 |
|
 |
|
Když jistou neděli začal zvonit o půl jedenácté večer telefon, první co mě napadlo bylo to, že některý z našich roverů patrně nezná hodiny a míní mě otravovat s rozbitým počítačem nebo s článkem do Okénka, který měl být jako obvykle už dávno napsaný. Není se tedy možné divit, že moje ledové "prosím, Koutenský" by mohlo vraždit. V telefonu se ovšem ozval dívčí hlas slovy: "Dobrý večer, je Víteček doma?" což mě naprosto zmátlo, protože neznám žádnou dívku, která by ke mě byla tak milá. Ani jméno Eva Malířová mi zpočátku mnoho neříkalo. Nicméně po chvíli nesmyslné konverzace mi začalo svítat. Telefonující byla Dajda, která se spolu s ostatními NOSOTROSy zrovna nacházela v našem malém milém městečku a ono oslovení mělo býti pouze matoucím manévrem, pro případ, že by telefon zvedl některý z mých rodičů. No a jelikož v Brně je pravděpodobně běžné chodit hodinu před půlnocí na procházku, nenapadlo mé přátele nic lepšího, než zeptat se mě, jestli nechci jít s nimi. I když se mi z pochopitelných důvodů příliš nechtělo, považoval jsem za krajně nezdvořilé (i když patrně rozumné) odmítnout, takže jsem se potichu vytratil a doufal, že mé rodiče nenapadne jít se podívat, jestli jejich synek už spí. Zastavili jsme se ještě pro Mikyho, který se rozhodl, že mě nemůže nechat samotného s takovou bandou asociálů, jakou bezesporu brněnští roveři jsou a pro Páju, který nás ovšem dostal tím, že jako slušně vychovaný chlapec již spal. Abych to zkrátil, domů jsem dorazil notně po druhé hodině ranní, proklouzl do dětského pokoje a usnul jak špalek. No a celý následující týden (prázdniny) probíhal v podobném duchu - s brňáky jsem trávil většinu dne, otočil se na chvíli domů a s úderem osmé opět odcházel, vraceje se až "hrubo po půlnoci". Rodičům kupodivu nevadily moje vyhýbavé odpovědi o čase příchodu a tak jediným poškozeným jsem byl já, protože uznejte, že takovýto život nemůže být veden příliš dlouho bez následků a tak jsem celý příští týden takřka usínal za chůze, a podle vyjádření spolužáků "vypadal jak mrtvola" (zde je ovšem otázka, bylo li to způsobeno náročným týdnem, nebo je li to trvalý stav). Samozřejmě, nestihl jsem se zúčastnit úplně všeho, tak například rozcvičky, či drobná posilovací cvičení jsem vypouštěl úplně (no a jelikož roveři jsou všude stejní, nebyl jsem zdaleka sám), ale i tak, z mého dobrého úmyslu začít se učit na maturitu mnoho nezbylo. Ale i přes některé drobné nepříjemnosti, (jako že jsem dalších čtrnáct dní musel vysvětlovat sousedům, kdo že to dělal tak strašlivý randál po domě, nebo co to bylo večer za bandu a proč byli tak divně oblečení (v pyžamech)) to byly příjemně strávené prázndiny a tak se těším (děsím) na brňácký tábor, který je shodou okolností (no, spíš nešťastných náhod) v Podolí. |
| Pudil |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |