Krysy v krizi

Čekám takhle v pátek na vlakovém nádraží, jsem tam první, protože mě hodil na vlakáč Hombre a do srazu zbývá asi půl hodiny. Takže čekám. Berušky se začínají scházet. Jedna, druhá, pak už jsou čtyři, najednou deset, ještě jsem se ani nerozkoukala a je tu patnáct Berušek, a přichází další a další, a kolik nás už tu, že by 20??? No ano! A ještě Maky a za železničním přejezdem už se vleče Bája s igelitkami plnými jídla!

Protože nás bylo na vlakovém nádraží tolik (všechny Berušky s sebou berou na sraz příbuzenstvo do třetího kolena), nastal menší problém v počítání, a tak se stalo, že s námi na jízdence i ve vlaku cestoval jeden imaginární pasažér, pojmenovaný jednoduše Duch.

Když jsme my a Duch dojeli do Doubravníku, byli jsme ohromeni krásou okolí i samotného městečka. Po chvilce jsme dorazili k místní skautské klubovně. Zvenku vypadala dost oprýskaně (Anička to komentovala: Fuj, co to je?), ale vevnitř to byla nádhera! Krásně vyzdobeno, útulno, všude pohovky, palandy, klavír, čajovnička, bar a hlavně: stolní fotbálek!!! Ihned jsme se zabydlely a brzy už se klubovnou rozléhal břinkot klavíru (krásně hrála hlavně Linďa), bušení fotbálku (hlavní protagonisté Monča, Andrejka, Káťa) a do toho všeho beruščí povykování (všichni sborově). Jak já tuhle atmosféru miluju!

Ale proč že jsme vlastně jely na výpravu? Krysy jsou totiž v krizi! Zlá kočka Jednoočka trápí všechna zvířátka z Říční zátoky. Teď dokonce zajala potkana Romana. Berušky byly bez sebe zlostí, že jejich miláček je zajatý!
Tohle všechno jsme se dozvěděly na Krysím sněmu od dvou stařešin krys: Krysoně Slepopicha a Krysiny Stařešiny. Až uvidíte jejich fotky, nejspíš se počuráte smíchy, hlavně ze Slepopicha.
Tohle všechno se odehrálo večer. A večer se taky jde spát.
S našimi spacáky jsme zaplnily celou klubovny, nejvíc Berušek se mačkalo nahoře na velkém letišti u stropu, Myška se vyvalovala na gauči, Áďa s Eliškou se uhnízdily před barem, Monča s Andrejkou si zalezly ke knihovně, Kristýnka se Simčou spaly u okna.

Ráno jsme vstávali jako obvykle v 7. Na výpravě holky vstanou vždycky nejpozději v 6 ráno a zlobí. Mně to ani nijak nevadí, zalezu hlouběji do spacáku a tu hodinu nějak dospím. Ale je mi jasné, že někdo by tu ještě rád spal v klidu. Proto jsem vylezla ze spacáku a jemným hlasem holkám řekla, že Attyho vlak právě dorazil a že samotný vůdce tu bude za 5 minut. Berušky okamžitě zalehly, jakože spí. Vydrželo jim to přešťastných 20 minut, během kterých jsme si ještě zdřímly. Pak mi ale zazvonil budík a to byl signál pro budíček a rozcvičku. Během půl hodinky už byl celý náš mančaft, včetně Maky a mě, nastoupený venku. A kdo nám to nešel naproti? Attík! Vypadal dokonce rád, že nás vidí!

Pěkně jsme se rozcvičily, zaběhly ke krásnému kostelu na náměstí a pak zpátky do klubovny, kde už měly Bája s Terkou připravenou snídani (nechtělo se jim na rozcvičku). Pochutnali jsme si (teď už můžu psát měkké i ve všech přísudcích, to už s námi byl i Atty) na chlebech s taveným sýrem.

Dopoledne nás pěkně potrápila kočka Jednoočka. Protože jsme v kuchyni s Maky a Atty dumali nad párky a kaší, nenavštívila jsem žádný z dopoledních programů, ale myslím, že se vyvedly. Ale vlastně jednou jsme tam s Maky hrály krysátka, roztomilá miminka, která byla vycvičena na profesionální bojovníčky. Krysátko se stalo hračkou number one a předčilo všechny babyborn a shu-shu!
Kuchyňka nebyla dostatečně vybavená a vaření oběda trvalo o něco déle, proto jsme si krátily chvíly mlácením do misek a hrnců a pořváváním na Attyho: My máme hlad! Atty, naval polévku! Kde je kaše?

Po obědě (2 chody!) jsme vyrazili na výlet do okolí. Vyšli jsme z Doubravníku polní cestou do nedalekých Křížovi. Cesta byla příjemná, mírně do kopce, sluníčko hřálo, nádhera. V Křížovicích jsme se zastavili v místní galerii pod širým nebem: Galerie z ruky. Vystavuje zde několik známých umělců své obrazy i sochy, například všem známý Anin tatínek Jan Svoboda, konají se zde koncerty, no zrovna jsme o hodinu minuly jeden jazzový, divadla, je zde občerstvení (Berušky vykoupily fidorky a banánky) a cel je to na tak krásném místě, že by byla radost tam bydlet. Terka s Bájou se vyvalily na trávníku a Atty rovnou prohlásil, že to tam jednou koupí. Beruškám se moc líbily vystavované věci, šperky i obrazy a taky to občerstvení. Křížovce se nachází opravdu hodně vysoko, ale naše další cesta do Skorotic byla po rovince. Okolí Doubravníku je vůbec cel z kopce do kopce, trasa je náročná, a tak jsme si dali ve Skoroticích další přestávku pod staletou lípou u staré školy z 19. století.
Potom nás čekala dlouhá cesta do Nedvědice a nohy začínaly bolet. To ale ještě nebylo všechno, měli jsme před sebou výlet na Pernštejn. Abychom tu štreku vůbec vydrželi, dostaly Berušky na cestu zmrzlinu z nedvědické cukrárny. Vyčuraly jsme se v místní putyce a šlo se na Pernštejn. Nastal menší zmatek, kterou cestou se vydat, ale Danielka, dítě s geniální pamětí, mě naštěstí navedla na správnou cestou, Když jsme se tam vydrápaly, potkaly jsme tam nějaká cizí vlčata, která se k nám ale vůbec nehlásila. Tak my k nim taky ne. Do hradu jsme nešly, protože peníze jsme už utratily za zmrzku. Ale všichni tam už stejně byli, tak co…

Z Nedvědice jsme do Doubravníku jely vlakem. Sice jsme cestu původně naplánovala pěšky, ale myslím, že bych ji ani sama neušla. Berušky jsme ale tímto plánem krmily ještě při cestě na vlakáč, abychom je udržely na uzdě. Když jsou unavené, jsou ještě hodnější než obvykle. Pocákaly jsme se u fontánky, vyčuraly se (ne do té fontánky) a zahrály si hru Čím bys byla, kdybys byla… Dozvěděly jsme se například, že kdyby Káťa byla jídlo, byla by Attyho špagety, no není to pocta? A že kdyby byla Danielka pití, byla by pívo, to by jistě taky napadlo málokoho.

Na vlakovém nádraží nás ale čekalo překvapení. Dorazila tam skupinka černochů, takových těch nejčernějších z rovníkové Afriky. Holky na ně pořád koukaly, černoši zase koukali na holky a pak Anička Obrová řekla, že by se chtěla s hezkou slečnou černoškou vyfotit. Tak jsem ji vzala za ruku a šly jsme. Anička plynnou angličtinou požádala slečnu o fotku, slečna vyhověla, zeptala se Aničky na jméno a sama se představila jako Elizabeth. To už ale byly kolem i ostatní Berušky a chtěly také fotku. Slečna Elizabeth samozřejmě neodmítla a brzy snad uvidíte na fotogalerii, že byla opravdu hezká. Terka s Bájou pořád okukovaly černochy a vymýšlely, jak to zaonačit, aby měly také fotku. Nakonec si s nimi fikaně sedly na sedadlo ve vlaku (už slyším Báju: No Aničko, sis jako nemusela vymejšlet, tam už nebylo nikde jinde místo, víš… Jasný Bájo…) a fotku jsme taky pořídily.

V klubovně nás čekali Atty, Aňa a hrachová polévka s chlebem.
Aňa si hned po večeři vzala holky na starost, vytvořila s nimi narozeninovou hostinu a připravila pro ně i další program, zatímco se PK radila.
I když už před námi byly na stolech misky s dobrotami, byl ještě čas na trochu výchovy od Attyho. To neznamená rákoskou na zadek. Zvířátka, která už dobře známe a to: potkan Roman, užovka Žofka, krtek Evžen a kočka Jednoočka nám zahrála několik scének, ze kterých si lze vzít mnohá poučení. Myslím, že fotky z tohoto programu budou taky hodně vydařené, můžete například vidět, jak já a Bája kopeme do Attyho, jak Atty lže až krade, jak Terka dělá, že nevidí, co by měla vidět a další. Berušky se smály, až se za břicho popadaly.

A pak začala oslava. Byla to narozeninová oslava všech, kteří s narodily během února, března i dubna, a zvláště pak Attyho a Maky, kteří slavily narozeniny opravdu nedávno. Od Berušek dostali každý krásnou jiřinu s několika rudými květy. Některé Berušky nezapomněly na narozeniny roverů a donesly i vlastní dárečky. Potom jsme snědli co se dalo a byl čas jít spát, bylo už k desáté hodině.
Vyčistit zoubky a do pyžam!
Ještě přečíst pohádku a všechny Berušky usnuly po náročném dni jako miminka.

V neděli ráno někdy spáváme do osmi, ale ne tentokrát. Blesková rozcvička pod vedením Maky, blesková snídaně vánočka, rychle se dát do pucu, rozčesat vlásky (Zvláš’t naše blondýnky Monča a Andrejka bývají hrozně zacuchané) bleskový program se šťastným koncem: vyhnání Jednoočky z Říční zátoky, bleskový druhý program, bleskové sbalení se a úklid, musí to tu být pinktlich, jako v klícce!, bleskové sbohem fotbálku, které se neobešlo bez slz, bleskové zamčení, bleskový přesun na vlak, bleskový žabí skok, bleskový nástup do vlaku, bleskové mávání Attymu, který jede do Brna, bleskové cvaknutí jízdenek divným průvodčím, blesková jízda s bleskovým zkoumáním úžasně čistých záchodů, bleskové rozloučení se s Aňou a už jsme doma!!!

Rodiče už vyhlíželi své ratolesti, které ještě z jedoucího vlaku skákaly na koleje a vrhaly se do náručí svým rodičům. Všichni přijeli opálení, veselí, utahaní a nabití zážitky. Tak jak to má být!