Na nápad zdolat všechny dostupné osmistovky jsem nepřišel já, ale dozvěděl jsem se o něm kdysi z vývěsky prvního oddílu. A tak jsem začal sbírat informace, připravovat trasy pro naše výpravy a plánovat, kterou a kdy zdoláme. První osmistovkou zdolanou naším oddílem byl Kopeček (821,7 m.n.m.), který se za své přiléhavé jméno opravdu nemusí stydět, protože to, co jsme našli a také považovali za nejvyšší vrchol kopce vypadalo asi tak jako o něco větší mraveniště. Nám to ale nevadilo, protože nás hřály diplomky, jako potvrzení o zdolání vrcholu. Také poznání, že jsme výš než na vrcholu Pasecké skály (818,6 m.n.m) nebylo k zahození. U ní jsme také byli, ale protože bylo čerstvě nachumelíno tak jsme její zdolání nechali na jindy. To bylo o letošních jarních prázdninách. Ale Pasecká na sebe nenechala dlouho čekat, a v květnu, kdy už bylo počasí na zdolávání osmistovek o hodně příznivější, jsme opět vyrazili. Paseckou skálu jsme úspěšně zdolali, a s ní ještě další. Tou byla dvanáctimetrová Pohledecká skála, která stojí na kopci s výškou 800 m.n.m. Další osmistovky jsme zdolali na pětidenní výpravě na Javorku. Byl to Buchtův kopec (809,6m.n.m.) a Vysoký kopec (805,8m.n.m.) . O této výpravě o podzimních prázdninách bych se chtěl rozepsat trochu více, protože zážitky na ni jsou v paměti ještě čerstvé. Vyrazili jsme přeplněným pátečním autobusem z Nového Města do Sněžného, odkud jsme šli 4,5 km na Javorek. Původně jsme si měli celou cestu nést i batohy, ale na srazu u naší klubovny jsme přijali nabídku rodičů na zavezení batohů na místo, protože pro vlčata a světlušky to byla většinou neúnosná břemena. A tak jsme dorazili na Javorek do místního obecního domu všichni v pohodě. Tam jsme se zabydleli, a navečer šli ven na průzkum okolí. Druhý den jsme se šli podívat na Prosičku, ze které je nádherný výhled. Ráno byl na zemi slabý poprašek sněhu, který ale přes den roztál. Byl to pro nás první sníh z nastávající zimy. Odpoledne jsme hráli různé hry, jak v sále, kde se společně spalo, tak i venku. Navečer jsme vyrazili na Štarkov, kde jsme poseděli u ohně, opekli si párky a skoro již potmě se vrátili zpět. Třetí den jsme díky posunu času vstávali poměrně brzy, a tak jsme hned po snídani mohli vyrazit ven. Naše cesta vedla na již zmínené osmistovky Buchťák a Vysoký kopec. Zpět jsme šli přes Sněžné, kde jsme více než půl hodiny obléhali místní cukrárnu, a také navštívili prodejní výstavu bonsají na zahradě jednoho z domů které jsme cestou míjeli. Odpoledne jsme si dali turnaj v ping-pongu s místní omladinou, a večer jsme šli hrát svíčkovku, kterou jsme ale díky občasným závanům větru, který jednou vyřadil ze hry celé družstvo museli přerušit. Čtvrtý den nás modrá značka vedoucí okolo již známé Prosičky dovedla až do Jimramova, kde jsme na náměstí objevili rodný dům autora Broučků, Jana Karafiáta. Obešli jsme náměstí, udělali tržbu v místním hračkářství a šli trochu jinou cestou zpět. Večer jsme měli velmi dobrou večeři, a tou byly opečené placky na plotně. Však to bylo všude cítit, ale pochutnali si opravdu všichni, i návštěva která se na nás přijela podívat. Tou byla Eva, Maruška a Járové. Poslední, pátý den jsme zkoumali část toku Fryšávky, od tábořiště Novoměstkých pionýrů až po Nový Jimramov. Odpoledne jsme vyrazili již zpět přes Sněžné do Nového Města.
Zatím poslední výpravu na osmistovky jsme měli druhý víkend v listopadu. Na ni nás jelo jen pár, protože jsme batohy vláčeli sami 3,5 km z Křižánek až na Devět skal, a tak jsem tuto výpravu světluškám ani vlčatům nedoporučil. Odjížděli jsme opět v pátek odpoledne, a do srubu jsme po krkolomném nočním putováni došli dost vyčerpaní. Obhlídli jsme ubytovací možnosti, a zabydleli se. Večer bylo velmi teplo, a tak se dala čekat změna počasí. Ta přišla v podobě deště, který nás trápil celou sobotu. Ráno jsme museli jít pro vodu až do vzdálené hájovny nad Herálcem, protože Vysoká studna byla špinavá, a plavala v ní žába, která podle vzhledu již nějakou dobu kraulovala po studánce břichem vzhůru. Žábu jsme vylovili, ale vodu jsme radši ani nezkoušeli.
To by z nás měli na OHS ve Žďáře určitě radost. Cesta k hájovně byla dost dlouhá, a k ní jsme dorazili úplně promočení. Dostali jsme svolení, že si můžeme nabrat vodu z jejich studny, což jsme udělali, a vydali se zpět, stále do kopce nahoru ke srubu. Celý zbytek dne jsme se sušili a ze srubu už ani nevytáhli paty. Stále pršelo. Ráno nás ale probudilo sluníčko, které se s obtížemi prodíralo okny až do srubu, a tak nálada, která byla po včerejšku níže než je dobré, šla opět vzhůru. Nasnídali jsme se a vyrazili ven. První jsme samozřejmě zdolali osmistovku nejvyšší a to Devět skal (836,3m.n.m) a pak jsme šli na Lisovskou skálu (801,7m.n.m). V lese cestou bylo poměrně dobře, ale jak jsme se vyškrábali na nějaký vrchol, foukal tam silný mrazivý vítr. Tak jsme se dohodli, že ostatní osmistovky si necháme až zde budeme na výpravě s celým oddílem. Ve srubu jsme se dali do vaření, uklízení, a nanosili jsme dřevo, které bylo venku nařezané. V sobotu se tu neobjevila ani noha, ale dnes se tu každou chvíli objeví skupina turistů, některých děsně zvědavých. Po úklidu jsme si venku zahráli několik různých her, pobrali batohy, zamkli srub a šupajdili dolů do Křižánek.Tam jsme chvíli čekali na autobus. Kousek od zastávky byl za plotem jeden dalmatin. Tak jsme se ho šli zeptat, kde má zbylou stovku kamarádů. To nám neřekl, ale zaujalo nás, že má jedno oko hnědý, a druhý modrý, hned jsme si říkali, že už jsme to někde viděli, ale vzpomněli jsme si jen na dr.Quinnovou a tak jsme ho pohladili a šli zpět do čekárny. Autobus nás odvezl do Města až na autobusové nádraží, odkud jsme šli pěšky zpět do Pohledce.
Nakonec ještě připíšu výčet osmistovek, kolik jich je, a kolik jich máme zdolaných.
|
