 |
|
 |
|
Jak se již stalo dobrým zvykem zdobí roverský kmen zhruba dva dny před Štědrým dnem vánoční stromeček pro oddíl. No a jelikož nový roverský systém vyžaduje na každou akci garanta (Pudil nazývá tento systém hrou na ..... - pozn. red.) (tedy někoho, kdo za její přípravu ručí hlavou) a jelikož jsem se na kmenové radě stal vítězem oblíbené hry na ......, (vyhrává ten, komu po několika minutách ticha povolí prvnímu nervy a prohlásí: "No tak já to teda zařídím") měl jsem letošní zdobení na starosti já. Naštěstí se mi v pravou chvíli přihlásilo několik pomocníků a tak zbývalo pouze rozhodnout, kde stromek ozdobit. A v tu chvíli se rozjela naplno naše dezinformační služba. Během několika dnů jsem byl zavalen množstvím zcela protichůdných informací typu: Pepa říká, že Jelení skalka (pro kterou jsme se nakonec rozhodli) je moc daleko, Monti říká, že to má být na Jelení skalce, Pepa říká, že to má být za Mercedeskou, Monti říká, že to záleží na tobě, a dokonce Pepa říká, že Mercedeska je moc daleko. Nastálou situaci bylo nutno řešit radikálně a jelikož jsem za ozdobení zodpovídal, tak jsem se rozhodl ,že stromek prostě BUDE na Jelení Skalce, a komu se to nelíbí, či se mu to zdá moc daleko, ať jde k vánočnímu stromu na náměstí, nebo křepčí kolem nějakého keře na Brožkáči. Po drobných zmatcích, způsobených našimi rangers (to není narážka, to je realita) se přece jenom část kmene sešla a světe div se, dokonce na Jelení Skalce. Ozdobení stromu bylo dílem okamžiku a nám nezbývalo, než přešlapovat v krásném jarní počasí a čekat na zbytek skautstva. Hurónský řev nám záhy oznámil, že jsou již na cestě a tak jsme začali ladit nástroje a hlasy a posléze i poBRUKovat koledy. Pravda, že vlčata neměla nic lepšího na práci, než sfukovat námi pracně zapalované svíčky. Když se k této infantilní zábavě připojili i skauti, měl jsem chuť se vším praštit a odejít někam do lesa, a vrátit se pokud možno za několik let. Nicméně zakrátko se všichni nakrátko uklidnili, zazpívalo se pár koled a rozešlo se do svých domovů. Mě tedy nezbývá doufat, že se Montimu podaří, uklidnit do tábora svůj oddíl do patřičných mezí, jinak skončím jako uzlíček nervů. I když možná nebude tak zle. Ale, když si představím, že jsem se choval jako Milda nebo Radar, divím se, jak to se mnou mohl Monti vydržet až do roverských let. |
| Pudil |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |