JEDNÁ SE TOTIŽ O NARNII 3!!!!!!!

Nejlepší dlouhodobá hra oddílu za celou dlouhou historii pokračuje!!!!
Už teď se donáší zprávy o tom jak odrostlí účastníci NARNIE I a II litují, že se neúčastní tohoto boje v legendární zemi. Ale už jsou moc staří a víte jak to v Narnii chodí, jen sám velký Aslan rozhoduje koho ještě povolá a koho nikoliv...

V klubovně čekala postava, ze které se po mnoha výsleších vyklubal Gal - ten povykládal o situaci v Narnii a my se snažili dát dohromady poznatky z minulých dvou návštěv. No bylo to docela složité, protože jak všichni ví, v Narnii plyne čas rychleji... No, ale nakonec jsme se docela zorientovali a rozhodli se (jak jinak) pomoci Galovi v hledání právoplatného nástupce na trůn, místo diktátora Miraze.

Toto odpoledne jsme strávili cestováním po zasněžené krajině a setkali se s Galovým učitelem kentaurem Horským vichrem a putovali dále do SEVERNÍCH HOR. Ještě že jsme měli vozidla do sněhových podmínek, protože nástrahy a zkoušky byly různé...

Musím říct, že jsme za tento den udělali hromadu práce a i když jsme se vrátili pozdě a promrzlí, důležité je že NARNIE opět žije!!!

ZA ASLANA A NARNII!

Sešli jsme se (někdo už v myšlenkách v Narnii, ty zaostalý ještě v Quo Vadis) v naší novoměstské zašívárně (pro někoho v klubovně) ve 14:00 novoměstského času. Po nějaké době, když sme už pořádně vymrzli, nás roverstvo konečně pozvalo dovnitř. Vešli jsme do „vytopené“ klubovny a své zraky upřeli na křížence indiána (měl totiž pončo) s ruským lovcem (podle kožešinové čepky). Ne, první řádky vás klamou, byl to Gal s velkým G. Mluvil o bájné zemi Narnii a ty zaostalí už konečně pochopili, že se jedná o celoročku Narnie 3. Jeho vyprávění bylo asi takovýhle:

v Narnii vládne zlý král Miraz a ničí Narnijské bytosti. A že musí najít tři právoplatné dědice trůnu. Prej že mu Aslan poslal na pomoc ňáký Rytíře řádu zlatý lilie. No ano, to jsme přece my (kdo jinej?:-)). A tak nás poslal do vesnice Falco, tam bydlí i kentaur Horský Vichr (divné jméno,že?), která patří jemu a tam že si Miraz netroufá jít. Po vyčerpávajícím poslechu jsme se dostali ke skříni, kterou se vchází do Narnie. Měli jsme tu vesnici najít. Při naší inteligenci jsme se všichni rozběhli k Mercedesce. My jsme se sice ztratily, ale moderní technika nezklamala. Po šťastném shledání jsme se opět vydali směr Falco. Po úmorně dlouhé cestě (do Maršovic) jsme konečně našli Vichra a zeptali se ho, jestli neví, kde jsou dědicové. On řekl, že na to jeho moudrost nestačí a že máme jít za moudrými (?) sovami na jejich poradu. A tak naše „drsná“ cesta do hor začala…

Jelikož se cesta do hor neobejde bez překážek, hned na začátku tu jednu máme: musíme sjet z kopce na sáňkách (konečně nám dochází, proč je s sebou táhneme), ale každej člen jinak. A tak se to neobešlo bez pádů. Například já (Xík) sem jela hlavou dolů a holky mě pustily, tak sem to jela spíš po bradě. Docela to bolelo :-). Po pár set metrech jsme se dostali k další překážce - tentokrát musíme vézt dva členy na sáňkách po určité dráze. Ti co se vezli to měli dobrý, ale ten zbytek… Byla to sranda, skoply sme Jeleny a tak museli jet znova… :-).

Už jsme úplně vyčerpaný, jíme sníh (to sme asi neměly psát, až to bude číst Zdeny…), prostě už nemůžem a hádejte co? Ano, další překážka. Tentokrát bylo na ohradě (jestli se tomu dá tak říkat) uvázaný lano a my se za něj museli vytáhnout. Docela fuška. Áda tam pořád „básnil“, jak Maky předjela Jacka. No jo, je z Veverek…:-). Tak ale teď už fakt úplně vyčerpaný sme se doplazili skoro na vrchol (šli sme totiž na Vávrovu skálu), když tu se náhle vynoří Míra a my musíme vytáhnout jedno člena do toho zbytku kopce. Fakt hrůza! Ale my jsme šikovný a už jsme na vrcholu - i když po nějaké době…
A hurá, sme u konce. Poradu sme ale nestihly :-( Cesta domů byla skoro pořád z kopce, nic zvláštního se nestalo - akorát sme utrhly Čitě takovou tu ohrádku na sáňkách (sorry Čito) a pár lidí se vyflákalo na sáňkách, jak jeli z kopce. No, a přes Pohledec hurá domů a už jsme u naší klubovny.
Tak Severní hory sme zdolali a teď už víme, jak se cejtí Radek Jaroš…

Tábor delikventů

Možná o takovém pojmenování roverského zimního táboření by mohl nezasvěcený pozorovatel našeho pozdně prosincového počínání uvažovat. Pozorovatel zasvěcený, by naopak o tomto pojmenování nepochyboval ani chvilinku. Chcete vědět proč? No říct bych Vám to mohl, jenže je tady háček. Jak praví klasik „Co se na Zelený míli uvaří, to na Zelený míli taky zůstane.“ a my kluci co spolu na Silvestra do Podolí jezdíme, tuhle zásadu ctíme. Přesto je tu asi pár věcí, na které informační embargo neplatí a o ty se s Vámi milerád podělím. Zkusme tedy zapátrat v mé děravé paměti a uvidíme co z ní vydolujem.

Obraz první: Dám dvě ovečky za hlínu a obilí
Pokud by náhodný kolemjdoucí poslouchal u stěny týpí, patrně by se domníval, že zavítal na výroční zasedání pracovníků v zemědělství, ale skutečnost byla trošičku jiná. Vzít na táboření stolní deskovou hru Osadníci z Katanu se ukázalo být zcela zásadním rozhodnutím a bez uzardění můžu prohlásit, že nás úplně pohltila. Těžko říct kolik hodin jsme u ní vlastně strávili, ale jistý je, že jak byla jen chvilka volnýho času, už se rozkládal herní plán a letiště v týpí se změnilo v nelítostné bitevní pole. Bratrské ohledy šly stranou, každý hrál jak uměl. Ke slovu se dostaly bezcitné intriky, emocionální vydírání i chladné kalkulace. Jak to už tak v životě bývá zvraty přicházely v ty nejneočekávanější chvíle a přinášely radost a spokojenost na straně vítězů, beznaděj, zlobu a demonstrativní sebevraždy u poražených. Charakter šel zkrátka stranou, protože závod o osídlení ostrova Katan může vyhrát jen jeden.

Snad každý z nás prožil při téhle hře své světlé chvilky, ale nic naplat, musím se pochválit, protože se nám s Piškotem podařilo sestavit smrtící tým, (no upřímně řečeno i smrdící, ale to teď asi není důležité) jenž porážel ostatní soupeře rozdílem ligy, až oni nešťastní chlapci, zdeptaní vlastní neschopností, odmítali s námi hrát. I když byla v týpku letos ještě celá řada dalších dobrých her, Katanskému šílenství se už těžko něco přiblíží. (leda snad táboření příští rok, až seženu k Osadníkům rozšiřující sadu :-) ) Do tohohle obrazu patří určitě i vzpomínka na Kajmana, který se dokázal vždy mihnout kolem jakéhokoliv herního plánu a způsobit na něm neuvěřitelný zmatek. Na mapách se najednou objevovaly obrovské armády, bohatství z pokladnic záhadně mizelo, aby se objevilo v místě a čase kde ho nikdo nečekal. Stačilo, když se od herního plánu kterékoliv hry ozvalo hromadně výhružné „KAJMANE!!“ a každý hned věděl kolik uhodilo.

Obraz druhý: a jedééééém
I když sněhu nebylo letos nijak přehnaně, i jízda po zmrzlé trávě má svoje kouzlo. Nahoře na kopci sednete na sáně, pořádně se rozjedete a než se kdo naděje už je tu první překážka. Tou jsou ostatní jezdci, kteří pochopitelně nemají na práci nic lepšího než se snažit ostatní sáňky na kopci zlikvidovat, nebo je aspoň nasměrovat do neprostupného křoví. Překonali jste tuhle překážku a projeli bez úhony houfem psychopatických sáňkařů? Ještě se neradujte, další překážky teprve čekají. Pokud se Vám čistě náhodou podaří nevletět pod kopcem do všemi milovaného křoví, je tu zatáčka, která Vás jistojistě vynese do hustého lesa. Cože? Že jste projeli zdárně i tu? No v tom případě vás ještě čeká smrtící ZŽS (Zóna žlutého sněhu – vysvětlení dále), nicméně pokud se vyhnete i jí, je před Vámi už jen poslední úkol a to nenaprat to do boudy či nevjet do řeky, protože letos to opravdu sviští. A pokud jste se mnou přežili až sem, můžete si gratulovat, máte za sebou první sjezd. Že se Vám zlomily sáňky? Ale jděte, kdo by se s tím zatěžoval, vždyť stačí jen popadnout igelit a vzhůru dolů. Je pravda, že jisté partie těla při tom docela trpí, setkání s křovím pod kopcem bývá až nepříjemně intimní, ale za tu srandu to rozhodně stojí.

Jo slíbil jsem ještě vysvětlit tu ZŽS, tak aby se to nezamluvilo. Zóna žlutého sněhu je zvláštní meteorologický úkaz projevující se každoročně ve vzdálenosti cca 15 metrů od týpí a to jak již název napovídá, právě změnou barvy z klasické bílé na žlutou. (tedy s čestnou výjimkou Severočeského kraje, kde padá žlutý a jinak barevný sníh každou zimu a nikoho to už nepřekvapuje) Přední světové kapacity se předhánějí ve snaze osvětlit tento neobvyklý úkaz, ale my, co už máme pár let táboření za sebou, víme jak to doopravdy je. Inu co bych Vám nalhával, v noci je to zkrátka na záchod strašně daleko a navíc je většinou hrozná zima, ještě ke všemu jsme tam samí kluci, takže jakýpakcopak. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že je ZŽS poněkud nešťastně umístěna v zóně nejčastějšího průjezdu sáňkařů. My ostřílení táborníci o tom ovšem víme, takže si dokážeme včas přibrzdit a tak zůstává průjezd ZŽS doménou návštěv, které se rozhodnou pokoušet na kopci své štěstí. Prim v tomto trendu hrála letos asi Viky, která vymetla ZŽS parádní bouračkou a já jsem si asi právě zadělal na problém, když tak o tom přemýšlím :-)

Obraz třetí: dobrý den, sportu zdar, fotbalu zvláště
Kromě vysedávání u ohně a řádění na kopci, je každoročně zimní táboření také svědkem celé řady sportovních utkání. Ať už jsou týmy složeny jakkoliv, všichni se do vzájemných zápasů vrhají s nadšením a bojovností fotbalistů čtvrté vesnické ligy, zkrátka kdo byl někdy svědkem souboje například mezi FC Laškovičky a Kometa Horní Dolní, ten si dokáže představit, jak kruté bitvy na hřišti probíhají. K tomu je ještě nutné připočíst ještě fakt, že se hraje na sněhu a že s fauly si nikdo neláme příliš hlavu, prostě jen další důkaz toho, že některé sporty jsou záležitostí pouze pro drsný kluky. Toulavé vlče: přijď prvního slunce měsíce dlouhých nocí ve dvě hodiny po poledni ke Strážním ohňům. Samostatnou kapitolou jsou pak noční utkání, kdy si člověk musí dávat pozor opravdu na všechny a všechno, protože v dobrém úmyslu Vás velmi často zkramlí i vlastní spoluhráč. Kromě klasického fotbálku proběhlo na letošním táboření i několik zápasů v lakrosu, mám pocit že se tábořištěm mihlo i frisby ale jistej si tím nejsu. Bumerang se naštěstí zlomil hned první den a pokud se ptáte proč naštěstí, tak vězte, že bumerang se v Kajmošových rukou stává naprosto nevypočitatelnou zbraní, před kterou si v okruhu dvou kilometrů od tábořiště nejste nikdy jistí.

Obraz čtvrtý: noční hlídka
To si takhle v klidu pochrupkáváte ve spacáku, když s Vámi někdo neurvale zalomcuje se slovy: „Máš hlídku“, což kolem třetí hodiny ráno vždy potěší, že? Povinnosti hlídky jsou velmi jednoduché – udržovat roztopený ohniště v týpku a občas hasit hořící kamarády, to když se nějaké žhavé jiskře příliš zalíbí u někoho ve spacáku a nechce se jí vyhasnout. Pokud k tomu připočtete oči plné kouře, vychází z toho všeho dohromady docela pěknej opruz. No a vzhledem k tomu, že jsme kluci vynalézaví a líní, a teploty se letos pohybovaly i v noci okolo nuly, nebylo nic jednoduššího než se na hlídky vykašlat a nechat oheň vyhasnout. Ráno je sice trošku zima, ale človíček se zase vyspí na čerstvým vzduchu. I tak ale noční hlídky k táboření patří a pokud bude příští rok trošku větší zima, určitě jim neujdeme.

Obraz pátý a poslední: není ohně bez kouře….
…a proto vždycky tak strašně smrdíme. Je to tak, kouřové aroma se stává nezaměnitelným poznávacím znamením všech, kdo se táboření účastní a to dokonce až do té míry, že první věta několika mých spolužáků kteří mě potkali ve škole byla: „tys byl zase přes Silvestra pod stanem, co?“ Občas se mě někdo zeptá co na tom vlastně vidíme, strávit pět dní v kouři a zimě a blbnout při tom jak malí kluci. Co jim mám odpovědět? Pokud si vedle mě nelámali hlavu s tím, jak povýšit právě tuhle vesnici na město, když člověku chybí zrovinka to zatrolený kamení, který potřebuje, neřítili se spolu se mnou v igelitu na skokánek, neslzely jim oči když vešli do týpí, pokud si nepropálili spacák a neroztavili podrážku na botech, nemůžou to asi pochopit. Věřím tomu, že ti, kteří tohle zažili, to chápou a vyrazí za rok zase, takže nashle (snad) ve stejné sestavě.

Obrazů v mojí hlavě zůstala ještě celá fůra, určitě by Vás zajímalo i to, proč se letošní táboření jmenuje „Drobný vynech 2004“, jak se z Adama stala absolutní nula, nebo co všechno vyvádí Zuzka když to přežene s jablečným moštem, ale to už bohužel nemůžu sloužit, protože jak jsem říkal na začátku: „Co se na Zelený míli uvaří, to na Zelený míli taky zůstane.“

fotky

Protože k čekatelským a hlavně vůdcovským zkouškám je třeba osvědčení o zdravotnickém kurzu, tak Pepa nelenil a přemluvil pana doktora Macha a Evu Havlíkovou ke spolupráci.
První setkání se konalo 10. 1. 2004 v klubovně Bílého štítu. Účast byla slušná, hromada novoměšťáků - potěšili mě ti, kteří dorazili nepovinně - Xík, Jack, Martin, Laky, Šimi - no snad jsem na nikoho nezapomněl. Dále účast byla i ze Žďáru a Bystřice a + jeden můj civil :).

Pan Mach (Lakyho táta) vyprávěl úplně skvěle, měl připravenou prezentaci, která se promítala na plátno a hlavně jsme ocenili i několik fotek přímo z akce. Docela chuťovky otevřené zlomeniny atd. Když už začala pozornost upadat, natrénovalo se obvazování pod vedením Evy Havlíkové z Pohledce. A pak znovu zpět k teorii.
Myslím že ve 14:00, kdy jsme končili, měli všichni hlavu jak pátrací balón.
No příště už bude určitě víc praxe, ale bez teorie se to holt neobejde.

Jen před pár desítkami minut skončil další střediskový sněm. Ten slouží k tomu, aby se nejméně jednou za 3 roky opět rozhodlo o střediskových funkcích.
Průběh byl velice důstojný :), účastníků bylo 14 - překvapil Císko s Martinem, kteří se přišli podívat.
A výsledky jsou takovéto:
Po velkém boji o post střediskového vůdce zvítězil br. Jiří Janíček nad br. Josefem Krupicou,
Zástupce vůdce střediska - br. Josef Krupica
Hospodář - Miroslav Fuksa
Pokladník - Martina Zítková
atd. atd.
No a máme to snad na tři roky za sebou. Jo a kdyby někdo chtěl kandidovat do ORJ, tak má možnost - nejvíc by bylo potřeba výchovného zpravodaje :).

Sešli jsme se v 18:00 zase novoměstského času (ten kdo četl už můj jeden článek, tak ví o co jde) na autobusáku. Zdeny zavelel svoji oblíbenou větu: Nástup oddílu! a už sme se šinuli na zastávku číslo ? (nemůžu si pamatovat všecko, ne?). Jeli jsme do Český Svratky.

Vyhrnuli jsme se z autobusu a vykročili pravou(?) nohou ke škole. Najednou jsme uviděli bránu osvětlenou Tikkami. Ano, byla to brána do Narnie - skříň se jim tam asi nechtěla tahat… A když jsme do Narnie vešli, objevil se tam Gal s Velkým G (teda aspoň myslím,že to byl on). Ptal se nás co chceme, a tak jsme dali po delší době obsah dopisu od Aslana. Chtěl po nás to pírko, co sme dostali od Kentaura Vichra, ale my ho zapomněli doma u Albiho. No nic.

Zabydleli jsme se a šla se hrát první hra. Měli jsme získávat kartičky pěti barev a ty jsme získali tak, že jsme museli získat žetony v lese, kterej hlídali nějaký „záporňáci“. Každej žeton znamenal střely, kretejma jsme potom získávali kartičky. Už se mi to nechce vysvětlovat a tak už to dál nepíšu. Šli jsme zpátky do školy a večeřeli každej co má. Potom jsme se sešli v jídelně a tam nám Piškot ukázal, o co se budem celej rok snažit. Budem sbírat kartičky do Narnijskýho alba. A ty kartičky si budem kupovat za stopaře, který získáme za hry, bodování,…

Poté jsme se vydali na radu moudrých sov. No, nepřišli my moc chytrý. Jedna pořád něco říkala a ty ostatní pořád jen říkali: věru, věru, huhuhuhuhu. Ale aspoň to byla fakt sranda. Slíbily nám, že nám pomůžou najít Riliana a ráno, že přijde jeden průvodce. A tak jsme je opustili a šli spát.

Ráno jsme se vzbudili dost brzo (podle mýho vkusu) a běželi na rozcvičku. Nasnídali jsme se a naučili jsme se lítat na sově. Vypadá to asi takhle: vlezete do spacáku, rozepnete zpětnej zip a prostrčíte jím nohy. Jinak ten spacák celej stáhnete, aby vám byl vidět jen obličej. Doporučuju vyzkoušet,je to fakt sranda. Tak jsme nasedli na sovy a „letěli“ jsme za Šklíblatíkem, kterej nám pomůže vyvést nás z bažin. A tak jsme letěli (myslim, že byl krásnej pohled na 20 lidí zakuklenejch ve spacáku…). Doletěli jsme k rybníku a tam Šklíblatík už lovil ryby. Řekl,že nám pomůže, jen když rozděláme oheň. A tak jsme začli rozdělávat. Překvapivě jsme to vyhrály my - Veverky - asi za to může ten podpalovač… Tak Šklíblatík se dozvěděl, že umíme rozdělat oheň a ohřát se, a mohli jsme jít zase zpátky do školy (aspoň myslím).

Ve škole jsme hráli Zdenyho hru “Ryby”. Měli jsme vždycky najít rybu, kterou nám řekl a ta byla v určitém sektoru. Museli jsme na ní mít návnadu. A co je to za návnadu, nám řekli dva…(už nevím,jak se jmenovali). S tou návnadou říkali oba pravdu, ale s těma sektorama už ne. A ještě tam byl “strašně” složitej příklad, kterej vypočítaly jen Lišky a už nemusely chodit pro návnadu. Po týhle hře následoval oběd. V poledňáku jsme dostali za úkol pojmenovat ty ryby, který jsme hledali. Pár lidí (hoky z naší třídy a ještě pár jedinců) jsme hráli přestřelku. Je to fakt sranda. Po našem oblíbeném poledňáku jsme zas hned museli jít ven.

Šli jsme na “hřiště”, na který byl vstup zakázán. Toho si ale nikdo nevšiml, až se pak přiřítil náš milý vůdce a museli jsme odtud vypadnout. No a než se přiřítil, tak jsme museli uválet co největší kouli ze sněhu. Když sme teda vypadli, tak jsme šli na ňákou louku a tam ty koule váleli zase. Ale teď jsme z nich postavili kruh a hráli hru: Boj o lžíci? No, moc se nám to nedařilo a tak jsme si zahráli klasickou koulovačku. Naše družstvo vyhrálo(chacha). Šli jsme se zas převlíct do suchýho a hrát Adamovu hru. Zase byla venku. Měli jsme si jako družina udělat z vazaček kruh o průměru asi 2,5m. Dostali jsme různé části výzbroje pro rytíře a o ně museli bojovat. Byla nám strašná kosa. Po skončení hry jsme šli do školy a tam už naštěstí zůstali.

Miky se ujal vůdcování, protože Zdeny i Piškot odjeli. Stěžoval si, že strašně řveme (konkrétně já a Pidipája) a tak jsme drželi 2x 10 minut ticha. Vydřželi jsme to, ale až na podruhý.

Hráli jsme odpočinkovou hru. Měli jsme si na papír nakreslit plán cesty přes bažiny. Má to moc složitý pravidla, nechce se mi to vysvětlovat. Jen přes smůlu to vyhrály Lišky - holt měly víc štěstí než my. Ale byla to fakt sranda. Po týhle hře sme si vařili večeři. My jsme měly bramborovou kaši a vařila jí Pidipája - expert na vaření kaší. Místo aby dala jeden sáček kaše do 400ml vody tak tam dala oba dva. Připálila to a strašně to smrdělo. Ale nakonec se to dalo jíst.

Následovala Miryho hra. Všichni (skoro) si mysleli,že to bude zdravověda. Ale omyl! Měli jsme se rozdělit do dvojic a luštit zprávu, ve které se dozvíme, co šklíblatík ztratil na cestě přes bažiny. Ztratil lékárničku. Potom už nevím co bylo, ale večerka se nám nějak protáhla (no jo, nebyl tady Zdeny). A za to, že jsme neposlechli, tak jsme šli ještě v noci běhat. Ale jen někdo. Já byla mezi nima. No a potom jsme zalezli do spacáků a šli spát.

Ráno jsme museli vstávat už v 6:00. Hrůza! No a dělali jsme to, co se obvykle v neděli dělá - uklízeli jsme a balili. A pak jsme se vydali vstříc autobusové zastávce. No a už jsme byli doma. Šli jsme do Billy a tam se nás ňákej chlap ptal, jetli se jdeme podívat na prezidenta…(?) :-)

Nedělní odpoledne patřilo opět IRON-SKAUTovi. Bohužel se stáváme stále lenivějšími nebo prostě lyže asi nejsou náš obor (počkejte na zimním táboře, já vám dám!) - prostě účast nebyla zase úplně největší.

To rozhodně nevadilo třeba takové Báje, která suveréně zvítězila ve své kategorii obsazené jednou závodnicí :). Pavlínka - Brian se také nezlobila že Žofka měla zrovna nějaké závody :). No kdo se účastnil, stopaře na oddílovce ho rozhodně neminuly a věřte že v budoucnu co se týče sportu bude hůř :).

Výsledky budou dodány později, tak teď mrkněte alespoň na fotky.

Je to tak, stárneme a nikdo nás před tím nezachrání. Jak se píše v jedné knize: "všichni máme smrtelnou nemoc" - já tedy doufám že oddíl ji nemá a že nás všechny přežije. No ale dost filozofování, zní to nějak pesimisticky a to jsem rozhodně nechtěl.

Jak to tedy začalo:
Na oddílovce obdrželi rádcové obálky, na kterých byl pokyn k otevření až na neděli 18:00.
Docela mě zajímalo, kdo na to zapomene, ale zdálo se, že nikdo z rádců "nezakotvil", takže v nedělní večer se rozjely družinové štafety:

Kdo můžete, tak v pondělí 2. 2. sraz v 16:30 v klubovně - délka trvání této mimořádné akce do 30 min.

To že by to mohlo mít souvislost se založením oddílu došlo až Cískovi, když jsme stáli v kruhu okolo stolu s dortem - se zavázanýma očima.
Takže jsme šátky rozvázali, každej popřál oddílu nějaký to přání a společně jsme sfoukli těch 14 svíčiček. No a pak už se jen hodovalo a šupajdilo domů, vlastně většina do různých kroužků, jejichž začátky obětovali kvůli této akci. To mě budou mít na ZUŠce rádi :).


TAKŽE HODNĚ ZDRAVÍ ODDÍLE - TO JE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ - ŽÁDNÉ OSLABUJÍCÍ NEMOCI A ŠPATNOU NÁLADU!!!

Haló haló, tady osazenstvo roverského zimního tábora - akce, která zatím nemá v historii našeho střediska obdoby. Co že se tady děje? No je pravda, že je nás o něco míň, než jsme doufali, ale musím Vás ubezpečit, že i rodinná atmosféra má něco do sebe. Stálých účastníků se nakonec sešel celý půltucet a to Tkanička, Dany, Klakson, Viky, Verča a moje maličkost, i když stále očekáváme ohlášené zástupy návštěv. První seznámení s okolním terénem, proběhlo hnedle poté, co jsme se na Blatinách objevili, protože chatu stále obývali naši předchůdci. Nezbylo než vyrazit na Drátník, protože všechno je přeci lepší, než trávit svůj drahocenný čas v místnosti plné rozjíveného oddílu. Zásadním objevem této cesty pak byla Milovská rekreační oblast, respektive tři druhy kolotočů a houpačky, na nichž jsme strávili dobrou půlhodinu.

Po návratu jsme se vrhli na pilné studium plánků, protože usedlost horoškoly, ve které se nacházíme, připomíná svou složitostí a rozlohou středně velký středověký hrad. V naší ložnici jsme trošičku stísnění, ale jedná se spíše o psychickou záležitost, protože je třeba uznat, že místnost o rozloze zhruba 120 metrů čtverečních by šesti lidem přeci jenom měla stačit. V noci se pravda trošku bojíme, protože na svého nejbližšího souseda většina z nás nedohlédne, nicméně co se programů týče, má naše hala své výhody. Navíc jsme v jiné budově než oddíl, takže můžeme dělat bugr i v noci dle libosti a nehrozí nám, že budeme někoho rušit, či že dostaneme saigon od vůdceho.

A co že všechno máme za sebou? No po dvou dnech už víme spoustu věcí.Víme, že se můžeme houpat na houpačkách klidně půl hodiny, ale když zavřeme na chvíli oči a zakloníme hlavu, bude nám nejspíš docela špatně. Víme už taky, že rozdělat oheň ve sněhové bouřce, není vlastně vůbec žádný problém. Problém už ale může být, pokud máme tenhle hořící oheň přenést kilometr do prudkýho krpálu a při tom se pokud možno ještě nepopálit. Víme už také, že i když je polarteková mikina geniální věc, zrovna při takovéto činnosti, to není úplně ideální oblečení. Umíme postavit most přes řeku Kwai (i když jen ze špejlí) a potom ho zbořit antidepresivním míčkem. Víme jak těžký mají život osadníci na ostrově Katan, a jakou cenu může mít někdy troška kamení. Poznali jsme, jak těžké je najít cestu, když je tma, vichřice a zima a kolik síly je potřeba, aby se člověk dostával dál za svým cílem, i když jsou kolem závěje po pás. Dozvěděli jsme se, proč se medvídek Pú jmenuje medvídek Pú a ne pan Novotný, i jak spolu s Prasátkem postavili dům pro Ijáčka, zkrátka jsme už mnohem chytřejší, než v neděli. A to je taky pro dnešek všechno.

V úterý připadla na osazenstvo roverského tábora služba v kuchyni. V praxi to znamenalo, že budeme vstávat nechutně brzy a budeme muset namazat asi šest a půl miliónu rohlíků s marmeládou, což se také nakonec stalo. K obědu měla být rýžová kaše a už po nastudování receptu nám začalo být jasné, že to nebude jen tak. Bylo tam zkrátka až příliš moc věcí, které bylo možné pokazit – pokud by se nám totiž podařilo uvařit správně rýži, zbývalo ještě nepřipálit dvanáct litrů mlíka, který bylo potřeba uvést do varu, no a aby toho nebylo málo, celé to mělo mít ještě kašovitou konzistenci a alespoň nějakou chuť. To že se nám podařilo v naší alchymistické laboratoři vyextrahovat jídlo které bylo nejenom poživatelné, ale i chutné, považuji za jeden z největších úspěchů naší týmové spolupráce. Kuchyň pak sice nějakou dobu vypadala jak po výbuchu, ale to nebylo nic, co by nespravila půlhodinka úklidu.

Odpoledne se pak neslo ve znamení zdravotnického kurzu, kde jsme se rozdělili na dvě poloviny, z nichž jedna (já, Verča a Dany) šla zraněné hrát a druhá (Tkanička, Viky a Klakson) se je pokoušela léčit (i když v konečném důsledku se jednalo spíše o pokus o rafinovanou vraždu). Spolu s Dany se nám podařilo vytvořit zdatně spolupracující tým, když Danuška rozkládala psychiku ošetřovatelů svými hysterickými výlevy, zatímco já jsem konal totéž za pomoci impozantně krvácejího pahýlu ruky. Jó, výbuch plynu je prevít a nutno uznat, že pohled na chodbu plnou zkrvavených lidí musel slabší povahy trošičku rozložit. Večerní program jsme strávili společně s oddílem na přednášce o drogách a i když to bylo velmi inspirující, nakonec jsem si žádnou nevybral a Vám vřele doporučuju totéž.

Středa je v historii zapsána jako den výletu, kdy se naše malá skupinka, posílená Boudou a Jíťou vydala na Devět skal. Aby ovšem cesta nebyla tak úplně jednoduchá, rozhodli jsme se pro hřebenovou verzi túry (přes Malinskou a Lisovskou skálu), i když jsme tušili, že bude poměrně náročná. Hned první výstup na Malinskou, který jsme absolvovali kolmo na vrstevnice, místy i po pás ve sněhu a většinu času i „na přední“ náhon, nás v tom jen utvrdil. O náročnosti cesty svědčí snad i to, že jsme oněch šest kilometrů šlapali zhruba dvě a čtvrt hodiny a to jsme se nikde neflákali. Na Devíti skalách jsme se vydrápali na nejvyšší vrcholek a pak obsadili za účelem svačiny verandu nedalekého srubu. Ve chvilce jsme tam ovšem parádně vymrzli a tak nezbylo než rozproudit ztuhlou krev chvilkou běhu. Na zpáteční cestě jsme ještě oprášili pár klasických „blboher“ a Jíťa se nám pokoušela vyprávět vtipy, jejichž pointy však likvidovala se zručností zkušeného vraha. Těsně před chatou se pak rozpoutala krutá sněhová bitva, ve které nikdo nezůstal nikomu nic dlužen, takže na oběd jsme dorazili někdy po druhé odpoledne jak sněhuláci.

Polední klid se podle všech předpokladů protáhl, protože naše unavená tělíčka nás zkrátka odmítala poslouchat a vyvíjet nějakou činnost. Já dokonce dostal svačinu až do postele, což byla milá pozornost, na kterou by si jeden dokázal rychle zvyknout. Čas do večeře jsme pak věnovali přípravě noční hry pro oddíl, kterou jsme občas proložili nějakou blbárnou. Večerní program nám zpestřil žďárský farář Šagi svými diáky a povídáním o Indii. No a zatímco by normální lidi zamířili přímo do spacáků, nás čekala ještě už zmiňovaná noční hra. Zatímco já, jako nejvyšší sluha dědy Čase jsem neměl roli nikterak těžkou, popadli moji podřízení katany, a vyrazili stíhat oddíl do okolí. Nutno vyzdvihnout výkon masové vražedkyně Viky, které se podařilo družinu Veverek téměř vyhladit. Asi u ní měly ještě nějaký vroubek z dob jejího rádcování, nebo co. Pravdou je, že ani ostatní kati nezůstávali nijak pozadu a tak se nakonec sešla v jeskyni dědy Čase pěkná řádka mrtvol. Mrtvolky už začínaly pomalu, ale jistě smrdět, když se do hry vložil Aslan, který (pravděpodobně poučen zdravotnickým kursem) provedl ukázkovou resuscitaci, takže do hajan odešel oddíl v kompletním složení a spacáky čekaly i na nás. Abych nezapomněl, ve středu rozšířily naše řady ještě Duo a Mimčo.

Čtvrteční program byl zahájen bratro(sestro)vražedným utkáním ve sněhovém lakrosu, při kterém byl náš tým (já, Tkanička, Dany a Viky) potupně deklasován druhou partou (Verča, Klakson, Duo, Mimčo) a to s výsledkem, který raději nezmiňovat. Karta se ale obrátila, když jsme v roli mravenců začali prozkoumávat pole plné zrádného sirupu, kde se nám naším výkonem podařilo vzpomínky na potupnou prohru vymazat. Následná hra (Krokodýli na sněhu) byla kooperační, takže nebylo vítězů ani poražených, i když my, kteří jsme byli roztrháni hladovým krokodýlem, to vidíme přeci jenom trošičku jinak.

Naším velkým úkolem pro tento den byla tvorba velkého zeleného hada (no z povahy legendy spíš hadice) a příprava na boj s princem Rilianem. Jak je dobrým zvykem, časově nevyšlo všechno úplně ideálně, takže jsme prostoje vyplňovali zpěvem a nevyčerpatelnou zásobou nejrůznějších „blboher“, v důsledku čehož scházel celý roverský tábor na odpolední svačinu za zvuků „cink, cink, cink, tdm, tdm, tdm, cink, cink, cink“, přičemž oddíl si o nás pravděpodobně myslel, že jsme se s definitivní platností zbláznili.

Boj s Rilianem byl opravdu tvrdý a i když se už několikrát zdálo, že had Riliana skutečně nakonec zardousí (čímž by způsobil nemalé starosti programovým :-) ), podařilo se nakonec princovi hadici rozsekat na cimprcampr. Z jednotlivých částí hada pak byli vysvobozeni poloudušení roveři, kdy nepochybně nejhůř dopadla hadova hlava, která vypadala jak kdyby strávila poslední hodinu v sauně. Při souboji jsme měli největší strach z Rilianova meče, který dokázal dopadnout opravdu tvrdě, takže jsme celý souboj raději natrénovali a princi několikrát vysvětlili, do kterých částí hadice může sekat naplno, a které jsou skutečně „živé“. Rostík tvrdil, že všechno chápe, takže vážně nevím, kde se na mém zadku vzala ta děsivá modřina, ale na druhou stranu to není nic, co by mě překvapilo :-)

Po opravdu opožděné večeři následovalo povídání o tom, jak se tábor vydařil, rozhovor o věcech které se povedly a které ne, no a pak už nezbylo, než si sbalit to nejteplejší co jsme s sebou měli a vyrazit na nocleh ven. Vzhledem k tomu, že to byla akce naprosto dobrovolná a že venku bylo kolem -10ti stupňů, uléhali jsme nakonec do postaveného stanu v půl druhé ráno jen tři (já, Verča a Viky). Viky sice ještě chvilku brblala, že si představovala, že jí bude pořádná zima, a že bude spát bez spacáku, ale za chvíli zalezla i ona. Zhruba každé dvě hodiny jsme se ujišťovali, že všichni ještě žijeme a že nikdo není příliš zmrzlý a rána jsme se nakonec ve zdraví dočkali, i když o tom, že bych se vyspal dosyta, nemůže být ani řeč. Každopádně to byla dobrá zkušenost ve všech směrech a s Veronikou jsme s potěšením konstatovali, že ještě nejsme úplně staří :-)

V pátek jsme si střihli ještě jedno kolo Osadníků, ze kterých se pomalu, ale jistě stává kultovní hra a pak už nezbylo než uklízet, uklízet a uklízet. Prostě ta klasická a smutná část, o které se mi ani nechce psát.

Jaký byl tedy první roverský zimní tábor? Pokud můžu soudit podle reakcí účastníků, vypadá, že se vydařil a k tomuto názoru se můžu jen připojit. Na otázku jestli měl smysl se zeptejte těch, pro které jsme s Veronikou program připravovali, ale pro mě to byl jednoduše parádní týden. Moc se mi líbila i spolupráce s oddílem (jedno místo, oddělené programy), která byla aspoň podle mě prospěšná pro obě strany. Každému z účastníků RZT patří můj velký dík za námahu, kterou do jeho úspěšného průběhu vložil, a jak to tak zatím vypadá, neslyšíte o nás naposledy. Takže za rok doufám nashle... a klidně i dřív

Z oka mi spadla řasa, já ji hodil do výstřihu a přál si vidět medvěda na vlastní oči. Nefungovalo to a já se musel spokojit s tesaříkem alpským, aspoň něco. Když hvězda spadne můžete si prý také něco přát, to funguje podobně jako, že mě náš pes poslouchá, když mu zavelím „volno“, aspoň něco. Několik let opakuji na radách „PeKáče“ (pracovního kruhu), že chci bejt kuchařem a letos mě bylo dovoleno vařit na zimním táboře, aspoň něco. 

Možná si řeknete „no a co?“ , ale pro mě je to úspěch vskutku životní, hodný zápisu do mého „curicula vitae“. Má trpělivost zvítězila nad mou pokřivenou pověstí co se dodržování času a některých hygienických návyků týče. Rok co rok sem se setkával s diplomatickou odpovědí „a kdo by dělal nástěnku, Miky?“ což oproštěno od diplomacie a dlouholetého kamarádství znamená něco jako „no jasně, dáme tě do kuchyně a obědváme se západem slunce placku, která scestovala podlahu kuchyně křížem krážem.“ A tak nezbývalo než starat se o nástěnku a zkusit štěstí v konkursu na kuchaře až se rok s rokem sejde. „Rok opice“ dostál své pověsti a já směl s kuchařskou čepicí na hlavě vstoupit do kuchyně a vyměnit tak nástěnkářské fixy, špendlíky a nůžky za velký hrnce, kamna na dřevo, lis na česnek, škrabky na brambory, nože,… píše se rok 2004 a oddíl Naděje „je tedy na zimním táboře bez kuchaře, potažmo bez jídla“ (vidíte, tuto vsuvku sem dopsala kamarádka, když jsem si na chvíli od psaní odskočil a já ji tu nechám jako potvrzení mých předešlých slov, že má cesta do kuchyně nebyla hladká mouka, pardon, ach ta profesionální deformace, chci říct nebyla hladká). Takže píše se rok 2004 a oddíl Naděje má na zimním táboře nového kuchaře, toto uvádím jen pro ulehčení práce novinářům světových kulinářských magazínů pro případ, že by se mnou chtěli dělat interwiev a chtěli si o mně v rámci přípravy něco zjistit.

Takže, ať hvězdy i řasy padaj a vám se splní přání jako mně, teda aspoň něco. A nezapomeňte, trpělivost vařečky přináší.

Zítra díl druhý: Hodina mezi snídaní a večeří, ve kterém se podělím o mé první zkušenosti
z místa činu. Dobrou chuť.

Původně to opravdu byla oddílová akce, kdy jsme (teda vlastně Piškot) si zamluvili bazén jen a jen pro sebe, ale postupně jsme to převedli na další setkání zdravotnického kurzu s výukou záchrany v bazéně.

Takže se tam sešlo docela dost lidí. Ne tedy všichni, protože pár jedinců si myslí, že když stejně nebudou dělat závěrečné zkoušky, tak je jim to k ničemu - podle mě tedy papírem ještě nikdy nikoho nezachránil, ale to je jedno - to už jsem překousl, ať si dělají co chcou.

Né že by z nás hodina a půl udělala záchranáře na vodě - to rozhodně ne. Kdo neumí pořádně plavat, tak nemá šanci vůbec a i dobrej plavec si musí setsakramentsky rozmyslet než pro někoho skočí.

Takže jsme také trénovali jak dopomáhat unavenému plavci - v různých kombinacích, jak se správně rozcvičit, co to vlastně tonutí je atd. No docela užitečná lekce. Navíc jsme se vycachtali, zablbli, takže dobrý :).

Josefská dílna je docela tradiční akce, kterou pořádá taky jeden Josef a to Josef Krupica – neboli Býk. Ten nelituje času ani pohonných hmot a sveze pokaždé do kulturáku v Pohledci hromadu lidiček vyznačujících se tím že jsou na rozdíl ode mě neuvěřitelně manuálně zruční. A právě proto se v kulturním domě sejde další hromada lidiček, co chcou něco okoukat a vyzkoušet a to je v podstatě celá pointa této akce.

Takže letos bylo možno vyzkoušet tyto aktivity: roubování stromů, pečení buchet, řezbaření, malování kraslic, modelování z hlíny, batikování, drátkování, práce na hrnčířském kruhu no a určitě ještě hromada dalších činností, které si bohužel už nevybavím.

Já raději (i když nevím jestli raději) trávil čas v horních patrech, kde probíhala jedna mimořádná schůzka účastníků zdravotnického kurzu. Vlastně ani tak nešlo o schůzku jako takové závěrečné a neplánované přezkoušení. Situace byla následující:
- frekventant otevřel dveře, za nimi 4 „mrtvolky“ s různým poraněním, jeho úkolem bylo se co nejrychleji rozhodnout, které je nejvážnější a postupně ošetřit všechny postižené.
Musím říct, že na většinu oddílu jsem byl docela hrdý – myslím, že by obstáli před 90 % dospělých, kteří by v takové situaci většinou nevěděli co dělat. Takže díky vám.
Někteří naopak zklamali, ale třeba by se v opravdové situaci chovali jinak. Konec konců vše se uvidí již tuto sobotu na závěrečných zkouškách v nemocnici v NMnM. Ale co se mě týče (a myslím že i Verči) zkoušky by rozhodně neudělali všichni účastníci… no, uvidíme.

Celou akci bych hodnotil velice kladně – jen účast ze strany oddílu mohla být vyšší, doufám že se z nás nestává jen oddíl, který si hraje hry a rukodělná činnost ho nezajímá. Počkejte na táboře – vyrazíme na žně :).

A na úplný závěr díky všem figurantům za trpělivost a předvedené výkony – z Čeginýho hysterickýho řvaní mě večer už pěkně brněly uši, Xík se chovala ukázněně jak se na otevřenou zlomeninu sluší a patří, Makynka rovněž – jak se na bezvědomí sluší a patří. No a na konec Miry – toho si s pneumotoraxem jistě dokážete představit.
A na závěr po úplném závěru: díky Pepovi, že celou tuhle akci zorganizoval.
Tak a teď konec slov a raději nějaké ty fotečky:

P.S. Já vím že jsem sem těch fotek dal zase víc... ale když...

Tak několika víkendové snažení tuto sobotu vyvrcholilo. Konaly se závěrečné zkoušky Červeného kříže. Pokud mám být upřímný, tak… no raději upřímný nebudu a spokojím se s konstatováním, že jsem spokojen s tím, že jsme si mohli absolventy otestovat na modelových situacích. Hlavně v Pohledci, si myslím, že to mělo smysl. Tam hrál každý za sebe a jasně jsme mohli vidět, co kdo umí či neumí. Škoda že tam nebyli Žďáráci. No nechám úvah a stručně popíšu průběh sobotní akce.

Sešli jsme se na vrátnici v nemocnici a pan Laky :-) nás odvedl do zasedací místnosti pod heliportem kam přilétají vrtulníky s naléhavými případy. Výhled tam byl super, ale ten v první fázi nikoho moc nezajímal. Hlavní byly závěrečné testy. Takže rozsadit do lavic a píšeme – limit je 25 minut.

Většina lidí byla úspěšná a musím říct, že co se týče oddílu, jsem spokojen, co se týče ostatních… to je jejich věc : ).
Následovala ještě přednáška o HIV a AIDS – musím říct, že hodně moc zajímavá – hlavně porovnání čísel z jednotlivých kontinentů a i v ČR, dokonce i na Jihlavsku. No zase jsme o něco chytřejší.

Na závěr došlo na poslední dotazy a odpovědi, poděkovali jsme instruktorům a rozešli se do sychravého sobotního dne.

Je prý jarní nedělní odpoledne. Místo jarního počasí však leží všude – a hlavně kolem Mercedesky – sníh. I to je důvod proč přišli jen ti nejvytrvalejší, kterým skutečně jde o co nejvyšší dosaženou příčku v celostřediskovém seriálu závodů : ).

Orientační běh ve sněhu, to jsme na AJRONOVI ještě neměli : ). Jsou rozdány mapy, všichni je pečlivě dopředu studují, aby potom zbytečně neztráceli drahocené sekundy a minuty.

Díky zmiňované účasti bylo závodění rychle odbyto (až na výjimky z řad oddílu :)) a tak se mohlo domů do tepla.
Myslím, že tato etapa ukáže svou důležitost až při závěrečném hodnocení celoročních výsledků – udělal dobře, kdo se zúčastnil.

Pořadí v první trojce bylo následující:

Nejmladší skautky:
1. Bája
2. Míša

Skautky:
1. Xík
2. Měli
3. Janča

Starší skautky:
1. Čita
2. Brian
3. Žofka

Nejmladší skauti:
1. Kolombo
2. Davča

Skauti:
1. Šimi
2. Peťa

Starší skauti:
1. Císko
2. Pepíno

Možná, kdyby jste byl náhodný chodec na ulici Malá, řeknete si, co ti skauti zase blázněj…:) Ale ne, my přece jdeme na loď - to je další důvod, proč by jste se měli divit, protože v okně visela ryba…

No a tak, když nás kapitán Jitřního poutníka (to byla ta loď, která nás vezla na ostrov) pozval do svý extra super kapitánský kajuty, kam nikdo jinej nesměl, tak nás tam přivítal i Rilian - byli v příbuzenskym vztahu, myslím bratranci (teda aspoň si pořád říkali:viď bratránku…). Kapitán Rinelf nám řekl, že Jitřní poutník je vlastně tak trochu pirátská loď, ale k našemu zklamání se loupit nebude a místo toho se bude makat. No a tak první úkol bylo uvázat 6 základních uzlů. Po tomto velmi namáhavém úkolu jsme se měli připravit na spaní.

Rilian zavelel: "Nástup oddílu!" a vysvětlil nám se svým bratránkem, že už sme jako dorazili k pevnině, ale že je tam korálovej útes a tak tam budeme muset doplout na člunech. Jako ne že by tam jeho loď neproplula, ale prej nechce nic riskovat. Ten ostrov se jmenoval M… Takže si měl každej s sebou vzít šátek, lékárnu, KPZ. A slabší družiny (holky) dostaly ještě CLOUMÁKA - myslím, že to byl slznej plyn, ale nevím to jistě, protože sem ho použila jen na nějaký mušky.

Přemístili jsme se ven a zavázali jsme si oči, aby sme prej neviděli, jak se na ten ostrov dostaneme (byl to přece jen tajnej pirátskej ostrov). Kapitán nám ještě řekl, že nás čeká do 24:00 ve svý skrýši na ostrově. Dovedli nás ke člunu (autu), ale neobešlo se to bez menších zranění - já a Žofka sme to napálily do náklaďáku (to byl trabant Xíku :) – pozn. Z).

Následujících pár řádek bude o tom, co zažily Veverky na svém člunu, protože absolutně nevím, co dělaly ostatní družiny. Nasedly jsme do člunu a Rilian s náma docela řezal zatáčky… Jeli jsme docela dlouho, tak půl hodiny a nesměly sme mluvit (já a Pidipája sme to zvádly). Tak po tý půlhodině jsme přistály “na pevnině”. Rilian nás odvedl na nějaký místo, dal nám dvě obálky - jednu, kdyby nás někdo přepadl (máme přece cloumáka,ne?!) a druhou, kdyby už sme si nevěděly rady. Když sem si rozvázaly oči, zjistily jsme, že sme někde uprostřed lesa… Rilian nám ještě ukázal směr, kterým je maják, ke trerému máme dojít a jednoduše řekl "čau". A co my ubohé dívčiny uprostřed lesa? A samy? Ne, nebojte se, nepočůraly jsme se strachy, jsme přece Veverky. Když sme vyšly z lesa, aby sme vůbec ten maják viděly, tak tam k naší radosti byly rovnou majáky tři… Tak sme použily moderní techniku a zavolaly Piškotovi, ale vybila se baterka… holt ta technika nejni zas tak dokonalá, že?

Po chvilce námahy se baterka přece jen vzpamatovala a dozvěděly jsme se, že máme jít k Harusáku. Jenže sme si spletly Harusák a když sme byly od toho “špatnýho” Harusáku jen kousek, zjistili jsme, že jdeme blbě. Jo a pak už cesta pokračovala docela dobře. No pár věcí by se našlo: nejdřív jsme narazily na bažinu, kde Pavlínka ztratila botu, ale nakonec ji našla; pak nás málem zajel traktor a ještě další blbosti…

Cesta to byla docela dlouhá, pořád přes zoraný pole, který bylo ještě navíc ke všemu i čerstvě pohnojený, takže naše bělostné botasky už moc bělostné nebyly…:) Když jsme se vydrápaly na Harusák (Čitka mimochodem půl kilometru za náma - rozmlouvala s Bohem …), myslely jsme, že tam máme čekat, ale dlouho se nikdo neozýval a nešel, a tak jsme volaly Zdenymu a ten řekl jen prosté "hledejte”.

A při naší inteligenci sme myslely, že tam je PK někde schovanej, ale po chvilce hledání jsme našly papír. Máme se vydat na sjezdovku a jelikož potřebujeme klíč, tak tam bylo 7 hesel, ze kterých ten klíč sestavíme. Tak rychle zapamatovat, ještě zapadnout do bahna a už bylo třičtvrtě na 12 a ve 12 jsme měly bejt v klubovně. Tak jsme vytvořily novej rekord (teda aspoň podle nás): deset minut od Medinu ke klubovně a to jsme neběžely.

Rychle sme sestavily klíč a už nás pustili dovnitř. Byly jsme tam první a ostatní dorazili až tak za půl hodiny. No a tak sme si povyprávěli zážitky z cesty a taky sme se dozvěděli, že moc řveme a že sousedi volaj policajty…

No a ráno jsme se probudili, uklidili a šli domů……….špinaví……….

Tak a je to. Dlouho očekávaná premiéra je za námi. Myslím, že vše klaplo tak jak mělo s výjimkou trochu problematického zvuku koncem prvního dílu. Pak snad již vše v pohodě.
Účast byla nad očekávání - kolem 90 lidí, což je za dosud konané premiéry zatím nejvíc.
Změnil se také trend preferovanosti nosičů - zatímco dříve byl největší zájem o filmy na VHS, doba nemilosrdně postupuju a poptávka po DVD klasické videokazety absolutně převálcovala.

No doufám, že se všem líbilo a zase někdy.

Nutno uznat, že letošní Ivančena začínala vážně všelijak. Když už začalo být pomalu jasné, že oddíl tento rok do Beskyd asi nevyrazí, rozhodlo se pár lidí navázat na tradici předloňské „trucIvančeny“, a vyrazit do hor takříkajíc separé. Vcelku bez problémů se nám podařilo domluvit termín a já už se začínal těšit na strašidelný beskydský krpály a pomalu slintat nad představou pověstné frýdlantské zmrzliny. Ale vzhledem k tomu, že pan Murphy nikdy nespí, neuplynulo ani deset dní, a zjistili jsme, že oddíl si na stejné datum naplánoval premiéru filmů, což bylo poměrně nemilé. Následovalo tedy krátké řešení otázky hory nebo kino, ale nakonec se ukázalo, že lidí kteří hodlají i letos navštívit Ivančenu je docela dost, takže odpověď byla, alespoň pro někoho z nás, hory. Do poslední chvíle jsme sice nevěděli kolik že nás to vůbec jede, ale to byla vlastně už jen taková drobnost.

Ivančena pro mě začíná již několik posledních let úkolem dostat se z Prahy do Brna a to včas, za co nejkratší dobu a nejmenší peníze... takže stopem. (I když kdo jezdí častěji stopem tak ví, že stopem se cestuje dlouho, přijíždí se pravidelně pozdě a když stopujete na dálnici jako já, může Vás to taky vyjít docela draho, zvláště mají-li strážci zákona špatnou náladu.) Pokud nepočítám dvouhodinové čekání v Praze, utekla cesta do moravské metropole (sorry Olomoučtí, ale je to tak) poměrně příjemně a já se mohl už kolem půl dvanácté dopoledne rozvalit v Brně na České, kde jsme měli sraz s Veronikou. Na srazu jsme na sebe čekali navzájem asi čtvrt hodiny, jeden druhému skryti za telefonní budkou, ale takové drobnosti nesmí protřelého cestovatele vyvést z míry. Díky vzniklému zpoždění proběhl následující oběd v menze v rychlosti vpravdě světelné a na nádraží bych dobíhal s jazykem u vesty, kdybych tedy nějakou vestu měl.

Ve spěchu proběhlo bouřlivé přivítání se zbytkem expedice (Pubu, Mládě, Viky, Pájis a Monča), chviličku se čekalo na Verču, ale když mi do ucha zafuněl telefon že „je to marný, právě mi ujela šalina a asi to nestihnu“ vyrazili jsme hledat náš vláček. V něm jsme se zdárně upelešili a když se vyrazilo vstříc dálkám, zafuněl telefon podruhé, že „jsem to stihla, a že sedím vpředu“. Procházejícího průvodčího jsme tedy upozornili, že děvče s kytarou a infarktem v předních vagónech patří k nám. Průvodčí o Veroniku projevil zájem a prohlásil, že se jí pokusí sbalit, což se mu vzhledem k tomu, že k nám přišla až ve Valašském Meziříčí (po dvouapůl hodinách cesty) a bez kytary, pravděpodobně podařilo. Při vzájemných provokacích cesta vesele ubíhala, takže netrvalo dlouho a na obzoru se vyloupla Lysá Hora. Vzájemně jsme se ujistili o tom, že je jako každoročně nechutně daleko a vysoko, vystoupili z vlaku a vyrazili.

No vyrazili... při spatření obchodu o sto metrů dále začal celý zástup mých šesti společníků reptat a kňourat, že je bolí nožičky a ručičky a kdesicosi, takže jsme na další půlhodinu zakotvili před obchodem, abychom doplnili své už tak bohaté zásoby. Když jsme v obchodě vyjedli všechno až na tři tuny rýže a dva zelené vegetariánské párky (po kterých ovšem mlsně pokukovala Viky), nezbylo než nasadit batohy a fofrem zmizet. No a je tu první zatěžkávací asfaltový kopeček, ve kterém se opět ozývá kňourání (tentokráte moje) a který nám všem dost brutálním způsobem naznačí, že si kondice asi vzala po zimě dovolenou. Cestou do Malenovic se ještě Pubu pokusila rozbít loktem zrcátko okoloprojíždějícímu automobilu a nebohého řidiče počastovala výroky vskutku neskautskými. Začínají nám pomalu, ale jistě docházet síly a kolem Pájise s Mončou pomalu krouží supi, jenže to už je tu toužebně očekávaná studánka. Batohy letí dolů, a Mládě se jako největší kanál výpravy nechává vyhecovat, aby prolezl svoji oblíbenou kanalizační rouru. Je tu sice krásně, ale co naplat, musíme výš. Odchod mírně komplikuje Mládě, který se pravděpodobně nechce odloučit od své roury a odmítá odejít, dokud nenajdeme mloka. Nakonec se ale také nasouká do batohu a my konečně vyrážíme. Hned za zatáčkou nás čeká kopec, který vede vlastně až na Ivančenu.

Následující hodinku tedy převážně funíme a nadáváme, ale cesta jde poměrně dobře od ruky (vlastně od nohy) a jen kousek pod Ivančenou mrskne Pubu batohem do kleče a vyráží zpátky naproti zbývajícím dvěma členům výpravy. Kangy a její psina Džeký přijely pozdějším vlakem, no a Pubu má v lítání po horách praxi. My ostatní zvolna pokračujeme k mohyle, cestou se rozproudí drobná koulovačka, která nám prozradí, že je letos v Beskydech sněhu ještě požehnaně. U mohyly se zastavíme jen na chvilku, protože se začíná smrákat, a v noci není na horách bezpečno, běhají tu totiž vlci a hlavně Pubu. Oblíbené nocležiště nacházíme tam, kde bylo loni, takže hybaj postavit stany a přístřešek. Asi bych tu měl v rámci objektivity popsat naši neschopnost, se kterou jsme s Viky stavěli stan skoro půl hodiny, ale pochopitelně to neudělám „neb nikdo si do hnízda vlastního nekálí“.

Po tom. co se nastěhujeme (ještě spolu s Verčou, která nám dělala kořena), proběhne zuřivá bitva o to, kdo bude vařit, a já začínám poprvé pochybovat, jestli bylo dobrým nápadem nastěhovat si do bejváku dvě pseudoemancipované fůrie. Spor se nakonec vyřeší k všeobecné spokojenosti (teda pokud nepočítám brblající Veroniku, která nakonec vařila) a po výborné večeři, během níž dorazil i zbytek výpravy, nezbývá než vyčůrat a spát.

Nejenom dědovi Lebedovi nedělá ranní vstávání dobře, ze spacáků se nechtělo ani nám, zvlášť když počasí bylo... jak jen to říct... sychravé, to je to správné slovo. Na Ivančeně proběhl tradiční rituál čištění bečky, tedy vlastně studánky a počasí začalo být opravdu nechutné. S vlhkem, mlhou a deštěm se vyrovnal každý po svém, ale sebekriticky musím uznat, že jako úchylný skotský turista jsem vypadal ve svém oděvu pouze já. (Ostatní totiž vypadali jako úchylní čeští turisté.) Největší kopce jsou ale stále před námi, a teplá polévka na Lysé Hoře pomalu stydne, takže hybaj. Mlha a mraky se ukazují být výhodou, protože nevidíme jaký kopec je ještě před námi, i když občas z mraků před námi posměšně vykoukne špička vysílače. Po hodince plné sněhu, potu a kleteb drcených přes zuby vítězoslavně rozrážíme dveře turistické chaty na Lysé a podnikáme soustředěný nájezd na chatařovy zásoby. Vrcholem všeho je pak již tradiční „pikoška“, po které se do studené mlhy venku opravdu nechce, a tak ve vytopené hospůdce vydržíme nakonec víc než dvě hodiny.

Jenže nic netrvá věčně, k Šancím je to ještě pár kilometrů a navíc jak říká moudré přísloví, hosti a skauti začínají po dvou hodinách smrdět, takže batohy opět putují na záda a my vyrážíme vzhůru dolů, začíná nejzajímavější pasáž cesty. Sestup z dvoukilometrového zasněženého kopce si může představit jen ten kdo ho zažil, v držkopádech vede Viky zdatně následovaná Pubu, nicméně i ostatní nezůstávají pozadu a i mně se sem tam podaří strhnout menší lavinu. Veronice se podaří brutální kotrmelec na jedné z mála dokonalých rovin, ale to nemá nic společného se sněhem, jako spíš s tím, že je Verča kopyto. Pár čtyřicátníků, který předháníme se nám nejprve kvapem klidí z cesty, ale při jednom z dalších setkání se i postarší pán neudrží a za našeho hurónského povzbuzování sbíhá zdatně jedno z nejprudších míst. Po hodině cesty vyhlašujeme opalovací přestávku což je sice vzhledem k počasí poněkud překvapivé, ale tradice se musí ctít. Veronika dostává na kokos, starci nás opět předbíhají a po chvíli cesty se před námi otevírá pohled na přehradu, čehož využívají fotomagoři, aby ukojili své pseudoumělecké choutky. Zklopýtáme poslední kopec ke hrázi, ale musím se přiznat, že pro mě byl sestup po kamení asi náročnější než výstup a na hrázi jsem si opravdu myslel, že mi upadnou nožičky. Ostentativně přehlížíme ceduli s nápisem „vstup zakázán“ a sbíháme po hrázi k našemu dnešnímu nocležišti.

Batohy a boty letí dolů, a nohy jsou už opravdu cítit, a to ve všech smyslech tohoto slova. O své se hlásí také žaludek, a vzhledem k tomu, že Viky ráno vařila něco co mělo být kakao a nakonec to dopadlo jako přeslazené mléko, vychází vaření na mě. Pomalu se smráká, takže si zapalujeme „čaďáček“ a svým vytím děsíme okolní zvěř, hrázného na Šancích nepočítaje. Pro úplnou informovanost bych měl asi napsat něco o tom, proč si Pubu bere do spacáku kokos, proč spí Mládě v teplácích, ale to by bylo spíš do Bravíčka než do Okénka. Do jakého časopisu by patřily Pubiny spekulace o psích erotogeních zónách raději nechci ani domýšlet. Pochopitelně několik delikventů ještě vyráží dělat ostudu na hráz, ale to by přeci jinak nebyla Ivančena.

Ráno už je trochu smutný, ale neradostnou náladu balení přebíjí vidina italské zmrzliny ve Frýdlantu, která se nakonec změní v realitu. Astronomickou útratu v cukrárně jsme zkusili srovnat tím, že tam necháme Veroniku na umývání nádobí, ale když jsme zjistili, že bychom za to museli ještě zaplatit, radši jsme si ji nechali. Mláděti se ještě podařilo na nádraží vykoupit všechny hot-dogy, takže se musel spokojit jen s párkem v rohlíku, (a kdo si myslí, že v tom není rozdíl, tak udělal chybu, že tam s námi nebyl) jenže to už tu byl vlak, který nás vezl do Brna. Cestou jsme opět chvílemi k nemalému zděšení spolucestujících předstírali zpěv, s Džeký se skamarádilo spolucestující batole, odvážnější z nás podnikli expedici na záchod, prostě normální cesta vlakem. Smutno začalo být v Brně, kde se odpojili Pájis s Mončou a Veronika, na zastávce pak vyskočil Mládě, takže na nádraží nás vystoupilo i s Džeký pět.

Pokud můžu soudit podle sebe, byli jsme špinaví, pomačkaní, utahaní i krásně odpočatí, smutní i plní radosti. Ivančena je stejně zvláštní. Pořád je stejná, a stejně vždycky jiná. A taková bude i za rok...

Letos jsme se oprostili od starých zažitých tradic a nevěrně jsme světluškám a vlčatům utekli na Zubík.
Sešli jsme se v pátek u kašny s pasáčkem (jaká novinka pro některé) v nehojném počtu a s předpovědí nic moc počasí. Ale nevadilo – na cestu někteří dali zmrzlinu a pak už stará známá dobrá cesta na Zubík. Tam už čekala většina PK a Čegi, která přijela na kole – to si Teo velice brzy oblíbil.

Hry za denního světla byly docela kontaktní, a tak jsme se pěkně vyřádili – než jsme si konečně mohli pochutnat na buřtech, o které tady šlo především. Než jsme ale stačili patřičně dotrávit, objevili se dva fauni Atus a ten druhý byl tuším Tesákus, kteří nás seznámili s typickou narjnijskou hrou, která se už postaletí hraje tento večer. No výsledky nic moc, ještě to chce pár generací potrénovat. Večer jsme dokončili zvláštním typem svíčkovky. V podstatě družiny proti PK a to jsme si užili : ).

Ale minimálně o půlnoci už všichni slušní lidé leží, tak jsme zalezli pod plachtu v jídelně a odpočítali si vstup do EU. No a pak už naštěstí vše ztichlo a mohlo se jen spát a spát. Jen mě napadlo jaké to tady bude za pár měsíců při našem velkém letním dobrodružství… už aby to bylo!

Nicméně moc jsme toho nenaspali. Příroda je krásná věc, živočichové a zvířátka také, ale ti ptáci mizerní by nemuseli řvát už od 3 hodin!!! Pak se do toho přidal oddíl a zvrhlo se to v pěkné ranní bitkaření a mučení jednotlivců – hlavně v případě Pidipáji jsem nic nenamítal :).

Cesta zpět byla větrná, rozkvetlá, ukecaná, prostě fajn. A máme tu květen, toto letí.

Protože se letos chystáme s oddílem na tábor i s jaky - totiž s koly, musíme předem trochu natrénovat. Ani ne tak fyzickou výkonnost jako spíš ukázněnost při ježdění ve větší skupině a při silničním provozu. No a tak jsme v neděli odpoledne vyrazili na krátký okruh po okolí.

Na to jaké bylo počasí se nás sešlo docela dost. Déšť nás sice na chvíli zahnal do klubovny - alespoň jsme si řekli něco o výpravě, táboru a květinovém dnu - ale ve výjezdu nám to nezabránilo. Taky po chvilce byla většina z nás docela vlhká - a to na ne příliš příjemných partiích :) - máme prostě brát blatníky...

Basebalová pálka nakonec sloužila jen Mejšovi pro ztížení tréninku kličkování mezi stromy. Objeli jsme tedy okruh dlouhý 20 km, projeli jsme docela i náročné terénní pasáže a pak se rychle rozprchli domů převléknout se do suchého, aby na víkendovou výpravu nejelo jen 5 a půl člověka.

Tak jsem párkrát koukal, jak probíhají družinovky mého oddílu a musím říct, že jsem veskrze spokojen. I když v poslední době se trochu potýkáme s malou účastí u Lišek, která je dána akutálním počtem členů - 4.

U Veverek funguje vše myslím skvěle - i když si nedělám iluze že po zavření dveří se nezačne lumpačit :). Jen ta Máčka kdyby pořád nebyla nemocná a nešlapala na zahradnické nůžky.

Práce na stupních pokračují docela slušně, vypadá to že i někteří z vás budou moci zkusit Tři orlí pera - samozřejmě až na táboře.

U kluků je samozřejmě trochu živěji - jak jinak, ale s programem jsem byl spokojen. Jen si v hlášení zkontroluju, jak je to s tím fotbálkem...

Jeleni mě zlobí s docházkou a omluvami - hlavně tedy Machy a Šimi - tam mám obavy o účast na táboře. No uvidíme, ještě je pár týdnů čas na vylepšení docházky, ale rozhodně nejsem žádným zastáncem tohoto dohánění na poslední chvíli.

Závidím některým, co již mají přijímačky za sebou a teď si už jen užívají. Vzpomínám před pár lety (asi 10-ti :)) když jsem byl na jejich místě. To jsme se scházeli v klubovně každý den - super časy.

Takže družiny, pěkně pracujte, prázdniny se nám blíží a s nimi i putování a tábor - pro některé bohužel poslední oddílový... tak si to řádně užívejte.

Včera v pozdějších odpoledních hodinách byla Pepovi Krupicovi - Býkovi na střediskové schůzce předána medaile svatého Jiří jako ocenění soustavné výchovné práce ve skautském hnutí.

Nezbývá než dodat, že lépe nemohla být tato medaile udělena - Pepa vedl několik generací skautů v oddílu Naděje a jeho klidná a vyrovnaná povaha pomáhá teď již hromadu let usměrňovat a vést rozjívená vlčata - kdo by to mohl lépe zvládnout? Já nikoho jiného neznám. Samozřejmě nebudu vypočítávát, co vše Pepa dělá pro středisko a skauty vůbec. Jak náročné to bylo a je, když má člověk rodinu, nemusím zmiňovat.

Takže díky Pepo za nás všechny a skromnost stranou!

Tak tady bude určitě co nevidět článek, který slíbila napsat Pavlínka - Brian. Zatím alespoň fotky z této super akce, která byla možná tak super proto, že z oddílu se zúčastnila asi třetina členů... Což po pravdě, dost lidí z PK naštvalo, protože někdo obětuje víkendový zápas, někdo trénink - no prostě každý by měl určitě co dělat místo přípravy výpravy a účasti na ní...

Ale i když jsem mezi rozladěné, zároveň však nadšené patřil i já, rozhodně nelituju tohoto víkendu. Jen si připravuju řeč pro rodiče na setkání, které bude za 14 dní v klubovně. Pokud někdo čtvrtou výpravu v řadě tvrdí, že se musí učit nebo že jede k babičce, tak něco není v pořádku.

A zájemců o členství v oddíle je dost, takže to asi trošku probereme...

Tak se nám skautský rok nachýlil ke konci a to znamená, že se opět setkáváme s rodiči kvůli podrobnostem ze života oddílu a hlavně kvůli táboru.

Nejdříve ovšem byla oddílovka, kde se podrobněji probírala docházka a dle docházky a i hlasováné oddílové rady se rozhodlo, že letos s námi nepojedou na tábor Šimi a Machy. Jednoduše si to nezaslouží a celý rok nás o tom přesvědčovali. Když budou chtít v září opět přijít, čeká je nováčkovská zkouška.

Teo na oddílovce prověřil naše znalosti týkající se státních svátků - kdy jsou dny pracovního (a tedy i školního) klidu to věděl téměř každý, ale důvod jednotlivých svátků znal jen málo kdo. Oddílovka se ukončila trochu dříve, abychom stihli uklidit, ale i tak rodiče vstupovali do prašného prostředí.

Myslím ,že jsme si opět po roce s rodiči dobře popovídali. Dle očekávání přišli ti rodiče jako téměř každý rok - tzn. těch nejpoctivějších členů, takže nebylo moc co řešit. Povykládali jsme o novém zářiovém oddíle, tzn. o odchodu starších členů a příchodu nováčků. A hlavně o táboře. Rodiče mě překvapili tím, že přistoupili bez váhání a s nadšením na Piškotův návrh... To jsem zvědav na realitu.

No prostě to bylo příjemné páteční odpoledne.

Ta se opozdila o týden z důvodu nepřízně počasí (i když jezdit v květnu závody na kole uprostřed chumelenice by bylo rozohodně minimálně netradiční :)). Účast typicky IRON SKAUŤÁCKÁ, takže nic moc.

Trasa se zpočátku zdála dost drsná a náročná, takže někteří rodiče reptali, ale po zdárném bezúrazovém projetí všech účastníků cílem na to bylo zapomenuto. A i Piškot přestal vrčet na tyto připomínky.

S dítky - hlavně s těmi malými se na trať vydali i někteří akční rodiče - např. Iva Kubická, paní Machová, pan Ambrož atd.

Více viz. foto, výsledky hned jak je dodá Piškot budou na místě poslední fotky.

Deštivé sobotní ráno mě donutilo přemýšlet, jaká asi bude účast na tak populární brigádce - obzvláště když jedeme na kole. Ale toto počasí se projevilo pouze asi 10-ti telefonáty od rodičů a dvěmi SMSkami od Tea a Čiky (stupeň důvěry ostatních účastníků v to že jim opravdu není dobře, nebudu komentovat).

Cesta na kolech v mírném dešti byla bez problémů, myslím že na táboře se nemáme čeho obávat ani při delších vyjížďkách.
V lihovaru nás čekal už Pepa s vlčaty, který rozdal náčiní a mohlo se začít. 4 party - dvě nosící a čistící, dvě natírací. Šlo to sice pomalu, ale představa deštivých dní na táboře v dobře natřených a tím i chráněných stanech nám dodávala sílu. Navíc jsme se docela dobře bavili - popravdě by mě zajímalo, jak ostatní dostávali tu barvu dolů, protože já po konfliktech s mou pracovní partou - a zejména s Máčkou, měl doma co dělat. Vykládaly se i vtípky a prostě byla všeobecné dobrá nálada. Jen škoda že se nestihlo všechno kvůli nedostatku barvy, ale popravdě - nijak nám to nevadilo, protože 5 hodin byla tak únosná délka pracovního nasazení.

Cesta zpět opět bez problémů, jen by mě zajímalo kdy dorazila domů Xík s Máčkou, protože jsme je s Piškotem ještě 2x míjeli jak vykecávají a vykecávají :).

Boje se odehrály na již dříve osvědčeném místě - na parkovišti u Tří křížů. Účast nebyla opět nic moc...

Uzle probíhaly nejdříve klasickým "svojsíkovským" způsobem, později i vázáním za zády, poslepu, nohama, ve dvojicích. Lasování bylo čistě individuální záležitostí s předepsanými figurami: krinolína, obláček, štít a ještě další různé obměny.

Zatímco o titul Mistr uzlování se poprala Aňa s Eliškou, o titul Mistr lasování se poprala stejně jako loni Aňa s Pavlínkou. Kdo by to do Aňourka řekl, že? :)

S definitivní platností je tedy dalším úřadujicím Mistrem uzlování Eliška, zatímco úřadujícím Mistrem lasování je Aňa. Ještě byla možnost získat nějaké ty narnijské kartičky do sbírky, s rádci jsme se domluvili na místě VORu - nakonec zvítězil Český ráj.
No a pak už honem na nedělní oběd, protože tato akce byla mimořádně herní dopoledne, nikoliv odpoledne.