Den pátý

Pro pořádek popíšu ještě včerejší pozdní večer. V průběhu dne se nám totiž sešlo několik varování od rodičů, že se přes nás asi přežene uragán Kirsten, který měl údajně být ještě silnější než Emma a jemu podobné…
Z tohoto důvodu jsme s PK v noci rokovali, jak to bude s programem. Na následující den byl totiž naplánovaný celodenní výlet. Dlouho jsme debatovali, zda se na výlet po okolních lesích a vysokých kopcích vydáme nebo ne, a nakonec jsme se rozhodli, že nejprve zjistíme, jaká je nejaktuálnější předpověď. Pudil nám (potom co jsme se nedovolali Piškotovi a vzbudili Zdenyho i jeho) řekl, že meteorologové doporučují zůstat doma a přivázat lehčí věci, takže jsme si řekli, že výlet nebude nejlepší nápad. Totiž, přece jenom, lehčí věci se mají přivázat – a Goofymu a jemu podobným by se asi nelíbilo, kdyby museli jít celý výlet na vodítku :-).

Teď ale nastal problém s programem. Protože jsme výlet přesunuli na pozítří, museli jsme logicky program z pozítří přesunout už na zítřek. Neměli jsme všechno nachystané a dořešené, ale co se dalo dělat…
Po dlouhé radě jsme konečně mohli i my zalézt do spacáků, teda až na Loca, který se ještě pokoušel slepit rozbitou legendu a Ádu, který se už pustil do náročné přípravy zítřejšího čtvrtého programu.

Když jsem se probudila, viděla jsem, že střešním oknem nade mnou svítí dovnitř sluníčko. A tak tomu bylo po celý den – i když se chvilkami zatahovalo a foukal jemný vítr. Kirsten nás tedy obešel – to bylo dobře. Škoda výletu, ale stalo se, riskovat jsme nemohli.

Dnešní rozcvička byla zakončena pořádnou pomstou šotkům. Hned vám to vysvětlím. S Horníkem jsme se zapomněli zmínit o jedněch drzých obyvatelích Švýcaráku – o šotcích.
To jsou takoví malí mužíčkové, kteří se každý den v počtu kolem šesti schovávali v obou srubech. Když je oddíl za celý den všechny nenašel, šotkové v noci způsobili hotovou paseku! Jejich největší zálibou bylo svazování tkaniček – svázat všechny boty, co se nacházely ve srubu do jednoho velkého chumlu – na to byli opravdoví mistři. Taky si PK to záškodničení pořádně užíval! Teda, ne, že bychom byli škodolibí... ale byla to fakt sranda! :-)
Dnešní ráno to ale šotkové doopravdy přehnali. Nejenže tradičně svázali všem tkaničky, navíc ještě nakydali do všech ešusů hořčici a u kluků pustili zhruba ve tři v noci znělku budíčku – to ovšem až potom, co jim pod postele nachystali lavory s vodou, takže když chudáci seskákali dolů, protože si mysleli, že už je ráno, čekala tam na ně studená lázeň. Pár se jich chytlo – Ludva například i se spacákem :-).
Takže potom, co se oddíl pořádně pod Ádovým vedením protáhl, vyrazil navztekaně na šotky, aby je svázal a nepustil, dokud neslíbí, že už to co dnes ráno nikdy, ale nikdy neudělají.
Ze začátku byl problém je dokonce i chytit, to se podařilo, ale to svázání, to byl oříšek. Šotkové se bránili úporně, a keců u toho měli také dost – zvlášť někteří :-).
Nakonec, abychom stihli snídani, musel Áda zapojit svoji sílu a pustit se do nich spolu s oddílem. Všichni – ač dost neochotně – slíbili, že zmizí a už se nevrátí a Nadějní mohli tedy vyrazit na jídlo, následováni dosti pomačkaným, utahaným a špinavým pracákem (alespoň já jsem teda zryla koleny velký kus louky :-) ).

Protože tento článek píšu až dlouho po zimáku a používám u toho neopravený programový plán, mám trochu guláš v tom, co se tento den dělalo a (to hlavně) v jakém pořadí.
Mám za to, že v prvním programu byla velkolepá bojovka (pro radost pánského osazenstva), a po výborném obědě přišel čas na hledání pokladu. Program se trošku zpozdil, jak Áda předpovídal (od konce rozcvičky až do třetího programu měli s Vaříkem co dělat s přípravou), ale to nikomu nevadilo. Holky odpočívaly vleže a kluci, ti se vždycky nějak zabaví – ať už šermováním nebo „výchovou“ některých mladších členů.
Když už program mohl začít, oddíl se dozvěděl, že bude hledat trpasličí poklad. Nešlo jenom o kopání v zemi, ale bylo potřeba i dost přemýšlet, aby pomocí indicí, které na sebe navazovaly, došel na místo, kde byl poklad schovaný. Ukázalo se, že to přemýšlení je docela oříšek - například když dvě družiny hledaly indicii u čepu u rybníka. Místo aby se pořádně rozhlédly okolo a našly provázek vedoucí do vody, za který stačilo mírně zatáhnout, Budu a Janča se svlékli a skočili rovnou do vody. Když Janča se o chvíli později převlékala ve srubu, s drkotáním zubů líčila holkám ze služby, že je to drsná hra, že MUSELA vlézt do rybníka... No co byste jim na to řekli? :-)

Po svačině přišel na řadu program, který jsem vytvářela s podmínkou, že by měl být dívčí - aby byla nějaká ta rovnováha, že. Bojovky se prý hrají pořád, takže je na řadě zase něco pro holky. Už dávno jsme v PK přišli na to, že holky nejvíc baví hry s volnými pravidly, ve kterých existuje více možností, jak je hrát a ve kterých ze sebe PK dělá... jak to říci slušně... pitomečky! :-)
Družiny měly v tomto programu za úkol si získat co největší náklonnost různých osob - všestranného umělce s kytarou (ztvárnil Laky), dobré sportovkyně (Žofka, jak jinak), velké romantičky (ztvárnila Meli), hazardního hráče (ztvárnil Vařík) a batolícího se miminka, které sklidilo největší úspěch (ztvárnil Áda).
A tak družiny dělaly všechno možné, aby získaly co nejvíc náklonnosti. Povídaly Ádovi pohádky a drbaly ho na hlavě, předváděly Lakymu známou balkónovou scénu z Romea a Julie, hrály s Žofkou hokej s klacky místo hokejek a podobné originální činnosti. Zajímavé bylo počínání Orloje, kterého Rysi vyslali za Meli - prováděl ji po lese, recitoval jí básně a nakonec ji požádal s vypůjčeným prstýnkem o ruku. Někdy žasnu, kde se to v nich bere...
Musím taky pochválit všechny rovery za vžití se do své role. Zvlášť neustále žvatlající Áda, který lezl po čtyřech po schodech, skulil se z nich a brečel jak na lesy, byl skutečně přesvědčivý :-).

Poslední aktivitou tohoto dne bylo povídání a pár úkolů na téma POSLÁNÍ, které si připravil Laky. Na to, jak se tomu bránil, se mu tento těžký program povedl moc dobře.

A teď už byl čas akorát na to jít spát. Tábor už se nám už chýlí ke konci a na členech oddílu už je vidět únava. Večerní kecání utichlo zase o něco dříve než včera a za chvíli se už dva sruby, stojící v Novohradských horách, ponořily do ticha. Oddíl dobře udělal, zítra jej čeká brzké vstávání...