 |
|
 |
|
Městské hry jsou již pro náš oddíl skoro tradicí, proto nemohla chybět ani tento rok. Vybrali jsme pro ni jednu listopadovou sobotu, protože jsme chtěli využít členitého městského terénu, který vznikl následkem téměř celoměstské plynofikace. Jako roveři (Miky, Piškot a já) jsme měli s Montim sraz v klubovně již o dvě hodiny dříve a vše řádně připravili (uvařili čaj a plánovali další činnost). Když se začalo sešeřívat (asi kolem šestnácté hodiny), začali se také trousit do klubovny první skauti a skautky. Monti začal pomalu vysvětlovat pravidla, která nepatřila mezi nejjednodušší a tak se musela několikrát opakovat. Pak už následovalo jen rozdělení do dvou skupin a předání úkolů sekretářům obou družstev. Družstva si šla potom najít nějaký úkryt - hlavní stan (obrazně řečeno). Než si ten úkryt najdou, tak vám zatím vysvětlím, o co v této hře vlastně jde. Obě stejně početné skupiny dostaly totiž obálky s úkoly, které musí splnit. Tyto úkoly obhospodařuje jeden z družstva, který je stále v "hlavním stanu" a po jednom je přiděluje členům své skupiny. Jakmile je jeden úkol splněn, vrací se člen zpět na základnu se správnou odpovědí a vyzvedává si nový úkol. Pozor, může však dojít ke kontaktu s členem jiného družstva a ten vám může váš úkol odebrat a splnit ho jako svůj, tím pádem má konkurenční družstvo o úkol víc a vyhrávají ti, kteří mají splněno úkolů více. Za každý splněný úkol je totiž určitá suma bodů, za cizí získaný úkol je také několik bodů a pokud protihráči vypátrají váš hlavní stan, tak získávají závratnou sumu deseti bodů. To však ještě není všechno, další body mohou získat za to, když chytnou nějakého rovera (cha, chá) a obdrží od něj jeden z ústřižků městského znaku. Ale teď už dost vysvětlování, skupiny mají zbudovány své "hlavní stany", sedmnáct hodin je již také, tak jdem do akce. Maskáče, na to černou vestu a můžeme se vnořit do temných ulic. Plížíme se s Piškotem alejí u gymplu a jsme připraveni při každém menším zašustnutí skákat do plynových výkopů - není to však zatím nutné. Potkáváme Mikyho, který nám nenápadně ukazuje Martina přikrčeného za autem. Pokračujeme však dál a tak se nám věší na paty. Zvyšujeme tempo a konečně jsme jej setřásli. Ukrýváme se na chvíli za kulturákem, kde je malá ulička přehražena pletivem. Proti nám se najednou vynořil Martin, Piškot se mu samozřejmě vysmívá: "Cha, chá, plot, co, smůla chlapeč..." Nenechávám však Piškota domluvit, protože smůlu máme skoro my - v tom plotě je totiž díra jako vrata (který si samozřejmě nikdo z nás nevšiml) a chlapeček jí nebezpečně rychle prolízá. V pohodě, stihli jsme utéci. Teď se rozhodujeme rozdělit, aby to bylo více napínavější a sraz si dáváme u kašny v parku. Nořím se znovu do stínu a připadám si jak v nějaké detektivce, jako kdyby šlo o daleko víc, než o nějaké lístečky - srdce mi buší a já kontroluji svým ostřížím zrakem (oslabeným o nějakou tu dioptrii) prostor před sebou. U Haliny za rohem potkávám nečekaně Mildu a tak si dáváme kolečko kolem zmíněného nákupního střediska. Už zase sám se plížím do parku, kde je však koncentrace skautů nebezpečně vysoká a tak trpělivě čekám, než se Piškot pohoní se Slezim a schovávám se zatím v křoví u Pohřbu v Karpatech. Když už jsme konečně opustili toto nebezpečné místo, tak se rozhodujeme jít na druhý konec města a po cestě pátráme všude možně po "hlavních stanech". Prolézáme díry pro plyn (báječně se v nich maskuje). Už jsme konečně na sídlišti a pohled na hodinky nás informuje o tom, že za dvacet minut je konec hry. Najednou někdo vylezl zpoza rohu a my se dáváme skoro na útěk. Nebyl to však nikdo od nás a tak jsme si oddechli, Piškot málem skočil v prvním okamžiku do dalšího výkopu. Až teď si všiml, že je v něm asi po pás vody. Pomalu se vracíme do klubovny, protože je už nejvyšší čas. Po cestě potkáváme Mejšu a Tesáka a tak si je bratrsky rozdělujeme a tak dobíháme s Tesákem skoro až do klubovny a chytá mě deset sekund před koncem. V klubovně jsme ještě rozhodli o názvu výpravy do Dolních Louček - bude to Cesta divočinou. Tak a teď můžeme jít dělat Karty vzpomínek. Všichni se spokojeně vrací do svých vyhřátých domovů a tak můžeme s klidem konstatovat, že se hra povedla. Příště by však mohla být o něco delší. |
| Zdeny |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |