Protože jsme si s PK (čili pracovním kruhem) slibovali lanové aktivity už asi 5x, byl jsem docela zvědav, jestli to tentokrát vyjde – počasí mělo přát, sedáky a vybavení zánovní po táboře (už ho mimochodem nikdy nenecháme v klubovně, protože o něj po druhé už přijít nechceme) tak co nám brání.

Hned od rána jsme začali netradičně: každá družina sraz na jiném místě, úkoly a instrukce sepsané v dopise a tak hurá do toho! Cílová stanice Pasecká skála.

Oproti předpokladům jsme se tam sešli všichni, noví rádcové se tedy v tomto úkolu osvědčili. Dokonce Jeleni pod vedením George využili cestu dle azimutu (je jedno, že vedla souběžně se silnicí).

Po zkontrolování úkolů, které se měly plnit po cestě (sběr podzimních plodů, skládání básničky na ostatní družiny, počítání průměru z dosud obdržených známek ve škole) se družiny rozběhly k jednotlivým aktivitám. Nejoblíbenější bylo samozřejmě slaňování a lezení, ale i semafor pod vedením Tesáka byl zajímavej – alespoň pro nás, přihlížející.

Počasí se opravdu vydařilo a tak jsme z vrcholků skal obdivovali úžasné výhledy do kraje, barvy podzimu, lesy ozářené sluncem – táhnoucí se až za obzory. Opravdu nádherný den.

Tak oddíle, letos to opět rozjedeme! Start se nám vydařil, tak jen tak dál. Sice jsme v jiném složení a počtu než na táboře, ale to je život a změna. Věřím že se v družinách rychle zžijete a společně prožijeme další skautský rok plný, kamarádství, smíchu, pohody a i neuvěřitelných zážitků, které jen tak někdo neprožije.

Nadšený po vyvedeném rytířském táborovém plese jsem neprozřetelně prohlásil, že ten tanec není zase až tak špatná aktivita (i když partnerka nemá ani odpruženou vidlici či řidítka :)) a že bych v letošní plesové sezóně něco podnikl. Protože mi to Verča připomínala (lépe by vystihovalo, že mě s tím štvala) kudy mě potkávala, tak jsem využil první příležitosti a šel do akce.

Akcí byla první taneční prodloužená, na kterou mě pozvala Čiky - za to jí patří dík - kdyby šla až do důsledků a předala mi tu pozvánku, tak jsem ji mohl naskenovat a dát ji sem, ale nikdo nejsme dokonalý, že? Logicky jsem začal výběrem partnerky. Podařil se mi kolosální úlovek – královna táborového plesu – Dany. Tím jsem si zajistil obdivné a závistivé pohledy části přítomné mužské populace.

Zahájení probíhalo jako tehdy… sakra to už je 7 let co jsme měli prodlouženou? Nic nového jen ty tváře a pár šedivých vlasů na mé hlavě – no to bych přeháněl.
Takže při zahajovací polonéze jsem sledoval naše odchovance, kterými byla Duo, Mimčo, Čiky, Katka, Atrei, Pepíno a Slezi - docela velká skautská účast, že? Ale nás bylo tehdy přece jen víc.

No, průběh večera popisovat nemusím, tančilo se a tančilo, že i Brepta – prý profi tanečník propotil košili a i přes naléhavé žádosti paní Burianové si odmítal vzít sako. Ještě že jsem měl Craft nátělník z K3.

Na závěr musím říct, že nadšení z tance mi zůstalo, takže další - tentokrát stužkovací ples Gymplu je další metou. A díky za tanec všem odvážným tanečnicím. Hlavně Verči, se kterou jsme to pěkně roztočili a která by mě po delším úsilí i snad naučila pořádně tancovat.

Pro dokreslení atmosféry plného sálu, vůní mnoha druhů parfémů a vůbec nálady večera přidávám pár fotek:

„Rychle vstávat a … NESVÍTIT!!! Sbalte si spacák, karimatku, 5P, přezůvky a družinovou lékárničku – to vše potmě. Potom teprve můžete vyrazit na cestu.
Protože pouze když jste připraveni, můžete vyrazit na cestu! Tato slova zazněla čtyřikrát do čtyřech, zatím ještě chladných, místností srubu stojícího na břehu velkého jezera obklopeného rozsáhlými lesy. To pro čtyři družiny jednoho oddílu Naděje, který zde trávil podzimní prázdniny.

V temných místnostech začal nevídaný tanec. Zkuste si hledat a balit věci potmě, hned první noc na výpravě, kdy jedna věc je v jednom rohu místnosti, druhá v batohu souseda nalevo, třetí kdo ví kde. Ale instrukce zněly jasně – pouze když jsi připraven…

A to bylo námětem celé čtyřdenní výpravy oddílu. Účast byla veliká – až nečekaně, nejvíce účastníků bylo z řad těch starších. Teo – externista, který se teď potýká s prvními týdny na vysoké škole, dále Verča, Pudil, Miky a v neposlední řadě Dajda – naše dobrá známá, kamarádka „brňačka“, která přijala pozvání. Z PK, který pracuje celý rok s oddílem, nechyběl nikdo. Celkem tedy 36 účastníků – tak tak, že jsme se do srubu vešli.

Počasí bylo docela mrazivé - což ve vlaku nevadilo, ale tím jsme jeli jen kousek do Skleného nad Oslavou a dále už pěšky. Čekal nás dřevem vonící, nicméně pěkně vymrzlý srub. První úkol byl jasný, zatopit v krbu a všech kamnech, které tento srub s mnoha místnůstkami měl. I přes to začalo být teplo až druhý den.

Ale my byli připraveni – teda snažili jsme se. Jen tak jsme mohli zvládnout usušit oblečení poté, co jsme na vycházce za mrazivého počasí spadli do vody, uvařit vajíčko na tvrdo – bez pomůcek, nebo pašovat věci k překupníkovi.

Hra na pašeráky patřila mezi nejoblíbenější – pravidla byla jednoduchá: propašovat přes hlídané území co největší věc k překupníkovi. Pokud byli strážci rychlejší a dostihli pašeráka, měli 20 sekund na prošacování a buď byla věci úspěšně propašována nebo zabavena muži zákona. Původní plány na propašování stolu či židlí se ukázaly jako nemožné a tak mezi největší patřily láhve, svícny, kabelky na hygienu atd.
Velice vítané byly programy vnitřní, tedy krbové – samozřejmě z důvodu tepla – vlastně menší zimy. A tak se vyráběly vizitky – bez psaného textu, mluvilo o strachu, hrálo na kytary, zpívalo, četlo ze SKAUTA-JUNÁKA. Do toho všeho se střídaly služby v kuchyni – kde uvařit jídlo pro tolik strávníků na takových kamnech bylo opravdu umění. Obzvlášť když ještě druhý den došla voda ve studni.

Jednoduše byly to super podzimní dny strávené v docela drsných podmínkách divočiny, které nás utužily a přesvědčily, že jen když jsme připraveni… můžeme třeba mimo jiné zvládnout cestu domů, která byla dlouhá 15 km a ačkoliv jsem byl na začátku nazván tyranem, který nedovolí jet oddílu vlakem, tak na závěr v cukrárně už nikdo nenadával.

P.S. Doufám že bratr Pudil dopíše nějaký z jeho pikantních postřehových článků - jak slíbil.

Co si budeme povídat státní svátky jsou vskrze příjemnou věcí. Pro pracující znamenají volno, pro školáky prázdniny, takže vlastně nikdo nemá proti čemu protestovat. Nutno taky dodat, že až na pár pomatenců, už nikdo v říjnu neslaví události které se staly v listopadu a nejlíp by bylo kdyby se nestaly nikdy. (Ale když tak nad tím přemýšlím, musím na druhou stranu uznat, že pokud šel člověk na lampiónový průvod k výročí VŘSR vyzbrojen stříkačkou s benzínem, mohl tam užít docela legraci - pamětníci vědí o čem mluvím.)

Vzhledem k již zmiňovaným prázdninám je státní svátek 28. října ideální pro prodlouženou výpravu a byl by hřích toho nevyužít, takže výprava na Baronku která letos proběhla, je vlastně logickým vyvrcholením rozpadu rakouské monarchie. No dobře tohle trošku pokulhává, ale taky nemusíte všechno hned rozpitvávat, rejpalové.

Vzhledem k tomu, že jsem se musel na víkend dopravit z našeho milovaného hlavního města, byl jsem ušetřen té cti, cestovat s bandou mladistvých delikventů kteří náš oddíl tvoří a do Skleného jsem se dopravil po vlastní ose, respektive pozdějším vlakem abych byl úplně přesný. Mým prvním dojmem po vystoupení z vlaku byla ukrutná kosa, která na mě dotírala ze všech stran, a to kosa vskutku poctivá. „No všechno je lepší než tady zmrznout“, řekl jsem si, narazil jsem tedy na hlavu čelovku, na ruce jsem natáhl rukavice (po několika marných pokusech je navléci zjistil, že jsem si doma vzal obě levé) a vyrazil vstříc dobrodružství jak by asi řekli Foglarovi chlapci. Maličko jsem přemýšlel jestli trefím, protože jsem na Baronce přece jenom pár let nebyl, ale vyzbrojen popisem cesty (dva kilometry na sever a pak doleva), jsem byl plný sebedůvěry. Obavy se záhy rozptýlily, protože vypálená vesnická stavení, hrůzou křičící děti a matky s pohledy plnými beznaděje jasně ukazovaly, že tu veselá rabující horda jménem oddíl Naděje nedávno skutečně prošla.

Po dvou kilometrech jsem opravdu podle návodu zahnul doleva a za chvilku byl na hrázi Skleňáku. Posledního půl kilometru jsem mohl jít opravdu bezpečně po sluchu. Představte si zvuk, jako když vám těsně nad hlavou proletí stíhačka s forsáží, vynásobte ho koeficientem 4,24 a máte přibližnou představu o tom jak tiše se chová náš oddíl. Po nezbytném přivítání s přáteli a jednou zasloužilou nepřítelkyní z Brna, jsem byl vyhnán na dřevo, asi aby se mi nezkrátily žíly.

Malá odbočka pro ty, kdo nebyli nikdy na Baronce. Baronka je dřevěná chata rozměrem podobná novoměstskému gymnáziu, kterou stavěl buď nějaký romantik, nebo naprostý šílenec. Jen tak se dá vysvětlit to, že schody do patra jsou uprostřed místnosti tak aby nejvíc zavazely, většinu horního patra tvoří obrovský ochoz, který vede do místnosti kde se vyspí maximálně dva lidé, prostě celý to sice vypadá moc hezky, ale bydlet tam by bylo pěkně na palici.

Večer mě Zdeny potěšil tím, že ráno dělám snídani a tím pádem vstávám o hodinu dřív než ostatní a byl čas jít na kutě. Před večerkou ještě Zdeny vyštval skautstvo do lesa aby si milánkové nemysleli, že jsou na dovolené. Co se týče následného usínání, trvalo docela dlouho, lví podíl na tom měl Áda, který si každou chvíli něco brblal ze spaní, pozadu nezůstala ani Čiky řepící se každý ptákovině, ale upřímně řečeno se do rušení nočního klidu zapojil asi každý.

Ráno bylo hnusný, tma jak v pytli, kamna začala hořet až po důkladný domluvě obsahující bratru čtvrt litru petroleje a když se konečně umoudřily, dělaly všechno ostatní jen ne to co měly. (Pokud nevíte co dělají normální kamna, tak Vám prozradím, že kamnují, to dá přeci rozum.) Po snídani jsme dostali saigon od vůdceho, pochopitelně byl zčásti oprávněný, ale bylo dost vidět, že je Zety z velký části napruzenej kvůli tomu, že je mu blbě, naštěstí měli všichni dost rozumu, aby mu to nikdo neřekl. Na druhou stranu jsme si sprďáka určitě zasloužili, takže se to asi vyřešilo k všeobecné spokojenosti. Trošku mě zarazily slova o účasti (respektive neúčasti) lidí nepatřících do úzkého kruhu vedení na výpravách, no uvidíme jaká bude praktická aplikace. Nutno uznat, že by to bylo mrzuté, ale nač být zbytečně pesimistou.

Do oběda se ještě podařilo zlikvidovat kamna, respektive jeden z jejich plátů, takže technická sekce „pekáče“ musela řešit otázku jak uvařit oběd na kamnech, která nejenže nehřejí, ale navíc nemají pláty. Situaci jsme naštěstí vyřešili popřehazováním zbývajících plátů, ale co naplat, z kuchyně se s definitivní platností stalo zakouřené doupě. Z programu jsem pochytil stavbu mostů za pomoci obsahu KáPéZetek a špejlí, u které jsem asistoval jako člen technické komise a nutno uznat, že některé z družin dokázaly postavit obstojné kopie Nuselského mostu, které prošly úspěsně zatěžkávacími zkouškami. Na druhou stranu, některé z výtvorů zase silně připomínaly most u Remagenu v poslední fázi, (pokud někdo neví o co jde, nechť si laskavě doplní znalosti dějepisu, od toho tu vážně nejsu) takže úspěšnost stavitelů byla kolísavá. Jo, zapomněl bych ještě na program jménem „pouze když jsi připraven, překonáš neschopnost svého programového vedoucího“, ale potupně se přiznám, že mě mráz zahnal do chaty (respektive před ni - do nekonečného řezání dřeva).

Oběd byl docela dobrý, i když... no zcela jistě byl stravitelný, zkrátka brkaše s pařasem, klasická to strava každého harcovníka. Po nezbytném poledním klidu, se oddíl shromáždil a vydal k rybníku, následovaný rovery, což je vždy neklamným znamením toho, že se bude dít něco zajímavého. Podle původního záměru měl být oddíl nahnán do rybníka a posléze utopen jako kočky, vzhledem k počasí však z toho sešlo a tak si děťátka pouze namočila některý ze svršků a vypukl závod o to, která z družin bude nejdříve suchá. (I když pravděpodobnější bylo spiš zmrzlá....). Plácek před chatou se proměnil v cigánský tábor a na zemi zaplály ohně, z čehož se stává poslední dobou zajímavý oddílový zvyk. Někteří jedinci očividně nepochopili, že oblečení se suší NAD ohněm, nikoliv V ohni, například George si nejdříve tričko krásně nabatikoval kouřem a posléze přidal ještě módní opálení rukávů.

Druhou hrou byla bitva mezi pašeráky a celníky, ve které šlo v zásadě o to pronést přes les plný lidí například vanu tak, aby si toho nikdo nevšiml. Celé to občas zavánělo kriminálem, hlavně jsme hluboce přemýšleli o paragrafu „ohrožení mravní výchovy mládeže“ ale jak se zdá, nakonec to dobře dopadlo. Večeře byla opět podezřele stravitelná a večerní program proběhl ve znamení Mikyho psychoprogramu (kdy téměř všechno roverstvo blaženě pochrupkávalo na podlaze) a následných blbinek, kterých jsme se s velkou vervou zůčastnili. Stejně jako den předcházející, byla i tahle noc příliš mladá na spánek, takže proběhla další z nočních her, tentokráte spočívající v hledání nebohých dětí ztracených ve tmě a mrazu. Zima byla venku tak ukrutná, že i Tesák drtil mezi zuby slůvka, která slýcháme spíš u Bratrstva Kočičí pracky než u Rychlých Šípů. Před spaním jsme si ještě ujasnili kterým směrem se to posunují hodinky (se Zetym jsme si je nejdřív přeřídili na špatnou stranu) a vzhledem k všeobecné únavě zapadli do spacáků a ztichli tempem přímo nevídaným.

Časový posun tentokrát zapracoval v náš prospěch a nevím jak ostatní, ale mně se devět hodin spánku docela šiklo. Ráno ale začalo tak blbě jak jen mohlo. Na mobil mi přišla zpráva o tom, že je taťka v nemocnici, takže nezbylo než se sbalit a vyrazit předčasně domů. Takže o tom co se dělo zbývající dva dny snad někdo jiný.

A dojmy?? Dobré, opravdu dobré. Po tom šílensví které prožívám v Praze, byl tenhle víkend skvělou oddychovkou. Parta lidí výborná, možná až příliš dobrá, jak několikrát zaznělo. Přítomnost mé dlouholeté nepřítelkyně Dajdy to celé mile oživila. A co si budu z tohohle víkendu pamatovat? Dřevo, určitě dřevo? Že jsem o něm nic skoro nic nepsal? Nic o tom jak jsme řezali dřevo takovým tempem, že by nám motorová pila mohla závidět? Nic o tom, že jsme dělali polena do kamen o kterých nikdo z nás nevěděl jak jsou velká? Nic o tom kdo strčil ruku pod pilu a kdo dostal prknem? Tak o tom milánkové třeba někdy příště.

Málokdo z chodců, kteří se pohybovali v sobotní podvečer po Novém Městě, mohl tušit, jak je tento den pro naše milované městečko důležitý. Že nevíte čím? Vážně? V sobotní podvečer dne 8. 11. jsme se totiž zapsali po bok takových míst jako je Roosewel v Novém Mexiku, nebo rozverné dvojměstí Sodoma a Gomora, tedy míst, kde se takřka prokazatelně zjevily neidentifikovatelné létající objekty, neboli UFO. No, po pravdě řečeno, v našem případě to byl spíš neidentifikovatelný nabouraný objekt (a tím nemyslím naše auto), ale to na důležitosti celého okamžiku nic neměnilo.

V palubním deníku ztroskotaného hvězdoletu byl jako poslední záznam nalezen rozhovor velitele s palubním kuchařem probírající kritický úbytek termizovaných amarounů, ale je velmi nepravděpodobné, že by právě nedostatek této oblíbené mimozemské pochoutky zapříčinil technické problémy stroje a následnou havárii na planetě Zemi.

Dle zjištění vyšetřovacího týmu, byla pravou příčinou katastrofy naprostá nezpůsobilost posádky k meziplanetárním letům. No uznejte sami, pustili byste někoho kdo vypadá jako nepovedený kříženec medvídka Pů, Saxany a Teletabís, do vesmíru? Této teorii nahrává i fakt, že pilot, který se při nouzovém přistání dokáže napasovat s vesmírnou lodí ausgerechnet do sklepa skautské klubovny, musí mít opravdu inteligenci rychlovarné konvice, o manévrovacích schopnostech už radši ani nemluvě. I když abych nekřivdil rychlovarným konvicím, některé z nich jsou opravdu velmi šikovné...

Nechávám na Vaší úvaze jestli stvoření, která se z rakety vyhrnula vypadala roztomile nebo připitoměle, faktem ale zůstává, že začala dělat po klubovně neuvěřitelný brajgl. Briskně bylo tedy rozhodnuto, že je nutné neschopným mimoušům loď co nejrychleji opravit, a zmíněná stvoření vykopnout za hranice naší sluneční soustavy někam hodně, hodně daleko. V klubovně se čirou náhodou nacházel pár fachmanů z nedalekého JZD, kteří došli k názoru, že opravit raketu přece nemůže být těžší než spravit rozmetač hnoja, takže záchranná mise mohla začít. Aby loď mohla odletět, bylo potřeba sehnat 17 zvláštních krystalů, které se při havárii rozletěly po celém městě.

JENŽE!!!! Když se někde objeví neregistrovaní mimozemšťani, můžete dát krk na to, že se v okolí začne každou chvíli motat pár podivnejch a pěkně vostrejch týpků v černejch kvádrech, agentů tajné organizace MiB. Jejich posláním je chránit lidstvo před vesmírným sajrajtem a jsou v tom zatroleně dobrý. A aby byla smůla pro mimoně vrchovatá, tuhle sobotu měla službu jedna z nejdrsnějších partiček - agenti A, H, K, T. Tyhle frajery jen tak něco nerozhodí a když na ně vyzkoušíte nějakej podraz, budete toho litovat do konce života - a to obě dvě sekundy.

Smůla to byla i pro oddíl, protože dle interních směrnic MiB je nepovolená spolupráce s jinými životními formami přestupkem proti NBS21 (Národní bezpečnostní směrnice 21 o separaci a eliminaci neregistrovaných mimozemských tvorů) a její přestoupení umožňuje agentům použít ke stabilizaci situace jakýchkoliv prostředků.

V praxi tedy oddíl proti sobě muže v černém poštval a ti mu to dávali pěkně poznat. Jejich plazmové zbraně dokázaly mezi družinami nadělat pěknou paseku a v chladném podzimním večeru, se ukázaly být velmi účinné. Je ale pravda, že ani muži v černém nevyšli z bojů úplně bez škrábanců. Kromě neškodných mimozemských mamlasů, se totiž spolu s raketoplánem objevil i Brouk, vlastně Brouci. Proradná, zákeřná, nelítostná stvoření, která neuznávají ničí autoritu a nenávistně ničí vše, co jim přijde do cesty. Právě existence takovýchto stvoření vedla ke vzniku MiB, a i když byly boje agentů s Brouky kruté a tvrdé, ukázalo se, že dokud lidstvo chrání takoví kabrňáci jako již zmíněná čtyřka agentů, není se na Zemi čeho bát.

Mezi oddílem si však vybíraly jak agentské zbraně tak broučí sliz (obojí podezřele připomínalo vodní pistole) kruté oběti a tak není divu, že členové oddílu takticky ustupovali, kdekoli se ozval sebevědomý rytmický krok agentů MiB, nebo děsivé skřeky Brouků. I přesto však nejeden skautík utržil pár pořádných zásahů.

No upřímně řečeno, mezi obětmi nebyli pouze skauti - agenti A a K (Ada a Pudil) vlákali do pasti skupinu nevinných chodců, nicméně si svůj omyl uvědomili těsně před tím, než je roznesli svými zbraněmi po okolních stromech, takže přepadení utrpěli pouze mírný psychický šok. Tolik štěstí už neměla partička novoměstských teenagerů, kteří v Oboře narazili na rozběsněné Brouky (Tea) a po jejich několikasekundovém řádění se na kost promočení zmohli jen na výkřik „my nejsme skauti ty.....“ a na pár výrazů, které naše milé Brouky ubezpečily, že se opravdu o nikoho z oddílu nejedná.

No a aby byl výčet účinkujících kompletní, nesmíme ještě zapomenout na dvě stěrky, teda utěrky, teda co to plácám ošetřovatelky, jejichž prací bylo poskytovat zraněným členům oddílu nezbytnou pomoc. (Většinou jejich zákroků tvořily lobotomie, amputace, tracheostomie a další příjemné věci.) Práce to byla opravdu nevděčná, protože na statut Červeného kříže nebrala žádná z bojujících stran ohled a tak děvčata občas svoji povinnost statečně plnila nehledě na těžkou palbu agentů, či bezohledné útoky brouka. Řečeno prostou řečí, byly většinu času mokrý jako myši.

Zhruba po dvou hodinách tvrdých bojů přebrali agenti s konečnou platností iniciativu, ale oddíl, (respektive oni dva kutilové z JZD) dostal šanci raketu opravit, nastartovat, naložit do ní ony různobarevné potvůrky a vystřelit je fofrem na další cestu. Oba mechanici se snažili co mohli, vzduchem lítaly jiskry a občas i peprná slova, ale s motorem to ani nehlo. Je pravda že v něm párkrát blaflo, ale po pěti minutách marné snahy obou nemehel, museli vzít všechno do svých rukou opět agenti.

Marná snaha, ostří hoši řeší problémy po svým takže neuběhlo ani pět minut, během kterých se ozývaly z rakety hrůzostrašné výkřiky ufounů, a agent K mohl s klidnou tváří oznámit, že „problém byl vyřešen“. Jediný bliknutí. Přesně to pak stačilo k tomu aby se všem vymazala paměť, takže si myslí, že strávili herní odpoledne v klubovně.

Chtěli byste vědět co se doopravdy stalo s ufounkama?? Tak to vám bohužel nemůžu říct. A proč? Protože kdybych vám to řekl, tak se strachy počuráte! A jak to že mě se nic nestane? Kdepak drazí, já tu mám taky pěkně mokro.

No jo, ale jak dopadli Brouci? Tak v tom je právě trošku problém. O tom kam se poděl brouk nikdo neví. Ani agenti, ani ošetřovatelky, a dokonce ani ti dva frajeři z JZD. Že můžou pobíhat někde kolem a požírat nevinný lidi? Ale jděte, copak jste někdy viděli nevinnýho člověka?

A navíc.......
........tohle se přeci nikdy nestalo......

BLIK!!!!!!

V pátek, když jsme dorazili k našemu cíli, kterým byla farnost naproti kostelu Sv. Martina,
šli jsme se zapsat do sálu Kulturního domu, který se uvnitř farnosti nacházel.
Jelikož hlavní program začínal ve 20:00 a bylo něco kolem páté hodiny rozhodli jsme se na prohlídku města.
Zamířili jsme ke kinu, ve kterém se nacházela místní čajovna. Bylo to zde velmi příjemné a proto jsme se rozhodli, že zde strávíme čas než program začne. Posezení bylo velmi příjemné a čaje, které jsem si objednali byly chutné a až omamně voněly.
Čas se hnal neúprosnou rychlostí, proto jsem se rozhodli k návratu.
V kulturáku, kde se naše poradní skála konala, bylo už více skautů a skautek.
V osm hodin začal program. Sedli jsme si do kruhu a začali jsme na seznámení hrát hru se židlemi. Všechny nás to příjemně naladilo do hravé nálady.
Po této hře jsme dostali štítky, na které jsme se podepsali. V pravém rohu toho štítku byla malá tečka. Někdo měl červenou, jiný modrou - podle těchto barev jsme byli rozděleni do skupin, ve kterých jsme hráli hry a především diskutovali. Zahráli jsme si hru s kostkou a taky hru "ruce, nohy" (země se mohlo dotýkat jen určitý počet ruk, nohou, zadků nebo hlav) byla to pěkná fuška na hlavu vymyslet takovou sestavu jako třeba 3 nohy a 12 ruk, když vás je ve skupině přes deset.
Po procestovaném dni jsme byli ale už natolik unaveni, že jsme chtěli jít co nejdříve spát.
Během celého večera přijížděli další a další skauti z různých měst.
Někteří si ještě zpívali, povídali, četli. My jsme se rozhodli pro spánek

Sobota 1. 11. 2003

Do krásného slunného rána nás probudilo mluvení a štěbetaní již probuzených skautů v sále. Bylo kolem osmé hodiny ranní a tak jsme šli nakrmit naše hladové a stále se ozývající žaludky.
Po snídani a hygieně byl nástup a rozdělení po barevných skupinách.
Následoval dopolení program, který se skládal ze čtyř hlavních bodů:

Scénky
Diskuze
Rukodělky
Tělocvik

Na každý bod jsme měli asi 30 minut. Každá skupina začínala jiným bodem, abychom jsme se navzájem nerušili. My jsme začínali scénkami. Naším úkolem bylo nejdříve říct, co nás napadne při slově dramaťák. Potom jsme si pověděli pohádku o Červené Karkulce tím stylem, že každý řekl jenom určitou část a mohl si i vymýšlet, díky tomu jsme do této pohádky zahrnuli i lišku, policii apod. Nakonec jsme se rozdělili do několika skupin a tuto pohádku podle našeho vyprávění zahráli - vypadalo to velice zajímavě. Bohužel čas již vypršel a my se přesunuli k diskusi.
V tomto bodě jsme probírali jak motivovat malé vlčata a světlušky k plnění odborek, jak je učit hrou. Motivovat je např. tím, že na nástěnce vystavíme, kdo kolik odborek má splněno. Ten kdo jich má hodně, motivuje ostatní. Rozvíjet v nich jejich vlastní dovednosti (malování rukodělky, plaváni,...)
Třetím bodem byly již zmíněné rukodělky. Zde jsme vyráběli anděly, nebo kdo chtěl čerty, ale především jsme vyráběli kuřátka pro nadaci pomozte dětem, se kterou, doufám, začneme v nejbližší době spolupracovat. Není to nic náročného, postačí k tomu vata, půl skořápky od vajíčka a barevný papír. Potom už pracuje jenom naše fantazie.
Posledním bodem byl tělocvik.
Dozvěděli jsme se, jak protahovat tělo u malých dětí, co je dobré a co né pro jejich nevyvinuté svaly, šlachy, klouby,...
Také proto jsme si šli ven pár takových hravých rozcviček hned vyzkoušet, protože sami si to musíme přiznat, že jen malou většinu z nás baví takové to raz, dva, tři, čtyři - však víte jak je to otravné.
Ještě než jsme se celí hladoví vrhli na oběd, diskutovali jsme se Sojkou a Slimákem o všech bodech, které jsme právě splnili. Sojka se Slimákem jsou ve sdružení vlčat a světlušek. Povídali jsme si především o motivaci, ale taky co se pro světlušky a vlčata připravuje jako např. atletický den, divadelní šestka nebo zpěv.
Nejvíce se mi však líbila slova, která řekl Slimák a to že : "Světlušky a vlčata nejsou skauti, a proto se k nim musíme tak chovat a i s nimi tak jednat". Myslím si, že mluvil těmito slovy za nás za všechny.
Po této debatě jsme se přesunuli k obědu. Po něm následovala chvilka pauzy, potom program dle výběru. Někteří z nás šli do dír v jeskyních, jiní (jako třeba my) se vypravili na rozhlednu. Kolem půl třetí jsme vyrazili. Šli jsme směrem k lesům, které byly za městem. Cesta utíkala příjemně. I když jsme museli do kopců a bolely nás nohy, nevzdali jsme to!!! Po 6,5 km se před námi objevila rozhledna. Nahoru se šlo po 168 schodech, které byly omotány kolem rozhledny.
Na vrchu rozhledny byl krásný výhled na všechny světové strany kolem nás - to bylo velmi hezké, i když nahoře foukal vítr a byla nám i malinko zima, dolů se nám moc nechtělo především kvůli nádhernému výhledu. Asi po 15 minutách jsme přece jenom sestoupili dolů.
Tam jsme se rozdělili na čtyři skupiny po sedmi lidech. Měli jsme splnit do 19:00 hod kolem dvaceti úkolu, které se týkaly především města Blanska.
Byli jsme poslední skupinou, která vyrazila. Ptali jsme se totiž pána, který nás na rozhlednu pustil na určité otázky v našich úkolech a tím jsme si spoustu práce ušetřili. Jelikož jsme vyrazili až kolem páté hodiny, tak než jsme sešli dolů, byla již tma. Proto jsme se rozhodli rozdělit se a mezi nás rozdělit zbytek úkolů. Dohodli jsme se, že v sedm hodim sejdem u kostela sv. Martina - tam jsme úkoly zapsali a měli jsme je hotové.
Protože už asi dvě hodiny poprchávalo a my jsme byli zmrzlí, šli jsme do naší farnosti.
Navečeřeli jsme se, a měli jsme hodinu pauzu, tu mnozí z nás využili ke spánku.
Kolem osmé hodiny si nás zavolala Sojka a my jsme si opět sedli do kruhu.
Asi po dvaceti minutách jsme se rozdělili opět do skupin našich barev. Naším úkolem bylo rozvíjet diskuzi, kterou jsme měli na programu i dopoledne. Na čtyři hlavní témata jsme měli asi tak 15 minut. Za tu dobu jsme museli zapsat různé názory všech lidí v naší skupině.
První téma byla spolupráce s rodiči - vypisovali jsme výhody a nevýhody, obohacovali jsme se různými zkušenostmi. Shodli jsme, že je hodně důležité vzájemně spolupracovat a informovat rodiče a oni zase nás. Můžeme i s rodiči vyrazit na výpravu a zapojovat je společně s ratolestmi do programu. Hlavním bodem co jsme řešili, bylo pouštět nebo nepouštět rodiče na tábor. Jelikož každá skupina měla svého mluvčího, který tyto názory a postřehy četl nahlas, mohli jsme mnozí vypozorovat rozdílnost oddílů. Jeden oddíl měl názor nepouštět rodiče na tábor vůbec!!! Myslím si, že je to hloupost, protože já mít dítě 14 dní na táboře, tak bych o něm vědět chtěl. Spoustě oddílům se líbilo, že my rodiče pozveme na předposlední den tábora. Mají možnost na táboře přespat a ráno si své milované ratolesti taky odvezou a hlavně to nenaruší chod celého tábora.
Každá skupina takto řekla svůj názor a Sojka to vše zapisovala.
Dalším bodem byl nábor dětí k vlčatům a světluškám. Vyměňovali jsme si nápady kdy, kde a jak pořádat nábory. Docela se mi líbilo chození do školek tak jednou, dvakrát do měsíce a s těmi dětmi hrát hry. Dětem se to líbí a pak, až jdou do školy, tak někteří začnou do skautu sami dobrovolně chodit.
Bohužel ale ono 15 minut na takové debaty je hodně málo a tak spousta nápadů byla zamlčena.
Třetí debatou bylo téma šestníci - shodli jsme se, že by šestníci měli být především ti, kteří jsou zodpovědní a měli by jít příkladem ostatním členům šestky. Především by to neměl být družinový šašek nebo to vlče, které má pěkné hračky, a podobně by to neměla být světluška, která má nejhezčí oblečení.
Bavili jsme se jaké výhody by měl mít šestník, ale taky co by měl umět a hlavně by měl mít aspoň trochu respekt u svých vrstevníků, co by měl za úkoly, ale pořád musíme mít na paměti , že to není skaut. Proto, když píši o úkolech, myslím tím např. svolávání své šestky, nošení vlajky apod.
Posledním bodem byl přechod do skautu - zde jsme vypozorovali, že spousta oddílů z jiných měst má s tímhle velké problémy. Jedna vedoucí dokonce řekla, že teď má jít jejích 10 světlušek do skautu a ona že je tam dát nechce, protože ví, že by se do půl roku rozpadly. Myslím si, že bychom měli děti učit tomu, když budou přecházet do skautu, aby pořád byli takoví jako v družině nebo ve smečce. Hlavně bychom měli děti na přechod do skatu 100% připravit a to např. společnými akcemi se skautem (Skautský den) - tam děti skauty poznají - a potom se budou i do skautu víc těšit.
Během těchto debat nás navštívila sestra, která píše Světýlko. Radila nám jak do světýlka posílat své příspěvky, články a fotografie. V tomto stylu a náladě jsme si povídali ještě hodně dlouho do noci, až jsme z toho někteří měli hlavu jako vzducholoď.
Naše krásné posezení a podebatování skončilo kolem jedné až půl druhé hodiny ranní.
Na závěr nám Sojka ještě přečetla dva příběhy, které byly spojeny s naší činností. Na rozloučenou jsme si zazpívali píseň Chválím Tě Země má a skautský večerníček na dobrou noc.
Vysíleni a nabyti různými zkušenostmi jsme si zalezli do spacáků a usnuli.

Neděle 2. 11. 2003

Probudili jsme se do krásného rána kolem osmé hodiny a hned jsme se vrhli na snídani.
Jelikož na dnešek již nebyl žádný program a my jsme se museli sbalit a jet domů, tak tento článek ukončím a děkuji všem, co se Poradní skály 2003 účastnili.

Docela zajímavej název, že? A nejen název, další zajímavostí byla i známka této výpravy = 1.053, protože Ani se zdálo trapný, aby všichni dali za jedna.

No ale po pořádku: další, v pořadí druhá letošní výprava oddílu, směřovala do tělocvičny do Sněžného. Co se dá dělat, nikde jinde nebylo volno, tak proč ne stará klasika?
Ovšem po ubytování klasika končila a do tělocvičny se vřítil chlap v montérkách, na hlavě přilbu a začal drsně vykládat. Hned na první pohled bylo poznat, že to je chlap od fochu, ale že by s ním měl oddíl vyrazit na vrtnou plošinu uprostřed oceánu - to bylo docela drsný kafe.

Nebylo nad čím rozmýšlet, odměna za vrt dosahující až do hloubi země k černému zlatu čili ropě, byla lákavější než obavy. Obzvláště pro naše chamtivé družiny :). A tak GR (čti džejár) - zástupce naftařů z jůesej, společně s konkurencí z Ruska a šejkem odkudsi z východu spokojeně pokývali hlavami, uklidili zpět své šrajtofle a šekové knížky a se slibem že v neděli dorazí na dražbu, odešli.

Takže jsme skončili s oddílem na vrtné, ropné plošině. Následovaly hry s velice složitými pravdily - jako kdo vykope za 20 minut nejhlubší díru do země (Rysi zachránil nápad vypůjčit si ve vesnici lopatu a motyku – nevím sice, kde to ukradli, ale po skončení se tvářili že to jdou vrátit původnímu majiteli), kdo uhasí požár který střídavě hořel v jednotlivých sekcích plošiny nebo kdo odsignalizuje v úplné tmě družině součásti vrtného mechanismu.
Velký úspěch měla plížička ve tmě a mlze - největší radost z ní bude mít asi Tuldova maminka, protože Pepa neváhal proplížit zorané pole.

Neuvěřitelné výkony byly podány v odpoldením bloku s tématickým podtextem: Jak se baví naftaři. A tak formule 1 probíhaly se zavázanýma očima překážky rozmístěné po tělocvičně a bylo dosahováno neuvěřitelných časů - i neuvěřitelných boulí - to když George - patrně z bratrské lásky přestal navigovat UFOna. Podobným blokem byl tzv. únik naftaře za svou milou/milým před žárlivým tátou :))). To nezbývá než se překotit přes hrazdu, vyběhnout po lavičce, seběhnout či sjet po zadnici a lavičce, vylézt na kozu, přehoupnout se na stůl atd, atd, atd, až do cíle, kde konečně po všech trampotách dochází k hapy-endu a nechybí šťastný polibek shledání...

Při všech těchto, ať méně či více uvěřitelných, akcích se družiny dostávaly hlouběji a hlouběji a čas tak rychle ubíhal, že nastal den D, čili den dražby. Zájemci se dostavili všichni, popíjeli ať už vodku či velbloudí mléko a do toho všeho řval Méďa důvěrně přezdívaný Bořek, vyvolávací cifry. Zvláště pro klučičí družiny byly odměny zajímavé, protože mimo miliard byly nabízené ženy, velbloudi a vrtulníky. No nakonec se zájemci o vrty podělili a Rysi jakožto nejlepší vrtáci :-) skončili s 9 miliardami na kontě a ty jim vůdce blahoskloně dovolil utratit v místní cukrárně.

Naftaře čekala už jen cesta z plošiny na pobřeží, kteráž to byla dlouhá cca. 15 km, což se v mlze a podzimní sychravině nikomu moc nelíbilo, navíc když se měl ještě po cestě vařit oběd. No holt jsem hroznej kruťák, já vím. Ale proč nemůžete pochopit že z plošiny autobus nejezdí, ať se píše v jízdním řádu co chce.

Úplný závěr výpravy byl až po okružní cestě Radňovice, Slavkovice, Radešín a Bobrová. Co dodat? Známka mluví za vše (štěstí že se známkovalo ještě před chůzí do Města :)). Účast byla sice nižší - pouhých 19 členů oddílu + 7 členů PK, ale možná právě proto to dopadlo tak jak to dopadlo a navíc jsme se nemuseli dělit o miliardy s někým dalším!

Není třeba dlouhého vysvětlování - plavecká etapa probíhá už po třetí, stejně jako celý střediskový IRON SKAUT (čti ajron skaut :)).
Hodnotily se dvě disciplíny - plavání volným způsobem - buď 25 nebo 50 m - podle věku. A uplavaná vzdálenost pod vodou.
Účast nebyla zrovna nejsilnější, ale hlavní esa nechyběla a to bylo to hlavní. Škoda že přibývá těch, kteří šaškují jen na břehu (něco o tom vím, za celý dvě hodiny jsem se ani nenamočil - tedy dobrovolně).

Komplet výsledky dole pod fotkama:

Všechno začalo v pátek 14. 11., kdy jsme se v 15:45 měly sejít na vlakáči. Nejdříve nás tam bylo asi jenom pět. Pomalu jsem se začínala bát, jestli ta výprava vůbec bude, ale pak se odkudsi přihrnula spousta berušek, takže bylo po starostech. Aby jste si zase nemysleli, že nás tam bylo moc. Jelo nás 15. - 5 vedoucích - Pubu, Kangi a její psenka Džeky, Duo, Mimčo a já Dany. A 10 berušek - Bugy, Maky, Míša, Meli, Káťa, Nika, Janča, Žabka, Anička a Škráňa. Čas odjezdu se pomalu nachýlil a my mohly vyjet do Ždáru. Protože Bugy na výpravě zrovna oslavovala narozeniny, tak s sebou přinesla velkou krabici s dortem :-) (kupodivu dort i berušky cestování přežili vcelku a relativně v pohodě). Vlak do Ždáru byl docela prázdný a tudíž cesta byla velice pohodlná. Narozdíl od rychlíku, kterým jsme jely do Brna. Ten byl přecpaný. Všechny kupé obsazené, tedy všechny ne v jednom seděl jen jeden chlap, jenže to tam u něj pořádně smrdělo a ten pán měl dost vypito, tudíž jít si k němu sednout mohlo být dost riskantní. Raději jsme se usadily na chodbě, kudy se pak sice nedalo projít, ale alespoň nebolely nohy.

Konečně jsme dorazily do Brna. Honem jsme spěchaly na autobus, abychom mohly být co nejdříve na mlýně, JENŽE - první autobusák nám řekl, ať si počkáme na další, že ten jede spíše tam kam chceme. Tak jsme čekaly. Stejně byl až moc plný. Asi za půl hodiny přijel další, ten řekl, že má plno, ať si počkáme. Pomalu nás to čekání přestávalo bavit a to jsme nevěděly co nás ještě čeká. Další autobus nejel tam kam jsme chtěly a ten co jel po něm řekl, že nás nevezme, že prý někde má brát hodně lidí a že za chvíli jede další autobus (pzn. Pubu: byla to výmluva, autobusák nechtěl poslouchat bandu dětí a ještě jedna poznámka chvíle pro brněnského řidiče autobusu = 90 min. a proto nevěřte všemu co vám lidi řeknou). Už nás to opravdu přestávalo bavit. Koukly jsme se v kolik jede další - až za hodinu a půl... Tak dlouho se nám na nástupišti čekat nechtělo. Mimčo s Duem jsme pověřily hlídáním batohů a vyšly jsme do Brna kouknout na památky (mimochodem, nemyslete si, že jsme holky na nástupišti nechaly samotné. Měly tu samozřejmě společnost. Byli jí skauti ze Zlína...). V Brně jsme se vydaly na propadávající se Zelný trh, na Draka a Stínadla. Ke všemu nám Kangi řekla nějakou legendu (třeba, že na Zelňáku se občas do země propadne člověk, nebo auto a už nikdy se to nenajde...), tak to bylo opravdu zajímavé. A potom jsme se rychle vrátily na autobusák, aby nám neujel ještě tenhle autobus... Naštěstí jsme to stihly a konečně jsme se vydaly směrem k mlýnu. Vystoupily jsme uprostřed lesa a holky se raději držely pohromadě (myslím,že se trošku bály Hejkala a strašidel obývajících koruny stromů :-)). Konečně jsme dorazily do mlýna. Chvilku jsme čekaly, než nás vpustí dovnitř a potom jsme se mohly konečně ubytovat. Holky bydlely ve velikém pokoji s krbem a my vedoucí jsme se uvelebily v kuchyni (tedy spíše to byla kuchyň spojená s jídelnou).

Kolem třičtvrtě na jedenáct přijela Léňa. Po přivítání s Léňou šla Pubu holky na chvilinku zabavit. My jsme přišly za chvilku po ní, popřát Buggy a Míši k narozeninám. Potom se ještě chvíli zpívalo u plápolajícího krbu a pak zbývalo už jenom přečíst pohádku na dobrou noc a honem spát...

SOBOTA - Vstávat, je 7:45 a čas vylézt ze spacáku. Nasnídat se a vyčistit zoubky... Když jsme to všechno zvládly mohly se začít hrát hry. Tedy první, co bylo na programu, hra nebyla. Byl to test - jak moc rád se učím (Pzn. od Pubu - tento “test” sloužil k studijním účelům, proto všem děkuji za jeho vyplnění). Pak už konečně přišla na řadu nějaká ta hra.

Úkolem bylo napsat na papír dvě slova - co s čím dělám, třeba vypít čaj. Pak se slova oddělily od sebe a každé hodilo do jiné čepice. Co následovalo? Vytáhnout z každé čepice jeden papírek a úkol co nejlépe splnit. Takže nám tu vznikaly úkoly jako vypít oheň, spálit písničku a jiné "kravinky". Holkám se začalo chtít jít ven. Nedaleko našeho mlýna se pořádal “hubertus” - westernová jízda lesem na koních - a protože holčiny mají koníčky moc rády, nesměly jsme tam chybět. Přišly jsme právě včas, všechno to začínalo. Všude byla spousta koňů a na nich jezdci, potom se ozval zahajovací signál a všichni zmizeli v lese. My jsme se mohly vrátit do mlýna, kde nás už čekal oběd. Po jídle jsme se přesunuly všechny do pokojíku holek poslouchat pohádku z rádia tedy pohádky dvě - Sůl nad zlato a Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Při poslouchání nám tu vznikl malý kadeřnický salón - z rozcuchaných a neposedných vlasů za chvilku vznikly nádherné copy. Druhá pohádka se přiblížila ke konci a my jsme se pomalu začaly chystat na hru venku. Nejdříve jsme se byly podívat jaká strašidýlka se nacházejí v okolí našeho mlýna. Bylo jich dohromady šest -princezna zakletá do žabky, vodník, čert, drak, ježidědek a víly… Chudinky strašidýlka by se moc chtěly pozdravit s ostatními, ale bohužel jim jejich pošťák onemocněl a tak jeho funkci převzaly holky. Rozdělily se do třech pošťáckých teamů – Žmadi (zde byla Žabka, Duo, Maky a Anička), Pomněnky (Mimčo, Janča, Kačka a Míša) a poslední Blbečci (Bugy, Nika, Meli a Škráňa). Podotýkám, že názvy si holky vymyslely samy. A hra mohla začít. Holky si vytáhly papírek, na kterém bylo vyobrazeno nějaké strašidýlko. Nahlásily je zapisovatelkám (Léňa, Kangi a Dany) a mohly jít poštu doručit... Skóre dopadlo tak, že na třetím místě se umístily Blbečci na druhém Žmadi a jako první byly Pomněnky… A potom se holčiny šly zahřát dovnitř, do svého pokojíku a chvilku poslouchaly Pubu. Ale vyskytl se tu problém.

V kuchyni sedí víla celá ubrečená. A jediný kdo by jí mohl pomoct, jsou holky. Rozdělily se na dvě skupinky. V té první byla Meli, Žabka, Janča, Anička a Maky. V té druhé Nika, Míša, Bugy, Kačka a Škráňa. Nejdříve se za vílou vydala skupinka s Meli. U víly musejí být všechny pěkně potichu a mluvit může pouze jeden, aby vílu nevystrašily. Musí zjistit, co vílu bolí - byl to palec na levé noze. Lék na tuto bolístku zná pouze čarodějnice u kadibudek a nedá ho jen tak zadarmo - holky musely získat živou vodu od vodníčka a netopýří oko u Hejkala. Pak si čarodejnice vymyslela, že by ráda něco dobrého. Když bylo všechno pohromadě uvařila lektvar. Víle se okamžitě ulevilo a konečně přestala naříkat. Poté se holky sešly u krbu a Pubu začala s Výchovou berušek v Čechách (berušky znázorňovaly slušné a špatné chování a pozorovaly jak budou vedoucí reagovat). Když ukázaly, že se umí chovat slušně, Kangi jim vyprávěla o historii Horního mlýna.

A pak jsme si hrály na zvířátka, elektriku a konečně byla večeře. Po ní se šlo ven. Kam? To se dozvíte, až tam budeme. - Asi v půlce cesty jsme přešly do kouzelného lesa, zde nikdo nic nevidí a tak si holky musely zavázat oči a navíc musejí být pěkně potichoučku, aby neprobudily obyvatele tohoto lesa. Už jsme byly skoro na místě, holky musely překonat ještě jednu překážku - pořád nesměly mluvit. Kdo promluvil, byl oddělen od ostatních a šel nejdříve do neznáma. Vždy po jedné byly odvedeny před jeskyni, která byla ozářená světlem svíček a hrála zde hudba. Konečně si mohly rozvázat oči. Pubu jim řekla, že v této jeskyni žije Merlin a tomu musí donést 3 strašidla, která najdou u svíček... Když se zde shromáždily všechny řekl jim Merlin, že v této jeskyni je pro ně ukryt poklad a že jej mají najít. Pokladem byla krabice sladkostí, kterou našla Žabka. Teď jsme se mohly vydat k mlýnu, kde jsme si zazpívaly a pak si ještě na dobrou noc poslechly příběhy včelích medvídků...

NEDĚLE - Vstávaly jsme až kolem osmé hodiny, nasnídaly se a čekal nás náročný úkol -
zabalit si věci a uklidit naše pokoje. Když jsme to měly hotové, ještě jsme nanosily trochu dříví a vydaly jsme se směrem na autobusovou zastávku. Za chvíli přijel docela plný autobus. Řidič nebyl zrovna nadšený, že nás musí vzít, ale nestihl dost rychle vymyslet nějakou výmluvu a tak nás musel vzít. V Brně jsme na nádraží odložily batohy a byla hodinová pauza. Skoro každá si šla koupit něco dobrého k jídlu. Na nádraží Pubu potkala nějakého svého kamaráda a holky z něj byly úplně vedle. Nastoupily jsme do vlaku a frčely do Žďáru. Zde jsme přestoupily a hurá domů...

ČÍM NÁS HOLKY ROZESMÁLY :-)
Janča, před vstupem do jeskyně - A uvidím ještě maminku?
Míša, taktéž u jeskyně - To jste kvůli nám postavily?
Když Pubu odváděla Bugynu k jeskyni mezi prvníma (trest za promluvení) - Já už opravdu nikdy mluvit nebudu, já už budu hodná!
Opět Bugy, před vstupem do jeskyně - Ta jeskyně je opravdická?

Pátek (28. 11.) – Konečně je tu pátek a my se chystáme na výpravu na Devět skal. Sraz je v pět hodin u klubovny. Kolem páté se to opravdu pomalu schází, ale než tu budeme všichni, pomalu už nakládáme věci na vozík, aby s ním mohl Pepa odjet.
Po naložení věcí bychom mohli být všichni. (Vojta, Tkanička, Zuzi, Duo, Mimčo, Nika, Martin, Filda, Kuba aneb Blade, Petr, Ludva). Následuje nástup a hurá na vlakové nádraží, odkama frčíme v 18:22 autobusem. Do odjezdu je ale přece jen ještě čas, a tak hrajeme Žabí skok a Šla čarodějnice do města.
Za malý moment nám přijel autobus a my mohli v klidu odjet na Křižánky, odkud jsme se potom vydali pěšky na Devět skal. Cesta byla vážně pestrá, tma jak v pytli a my jen z jednou baterkou, které jsem se ujal já a svítil vepředu. Zhruba po hodince jsme dorazili na chatu, kde na nás čekala Tkanička se Zuzi (jeli s Pepou autem ha ha). Bylo to bezva, v chatě zatopeno, věci nanošený, čajíček byl také uvařen, no skvělé.
Po krátkém zabydlení a zbytečných otázkách mohl konečně začít 1. program - Získávání symbolů. Děti měly za úkol získat spoustu symbolů, které byly rozmístěny po cestě od chaty až k rozcestí, a které potřebovaly k tomu, aby mohly druhý den vyzkoušet hvězdnou bránu. Po tomto nepříliš náročném programu jsme se začali chystat ke spaní, tedy jen „dítka“, my měli ještě poradu na sobotu. To bylo sice hezké, ale dostat 5 vlčáků do postele s tím, aby spali nebo alespoň nedělali jako koně, je nadlidský úkol. Tak jsem to vyřešil tak, že jsem je vytáhnul ze spacáku, řekl jim, ať se oblečou a se zavázanýma očima je odvedl do sklepa. Tam jsem je posadil na lavici a nechal sedět tak 10 minut. Potom je odvedl zpátky a takovej klid jsem ještě neviděl, během chvíle spali jako neviňátka. My jsme po nějaké chvíli, až jsme probrali sobotu, zalehli také.

Sobota (29.11) – V sobotu ráno, když bylo ještě šero, se chatou rozléhalo obvyklé volaní „Vstávat a nástup na rozcvičku!“. A každému bylo jasné , že je tu nový den a to s nepěkným počasím. Ale to neměnilo nic na věci, že rozcvička byla. A jaká!
Po rozcvičce a snídani následoval 1. program dnešního dne – Vojencký výcvik, aneb buzerplac pod mým vedením. Hra spočívala v tom, že vlčata plnila moje příkazy. Běhat mezi stromy a u každého si udělat 10 kliků a dřepů. To nebylo vše. Když museli běhat kolem kadiboudy a chaty a cestou zpátky mi donést teplý čaj nebo chleba s marmeládou, tak to vážně už nebyla sranda. Jejich vysvobozením byla až svačina.
Po krátkém odpočinku následoval 2. program – Boj s Golaudama. Úkolem bylo získat tři zbraně, které jsem střežil já, Zuzi a Mimčo. Hrálo se jako obvykle s hadrakoulema a můžu vám říct, že to byly docela slušný jatka. Terén samý kameny, díry… no to byste tam museli být s náma. Nakonec se nám podařilo získat všechny zbraně. No po takovém neřestném boji nám pochopitelně vyhládlo. K obědu nám holky uvařily guláš s rohlíkem, a že nám chutnalo! Mňam.
Po poledním klidu nás čekal 3. program – Stará civilizace (sběr obrázků), hra se konala hnedka za chatou. V určitém úseku byly rozmístěny obrázky, které jsme měli získat. Nebylo to ale jen tak, bránili nám v tom tři zlouni! Jak je dostat? Klasická šátkovka. Oni si je mohli nasadit hned, my museli k chatě pro pomazání. Po hodině se podařilo získat všechny obrázky kromě těch, které bylo možné získat jen vykousnutím sirek zatlučených v zemi. Po vykousnutí všech šesti sirek jsme měli i zbývajících šest obrázků. Všichni už toho začínali mít dost, ale naštěstí tu byla jejich záchrana v podobě svačiny. S obličejem špinavým od ucha k uchu se vrháme do chaty na svačinu a teplý čaj. Také nás navštívila Pubu s Mládětem a odvezli si Zuzku.
No a konečně 4. program - Člověk nakažený virem. Aby toho nebylo málo, tak jsme cestovali na cizí planetu, kde hrozilo nakažení virem a pro naši záchranu byla jediná možná cesta - obejít pět stanovišť a získat přísady pro léčitele. Na každém stanovišti nás potkávalo samé neštěstí - slepota, ochrnutí, ztráta paměti… no škoda mluvit. Konečně ten pomatenej léčitel, co nám uvařil ten lektvar. Bylo to něco hroznýho a navíc se k nám vetřel a šel s náma i na večeři. K večeři byly super párky.
5. program spočíval ve vyhodnocení podzimní etapovky. Jen Petr neměl takové lehárko, jelikož ho čekal vlčácký slib. Sliboval na 9 skalách na vyhlídce pod mým a Pepovým dohledem. Dopadlo to úspěšně. Za chvíli jsme se vrátili zpět za ostatními do chaty.
No a zpět k programu: jako první se umístili Ludva a Petr. Hodnotila se docházka, 5p, hry, dobrovolná desítka.
A hurá do postele. Bylo to vážně super lehnout si a nic nedělat.

Neděle (30. 11.) – No a je tu neděle. Vstávalo se až v 8 hodin. A rozcvička? No ta také samozřejmě nebyla. Znáte jak to chodí v neděli - balení, úklid, svačina, drobné hry… Jo ale zajímavá byla cesta do Křižánek na autobus. Jeden v ruce prostěradlo s hadrakoulí, druhej kastrol, třetí jen malej batůžek, no prostě úžasný, výprava jak má být! Všichni jsme se vrátili do maminčiných náručí zdraví a špinaví. Všem se nám to líbilo. Tak pa pa a zase někdy.

To akci ale punc jedinečnosti neubralo. Sraz byl o půl páté u evangelického hřbitova. Než ale mohlo proběhnout rozdávání dárků a vše co k vánocům patří, následoval celý oddíl muže v kápi, který je vedl cestou necestou a sněhem nesněhem až k místu, kde se na kopci rýsovaly dvě postavy s hvězdářským dalekohledem. Než však stačily družiny vyslechnout nějakou smysluplnou část jejich dialogu, byly překvapeny příchozími vojáky a následně několik jednotlivců upadlo do zajetí. Údajně za to, že se žádný cizinec nesmí v tuto hodinu pohybovat po hradě (?). Zajatci byli nakonec osvobozeni, ale následoval ústup do klubovny. Takže snad budoucnost ukáže co a jak…

V klubovně se stůl zaplnil hromadou dárků – připadá mi, že jej jich rok od roku víc a mohlo začít rozdělování. Nejnetrpělivěji jsme všichni čekali na dárky pro oddíl. A co oddíl dostal?
Od Lišek závěsy na okna, od Veverek rychlovarnou konvici, od Jelenů lustr se stínítkem v oddílové barvě a od Rysů věšák na bundy. Od PK – hvězdářský dalekohled a sadu lakrosek. No byla toho spousta. Asi byl oddíl letos hodnej :).
Poslední aktivitou bylo pouštění lodiček se svíčkama, kde jsme se naštěstí většinou všichni drželi pohromadě.
No a pár slov na závěr, připomenutí vánočního zpívání u stromu na náměstí a v penzionu, pozvání na návštěvu roverů na zimním táboření a to bylo vše. Myslím že fajn, na přesrok bych to zopakoval.

Tradiční akce, na kterou sice ne všichni (jako třeba já) chodí za účelem zpívání, ale spíš je to možnost, jak ještě všechny známé a kamarády vidět před svátky, než zalezou ke svým rodinám a zmizí na prázdniny.
Zpívá se u stromu na náměstí – kde už tradičně bývá zima jako jako dost – a letos to nebyla výjimka potvrzující pravidlo. A také se zpívá v penzionu - tam už zima nebývá :).
I tyto akce bych ohodnotil kladně, jen příští rok do penzionu v kompletnějších krojích – zastrčených do kalhot!!!