednoho našeho vánočního dárku, kde se taky mluví o dvou nerozlučných kamarádech. Myslím, že kdybychom se dostali do podobný situace, můžem se na sebe vzájemně spolehnout. Netýká se to jen nás dvou, doufáme, že takových kamarádů máme víc (minimálně o jednoho). No, věřím vám úplně všechno - "chudáci", a děkuji za vaše povídání. A ještě něco, těch kámošů máte určitě minimálně o jednoho víc. |
| P a Z se ptal M nebo M se ptal P a Z |
 |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |