OKÉNKO 2-97

CESTA DIVOČINOU

ZDENY, PUDIL, MIKY

A konečně znovu ten čas, na který se měsíc co měsíc těšíme - totiž výprava. Když jsme jednou s Piškotem nevesele hodnotili naši úspěšnost ve škole, tak jsme zjistili, že výpravy jsou to díky čemuž přežíváme. Piškot totiž prohlásil: "No, ve středu hrozí účetnictví, ve čtvrtek píšem z matiky, ale v pátek jedem na výpravu, tak to nějak zvládnem."
Ale to jen tak na úvod.

Den I.

     Na tuhle výpravu jsme se těšili už hodně dlouho, protože měla trvat plné čtyři dny přes podzimní prázdniny. Jeli jsme do Dolních Louček, známých z dřívější výpravy tělocvičnou, velkým železničním mostem a hlavně krásnou přírodou - takřka divočinou (hádejte podle čeho získala výprava název?).
     Na nádraží nás bylo navzdory všem našim předpokladům (už je přece jen chladněji, rodiče tolik dětí nepustí) požehnaně a tak jsme mohli spokojeně vyrazit.
     Vlak, který nás měl zavést do Žďáru, měl zpoždění asi dvacet minut a tak jsme měli obavy, jestli stihneme ve Žďáře přestoupit.
     Naštěstí jsme to stihli, ale Piškot si tam nestihl koupit lístek (měl totiž do Žďáru měsíční a teprve zde si chtěl koupit lístek do Dolních Louček). Brali jsme jako samozřejmost, že když měl vlak ve Městě zpoždění, tak že mu průvodčí prodá lístek ve vlaku. Náš předpoklad se nepotvrdil a navíc jsme měli to štěstí, že přišel sám pan revizor. Nedal si nic vysvětlit a trval na tom, že k lístku připočítá deset korun pokuty. Proto jsme se s ním dali intenzivně do řeči (čert vem deset korun, ale přece si nepřídem o takovou zábavu) a pracně mu vysvětlovali, že za to nemůžem, protože vlak přece neměl zpoždění naší vinou. Hlavní náš argument byl ten, že dráha nám taky nic nezaplatí za zpoždění, ale "pan" revizor se s námi asi po deseti minutách už odmítal úplně bavit a tak jsme mu požadovaný obnos samozřejmě dali a vyprovodili ho s tím, ať to bere jako dobrovolný příspěvek Českým dráhám. Nemohli jsme si však moc vyskakovat, protože půlka oddílu neměla průkazky pro slevu a i to se může pokutovat.
     Do Dolních Louček jsme dorazili zanedlouho, vyhledali tělocvičnu a začali se ubytovávat.
     Potom byl konečně čas na vysvětlení hry. Roveři navštívili profesora Junior National Geography Musea a předali mu nálezy starých znaků z minulé výpravy. Profesor byl samozřejmě nadšen a tak nám dal pro družiny odměnu a karty vzpomínek na tuto výpravu.
     Byli jsme jím ještě požádáni o bádání v divokých lesích po zlatém trilobitovi. Slíbili jsme, že jeho přání přetlumočíme skautům a fičeli z daleké ciziny zpět do Dolních Louček a skautům vše předali a řekli. Nikdo neměl odvahu odporovat, když se řeklo, že se půjde za zlatým trilobitem a proto jsme mohli vyrazit do přírody.
     Roveři šli napřed a jejich úkolem bylo poschovávat se v okolní divočině a číhat na nebohé skauty, kteří od nich měli získávat kartu pro sbírku trilobitů, trilobity, nebo životní lístečky (to není totiž jen tak, jít za zlatým trilobitem to musíte mít nejdříve zkušenosti s "obyčejnými" zkamenělými trilobity. Nehledě na to, že domorodí Indiáni nepovolí přístup někomu, kdo se chce obohatit zlatem, ale pouze slušnému vědci, který se o trilobity zajímá a chce je přiblížit veřejnosti. Proto vyžadují předložit sbírku dvaceti trilobitů a přesně dvacet políček bylo v kartách, kterou měla každá družina získat. Do nich se totiž dolepovaly nálezy trilobitů i za příští dny. Životní lístečky byly dobré proto, že na cestě je totiž ještě banda zlatokopů, kterým jde pouze o prachy a tak mohou být značně (až životu) nebezpeční - tak to jen na vysvětlenou pro nezasvěcené a pokračujeme dál).
     Když jsme s roverama (a jednou rangers - Verčou) dorazili pod železniční most a přemýšleli, kde se asi tak schováme, tak Mikymu zasvítila očka a nadšeně hleděl na stráň ve sklonu asi 70 0, vzdálenou od nás asi kilometr daleko. Vyrazili jsme tedy tím směrem, (můj nápad vyšplhat se na most tím pádem padl) museli ještě překonat potok, který nám stál v cestě a začali se drápat do příkré stráně. Asi po deseti minutách jsme stanuli ve vrchní polovině a dali si oddych. Když ti bystřejší z nás prohlásili, že už vidí skauty, jak stojí pod mostem, začali jsme na ně mávat coby drobné tečky ze stráně.
     Co jiného jim tedy zbývalo, než se vydat za námi. Kapánek jsme znejistěli, když jsme zjistili, že skauti místo toho, aby si našli nějaký přechod přes řeku (jako my starší a zkušenější roveři), tak do ní hupsli i v botách a hnali se do kopce za námi. V leže jsme zkonstatovali, že to my jsme za našich mladých skautských let nedělali a začali jsme se líně zvedat, až když jsme měli skauty s vyplazenými jazyky nebezpečně blízko. A pak začalo několikahodinové honění po kopcích.
     Piškot provedl svou předem připravenou akci a tak mohl Mejša jenom suše konstatovat: "Když už jsem se konečně vyhrabal na ten strašnej kopec, tak na nás Piškot mával z protější stráně asi další kilák vzdálený." Já si zase sedím jen tak u cesty v křoví a oddychuji, když slyším hlasy, které připisuji Tesákové, Mejšovi a asi Jitce, které říkají: "Já radši nebudu říkat kolik vážím, ještě by se to dozvěděl Teo." Další hlas: "Já vážím asi 28, 29 nebo 30." Do teď jsem se nudil a tak jsem přivítal tuto tipovací soutěž s nadšením. Proto jsem zavřeštěl co mě síly stačily: "Myslím, že třicet." Když se však chvíli nic nedělo, hlasitě jsem opravil svůj úsudek na dvacetosm. To jsem však již slyšel praskot v křoví a musel jsem se dát na ústup.
     Takovýchto veselých zážitků bylo za odpoledne hodně a tak jsme si je vykládali za pár hodin při srazu pod mostem.
     Protože měla většina skautů mokré boty od jejich slavného brodění, museli jsme se vrátit do tělocvičny. Tam jsme uspořádali množství soutěží mezi družinami (i roveři se zapojili) a ukončili celý den sedacím fotbálkem asi v deset hodin. Monti ještě přečetl úryvek z knihy Hoši od Bobří řeky na dobrou noc (četbu poslouchal každý z roverů někde jinde) a skauti mohli jít spát. My jsme se zdrželi chvilku při korigování programu na zítřek, který měl stejně připraven Monti a šli jsme také spát.

Zdeny

Den II.

     Pokud jste jeli někdy vlakem směr Brno, jistě vás téměř před Tišnovem zaujal obrovský kopec po levé straně. Vězte tedy, že nezaujal pouze vás, ale i Montiho, který vyšel ráno před tělocvičnu a prohlásil něco v tomto smyslu: "Jistě všichni vidíte támhle ten kopec na obzoru. Ano? Tak v 13.00 sraz na vrcholu. Jo a abych nezapomněl, nesmíte používat mapu, a na cestu se můžete zeptat jen dvakrát." Poté dal zkamenělému oddílu rozchod a nenápadně pokynul roverům, kteří šokované družiny obrali o všechny mapy. Monti nás však okamžitě setřel prohlášením, že pro nás platí stejná pravidla jako pro oddíl, takže jsme i my vyrazili směr osamělá hora na obzoru. O tom jak probíhala cesta se radši nebudu rozepisovat, protože nadávky (byť v tomto případě oprávněné) by Zdeny vycenzuroval, no krátce řečeno, oddíl ukázal, že udržet se na silnici v jakéms-takéms útvaru je nad jeho síly a je vlastně zázrak, že okolo projíždějící auta nikoho nenabrala. Michalovi cestou přálo štěstí a obohatil svoji humus-výbavu o další součást - ohavnou hučku. Po překonání dravého toku řeky Svratky na člunech sestavených z rákosí (ne, samozřejmě že tam neBYLA lávka), rozhodl se kmen roverský vzít to zkratkou. Jak každý ví, zkratky jsou většinou delší a méně pohodlné a ani tato nebyla vyjímkou. Když napíšu, že cesta na vrchol trvala 20 minut, nezní to tak strašně. Ale JAKÝCH 20 minut. Krušných. Nemám nic proti kopcům, které mají sklon 70 stupňů, ale to je musím scházet. Nahoře jsme se shodli na tom, že to byl "prďák" a rozvalili se na sluníčku, které svítilo jak divé. Oběd v polních podmínkách nebyl nic moc, a dokonce i Hanča nás litovala, když jsme pojídali našich ubohých 35 párků s bramborovou kaší. Kolem půl jedné začal náš vůdce projevovat známky nervozity, protože Liškám a Jelenům trvala cesta na vrchol už dvě hodiny. Situace se ale záhy vysvětlila, opět se potvrdilo, že pomýlenost jisté rádkyně Lišek nezná mezí. Ta si totiž patrně neuvědomila, že když Monti ukazuje na jeden kopec, tak sraz má být na jeho vrcholu. Svým nadšením strhla i relativně rozumného Mejšu a spolu provedli průzkum okolních kopců, (a že je jich tam požehnaně) následováni svými družinami, kterým nezbývalo nic jiného, než šlapat tam, kam si ti dva usmysleli. Po krátkém odpočinku (v roverském případě necelé tři hodiny) vypukla šátkovaná a skauti začali nahánět rovery po lese, jako štvanou zvěř. Poměr 28:9 se zdál nepříznivý, ale poté, co jsem se se svým zdatným druhem Pájou ubránil devíti zle dotírajícím skautům a ještě několika ulehčil o jejich šátky, jsem situaci neviděl zas až tak černě. Poměr bojujících neustále kolísal a tak například Tesák dostal šok, když zjistil, že stojí sám proti pěti bojechtivým roverům. O tom, jak dopadla následující krátká bitva se patrně není třeba zmiňovat. Situace se měnila a z lovících skautů se stávala štvaná zvěř. Pizzimu se povedlo získat novou přezdívku "sapér", poté, co po celé odpoledne vylézal z těch nejnepravděpodobnějších míst a se slovy "tam nechoďte, tam je mina" si strkal do kapsy ruličku toaletního papíru. A jelikož se po další hře, jejíž část jsem strávil s Pizzim, Zdenym a Pájou na kmeni rozložité borovice, začalo stmívat, byl čas na cestu zpět. (abych nezapomněl, uklouzla mi noha a visím si takhle za jednu ruku pět metrů nad zemí, když se na mě z horní větve zašklebí Pizzoch a se slovy "šláp" mi ji přidupne - opravdu duchaplné) Cesta dolů, po krásně klouzajícím listí byla relativně nebezpečná a každý se s ní vyrovnal po svém.
     Někteří šli, jiní padali a Exotic chtěl jet po kalhotech. Pouze ti nejtvrdší počkali až ostatní sejdou, a potom se slovy "jestli si mám rozbít h.....lavu tak ať to stojí za to" kopec suše seběhli a až na drobné problémy s bržděním skončili bez úhony. Do tělocvičny jsme se dovlekli něco před šestou a ještě štěstí, že skauti nevěděli, co je čeká zítra.
     Ale o tom už snad někdo jinej

Pudil

Den III.

Když myslíš Pudile, tak já jsem ten "někdo jinej", jenže narozdíl od tvé má paměť si lítá zrovna někde v povětří a popsat třetí výpravový den od A do Z by jí činilo malinko problémy. Nemyslete si však o ní, že je úplně děravá, to zase ne. To ona si ty nevšední zážitky, ať už pěkné či nepěkné podrží a já se k nim pak čas od času vracím a znovu si je promítám. A věřte mi, že na výpravě se mě paměť pořádně zaplní a já mám následující dny o kvalitní promítání postaráno. To se pak občas zastavím a řeknu si třeba: "V sobotu touhle dobou." A v hlavě mě už začíná běžet film o tom, co jsme vyváděli "v sobotu touhle dobou."
Vám, ale nechci sdělit co bylo v sobotu (a ještě k tomu touhle dobou), konec konců to si vzal na mušku Zdeny, proto vás zvu na jiné promítání, zastavuji se a říkám si: "V pondělí 27. října, to se děli věci a hned se mě vybavuje několik obrázku, tady jsou (a pěkně popořadě):

Obrázek první:

Kolem stěn tělocvičny leží rozházené pytle, ale nejsou to obyčejné pytle, jsou to spací pytle a v těch pytlích jsou skauti. Spící skauti. Možná, že by chtěli spát ještě o chvíli dýl, ale nemohli. Do tělocvičny se totiž nečekaně přiřítil anglicky hovořící kolega profesora z Junior National Geography Musea a velmi pospíchal. Lámanou angličtinou skautům vysvětloval důvod své návštěvy a roverům předal profesorův dopis. Jenže ouha, dopis je psaný německy a anglicky, takže družiny se chvíli lopotí s překladem a opět na vlastní kůži poznávají, že se vyplatí být vícekrát člověkem (to podle pořekadla: "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem."). Dopis je zdárně přeložen a družiny si začínají balit nejnutnější věci, protože "koza" číslo dvě jim prozradila, že cesta do Rokle Trilobitů právě začíná....

Obrázek druhý:

Na mostě u vesnice Vrbka už postávají všichni kluci (až na Míru, ten zůstal v tělocvičně) a Verča, ale holky pořád nikde. Není se čemu divit, kluci se totiž vykašlali na červenou značku a vzali to po silnici. Holky se na červenou nevykašlaly, ale už by tu mohly být, to zase jo. Po chvíli čekání se jim se Zdenym a Piškotem vydáváme naproti. Pomněnky a Lišky sice nenacházíme, ale objevujem podivné tábořiště, kde na jedné z větví visí uřezané ocásky ondater, ze silnější větve je vyřezán kůň (na něm si samozřejmě zarajtujeme) a na kmeni je připíchlá postava ze slámy. Raději jdeme pryč. Vracíme se na most. Holky jsou zde už také a pravdou je, že si cestu trošku prodloužily (to jsem ale šetrně napsal, že značku na chvíli ztratily, co?).

Obrázek třetí:

Cesta po silnici končí, musíme polňačkami, čili cestami mezi loukami a poli. Ale ani ty dlouho nevydržely a začínají cesty divočinou. Úzké chodníčky a ochozy v příkrých skalnatých stráních. Musíme se soustředit skoro na každý krok, mokré kameny jsou kluzké a překonat trouchnivý padlý kmen také není jen tak. Jdeme přesně tak, jak se zpívá v táborovém budíčku - za sebou, za sebou. Když to menší nemůžou sami zvládnout, jsou tu ti starší s pomocnou rukou. Myslím, že to tak má být.

Obrázek čtvrtý:

V mokrých botech začíná být nohám zima a tak Mejša s Tesákem opakují stále častěji: "Nedělejme si marné iluze, stejně zmrzneme."

Obrázek pátý:

Rokle Trilobitů - Trenkárna je naše. Rozdělat oheň na vařičích není tak složité a tak příprava oběda netrvá dlouho, sehnat dřevo a rozdělat oheň v ohništi, to už trvá déle, ale také to zvládáme. Stojíme kol ohně, sušíme se a ohříváme.
Malý a velký míč rozhodnou, kdo první získá dvacátého trilobitka a tím i právo vyzvednout pro museum trilobita zlatého. Toto právo získaly Lišky, protože Teo rozhodující míč hozený ze skály narozdíl od Tesis neudržel.

Obrázek šestý:

Stoupáme pro trilobita, míjíme a nakukujeme do srubu postaveného do svahu. Takhle si představuju zlatokopecké sruby. Skalnaté chodníčky se zužují a roveři se rozestavují na místa, jejichž překonání by mohlo činit problémy. Dokážou to všichni, tedy všichni, kdo se vydali nahoru, někteří zůstali u ohně. Trilobita nacházíme a postupně si ho prohlídnou všechny družiny, Lišky ho berou s sebou.
Hurá! Další úkol z J. N. G Musea je úspěšně za námi. Přece jen něco dokážeme. Profesor bude mít radost.

Obrázek sedmý:

Už se hodně setmělo. Vracíme se do Dolních Louček, ale jinou cestou - po silnici. Jdeme docela spořádaně ve dvojicích. Jako první Piškot se Zdenym s čelovkama na hlavách, aby o nás auta věděla, Monti má tu svou také v provozu.
Já jdu s Kutym a před námi kráčí Hanča s Čiky. Začínají se povídat vtipy. První třicet mě ještě baví, dalších třicet už míň a ty co přišly potom jsem už ani nevnímal. Začíná se také zpívat, to už je lepší. Někoho začínají bolet nohy, také máme dne s za sebou kus cesty. Konečně jsme dorazili zpět do tělocvičny.

Obrázek osmý a poslední:

S únavou to není zas tak žhavý, protože se vytahuje velká trampolína a to nikdo nemůže propásnout i basketbalový míč je v provozu a o těch malých gumových červených ani nemluvím. Ale pak všechno bouchání míčů ztichne a my se chystáme na večerku. Monti končí den opět čtením Hochů od Bobří řeky. Je tma a kolem stěn tělocvičny leží rozházené pytle, ale nejsou to obyčejné pytle, jsou to spací pytle a v nich jsou usínající skauti. Tak dobrou noc.

Miky

Miky zapomněl ještě poznamenat, že jsme jako správní starostliví roveři šli zkontrolovat spící skautíky a udělali si přitom malou prohlídku galerií. Opravdu se nám spící exponáty líbily.

Den IV. - poslední

     Protože to byl poslední den výpravy, tak nás Monti nechal spát až skoro do osmi hodin. Vynahradil si to sice drsnou rozcvičkou, ale to nám zase moc nevadilo (i těch stodvacet kliků jsem překousl).
     Po rozcvičce jsme se odbelhali nasnídat a roveři začali hodně rychle uklízet, protože kdyby to neudělali, tak se se svými osobními věcmi pravděpodobně už nesetkají = nový radikální systém Montiho přesvědčování.
     Když už byla tělocvična a místnosti přilehlé v pořádku uklizeny, podnikli jsme hromadný útok na blízkou cukrárnu, se kterou máme zkušenosti již z výpravy minulé. Bílili jsme ji do té doby, než byl nejvyšší čas odebrat se na vlak. Ten nás tentokrát bez jakýchkoliv potíží dovezl s jedním přestupem až domů. A to byl konec výpravy.
     Takže Piškote, ještě zvládnout pár matik, účetnictví a nějaký ten předmět okolo a je tu další výprava.

Zdeny

zpět na titulní stranu

na index článků