III. táborový den

Ráno jako malované, žádný vítr ani sněžení. Rozcvička se odbývá na super místě s nádhernou vyhlídkou – i když ta je tady vlastně všude. Konec rozcvičky je už ve slunečních paprscích. Rohlíky s marmeládou výjimečně chutnají každému a tak jich 120 mizí z táců za okamžik.

První program – výtvarno opravdu dost neobvyklé – už sám název UREAART. Prostě nacupital človíček se jménem Arnošt Močný a představoval nám svá díla vyrobená velice neobvyklou technikou. No k míchání barev používal různé druhy nápojů… co dodat, scénka k zahájení programu na hranici mezi humorem a dobrým vkusem : ). Oddíl byl samozřejmě nadšen a válel se smíchy. Nicméně výtvarná dílka vytvořená ve sněhu pomocí stříkaček byla hezkým ovocem první části dopoledne.

Zatímco jsme s Čiky absolvovali několik hodin nákupů po Novém Městě, oddíl se pod vedením kývouna baheního – Klíta – vydal bojovat o rozvaliny města. Boje to byly tuhé, některým se dařilo postoupit na bojovníka stupně 1, některým dokonce i na bojovníka stupně 2, ale absolutně nejvyšším bojovníkem a to sice stupně 3 se stal projíždějící traktor táhnoucí klády, před kterým se muselo vše klidit.
V poledním klidu zjišťuji opět, co kde koho bolí či nebolí, rozděluji kloktadlo a kapky na kašel. Pidipája, Žofka a Maky (kterou jsme si dnes přivezli z města) zůstávají povinně v kuchyni, i přes jejich protesty. Ale nechce se mi je pouštět ven, když jsou nachlazené. Alespoň den v relativním klidu jim prospěje. Samozřejmě jsem ten nejhorší – ale už jsem za těch pár let zvyklej.

Odpoledne a večer je trochu netradiční. Přijíždí početné osazenstvo z Města a Žďáru na další část zdravotnického kurzu. Té se účastní i větší část oddílu, takže to naštěstí program moc nenarušuje. Zbytek oddílu, který se neúčastní posloužil Verči jako výborní figuranti na namaskování zranění pro frekventanty kurzu. Máme totiž na vlastní kůži vyzkoušeno, že lépe než z poznámek se zdravověda pamatuje ze situací zažitých na vlastní kůži. Tak za chvíli vybíhají frekventanti k simulovanému výbuchu plynu, všude hromada raněných, otevřené krvácející zlomeniny, jekot a naříkání poraněných, tam amputovaná ruka, tu zase lžíce zapíchnutá v břiše, kaluže krve. No síla – však se nám z toho jedna Žďáračka sesypala. Ale na oddíl můžu být hrdý, snaží se seč může. Na poprvé by tedy většinu raněných sami úspěšně zprovodili ze světa, ale příště už budou vědět jak na to. Tyhle scény se jim jen tak z paměti nevymažou – to jsem si jistej. Jen pana Žofku jsem moc neuklidnil, když zrovna volal a já mu odpověděl že s Žofkou může mluvit až za chvíli, protože je právě v bezvědomí…

Když se zlikvidovaly následky této krvárny tzn. krev, trosky židlí a nábytku, udělala se blesková večeře – brambory s vepřovým – ideální začátek následující diskuze s panem doktorem Machem o vegetariánství : ) a následně o drogách.
Vím že takových přednášek už asi slyšeli spoustu, ale když slyším a vidím jak se to svinstvo blíží ze všech stran, tak bych chtěl něco udělat, ať se jim to vyhne. A mám strach až jednou odejdou z oddílu, tak že přijde nějakej pitomec s tím, ať si to jdou zkusit a že o nic nejde že drogy jsou fajn. Tahle myšlenka mě fakt děsí.

Už se mi párkrát stalo, že jsem zahlídl odchovance oddílu s cigaretou a oni na to (alespoň férově) já vím že ty to neschvaluješ, ale všechny mý kamarádky kouří a když já nebudu, tak jsem odepsaná. Tobě se to mluví, tebe Miky ani Piškot kouřit nenutí. To jsem musel uznat, nicméně se mě promítnou v hlavě okamžiky strávené na táborech, výpravách atd. prostě ty společné super chvilky a investovaný čas a napadá mě, jestli má vůbec to, co děláme, cenu… Snad jo. To jsem trochu odbočil, ale vážně mě tohle nebezpečí děsí.

Takže: všichni zdrávi, občas jen lehké nachlazení, teplo tu máme a legrace rozhodně nechybí. Uvidíme co nám přinese další den.