Chumelí se chumelí - listopadová výprava

Páteční odjezd byl pod vedením PK, protože já jsem dorazil až těsně před večerkou a Piškot jel autem. Ale prý byl oddíl v autobuse dokonce pochválený za chování – což se mi tedy upřímně nechce věřit.
Večer se odehrál ve znamení míčových turnajů a velký ohlas vzbudil Tesákův program, kde s míčem bojovali „postižení“.

Noc prý byla chladná, mně se tedy nezdálo ale holkám se prostě musí věřit – když teplota v tělocvičně klesla na smrtících 12 stupňů a ony mají spacáky pouze do – 18. Tak jim teplo být prostě nemůže – to uzná každý :).

Hned po proloupnutí očí vtrhla do tělocvičny dvě individua – typičtí Amíci – to poznal každý podle vzhledu. No ale nebyli to Amíci, bylo to jen přestrojení, aby je opravdoví Amíci nepoznali. Ti jdou totiž stejně jako my po Svatém Grálu s velkou vervou a tak by mohli dělat problémy. Proto se každý převlékl také za Amíka (bunda na ruby a jiné amícké výstřednosti) a vyrazili jsme do terénu.
No nebudete tomu věřit, ale vyjdeme za roh tělocvičny a kdo tam nebyl? Amíci. Začal výslech co že tam jako děláme a i přes to že se všichni tvářili jako výlet amíckých děti jdoucí ve Sněžném do bazénu – nebylo nám uvěřeno a běželi nás „nabonzovat“ šéfovi.
Ačkoliv jsme jemní a slušně vychovaní skauti, nezbývalo než se vydat po jejich stopách a odklidit je z cesty. Každá družina jednoho – no představte si jak třeba Veverky pokládaly Amíka Tesáka na lopatky…:). Za odměnu si pak s nima mohli, vlastně museli dát rozcvičku.

Po návratu a důkladné snídani, která probíhala spořádaně ve družinách (třeba Veverky všechny seděly na chodbě, cpaly se kakaem a pomlouvaly……no radši ne, aby jim Ježíšci přinesli nějaké dárky.

Zvláštní jak se za chvilkové nepřítomnosti dokáže tělocvična změnit k nepoznání. Typická překážková dráha hned v prvním programu. Konalo se několik kol a postupně se vystříbřovali ti nej a nej a nejlepší – jak u kluků, tak u holek. Pokud si správně pamatuju a dobře se koukám na fotky, tak u kluků byl první malej čertík Vojta, druhej Filda a třetí Bany – koukám, že mládí nám dává pěkně na frak :). U holek byla obsazena pouze dvě místa a to Pavlínkou a Čeginkou.
To ovšem nebyl konec využití dráhy – následoval družinový sedánek. Úkolem bylo absolvovat podobnou trasu, ale v sedě tak, že se jednotliví členové předbíhají a sedají před prvního – no docela „masakr“.

Další vnitřní program se těšil také všeobecnému zájmu, protože herecké umění není nikomu z oddílu cizí – myslím, že učitelé na gymnáziu ví sami nejlépe :) – tak došlo na družinové scénky, jejichž téma se losovalo z předem odevzdaných lístečků. Hlavně rodina Kopečkovic v podání PK mi utkvěla v paměti :).

Určitě se uskutečnilo i několik výběhů ven do mrazivého, mokrého, ale i sněžného počasí, ty mi v paměti neutkvěly, tak snad někdo jiný. V paměti mi utkvělo dotáčení několika táborových záběrů – pro upřesnění z tábora letního, kdy jsme se klepali jako osiky a při proletujícím sněhu se snažili tvářit jaké nám je vedro :).
Večerní výběh asi utkvěl v hlavě všem, kdy po vzoru gamebooku chodily družiny po Sněžném a získávali obratnost, zkušenosti a nebo přicházely o životy… Xík třeba v rámci získávání zkušeností rozhodla že jedna čtvrtina je větší než jedna polovina atd. Nejzajímavější disciplínou bylo pokládání na lopatky – blátivá loučka za kostelem se zbytky sněhu k tomu byla jako stvořená. Nechápu proč jako soupeře musí tvůrce programu vybírat vůdce – že by tím byla hra atraktivnější? Zřejmě ano.

Protože už jsme byli pěkně napapaní a byla pozdější noční hodina – prostě ideální čas pro vyzvednutí Svatého Grálu. Nebylo to ovšem jen tak – to nezmiňuju to, že družiny do jedné zabloudily :). Svatý Grál byl nakonec přesně tam, kde ho nikdo nečekal – přímo nám pod nosem v parku před tělocvičnou. Ale přišli jsme pozdě a americká parta archeologů je již vyzvedávala. Ale protože nebyli čistého srdce, tak jsme mohli sledovat zajímavou scénu jak se šéf této konkureční badatelské skupiny zbláznil – po dotknutí Svatého Grálu ovšem.
Poté došlo k malé neorganizované přestřelce, kdy došlo i ke ztrátám na našich stranách – bohužel naši expedici opustil Indy Jones. Zemřel pro to, čemu celý život věřil…

Usínání bylo tentokrát rychlé a i noc byla prý teplejší.

Ráno už nás čekal jen úklid, balení, pro nováčky odvoz věcí do klubovny a pak pěší návrat domů. Šli jsme netradiční cestou, takže nám to docela utíkalo i když jsme se bořili v lese do sněhu a cestou se vykládalo a vykládalo.
Rád při cestě jedním uchem poslouchám, jak výprava působila na členy, které zážitky si znovu připomínají, z čeho jsou nadšení a z čeho nikoliv…

V poledne jsme zastavili na obídek na jediném lesním plácku bez sněhu. Staří zkušení členové dle zvyku vybalili spacáky a karimatky a na tu hodinku vaření se pěkně natáhli.

Do Města jsme dorazili kolem druhé hodiny – docela brzy – to proto že nás Škráňa, naháněná Pepínem a jinými obdivovateli pěkně popohnala.

Myslím, že výprava se líbila a že test Císka s Eliškou jako programových docela vyšel. Uvidíme, jak se bude dařit dál.

P.S. Určitě jsem dostatečně nepopsal všechny zážitky, tak pokud někdo z účastníku chce (:)), tak má možnost - jako vždy.