Den druhý

Znělka budíčku se všem moc líbila, ale to, že znamená: „Za deset minut nástup na rozcvičku.“, už takový úspěch nesklidilo. Většina oddílu se stihla dostavit před srub včas, takže jsme mohli pod vedením Ády začít.
Protože Ádovým novým koníčkem jsou bojové sporty, byla jimi rozcvička dosti inspirovaná. Běhali jsme, poskakovali, boxovali rukama do vzduchu, dělali kliky – až se unavil i nejeden z roverů. Někdy v této části doběhl Teo s věčným opozdilcem Kjubou. To už ale zbývalo jenom přečíst část příběhu o vzniku Alakaru a zahrát si příslušnou hru.
Víte jak vypadá rej živlů? To si každý „živel“ si určí další dva živly, se kterými se bude snažit vždy tvořit vrcholy rovnoramenného trojúhelníku, přímku, … Takže jsme pořád pobíhali po louce sem a tam podle toho, jak se námi vybraní pohybovaly.

Služba mezitím stihla uvařit teplý čaj a namazat chleby marmeládou, takže jsme se hned po rozcvičce mohli nasnídat. Spáchali jsme ranní hygienu (i když asi ne úplně všichni, že, Horníku? :-) ) a vrhli se na první program, na jehož začátku bylo ještě třeba seznámit se s pár věcmi. Každý dostal svoji kartu postav – to by bylo na dlouhé vysvětlování – a byl vyhlášen velký boj o „Berserk“. Kdo se celý zimní tábor nezalekne žádného úkolu, přijme každou výzvu a vždy dojí jídlo, které si naloží, získá titul „Berserk“, který bude jeho družině po celý rok velmi užitečný.

Když už byla všechna pravidla zimního tábora jasná, mohl konečně začít skutečný program. Oddíl se potkal s elfským průvodcem Sianem, který nás provází na přání vědmy Amileen a který nám pomohl splnit první úkol v naší cestě za pánem řeky Ellad.
S úkolem správně za sebe poskládat znaky, dávající dohromady popis údolí Elladu se přímo bravurně vypořádali Jeleni. Chtěli jsme hned pokračovat dále proti proudu řeky, ale dostalo se nám varování od vodní víly. Přes magiská místa podél Elladu dokáží projít jen ti odvážní, smělí, bystří a čistí lidé s dobrým srdcem. Dokážeme to i my? Uvidíme…

Přes první most jsme se snažili projít hned po svačině, ke které bylo kakao s loupáčkem. Most střežily dvě kikimory, které daly oddílu dosti srozumitelně najevo, že jejich král takové pobudy určitě nepřijme. Twan už začal s Nadějnými povídat o tom, že je to v háji, když v tom se kikimory vrátily a jedna z nich po nich hodila kamenem (to byl Laky, který se na ten hod prý ohromně těšil :-) ). Abych nevynechala žádnou důležitou skutečnost, ten kámen nebyl po Nadějných hozen za účelem zasáhnout jednoho z nich, nýbrž byl obalen dopisem :-), který vysvětloval, jak se ke králi dostat…
Úkolem bylo proniknout přes území, které obývalo několik vyvern s meči(některé tedy šermovaly dost mizerně), proniknout správným vchodem do bludiště a ukořisti část zprávy. Záleželo zde na každém jednotlivci, družina vyhrála až tehdy, když každý její člen přinesl svoji část textu. Co jsem viděla, tak spolupráce u družin funguje docela dobře, zvláště u Rysů jsem si jí všimla.

Nastal čas dojít ke králi kikimor. Oddíl k němu došel, problém byl, že na místě setkání stál pouze hrob. Král je dávno mrtev… jeho kosti navíc vyverny roznesly po širokém okolí. A uhádnete, co jsme museli udělat? Správně, najít a shromáždit všechny jeho kosti, aby král našel v hrobě pokoj.
Začali jsme až po vydatném obědě, skládajícím se z rizota a květákové polévky – v opačném pořadí, samozřejmě :-). Oddíl dostal mapu se zakreslenými asi tak 30 místy, na kterých se kosti nacházely. Měl si je rozdělit co nejlogičtěji mezi družiny – podle návaznosti a blízkosti – a potom je obejít.
I rozdělila se místa, družiny si sbalili vše, co mohly podle jejich mínění potřebovat, vzaly si pár mečů (co kdyby potkaly nějakou zbloudilou vyvernu?), vyfasovaly svačinku a po poledním klidu byly připraveny vydat se na cestu. Jak měla být dlouhá, záleželo víceméně na nich…

Já jsem už touhle dobou (stejně jako další tři roveři) byla na cestě, abych rozmístila kosti na správná místa dřív, než k nim dostanou příslušné družiny. Zrádnost mapy, staré několik let, a možná i díky tomu značně nepřesné a nesedící, jsem poznala velmi brzy. To, že modrá značka, která na mapě vedla přes most, u kterého měla být jedna z kostí, byla už dávno přetřená a neexistující, by se dalo ještě docela překousnout. Zažívala jsem horké chvilky, když jsem hledala obrovský rybník, který se měl nacházet na louce (ve skutečnosti byl až tak 100 metrů v lese), nebo našla u státních hranic rybník, který na mapě vůbec nebyl, …
Nakonec jsem ale přece jenom našla všechna místa, na kterých měly kosti ležet, a umístila je tam dřív, než k nim dorazila jakákoliv družina.

Velice poučný výlet… Například divočáka jsem ještě nikdy ze vzdálenosti deseti metrů neviděla (jestli ze mě měl, chudák, takový šok, jako já z něho, tak se mu tímto omlouvám), a to, jak se mi dostalo dovnitř pohorek tolik trnů, nechápu doteď (obě zmíněné události se mi přihodily, když jsem balancovala na kmenech stromů v rozsáhlém polomu – Emma si pěkně zařádila).
Zbývá mi jenom dodat, že jsem se šťastně vrátila zpátky na Švýcarák, zazpívala si s Tesákem, Žofkou, Lakym a Hombrem pár písniček a dala si chleba s párkovým ježkem.

Po večeři, která neprobíhala hromadně jako obvykle, protože návrat družin byl dost různý ( v některých případech i dost pozdní), se několik skupinek vydalo najít kosti, které se najít nestihly. Všechny překvapilo, že se holky, jdoucí s Lucou Brasim na střelnici, vrátily všechny :-).
Na nejvzdálenější místo – ke hraniční skále – se vydala skupinka, čítající Horníka, Krtka, Budua, Marťu a Míšu. Teo, který se chtěl k hranicím podívat přišel s nápadem převléci se za vyverny a jít na tuhle skupinku bafat a přepadávat je :-). K tomu ale vůbec nedošlo, jak se dovíte v následujícím článku.
Celá skupinka se vrátila pozdě v noci, takže budíček byl o hodinu a půl odložen…

O tom, jak si vedla družina Rysů a speciální výprava ke hranicím na cestě pro kosti, vás zpraví Horník.