Historie domu ve kterém máme klubovnu.

Dům na Malé ulici, ve kterém dnes mají skauti svoji klubovnu, začal psát svou historii na sklonku 18. století. Až do té doby tu byla zahrada patřící k domu, který je dnes označen číslem popisným 195. V roce 1795 byl majitelem tohoto domu Tomáš Toms a právě od něj koupil kus zahrady Josef Šob pro svého syna France, aby si zde postavil domek („kus místa na zahradě za svým domem hned vedle vejvoza zhůru při vornej zahradě“). „Stavební parcela“ o výměře 5,5 sáhu rakouské míry na šířku a 8 sáhů na délku byla oceněna na 120 zlatých (sáh = 1,9 metrů). Josef Šob se musel v kupní smlouvě zavázat, že nebude chovat dobytek ke škodě prodávajícího, navíc mu vznikla povinnost každý rok platit do obecní kasy 1 zlatý a 10 krejcarů. Dům však hned postaven nebyl.
Z dalšího zápisu v městské gruntovní knize se totiž dovídáme, že Franc Šob s povolením svého otce prodal 2. února 1798 stavební místo Josefu Melicharovi za 130 zlatých. Nový majitel už se stavbou neotálel, nechal si vypracovat plány nového domu a 14. dubna 1798 se obrátil na novoměstský magistrát s žádostí o povolení stavby. Žádosti bylo po souhlasu budoucích sousedů se stavbou vyhověno již 20. dubna. Můžeme tedy předpokládat, že dům byl postaven ještě v roce 1798. Josef Melichar si k němu navíc na konci roku 1799 přikoupil od svého souseda Tomáše Tomse kus místa pro zahrádku za 20 zlatých. Domu bylo přiděleno číslo popisné 291, číslo 194 získal až při novém číslování domů v roce 1813.
Josef Melichar si svého nového domu mnoho neužil, již 30. listopadu 1802 totiž zemřel. Dva dny před svou smrtí si nechal sepsat závěť. (Sám patrně psát neuměl, protože u jeho jména figurují pouze tři křížky): „Kdyžbych sobě jistotu smrti a pomíjejícnost všech věcí zemských v mysli své dobře rozvážil a to také jistotně vím, že hodina smrti jest nejistá, tedy sem sobě při ubývání síly těla svého sice, však ale při zdravém rozumě, umínil následující poslední pořízení
učiniti pro vyhnutí všem svárům a různicem, kteréžby se po mém skonání strhnouti mohly.“ V poslední vůli si přál, aby byl pohřben jako evangelík. Svůj majetek pak odkázal svému tříletému synovi Josefovi, kterého však měla až do jeho dospělosti zastupovat matka Anna, rozená Zelená. Majetek tvořil především „z kamene v nově vystavěný domek“ s malým dvorkem a zahrádkou odhadnutý na 400 zlatých. V odkazu Josef Melichar nezapomněl ani na svou jedenáctiletou dceru Josefku (zemřela 1. března 1819 jako svobodná v domě čp. 194) a matku, které mělo být dopřáno dožít v jeho domě. Josef Melichar byl ševcovským mistrem, a proto v závěti nechybí ani ocenění „rozličných kůží“. Mistrovské právo potom přešlo na jeho vdovu, i když ta samozřejmě sama řemeslo neprovozovala. Ševcovský verpánek se stal osudem i synu Josefovi, který byl v ševcovském cechu v roce 1818 přijat za mistra.
Josef Melichar ml. dosáhl dospělosti dle tehdejších zvyklostí dovršením jedenadvacátého roku, tedy v roce 1821. A proto mu byl také v tomto roce připsán do vlastnictví domek čp. 194. Ten však nepodržel dlouho, neboť ho už na začátku roku 1824 prodal Filipu Zelenému za 600 zlatých. Ani v jeho rukou dlouho nezůstal, protože ho v roce 1829 prodal Franci Řehořovi z Nové Vsi za 500 zlatých. Franc Řehoř byl majitelem domu až do své smrti 24. ledna 1845. Skonal ve věku 51 let na tuberkulózu. Dům zdědil nezletilý syn Jan (*1833), jehož až do jeho zletilosti zastupovala matka Anna, rozená Kabelková.
Jan, jak už to v tomto domě bylo zvykem, byl ševcem. Hledal však patrně jistější příjem, protože většinu svého aktivního života zastával místo úředního sluhy u okresního hejtmanství. Z Janových četných sourozenců zmiňme alespoň mladšího bratra Josefa (1835–1922), který tejně jako jeho bratr zanechal ševcovského řemesla a vydal se na učitelskou dráhu. Býval výpomocným učitelem v Nové Vsi, později učil ve Štěpánově, kde byl také varhaníkem. A v jeho stopách šel i syn Josef, který se stal také učitelem. Konečně i syn Jana Řehoře, majitele domku čp. 194, též Jan (1867–1936) se stal učitelem (byl mimo jiné řídícím učitelem v Zubří). Jan Řehoř st. byl ženatý s Kateřinou Bartošovou z Horní Bobrové. Z tohoto manželství se kromě již zmíněného syna Jana narodila i dcera Marie (1863–1929). Její muž, Jiří Kubík, také prošel pozoruhodnou proměnou povolání. Vyučil se totiž tkalcem, brzy ale vstoupil do služeb novoměstských právníků. Nejprve byl písařem v kanceláři advokáta Valeriána Kallába, poté solicitérem notáře Jana Starého. Po založení obecní spořitelny zakotvil právě zde, na postu účetního.
Při líčení profesní kariéry členů rodiny Jana Řehoře nesmíme zapomenout ani na jeho manželku Kateřinu, která zprvu přispívala do jistě skromného rodinného rozpočtu jako švadlena, ale od 70. let 19. století již v Novém Městě působila jako porodní bába. Určitý příjem plynul do rodinné kasy i z pronájmu. Ačkoliv domek čp. 194 nebyl příliš prostorný, často míval kromě rodiny Řehořových i další obyvatele. Tak např. V roce 1869 tu žila rodina Josefa Lojky ze Škrdlovic, v roce 1880 pro změnu podina Karla Smejkala a v roce 1890 tu při sčítání obyvatel sčítací komisař zapsal dva dvanáctileté chlapce „na stravu“.
Jan Řehoř zůstal majitelem domu čp. 194 více než 60 let, až do své smrti v roce 1906. Po jeho smrti dům připadl dceři Marii, provdané Kubíkové. Ta však spolu s manželem vlastnila i dům čp. 160 stojící na protilehlé straně Malé ulice, proto se nestěhovala a v domku čp. 194 nadále žila pouze matka Kateřina. Sama tu však dlouho nezůstala, protože Marie ještě před první světovou válkou dům čp. 160 prodala řezníku Procházkovi a nastěhovala se i s rodinou do domu čp. 194. Marie Kubíková ukončila svou pozemskou pouť v roce 1929, devět let po své matce Kateřině. Dům čp. 194 nadále obýval její muž Jiří, ale vlastnictví přešlo rovným dílem na jejich děti – Jiřího, učitele v Brně, a Marii, toho času také v Brně, choť okresního školního inspektora a vzdělavatele Československé obce sokolské Antonína Krejčího (1884–1955), rodáka ze Štěpánova, autora publikací se sokolskou tematikou.
V roce 1960 pak domek čp. 194 koupili manželé Alois a Albertina Pohankovi, kteří ho v roce 1979 prodali Městskému národnímu výboru v Novém Městě na Moravě. Dům nebyl od roku 1975 trvale obýván. Využíván byl pouze sklep k uskladnění jablek a brambor. Své využití našel až po roce 1989, kdy byla obnovena skautská organizace Junák. Skautům byl nejprve na počátku 90. let 20. století pronajat a v roce 1994 darován. Skauti dům opravili a mají zde od těch dob svou klubovnu.

Na základě archivních dokumentů
a informací pana Jiřího Janíčka-Šerifa
zpracoval Vít Křesadlo

Článek o úpravách klubovny v letech 1990-2010 najdete ZDE