 |
|
 |
|
Nevím, proč po mě neustále chtějí do Okénka zhodnocení nějaké akce. Asi proto, že jako vůdce bych to měl umět. A taky, že to asi umím, to si pište! Tak, dost bylo skromnosti a hurá do toho. Ještě před výpravou za mnou přišel jeden z roverů a svěřoval se, jak to bude "strašný", protože na výpravu pojede asi velice málo členů oddílu. Snažil jsem se vysvětlit, že i málo je velké požehnání, za které máme být vděčni. A oba jsme očekávali, jak se jeho předpověď naplní. Přál bych vidět všem nezasvěceným Zdenyho zděšený pohled, když uviděl na nádraží skoro celý oddíl. Věřte, do Dolních Louček nás vyjelo celkem 36! 28 sester a bratrů z oddílu, + roveři a jedna statečná rangers (rangerska, roverka). Tesáková s Mejšou vzpomínali na léta, kdy hrstka statečný nikoli udolána jest, ale kdy jezdila na výpravu v počtu o mnoho menším. Já však kypěl radostí. Znovu totiž musím poděkovat všem, kteří dali sbohem televizi a nudě a odhodlaně se vrhli do víru zážitků. A stálo to za tu námahu. Co se mi líbilo? No že nás bylo tolik a že se učíte jako družina navzájem si pomáhat. Všiml jsem si, jak si rádce postupně získávají nejenom přehled, koho že to vlastně v družině mají, ale i autoritu. Třeba takový Radar se bez Tesákové nikam ani nepohne. A Mejša? No to už je hotový táta. Tesák si také zvyká na to, že jej musí poslechnout i Dutch a Jitka - tak ta to dokáže srovnat raz dva! A co dál je třeba vzpomenout? Třeba výstup na Květnici. Tento "kopeček" se nedá srovnávat s horskými velikány, ale výšlap to byl pořádný. Všichni to přežili, protože ten výstup byl bezpečnější než překonání silnice. Ta se stala svědkem dramatické honičky mezi družinami. Být řidič, tak to ten den úplně vzdám a jdu si lehnout. A to i proto, že honičku uspořádal již dlouholetý člen oddílu Teo a Tačud. Na Květnici se také poznalo, že ne všichni mají ještě vypěstovaný orientační smysl. I když je vrch vidět z Louček dobře, přesto Jeleni a Lišky svorně (a to je zase klad, že tentokrát nešli proti sobě - inu, Mejša ve šlépějích Pizziho nepůjde a to je dobře) navštěvují i ostatní kopečky. Co kdyby náhodou...? Ještě že je v Loučkách tak velká tělocvična. Využili jsme ji na 100%. I na tu velkou trampolínu došlo. A došlo i na posilování všeho svalstva. Hlavně tehdy, když jsem místo hlasu svého musel použít píšťalku. A pak se divíme všichni svorně, proč jsme ztahaní jak koně! Inu neumíme držet jazyk na uzdě. O tom nejvíce ví Milda a Ešus, kteří spolu s Exotikem (ano, čtete dobře, ON JEL NA VÝPRAVU) prokecali a promlaskali první večerku. Leč pozadu se svým jazykem ve chvíli kdy mluví někdo z vedoucích nezůstává ani Dutch a Hanča, Pavián a Tom. Zároveň je ale velice dobré, jak statečně dokážete nést útrapy her. Třeba ránu míčem, nebo kopnutí při fotbalu. A co se mi ještě nelíbilo? Nepořádek, jaký po sobě dokážeme zanechat. Ešus je král zapomnětlivců a nepořádníků a v těsném závěsu pokračuje družina Rysů. Za nimi jsou roveři (tohle Zdeny určitě nenapíše!!). Chce to ještě velikou snahu a trpělivost ze strany vedení oddílu, abychom se učili, jak skládat věci na výpravách, i jak po sobě zanechávat každé tábořiště čisté a ne plné papírků a zašlápnutých konzerv. Ale pevně věřím, že se to společně naučíme. Vždyť přírodu si máme chránit. |
| Monti |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |