Tábor SaV DÍTĚ LESA 2013

Vypráví se, že v době posledního vpádu skřetů do Rohanu ke konci Války o prsten se na okraji Fangornu objevila malá holčička. Východní část Rohanu byla naštěstí prakticky neobydlená až na několik osamělých usedlostí a enti se se skřety rázně vypořádali, než se stačili dostat hlouběji do vnitrozemí. Těch pár samot, na které narazili, však nemilosrdně vypálili, a z jedné z nich zřejmě nešťastné dítě pocházelo. Jak se jí podařilo uniknout a dostat se až do entího lesa už se asi nikdy nikdo přesně nedozví; i jí samotné zůstala pouze nezřetelná vzpomínka podobná zlému snu. Mimo ni se z obyvatel postižené oblasti nezachránil nikdo.

Stromovous ji po svém návratu našel, jak spí schoulená na suchém listí u paty silného buku. Zdála se v tu chvíli křehčí než nejdrobnější kvítek a přece tak půvabně svěží, že měl náhle pocit, jako by se mu vrátilo cosi, co už mu dlouho schází. Pak si vybavil zničené lidské příbytky, které viděl, a srdce se mu sevřelo lítostí. Nesmírně opatrně ji zvedl ze země a ještě spící ji zanesl k sobě domů, do Studniční síně.

V jeho něžné péči pak vyrůstala řadu let. Sháněl pro ni kdejaký plod, aby měla i lidskou stravu, ale zároveň ji vydatně sytil entími nápoji, které měly blahodárný účinek nejenom na její tělo, ale také na její duši. Zázračně rychle se vzpamatovala z prožité hrůzy a netruchlila ani pro ztracený domov. Enty, a Stromovouse nejvíce ze všech, upřímně milovala a dychtivě se otevírala moudrosti, které ji učili. Tak vyspěla v dívku vyrovnanou, laskavou a nebojácnou, která rozuměla životu v lese, jako by byla elfího rodu, a stromům ještě daleko lépe. Podle entích měřítek však byla velice horkokrevná a ukvapená v rozhodování, i když tím se nijak nelišila od kteréhokoli mladého člověka.

Jednomu se u entů naučit nedokázala - jejich jazyku. Je tak těžký, že jím většinou na ni ani nemluvili, takže z něj pochytila jen sem tam nějaké slovo. Zato se naučila velmi slušně oba jazyky elfů, neboť v nich našla stejné zalíbení jako její opatrovníci. Quenijské bylo i dlouhé jméno, které pro ni časem mezi enty vyrostlo a kterému se hrdě učívala zpaměti. Nazývali ji v něm mimo jiné Aldaríel - Dítětem lesa, První sněženkou, vyrůstající z prastaré půdy mezi kořeny věkovitých stromů, jejíž stonek dosud svírá led, ale hlavičku už hladí jarní sluníčko, Kapkou rosy, která jiskří jako slza samotného slunce a jejíž pohlazení osvěží i zkrabatělou, rozpukanou kůru, ale především Melwen, Dívkou milovanou, neboť ji měli rádi tak, jak to dovedou pouze jejich srdce, hluboká a věrná.

Stále častěji teď Melwen myslívala na smutný život entů, kteří ztratili své milované družky a kteří kolem sebe nevidí dorůstat žádné mládí, žádnou naději do budoucnosti. Chápala sice, že enti necítí tu bolest tak silně, jak by ji cítil člověk - jejich život je většinu času pomalý a ospalý jako život stromů. Na druhou stranu jí bylo jasné, že právě proto se enti zřejmě nikdy neodhodlají k tomu, aby ve věci něco podnikli. Co když je ona ta jediná, kdo může pomoci - ona, která entům rozumí jako nikdo jiný, protože mezi nimi vyrostla, a zároveň má v sobě lidskou čilost a podnikavost?

Na druhou stranu si připadala nesmírně nepatrná, bezbranná a bezradná. Konec konců jí nebylo ještě ani patnáct let. Kam by se měla vlastně v širém světě obrátit, co si tam počít? Neslyšela zase tak málo o strašlivých služebnících nepřítele, kteří ještě jistě nebyli beze zbytku vymýceni, takže na ně může snadno narazit. Zbabělá rozhodně nebyla, ale uvědomovala si, jak málo sama zmůže. Navíc enti nejenom že by nešli s ní - jistě by se ji všemožně snažili zadržet, kdyby tušili, kam se chce vydat. Pokud půjde, bude muset jít tajně, bez rady a bez pomoci.

Dlouho proto váhala, odkládala rozhodnutí ze dne na den. Po celou tu dobu v ní však zrálo vědomí poslání a její láskyplné srdce nabývalo převahy nad chladným rozumem.

(FINWEN, Laisi. Dítě lesa. Dostupné z: http://laisifinwen.wz.cz/; kráceno)