 |
|
 |
|
Byl to tradiční zimní tábor konaný v Rančířově u Jihlavy. Na lodi Vikotrii jsme jako námořníci prožili krásných šest dní plných zážitků, radosti a smíchu.
Pocity se zcela ani nedají pomocí Okénka vyjádřit. Ty si odváží pouze ten, kdo tam byl a ten ví o čem píšem. Teď, když už jsme zase zpět ve městě nám zbyly jenom krásné vzpomínky. A aby ty vzpomínky nikdy nevybledly, pokusíme se jich několik zachytit na dalších stranách. Vaše redakce
Dopis plavčíka lodě ViktorieTak jsme konečně vypluli na moře a já teprve teď poznávám, jak je to tady těžké hned od rána. Vstávám v 7 hodin a důstojníci se střídají a prohánějí nás už od rána. Musíme běhat a cvičit a dokonce se myjeme studenou vodou. A víš, jak jsem byl často nemocný, tak teď už určitě nebudu (protože už jsem - pozn. red.). Jídlo je tady docela dobré. Jednou na mě vyšla služba v kuchyni a to bys nevěřila, co všechno jsem musel stihnout. Vstát v 6 hodin, nabrat pitnou vodu, zatopit v kamnech, nakrájet chleby, mazat, míchat a ochucovat. Spálil jsem si také prst. Ale neboj se, není to nic vážného a naučil jsem se vařit zeleninovou polévku. Mami, kapitán je pes. Ne ten zvířecí, to ne, ale je na nás přísnej. Jednou, když dělal kontrolu lodě, nechal nám úplně vystěhovat kajuty. Myslel jsem, že tam máme pořádek, ale on to viděl jinak. Dokonce i důstojníci si uklízeli. Takže už vím, na co je smeták a lopatka. Velice se vždy těším na zastávky, na přistání u břehu. To vždy zažijeme plno dobrodružství. Bojujeme s loupeživým kmenem Varjagů a hlavně hledáme staré znaky. Už jich máme celkem osm a zbývá nám zjistit a najít ještě dva. Na souši často těžce pracujeme. Překonáváme překážky a učíme se poznávat přírodu. Víš, mami, že jsem viděl pěkně velký roj divokých včel? Velice se mi líbí, že každý večer máme na lodi vlastní zábavu. Povídáme si a hrajeme pexeso. Důstojníci nám vždy připraví nějakou hru na znalosti nebo si besedu připraví posádka sama. Občas jdeme na výzvědnou výpravu i v noci. Víš jaký jsem byl strašpytel. Naučil jsem se nebát se! Maminko těším se na Tebe. Až připlujeme, bude ze mě muž. Pozdravuj sestru Kláru a strýčka. Líbá tě Tvůj Sam
II. táborový denPo zazvonění na náš velmi hlučný, pozlacený zvon jsme se pomalu nahromadili u lodní kuchyně na snídani. Po snídani se všichni kromě některých, mezi nimiž jsem byl i já oblékli do krojů. Za chvíli nám Monti sdělil některé drobnosti a předal slovo Tesákovi, který nám řekl, aby si každý nachystal tužku, tvrdý papír, nůžky, kružítko a pravítko. Pomocí těchto pomůcek a ještě vlny vznikly za chvíli červené a modré bambule. Další symbol se mohl získat na cestě k rybníku. Po cestě nás roveři rozestavili a my si museli zapamatovat zprávu, kterou jsme si navzájem předávali. U rybníka jsme měli hledat rádce, my tedy Tesákovou, protože jsem byl u Lišek, schovaného někde poblíž. Symbol, který byl v čepu, si po nalezení rádce nakreslili první Rysi. K obědu byla polívka. Po pexesu a přečtení další části deníku se vyrazilo do vzdáleného lesa, kde jsme na roverech museli uvidět vlaječku. Oni nás ale honili a pokládali na lopatky. Vrátili jsme se rovnou na večeři a po ní se rozjelo "Áčko" s tématem: "Jsem hrdý na to, že jsem skaut?". Ani jsme se nenadáli a byla tu večerka a čtení z Okénka. Za chvíli nás však vzbudili na noční hru, ve které rádcové museli po okolí (podle získané mapy) najít členy své družiny. My jsme byli pod mostem a luštili zatím morseovku a za chvíli si pro nás Mejša přišel. Doběhli jsme pro ostatní na kopci a jali se chytat rovery. Po chycení roverů jsme našli také další znak a pomocí dalekohledu si ho obkreslili. Až dorazily všechny družiny, šli jsme spát. Míra
III. táborový denUtíkali jsme na louku vedle hřbitova.(Nevím jak se jmenuje, jestli se vůbec ňák jmenuje). Jako předcvičovatelka jsem získala pochvalu těch skoro mrtvých a byla jsem zkritizována těmi živými.Mimo jiné jsme se i dobře pobavili při hře rybičky chytejte se, protože Tesák nemohl nikoho chytit.Samozřejmě nechyběla snídaně ani nástup, ale potom nadešlo: "POSVÍCENÍ". Ze začátku nechal Monti vyklidit z velkého pokoje židle, potom stoly, noční stolíky...ale když řekl, že si máme sbalit věci a vynosit je na chodbu, ozývalo se z každého rohu: "Nevíš, proč to děláme?", nebo "Co chce Monťák dělat?"...atd. Výsledek byl ten, že v pokoji zůstaly jen postele bez matrací a pořádně zametená podlaha se zásobou dřeva do kamen. Celá akce byla zhodnocena jako akce prospěšná, jelikož většina členů našla své doposud ztracené věci (že, Stejku).Po svačině v druhém programu jsme šli do lesa hrát hru. Cílem bylo projít bez zasažení(pokud možno) po laně od začátku až ke konci a to tak, že jsme se ho museli držet nějakou částí těla. (Samozřejmě nám v tom bránila jiná družina.) Bohužel jsme ji nedohráli celou, protože zhruba 91% oddílu kosla, a tak jsme se vrátili na ranč. K obědu byla míchaná vejce s čočkou, kterou uvařil Macík se Zuzkou. V poledním klidu se zahrálo pár turnajů v pexesu a potom jsme šli do lesa na třetí program. Cílem hry bylo obkreslit vlajky Varjagů, (což byli roveři) a přitom stratit co nejméně životů (lístečků s naším jménem). Ale jak jsme se mohli ubránit my, bezmocní skauti, (vážící ani ne čtyřicet kilo)roverům, kteří nás jen tak, bez námahy vždycky jenom zvedli a sekli s náma vo zem a my jim museli dát život. (Proto nechápu,jak si někdo mohl ubránit všech pět?!) Varjagové měli vlajky na břiše,a tak nebylo vůbec snadné si je obkreslit a co hůř, když s námi nějaký rover sekl vo zem,museli jsme mu dát nejen život,ale i vymazat z našeho mozku tvar i barvu vlajky na jeho hrudi. V této hře jsme bojovali za družinu. Po hře jsme se vrátily na ranč, kde jsme se nasvačili a poté vyrazila celá družina hledat dva "Tajné přátele", kteří nám pomohou přelézt řeku. Přelézali jsme podle pořadí, jak kdo doběhl a to vždy jeden z družiny. Ostatní museli obíhat po mostě. Přelézající řekl ostatním členům, že můžeme obkreslit další znak, když přemůžeme strážce pevnosti u vodopádů v šátkované. Poté, co už všechny družiny měly znak obkreslený, sehráli jsme středověký souboj v šátkované. Cestou na faru jsem si dala závod bez pravidel s Dutchem, kdo bude dřív na ranči. Vyhrála jsem, protože jsem Dutche diskvalifikovala (přelezl potok).Když jsem s minutovým zpožděním dorazila, tak jsem ho vyzvala na souboj v šermu. Při boji se nám Monťák se Zdeňákem z okna zlomyslně smáli a pak dorazili ostatní. Povečeřeli jsme polívku a věnovali se pátému programu. Tím byla oblíbená soutěž Riskuj. Tentokrát pro věkovou kategorii 13-15 let. Soutěžili: Tesis, Dutch,Hanča a Teo. Zajímavé bylo finálové téma Audio, které si vybral Dutch,s názvem"Eňa", ale bohužel k němu nebyla ukázka (prý se porouchal přehrávač).Nakonec však vyhrála Tesáková a obdržela cenu od Montiho.A teď už rychle na hygienu, zalízt do spacáků a spát.V noci chtěla jedna smrtka zabít Čiky,ale někdo jí v tom zabránil.Ale už nic, radši Dobrou noc. Jitka
Noční cestaJsem věrný své družině a svému rádci, a tak to alespoň zkusím. Je těžké vstát, všichni kolem spí, všude je tma a se mnou jen průvodce. No nic musím do toho jít, jsem z I. oddílu Naděje a ti se nesmí vzdát. "Tady máš na krk talisman, protože má v sobě sílu jeskyních brouků, pomůže ti v cestě jeskyní, opatruj ho a nech ho svým svitem působit". Dobrá děkuji ti, ale proč mi zavazuješ oči. Teď už nevidím vůbec nic. Jsem mrzutý, je mi zima, chce se mi spát a čůrat. Chci jít zpátky. Ne to nemůžu, družina potřebuje mou pomoc, já to musím dokázat. Ale když se mi chce tolik spát a čůrat, a ta zima. Ne musím dál je to můj úkol a já ho splním. Průvodce mě stále někam vede, pořád jen tma a tma. Dostali jsme se k nějakému tajnému vchodu, to je asi ta jeskyně. Konečně mi sundává šátek. Nyní již úplně sám sestupuji do jeskyně. Žádná změna, zase jen tma a zima. Ale ta úzkost, to stísněné a bušící srdce, já to nedokážu. Volám zpět svého průvodce, ale ten se neozývá, kde je. Mám talisman, mám svou hrdost, musím jít. Podlézám malý vchod. Průvodce měl pravdu, vidím před sebou maličká světýlka - broučci. Ale nesmím na ně šlápnout, průvodce mi říkal, že mi můžou rozežrat Teď zase slyším nějaké šplouchání, co je zase tohle. Snažím se zmírnit svůj strach a hlavně obrovskou nejistotu. Vodníčku kdepak seš? Fuj něco na mě šplíchlo, pryč odtud, ale ne tak rychle, už zase jsem o něco zakopl. Všude je hrozná tma, jen ti broučci a můj talisman svítí. Už zase jsem do něčeho šlápl. Proč je mi tak divně a ouzko. Zahýbám do zatáčky a jdu malou chodbou. Pořád šlapu na něco kulatýho, co to může být. Už zase ty skřeky - krysy, to mi ještě scházelo, brrr. Kdy tohle skončí, teď se už nemůžu vrátit, jsem příliš daleko, tak jen kupředu. Prosím, kde je konec. Áááá, pištím, to leknutí se už nedalo vydržet, přímo za mnou zase obrovská rána. Být tady nějaký rover, on by mi určitě pomohl, ta samota je děsná. Hele brouček leze do jakéhosi tunelu. Opatrně se do něj dívám. Na konci je světlo, opravdu maličké světélko. Pomalu se plazím tunelem, ale ten puch, na stěnách jsou červené skvrny - krev, všude se povaluje syrové maso, zase ty skřeky, kryso jedna, ne že se vrhneš na mě, já nejsem k jídlu. Sláva už budu na konci, prosím ještě kousek. Je zde lebka a na ní svíčka a hlavně je zde část znaku, nemohu tomu uvěřit. Rychle ho obkresluji. Družino mám to a teď rychle pryč. Vylézám z té hrozné jeskyně pryč a nechávám to příšerné místo za sebou. Jsem na louce, krásný čistý vzduch, dokonce je zde i můj průvodce. Hned mu líčím co všechno jsem prožil. Najednou ze mě všechno padá, ta obrovská nejistota, stísněnost i srdce mi zase začíná normálně bít. Najednou se cítím úplně jako někdo jiný, ale hlavně - cítím hrdost. Takto mohla vypadat noční hra z pohledu takového normálního skautíka
|
| Děkujeme za rozhovor M a Z |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |