No, kdeže jsme byli tedy letos? No byl to opět Český ráj - za sedm let tradic VORů již potřetí. To mu ale na kouzlu neubírá. A jak jsme se měli?
Sám za sebe musím říct, že výborně. Ve složení: Áňa, Čitka, Císko, George, Čiky, Zůza, Tesák, Miry, Miky a já nebyla rozhodně o legraci a blbovinky nouze. Byla zde ovšem nouze o dřívější vstávání a to jako dost.
Začátek naší akce byl tradičně v Jičíně a pokračovali jsme dále přes Prachovské skály na Trosky a rybník Věžák, dále Valdštejn, Turnov a novinkou byla dvoudenní bonusová trasa nad Turnovem.
Počasí bylo dle doslechu daleko lepší než ve Městě, takže pár deštíků jsme zažili, ale i jsme se hodně koupali - třeba v polovypuštěném Pelíšku uprostřed pískovcových skal, ve Věžáku nebo v Turnově v Jizeře.
Jak už jsem poznamenal, vstávání bylo problém, takže jsme většinou vyráželi až k polednímu, o to déle jsme pak putovali, takže jsme párkrát šli ještě v devět večer.
Kopce nás čekaly docela velké, hlavně výstup na Sokol byl dost náročný - taky se nám tady holky urazily a bojovaly za práva žen :).
Tu noc nás tam chytla super bouřka, při které ožila hlavně Áňa. Plachta to naštěstí vydržela (Aňu i bouřku :)).
Co k tomu dodat? Týden v přírodě je vždy zážitkem. Když nechybí dobrá parta a trochu přeje počasí, tak není co dodat.
Je sice pravda že letošní VOR se od jiných lišil - pro mě tedy určitě, ale i tak se mi líbil a těším se na další rok.
Jen si uvědomuji, že už přece jen mezi námi nebo alespoň mnou a rádci je trochu rozdíl...prostě stárneme :).
Vám všem ostatním přeju, ať taky zažijete takové putování, kdy je největší a jedinou starostí najít studánku s pitnou vodou, rovné místo pro přístřešek a trochu jídla v batohu.
Třeba někdo z vás bude mezi rádci další skautský rok. VOR je prostě za odměnu.
Hezké prázdniny.
VOR
Byli jsme na VORu!
Když tohle někomu řeknu, představuje si sjíždění řeky na nějakých, po skautsku svázaných, kládách. Tomu tak bohužel nebo možná naštěstí není. VOR je zkratka pro Výpravu Oddílové Rady. Tedy výpravu pro pracovní kruh a rádce družin. Žádný program, žádné hry jen prostě putujeme po vlastech českých. I když to putování se taky docela zkracuje rok od roku...
Když tohle někomu řeknu, představuje si sjíždění řeky na nějakých, po skautsku svázaných, kládách. Tomu tak bohužel nebo možná naštěstí není. VOR je zkratka pro Výpravu Oddílové Rady. Tedy výpravu pro pracovní kruh a rádce družin. Žádný program, žádné hry jen prostě putujeme po vlastech českých. I když to putování se taky docela zkracuje rok od roku...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Trpistánská táborová kuchyně
Je tu první zpravodajství z táborové kuchyně vlčáckého a světluščího tábora Trpík 2004 okem kuchaře !amatéra!
Tak jsem se dokopala k tomu, abych Vám svěřila některé myšlenky z Bonzbloku, který jsem konečně dodělala. Bonzblok byl doplněn o letošní tábor. Tento článek nebude o každém z táborových dní, ani o jídelníčku. Budou to jen takové milé vzpomínky a několik dobrých rad. Chvilku vydržte, musím si osvěžit nějaké ty zážitky.
Jakožto první šok byly polní kamna. Tuhle obludu jsem znala akorát ze skautského dne a z klubovny zakrytou dřevem. Už od vstupu do kuchyně jsem myslela, že nebudeme kamarádky. Poté, co jsme zvládly uvařit brambory z ledové vody za 45 minut, se moje názory změnily. Sice na to spotřebovaly dřeva pro celý den při vaření na klasických kamnech, ale to mi bylo fuk. Celej tábor schopných chlapů, kteří se nadmíru dobře zhostili přípravou dřeva do polňačky. Některým to i se sekerou slušelo.
Druhý zážitek byl hangár. Týpko, které se nacházelo v Trpickém koutě, bylo tak pro dva lidi. Rozhodně by se do něho nevešlo šest rangers (Kajmanka, Duo, Mimčo, Dany, Alka a já). Protože se nám nechtělo spát odděleně (hádejte proč, kde byste jinak zdrbali celý tábor?), vezl se na Trpík i hangár. A hlavně kamna, dostali jsme varování, že pokud je s sebou nevezmeme zaručeně bude celý tábor lejt jak z konve. Hangár postavil Miky, což hodně napovídá. Když začalo trochu foukat, mohli jsme pozorovat jak se plachta nadouvá a mírně zvedá. S Kajmankou jsme se na to nemohly dívat a přivazály jsme plachtu k těm kůlům. V noci v něm bylo nádherně teploučkou (hlavně pokud byla k večeři hrachová kaše nebo polévka).
Dál už to číslovat nemá cenu, berte to jako sled několika silných prožitků.
Rozhodně se začnu probírat hromadou vložených papírů do bonzbloku. Několik lidí bylo překvapeno, že mě letos neviděli tak často s bonziblokem jako loni. Měla jsem letos vychytávku :-) diktafon, takže si pánové a dámy na mě nepřišli. Rozhodně tam mám nahrané Boudovo vytí na nástupu, kde se, možná zoufale, snažil o výšky hymny. Vlčácké vytí je rozhodně lepší a melodičtější. Promiň Boudo, ale to se nedalo vydržet. Stejně jako disharmonický pokus o Maracaibo ten večer vlčaty. Nejspíš povzbuzeni Boudovým výkonem u vlajky spustili neočekáváný povyk a jen občas se dalo mezi vytím objevit slova Maracaiba.
Co rozhodně dostalo celý hangár do bouře smíchu byla Kondýskova písnička: "Když jsem byl ještě malej kluk" ze S tebou mě baví svět. Máme pro vás soutěž: Kolik je v následujícím příspěvku pravopisných chyb? Do spárů se mi dostal originál od Kondýska a teď vám ho přepíšu i s chybami.
kdiš sem bil malej kluk nosilsem péro šíp a luk teť už mě hračky nebaví mislím jen na žencky. hlavně v noci pipi a bára sou skvjelí žencky to já mám rát. hadra koule sviští a ony piští.
Jsem zvědavá, kolik těch chybiček najdete. Vítěz dostane od Léňi Kutalový slovní pochvalu a jedno velké plus do bonzbloku.
Největší kuchyňskou tragédií letošního tábora byl odjezd Kutalových. S Alkou jsme si říkaly: "Co si počneme bez našeho sluníčka a všeobecného pohodáře?" Naštěstí jsme si v kuchyni vzbudovaly oltář Léni. Fotografie loňská s těstem a vedle ní květiny. Každé ráno v šest jsem doběhla do kuchyně a aby se dnešní jídlo povedlo, spustila jsem ranní motlitbu (kterou měl se mnou odříkávat celý tábor, sic jsem jenom kuchařský amatér a doma mám zákaz vstupu do kuchyně):
Ó náš milý Bože, povstaly jsme z lože a pěkně tě prosíme: dejž ať dobře vaříme. Vaříme a přitápíme, nikoho neotrávíme! S Léňou jsme sehraný tým, kdo nevěří k čertu s ním!
Po této modlitbě už si mohl zdravotník oddechnout, protože bylo jisté, že dnes to táborníci přežijí ve zdraví a duševní pohodě, pokud je programoví duševně i fyzicky nezruší.
Protože jsme neměly v kuchyni rády otázku: "A co bude k obědu?", opět se na táboře vyšvihla úroveň Mňamkart, které táborníkům oznamovaly, cože to dostanou za královská trpistánská jídla. Pobavilo nás, když jsme dětem předložily k svačině vynikající skořicové preclíky a děti nám zbaštily, že jsme to pekly samy. Všem jsem odpovídala, že jsme s Alkou byly od půlnoci vzhůru a pekly jsme tyto zázraky. Největší šok byl, že nám to kromě mladších vlčat a světlušek sežrala i Viky. Promiň, holka, ale to neutajíš. Orloj si dokonce přišel pro recept, tak jsem ho z fleku vymyslela a pověsila pod Mňamkartu, kde si ho několik nadšenců opsalo (Orloj, Fido, …). Pokud máte zájem o tento skvost táborové kuchyně, tak vám ho sem vložím:
Táborové preclíky: ingredience: hladká mouka, sůl, cukr, skořice, voda
Smísíme tyto ingredience a vypracujeme vláčné těsto, potom přidáme Šídlovo tajné koření (neptejte se, je to přece tajné). Rozválíme na válečky a vytvoříme preclíky, které upečeme ve středně horké troubě. Po upečení obalíme ve skořicovém cukru.
Dobrou chuť přeje team táborové kuchyně Šídlo a Alka
Zajímalo by mě, kdo si všiml, že na táboře není trouba (ta kuchyňská, trub tam bylo víc). Orloj měl další hlášku, když si to přivalil do kuchyně, kde v tu chvíli byl celý kuchařský tým a ptal se, jaké je to vlastně Šídlovo tajné koření. S úsměvem jsem mu odpověděla, že každý člověk má svoje tajné koření. Orloj: "A to tam mám napsat maminčino tajné koření?" Na tuhle otázku šlo odpovědět jenom prosté ano, protože jsem se začala chlámat spolu s Alkou. Této reakce si Orloj nevšiml a za chvíli jsem přijímala dopis pro Orlojovi.
Co má dělat hlídka v noci, když se nudí? Naše kuchyň objevila zaručený recept. Nechaly jsme v kuchyni kromě úplatku, také pytel brambor, škrabky, bioodpad a vzkaz:
Drahá hlídko, nudíte se?
1) ano
a. v kuchyni jsou nachystané škrabky, brambory a kýbl. Byly bychom rády, kdybyste oškrabali několik (150) brambor. Děkujeme Vám. Šídlo, Alka a Trekí
2) ne
a. přečti si tento vzkaz za pět minut. Stále se nenudíš?
i. ano => bod a)
ii. ne => bod b)
Tomuto vzkazu zřejmě nikdo (Duo, Dany) neodolal a brambory byly do rána oškrabané.
Tímto prozatím končím, musím počkat, až se objeví Alka a objasní Vám Šídlovy noční stavy, které bavily hangár několik dní. Bohužel na můj účet (už tak dlouhý...).
Jakožto první šok byly polní kamna. Tuhle obludu jsem znala akorát ze skautského dne a z klubovny zakrytou dřevem. Už od vstupu do kuchyně jsem myslela, že nebudeme kamarádky. Poté, co jsme zvládly uvařit brambory z ledové vody za 45 minut, se moje názory změnily. Sice na to spotřebovaly dřeva pro celý den při vaření na klasických kamnech, ale to mi bylo fuk. Celej tábor schopných chlapů, kteří se nadmíru dobře zhostili přípravou dřeva do polňačky. Některým to i se sekerou slušelo.
Druhý zážitek byl hangár. Týpko, které se nacházelo v Trpickém koutě, bylo tak pro dva lidi. Rozhodně by se do něho nevešlo šest rangers (Kajmanka, Duo, Mimčo, Dany, Alka a já). Protože se nám nechtělo spát odděleně (hádejte proč, kde byste jinak zdrbali celý tábor?), vezl se na Trpík i hangár. A hlavně kamna, dostali jsme varování, že pokud je s sebou nevezmeme zaručeně bude celý tábor lejt jak z konve. Hangár postavil Miky, což hodně napovídá. Když začalo trochu foukat, mohli jsme pozorovat jak se plachta nadouvá a mírně zvedá. S Kajmankou jsme se na to nemohly dívat a přivazály jsme plachtu k těm kůlům. V noci v něm bylo nádherně teploučkou (hlavně pokud byla k večeři hrachová kaše nebo polévka).
Dál už to číslovat nemá cenu, berte to jako sled několika silných prožitků.
Rozhodně se začnu probírat hromadou vložených papírů do bonzbloku. Několik lidí bylo překvapeno, že mě letos neviděli tak často s bonziblokem jako loni. Měla jsem letos vychytávku :-) diktafon, takže si pánové a dámy na mě nepřišli. Rozhodně tam mám nahrané Boudovo vytí na nástupu, kde se, možná zoufale, snažil o výšky hymny. Vlčácké vytí je rozhodně lepší a melodičtější. Promiň Boudo, ale to se nedalo vydržet. Stejně jako disharmonický pokus o Maracaibo ten večer vlčaty. Nejspíš povzbuzeni Boudovým výkonem u vlajky spustili neočekáváný povyk a jen občas se dalo mezi vytím objevit slova Maracaiba.
Co rozhodně dostalo celý hangár do bouře smíchu byla Kondýskova písnička: "Když jsem byl ještě malej kluk" ze S tebou mě baví svět. Máme pro vás soutěž: Kolik je v následujícím příspěvku pravopisných chyb? Do spárů se mi dostal originál od Kondýska a teď vám ho přepíšu i s chybami.
kdiš sem bil malej kluk nosilsem péro šíp a luk teť už mě hračky nebaví mislím jen na žencky. hlavně v noci pipi a bára sou skvjelí žencky to já mám rát. hadra koule sviští a ony piští.
Jsem zvědavá, kolik těch chybiček najdete. Vítěz dostane od Léňi Kutalový slovní pochvalu a jedno velké plus do bonzbloku.
Největší kuchyňskou tragédií letošního tábora byl odjezd Kutalových. S Alkou jsme si říkaly: "Co si počneme bez našeho sluníčka a všeobecného pohodáře?" Naštěstí jsme si v kuchyni vzbudovaly oltář Léni. Fotografie loňská s těstem a vedle ní květiny. Každé ráno v šest jsem doběhla do kuchyně a aby se dnešní jídlo povedlo, spustila jsem ranní motlitbu (kterou měl se mnou odříkávat celý tábor, sic jsem jenom kuchařský amatér a doma mám zákaz vstupu do kuchyně):
Ó náš milý Bože, povstaly jsme z lože a pěkně tě prosíme: dejž ať dobře vaříme. Vaříme a přitápíme, nikoho neotrávíme! S Léňou jsme sehraný tým, kdo nevěří k čertu s ním!
Po této modlitbě už si mohl zdravotník oddechnout, protože bylo jisté, že dnes to táborníci přežijí ve zdraví a duševní pohodě, pokud je programoví duševně i fyzicky nezruší.
Protože jsme neměly v kuchyni rády otázku: "A co bude k obědu?", opět se na táboře vyšvihla úroveň Mňamkart, které táborníkům oznamovaly, cože to dostanou za královská trpistánská jídla. Pobavilo nás, když jsme dětem předložily k svačině vynikající skořicové preclíky a děti nám zbaštily, že jsme to pekly samy. Všem jsem odpovídala, že jsme s Alkou byly od půlnoci vzhůru a pekly jsme tyto zázraky. Největší šok byl, že nám to kromě mladších vlčat a světlušek sežrala i Viky. Promiň, holka, ale to neutajíš. Orloj si dokonce přišel pro recept, tak jsem ho z fleku vymyslela a pověsila pod Mňamkartu, kde si ho několik nadšenců opsalo (Orloj, Fido, …). Pokud máte zájem o tento skvost táborové kuchyně, tak vám ho sem vložím:
Táborové preclíky: ingredience: hladká mouka, sůl, cukr, skořice, voda
Smísíme tyto ingredience a vypracujeme vláčné těsto, potom přidáme Šídlovo tajné koření (neptejte se, je to přece tajné). Rozválíme na válečky a vytvoříme preclíky, které upečeme ve středně horké troubě. Po upečení obalíme ve skořicovém cukru.
Dobrou chuť přeje team táborové kuchyně Šídlo a Alka
Zajímalo by mě, kdo si všiml, že na táboře není trouba (ta kuchyňská, trub tam bylo víc). Orloj měl další hlášku, když si to přivalil do kuchyně, kde v tu chvíli byl celý kuchařský tým a ptal se, jaké je to vlastně Šídlovo tajné koření. S úsměvem jsem mu odpověděla, že každý člověk má svoje tajné koření. Orloj: "A to tam mám napsat maminčino tajné koření?" Na tuhle otázku šlo odpovědět jenom prosté ano, protože jsem se začala chlámat spolu s Alkou. Této reakce si Orloj nevšiml a za chvíli jsem přijímala dopis pro Orlojovi.
Co má dělat hlídka v noci, když se nudí? Naše kuchyň objevila zaručený recept. Nechaly jsme v kuchyni kromě úplatku, také pytel brambor, škrabky, bioodpad a vzkaz:
Drahá hlídko, nudíte se?
1) ano
a. v kuchyni jsou nachystané škrabky, brambory a kýbl. Byly bychom rády, kdybyste oškrabali několik (150) brambor. Děkujeme Vám. Šídlo, Alka a Trekí
2) ne
a. přečti si tento vzkaz za pět minut. Stále se nenudíš?
i. ano => bod a)
ii. ne => bod b)
Tomuto vzkazu zřejmě nikdo (Duo, Dany) neodolal a brambory byly do rána oškrabané.
Tímto prozatím končím, musím počkat, až se objeví Alka a objasní Vám Šídlovy noční stavy, které bavily hangár několik dní. Bohužel na můj účet (už tak dlouhý...).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Tábore, kuchyň, táborníci, strávníci!!!
Vůbec jsem neměla v úmyslu přidat článek tak brzo, ale je tady další díl kuchyňských střípků.
Ano, je to tak. Tábor už skončil. A moje krátká epizoda v roli kuchaře také. Budu si muset ještě asi 355 dní počkat. Rozhodně z toho nemám radost. Dostala jsem tajný úkol, který vzbudil mých deset prstů z dlouhé nečinnosti. Poté co jsme s Pubinou půlhodiny vzpomínaly na tábor, jsem dostala spešl quest: musím napsat další článek do Okénka. Tak je 21:00 a já vyklepávám z klávesnice prach, když píši tento článek.
Znovu otevírám Bonziblok a co v něm nacházím? Táborovou Mňamkartu z posledního celého dne, na které byla večeře v tomto znění: obložený chleba s rodiči jako bonus. Co vy na to? Několik dětí mělo podivuhodné výklady této zdánlivě logické věty. S Alkou jsme se jimi bavily po celý dlouhý den.
Dalším vloženým listem je objednávka jídla na první táborový týden. Protože poblíž nebylo větší městečko s dobrou zásobovací službou, museli jsme si vystačit s trpickým smíšeným zbožím s velice zajímavou figurkou panem Krkovičkou (nikdy jsem se vlastně nedozvěděla jeho pravé příjmení). Tento pan Krkovička a jeho oblíbené úsloví: "teď vám něco řeknu" a vyklubalo se z toho vědecké pojednání na téma táta povoláním svářeč jako záškodník při svařování kýlu německých ponorek za druhé světové války. Jako kdyby se v Čechách někdy montovaly. Komis si vyslechl tuto dvouhodinovou přednášku a vrátil se z vesnici velice negativně naladěn. Škoda, že jsem tam nešla já, táta je svářeč, tak bychom si mohli popovídat. Jeho výpady na tábor byly vždy něčím zvláštním. Hlavně, když jsme mu daly na ochutnání plněné knedlíky ovocem, a on potom začal vyřvávat na celou hospodu: "Vidíte chlapi, co mi poslaly ženský z tábora!" A jak to uměl Komis hezky podat! Na Krkovičku vymyslela Alka velmi dobrý způsob, jak se ho zbavit. Poté co přijel na tábor a začala se mnou jedno z jeho oblíbených témat ("máte toho víc, protože děcka budou mít určitě větší hlad…") a já jsem nasazovala svůj úsměv č. 2 (slyším, ale poslouchat nebudu) se od kuchyně ozvalo hlasité "Šídlóóó!!" Této výzvě nešlo odolat, musela jsem se okamžitě (a s jako radostí) vrátit do kuchyně, což pan obchodník pochopil. Tento chlapík je rozvedený drahé dámy, pokud máte zájem, mobilní číslo je: 7?2 7?8 ??6 (ochrana osobních údajů).
Ha, můj pracovní jídelníček. Lenka a ostatní z kuchyně ho dobře znají. Nedokážou se v něm vyznat, to někdy zvládám jenom já. Mám v něm vepsaných přesně 69 poznámek (teď jsem to spočítala, uf) jasně modrou propiskou, která převládá nad vybledlým počítačovým písmem z jehličkové tiskárny star LC20 (kterou s hrdostí vlastním). Když přijela na tábor hygiena a chtěla vidět jídelníček, který oficiálně podepsaný zdravotníkem neexistoval (neexistoval vlastně žádný bez čar propiskou a mého úhledného písma), Léňa se jich zeptala, jestli by nechtěli vidět raději ten pracovní, protože zdravotník je mimo tábor a nechceme mu udělat ve zdravoťáku brajgl (ono se někdy hodí, když se zdravotník odhodí), Naštěstí souhlasili, předložila jsem jim tedy druhou verzi pracovního jídelníčku, který měl v sobě pouze – počítám – 21 poznámek. Byli spokojeni.
Když jsme dostali od hygieny za kuchyň výbornou, večer jsem volala tátovi a s nadšením jsem mu oznamovala tuto radostnou zprávu. Měla jsem jako obvykle zapnutou hlasitost na maximum, a tak odpověď slyšel opravdu každý. Odpověď táty: "A kolik mrtvých je na výbornou?", vůbec nebyla legrační! Já mu říkám svůj životní úspěch a on tohle. Nikdo mi z rodiny, co se kuchaření týče, nevěří! Však já jim jednou ukážu! (až si spletu majoránku s cyankáli) Jsou to hadi.
Už jste někdy zažili na táboře zmrzlináře? Já ano. Jednou ve středu v 19:00 se ozvalo: "Tá – ta dý dá tu dá tu" (promiňte, ale nemám hudební hluch ani sluch). No, objevil se Familly frost uprostřed supr večeře. Děcka jako zhypnotizovaná, upustila ešusy na zem a odběhla radostně do stanů pro peníze. V kuchyni bylo vedení v šoku. Kdyby jenom vedení. I kuchyňský personál se nemohl ani pohnout. Dokončení večeře bylo jasné, nikdo z menších nic nejedl, zmrzlina jim stačila. Říkala jsme si, že příští týden si na něho počkám před táborem, ale protože mě unesli mimozemšťani, se tak nestalo.
Dalším lístkem nebo poznámkou je aquapark. Jednou navečer se zformovala skupina ženistů (Léňa, Jura a Alka) a jeli na výzkumnou cestu, kterou mohli zaplatit vlastním životem. Po návratu Jura upozorňoval děti, které díky nějakému úniku informací se dozvěděly cíl cesty (koupání v aqvě), na nejnovější vychytávky. Jedna z nich (chabý pokus napodobit nenapodobitelné podání Jurovo): "Jsou tam dvě skluzavky, jedna žlutá a druhá ?, tak druhá končí na betonu, tak si nezapomeňte vzít helmy a chrániče." Museli byste být s námi, tohle nepopíšu ani kdybych chtěla.
List s pořadovým číslem (asi) 10 je program večerní televize s podrobnou FKÚ (vždycky, alespoň na začátku jsem chtěla aspoň náznaky toho, co mám dělat). Program Federální Kriminální Ústředna:
- případ ztracené občanky, - beruška (Miky), - pohřešovaní Fuxa Robin, který byl naposled viděn s Olinkou Modřákovou.
FKÚ začínalo tak, že na začátku jsem tam přiběhla a srovnala tábor do latě, povely: "pozor, ticho, …" křičené mým ječákem prý byla dobrá palba. Já to posoudit nemůžu, protože svým ječákem jsem si pacifikovala službu na mytí nádobí a výkřiky: "službááááá!!!", "snídaněéé!", ale to sem nepatří, zpět k Fkú. Kromě jednoho slabšího dílu si myslím, že to nebylo špatné. Nejvíc se mi líbíl díl s náborem do řad Fkú. Tři vybraní kandidáti: Michaela Mahlová (Pubu, jen kdybyste na to zapomněli), Michal Miko (Miky, ten se zapomenout nedá) a Michal Horní (Klakson, toho byste taky nepřehlédli), všichni mající v sobě aspoň jedno M (nebylo to úmyslné) byli podrobeni nesnesitelnému testu (kdo udělá hezčí holubičku) a ještě horšímu skandování a chlámání příhlížejícího davu, dopadli celkem dobře. Nakonec si děti vyřvaly za přijatého Mikyho.
To by mohlo opět pro dnešek stačit. Možná zítra Alka přidá svůj článek, který bude jistě přijat vlídně.
Tak jindy zase na písanou.
Znovu otevírám Bonziblok a co v něm nacházím? Táborovou Mňamkartu z posledního celého dne, na které byla večeře v tomto znění: obložený chleba s rodiči jako bonus. Co vy na to? Několik dětí mělo podivuhodné výklady této zdánlivě logické věty. S Alkou jsme se jimi bavily po celý dlouhý den.
Dalším vloženým listem je objednávka jídla na první táborový týden. Protože poblíž nebylo větší městečko s dobrou zásobovací službou, museli jsme si vystačit s trpickým smíšeným zbožím s velice zajímavou figurkou panem Krkovičkou (nikdy jsem se vlastně nedozvěděla jeho pravé příjmení). Tento pan Krkovička a jeho oblíbené úsloví: "teď vám něco řeknu" a vyklubalo se z toho vědecké pojednání na téma táta povoláním svářeč jako záškodník při svařování kýlu německých ponorek za druhé světové války. Jako kdyby se v Čechách někdy montovaly. Komis si vyslechl tuto dvouhodinovou přednášku a vrátil se z vesnici velice negativně naladěn. Škoda, že jsem tam nešla já, táta je svářeč, tak bychom si mohli popovídat. Jeho výpady na tábor byly vždy něčím zvláštním. Hlavně, když jsme mu daly na ochutnání plněné knedlíky ovocem, a on potom začal vyřvávat na celou hospodu: "Vidíte chlapi, co mi poslaly ženský z tábora!" A jak to uměl Komis hezky podat! Na Krkovičku vymyslela Alka velmi dobrý způsob, jak se ho zbavit. Poté co přijel na tábor a začala se mnou jedno z jeho oblíbených témat ("máte toho víc, protože děcka budou mít určitě větší hlad…") a já jsem nasazovala svůj úsměv č. 2 (slyším, ale poslouchat nebudu) se od kuchyně ozvalo hlasité "Šídlóóó!!" Této výzvě nešlo odolat, musela jsem se okamžitě (a s jako radostí) vrátit do kuchyně, což pan obchodník pochopil. Tento chlapík je rozvedený drahé dámy, pokud máte zájem, mobilní číslo je: 7?2 7?8 ??6 (ochrana osobních údajů).
Ha, můj pracovní jídelníček. Lenka a ostatní z kuchyně ho dobře znají. Nedokážou se v něm vyznat, to někdy zvládám jenom já. Mám v něm vepsaných přesně 69 poznámek (teď jsem to spočítala, uf) jasně modrou propiskou, která převládá nad vybledlým počítačovým písmem z jehličkové tiskárny star LC20 (kterou s hrdostí vlastním). Když přijela na tábor hygiena a chtěla vidět jídelníček, který oficiálně podepsaný zdravotníkem neexistoval (neexistoval vlastně žádný bez čar propiskou a mého úhledného písma), Léňa se jich zeptala, jestli by nechtěli vidět raději ten pracovní, protože zdravotník je mimo tábor a nechceme mu udělat ve zdravoťáku brajgl (ono se někdy hodí, když se zdravotník odhodí), Naštěstí souhlasili, předložila jsem jim tedy druhou verzi pracovního jídelníčku, který měl v sobě pouze – počítám – 21 poznámek. Byli spokojeni.
Když jsme dostali od hygieny za kuchyň výbornou, večer jsem volala tátovi a s nadšením jsem mu oznamovala tuto radostnou zprávu. Měla jsem jako obvykle zapnutou hlasitost na maximum, a tak odpověď slyšel opravdu každý. Odpověď táty: "A kolik mrtvých je na výbornou?", vůbec nebyla legrační! Já mu říkám svůj životní úspěch a on tohle. Nikdo mi z rodiny, co se kuchaření týče, nevěří! Však já jim jednou ukážu! (až si spletu majoránku s cyankáli) Jsou to hadi.
Už jste někdy zažili na táboře zmrzlináře? Já ano. Jednou ve středu v 19:00 se ozvalo: "Tá – ta dý dá tu dá tu" (promiňte, ale nemám hudební hluch ani sluch). No, objevil se Familly frost uprostřed supr večeře. Děcka jako zhypnotizovaná, upustila ešusy na zem a odběhla radostně do stanů pro peníze. V kuchyni bylo vedení v šoku. Kdyby jenom vedení. I kuchyňský personál se nemohl ani pohnout. Dokončení večeře bylo jasné, nikdo z menších nic nejedl, zmrzlina jim stačila. Říkala jsme si, že příští týden si na něho počkám před táborem, ale protože mě unesli mimozemšťani, se tak nestalo.
Dalším lístkem nebo poznámkou je aquapark. Jednou navečer se zformovala skupina ženistů (Léňa, Jura a Alka) a jeli na výzkumnou cestu, kterou mohli zaplatit vlastním životem. Po návratu Jura upozorňoval děti, které díky nějakému úniku informací se dozvěděly cíl cesty (koupání v aqvě), na nejnovější vychytávky. Jedna z nich (chabý pokus napodobit nenapodobitelné podání Jurovo): "Jsou tam dvě skluzavky, jedna žlutá a druhá ?, tak druhá končí na betonu, tak si nezapomeňte vzít helmy a chrániče." Museli byste být s námi, tohle nepopíšu ani kdybych chtěla.
List s pořadovým číslem (asi) 10 je program večerní televize s podrobnou FKÚ (vždycky, alespoň na začátku jsem chtěla aspoň náznaky toho, co mám dělat). Program Federální Kriminální Ústředna:
- případ ztracené občanky, - beruška (Miky), - pohřešovaní Fuxa Robin, který byl naposled viděn s Olinkou Modřákovou.
FKÚ začínalo tak, že na začátku jsem tam přiběhla a srovnala tábor do latě, povely: "pozor, ticho, …" křičené mým ječákem prý byla dobrá palba. Já to posoudit nemůžu, protože svým ječákem jsem si pacifikovala službu na mytí nádobí a výkřiky: "službááááá!!!", "snídaněéé!", ale to sem nepatří, zpět k Fkú. Kromě jednoho slabšího dílu si myslím, že to nebylo špatné. Nejvíc se mi líbíl díl s náborem do řad Fkú. Tři vybraní kandidáti: Michaela Mahlová (Pubu, jen kdybyste na to zapomněli), Michal Miko (Miky, ten se zapomenout nedá) a Michal Horní (Klakson, toho byste taky nepřehlédli), všichni mající v sobě aspoň jedno M (nebylo to úmyslné) byli podrobeni nesnesitelnému testu (kdo udělá hezčí holubičku) a ještě horšímu skandování a chlámání příhlížejícího davu, dopadli celkem dobře. Nakonec si děti vyřvaly za přijatého Mikyho.
To by mohlo opět pro dnešek stačit. Možná zítra Alka přidá svůj článek, který bude jistě přijat vlídně.
Tak jindy zase na písanou.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Připravte se na dietní režim příštího tábora!
Nemáme, nedáme, nevložíme...
Tak si tu sedíme tentokrát obě dvě – moje maličkatost a Alka, samozřejmě duševně jsou s námi Léňa s Jurou (za tu kytku mají oba dva plus, Fanda je žárlivostí bez sebe). Jenom tak přemýšlíme, co Vám máme ještě napsat – pochopte to tak, že zážitků je plná hromada, ale máme na starosti vybrat jenom to nejlepší. Možná jste si všimli, že Kajmanka stáhla svůj naprosto výtečný článek, hádejte jaký?
První problém, který se na táboře vyskytl, byly kadibudky v dost drsným kopci (po dešti to nebyl kopec, ale klouzačka), takže bylo nutné pro Alku zbudovat soukromé WC,. Této práce se ujali Komis a Poty, za což jim patří velký dík (a možná i dva díci:o). Soukromého WC využil i Miky coby fingáče na návštěvu z místní OHS, když bez uzardění překřtil Alčino WC na izolační WC a zdůvodnil to nutností postavit toto WC co nejdál od ostatních, "aby se nekřížily cesty bacilů" a hygienici jen nadšeně kývali, jak to máme inteligentně vyřešeno. Do této kadibudky se vešlo o mnoho více much, vos a můr (můr bylo na táboře samozřejmě víc), ale dokonce se tam i vešla osoba, která nutně potřebovala využít (ale i zneužít) tuto stavbu (postavenou bez stavebního povolení, protože měla základy pevně spojené se zemí). Rozhodně bylo zajímavé, když Alka postupně zjišťovala několikateru ztrátu toaletního papíru, který z nějakých záhadných důvodů (které vedení nehorázně zamítlo) neustále měnil místo určení. Za stálého matení veřejnosti a za pokus o zaplnění jámy na ně byl vyvíjen nátlak, aby tak již nečinili (ani v nočních hodinách, což bylo pro jedince se slabším měchýřem doslova utrpení), ale díra bohužel nebyla bezedná, takže nátlak byl nutný, jinak by se WC stalo nepoužitelným:o). Jak jistě znáte osazenstvo dospělé části tábora, mohla bych to do nich hustit třeba hustilkou a nic by nepochopili (tímto se omlouvám všem citlivějším jedincům). Samozřejmě velký dík patří i závěrečnému likvidátorovi (Tačudovi) této neuvěřitelné stavby, která jistě bude zapsána na seznam UNESCO (jakožto starobylá ruina). Tačud se s tímto úkolem utkal a během dvou hodin bylo dokonáno, po kadibudce nezbyla ani ta díra.
Komisovi se zřejmě práce stavitele zalíbila natolik, že se rozhodl zbudovat ve své rezidenci i manželské lože (aby měl pro sebe víc místa, hamoun jeden! Trekí lituji z celého srdce). Vyděsil tím nás obě (zbytek osazenstva byl zrovna na noční hře), protože ho budovatelský duch Prduch přepadl asi o půl jedenácté večer, čímž nám zavdal příčinu k hazardním sázkám o to, co (koho) se tam snaží dobít (od slova zmlátit, proto měkké, viďte, paní profesorko). Asi pět minut jsme se dohadovaly a chlámaly a pak bylo Šidélko vysláno na průzkum (a Alka v hangáru trnula strachy, s kolika modřinami a šrámy z boje s podvratným živlem se oba objeví, ale jak znám Šídlo, sázela bych spíš na to, že Komis dopadne podstatně hůř (a navíc, přece by neuhodil takovou něžnou, milou a přítulnou osůbku, jakou Šidélko bezesporu je. Protože ženu přece ani květinou neuhodíš, i když podle Fandy se skautky nepočítají mezi ženstvo, asi teda budem mužstvo nebo rangerstvo))
Vážení čtenáři, nyní se Vám pokusíme představit návštěvu OHS na našem milovaném (i proklínaném) tábořišti. Ačkoliv to byla návštěva všemi obávaná, dopadla nad očekávání skvěle, hlavně, díky prvotnímu šoku, o který se postarali duchapřítomní Jura a Léňa, kteří k momentu překvapení využili všech svých akademických titulů a hygieniky totálně rozhodili hned na úvod. Pak je předali Mikymu, který všechny nedostatky táborových staveb dokázal náležitě zaretušovat, takže hygienici byli doslova a do písmene nadšeni (a osazenstvo kuchyně umíralo smíchy, když slyšeli, jak Miky překřtil Komisovo nedávno dokončené letiště na lepší formu stanu izolace se slovy, že "náš zdravotník MUDr. Müller má rád pacienty pod neustálým dohledem" a také jak okomentoval již zmíněnou sólo kadibudku). Samozřejmě jsme před hygienou opomněli zmínit, že generální úklid proběhl teprve před několika málo hodinami, díky tomu, že Juru posedl věštecký duch a cítil návštěvu hygieny ve svých stále dobře zachovaných kostech, a proto vysmejčil kuchyň až se blýskala a my jsme tiše záviděli (jak ho má Léňa vycvičeného). Jura rovněž lehce naznačil programovým, že to tu bude za chvilku cítit jako v jeho hlavním pracovním stanu s nádhernými Milkami (na které Léňa vůbec, ale vůbec, podotýkám vůbec, abyste si to pamatovali, vůbec nežárlí). Programoví se mohli ochotou přetrhnout, protože měli po ruce 30 nadšených dobrovolníků, kteří na nás v kuchyni vyškemrali "kýbl kaďák" a "rejžák latrýňák" a s pomocí našeho skvělého táborového zdravotníka, bez kterého bychom se ani na okamžik nemohli obejít (kdo by nás zachraňoval před Krkovičkou) vysmejčili klasické všemi milované kadibudky na báječném kopečku (a zvlášť tu jednu, která vypadala lehce (u)jetě (děvčata ví, o které mluvím)) a kadibudky byly vyčištěny tak, že by i profesionální uklizečka (Popelka taky) bledla závistí.
Dalším veselým a poučným zážitkem byl večerní řev (nebo chcete-li zpěv). My, ležíce si vesele v týpku (sorry – v hangáru), jsme si několikrát musely cpát naše sluníčka (polštářky se jmény Fanda a Tomík) do uší, nebo jsme se zavrtávaly do několika vrstev spacáku a hermeticky uzavíraly oba dva vchody do týp … hangáru. Přes naši veškerou snahu, to bylo marné. Třicet lidí zpívajících Maracaibo nepřehlušíš, i když Šídlo a její ječák by to možná zvládl (přece jenom byla ve formě, což se ostatně potvrzovalo pokaždé, když v kuchyni bylo potřeba služby našich dětiček… Šídlův pokřik: "Službaaaa!" musel být slyšet až v Trpíku).
A teď oblíbené téma, služba. Všechny služby v kuchyni byly super, některé jsme musely k hrncům doslova donést, ale i tak odvedly skvělý výkon. Rády vzpomínáme na Hanze, který se službě několik hodin vyhýbal, ale nám neutekl. Sice si pod fousy brblal něco o čarodějnicích (a nebyl zdaleka jediný, kdo zastával tento lichotivý názor, Bouda ví, o čem mluvíme), ale pracoval dobře a s patřičným nadšením.
Teď trochu o vedení, které se naučilo umývat si své hrníčky od lógru, za celý tábor jsme nemusely posílat do křoví ani jeden (od loňska je to výkon, který byl po zásluze oceněn, Bouda opět ví a asi pochopí tento nepřímý dík). Mezi námi, komu by se chtělo lítat si pro hrnek do lesa, kdykoliv dostane chuť na kafe, a "ta čarodějnice" mu nechce ani říct, kde chudáček jeho hrneček leží, viď, Boudo? V druhém týdnu jsme se snažily odnaučit naše roverstvo závislosti na fialové Jihlavance, protože když došla, byla koupena červená, která nikomu nechutnala (pouze v případě nejvyšší nouze). Plán odvykací kůry zhatila Léňa, která jim dovezla jejich nektar bohů (v tomto případě roverstva, které nemá s božskou podstatou vůbec co do činění), ale netěšte se, vážené roverstvo, příští rok v odvykací kůře pokračujeme, tentokrát už od začátku tábora. Pokud Vás Léňa nevezme pod ochranná křídla, máte se na co (na nás) těšit! Od této chvíle přijímáme úplatky od výše jedna mléčná čokoláda (minimálně 100 g) na osobu a den od těch, kteří si nepřejí v této odvykací kůře pokračovat. Upozorňujeme Vás, že v nejmenovaném novoměstském supermarketu začínajícím na P, naleznete čokoládu (je vedle gumových medvídků), která má úctyhodných 300 g a 100% vyhovuje našim absolutně nenáročným požadavkům.
Už jsme vás dostatečně potěšily (postrašily), a nechceme-li skončit na katovské smyčce, musíme končit, ale jenom pro dnešek, MY SE VRÁTÍME!!!
S pozdravem Alka a Šídlo
PS.: Kdo přesně odliší pasáže psané Alkou od Šídlových, může se těšit na zmíněnou 300 g čokoládu. Upozorňujeme čokoládychtivé čtenářstvo, že o některé věty se mohly podělit (a také podělily) obě dvě milé, přátelské, něžné, přítulné, kouzelné, láskyplné a mírumilovné autorky.
První problém, který se na táboře vyskytl, byly kadibudky v dost drsným kopci (po dešti to nebyl kopec, ale klouzačka), takže bylo nutné pro Alku zbudovat soukromé WC,. Této práce se ujali Komis a Poty, za což jim patří velký dík (a možná i dva díci:o). Soukromého WC využil i Miky coby fingáče na návštěvu z místní OHS, když bez uzardění překřtil Alčino WC na izolační WC a zdůvodnil to nutností postavit toto WC co nejdál od ostatních, "aby se nekřížily cesty bacilů" a hygienici jen nadšeně kývali, jak to máme inteligentně vyřešeno. Do této kadibudky se vešlo o mnoho více much, vos a můr (můr bylo na táboře samozřejmě víc), ale dokonce se tam i vešla osoba, která nutně potřebovala využít (ale i zneužít) tuto stavbu (postavenou bez stavebního povolení, protože měla základy pevně spojené se zemí). Rozhodně bylo zajímavé, když Alka postupně zjišťovala několikateru ztrátu toaletního papíru, který z nějakých záhadných důvodů (které vedení nehorázně zamítlo) neustále měnil místo určení. Za stálého matení veřejnosti a za pokus o zaplnění jámy na ně byl vyvíjen nátlak, aby tak již nečinili (ani v nočních hodinách, což bylo pro jedince se slabším měchýřem doslova utrpení), ale díra bohužel nebyla bezedná, takže nátlak byl nutný, jinak by se WC stalo nepoužitelným:o). Jak jistě znáte osazenstvo dospělé části tábora, mohla bych to do nich hustit třeba hustilkou a nic by nepochopili (tímto se omlouvám všem citlivějším jedincům). Samozřejmě velký dík patří i závěrečnému likvidátorovi (Tačudovi) této neuvěřitelné stavby, která jistě bude zapsána na seznam UNESCO (jakožto starobylá ruina). Tačud se s tímto úkolem utkal a během dvou hodin bylo dokonáno, po kadibudce nezbyla ani ta díra.
Komisovi se zřejmě práce stavitele zalíbila natolik, že se rozhodl zbudovat ve své rezidenci i manželské lože (aby měl pro sebe víc místa, hamoun jeden! Trekí lituji z celého srdce). Vyděsil tím nás obě (zbytek osazenstva byl zrovna na noční hře), protože ho budovatelský duch Prduch přepadl asi o půl jedenácté večer, čímž nám zavdal příčinu k hazardním sázkám o to, co (koho) se tam snaží dobít (od slova zmlátit, proto měkké, viďte, paní profesorko). Asi pět minut jsme se dohadovaly a chlámaly a pak bylo Šidélko vysláno na průzkum (a Alka v hangáru trnula strachy, s kolika modřinami a šrámy z boje s podvratným živlem se oba objeví, ale jak znám Šídlo, sázela bych spíš na to, že Komis dopadne podstatně hůř (a navíc, přece by neuhodil takovou něžnou, milou a přítulnou osůbku, jakou Šidélko bezesporu je. Protože ženu přece ani květinou neuhodíš, i když podle Fandy se skautky nepočítají mezi ženstvo, asi teda budem mužstvo nebo rangerstvo))
Vážení čtenáři, nyní se Vám pokusíme představit návštěvu OHS na našem milovaném (i proklínaném) tábořišti. Ačkoliv to byla návštěva všemi obávaná, dopadla nad očekávání skvěle, hlavně, díky prvotnímu šoku, o který se postarali duchapřítomní Jura a Léňa, kteří k momentu překvapení využili všech svých akademických titulů a hygieniky totálně rozhodili hned na úvod. Pak je předali Mikymu, který všechny nedostatky táborových staveb dokázal náležitě zaretušovat, takže hygienici byli doslova a do písmene nadšeni (a osazenstvo kuchyně umíralo smíchy, když slyšeli, jak Miky překřtil Komisovo nedávno dokončené letiště na lepší formu stanu izolace se slovy, že "náš zdravotník MUDr. Müller má rád pacienty pod neustálým dohledem" a také jak okomentoval již zmíněnou sólo kadibudku). Samozřejmě jsme před hygienou opomněli zmínit, že generální úklid proběhl teprve před několika málo hodinami, díky tomu, že Juru posedl věštecký duch a cítil návštěvu hygieny ve svých stále dobře zachovaných kostech, a proto vysmejčil kuchyň až se blýskala a my jsme tiše záviděli (jak ho má Léňa vycvičeného). Jura rovněž lehce naznačil programovým, že to tu bude za chvilku cítit jako v jeho hlavním pracovním stanu s nádhernými Milkami (na které Léňa vůbec, ale vůbec, podotýkám vůbec, abyste si to pamatovali, vůbec nežárlí). Programoví se mohli ochotou přetrhnout, protože měli po ruce 30 nadšených dobrovolníků, kteří na nás v kuchyni vyškemrali "kýbl kaďák" a "rejžák latrýňák" a s pomocí našeho skvělého táborového zdravotníka, bez kterého bychom se ani na okamžik nemohli obejít (kdo by nás zachraňoval před Krkovičkou) vysmejčili klasické všemi milované kadibudky na báječném kopečku (a zvlášť tu jednu, která vypadala lehce (u)jetě (děvčata ví, o které mluvím)) a kadibudky byly vyčištěny tak, že by i profesionální uklizečka (Popelka taky) bledla závistí.
Dalším veselým a poučným zážitkem byl večerní řev (nebo chcete-li zpěv). My, ležíce si vesele v týpku (sorry – v hangáru), jsme si několikrát musely cpát naše sluníčka (polštářky se jmény Fanda a Tomík) do uší, nebo jsme se zavrtávaly do několika vrstev spacáku a hermeticky uzavíraly oba dva vchody do týp … hangáru. Přes naši veškerou snahu, to bylo marné. Třicet lidí zpívajících Maracaibo nepřehlušíš, i když Šídlo a její ječák by to možná zvládl (přece jenom byla ve formě, což se ostatně potvrzovalo pokaždé, když v kuchyni bylo potřeba služby našich dětiček… Šídlův pokřik: "Službaaaa!" musel být slyšet až v Trpíku).
A teď oblíbené téma, služba. Všechny služby v kuchyni byly super, některé jsme musely k hrncům doslova donést, ale i tak odvedly skvělý výkon. Rády vzpomínáme na Hanze, který se službě několik hodin vyhýbal, ale nám neutekl. Sice si pod fousy brblal něco o čarodějnicích (a nebyl zdaleka jediný, kdo zastával tento lichotivý názor, Bouda ví, o čem mluvíme), ale pracoval dobře a s patřičným nadšením.
Teď trochu o vedení, které se naučilo umývat si své hrníčky od lógru, za celý tábor jsme nemusely posílat do křoví ani jeden (od loňska je to výkon, který byl po zásluze oceněn, Bouda opět ví a asi pochopí tento nepřímý dík). Mezi námi, komu by se chtělo lítat si pro hrnek do lesa, kdykoliv dostane chuť na kafe, a "ta čarodějnice" mu nechce ani říct, kde chudáček jeho hrneček leží, viď, Boudo? V druhém týdnu jsme se snažily odnaučit naše roverstvo závislosti na fialové Jihlavance, protože když došla, byla koupena červená, která nikomu nechutnala (pouze v případě nejvyšší nouze). Plán odvykací kůry zhatila Léňa, která jim dovezla jejich nektar bohů (v tomto případě roverstva, které nemá s božskou podstatou vůbec co do činění), ale netěšte se, vážené roverstvo, příští rok v odvykací kůře pokračujeme, tentokrát už od začátku tábora. Pokud Vás Léňa nevezme pod ochranná křídla, máte se na co (na nás) těšit! Od této chvíle přijímáme úplatky od výše jedna mléčná čokoláda (minimálně 100 g) na osobu a den od těch, kteří si nepřejí v této odvykací kůře pokračovat. Upozorňujeme Vás, že v nejmenovaném novoměstském supermarketu začínajícím na P, naleznete čokoládu (je vedle gumových medvídků), která má úctyhodných 300 g a 100% vyhovuje našim absolutně nenáročným požadavkům.
Už jsme vás dostatečně potěšily (postrašily), a nechceme-li skončit na katovské smyčce, musíme končit, ale jenom pro dnešek, MY SE VRÁTÍME!!!
S pozdravem Alka a Šídlo
PS.: Kdo přesně odliší pasáže psané Alkou od Šídlových, může se těšit na zmíněnou 300 g čokoládu. Upozorňujeme čokoládychtivé čtenářstvo, že o některé věty se mohly podělit (a také podělily) obě dvě milé, přátelské, něžné, přítulné, kouzelné, láskyplné a mírumilovné autorky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Narnie 2004 on-line
Prý nejlepší tábor v historii oddílu. Něco na tom asi bude. Když pročítám jednotlivé táborové dny, chtěl bych ten čas vrátit.
Máte mimořádnou příležitost prožít s námi tento tábor alespoň zprostředkovaně díky tomuto zpravodajství, které se letos podařilo psát každodenně. Hezké čtení. Z
Máte mimořádnou příležitost prožít s námi tento tábor alespoň zprostředkovaně díky tomuto zpravodajství, které se letos podařilo psát každodenně. Hezké čtení. Z
I. táborový den - neděle
První den oddílu Naděje na Zubíckém tábořišti. Začátek třítýdenního dobrodružství...
Konečně pohled, na který jsem dlouho čekal. Schován pod střechou táborové kuchyně koukám na mýtinu ozářenou měsícem, který se čas od času skryje za mraky. Za mnou tábor, který by měl být ve stavu usínání, což ovšem první noc na táboře většinou nebývá pravda.
Konečně pohled, na který jsem dlouho čekal. Schován pod střechou táborové kuchyně koukám na mýtinu ozářenou měsícem, který se čas od času skryje za mraky. Za mnou tábor, který by měl být ve stavu usínání, což ovšem první noc na táboře většinou nebývá pravda.
Taky jsme toho dnes dost zažili – z civilizace jsme se přenesli do lesů, rozloučili se s rodiči a na kolech vyrazili směr Zubík. Klasické tábořiště našeho střediska. Pro nás – PK má osobité kouzlo – zde jsme zažili řadu táborů v našem skautském věku.
Jízda na kole nedělala naštěstí nikomu problémy, takže za pár desítek minut jsme si to už frčeli dolů po louce až ke srubu.
A nastává rozdělení do stanů, zabydlování, vybalování věcí, porovnávání pytlíků a pytlů se sladkostmi, atd. Taky jsme stavěli hangár – garáž pro naše kola. To byl opravdu zážitek. Ale stihli jsme to před malou bouřkou, která přišla a donutila konečně uklidit všechny věci do stanů a do srubu. To si ještě programoví užijou než přehledně zařadí všechny rekvizity…
Večeře se vydařila – Miky s kuchařskou čapkou nelítal u klubovny pro nic za nic – i když česnečka zatím neprověřila všechny jeho kvality. Uvidíme jak se mu zadaří zítřejší snídaně – chléb s medem : ).
S nastávajícím večerem jsme při prvním nástupu sňali státní vlajku a seznámili se s táborovým řádem.
Z lesního šera se vynořil muž v kápi a my už věděli, že je nutné jej sledovat. V jeho stopách jsme došli až na kraj lesa, kde jsme mohli v relativním bezpečí sledovat stíny zbrojících se Telmarýnů – jezdectvo, pěchota, několik vojenských oddílů plenících Narnii. Smutný to pohled…
Brzy nás vyhledal Rilian s Gaalem a Sebastianem, ale v tom jsme se prozradili a telmarýnské vojsko nás zahnalo až do tábora – právě včas na druhou večerku. Ještě budeme muset ukázat hodně odvahy pro záchranu Narnie…
Teď prokazuje odvahu hlavně Čegi na noční hlídce. Ale hodina dvacet uplyne rychle a noc je tak klidná… Dobrou noc.
Jízda na kole nedělala naštěstí nikomu problémy, takže za pár desítek minut jsme si to už frčeli dolů po louce až ke srubu.
A nastává rozdělení do stanů, zabydlování, vybalování věcí, porovnávání pytlíků a pytlů se sladkostmi, atd. Taky jsme stavěli hangár – garáž pro naše kola. To byl opravdu zážitek. Ale stihli jsme to před malou bouřkou, která přišla a donutila konečně uklidit všechny věci do stanů a do srubu. To si ještě programoví užijou než přehledně zařadí všechny rekvizity…
Večeře se vydařila – Miky s kuchařskou čapkou nelítal u klubovny pro nic za nic – i když česnečka zatím neprověřila všechny jeho kvality. Uvidíme jak se mu zadaří zítřejší snídaně – chléb s medem : ).
S nastávajícím večerem jsme při prvním nástupu sňali státní vlajku a seznámili se s táborovým řádem.
Z lesního šera se vynořil muž v kápi a my už věděli, že je nutné jej sledovat. V jeho stopách jsme došli až na kraj lesa, kde jsme mohli v relativním bezpečí sledovat stíny zbrojících se Telmarýnů – jezdectvo, pěchota, několik vojenských oddílů plenících Narnii. Smutný to pohled…
Brzy nás vyhledal Rilian s Gaalem a Sebastianem, ale v tom jsme se prozradili a telmarýnské vojsko nás zahnalo až do tábora – právě včas na druhou večerku. Ještě budeme muset ukázat hodně odvahy pro záchranu Narnie…
Teď prokazuje odvahu hlavně Čegi na noční hlídce. Ale hodina dvacet uplyne rychle a noc je tak klidná… Dobrou noc.
II. a III. táborový den - pondělí a úterý
Tábor oddílu na Zubíku nabírá na obrátkách.
Na táborovém náměstíčku je klid a šero – to proto, že oddíl si posedal v jídelně a naplno se rozjelo první kolo společenské hry Pálí vám to. Tím byly potlačeny všechny dohady, které se od ranních hodin nad tímto programem vedly – opravdu se nebude rozdělávat oheň ani žádná jiná bojovka. Mimořádně se opravdu budeme věnovat nějaké činnosti v sedě...
Na táborovém náměstíčku je klid a šero – to proto, že oddíl si posedal v jídelně a naplno se rozjelo první kolo společenské hry Pálí vám to. Tím byly potlačeny všechny dohady, které se od ranních hodin nad tímto programem vedly – opravdu se nebude rozdělávat oheň ani žádná jiná bojovka. Mimořádně se opravdu budeme věnovat nějaké činnosti v sedě...
Chvilku poslouchám odpovědi Jelenů, a pak si říkám ,že by nebylo špatné dát vědět vám ostatním, kdo nemáte to štěstí a nejste tady s námi, jak se máme. Je přece jen už konec třetího táborového dne.
Co se tedy za poslední dva dny událo důležitého:
Táborový život se rozjel naplno od budíčku do večerky. První budíček byl ve znamení „chlapského sboru“ – no důležité je, že se oddíl vzbudil… Rozcvičky jsou pod vedením mistra kuchaře, takže si pěkně a hlavně pestře po ránu protáhneme tělo.
Také přišly ke slovu lakrosové pálky, které dostal oddíl k Vánocům – ukázalo se, že to byl opravdu dobře vybraný dárek, protože tábor pohltila lakrosová mánie. V každém volném čase se trénuje a trénuje. Však také turnaje družin se už blíží…
Prince Kaspiana se nám povedlo dostat z věže hradu – muselo se ale prolézt hromada místností, než se to podařilo. V praxi to vypadalo tak, že každý stan měl své číslo a úkol v něm odkazoval na stan další – takže po hře se hledaly osobní věci po celém táboře, spravovaly rozbité postele (to když se stalo několik stanů vězením pro 10 lidí…) atd. vše samozřejmě k velké radosti celého tábora, o to menší radosti mé, jehož stan byl také zapojen do této akce a obdržel čestné číslo – totiž 1. Což pro mě přestalo být ctí od chvíle kdy jsem pochopil, že se stane nejnavštěvovanějším…
Uskutečnily se také dva výjezdy k vodě – první kratší s delším koupáním, dnešní výjezd jsme si trošku protáhli – o pár terénních vsuvek – holt od toho jsou horská kola.
Dnešní předobědí se také odehrála drsná pařba s názvem CASTLEFIGHT neboli KÁSLFAJT. Rozsáhlá louka se změnila v chodby hradu – označené lany a oddíl jej musel dobývat tak, aby se dostal přes všechna zákoutí, komnaty a sklepení k bráně vedoucí k útěku. Těžko se vysvětlovalo, že jsem za rohem a že mne nikdo trefit hadrakoulí nemůže, ale nakonec začala představivost fungovat a hra se bude možná k všeobecnému nadšení opakovat.
Kuchyň pod vedením Mikyho a Čiky pracuje zatím bezvadně a já se pomalu loučím s předsevzetím nějaké to kilo na táboře ztratit…
Nemoci a úrazy jsou zatím v normě, pár škrábanců, jedny rozšláplé brýle (CASTLEFIGHT) jedno omdlení na nástupu a jeden lazar s teplotou, ale snad to vše bude OK, přechod do táborových podmínek je první dny náročný. Proto do sebe denně cpeme vitamíny ve formě zeleniny a ovoce a i šumivých tablet.
Před chvilkou také na večerním nástupu proběhla hloubková kontrola stanů a kufrů, až jsem byl překvapen, že je vše v pohodě. Už prostě nemáme oddíl nováčků…, i když nerad bych to zakřikl.
Uvidíme, jaké dají dnešnímu dni hodnocení družiny – jesti to bude oblíbené: SUPER PROGRAM, AŽ MI TO VYRAZILO DECH – to by mohl říct Ufon po dnešním CASTLEFIGHTu) nebo jestli se to přiblíží k: TAK TOMUHLE UŽ PROGRAM NIKDY NEDÁVEJTE, BYLA TO TAKOVÁ NUDA ŽE BYCH BYL RADĚJI VE SLUŽBĚ.
Ale teď se s vámi rozloučím, hra v jídelně se bude chýlit ke konci a nás čeká před večerkou ještě avízované mytí nohou.
Takže se mějte alespoň z desetiny tak jako my a já doufám, že se mi podaří připojit i pár foteček…
Co se tedy za poslední dva dny událo důležitého:
Táborový život se rozjel naplno od budíčku do večerky. První budíček byl ve znamení „chlapského sboru“ – no důležité je, že se oddíl vzbudil… Rozcvičky jsou pod vedením mistra kuchaře, takže si pěkně a hlavně pestře po ránu protáhneme tělo.
Také přišly ke slovu lakrosové pálky, které dostal oddíl k Vánocům – ukázalo se, že to byl opravdu dobře vybraný dárek, protože tábor pohltila lakrosová mánie. V každém volném čase se trénuje a trénuje. Však také turnaje družin se už blíží…
Prince Kaspiana se nám povedlo dostat z věže hradu – muselo se ale prolézt hromada místností, než se to podařilo. V praxi to vypadalo tak, že každý stan měl své číslo a úkol v něm odkazoval na stan další – takže po hře se hledaly osobní věci po celém táboře, spravovaly rozbité postele (to když se stalo několik stanů vězením pro 10 lidí…) atd. vše samozřejmě k velké radosti celého tábora, o to menší radosti mé, jehož stan byl také zapojen do této akce a obdržel čestné číslo – totiž 1. Což pro mě přestalo být ctí od chvíle kdy jsem pochopil, že se stane nejnavštěvovanějším…
Uskutečnily se také dva výjezdy k vodě – první kratší s delším koupáním, dnešní výjezd jsme si trošku protáhli – o pár terénních vsuvek – holt od toho jsou horská kola.
Dnešní předobědí se také odehrála drsná pařba s názvem CASTLEFIGHT neboli KÁSLFAJT. Rozsáhlá louka se změnila v chodby hradu – označené lany a oddíl jej musel dobývat tak, aby se dostal přes všechna zákoutí, komnaty a sklepení k bráně vedoucí k útěku. Těžko se vysvětlovalo, že jsem za rohem a že mne nikdo trefit hadrakoulí nemůže, ale nakonec začala představivost fungovat a hra se bude možná k všeobecnému nadšení opakovat.
Kuchyň pod vedením Mikyho a Čiky pracuje zatím bezvadně a já se pomalu loučím s předsevzetím nějaké to kilo na táboře ztratit…
Nemoci a úrazy jsou zatím v normě, pár škrábanců, jedny rozšláplé brýle (CASTLEFIGHT) jedno omdlení na nástupu a jeden lazar s teplotou, ale snad to vše bude OK, přechod do táborových podmínek je první dny náročný. Proto do sebe denně cpeme vitamíny ve formě zeleniny a ovoce a i šumivých tablet.
Před chvilkou také na večerním nástupu proběhla hloubková kontrola stanů a kufrů, až jsem byl překvapen, že je vše v pohodě. Už prostě nemáme oddíl nováčků…, i když nerad bych to zakřikl.
Uvidíme, jaké dají dnešnímu dni hodnocení družiny – jesti to bude oblíbené: SUPER PROGRAM, AŽ MI TO VYRAZILO DECH – to by mohl říct Ufon po dnešním CASTLEFIGHTu) nebo jestli se to přiblíží k: TAK TOMUHLE UŽ PROGRAM NIKDY NEDÁVEJTE, BYLA TO TAKOVÁ NUDA ŽE BYCH BYL RADĚJI VE SLUŽBĚ.
Ale teď se s vámi rozloučím, hra v jídelně se bude chýlit ke konci a nás čeká před večerkou ještě avízované mytí nohou.
Takže se mějte alespoň z desetiny tak jako my a já doufám, že se mi podaří připojit i pár foteček…
IV. táborový den - středa
Tentokrát začnu omluvou všem nedočkavým příznivcům tohoto čtení. Možná to znáte, jak to probíhá na táboře. Člověk pořád někde lítá, něco uklízí, připravuje, hraje, někoho buze, teda upozorňuje na nevhodné chování atd. No a do toho všeho ještě fotí, filmuje a měl by psát zpravodajství na net. To by se ještě dalo zvládnout, ale bez elektrické energie se nic nenapíše, jak do notebooku, tak se nepřetáhne z foťáku, ani se nepošle přes mobil na internet. Proto toto zpravodajství bude opravdu občasné, cca 2x týdně. Pokud by někdo věděl o možnosti zapůjčení elektrocentrály, situace by se podstatně změnila – to slibuju.
Tak tímto tedy zdravím vás všechny, ať už jste kdokoliv a odkudkoliv (třeba z Uherského Brodu : )).
Tak tímto tedy zdravím vás všechny, ať už jste kdokoliv a odkudkoliv (třeba z Uherského Brodu : )).
Co se tedy událo za poslední dny:
Středa: jako dny předchozí, tak i následující máme super počasí a vstáváme do slunečného rána a užíváme si kuchařovy rozcvičky. Bohužel se s námi loučí Martin, který se za uplynulé dny nedal přesvědčit a tvrdošíjně trval na svých teplotách – rekord tábora je tedy prozatím 40,13. Ale jsme celkově v plusu, protože dorazila dvojčata.
Hrou tohoto dne se stal program s názvem Bezdomovec. Úkolem hry bylo upéci placky, ale od úplného začátku – tudíž od vyhledání políčka, jeho obdělání, zasetí, sklizení, pomletí mouky a konečně kýžené upečení placky, která posloužila bezdomovci (Miky má pro některé hry největší herecké předpoklady : )).
Pro potřeby této hry bylo nutné rozdělit role v družině, a tak se nám po táboře probíhali transvestyti představující ženy ze statku, volové – ti pomáhali orat pole pomocí sázecího kolíku, Vencové, kteří se mohli pohybovat pouze chůzí a mluvili pozpátku no prostě to tu vypadalo jako u zemědělců, z čehož měl radost Vařík holdující kariéře JéZeDáka. Oblíbené oslovení: „Ty vole“ se všem velice zalíbilo obzvláště proto, že s touto hrou bylo legalizováno.
Na večer se opět pracovalo na BARMSKÉM mostě – toto je stavba, která zaslouží zmínku, protože je budován systematicky od začátku tábora a jeho dokončení je v nedohlednu – má vést tak 6 metrů nad zemí – oddíl čeká perná zkouška.
Bramborové šišky – kuchařská kauza tohoto dne – jak prohlásila paní Dvořáková: „no to je už jídlo pro trochu pokročilé kuchaře“ – tímto Mikyho moc nepotěšila, ale faktem zůstává, že oběd byl o hodinu a čtvrt později – alespoň jsme se stihli zajet vykoupat. Miky, bylo to dobrý – na poprvé.
Středa: jako dny předchozí, tak i následující máme super počasí a vstáváme do slunečného rána a užíváme si kuchařovy rozcvičky. Bohužel se s námi loučí Martin, který se za uplynulé dny nedal přesvědčit a tvrdošíjně trval na svých teplotách – rekord tábora je tedy prozatím 40,13. Ale jsme celkově v plusu, protože dorazila dvojčata.
Hrou tohoto dne se stal program s názvem Bezdomovec. Úkolem hry bylo upéci placky, ale od úplného začátku – tudíž od vyhledání políčka, jeho obdělání, zasetí, sklizení, pomletí mouky a konečně kýžené upečení placky, která posloužila bezdomovci (Miky má pro některé hry největší herecké předpoklady : )).
Pro potřeby této hry bylo nutné rozdělit role v družině, a tak se nám po táboře probíhali transvestyti představující ženy ze statku, volové – ti pomáhali orat pole pomocí sázecího kolíku, Vencové, kteří se mohli pohybovat pouze chůzí a mluvili pozpátku no prostě to tu vypadalo jako u zemědělců, z čehož měl radost Vařík holdující kariéře JéZeDáka. Oblíbené oslovení: „Ty vole“ se všem velice zalíbilo obzvláště proto, že s touto hrou bylo legalizováno.
Na večer se opět pracovalo na BARMSKÉM mostě – toto je stavba, která zaslouží zmínku, protože je budován systematicky od začátku tábora a jeho dokončení je v nedohlednu – má vést tak 6 metrů nad zemí – oddíl čeká perná zkouška.
Bramborové šišky – kuchařská kauza tohoto dne – jak prohlásila paní Dvořáková: „no to je už jídlo pro trochu pokročilé kuchaře“ – tímto Mikyho moc nepotěšila, ale faktem zůstává, že oběd byl o hodinu a čtvrt později – alespoň jsme se stihli zajet vykoupat. Miky, bylo to dobrý – na poprvé.
V. táborový den - čtvrtek
Čtvrtek: tento den proslul zejména druhým programem, podle kterého by mohlo být zfilmováno dílo s názvem třeba: Zubícký masakr jízdními koly.
Úkolem hráčů, čili členů bylo projet asi 800 m dlouhou lesní cestu. Na stromech, kamenech a v trávě kolem cesty byly papíry s písmenky a čísly – jednoduchý úkol = sestavit zprávu. Po sestavení zprávy bylo nutné převést vajíčko a to samozřejmě tak aby nepřišlo k úhoně. Jediné, co znepříjemňovalo tuto pouť, byli telmarýnští záškodníci, kteří se nečekaně vynořovali z příkop a stromů u cesty a pálili hadrakoulemi hlava nehlava, kolo nekolo. Tato překážka byla, tedy vlastně měla být, jediná. Nepočítali jsme ovšem s vynalézavostí členů oddílu, kteří si jako zábavu zvolili vzájemné narážení do sebe navzájem, srážení se z kol a blokování. A tak se ženu s lékárnou jako blázen k místě srážky, kde Xík s kolem leží v jedné příkopě, Maky s kolem v druhé příkopě (obě z jedné družiny), ale obě se šíleně smějou: “Mášeno, to byla rychlost, co?“ – no, a pak s nima něco dělejte.
Faktem zůstává, že po tomto programu byla řada u zdravotnického stanu dost dlouhá, a tak asi službě v kuchyni přibude k evidenci dovozu pitné vody také dovoz cisteren s peroxidem, septonexem či novikovem.
Odpolední program – lov na bílého jelena také zaslouží pozornost. Oddíl rozdělený na dvě části naháněl rovery s bílými páskami na čele po lese a chytal je do lasa. Úlovek putoval do ohrady, kde byl bráněn před dobyvateli druhého týmu.
Nejviditelnějším výsledkem jsou šrámy na krku téměř každého „bílého jelena“, takže pokud k nám zavítáte při návštěvním dni (za týden v pátek) tak se nelekejte, nesnažili jsme se věšet, stále ještě nás to pořád ohromně baví : ).
Večer byl už klidnější, a tak se od soumraku sedělo v táborovém kruhu na programu: Jak tě vidím. To jsme se zase dozvěděli zajímavých věcí z pohledu kritických očí ostatních.
Faktem zůstává, že po tomto programu byla řada u zdravotnického stanu dost dlouhá, a tak asi službě v kuchyni přibude k evidenci dovozu pitné vody také dovoz cisteren s peroxidem, septonexem či novikovem.
Odpolední program – lov na bílého jelena také zaslouží pozornost. Oddíl rozdělený na dvě části naháněl rovery s bílými páskami na čele po lese a chytal je do lasa. Úlovek putoval do ohrady, kde byl bráněn před dobyvateli druhého týmu.
Nejviditelnějším výsledkem jsou šrámy na krku téměř každého „bílého jelena“, takže pokud k nám zavítáte při návštěvním dni (za týden v pátek) tak se nelekejte, nesnažili jsme se věšet, stále ještě nás to pořád ohromně baví : ).
Večer byl už klidnější, a tak se od soumraku sedělo v táborovém kruhu na programu: Jak tě vidím. To jsme se zase dozvěděli zajímavých věcí z pohledu kritických očí ostatních.
VI. táborový den - pátek
Pátek - ráno nic moc, zataženo, zima, vstávat se nechce, kuchařskej nevede rozcvičku – bojuje v kuchyni s ovesnou kaší (naprosto výborná).
Ale naštěstí po nástupu (kde Císko utrhnul lanko ze stožáru a milá vlajka se nám sesunula téměř na zem) vykouklo sluníčko a další den jako malovaný, uprostřed lesů nás očekával.
Ale naštěstí po nástupu (kde Císko utrhnul lanko ze stožáru a milá vlajka se nám sesunula téměř na zem) vykouklo sluníčko a další den jako malovaný, uprostřed lesů nás očekával.
Lakros a basík se líbí téměř všem, a tak proč si nezahrát, aspoň se pořádně prohřejeme na další program, kde hadrakoule svištěly a štíty řinčely a rozhodovalo se o nejlepším bojovníkovi oddílu. Ovšem za vydatného přispění roverů, takže Císko se ze získaného titulu nebude určitě radovat moc dlouho…
Obídek byl opět senzační, a tak jsme trávili ještě při odpolední vyjížďce na kolech – s příjemnou pauzou na koupání. Ujeli jsme slabých 15 km, ale to bylo řečí! Máme oddíl plnej padavek, ale do konce tábora jsou ještě dva týdny a já vám ručím, že s tím něco uděláme : ).
A co bylo perličkou dnešního dne? Stará dobrá Narnijská hra – boj o prapor. Rysi vyrazili po vyznačené trase s vlajkou Narnie a jednoduchým úkolem – dokončit trasu co nejdříve bez polapení ostatními družinami, které jim byli na stopě. Nutno říct, že většina Rysů měla zavázané oči, takže Pepa s orientací jemu vlastní nedbal na rady svého vidícího doprovodu a elegantně napálil do blízkého smrku – pro pobavení celého tábora. Cesta ovšem nevedla rajskou zahradou, ale pořádně zarostlým lesem nelesem a hlavně naším oblíbeným bahňáčkem. Dál mi nestačí má slovní zásoba, protože co tam se činilo, to se prostě musí vidět – zaznamenáno na kameře je téměř vše – záběry jsou horkým kandidátem na Oskara nebo minimálně do Neváhej a toč.
Z pochopitelného důvodu bylo víkendové mytí v teplé vodě přesunuto již na dnešní večer…
Ale teď už je tábor opět ve tmě, jsou nádherně vidět hvězdičky všude nad námi, pokud se díváte z kuchyně, vidíte i siluety rychle finišujícího barmského mostu tyčícího se vysoko nad stany. No prostě pohodička, za kterou jsme vděční.
Tak dobrou noc a moc nám nezáviďte.
Obídek byl opět senzační, a tak jsme trávili ještě při odpolední vyjížďce na kolech – s příjemnou pauzou na koupání. Ujeli jsme slabých 15 km, ale to bylo řečí! Máme oddíl plnej padavek, ale do konce tábora jsou ještě dva týdny a já vám ručím, že s tím něco uděláme : ).
A co bylo perličkou dnešního dne? Stará dobrá Narnijská hra – boj o prapor. Rysi vyrazili po vyznačené trase s vlajkou Narnie a jednoduchým úkolem – dokončit trasu co nejdříve bez polapení ostatními družinami, které jim byli na stopě. Nutno říct, že většina Rysů měla zavázané oči, takže Pepa s orientací jemu vlastní nedbal na rady svého vidícího doprovodu a elegantně napálil do blízkého smrku – pro pobavení celého tábora. Cesta ovšem nevedla rajskou zahradou, ale pořádně zarostlým lesem nelesem a hlavně naším oblíbeným bahňáčkem. Dál mi nestačí má slovní zásoba, protože co tam se činilo, to se prostě musí vidět – zaznamenáno na kameře je téměř vše – záběry jsou horkým kandidátem na Oskara nebo minimálně do Neváhej a toč.
Z pochopitelného důvodu bylo víkendové mytí v teplé vodě přesunuto již na dnešní večer…
Ale teď už je tábor opět ve tmě, jsou nádherně vidět hvězdičky všude nad námi, pokud se díváte z kuchyně, vidíte i siluety rychle finišujícího barmského mostu tyčícího se vysoko nad stany. No prostě pohodička, za kterou jsme vděční.
Tak dobrou noc a moc nám nezáviďte.
Vůdce s opicí
"To jsme teda pěknej tábor, když má vůdce opici!" Tak tohle slýchám poslední dobou stále častěji.
A kdo nebo co je důvodem této kauzy? Je to má dlouholetá přítelkyně a věrná společnice, která mě doprovází už na třetí tábor a nedám na ni dopustit. Kde bych jinačí partii hledal?
Ale naši tábornici nedopřejí svému vůdci vůbec nic, a tak má milá, malá hodná, roztomilá opička, která mi visí v mém stanu, nikomu nic nedělá, jen si občas trochu zavřeští je stále cílem mnoha nevybíravých útoků.
Už jsem ji našel svázanou vlastním ocáskem, tlamičku přelepenou izolepou nebo dokonce zmizela úplně a já musel povolat narnijského mága, který pomocí magie zjistil viníka i úkryt mé milované (u Mikyho ve stanu).
Jediné čím si dovedu tyto útoky vysvětlit je závist. I když je náš oddíl velice hlasově nadaný, tak vřeštět jako moje kamarádka přece jen neumí. Pidipája se jí sice blíží, ale pořád to není ono. Ťulda už taky marně o poledním klidu trénuje a trénuje, ale pořád nic. A tak není nic jednoduššího, než prostě mou milou opičku terorizovat uvedenými způsoby.
Ale my se jen tak nedáme! Chtěli jste válku, máte ji mít!
Tak to jen tak na vysvětlenou :).
Ale naši tábornici nedopřejí svému vůdci vůbec nic, a tak má milá, malá hodná, roztomilá opička, která mi visí v mém stanu, nikomu nic nedělá, jen si občas trochu zavřeští je stále cílem mnoha nevybíravých útoků.
Už jsem ji našel svázanou vlastním ocáskem, tlamičku přelepenou izolepou nebo dokonce zmizela úplně a já musel povolat narnijského mága, který pomocí magie zjistil viníka i úkryt mé milované (u Mikyho ve stanu).
Jediné čím si dovedu tyto útoky vysvětlit je závist. I když je náš oddíl velice hlasově nadaný, tak vřeštět jako moje kamarádka přece jen neumí. Pidipája se jí sice blíží, ale pořád to není ono. Ťulda už taky marně o poledním klidu trénuje a trénuje, ale pořád nic. A tak není nic jednoduššího, než prostě mou milou opičku terorizovat uvedenými způsoby.
Ale my se jen tak nedáme! Chtěli jste válku, máte ji mít!
Tak to jen tak na vysvětlenou :).
Táborový víkend
První víkend na táboře proslul díky dvěma akcím a to akcím ne ledajakým, ale akcím obřím – ta první co se do času týče, druhá akce byla obřích rozměrů i když trvala jeden program.
Ale od začátku:
Oddíl se shromáždil u táborového kruhu na základě instrukcí v plavkách pod normálním oblečením. K ohništi přijíždí bos – myšák Matsumoto tažen dvěma telmarýnskými vojáky, které si podmanil. Jeho myší armáda by nám v boji dost pomohla a tak jsme se snažili dost na něj zapůsobit – ale bos byl stručný a jasný: chcete-li abych se k vám s armádou připojil, musíte projít zkouškou, ve které se zjistí jestli nejste jen zhýčkané bačkory z velkoměsta a bez výmyslů civilizace jste nahraní.
Matsumoto odjel pobízeje své tahouny nevybíravými slovy a ostatní instrukce nechal na Teovi s Atreiem. Ti vytáhli dva obsáhlé plány a začali vysvětlovat. První věc bylo svlečení do plavek, protože oblečení je výmyslem civilizace a musí si ho sami vyrobit. Na to, aby mohl být kdokoliv oblečen, musel sehnat látku. Látku sehnal upletením niti z trávy, následným sešitím dvou kůži - kůži bylo možno sehnat pouze ulovením kozy do lasa (ještě teď mě z toho mečení a lasa bolí krk). No a tímto způsobem se dalo vydělat na oblečení, boty, jídlo a dokonce i spacák – ten byl teda pěkně drahej. Ale to nebylo vše. To nejdůležitější bylo získat indicie na cestu k lucerně, kde se měli vojáci Matsumota vyzvednout. A rozhodujte si jestli raději spacák nebo popis cesty (viz. Císko ke své družině: „cože, vy chcete radši oblečení než popis cesty? Tak to padejte k jiné družině!” – no není nad demokracii v družině.)
Po vysvětlení pravidel bylo chvilku ticho, zvedl se jemný větřík, který vyloudil na těle hráčů husí kůží a jim došlo, že se nejedná o vtip. Vstup do stanů byl samozřejmě zakázán. A tak to začalo – nutno podotknout, že tato hra se opírala hlavně o rádcovský smysl pro taktiku. A tak rádcové rozdělovali a přerozdělovali úkoly. Kdo bude lovit kozy, kdo hledat zlato, kdo lít železo. Postupem času se objevily první získané boty a trička, po setmění i pár kalhot a nějaké ty mikiny. Poněkud překvapen byl Vařík, který celou dobu odlíval za družinu železo a potom při soumraku zjistil, že se na něj družina vykašlala a on sedí jen v plavkách bez oblečení, jídla a spacáku. Tak holt musel přidat a vše dohonit. Ještě že to zvládl, nevím jak bych jako vůdce váhal mezi dodržením pravidel hry… Některé družiny získaly o něco méně spacáků a tak strávili noc útulně ve dvou – nezapomenutelný zážitek. Hlavně Xík, která se s nikým nechtěla mačkat a rozhodla se přespat v dece uprostřed noci ráda změnila názor – takové zkušenosti jsou k nezaplacení… :).
Hra gradovala nedělní ráno, kdy poslední úkol v lukostřelbě a poslední lovy na zlato a kozy dodal družinám dostatek zpráv k jejich cestě k lucerně. Každá družina měla samozřejmě svůj dozor a tak jako doprovod Veverek jsem si užil i tuto vyjížďku. Cesta nás vedla až za Bobrovou kde po dlouhém hledání byli objeveni vojáci. S Veverkami jsme nakonec na třetím místě, takže docela úspěch. A protože do oběda času dost, zapadli jsme k blízkému rybníku a zařádili ve vodě. No, nakonec mně ty můry ukradly foťák, topily mě a jediný suchý kus oblečení – kraťasy – jsem stihl vylovit z vody těsně před potopením – prostě super akce :).
Pořád jsme dopadli lépe než Rysi, kteří ani nedojeli díky defektům na určené místo – to bude zase oprav.
Ale hra dopadla i dle tvůrců – bratrů Křížků – dobře a pracovní název MEGA GAME byl s úspěchem v pracovním plánu obtažen jako výborná akce.
Režim tábora byl však pro neděli beznadějně ztracen, takže třetí program byl věnován tomu, aby se chcíplinky ploužící se po táboře dospaly a uklidily si ten šílenej borčus.
Dost těžké bylo přemluvitj je na lakros, který poté následoval.
Reptali dokonce i na blížící se program zvaný PLEJBEK – což je druhá mega akce, která otřásla táborovým víkendem. V podstatě jednoduchý úkol – vybrat si z dvaceti písniček jednu pro celou družinu a tu nacvičit – ovšem jenom na PLEJBEK – takže družiny se ne příliš ochotně rozběhly s vyfasovanými kazeťáky po tábořišti a jaly se nacvičovat. Důležité je podotknout že jedna píseň byla povinná – a to známá Veď mě dál od Superstar.
Počáteční nechuť k jakékoliv aktivitě zmizela a po tábořišti se rozrostlo vetešnictví a směnný obchod, který fungoval následovně: Císko: „půjčím ti mou košili a kalhoty, když mi dáš vršek od plavek”, Čegi: „OK, přidej ještě vestu a domluvíme se.” Jeleni klasicky sháněli balónky a paruky, protože ať se jedná o jakoukoliv scénku, jelení postavy mají vždy paruku a prsa : ).
Začali jsme tušit, že večer neproběhne jen tak v klidu, ale to co se dělo po setmění před oponou na Zubícké scéně, to si nikdo předem představit nemohl.
Hned první skupina byla přivítána takovým jásotem, že se v Řečici rozbijely skleněné tabulky v oknech a v JZD v Podolí se splašily krávy. Opravdu technoparty kdekoliv hadr oproti nám. A co až se začali umělci sami vrhat do řad fanynek či naopak, to byl opravdu mazec. Jeleni se svým Landou, Rysi s Rammsteinama, Lišky s Gottovým Trezorem, no síla. Samozřejmě roveři nemohli zůstat stranou a tak jsme v super košilích (vida na co se kroj hodí když se dá naruby : )) s kalhotami nízko u pasu – na rozdíl od slipů – zvláštní móda náctiletých, vyrazili na zubovskou trávu, která znamená svět. Sladkou a pěkně dementní píseň "Beruško má" jsme dovedli k dokonalosti mnoha kulturními vložkami a obecenstvo bylo naše.
Opravdu jsem byl rád, že došly baterky v přístroji, protože hlediště se začalo domáhat diskotéky, což na skautském táboře nepřipadá v úvahu – i když jsme byli pěkně rozjetí všichni. No prostě super akce, kterou jsme vrátili okolním vesnicím rambajz z jejich akcí minulé noci.
Brblající osazenstvo zmizelo do stanů a v táboře se rozhostil nádherný klid. Hvězdy opět svítily jako pominuté a my si na večerní radě uvědomili, jak nám počasí zatím přeje. Díky za to a vzhůru do nového táborového týdne. Už v plném počtu, protože dorazil i lazar Martin.
Oddíl se shromáždil u táborového kruhu na základě instrukcí v plavkách pod normálním oblečením. K ohništi přijíždí bos – myšák Matsumoto tažen dvěma telmarýnskými vojáky, které si podmanil. Jeho myší armáda by nám v boji dost pomohla a tak jsme se snažili dost na něj zapůsobit – ale bos byl stručný a jasný: chcete-li abych se k vám s armádou připojil, musíte projít zkouškou, ve které se zjistí jestli nejste jen zhýčkané bačkory z velkoměsta a bez výmyslů civilizace jste nahraní.
Matsumoto odjel pobízeje své tahouny nevybíravými slovy a ostatní instrukce nechal na Teovi s Atreiem. Ti vytáhli dva obsáhlé plány a začali vysvětlovat. První věc bylo svlečení do plavek, protože oblečení je výmyslem civilizace a musí si ho sami vyrobit. Na to, aby mohl být kdokoliv oblečen, musel sehnat látku. Látku sehnal upletením niti z trávy, následným sešitím dvou kůži - kůži bylo možno sehnat pouze ulovením kozy do lasa (ještě teď mě z toho mečení a lasa bolí krk). No a tímto způsobem se dalo vydělat na oblečení, boty, jídlo a dokonce i spacák – ten byl teda pěkně drahej. Ale to nebylo vše. To nejdůležitější bylo získat indicie na cestu k lucerně, kde se měli vojáci Matsumota vyzvednout. A rozhodujte si jestli raději spacák nebo popis cesty (viz. Císko ke své družině: „cože, vy chcete radši oblečení než popis cesty? Tak to padejte k jiné družině!” – no není nad demokracii v družině.)
Po vysvětlení pravidel bylo chvilku ticho, zvedl se jemný větřík, který vyloudil na těle hráčů husí kůží a jim došlo, že se nejedná o vtip. Vstup do stanů byl samozřejmě zakázán. A tak to začalo – nutno podotknout, že tato hra se opírala hlavně o rádcovský smysl pro taktiku. A tak rádcové rozdělovali a přerozdělovali úkoly. Kdo bude lovit kozy, kdo hledat zlato, kdo lít železo. Postupem času se objevily první získané boty a trička, po setmění i pár kalhot a nějaké ty mikiny. Poněkud překvapen byl Vařík, který celou dobu odlíval za družinu železo a potom při soumraku zjistil, že se na něj družina vykašlala a on sedí jen v plavkách bez oblečení, jídla a spacáku. Tak holt musel přidat a vše dohonit. Ještě že to zvládl, nevím jak bych jako vůdce váhal mezi dodržením pravidel hry… Některé družiny získaly o něco méně spacáků a tak strávili noc útulně ve dvou – nezapomenutelný zážitek. Hlavně Xík, která se s nikým nechtěla mačkat a rozhodla se přespat v dece uprostřed noci ráda změnila názor – takové zkušenosti jsou k nezaplacení… :).
Hra gradovala nedělní ráno, kdy poslední úkol v lukostřelbě a poslední lovy na zlato a kozy dodal družinám dostatek zpráv k jejich cestě k lucerně. Každá družina měla samozřejmě svůj dozor a tak jako doprovod Veverek jsem si užil i tuto vyjížďku. Cesta nás vedla až za Bobrovou kde po dlouhém hledání byli objeveni vojáci. S Veverkami jsme nakonec na třetím místě, takže docela úspěch. A protože do oběda času dost, zapadli jsme k blízkému rybníku a zařádili ve vodě. No, nakonec mně ty můry ukradly foťák, topily mě a jediný suchý kus oblečení – kraťasy – jsem stihl vylovit z vody těsně před potopením – prostě super akce :).
Pořád jsme dopadli lépe než Rysi, kteří ani nedojeli díky defektům na určené místo – to bude zase oprav.
Ale hra dopadla i dle tvůrců – bratrů Křížků – dobře a pracovní název MEGA GAME byl s úspěchem v pracovním plánu obtažen jako výborná akce.
Režim tábora byl však pro neděli beznadějně ztracen, takže třetí program byl věnován tomu, aby se chcíplinky ploužící se po táboře dospaly a uklidily si ten šílenej borčus.
Dost těžké bylo přemluvitj je na lakros, který poté následoval.
Reptali dokonce i na blížící se program zvaný PLEJBEK – což je druhá mega akce, která otřásla táborovým víkendem. V podstatě jednoduchý úkol – vybrat si z dvaceti písniček jednu pro celou družinu a tu nacvičit – ovšem jenom na PLEJBEK – takže družiny se ne příliš ochotně rozběhly s vyfasovanými kazeťáky po tábořišti a jaly se nacvičovat. Důležité je podotknout že jedna píseň byla povinná – a to známá Veď mě dál od Superstar.
Počáteční nechuť k jakékoliv aktivitě zmizela a po tábořišti se rozrostlo vetešnictví a směnný obchod, který fungoval následovně: Císko: „půjčím ti mou košili a kalhoty, když mi dáš vršek od plavek”, Čegi: „OK, přidej ještě vestu a domluvíme se.” Jeleni klasicky sháněli balónky a paruky, protože ať se jedná o jakoukoliv scénku, jelení postavy mají vždy paruku a prsa : ).
Začali jsme tušit, že večer neproběhne jen tak v klidu, ale to co se dělo po setmění před oponou na Zubícké scéně, to si nikdo předem představit nemohl.
Hned první skupina byla přivítána takovým jásotem, že se v Řečici rozbijely skleněné tabulky v oknech a v JZD v Podolí se splašily krávy. Opravdu technoparty kdekoliv hadr oproti nám. A co až se začali umělci sami vrhat do řad fanynek či naopak, to byl opravdu mazec. Jeleni se svým Landou, Rysi s Rammsteinama, Lišky s Gottovým Trezorem, no síla. Samozřejmě roveři nemohli zůstat stranou a tak jsme v super košilích (vida na co se kroj hodí když se dá naruby : )) s kalhotami nízko u pasu – na rozdíl od slipů – zvláštní móda náctiletých, vyrazili na zubovskou trávu, která znamená svět. Sladkou a pěkně dementní píseň "Beruško má" jsme dovedli k dokonalosti mnoha kulturními vložkami a obecenstvo bylo naše.
Opravdu jsem byl rád, že došly baterky v přístroji, protože hlediště se začalo domáhat diskotéky, což na skautském táboře nepřipadá v úvahu – i když jsme byli pěkně rozjetí všichni. No prostě super akce, kterou jsme vrátili okolním vesnicím rambajz z jejich akcí minulé noci.
Brblající osazenstvo zmizelo do stanů a v táboře se rozhostil nádherný klid. Hvězdy opět svítily jako pominuté a my si na večerní radě uvědomili, jak nám počasí zatím přeje. Díky za to a vzhůru do nového táborového týdne. Už v plném počtu, protože dorazil i lazar Martin.
IX. táborový den - pondělí
A máme tu pondělí, vstup do nového týdne se nám vydařil, protože hned po ránu zavítala hygiena – kontrolovala tedy pouze vodu, odebrala nějaké ty vzorky a zase zmizela, takže tuto akci považujeme za úspěšnou.
Jako po každém větším mejdanu jsme v části prvního programu uklízeli a likvidovali následky večerního řádění.
Absolutně největší ohlas měla odpolední bitva se stříkačkami okořeněná malou paintbolovou vsuvkou...
Jako po každém větším mejdanu jsme v části prvního programu uklízeli a likvidovali následky večerního řádění.
Absolutně největší ohlas měla odpolední bitva se stříkačkami okořeněná malou paintbolovou vsuvkou...
To se dělá asi tak: vezmete bílé tričko (nejlépe od vietnamců za 40,- Kč), obrátíte ho na ruby a na různá místa nasypete potravinářskou barvu. Hromádka barvy se důkladně přelepí izolepou a tričko se opět obrátí na původní podobu. Potom se už jen paří se stříkačkami a kdo je zasažen do všech „hromádkových míst“ vypadá. Piškot ještě hru zpestřil zbraní hromadného ničení – bombou (igelitový sáček použitý dle zřejmých pravidel). Nejenže po této hře vypadali všichni jako čuňata, ale ještě jsem získal pár zásahů do kamery a aby mi nebylo líto, že jsem čistej tak se do mě každý minimálně pětkrát otřel – hlavně, že mě mají rádi. Naoplátku jsem vykouzlil na Makynčině tvářičce kníra, za který by se nemusel stydět ani Adolf Hitler : ).
Oblibu mého vůdcovského postu jsem dnes zvýšil u osazenstva tábora poté co jsme čapli (respektive Miky) Čegi pašující do tábora z nákupu čokoládu a balíček piškotů. Vše bylo rozdáno ke svačině, což Čegi s pochopitelných důvodů nevzala nejlépe, ale už se zase usmívá, nebo to alespoň předstírá.
Nejvíce mě dokážou totiž vytočit ti, kteří si u jídel sotva zobnou, o svačinách nemluvě a pak je člověk načapá ve stanu, jak do sebe cpou jednu tatranku za druhou. Maky má dokonce tolik drzosti mi do očí říct – půl hodiny po večeři – já už ty musli tyčinky jíst nebudu, je mi po nich špatně, snědla jsem jich 6! A to se tu vaří a jí parádně – já jsem dost vybíravej, ale stěžovat si nemůžu.
Dle posledních informací se holky vrhly na pár individuí, které opravdu jí jenom sladkosti a na táborové jídlo kašlou a pěkně jim vyčinily že díky nim přijdou o sladkosti všichni.
A tak to také bude. Ale až od příštího roku, už jsme rozhodnutí. Poslední kapkou byl dnes balíček, který došel Xíkovi s dvěma tubami zahuštěného mléka, které je skladovatelné do 24 stupňů – já vám dám. Příští rok nic nebude, za to ručím – když si tedy vzpomenu.
Abych nezapomněl, Barmský most byl dokončen a už po něm prošlo dost dobrovolníků.
No a teď probíhá také velice vítaný program – tzv. ÓVÉČKO, neboli osobní volno – každý si dělá co chce, ale většina stejně hraje fotbal a holky drbou ve stanu, jak je ten vůdce hroznej.
Tak nám to tu pěkně plyne, počasí až nehezky hezké, takže nám špatně dotéká studna no a zítra máme den, který zlomí tábor v půl. Ach jo, pak už to půjde rychle :(.
Oblibu mého vůdcovského postu jsem dnes zvýšil u osazenstva tábora poté co jsme čapli (respektive Miky) Čegi pašující do tábora z nákupu čokoládu a balíček piškotů. Vše bylo rozdáno ke svačině, což Čegi s pochopitelných důvodů nevzala nejlépe, ale už se zase usmívá, nebo to alespoň předstírá.
Nejvíce mě dokážou totiž vytočit ti, kteří si u jídel sotva zobnou, o svačinách nemluvě a pak je člověk načapá ve stanu, jak do sebe cpou jednu tatranku za druhou. Maky má dokonce tolik drzosti mi do očí říct – půl hodiny po večeři – já už ty musli tyčinky jíst nebudu, je mi po nich špatně, snědla jsem jich 6! A to se tu vaří a jí parádně – já jsem dost vybíravej, ale stěžovat si nemůžu.
Dle posledních informací se holky vrhly na pár individuí, které opravdu jí jenom sladkosti a na táborové jídlo kašlou a pěkně jim vyčinily že díky nim přijdou o sladkosti všichni.
A tak to také bude. Ale až od příštího roku, už jsme rozhodnutí. Poslední kapkou byl dnes balíček, který došel Xíkovi s dvěma tubami zahuštěného mléka, které je skladovatelné do 24 stupňů – já vám dám. Příští rok nic nebude, za to ručím – když si tedy vzpomenu.
Abych nezapomněl, Barmský most byl dokončen a už po něm prošlo dost dobrovolníků.
No a teď probíhá také velice vítaný program – tzv. ÓVÉČKO, neboli osobní volno – každý si dělá co chce, ale většina stejně hraje fotbal a holky drbou ve stanu, jak je ten vůdce hroznej.
Tak nám to tu pěkně plyne, počasí až nehezky hezké, takže nám špatně dotéká studna no a zítra máme den, který zlomí tábor v půl. Ach jo, pak už to půjde rychle :(.
X. táborový den - úterý
Dnes se nám tábor láme v půli… Po ránu jsme zapracovali na nových tyčích na týpí. Stahovali jsme z lesa pokácené stromky, osekávali a pálili větve. Trochu ve mně hrklo, když jsem přes kouřovou clonu, která zakrývala tábořiště viděl blížící se policejní auto, ale naštěstí z něj vystoupil pan Grepl, který měl cestu okolo a zdržel se jen 2 minuty.
Práce samozřejmě nikomu moc nevoní, ale aspoň jsme při ní pokecali a holky mi milostivě sdělilty, že už se na mě za ty sladkosti nezlobí – to mi spadl kámen ze srdce… : ).
Práce samozřejmě nikomu moc nevoní, ale aspoň jsme při ní pokecali a holky mi milostivě sdělilty, že už se na mě za ty sladkosti nezlobí – to mi spadl kámen ze srdce… : ).
Ve druhém programu jsme absolvovali tzv. SCORELAUF – to máte po lese rozmístěné obrazce s čísly a je nutné oběhat všechna tato stanoviště a zakreslit jednotlivé obrazce do své karty – orientaci usnadňuje plastický plán umístěný na táboře, kde je naše louka i s přilehlými lesy a cestami.
Po pravdě řečeno, ten plán slouží k naší bitvě v Narnii a shromažďujeme zde své získané bojovníky – obry, dryády, najády atd. Ale proč ho nevyužít i pro tento orientál.
Všech 16 kontrol oběhali jen ti nejlepší – vítězem se stal Císko, hned druhým v pořadí se stal Vařík, který jen špatně zakreslil jednu kontrolu. Ale i holky bodovaly, i když si z toho udělaly spíš závod ve dvojicích a tak Čegi, Janča, Xík, Puntík a mnozí další vybojovali dost vysoká místa.
Obídek nám trochu ubral elánu, protože bavorské vdolečky nepatří zrovna mezi lehká jídla, ale co se dá dělat – i při přípravě těsta se dá vyřádit. Díky Mikymu za trpělivost se službou při tom těstovém řádění.
Když si obr roztrhne botu, tak to stojí za to a rozhodně odmítá jít do války – a to my nemůžeme potřebovat, protože vláda Miraze musí být svržena!!! A tak po klidném poledňáku, kde se všichni zabořili do spacáku a někteří i do knih, jsme vyrazili zašívat obrům boty – samozřejmě obří jehlou a obří nití na obří louce, kde, pokud nejste obři, se obrovsky naběháte.
Ale je znát, že tábor postoupil a únava s ním. Také to horké počasí ubírá na elánu a tak jsme po zašití bot vyrazili povinně k vodě, ať se ty kyselý xichtíky zase trochu těší na program a proberou se při koupání. To se naštěstí povedlo a nálada v táboře se rapidně pozvedla – díky tomu se mohl zahrát dokonce i turnaj v lakrosu.
Až večer se změnila pohodička na opravdové drama – jednotlivci vyslaní na zkoušku k bahňáku. Byli zajati skřítky, dryádami a najádami, prostě postavami ze staré dobré Narnie, a měli být umučeni, jako přívrženci Miraze. Ještě že se zavčas objevil profesor Kornélius a vše jakš takš urovnal. Pod Čeginkou už totiž začala doutnat hranice, Makynka měla meč nebezpečně blízko u krku (patřilo by jí to za to, jak kousala!) no a Laky přikolíkován k zemi pošťuchován mečem si také oddechl. Válka je válka a kde se řeže dřevo, tam lítají třísky.
Ještě jsem dlužen omluvu za jednu dezinformaci z minulých článků – Maky nesnědla šest tyčinek, ale tento počet byl na stan, takže po prostém vydělení posádkou stanu nám vychází jasný počet 3 na jednu! Takže svou povinnost jsem splnil, hned to jdu oznámit na patřičných místech, aby mi bylo odpuštěno, i když by prý díky tomu mohli rodiče přivést více sladkostí :).
Po pravdě řečeno, ten plán slouží k naší bitvě v Narnii a shromažďujeme zde své získané bojovníky – obry, dryády, najády atd. Ale proč ho nevyužít i pro tento orientál.
Všech 16 kontrol oběhali jen ti nejlepší – vítězem se stal Císko, hned druhým v pořadí se stal Vařík, který jen špatně zakreslil jednu kontrolu. Ale i holky bodovaly, i když si z toho udělaly spíš závod ve dvojicích a tak Čegi, Janča, Xík, Puntík a mnozí další vybojovali dost vysoká místa.
Obídek nám trochu ubral elánu, protože bavorské vdolečky nepatří zrovna mezi lehká jídla, ale co se dá dělat – i při přípravě těsta se dá vyřádit. Díky Mikymu za trpělivost se službou při tom těstovém řádění.
Když si obr roztrhne botu, tak to stojí za to a rozhodně odmítá jít do války – a to my nemůžeme potřebovat, protože vláda Miraze musí být svržena!!! A tak po klidném poledňáku, kde se všichni zabořili do spacáku a někteří i do knih, jsme vyrazili zašívat obrům boty – samozřejmě obří jehlou a obří nití na obří louce, kde, pokud nejste obři, se obrovsky naběháte.
Ale je znát, že tábor postoupil a únava s ním. Také to horké počasí ubírá na elánu a tak jsme po zašití bot vyrazili povinně k vodě, ať se ty kyselý xichtíky zase trochu těší na program a proberou se při koupání. To se naštěstí povedlo a nálada v táboře se rapidně pozvedla – díky tomu se mohl zahrát dokonce i turnaj v lakrosu.
Až večer se změnila pohodička na opravdové drama – jednotlivci vyslaní na zkoušku k bahňáku. Byli zajati skřítky, dryádami a najádami, prostě postavami ze staré dobré Narnie, a měli být umučeni, jako přívrženci Miraze. Ještě že se zavčas objevil profesor Kornélius a vše jakš takš urovnal. Pod Čeginkou už totiž začala doutnat hranice, Makynka měla meč nebezpečně blízko u krku (patřilo by jí to za to, jak kousala!) no a Laky přikolíkován k zemi pošťuchován mečem si také oddechl. Válka je válka a kde se řeže dřevo, tam lítají třísky.
Ještě jsem dlužen omluvu za jednu dezinformaci z minulých článků – Maky nesnědla šest tyčinek, ale tento počet byl na stan, takže po prostém vydělení posádkou stanu nám vychází jasný počet 3 na jednu! Takže svou povinnost jsem splnil, hned to jdu oznámit na patřičných místech, aby mi bylo odpuštěno, i když by prý díky tomu mohli rodiče přivést více sladkostí :).
XI. táborový den - středa
O ránu vám toho moc nepovím, protože jsme s pár marody vyrazili do NMnM a já taky zavítal na transfuzku dát krev - den dovolené navíc se hodí. Ale rychle zpět do tábora, protože ve městě je to řečeno táborově pěkněj vopruz – ale alespoň jsme vyzvedli táborové pohledy, které snad začnou postupně chodit domů rodičům, známým a kamarádům.
Do všech koutů Narnie – tam jsme se dostali ještě před obědem. Ale Narnie není zemí vyloženě vhodnou na procházky – třeba do Jezera vařící smůly, na Písečné pláně či do Dlouhých močálů se nelze dostat jen tak. Proto se družina přepravovala pomocí krepákového protismůlového stroje nebo jezdila na PETboardech – něco jako snowboard jen jezdíte po PETlahvích naplněných vodou – družina se ovšem musí pořádně starat o svého jezdce, aby se nedotkl země, protože to znamenalo penalizaci 30 sekund. A právě tato penalizace se stala osudná Liškám, které se od začátku držely ve vedení – díky své skvělé taktice a hlavně družinové souhře. Jen škoda, že jich bylo tak málo. Vévy je nakonec předjely, protože i ty pracovaly perfektně v týmu a navíc jich bylo víc. Ve zkratce řečeno, pánové dostali pěkně na, no řekněme, zadek. Nedokázali se pořádně domluvit a tato hra byla právě o tom – družinová souhra a spolupráce – pro příště víc tlumit emoce! Ale po pravdě řečeno, holky dávají klukům tady na táboře zabrat dost a dost téměř ve všech programech.
REVOLUCÉÉÉÉ řval Atrei na konci poledního klidu, oblečen do kostýmu, který mu připadal nejvíce revolucionářský a postupně zmanipuloval probouzející se dav ke stavění barikád proti nepříteli – Telmarýnům. No, ono to zmanipulování nebylo zase tak těžké, protože když se může dělat na tábořišti borčus a ještě legálně a v rámci programu, tak proč ne, že?
Takže vyrostla barikáda v táborovém náměstíčku a tajní agenti pronikali ven, aby popisovali zdi v druhé části města slovy typu: Svrhněte Miraze, chceme demokracii. Atd. To ovšem nebylo příliš jednoduché, protože všude hlídkovala Telemarská policie a kontrolovala občanky a v případě srocování (více než dva) používala bez váhání vodních děl :).
Po celou dobu musela být ovšem také bráněna barikáda, takže létaly hadrakoule po celém tábořišti, bouchaly petardy a křik revolucionářů se nesl až do Řečice.
Miky odpočívající po obědě se ihned po probuzení tázal zda stojí jeho stan, posléze kuchyň. No, uklízení se značně protáhlo, takže na vyjížďku na kolech vybyla pouze hodinka, ale i tak jsme s tou rychlejší skupinkou zvládli 20 km pěkného terénu. Samozřejmě se to neobešlo bez brblání – moc nadšených cyklistů tu nemáme… Druhá slabší a rozhodně početnější skupina (se mnou jeli dobrovolně – téměř 4 lidi) byla nalákána na návštěvu v Bobrové u Zůzi a prohlédla si malé pokojové králíčky – takže vlastně spokojenost maximální.
Večeře se projevila značnou mírou v naší odpadové jámě, protože Miky experimentoval s brokolicí a tuňákem, takže těstovinový salát se pašoval z ešusů možnými a nemožnými způsoby. Já jsem si docela pošmákl nebýt toho, že mi tam Máčka místo půl lžičky oliv dala celou ale jinak dobrý. No brokolice asi nebude táborovým jídlem, Miky!!!
Společnost – ta může být různorodá a tak se v houstnoucím šeru na táborovém náměstíčku měnila Piškotova zadání ze společnosti na nádraží, diskotéce či na záchodě.
Pepína nikdo neidentifikoval, protože poznat, že hraje zlatou rybku, kterou někdo spláchl do veřejných záchodků se fakt nedalo. Laky si vybíral samé intelektuály od ministra, přes doktora k dalšímu doktorovi. Pidi byla zase malá feťačka s cigaretou… no velice úspěšný pátý program i roveři ho ocenili a vyjeli si do Řečice zaplavčit.
Usínalo se po tomto dovádění hůře, zvláště Aniny výbuchu smíchu po večerce ji posléze dost mrzely…
Pár dobrovolníků ještě sledovalo avízované padání hvězd, ale spánek je spánek a na táboře je odpočinek cennou devizou. Dobrou noc.
REVOLUCÉÉÉÉ řval Atrei na konci poledního klidu, oblečen do kostýmu, který mu připadal nejvíce revolucionářský a postupně zmanipuloval probouzející se dav ke stavění barikád proti nepříteli – Telmarýnům. No, ono to zmanipulování nebylo zase tak těžké, protože když se může dělat na tábořišti borčus a ještě legálně a v rámci programu, tak proč ne, že?
Takže vyrostla barikáda v táborovém náměstíčku a tajní agenti pronikali ven, aby popisovali zdi v druhé části města slovy typu: Svrhněte Miraze, chceme demokracii. Atd. To ovšem nebylo příliš jednoduché, protože všude hlídkovala Telemarská policie a kontrolovala občanky a v případě srocování (více než dva) používala bez váhání vodních děl :).
Po celou dobu musela být ovšem také bráněna barikáda, takže létaly hadrakoule po celém tábořišti, bouchaly petardy a křik revolucionářů se nesl až do Řečice.
Miky odpočívající po obědě se ihned po probuzení tázal zda stojí jeho stan, posléze kuchyň. No, uklízení se značně protáhlo, takže na vyjížďku na kolech vybyla pouze hodinka, ale i tak jsme s tou rychlejší skupinkou zvládli 20 km pěkného terénu. Samozřejmě se to neobešlo bez brblání – moc nadšených cyklistů tu nemáme… Druhá slabší a rozhodně početnější skupina (se mnou jeli dobrovolně – téměř 4 lidi) byla nalákána na návštěvu v Bobrové u Zůzi a prohlédla si malé pokojové králíčky – takže vlastně spokojenost maximální.
Večeře se projevila značnou mírou v naší odpadové jámě, protože Miky experimentoval s brokolicí a tuňákem, takže těstovinový salát se pašoval z ešusů možnými a nemožnými způsoby. Já jsem si docela pošmákl nebýt toho, že mi tam Máčka místo půl lžičky oliv dala celou ale jinak dobrý. No brokolice asi nebude táborovým jídlem, Miky!!!
Společnost – ta může být různorodá a tak se v houstnoucím šeru na táborovém náměstíčku měnila Piškotova zadání ze společnosti na nádraží, diskotéce či na záchodě.
Pepína nikdo neidentifikoval, protože poznat, že hraje zlatou rybku, kterou někdo spláchl do veřejných záchodků se fakt nedalo. Laky si vybíral samé intelektuály od ministra, přes doktora k dalšímu doktorovi. Pidi byla zase malá feťačka s cigaretou… no velice úspěšný pátý program i roveři ho ocenili a vyjeli si do Řečice zaplavčit.
Usínalo se po tomto dovádění hůře, zvláště Aniny výbuchu smíchu po večerce ji posléze dost mrzely…
Pár dobrovolníků ještě sledovalo avízované padání hvězd, ale spánek je spánek a na táboře je odpočinek cennou devizou. Dobrou noc.
XII. táborový den - čtvrtek
Nebudu vypisovat jakými nadávkami mě častovali ti, kteří slyšeli mé čištění kamen před budíčkem, ale už večer se zpozdilo jídlo kvůli špatnému tahu. A tak byla kamna rozebrána a komplet vyčištěna i s novým zajílováním.
Nástup byl pestrej, protože na něj vtrhla parta maskovaných prý bojovníků z elitní jednotky KOPR.
Nástup byl pestrej, protože na něj vtrhla parta maskovaných prý bojovníků z elitní jednotky KOPR.
Tady to nemá nic společného s roverskou zkratkou Kritického Odporu k PRáci, ale jednalo se o Kaspianovi Oddíly Přímé Reakce. Jsou to ti nejlepší z nejlepších a hledají sedm nováčků, kteří se budou po výběrovém řízení moci pyšnit tetováním na paži – K.O.P.R.
To však nebude ani trochu jednoduché – boj začíná.
Prvním krokem bylo vyřazení všech uchyláku, psychoušů a jiných delikventů, kteří by v této jednotce neobstáli. Psychologický test byl prvním sítem a že nebyl vůbec jednoduchý se můžete přesvědčit sami. Mimo logických úkolů se zde skrývaly také obtížné otázky typu.
1. Slzný plyn se používá:
a) vždy
b) vždy a všude
c) vždy, všude a často
d) vždy, všude, často a hodně
2. Při použití varovného výstřelu obvykle míříme:
a) do vzduchu
b) do hlavy
c) do zad
d) do hlavy
3. Těžký obléhací katapult vzor „CIMPR-CAMPR“ je možné použít:
a) pouze proti budovám či barikádám, jsou-li prokazatelně liduprázdné
b) proti budovám či barikádám a to i v případě že jsou obsazeny
c) proti větším skupinám obyvatelstva
d) proti jednotlivcům, zejména proti starým a nebohým babičkám
4. Policejní brutalita:
a) je velkým problémem našich policejních jednotek
b) no občas kluci někoho tvrdě skřípnou
c) vejmysl těch podělanejch novinářů
d) VÍÍÍC KRVÉÉÉÉ!
5. Na louce se pase bílý kůň jakou má barvu?
a) černou
b) tmavě modrou
c) bílou
d) co to je sakra za intoušskej chyták?
Tak to byl jen strohý výběr z mnoha otázek, které prokázaly, že všechny holky v táboře mají těžce psychopatické sklony (což mě ani trochu nepřekvapilo…), ale vyřazena byla jenom Eliška.
Dalším sítem byla překážková dráha: plazení, přeskoky, zase plazení, průběh přes pneumatiky, přeskok překážek, běh po vysuté hrazdě, lesní slalom, seskok, zhoupnutí a hurá do cíle. Opět pár odpadlíku se našlo, vlastně jen dva, Laky a Jack s nejpomalejšími časy.
Soutěž v maskování byla k popukání, po táboře se objevovaly postavy zamotané do větví s počmáranými obličeji, ale i nepřítel se pěkně maskoval a tak hangár skromných rozměrů 8x4 metry se zamaskoval tak, že si ho Císko nevšiml a o kolík si rozpáral kalhoty od pasu až dolů – takže prý zkroušeně očekává reakce z domova… jednalo se o jeho oblíbené, budiž jim země lehká.
Opravdovou rozřazovací disciplínou byl skok z výšky do matrací. Tam se lámal chleba a dost nominovaných „eliťáků“ odstoupilo dobrovolně. Z nejvyšší příčky nakonec houpl Císko, Martin, Vařík, Áňa a i někteří další – teď se mi o tom píše už dobře, protože je odskákáno a nikomu se nic nestalo – UF, UF, UF. Plavání s nožem v zubech, hod granátem se zalehnutím to patřilo mezi lehčí disciplíny a poté přišlo MUČENÍ. Přivázání mezi stromy, lechtání peříčkem na chodidlech, žebrech, pod nosem atd. – málo kdo vydržel neprozradit tajemství…..
Po odpalování výbušnin a shybech se v konečném boji s hadrakoulemi a štíty utkali ti nej nej nej a z těch pak vzešla elita: Císko, Vařík, Martin, Pepíno, Pepa a zástupci ženského pohlaví – drsná Áňa a Žofka.
Pro Cískoně to bylo na následující dny poslední účinkování, protože nafasoval antibiotika a dá si pohov. No, alespoň se může utěšovat tím, že je v elitní sedmičce KOPRu.
Oběd byl výbornej, přece jen, když se na knedlíky s uzeným použije polotovar z prášku, je to o něčem jiném než začínat od píky s bramborami. Tak a teď jdu trávit :). Hezké odpoledne.
Zítra nás čeká návštěvní den, takže se už těšíme na večerně noční akci s rodiči. Doufám že nezůstane jen u rodičů a přijdou i rodinní přátelé a známí. Uvidíme jak se akce vydaří.
To však nebude ani trochu jednoduché – boj začíná.
Prvním krokem bylo vyřazení všech uchyláku, psychoušů a jiných delikventů, kteří by v této jednotce neobstáli. Psychologický test byl prvním sítem a že nebyl vůbec jednoduchý se můžete přesvědčit sami. Mimo logických úkolů se zde skrývaly také obtížné otázky typu.
1. Slzný plyn se používá:
a) vždy
b) vždy a všude
c) vždy, všude a často
d) vždy, všude, často a hodně
2. Při použití varovného výstřelu obvykle míříme:
a) do vzduchu
b) do hlavy
c) do zad
d) do hlavy
3. Těžký obléhací katapult vzor „CIMPR-CAMPR“ je možné použít:
a) pouze proti budovám či barikádám, jsou-li prokazatelně liduprázdné
b) proti budovám či barikádám a to i v případě že jsou obsazeny
c) proti větším skupinám obyvatelstva
d) proti jednotlivcům, zejména proti starým a nebohým babičkám
4. Policejní brutalita:
a) je velkým problémem našich policejních jednotek
b) no občas kluci někoho tvrdě skřípnou
c) vejmysl těch podělanejch novinářů
d) VÍÍÍC KRVÉÉÉÉ!
5. Na louce se pase bílý kůň jakou má barvu?
a) černou
b) tmavě modrou
c) bílou
d) co to je sakra za intoušskej chyták?
Tak to byl jen strohý výběr z mnoha otázek, které prokázaly, že všechny holky v táboře mají těžce psychopatické sklony (což mě ani trochu nepřekvapilo…), ale vyřazena byla jenom Eliška.
Dalším sítem byla překážková dráha: plazení, přeskoky, zase plazení, průběh přes pneumatiky, přeskok překážek, běh po vysuté hrazdě, lesní slalom, seskok, zhoupnutí a hurá do cíle. Opět pár odpadlíku se našlo, vlastně jen dva, Laky a Jack s nejpomalejšími časy.
Soutěž v maskování byla k popukání, po táboře se objevovaly postavy zamotané do větví s počmáranými obličeji, ale i nepřítel se pěkně maskoval a tak hangár skromných rozměrů 8x4 metry se zamaskoval tak, že si ho Císko nevšiml a o kolík si rozpáral kalhoty od pasu až dolů – takže prý zkroušeně očekává reakce z domova… jednalo se o jeho oblíbené, budiž jim země lehká.
Opravdovou rozřazovací disciplínou byl skok z výšky do matrací. Tam se lámal chleba a dost nominovaných „eliťáků“ odstoupilo dobrovolně. Z nejvyšší příčky nakonec houpl Císko, Martin, Vařík, Áňa a i někteří další – teď se mi o tom píše už dobře, protože je odskákáno a nikomu se nic nestalo – UF, UF, UF. Plavání s nožem v zubech, hod granátem se zalehnutím to patřilo mezi lehčí disciplíny a poté přišlo MUČENÍ. Přivázání mezi stromy, lechtání peříčkem na chodidlech, žebrech, pod nosem atd. – málo kdo vydržel neprozradit tajemství…..
Po odpalování výbušnin a shybech se v konečném boji s hadrakoulemi a štíty utkali ti nej nej nej a z těch pak vzešla elita: Císko, Vařík, Martin, Pepíno, Pepa a zástupci ženského pohlaví – drsná Áňa a Žofka.
Pro Cískoně to bylo na následující dny poslední účinkování, protože nafasoval antibiotika a dá si pohov. No, alespoň se může utěšovat tím, že je v elitní sedmičce KOPRu.
Oběd byl výbornej, přece jen, když se na knedlíky s uzeným použije polotovar z prášku, je to o něčem jiném než začínat od píky s bramborami. Tak a teď jdu trávit :). Hezké odpoledne.
Zítra nás čeká návštěvní den, takže se už těšíme na večerně noční akci s rodiči. Doufám že nezůstane jen u rodičů a přijdou i rodinní přátelé a známí. Uvidíme jak se akce vydaří.
XII. táborový den - čtvrtek II
Knedlíky byly akorát tak ve fázi, kdy se dalo bez nebezpečí zvednout ze stanu (viz. první část dne) a v tom zaznělo chřestidlo svolávající na třetí program.
Ten se odehrál na kolech a kupodivu se nikomu nic nestalo, jen Žofka s Pidi urvaly každá u svého kola sedátko – asi jim to přišlo jako dobrej nápad. V době kolového šílenství jsme vyrazili s kuchařským za směnným obchodem do Radešína k Tulisům, kde jsme vyměnili táborový pohled za 3 kanystry a jednu várnici vody, protože jsme byli úplně na suchu. Ještě že máme tak hodné rodiče od dětí.
Po svačině a důkladném napojení všech žíznivých bikerů se vyrazilo na turnaje v lakrosu, které už začaly vypadat na úrovni. A tak se předváděly finty a žonglování s míčky – no i pro oko diváka dobrý zápas.
Bylo to však vše jen tak na půl plynu, protože hlavní pozornost se soustředila na večer, kdy měli být do jednotky K.O.P.R. slavnostně přijati noví členové.
Tento okamžik nastal ihned po slavnostním spuštění vlajky, kdy zazněly drsné tóny hudby vhodné právě jen a jen pro slavnostní nástup členů Kaspianových Oddílů Přímé Reakce. Velitel četl jména jednotlivců, kteří předstupovali a podrobovali se rituálu jehož součástí bylo tetování znaku K.O. P. R. a i loga na libovolnou část těla. Členové volili různé obměny – hruď, rameno, předloktí, drsné holky potom bříško a Áňa velice velice spodní část zad :). Ale jak prohlásil drsný kuchař K.O.P.R.u, ten už to v historii této jednotky tetoval na taková místa že bysme všichni čuměli. Při tom tak žongloval s naběračkou s takovým nasazením, že jsme se s Čiky málem posesouvali smíchy.
A nová jednotka byla hned puštěna do prvního úkolu – vyčištění lesu nad táborem od nezvaných vetřelců. Nakonec pro monitorování terénu zůstal pouze sniper a zbytek jednotky se vrátil a s hrdostí ukazovali své tetování zbytku oddílu, kteří nepatřili mezi ty vyvolené – to by člověk nevěřil, co dokáže jedna zelená lihová fixa…
Také nám přišlo varování týkající se nočních přívalových dešťů, tak jsme část večera trávili protipovodňovými pracemi, ale nebylo to tak hrozné, i když bouřka byla a to jako dost. Ale dobrou zprávou je opět voda ve studni.
Ještě bych se rád omluvil za spousty chyb vyskytující se v článečcích, protože když po sobě občas druhý den čtu ,co jsem večer či v noci stvořil, tak bych se hanbou propadl. Takže díky za pochopení.
Po svačině a důkladném napojení všech žíznivých bikerů se vyrazilo na turnaje v lakrosu, které už začaly vypadat na úrovni. A tak se předváděly finty a žonglování s míčky – no i pro oko diváka dobrý zápas.
Bylo to však vše jen tak na půl plynu, protože hlavní pozornost se soustředila na večer, kdy měli být do jednotky K.O.P.R. slavnostně přijati noví členové.
Tento okamžik nastal ihned po slavnostním spuštění vlajky, kdy zazněly drsné tóny hudby vhodné právě jen a jen pro slavnostní nástup členů Kaspianových Oddílů Přímé Reakce. Velitel četl jména jednotlivců, kteří předstupovali a podrobovali se rituálu jehož součástí bylo tetování znaku K.O. P. R. a i loga na libovolnou část těla. Členové volili různé obměny – hruď, rameno, předloktí, drsné holky potom bříško a Áňa velice velice spodní část zad :). Ale jak prohlásil drsný kuchař K.O.P.R.u, ten už to v historii této jednotky tetoval na taková místa že bysme všichni čuměli. Při tom tak žongloval s naběračkou s takovým nasazením, že jsme se s Čiky málem posesouvali smíchy.
A nová jednotka byla hned puštěna do prvního úkolu – vyčištění lesu nad táborem od nezvaných vetřelců. Nakonec pro monitorování terénu zůstal pouze sniper a zbytek jednotky se vrátil a s hrdostí ukazovali své tetování zbytku oddílu, kteří nepatřili mezi ty vyvolené – to by člověk nevěřil, co dokáže jedna zelená lihová fixa…
Také nám přišlo varování týkající se nočních přívalových dešťů, tak jsme část večera trávili protipovodňovými pracemi, ale nebylo to tak hrozné, i když bouřka byla a to jako dost. Ale dobrou zprávou je opět voda ve studni.
Ještě bych se rád omluvil za spousty chyb vyskytující se v článečcích, protože když po sobě občas druhý den čtu ,co jsem večer či v noci stvořil, tak bych se hanbou propadl. Takže díky za pochopení.
XIII. táborový den - pátek
Probuzení bylo rozhodně odlišné od předchozích jedenácti, žádné sluníčko a vedro, ale mokro, tma a silný vítr – prostě dost pesimistický pohled. Se zadostiučiněním jsem se smál jedincům, kteří neuposlechli mé rady a vystříkávali v minulosti stany repelentem. Byla porušena impregnace a pěkně se vykoupali.
Na žádost nebyla rozcvička běhací o to překvapenější byl oddíl když jsem zavelel násed na kola a probrouzdali jsme v rámci rozcvičení nejbližší pole, louky a lesy.
Na žádost nebyla rozcvička běhací o to překvapenější byl oddíl když jsem zavelel násed na kola a probrouzdali jsme v rámci rozcvičení nejbližší pole, louky a lesy.
S vědomím, že tento den bude táborový režim pěkně rozhozený, jsme vztyčili vlajku a upozornili se na to, co je s rodiči dovoleno a co ne.
Hned po nástupu napochodoval na plac mistr Versáči a program věnovaný rukodělkám mohl začít – sešít z hadrů něco pro vybranou modelku zabere dost času a navíc musel mistr učit modelky správné chůzi a pohybům, takže doufáme, že na večerní přehlídku před rodiči se vše stihne.
Díky vydatnému dešti vyšla voda ve studni na všechny, a tak teď tábor po důkladné teplé sprše voní velice netypicky – ale nedělám si iluze, ono to dlouho nevydrží.
Po zbaštění pořádné porce smetanové, křenové omáčky s mandlemi (klub anorektiček si moc nepochutnal, takže můj ešus téměř přetékal přídavky…) jdu dopsat tento příspěveček a pak rychle rozmístit cedule na cestu k táboru. Rodiče jsou tu co nevidět.
Piškot s programovýma brázdí zatím okolní lesy a chystá vše na večer – doufám, že to rodiče zvládnou.
O tom, jak to všechno dopadlo, se dozvite až pravděpodobně v neděli nebo ještě lépe, přijeďte si to prožít na vlastní kůži. V 21:00 sraz na Zubíku, jinak návštěvní den začíná v 16:00.
Hezký víkend.
Hned po nástupu napochodoval na plac mistr Versáči a program věnovaný rukodělkám mohl začít – sešít z hadrů něco pro vybranou modelku zabere dost času a navíc musel mistr učit modelky správné chůzi a pohybům, takže doufáme, že na večerní přehlídku před rodiči se vše stihne.
Díky vydatnému dešti vyšla voda ve studni na všechny, a tak teď tábor po důkladné teplé sprše voní velice netypicky – ale nedělám si iluze, ono to dlouho nevydrží.
Po zbaštění pořádné porce smetanové, křenové omáčky s mandlemi (klub anorektiček si moc nepochutnal, takže můj ešus téměř přetékal přídavky…) jdu dopsat tento příspěveček a pak rychle rozmístit cedule na cestu k táboru. Rodiče jsou tu co nevidět.
Piškot s programovýma brázdí zatím okolní lesy a chystá vše na večer – doufám, že to rodiče zvládnou.
O tom, jak to všechno dopadlo, se dozvite až pravděpodobně v neděli nebo ještě lépe, přijeďte si to prožít na vlastní kůži. V 21:00 sraz na Zubíku, jinak návštěvní den začíná v 16:00.
Hezký víkend.
XIII. táborový den - pátek II
Cedule byly očividně umístěny dobře, protože rodiče dorazili úplně bez problémů a že jich tedy bylo. Taky si kuchaři pěkně naskladnili zásoby a přehled různých buchet byl opravdu obrovský – jestli na to nezapomeneme, tak příští rok vyhlásíme soutěž o nejlepší a nejoriginálnější vlastnoručně upečenou buchtu.
Malou zkoušku zdravovědy zvládl oddíl velice dobře i za okukování rodičů, takže jako vůdce jsem byl spokojenej.
Rozhodně méně jsem byl spokojenej, když při slavnostním večerním nástupu Ufi dodržel naprosto přesně povel: „Sejměte vlajku.“
A utrhl při spouštění lanko i s vlajkou. Budiž mu uznáno, že vlajku brilantně zachytil v letu, takže ostuda nebyla taková. Ale smích se utišoval dlouho a aby to byl opravdu klasický nástup, tak jsem neopomněl přidělit patřičný počet koleček za smích na nástupu.
Rodiče jako parta byli naprosto skvělí, už odpoledne, když se nenuceně zapojili do bejsu i lakrosu. Dobrej pohled byl na rodinku Tulisovu, když maminka brilantně v lakrosu obrala svého synátora a chystala se vstřelit gól.
To hlavní ale začalo až večer, takže trpělivost rodičů byla prověřena bohužel více než dostatečně. Hned po nástupu jsme se vydali na přehlídkové molo, kde předvedl oddíl plody své dopolední práce, kde za asistence pana Versáčiho šil různé modely. Hlavně vystoupení samotného mistra mělo u rodičů velký ohlas, to proto že byli ze začátku dobře naladěni díky hostující skupině Maxim turbulenc.
Řeknu vám, že některé modely a hlavně modelky pana Versáčiho opravdu braly dech.
No a protože atmosféra byla skvělá, rozhodli se roveři předvést i jeden kousek z repertoáru programu PLEJBEK a zazněla za fantastického povzbuzování "Beruška" (viz. minulé články).
Kdybychom teď přestali, rozloučili se s rodiči, tak si myslím, že to bylo k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných. Ale to my ne, my chtěli ještě noční hru a netušili jsme, kolik účastníků dorazí – slovy osmatřicet nebo číslicí 38 účastníků – takže z jedné skupinky se najednou musely vytvořit 4, rychle vše nakombinovávat, vymýšlet výměnu na jednotlivých stanovištích, zaškolovat nové průvodce z Narnie – no zmatek nad zmatek, programovým z toho šla hlava kolem a rodiče čekali a čekali…
Naštěstí se to docela zvládlo a musím opravdu smeknout klobouk hluboko dolů, protože jsem opravdu netušil jak jsou přítomné elegantní dámy a pánové akční. A docela jsem rád, že jsme některá stanoviště poupravili a odstranili z nich děti – i roveři pak s vyvalenýma očima vykládali, jak s nimi rodiče bojovali při svíčkovce. No prostě super. Trochu se nám to protáhlo, družiny přece jen už okolní terén více znají a jde jim o body ve hře, ale zase s sebou v náručí nenosí své potomky přes příkopy a houštiny.
Opravdu rodiče, velký dík vám všem.
A teď už rychle spát, ať máme zítra zase úplně normální táborový den.
Rozhodně méně jsem byl spokojenej, když při slavnostním večerním nástupu Ufi dodržel naprosto přesně povel: „Sejměte vlajku.“
A utrhl při spouštění lanko i s vlajkou. Budiž mu uznáno, že vlajku brilantně zachytil v letu, takže ostuda nebyla taková. Ale smích se utišoval dlouho a aby to byl opravdu klasický nástup, tak jsem neopomněl přidělit patřičný počet koleček za smích na nástupu.
Rodiče jako parta byli naprosto skvělí, už odpoledne, když se nenuceně zapojili do bejsu i lakrosu. Dobrej pohled byl na rodinku Tulisovu, když maminka brilantně v lakrosu obrala svého synátora a chystala se vstřelit gól.
To hlavní ale začalo až večer, takže trpělivost rodičů byla prověřena bohužel více než dostatečně. Hned po nástupu jsme se vydali na přehlídkové molo, kde předvedl oddíl plody své dopolední práce, kde za asistence pana Versáčiho šil různé modely. Hlavně vystoupení samotného mistra mělo u rodičů velký ohlas, to proto že byli ze začátku dobře naladěni díky hostující skupině Maxim turbulenc.
Řeknu vám, že některé modely a hlavně modelky pana Versáčiho opravdu braly dech.
No a protože atmosféra byla skvělá, rozhodli se roveři předvést i jeden kousek z repertoáru programu PLEJBEK a zazněla za fantastického povzbuzování "Beruška" (viz. minulé články).
Kdybychom teď přestali, rozloučili se s rodiči, tak si myslím, že to bylo k všeobecné spokojenosti všech zúčastněných. Ale to my ne, my chtěli ještě noční hru a netušili jsme, kolik účastníků dorazí – slovy osmatřicet nebo číslicí 38 účastníků – takže z jedné skupinky se najednou musely vytvořit 4, rychle vše nakombinovávat, vymýšlet výměnu na jednotlivých stanovištích, zaškolovat nové průvodce z Narnie – no zmatek nad zmatek, programovým z toho šla hlava kolem a rodiče čekali a čekali…
Naštěstí se to docela zvládlo a musím opravdu smeknout klobouk hluboko dolů, protože jsem opravdu netušil jak jsou přítomné elegantní dámy a pánové akční. A docela jsem rád, že jsme některá stanoviště poupravili a odstranili z nich děti – i roveři pak s vyvalenýma očima vykládali, jak s nimi rodiče bojovali při svíčkovce. No prostě super. Trochu se nám to protáhlo, družiny přece jen už okolní terén více znají a jde jim o body ve hře, ale zase s sebou v náručí nenosí své potomky přes příkopy a houštiny.
Opravdu rodiče, velký dík vám všem.
A teď už rychle spát, ať máme zítra zase úplně normální táborový den.
XIV. táborový den - sobota
Jako po každém flámu se vstávalo dost těžko, i když budíček byl až v osm. Ještě před tím se s námi rozloučila paní Dvořáková, která jediná přespala v táboře a to u dvojčat ve stanu.
První program musel být vyhrazen likvidaci pozůstatků ze včerejšího návštěváku a tím nemyslím jenom likvidaci výborných buchet k snídani.
První program musel být vyhrazen likvidaci pozůstatků ze včerejšího návštěváku a tím nemyslím jenom likvidaci výborných buchet k snídani.
Zase se nám rozpršelo a tak se narychlo dodělávalo dřevo do hangáru, kdyby bylo přece jen potřeba zprovoznit sušárnu. Ale každej při tom tak nějak pospával, takže ještě že přestalo pršet a mohlo se vyrazit na Cískovu hru, kde šlo v zásadě o získání jednotlivých zpráv, takže se jezdila na kole šílená dráha zručnosti, plnila se zdravověda atd. Z toho toho moc nevím, protože jsem suploval v kuchyni za Čiky, které nebylo moc dobře. Ale květákové placičky byly podle mě docela dobré.
Odpoledne se konala Atyho slavná hra s hady. Slavná proto, že každý z pracovního kruhu na ni nadával – příprava trvala celé doploledne a část odpoledne, v těch největších deštích, oddíl ji odehrál asi za 50 minut, ale plně nerozvinul taktizování, které bylo nutné a tak část Atyho ideí šla do háje – ale on to přežije, hlavně, že si skautíci užili hromadu legrace.
Přijet k hadímu hnízdu na kole, bez doteku země přelézt z kola na lanovou konstrukci a pak hákem lovit hadí vajíčka do lektvaru je docela obtížné, zvlášť, když hadi, kteří sice nahoru nemůžou, klepou lanem co to jde a tak pózy některých lovců vyvolávali u ostatních škodolibé výbuchy smíchu.
Ostatní dění dne vám bohužel nemůžu přiblížit, protože jsme s Piškotem odjeli na závody a vrátili se až v nedělním odpoledni. Ale vše prý proběhlo v klidu a oddíl nás vyprovodil nadšenými výkřiky typu: „volnóóóst, svobodááááá.“ – taky nám po nich bylo smutno :).
Odpoledne se konala Atyho slavná hra s hady. Slavná proto, že každý z pracovního kruhu na ni nadával – příprava trvala celé doploledne a část odpoledne, v těch největších deštích, oddíl ji odehrál asi za 50 minut, ale plně nerozvinul taktizování, které bylo nutné a tak část Atyho ideí šla do háje – ale on to přežije, hlavně, že si skautíci užili hromadu legrace.
Přijet k hadímu hnízdu na kole, bez doteku země přelézt z kola na lanovou konstrukci a pak hákem lovit hadí vajíčka do lektvaru je docela obtížné, zvlášť, když hadi, kteří sice nahoru nemůžou, klepou lanem co to jde a tak pózy některých lovců vyvolávali u ostatních škodolibé výbuchy smíchu.
Ostatní dění dne vám bohužel nemůžu přiblížit, protože jsme s Piškotem odjeli na závody a vrátili se až v nedělním odpoledni. Ale vše prý proběhlo v klidu a oddíl nás vyprovodil nadšenými výkřiky typu: „volnóóóst, svobodááááá.“ – taky nám po nich bylo smutno :).
XV. táborový den - neděle
Z doslechu vím, že se vstávalo až v 8, jak je ostatně zvykem každou táborovu neděli. Stožár je spravenej, takže Miky mohl v klidu vést nástup i se vztyčením vlajky.
Další program, který se mě dotkl i osobní účastní byla aréna ve večerním pátém programu. Seděli jsme kolem ohně a vždy jeden vystoupil a oddíl měl právo se ho zeptat na 7 otázek – s tím že na jednu nemusí odpovídat a vůdce zhodnotí vhodnost otázek a některé může vetovat.
Další program, který se mě dotkl i osobní účastní byla aréna ve večerním pátém programu. Seděli jsme kolem ohně a vždy jeden vystoupil a oddíl měl právo se ho zeptat na 7 otázek – s tím že na jednu nemusí odpovídat a vůdce zhodnotí vhodnost otázek a některé může vetovat.
Nedovolili bychom si tento program zařadit do úplně nového oddílu, ale tady je v podstatě společnost, která spolu žije minimálně dva poslední roky. Opravdu jsme si dost věcí tímto způsobem vyjasnili a byl jsem překvapen kolik fám a nejasných zpráv jsme museli vysvětlovat, když jsme byli v horkém křesle my z vedení – opravdu hezký večer, bylo mně do breku, když jsem o půl jedenácté odjížděl s vidinou zítřejší práce…. :(((.
Musím bohužel všechny upozornit, že další zpravodajství bude ohroženo, protože když člověk zmizí z tábora před budíčkem a přijede až po poledňáku - tedy hned jak skončí v práci, tak asi nebude mít moc náladu v čase, kdy může být na táboře sepisovat tu trochu toho, co tam může za těch pár hodin zažít. Ale pokusím se – i když ono i s fotkama to bude docela problém.
Alespoň, že jsem tam mohl být těch 14 dní. Ale stejně, člověk i tak kouká pořád na hodinky a říká si, teď je tam budíček, teď se běží na rozcvičku, teď má brát Císko antibiotika atd. atd. a je mi z toho pěkně nanic – prostě dvě různé dimenze.
Tak to jen abych omluvil budoucí absenci zpravodajství a skrovné popisy dnů posledních.
……to nám venku krásně svítí slunko……to musí být tam na té louce uprostřed lesů pěkný návrat z rocvičky…… :(((. Ach jo
Musím bohužel všechny upozornit, že další zpravodajství bude ohroženo, protože když člověk zmizí z tábora před budíčkem a přijede až po poledňáku - tedy hned jak skončí v práci, tak asi nebude mít moc náladu v čase, kdy může být na táboře sepisovat tu trochu toho, co tam může za těch pár hodin zažít. Ale pokusím se – i když ono i s fotkama to bude docela problém.
Alespoň, že jsem tam mohl být těch 14 dní. Ale stejně, člověk i tak kouká pořád na hodinky a říká si, teď je tam budíček, teď se běží na rozcvičku, teď má brát Císko antibiotika atd. atd. a je mi z toho pěkně nanic – prostě dvě různé dimenze.
Tak to jen abych omluvil budoucí absenci zpravodajství a skrovné popisy dnů posledních.
……to nám venku krásně svítí slunko……to musí být tam na té louce uprostřed lesů pěkný návrat z rocvičky…… :(((. Ach jo
XVI. táborový den - pondělí
Poslední týden našeho tábora začal, máme pondělí. Ještě že většina účastníků nemá ponětí, jak rychle to letí.
Hned po ránu bylo druhé kolo arény s dotazy přímo na tělo. Hlavní otázky tentokrát směrovaly na to, jak by kdo chtěl či nechtěl být rádce a jak by si v danné funkci věřil.
Hned po ránu bylo druhé kolo arény s dotazy přímo na tělo. Hlavní otázky tentokrát směrovaly na to, jak by kdo chtěl či nechtěl být rádce a jak by si v danné funkci věřil.
Pro ty starší byla pak typická otázka: „chtěl/a bys do pracovního kruhu a čím můžeš přispět“. Opravdu zajímavé odpovědi.
Občas jsem překvapen některými otázkami, které svědčí o nevšední všímavosti tazatelů a jsou opravdu na tělo. Například otázka na jednoho nejmenovaného od Pepína: „jak to, že když tě poprosí nějaká holka o cokoliv, tak že okamžitě pádíš to splnit a když tě poprosí kdokoliv z kluků, tak má smůlu?“ – no co na tohle odpovědět?
Stejně se nestihli vystřídat ještě úplně všichni, takže to vypadá ještě do konce tábora na třetí kolo tohoto oblíbeného programu :).
Barmský most byl využit hned po aréně k focení družin z výšky a to v různých tvarech, opravdu zajímavé podívání.
Odpolední program byl ve znamení kolové cesty za měsíci – ty se vyskytovaly po asfaltkách v blízkosti tábora i Řečice a v okolí ukrývaly šifrované zprávy. Opět jsem se přesvědčil že oddíl jezdí na kolech jako neukázněná banda gangsterů, protože Pepa málem sešrotoval paní na pinckovi, která udělala tu chybu, že se vyskytla na trase mezi táborem a měsícem. Ještě že vše dobře dopadlo a gangster přistál v příkopě bez úhony. Ale soptil jsem dost, protože volat po třetí domů mamince že ten jejich uličník je zase v obvazech by se mi opravdu nechtělo. Však taky klopil uši a odkýval naprosto všechno.
Družiny se z cest za měsíci vrátili až značně pozdě a ještě musely získanou zprávu vyluštit a přepsat na láhve s džinem. Džina potom přemístil Sebastian pomocí kouzel do lektvaru každé družiny.
Možná se divíte, proč se Sebastian po tom nočním prozrazujícím fiasku opět objevuje v našem táborovém životě, ale Rilian se za něj zaručil a i když měl oddíl pochybnosti o jeho poctivosti, už nic nenamítá. Proč by pro nás měl chtít Seb něco špatného, že?
Po rychlé a pozdní svačině se vyrazilo na lakros. Jen Máčka byla nějaká špatně vypadající, tak jsem ji i přes její protesty poslal oddechnout do stanu. Vydírán tím, že sama ve stanu nezůstane, jsem byl pak nucen číst asi hodinu Narnijské příběhy. Takže vidíte, že z lakrosu toho opravdu moc vědět nemohu – natož pak výsledky. Ale popravdě mi to moc nevadilo – rád jsem si připomněl narnijské legendy.
A máme tu večer a s ním i CASÍNO (najednou je Máčce už dobře - zajímavý). Na louce před kuchyní byly rozestavěny stoly s překrásnými ubrusy, na nichž byly umístěny karty, rulety, kostky a prostě vše, co do správného casína patří. Obsluha samozřejmě v košilích a kravatách – pozadu nezůstal ovšem žádný návštěvník tohoto podniku. Takže podobně jako loni na táborovém plese se ze stanů vynořily postavy patřící spíš opět na módní mola a do sálů osvícených křišťálovými lustry – no prostě kamkoliv jen ne na louku uprostřed lesů.
Vklad do hry se dal získat buď proměněním získaných stopařů – oddílové měny, za které se dají koupit Narnijské karty – a nebo za směnku. Směnka byla takovou specialitkou – člověk uvedl své jméno a pak co je ochoten po předložení této směnky udělat – např. po zbytek tábora umývat ešusy nebo nosit týden do školy předložiteli této směnky svačinu atd. Dle náročnosti tohoto úkolu dával bankéř také patřičné sumy.
Směnky byly na konec této akce vydraženy – mají platnost celý rok!!!
Zajímavou atrakcí byl také DŽUBOX – dorazil Mládě se svým autíčkem polepeným spoustou seznamů písní a kdo chtěl jakoukoliv zahrát, tak za určitý poplatek se v minutě rozezněla po herně – pohled na Mládětovo auto blikající různými pestrobarevnými světýlky (za které by byla určitě vděčná každá policejní silniční kontrola) byl vskutku zajímavý – jen já měl trochu pocit jestli na táboře už to není trochu moc, ale když se jedná o ojedinělou akci, tak je to snad omluvitelné. A hlavně zbytek týmu se mnou tento názor nesdílel.
Nechybělo ani občerstvení a to pořádné, takže číšník Atrei se pořádně naběhal a já jen doufám, že následující den se zase nenaběhá oddíl.
No pařilo se tak do půl jedenácté a aby náhodou nebyl oddíl moc odpočatý, svolal je Aslan na noční akci. Vyrazili na kolech na louku nad táborem, kde ze čtyř směrů vytryskla Aslanova světla – tam se potom skrývala zpráva, kterou jsme museli dohromady získat. Poselství bylo poté předáváno pomocí zažehnutí majáků v různých částech louky a na úplném konci byla stvořena silice – kouzelný lektvar, který v minutě vyléčí každé zranění.
Brzy bude potřeba, protože nám Aslan vzkázal: „Připravte se k boji o Narnii, sešikujte svá vojska, čas již brzy nadejde!“.
No, a pak rychle do pelechu, protože po půlnoci již slušné děti dávno spí – no vlastně, tak proč by tedy spaly ty naše, že? Však v úterý (které už vlastně je) bude času na prospání dost a dost… to budou koukat…
Koukám, že jak nejsem omezen elektrickým proudem a táborovým časem, tak se dokážu pěkně rozepsat – jen omluva za fotky – ty budou k tomuto článečku až zítra – foťák je na táboře… - ale o to jich bude víc.
Občas jsem překvapen některými otázkami, které svědčí o nevšední všímavosti tazatelů a jsou opravdu na tělo. Například otázka na jednoho nejmenovaného od Pepína: „jak to, že když tě poprosí nějaká holka o cokoliv, tak že okamžitě pádíš to splnit a když tě poprosí kdokoliv z kluků, tak má smůlu?“ – no co na tohle odpovědět?
Stejně se nestihli vystřídat ještě úplně všichni, takže to vypadá ještě do konce tábora na třetí kolo tohoto oblíbeného programu :).
Barmský most byl využit hned po aréně k focení družin z výšky a to v různých tvarech, opravdu zajímavé podívání.
Odpolední program byl ve znamení kolové cesty za měsíci – ty se vyskytovaly po asfaltkách v blízkosti tábora i Řečice a v okolí ukrývaly šifrované zprávy. Opět jsem se přesvědčil že oddíl jezdí na kolech jako neukázněná banda gangsterů, protože Pepa málem sešrotoval paní na pinckovi, která udělala tu chybu, že se vyskytla na trase mezi táborem a měsícem. Ještě že vše dobře dopadlo a gangster přistál v příkopě bez úhony. Ale soptil jsem dost, protože volat po třetí domů mamince že ten jejich uličník je zase v obvazech by se mi opravdu nechtělo. Však taky klopil uši a odkýval naprosto všechno.
Družiny se z cest za měsíci vrátili až značně pozdě a ještě musely získanou zprávu vyluštit a přepsat na láhve s džinem. Džina potom přemístil Sebastian pomocí kouzel do lektvaru každé družiny.
Možná se divíte, proč se Sebastian po tom nočním prozrazujícím fiasku opět objevuje v našem táborovém životě, ale Rilian se za něj zaručil a i když měl oddíl pochybnosti o jeho poctivosti, už nic nenamítá. Proč by pro nás měl chtít Seb něco špatného, že?
Po rychlé a pozdní svačině se vyrazilo na lakros. Jen Máčka byla nějaká špatně vypadající, tak jsem ji i přes její protesty poslal oddechnout do stanu. Vydírán tím, že sama ve stanu nezůstane, jsem byl pak nucen číst asi hodinu Narnijské příběhy. Takže vidíte, že z lakrosu toho opravdu moc vědět nemohu – natož pak výsledky. Ale popravdě mi to moc nevadilo – rád jsem si připomněl narnijské legendy.
A máme tu večer a s ním i CASÍNO (najednou je Máčce už dobře - zajímavý). Na louce před kuchyní byly rozestavěny stoly s překrásnými ubrusy, na nichž byly umístěny karty, rulety, kostky a prostě vše, co do správného casína patří. Obsluha samozřejmě v košilích a kravatách – pozadu nezůstal ovšem žádný návštěvník tohoto podniku. Takže podobně jako loni na táborovém plese se ze stanů vynořily postavy patřící spíš opět na módní mola a do sálů osvícených křišťálovými lustry – no prostě kamkoliv jen ne na louku uprostřed lesů.
Vklad do hry se dal získat buď proměněním získaných stopařů – oddílové měny, za které se dají koupit Narnijské karty – a nebo za směnku. Směnka byla takovou specialitkou – člověk uvedl své jméno a pak co je ochoten po předložení této směnky udělat – např. po zbytek tábora umývat ešusy nebo nosit týden do školy předložiteli této směnky svačinu atd. Dle náročnosti tohoto úkolu dával bankéř také patřičné sumy.
Směnky byly na konec této akce vydraženy – mají platnost celý rok!!!
Zajímavou atrakcí byl také DŽUBOX – dorazil Mládě se svým autíčkem polepeným spoustou seznamů písní a kdo chtěl jakoukoliv zahrát, tak za určitý poplatek se v minutě rozezněla po herně – pohled na Mládětovo auto blikající různými pestrobarevnými světýlky (za které by byla určitě vděčná každá policejní silniční kontrola) byl vskutku zajímavý – jen já měl trochu pocit jestli na táboře už to není trochu moc, ale když se jedná o ojedinělou akci, tak je to snad omluvitelné. A hlavně zbytek týmu se mnou tento názor nesdílel.
Nechybělo ani občerstvení a to pořádné, takže číšník Atrei se pořádně naběhal a já jen doufám, že následující den se zase nenaběhá oddíl.
No pařilo se tak do půl jedenácté a aby náhodou nebyl oddíl moc odpočatý, svolal je Aslan na noční akci. Vyrazili na kolech na louku nad táborem, kde ze čtyř směrů vytryskla Aslanova světla – tam se potom skrývala zpráva, kterou jsme museli dohromady získat. Poselství bylo poté předáváno pomocí zažehnutí majáků v různých částech louky a na úplném konci byla stvořena silice – kouzelný lektvar, který v minutě vyléčí každé zranění.
Brzy bude potřeba, protože nám Aslan vzkázal: „Připravte se k boji o Narnii, sešikujte svá vojska, čas již brzy nadejde!“.
No, a pak rychle do pelechu, protože po půlnoci již slušné děti dávno spí – no vlastně, tak proč by tedy spaly ty naše, že? Však v úterý (které už vlastně je) bude času na prospání dost a dost… to budou koukat…
Koukám, že jak nejsem omezen elektrickým proudem a táborovým časem, tak se dokážu pěkně rozepsat – jen omluva za fotky – ty budou k tomuto článečku až zítra – foťák je na táboře… - ale o to jich bude víc.
XVII. táborový den - úterý
Představte si, že máte po noční hře a děsíte se okamžiku kdy zazní zase chraplavé hlasy s nějakou odrhovačkou jako budíček a vy budete muset vyrazit na rozcvičku - a ono nic.
Fajn, spíte dál. Osm hodin - a zase nic - to jsou ti roveři na nás nějací hodní... Devět hodin - no to snad už není ani možný, co to zase má znamenat.
Fajn, spíte dál. Osm hodin - a zase nic - to jsou ti roveři na nás nějací hodní... Devět hodin - no to snad už není ani možný, co to zase má znamenat.
No nic spím dál - spánek na táboře se hodí vždy. Půl desáté - no tak teď už přestává veškerá legrace, co se tady, sakra děje! 9:45 - zní Skákal pes - a to z úst rádců. Ti zjistili že tábor spí a spí, roveří a pracovní kruh nikde. Týpí prázdné, stany prázdné.
Ale my máme hlad! No něco se tady snad najde - pomalu se rozjíždí táborový život, žádná buzerace, žádný úklid stanů atd. No nabaštíme se a jdem ještě zalehnout.
Kolem oběda se zase přihlašuje hlad a tak se Čitka ujímá kuchyně a vaří táboru oběd. Ten byl prý mimořádně dobrý.
No ale den je teda nějaký zvláštní, žádné programy, žádné nástupy - lenošení není špatné, ale čeho je moc, toho je příliš. Kde roveři jsou? Ti se baví při pohledu z lesa co se na tábořišti odehrává. Případné vzniklé problémy jsou domluveny se Zůzou, která je taková rychlá a hlavně tajná spojka s mobilem.
Po konci poledního klidu přichází roveři a začíná normální třetí program - žádné vysvětlení, nic. Ani žádná Narnie, žádná táborová hra. Normální skautský tábor - kontrola pořádku ve stanech s podáváním hlášení vůdci, pořadová cvičení, svolávání na skautský signál - tak jak to má být, žádné chřestění. CO SE TADY SAKRA DĚJE, JAK TO ŽE NEJSME V NARNII?!!!
Co je Narnie? Ptá se naivně Piškot.
Grrrrrr - jediná odpověď.
No, a tak se vyráží s Tesákem na hru do nedalekého lesa - po půldenním válení se daří jen těžko rozběhnout, ale nakonec jsou všichni rozpohybovaní až dost.
Bojuje se v šlechtických rodech, kdo oběhne vytyčené kolečko jako nevolník má jeden zlaťák, kdo oběhne toto kolečko jako rolník už jich má víc. No a kdo se stane šlechticem maká naprosto stejně, ale už má 5 zlaťáků. Jen pozor na revoluci - ta je pro vyšší šlechtu prevít! Prostě je tu pořádná běhací vorva - někteří se už jen tak plouží, ale bojují.
Je mi líto těch, kteří si stěžují na klouby a kolena, ale s tím my prostě nic neuděláme - to je důsledek dvoutýdenní únavy a intenzivního pohybu v přírodě. To prostě přes rok nemáme a tělo toho začíná mít dost.
Bolí vás kolena? Tak prostě neběhejte!!! Ale to ti naši ne! No, vážím si toho, že bojují, ale je mně jich líto. Jen na Máčku se snažíme dohlídnout ať se šetří - má před sebou operaci kolene.
Po této vorvě, kdy jednoznačně zvítězili Rysi dáváme rychlou svačinu a pak nastává program, na který jsme se chystali a trénovali celý tábor - lakrosový turnaj oddíl proti vedení.
Atmosféra vře, povzbuzování fanoušků a fanynek z oddílu jednoznačně přehlušuje těch pár skrovných a nesmělých hlásků povzbuzujících rovery. Na hřišti je však naštěstí situace jiná a tak konečné skóre je 4:1 pro rovery - jaké překvapení :).
A máme tu večerní nástup - přesně po skautsku jak má být - trénuje se pozor a pohov, hovoří se o hygieně, kontrolují kapesníky, čtou se zamyšlení ze skautské stezky - no jak to táborově vyjádřit - prostě vopruz. Několikrát Piškot nevydrží a uprostřed vášnivého skautského projevu vybuchne smíchy.
Co to má znamenat??? Co to na nás zase chystají??? Žádná odpověď.
Pátý večerní program se jmenuje: Dopis sobě.
Představte si, že za rok vám dojde dopis psaný vaší rukou a vymýšlený vlastní hlavou, ale je psán vlastně někým úplně jiným, protože za ten rok jste se změnili, někdo více, někdo méně... A tak si píšeme cíle, kterých chceme dosáhnout, co nás momentálně trápí a co bychom chtěli vyřešit, prostě hromada věcí. Pak se obálky zalepují, píše se vlastní adresa a odevzdávají se vedení - to je zodpovědné za jejich odeslání příští rok. To jsem zvědav.
Nejsme zde však všichni - 7 z oddílu nasedá v houstnoucím šeru na kolo, bere si světla, přilby a vyráží za lovem svých červených šňůr. Jejich čas nadešel, oddíl jim dal už maximum toho, co mohl - strávili zde 4 roky - což je velký kus jejich života. Jejich cesta se od té oddílové prostě odpojuje a teď je na nich, ať sami řídí svůj člun ve vlnách života - jak prohlásíl zakladatel skautingu.
Já jim přeju, ať se jim v těch vlnách daří i když někdy budou opravdu silné a veliké. Základ pro tento boj mají určitě silný - tak vydržte Áňo, Čitko, Eliško, Císko, Vaříku, Martine, Georgi, ať už jste teď kdekoliv a i později ať vás vítr zavane na různá místa. Odtud je do světa tisíce cest - vyberte si tu svou - kompas který vás povede a nedovolí se odchýlit je ve vás z let strávených v oddíle...
Dobrou noc.
Ale my máme hlad! No něco se tady snad najde - pomalu se rozjíždí táborový život, žádná buzerace, žádný úklid stanů atd. No nabaštíme se a jdem ještě zalehnout.
Kolem oběda se zase přihlašuje hlad a tak se Čitka ujímá kuchyně a vaří táboru oběd. Ten byl prý mimořádně dobrý.
No ale den je teda nějaký zvláštní, žádné programy, žádné nástupy - lenošení není špatné, ale čeho je moc, toho je příliš. Kde roveři jsou? Ti se baví při pohledu z lesa co se na tábořišti odehrává. Případné vzniklé problémy jsou domluveny se Zůzou, která je taková rychlá a hlavně tajná spojka s mobilem.
Po konci poledního klidu přichází roveři a začíná normální třetí program - žádné vysvětlení, nic. Ani žádná Narnie, žádná táborová hra. Normální skautský tábor - kontrola pořádku ve stanech s podáváním hlášení vůdci, pořadová cvičení, svolávání na skautský signál - tak jak to má být, žádné chřestění. CO SE TADY SAKRA DĚJE, JAK TO ŽE NEJSME V NARNII?!!!
Co je Narnie? Ptá se naivně Piškot.
Grrrrrr - jediná odpověď.
No, a tak se vyráží s Tesákem na hru do nedalekého lesa - po půldenním válení se daří jen těžko rozběhnout, ale nakonec jsou všichni rozpohybovaní až dost.
Bojuje se v šlechtických rodech, kdo oběhne vytyčené kolečko jako nevolník má jeden zlaťák, kdo oběhne toto kolečko jako rolník už jich má víc. No a kdo se stane šlechticem maká naprosto stejně, ale už má 5 zlaťáků. Jen pozor na revoluci - ta je pro vyšší šlechtu prevít! Prostě je tu pořádná běhací vorva - někteří se už jen tak plouží, ale bojují.
Je mi líto těch, kteří si stěžují na klouby a kolena, ale s tím my prostě nic neuděláme - to je důsledek dvoutýdenní únavy a intenzivního pohybu v přírodě. To prostě přes rok nemáme a tělo toho začíná mít dost.
Bolí vás kolena? Tak prostě neběhejte!!! Ale to ti naši ne! No, vážím si toho, že bojují, ale je mně jich líto. Jen na Máčku se snažíme dohlídnout ať se šetří - má před sebou operaci kolene.
Po této vorvě, kdy jednoznačně zvítězili Rysi dáváme rychlou svačinu a pak nastává program, na který jsme se chystali a trénovali celý tábor - lakrosový turnaj oddíl proti vedení.
Atmosféra vře, povzbuzování fanoušků a fanynek z oddílu jednoznačně přehlušuje těch pár skrovných a nesmělých hlásků povzbuzujících rovery. Na hřišti je však naštěstí situace jiná a tak konečné skóre je 4:1 pro rovery - jaké překvapení :).
A máme tu večerní nástup - přesně po skautsku jak má být - trénuje se pozor a pohov, hovoří se o hygieně, kontrolují kapesníky, čtou se zamyšlení ze skautské stezky - no jak to táborově vyjádřit - prostě vopruz. Několikrát Piškot nevydrží a uprostřed vášnivého skautského projevu vybuchne smíchy.
Co to má znamenat??? Co to na nás zase chystají??? Žádná odpověď.
Pátý večerní program se jmenuje: Dopis sobě.
Představte si, že za rok vám dojde dopis psaný vaší rukou a vymýšlený vlastní hlavou, ale je psán vlastně někým úplně jiným, protože za ten rok jste se změnili, někdo více, někdo méně... A tak si píšeme cíle, kterých chceme dosáhnout, co nás momentálně trápí a co bychom chtěli vyřešit, prostě hromada věcí. Pak se obálky zalepují, píše se vlastní adresa a odevzdávají se vedení - to je zodpovědné za jejich odeslání příští rok. To jsem zvědav.
Nejsme zde však všichni - 7 z oddílu nasedá v houstnoucím šeru na kolo, bere si světla, přilby a vyráží za lovem svých červených šňůr. Jejich čas nadešel, oddíl jim dal už maximum toho, co mohl - strávili zde 4 roky - což je velký kus jejich života. Jejich cesta se od té oddílové prostě odpojuje a teď je na nich, ať sami řídí svůj člun ve vlnách života - jak prohlásíl zakladatel skautingu.
Já jim přeju, ať se jim v těch vlnách daří i když někdy budou opravdu silné a veliké. Základ pro tento boj mají určitě silný - tak vydržte Áňo, Čitko, Eliško, Císko, Vaříku, Martine, Georgi, ať už jste teď kdekoliv a i později ať vás vítr zavane na různá místa. Odtud je do světa tisíce cest - vyberte si tu svou - kompas který vás povede a nedovolí se odchýlit je ve vás z let strávených v oddíle...
Dobrou noc.
XVIII. táborový den - středa
Tak jsem si říkal, že hygiena má poslední dva dny na návštěvu, protože v pátek při bourání už není moc co kontrolovat no a co myslíte? V úterý jsem toto nerozvážně při dopisování dodávky vody vypustil z úst a
ve středu volám Pudilovi kolem nějakých táborových drobností a on mi odpoví: „Jsem ve Městě, nakupuju, jo a mimochodem v táboře je hygiena“. To ve mně pořádně hrklo a představuju si co vše tam asi tak může být v nepořádku a volám Mikymu.
„Ještě tady jsou, zavolám až odjedou.“
Následující hodinka byla pro mě dost psychicky náročná. No výsledek byl 300,- Kč pokuty. V podstatě to není moc a vlastně můžeme být rádi, ale u některých věcí jsem se nestačil divit. Prach v kuchyni – bác, záznam. Jasně že se v kuchyni práší, když stojí na louce u kraje lesa – proto se nádobí před vařením znovu myje, že? Stejně jako předchozích 10 let co se tady táboří – zatím to nikomu nevadilo. Špatný poklop na studni – to také nikdy nikomu nevadilo. Špinavé nádobí dětí – jasně, že když jsou hrnky poblíž várnice, tak budou zaprášený. Proto je tam lavor, ve kterém se oplachují než se jde člověk napít. No nic.
Trochu chápu, že jim vadilo na přihláškách pár razítek od gynekologa :), to zase jo. Nebo jen podpisy rodičů jako doktorů – to Miky uhádal.
Detailní prohlídka stanů byla také v pohodě (uf, ještě že tak, předchozích 14 dní kontrol ve stanech zanechalo své ovoce). Jen ochota a přívětivost členů oddílu byla na nule. Viz. Laky: „ Ukažte mě kufr.“ Laky se s úšklebkem otáčí: „To jako já,jo?“
„Ano, vy.“
„Tady je.“ – švihne s ním na podlahu. A Mikymu tuhne společenský úsměv na tváři.
Ťulda se zase tváří tak příšerně, že jeho stan projde raději bez kontroly a Pepa nenávistně procedí mezi zuby: „Ani nevíš, jakou máš kliku.“
Ještě že holky byly přívětivější. Nejsme v situaci, kdy si můžeme vyskakovat a také musíme brát že to hygienička dělá pro naše dobro. Kdyby se nám v táboře rozmohla salmonela nebo něco jiného, určitě by se to nikomu nelíbilo. No bylo to prostě akční a můžeme být rádi že to tak dopadlo.
I když nevidět skutečný stav věcí a číst tu zprávu, tak jsem okamžitě pro zavření tábora - tak hrozně je to líčený, ale pokuta je mírná. Příště asi holt vybetonujeme podlahu v kuchyni :).
Nutno podotknout, že celý tábor do toho všeho reptal, protože stále probíhal skautský program, oslovení bratře a sestro bylo na jazyku každou chvilku – prostě naprosto skautsky ideově čistý táborový program…
Po rozptýlení návštěvou se tábor vrhnul na rukodělné práce :) – kreslilo se dusičnanem, který vypaloval kresby do papíru a zkoušelo se také něco se vstřikováním, což jsem zprostředkovaně moc nepochopil.
Druhý program byl konečně trochu vysvětlující k předchozím dnům. Přišel totiž dopis od Aslana, který ve stručnosti zhodnotil dosavadní oddílové počínání v Narnii.
„Počínali jste si odvážně, bojovali jste, získávali spojence na svou stranu a připravovali se poctivě na nadcházející závěrečnou bitvu. Tak se chová správný Narnian věrný své zemi. To ovšem nebylo to jediné, co jste udělali. Ve vašich řadách došlo k sedmi hříchům, které se absolutně neslučují s povahou narnijského bojovníka. Proto jste byli vypovězeni z Narnie!“
Následoval konkrétní seznam hříchů a oddíl teď pochopil, proč si roveři dopřávali k jedné snídani kafe a část oddílu neskrývaně záviděla – závist jeden z hříchů (fuj, většina z nás kafe nesnáší, ale co by člověk neudělal kvůli hře….). Nebo když holky nemusely jít na rozcvičku a kluci ano – to bylo závisti. I lež se tu objevila, no prostě každý si ten svůj hřích v seznamu, který byl celý tábor pečlivě veden, našel.
Co s tím udělat? Čeká nás Cesta svědomí! Kdo se chce očistit, tak ten si napíše svůj hřích, o kterém ví, že je jeho problémem, na čelo a vyrazí na cestu očisty. Že to nebyla procházka růžovou zahradou, to je každému snad jasné. Čím větší námaha, tím větší šance vrátit se zpět do bájné země Narnie – Aslan to na každém z nás pozná!
Cesta končila lanovkou, která nám měla pomoci dostat se zpět do jiného světa… Ale nic se nestalo – tak jdeme na oběd.
Na ten prý byl pořádný kus masa, takže si vegetariáni přišli na své a mně, pozdě přijíždějícímu hladovému chudákovi z práce, nezbyl ani kousek!!!
Přijel jsem akorát včas, abych zastihl všechny ve skautských krojích připravujících se na Svojsíkův závod, který prověří skautské znalosti. Prostě zase další skautský program… Ale co to? Na prvním stanovišti ještě bratři rozhodčí ve skautských krojích, na druhém sice také, ale už z pod neučesaných vlasů trčí fauní růžky a takto se to postupně měnilo do té míry, že po doběhu do tábora se každý setkal s Rilianem, Kaspianem a Sebastianem.
VÍTEJTE ZPĚT V NARNII – PRÁVĚ VČAS. ZÁVĚREČNÁ BITVA NÁS ČEKÁ JIŽ BRZY!
Poslední program před večeří se trochu zdráhám popsat. No nic, jděmež do toho. Na starosti ho měl Atrei a potřeboval k tomu naprosto všechny z pracovního kruhu:
„Převlečte se do hábitů narnijských postav, vemte si tyhle obálky a běžte do lesa. Tam si vás vyzvednou jednotlivé družiny a dejte jim obálky.“ Jednoduchá pravidla, každej je unavenej a ospalej na to, aby se ptal na něco víc. Takže OK.
Jenže ouha. Po dvaceti minutách přibíhají Jeleni a chtějí nás přesvědčit že máme jít do tábora. Po zdráhání tam dorazíme s tím že Aty něco zvoral a že naše stanoviště má být jinde. Kéž by!!!
Ze čtvrtého programu se vyklubala vorvávačka pro pracovní kruh připravená zákeřně Atreiem a oddílem. Abych byl přesný, jednalo se o vorvávačku jako PRASE – táborovým slengem řečeno. „Takže rychle naskočit na kola a sledovat modré fáborky vedoucí cestou necestou – důležité je pořadí jednotlivých členů a makejte, oddíl na vás uzavřel sázky“. Tak to počkej hošánku, to tě bude mrzet“ – cedí Teo skrze zuby a odjíždí. První stanoviště – za jízdy převléci horní část oblečení – pohoda, valíme s malými rozestupy dál – další stanoviště rozesmát Husíka. Nevím jestli to byl vyloženě smích, po té co se na něj naše hromada vrhnula, ale nám to tak připadalo :).
Po dokončení cesty, kdy se na kole střídavě jelo a střídavě se neslo nad hlavou dorážíme k Áni a úkolu interně nazvaným INTOUŠSKÝ CHYTÁK. Jedná se o nějaký ďábelský hlavolam. Soudně k tomu pouštíme největší bedny PK – Tesáka a Pudila. Radši bych si oběhl desetikilometrový okruh než si lámat hlavu tady s tím…
Naštěstí zdárně týmově vyřešeno a valíme dál – ovšem bez kol – prý nám naši koňové pomřeli. „Jen počej, Atíku, kdo tady pomře… Grrrr!“
Proběhnout pár km lesem s členy oddílu na zádech je docela prima, jen kdyby nás nevodili kopřivama a jiným neřádstvem – však jsem to Pidi řádně osladil a kopřivy nespálily jen mě… :). No, abych to neprodlužoval, vlítnout i s nákladem do bahňáku, přeplavat ho, pak plavat jak trouba sem a tam, sem a tam v nacucaném oblečení a s cyklistickýma tretrama – no žůžo – souboj s hadrakoulemi a konečně střelba ze vzduchovky, která totálně zamíchala pořadím… To vše za mohutného povzbuzování členů oddílu typu: „To máte za to jak jsme se tady cachtali my!“ nebo „nejste nějací spocení?“ – „to se pronesu, že?“.
Prostě díky Atreji za hru, počkej v noci!!! To teprve zažiješ hru :).
Po posledním kole arény odehrávající se v týpí se jde chrupčit. Roveři připravují intenzivně zítřek – závěrečnou bitvu a vůbec vlastně ukončení celé půlroční hry. Poslední dny bývají vždy náročné. Když mě hlídka po čtyřech hodinách spánku budí, ať fičím do práce koukám že někteří ještě stále nespí a trochu nepřítomně zírají se slovy: „Letos holt jedeme nonstop.“
Díky, kluci za obětavost, snad vše vyjde tak jak má. Hezký den.
Na východě se trochu zjemňuje černá tma a nad hlavou jsou stále ještě hvězdy… nádherné narnijské hvězdy – ty ve městě a v kanceláři nejsou… :(
„Ještě tady jsou, zavolám až odjedou.“
Následující hodinka byla pro mě dost psychicky náročná. No výsledek byl 300,- Kč pokuty. V podstatě to není moc a vlastně můžeme být rádi, ale u některých věcí jsem se nestačil divit. Prach v kuchyni – bác, záznam. Jasně že se v kuchyni práší, když stojí na louce u kraje lesa – proto se nádobí před vařením znovu myje, že? Stejně jako předchozích 10 let co se tady táboří – zatím to nikomu nevadilo. Špatný poklop na studni – to také nikdy nikomu nevadilo. Špinavé nádobí dětí – jasně, že když jsou hrnky poblíž várnice, tak budou zaprášený. Proto je tam lavor, ve kterém se oplachují než se jde člověk napít. No nic.
Trochu chápu, že jim vadilo na přihláškách pár razítek od gynekologa :), to zase jo. Nebo jen podpisy rodičů jako doktorů – to Miky uhádal.
Detailní prohlídka stanů byla také v pohodě (uf, ještě že tak, předchozích 14 dní kontrol ve stanech zanechalo své ovoce). Jen ochota a přívětivost členů oddílu byla na nule. Viz. Laky: „ Ukažte mě kufr.“ Laky se s úšklebkem otáčí: „To jako já,jo?“
„Ano, vy.“
„Tady je.“ – švihne s ním na podlahu. A Mikymu tuhne společenský úsměv na tváři.
Ťulda se zase tváří tak příšerně, že jeho stan projde raději bez kontroly a Pepa nenávistně procedí mezi zuby: „Ani nevíš, jakou máš kliku.“
Ještě že holky byly přívětivější. Nejsme v situaci, kdy si můžeme vyskakovat a také musíme brát že to hygienička dělá pro naše dobro. Kdyby se nám v táboře rozmohla salmonela nebo něco jiného, určitě by se to nikomu nelíbilo. No bylo to prostě akční a můžeme být rádi že to tak dopadlo.
I když nevidět skutečný stav věcí a číst tu zprávu, tak jsem okamžitě pro zavření tábora - tak hrozně je to líčený, ale pokuta je mírná. Příště asi holt vybetonujeme podlahu v kuchyni :).
Nutno podotknout, že celý tábor do toho všeho reptal, protože stále probíhal skautský program, oslovení bratře a sestro bylo na jazyku každou chvilku – prostě naprosto skautsky ideově čistý táborový program…
Po rozptýlení návštěvou se tábor vrhnul na rukodělné práce :) – kreslilo se dusičnanem, který vypaloval kresby do papíru a zkoušelo se také něco se vstřikováním, což jsem zprostředkovaně moc nepochopil.
Druhý program byl konečně trochu vysvětlující k předchozím dnům. Přišel totiž dopis od Aslana, který ve stručnosti zhodnotil dosavadní oddílové počínání v Narnii.
„Počínali jste si odvážně, bojovali jste, získávali spojence na svou stranu a připravovali se poctivě na nadcházející závěrečnou bitvu. Tak se chová správný Narnian věrný své zemi. To ovšem nebylo to jediné, co jste udělali. Ve vašich řadách došlo k sedmi hříchům, které se absolutně neslučují s povahou narnijského bojovníka. Proto jste byli vypovězeni z Narnie!“
Následoval konkrétní seznam hříchů a oddíl teď pochopil, proč si roveři dopřávali k jedné snídani kafe a část oddílu neskrývaně záviděla – závist jeden z hříchů (fuj, většina z nás kafe nesnáší, ale co by člověk neudělal kvůli hře….). Nebo když holky nemusely jít na rozcvičku a kluci ano – to bylo závisti. I lež se tu objevila, no prostě každý si ten svůj hřích v seznamu, který byl celý tábor pečlivě veden, našel.
Co s tím udělat? Čeká nás Cesta svědomí! Kdo se chce očistit, tak ten si napíše svůj hřích, o kterém ví, že je jeho problémem, na čelo a vyrazí na cestu očisty. Že to nebyla procházka růžovou zahradou, to je každému snad jasné. Čím větší námaha, tím větší šance vrátit se zpět do bájné země Narnie – Aslan to na každém z nás pozná!
Cesta končila lanovkou, která nám měla pomoci dostat se zpět do jiného světa… Ale nic se nestalo – tak jdeme na oběd.
Na ten prý byl pořádný kus masa, takže si vegetariáni přišli na své a mně, pozdě přijíždějícímu hladovému chudákovi z práce, nezbyl ani kousek!!!
Přijel jsem akorát včas, abych zastihl všechny ve skautských krojích připravujících se na Svojsíkův závod, který prověří skautské znalosti. Prostě zase další skautský program… Ale co to? Na prvním stanovišti ještě bratři rozhodčí ve skautských krojích, na druhém sice také, ale už z pod neučesaných vlasů trčí fauní růžky a takto se to postupně měnilo do té míry, že po doběhu do tábora se každý setkal s Rilianem, Kaspianem a Sebastianem.
VÍTEJTE ZPĚT V NARNII – PRÁVĚ VČAS. ZÁVĚREČNÁ BITVA NÁS ČEKÁ JIŽ BRZY!
Poslední program před večeří se trochu zdráhám popsat. No nic, jděmež do toho. Na starosti ho měl Atrei a potřeboval k tomu naprosto všechny z pracovního kruhu:
„Převlečte se do hábitů narnijských postav, vemte si tyhle obálky a běžte do lesa. Tam si vás vyzvednou jednotlivé družiny a dejte jim obálky.“ Jednoduchá pravidla, každej je unavenej a ospalej na to, aby se ptal na něco víc. Takže OK.
Jenže ouha. Po dvaceti minutách přibíhají Jeleni a chtějí nás přesvědčit že máme jít do tábora. Po zdráhání tam dorazíme s tím že Aty něco zvoral a že naše stanoviště má být jinde. Kéž by!!!
Ze čtvrtého programu se vyklubala vorvávačka pro pracovní kruh připravená zákeřně Atreiem a oddílem. Abych byl přesný, jednalo se o vorvávačku jako PRASE – táborovým slengem řečeno. „Takže rychle naskočit na kola a sledovat modré fáborky vedoucí cestou necestou – důležité je pořadí jednotlivých členů a makejte, oddíl na vás uzavřel sázky“. Tak to počkej hošánku, to tě bude mrzet“ – cedí Teo skrze zuby a odjíždí. První stanoviště – za jízdy převléci horní část oblečení – pohoda, valíme s malými rozestupy dál – další stanoviště rozesmát Husíka. Nevím jestli to byl vyloženě smích, po té co se na něj naše hromada vrhnula, ale nám to tak připadalo :).
Po dokončení cesty, kdy se na kole střídavě jelo a střídavě se neslo nad hlavou dorážíme k Áni a úkolu interně nazvaným INTOUŠSKÝ CHYTÁK. Jedná se o nějaký ďábelský hlavolam. Soudně k tomu pouštíme největší bedny PK – Tesáka a Pudila. Radši bych si oběhl desetikilometrový okruh než si lámat hlavu tady s tím…
Naštěstí zdárně týmově vyřešeno a valíme dál – ovšem bez kol – prý nám naši koňové pomřeli. „Jen počej, Atíku, kdo tady pomře… Grrrr!“
Proběhnout pár km lesem s členy oddílu na zádech je docela prima, jen kdyby nás nevodili kopřivama a jiným neřádstvem – však jsem to Pidi řádně osladil a kopřivy nespálily jen mě… :). No, abych to neprodlužoval, vlítnout i s nákladem do bahňáku, přeplavat ho, pak plavat jak trouba sem a tam, sem a tam v nacucaném oblečení a s cyklistickýma tretrama – no žůžo – souboj s hadrakoulemi a konečně střelba ze vzduchovky, která totálně zamíchala pořadím… To vše za mohutného povzbuzování členů oddílu typu: „To máte za to jak jsme se tady cachtali my!“ nebo „nejste nějací spocení?“ – „to se pronesu, že?“.
Prostě díky Atreji za hru, počkej v noci!!! To teprve zažiješ hru :).
Po posledním kole arény odehrávající se v týpí se jde chrupčit. Roveři připravují intenzivně zítřek – závěrečnou bitvu a vůbec vlastně ukončení celé půlroční hry. Poslední dny bývají vždy náročné. Když mě hlídka po čtyřech hodinách spánku budí, ať fičím do práce koukám že někteří ještě stále nespí a trochu nepřítomně zírají se slovy: „Letos holt jedeme nonstop.“
Díky, kluci za obětavost, snad vše vyjde tak jak má. Hezký den.
Na východě se trochu zjemňuje černá tma a nad hlavou jsou stále ještě hvězdy… nádherné narnijské hvězdy – ty ve městě a v kanceláři nejsou… :(
XIX. táborový den - čtvrtek
V práci nemám stání a nakonec přemlouvám šéfa a odcházím o půl hodiny dříve. Dnes má být přece závěrečná bitva a protože polední klid končí jinak než já v práci, musím spěchat!
Po příjezdu na tábořiště zdravím další posily do Mirazovi armády – dorazili Mejša, Mužík, Kajman a Tkanička.
Po příjezdu na tábořiště zdravím další posily do Mirazovi armády – dorazili Mejša, Mužík, Kajman a Tkanička.
Oddíl je už shromážděn v jídelně. Přicházejí tam všichni tři princové a domlouvají podrobnosti bitvy. Bylo zjištěno, že Mirazova armáda je početnější, než se myslelo, a tak přišel Rilian s nápadem, že zkusíme s Mirazem vyjednávat, aby se neprolívala zbytečná krev. Válku rozhodne bitva Riliana s Mirazem.
Oddíl, ač nerad, souhlasí. Sebastian si vzal s sebou nové členy KOPRu, kteří mu dělali při vyjednávání ochranku. Miraz se zdá váhavý, ale protože mu jeho rádcové zdůrazňují, že Rilian je mladý a on už ne úplně, že ať radši bojují armády, tak se Miraz prostě naštval a řekl, že bude bojovat s Rilianem osobně.
Obě válčící strany se přesunuly k ringu - ten byl pěkně bahnitý, a tak každý odkládá, co může. Začíná se s meči - Miraz má silný a neporazitelný meč Rindon, takže za krátko bodá Riliana do prsou a vítězně se otáčí na svou amádu. Rilian sice padá, ale mrtev není - jeho bratr Sebastian mu ještě před bojem podal několik kapek silice, která hojí všechny rány a dělá člověka nesrmtelným. Rilian sice nechtěl, ale když šlo o osud celé Narnie, tak musí osobní předsevzetí stranou.
Zpět tedy k Rilianovi, toho jsme opustili v okamžiku, kdy probodnut mečem padá do bláta kolbiště a Miraz se otáčí zády. Ale Rilian se, ač trhavě, zvedá a holýma rukama se vrhá na Miraze, který jen nevěřícně zírá, jak to, že sakra ten Rilouš není mrtev. Dále jsme byli svědky urputného boje muže proti muži, který byl dost brutální a cákavý - to pro diváky.
Miraz je nakonec poražen, ale jeho podlí rádci (konkrétně Pájis, kdo jinej, že? :)) vykřikují do davu, že byl zákeřhě bodnut ze zadu a rozpoutává se bitva obou armád. Členové jednotky KOPR, bojují velice srdnatě, ale útočníků je velká převaha, také Mirazův meč Rindon je použit a kosí řady srdnatých Narnijanů (jen Pájis, který s ním válčí si plete Mirazovo zaklídnadlo: "Zhyň" A tak lítá po bojišti a ukazuje na členy oddílu se slovy: "Chcípni, Bany, chcípni Vaříku" - no legendově to moc nesedí, ale účelu je dosaženo a jmenovaní padají k zemi :)).
Bitva postupně utichá a i přes počáteční přesilu jsou Mirazova vojska poražena a Narnie je svobodná, naše úsilí nebylo marné, doba věnovaná na nalezení princů a svolání co největší armády se vyplatila.
Mirazovo tělo se vsáklo někam do bahna a osatní nemají co napráci, tak skákají do rozbahněné arény také. Vaše věc, ale voda na umytí bude pouze v bahňáku, žádná speciální sprcha se dělat nebude. Ale chápu jejich vítěznou euforii. Jen černé mraky nad hlavou kazí oslavy a my mizíme zpět do tábora.
Čtvrtý program se mělo začít s bouráním, ale protože se rozpršívá, nic z toho není a jen se čeká na večerní uzavření celého skautského roku a vyhlášení všech výsledků.
Nástup pro déšť také není, a tak se přesouváme do týpí, kam byl přemístěn oheň z venku.
Po pravdě zase na programové čekáme - nedivím se, vše se pro nepřízeň počasí musí měnit, ale aspoň se v týpí vykládá, jaké to bude po prázdninách, co se komu líbilo či nelíbilo atd.
Konečně může slavnostní večer začít. Čiky vyhodnocuje bodování družin a jednotlivců, jsou předávány ceny a přechází se k hlavnímu vyhlášení - celoroční hra. Všechny družiny bojovaly srdnatě, ale nakonec byly výsledky následující: první Rysi v těsném závěsu Lišky a Jeleni s Veverkami nastejno. Ale podotýkám, že se bojovalo společně, takže konečný výsledek je to, co se počítá nejvíce.
V celoročním bodování byly podle očekávaní klučičí družiny převálcovány naprosto jasně, takže: Veverky, Lišky a až potom Jeleni a úplně nakonec Rysi. Je to na zamyšlenou...
Celá pracně sehnaná armáda byla rozdána dle pořadí družin, takže si každý na památku odevzl domů buď dryádu, najádu, bojovného skřítka, hraničáře či myšáka. Jen podtýkám že odlévání těchto specifických "vojáčků" nám pěkně podusilo táborový rozpočet. Můj obdiv klukům, že to dotáhli do vítězného konce, protože když jsem tuto myšlenku (včetně zmenšeného polystyrenového plánu tábořiště) slyšel před několika měsíci poprvé, tak jsem nevěřil, že je to proveditelné.
A pak už následovala korunovace. Stále nebylo jasné, kdo ze tří princů nastoupí na trůn. Ale princ Sebastian prohlásil, že se chce věnovat svému životnímu poslání - studiu kouzel a magie. Princ Rilian se vyjádřil podobně - chce žít život prostého člověka a stát se nejlepším stopařem Narnie. Princi Kaspianovi nezbylo nic jiného než trůn přijmout a tak byl slavnostně korunován - postupně všichni (až na Sebastiana) před ním poklekli, předali mu kouzelné narnijské předměty a provolali jej králem.
Ale tím naše pouť po Narnii skončila a oddíl se postupně vytrácel objevivšími se dveřmi, které vedly do našeho světa - jejich čas zde skončil. Jen Aslan rozhodne kdy a zda vůbec se tam ještě někdo z nás dostane.
Při průchodu branou dostal každý srdnatý Narnian měnící se zpět na dítě z našeho světa poslední kartičku - byla na něm tvář daného člena a o něm i pěkných pár řádek pro budoucí generace... trochu nostalgické a smutné loučení s bájnou zemí.
Ale to ještě nebylo vše. Poslední branou procházel Čas a díky němu jsme potom dveřmi nahlíželi jak plynou roky a desetiletí v milované zemi a co se tam odehrává. Sebastian byl opravdu věrný pomocník Taše a nakonec se stal větším vládcem než on (jeho bratr Rilian byl zdrcen - děti měly pravdu).
Viděli jsme, jak se objevily děti z jiného světa na další pomoc Narnii - byl to oddíl z roku 1999 a rádcové usedli jako nejvyšší králové a královny na trůny hradu Cair Paravel. Viděli jsme Adama a Atreie, kteří při další oddílové návštěvě Narnie pomáhali v různých úkolech a bojích.
Velice zamotaná historie. Narnie 2004 - kruh se uzavírá - opravdu. Až teď to všem došlo, proč Narniané nereagovali na příběhy, které jsme si pamatovali z bohaté oddílové historie - ačkoliv v našem světě jsme byli třetí oddílová skupina bojující o Narnii, ve skutečnosti, nebo lépe řečeno: dle Narnijského času, jsme byli prvními dětmi z jiného světa...
Starší členové se slzami v očích sledují výjevy, které se teď odehrávají před nimi jako divadlo, ale před několika lety to byla opravdová hra či úkol na jiném táboře s jinými skauty a kamarády... Kruh se uzavřel, i mně je z toho tak zvláštně po těle. Kruh a oddílovo-narnijská historie se uzavřela!
Nebo že by ne? Co znamenal závěrečný povzdech prince Seba teď už vlastně zlého a nenáviděného Běse: "vše mi zničili, ale já si je najdu".
Ať už to znamenalo cokoliv, věř, Aslane, kdykoliv nás povoláš, budeme připraveni. Možná už v oddíle nebude nikdo kdo pamatuje Narnii, ale vždy se budeme snažit vychovávat takové skauty, aby mohli přispěchat na pomoc...
Dobrou noc všem, užijte si poslední noc na táboře.
Oddíl, ač nerad, souhlasí. Sebastian si vzal s sebou nové členy KOPRu, kteří mu dělali při vyjednávání ochranku. Miraz se zdá váhavý, ale protože mu jeho rádcové zdůrazňují, že Rilian je mladý a on už ne úplně, že ať radši bojují armády, tak se Miraz prostě naštval a řekl, že bude bojovat s Rilianem osobně.
Obě válčící strany se přesunuly k ringu - ten byl pěkně bahnitý, a tak každý odkládá, co může. Začíná se s meči - Miraz má silný a neporazitelný meč Rindon, takže za krátko bodá Riliana do prsou a vítězně se otáčí na svou amádu. Rilian sice padá, ale mrtev není - jeho bratr Sebastian mu ještě před bojem podal několik kapek silice, která hojí všechny rány a dělá člověka nesrmtelným. Rilian sice nechtěl, ale když šlo o osud celé Narnie, tak musí osobní předsevzetí stranou.
Zpět tedy k Rilianovi, toho jsme opustili v okamžiku, kdy probodnut mečem padá do bláta kolbiště a Miraz se otáčí zády. Ale Rilian se, ač trhavě, zvedá a holýma rukama se vrhá na Miraze, který jen nevěřícně zírá, jak to, že sakra ten Rilouš není mrtev. Dále jsme byli svědky urputného boje muže proti muži, který byl dost brutální a cákavý - to pro diváky.
Miraz je nakonec poražen, ale jeho podlí rádci (konkrétně Pájis, kdo jinej, že? :)) vykřikují do davu, že byl zákeřhě bodnut ze zadu a rozpoutává se bitva obou armád. Členové jednotky KOPR, bojují velice srdnatě, ale útočníků je velká převaha, také Mirazův meč Rindon je použit a kosí řady srdnatých Narnijanů (jen Pájis, který s ním válčí si plete Mirazovo zaklídnadlo: "Zhyň" A tak lítá po bojišti a ukazuje na členy oddílu se slovy: "Chcípni, Bany, chcípni Vaříku" - no legendově to moc nesedí, ale účelu je dosaženo a jmenovaní padají k zemi :)).
Bitva postupně utichá a i přes počáteční přesilu jsou Mirazova vojska poražena a Narnie je svobodná, naše úsilí nebylo marné, doba věnovaná na nalezení princů a svolání co největší armády se vyplatila.
Mirazovo tělo se vsáklo někam do bahna a osatní nemají co napráci, tak skákají do rozbahněné arény také. Vaše věc, ale voda na umytí bude pouze v bahňáku, žádná speciální sprcha se dělat nebude. Ale chápu jejich vítěznou euforii. Jen černé mraky nad hlavou kazí oslavy a my mizíme zpět do tábora.
Čtvrtý program se mělo začít s bouráním, ale protože se rozpršívá, nic z toho není a jen se čeká na večerní uzavření celého skautského roku a vyhlášení všech výsledků.
Nástup pro déšť také není, a tak se přesouváme do týpí, kam byl přemístěn oheň z venku.
Po pravdě zase na programové čekáme - nedivím se, vše se pro nepřízeň počasí musí měnit, ale aspoň se v týpí vykládá, jaké to bude po prázdninách, co se komu líbilo či nelíbilo atd.
Konečně může slavnostní večer začít. Čiky vyhodnocuje bodování družin a jednotlivců, jsou předávány ceny a přechází se k hlavnímu vyhlášení - celoroční hra. Všechny družiny bojovaly srdnatě, ale nakonec byly výsledky následující: první Rysi v těsném závěsu Lišky a Jeleni s Veverkami nastejno. Ale podotýkám, že se bojovalo společně, takže konečný výsledek je to, co se počítá nejvíce.
V celoročním bodování byly podle očekávaní klučičí družiny převálcovány naprosto jasně, takže: Veverky, Lišky a až potom Jeleni a úplně nakonec Rysi. Je to na zamyšlenou...
Celá pracně sehnaná armáda byla rozdána dle pořadí družin, takže si každý na památku odevzl domů buď dryádu, najádu, bojovného skřítka, hraničáře či myšáka. Jen podtýkám že odlévání těchto specifických "vojáčků" nám pěkně podusilo táborový rozpočet. Můj obdiv klukům, že to dotáhli do vítězného konce, protože když jsem tuto myšlenku (včetně zmenšeného polystyrenového plánu tábořiště) slyšel před několika měsíci poprvé, tak jsem nevěřil, že je to proveditelné.
A pak už následovala korunovace. Stále nebylo jasné, kdo ze tří princů nastoupí na trůn. Ale princ Sebastian prohlásil, že se chce věnovat svému životnímu poslání - studiu kouzel a magie. Princ Rilian se vyjádřil podobně - chce žít život prostého člověka a stát se nejlepším stopařem Narnie. Princi Kaspianovi nezbylo nic jiného než trůn přijmout a tak byl slavnostně korunován - postupně všichni (až na Sebastiana) před ním poklekli, předali mu kouzelné narnijské předměty a provolali jej králem.
Ale tím naše pouť po Narnii skončila a oddíl se postupně vytrácel objevivšími se dveřmi, které vedly do našeho světa - jejich čas zde skončil. Jen Aslan rozhodne kdy a zda vůbec se tam ještě někdo z nás dostane.
Při průchodu branou dostal každý srdnatý Narnian měnící se zpět na dítě z našeho světa poslední kartičku - byla na něm tvář daného člena a o něm i pěkných pár řádek pro budoucí generace... trochu nostalgické a smutné loučení s bájnou zemí.
Ale to ještě nebylo vše. Poslední branou procházel Čas a díky němu jsme potom dveřmi nahlíželi jak plynou roky a desetiletí v milované zemi a co se tam odehrává. Sebastian byl opravdu věrný pomocník Taše a nakonec se stal větším vládcem než on (jeho bratr Rilian byl zdrcen - děti měly pravdu).
Viděli jsme, jak se objevily děti z jiného světa na další pomoc Narnii - byl to oddíl z roku 1999 a rádcové usedli jako nejvyšší králové a královny na trůny hradu Cair Paravel. Viděli jsme Adama a Atreie, kteří při další oddílové návštěvě Narnie pomáhali v různých úkolech a bojích.
Velice zamotaná historie. Narnie 2004 - kruh se uzavírá - opravdu. Až teď to všem došlo, proč Narniané nereagovali na příběhy, které jsme si pamatovali z bohaté oddílové historie - ačkoliv v našem světě jsme byli třetí oddílová skupina bojující o Narnii, ve skutečnosti, nebo lépe řečeno: dle Narnijského času, jsme byli prvními dětmi z jiného světa...
Starší členové se slzami v očích sledují výjevy, které se teď odehrávají před nimi jako divadlo, ale před několika lety to byla opravdová hra či úkol na jiném táboře s jinými skauty a kamarády... Kruh se uzavřel, i mně je z toho tak zvláštně po těle. Kruh a oddílovo-narnijská historie se uzavřela!
Nebo že by ne? Co znamenal závěrečný povzdech prince Seba teď už vlastně zlého a nenáviděného Běse: "vše mi zničili, ale já si je najdu".
Ať už to znamenalo cokoliv, věř, Aslane, kdykoliv nás povoláš, budeme připraveni. Možná už v oddíle nebude nikdo kdo pamatuje Narnii, ale vždy se budeme snažit vychovávat takové skauty, aby mohli přispěchat na pomoc...
Dobrou noc všem, užijte si poslední noc na táboře.
XX. táborový den - pátek
Den nejméně oblíbený – poslední táborový. Už jen balení a bourání toho, co nám bylo po tři týdny domovem. Ale jaké balení! Od rána prší a prší, vše je rozbahněné, všichni jsou utahaní, znechucení, smutní, promočení.
Dovedu si představit, jak to tam bylo složité a těžké. Jsme s Mikym stále na telefonu, to patří sem, to odvezte tam, Ávie nemůže po rozbahněné louce vyjet, paráda.
Nakonec se domlouváme, že oddíl musí odjet dříve – jsou promočení a do pěti, kdy je domluveno ukončení tábora před klubovnou, čekat nemůžeme. Rodiče to snad pochopí.
Před klubovnou vyzvídáme kdo se dostane domů a kdo si potřebuje zavolat rodičům do práce. Nakonec se prostranství vylidňuje a my můžeme vyrazit zpět na tábořiště nakládat programové věci do dalšího náklaďáku – je neuvěřitelné, co vše jsme sem kvůli programu natahali – však to bylo také velkolepé. Chtěl bych vidět ostatní tábory, jak to dělají. Těm stačí asi na hry pár kartiček…
Vykládáme v klubovně a čekáme na pátou hodinu, kdy se trousí rodiče i s ratolestmi pro svá zavazadla – všichni čisťouncí, voňaví, usměvaví – rádi se vidíme – všem dochází, že následující dny po táboře budou krušné. Byli jsme zvyklí se vídat každý den od rána do večera, lumpačit a užívat si letních dní – s tím je konec – alespoň na nějaký čas.
Tak se ještě jednou loučíme a s klukama vyrážíme zpět na tábořiště, kde se práce protáhly ještě do soboty, protože díky dešti se vše nemohlo stihnout.
Večer debatujeme u ohníčku, který plápolá na místě týpí – zvláštní pocit – mít za zády jen prázdnou louku s obrysy stanů a nic jiného – a to ticho.
Projednáváme nové složení PK, nové družiny a hlavně jak úspěšný byl tábor.
Co se mého názoru týče, jsem maximálně spokojený. Tento rok jsem chtěl stmelit oddíl tak, aby zvládl nápor nováčků v září. Z oddílu se stala super parta – to i díky tomu že nepřišel žádný nováček (mimo Milana) – a doufám, že ten zářiový nával všichni ustojíme. Jen si musíme uvědomit že už to bude zase jiný oddíl, se kterým se musí začít opět od začátku – tak jako to funguje už po léta.
A to, že byl tábor opravdu úspěšný, svědčí ty posmutnělé a stýskavé pocity teď následující dny. Čím lepší tábor, tím větší smutno.
A jestli se někdo ptá, co na tom my z vedení máme, tak to jsou právě tyto pocity – nejen po táboře. Ty člověk v práci nebo s rodinou jen těžko zažije – na to máme ještě času dost :).
Takže od září hurá do nového skautského roku a ať nám zůstane ta chuť, bude potřeba.
Vy, vážení čtenáři, nám zachovejte přízeň a dále navštěvujte tyto stránky, slibuji, že nové a nové informace o činnosti oddílu budou přibývat. A můžete nám také něco napsat do knihy návštěv – tam se dostanete po kliknutí na ikonu připínáčku v pravém horním rohu.
Hezký zbytek léta.
Nakonec se domlouváme, že oddíl musí odjet dříve – jsou promočení a do pěti, kdy je domluveno ukončení tábora před klubovnou, čekat nemůžeme. Rodiče to snad pochopí.
Před klubovnou vyzvídáme kdo se dostane domů a kdo si potřebuje zavolat rodičům do práce. Nakonec se prostranství vylidňuje a my můžeme vyrazit zpět na tábořiště nakládat programové věci do dalšího náklaďáku – je neuvěřitelné, co vše jsme sem kvůli programu natahali – však to bylo také velkolepé. Chtěl bych vidět ostatní tábory, jak to dělají. Těm stačí asi na hry pár kartiček…
Vykládáme v klubovně a čekáme na pátou hodinu, kdy se trousí rodiče i s ratolestmi pro svá zavazadla – všichni čisťouncí, voňaví, usměvaví – rádi se vidíme – všem dochází, že následující dny po táboře budou krušné. Byli jsme zvyklí se vídat každý den od rána do večera, lumpačit a užívat si letních dní – s tím je konec – alespoň na nějaký čas.
Tak se ještě jednou loučíme a s klukama vyrážíme zpět na tábořiště, kde se práce protáhly ještě do soboty, protože díky dešti se vše nemohlo stihnout.
Večer debatujeme u ohníčku, který plápolá na místě týpí – zvláštní pocit – mít za zády jen prázdnou louku s obrysy stanů a nic jiného – a to ticho.
Projednáváme nové složení PK, nové družiny a hlavně jak úspěšný byl tábor.
Co se mého názoru týče, jsem maximálně spokojený. Tento rok jsem chtěl stmelit oddíl tak, aby zvládl nápor nováčků v září. Z oddílu se stala super parta – to i díky tomu že nepřišel žádný nováček (mimo Milana) – a doufám, že ten zářiový nával všichni ustojíme. Jen si musíme uvědomit že už to bude zase jiný oddíl, se kterým se musí začít opět od začátku – tak jako to funguje už po léta.
A to, že byl tábor opravdu úspěšný, svědčí ty posmutnělé a stýskavé pocity teď následující dny. Čím lepší tábor, tím větší smutno.
A jestli se někdo ptá, co na tom my z vedení máme, tak to jsou právě tyto pocity – nejen po táboře. Ty člověk v práci nebo s rodinou jen těžko zažije – na to máme ještě času dost :).
Takže od září hurá do nového skautského roku a ať nám zůstane ta chuť, bude potřeba.
Vy, vážení čtenáři, nám zachovejte přízeň a dále navštěvujte tyto stránky, slibuji, že nové a nové informace o činnosti oddílu budou přibývat. A můžete nám také něco napsat do knihy návštěv – tam se dostanete po kliknutí na ikonu připínáčku v pravém horním rohu.
Hezký zbytek léta.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Tábor oddílu Naděje jinak
aneb popis letošního letního tábora v úryvcích očima členů oddílu.
Před prázdninami jsem se rozhodl začít vydávat „papírové” Okénko - tedy střediskový časopis, na jehož základě vznikl i tento web. V průběhu tábora jsem tedy zadával členům oddílu psaní článků o jednotlivých hrách a akcích. Článků už se mi sešla pěkná spousta, ale časopis narazil na jiný problém a tím jsou vysoké náklady na jeho výrobu. Dříve, když tento časopis ještě vycházel měli jsme možnost kopírování zdarma, tudíž značná část nákladu odpadla. Realizace Okénka tedy padla.
No, ale přejděme k věci. Zdeny popsal celý tábor očima vůdce. Nyní budete mít možnost nahlédnout do táborového dění očima členů oddílu prostřednictvím článků, které měly být původně v časopise. Budu se je sem snažit v nejbližších dnech až týdnech dodat, podle toho co mi moje psací a časové možnosti dovolí. Pro začátek tu jsou první dva. Bude to Čegin popis stanové hry Věžnice (vež + věznice) a Ufonův lakrosový trénink.
No, ale přejděme k věci. Zdeny popsal celý tábor očima vůdce. Nyní budete mít možnost nahlédnout do táborového dění očima členů oddílu prostřednictvím článků, které měly být původně v časopise. Budu se je sem snažit v nejbližších dnech až týdnech dodat, podle toho co mi moje psací a časové možnosti dovolí. Pro začátek tu jsou první dva. Bude to Čegin popis stanové hry Věžnice (vež + věznice) a Ufonův lakrosový trénink.
Čegi
Věžnice
Málokdy se stane, že program probíhá ve stanech. To už musí hodně pršet. Tentokrát svítilo slunko, ale ve stanech se stejně bylo. Jak je to možné nám napsala Čegi.
Ve věžnici to bylo dobrý. Nebudu vysvětlovat pravidla, protože všichni z oddílu tam byli a světlušky a vlčata to nezajímá. Takže tohle je jen tak na připomnění.
Určitě si vzpomenete, že v první komnatě hradní věžnice se pro postup stačilo podepsat. Ve druhé se házelo kostkou a ve třetí jsme se museli naučit básničku. Ve čtvrtý byla zase kostka. Do pátý komnaty jsme mohli jen když už jsme tam byli. V šesté musel být z každé družiny jeden. V 7. jsme museli mít baterku. V osmičce nás muselo být 10, atd. V poslední komnatě jsme museli vysvobodit Kaspiana.
Jednoduchý, co? - Nesprávně.
Chodil tam totiž hlídač a kontroloval komnaty. Když nás v nějaký našel, museli jsme zas od začátku. Nebo, když jsme hodili kostkou něco menšího, než 4, tak taky.
Hustý, co? - Správně.
PS: Taky byl drsnej ten nepořádek ve stanech po téhle hře. Myslím tím ty roztrhaný věci, karimatky a poztrácený stopáče, kartáčky na zuby a hrnky (potřebný do komnaty č. 13).
Určitě si vzpomenete, že v první komnatě hradní věžnice se pro postup stačilo podepsat. Ve druhé se házelo kostkou a ve třetí jsme se museli naučit básničku. Ve čtvrtý byla zase kostka. Do pátý komnaty jsme mohli jen když už jsme tam byli. V šesté musel být z každé družiny jeden. V 7. jsme museli mít baterku. V osmičce nás muselo být 10, atd. V poslední komnatě jsme museli vysvobodit Kaspiana.
Jednoduchý, co? - Nesprávně.
Chodil tam totiž hlídač a kontroloval komnaty. Když nás v nějaký našel, museli jsme zas od začátku. Nebo, když jsme hodili kostkou něco menšího, než 4, tak taky.
Hustý, co? - Správně.
PS: Taky byl drsnej ten nepořádek ve stanech po téhle hře. Myslím tím ty roztrhaný věci, karimatky a poztrácený stopáče, kartáčky na zuby a hrnky (potřebný do komnaty č. 13).
Vařík
Paseka
Dneska tu máme poslední dva články z tábora oddílu. Tento popisuje program „Paseka II“, a kdo pozorně četl předešlé články, už jistě tuší, o čem vám v něm Vařík bude psát.
Tato hra začínala stejně jako ty ostatní, vysvětlováním. Rozdíl byl v tom, že to všichni nějak rychle pochopili. Potom se všichni z družiny rozdělili na stavitele a nosiče svíček. Stavební měřidlo představoval klacek jeden metr dlouhý, kterým se odměřovala přesná vzdálenost svíček, které se skládaly do trojúhelníku. Na družinu vyšlo 50 svíček, takže si asi každý dovede představit, jak musela vypadat louka posetá 200 svíčkami. Cílem této hry bylo zabrat co největší plochu ve vytyčeném území. Nosičská práce spočívala v nošení svíček stavitelům. Takže nosič se cvakl na lano přenesl 2 svíčky a stavitelé z nich postavili trojúhelník. Všechno muselo probíhat rychle, protože ostatní se snažili o stejný cíl, takže se družiny mezi sebou blokovaly svými svíčkami.
Pidipája
Jak tě vidím
Vedle všelijakých bojových a akčních her děláme na táboře i takzvané psychohry. V nich nemůže nikdo vyhrát, nedostávají se za ně žádné body, ale slouží k tomu aby se oddíl lépe poznal a jednotlivci si navzájem sdělili to, co by si normálně neřekli. Někdo může být po takovéto hře hodně nešťastný z toho, co se na sebe dozvěděl, jinému to naopak může zvednout sebevědomí. Každopádně potom může přemýšlet, v čem by se měl, či neměl změnit. Netřeba zdůrazňovat, že tyto programy jsou vhodné pouze pro ty, kteří se již nějakou dobu znají a rozhodně ne pro nový kolektiv!
O jedné takové psychohře vám napsala Pidipája.
O jedné takové psychohře vám napsala Pidipája.
Setkali jsme se v 5. programu a bylo to před stanama. Každej, kdo byl před stanama ve spacáku, musel stát 2,5 minuty - přede všema lidma z oddílu. Tak jsme si tam stoupali a byli tam 2 minuty, protože 2,5 minuty bylo hodně moc. Bylo 22 obětí, nakonec i Piškot a Zdeny. Tak si tam stoupnul celej oddíl. Měli jsme napsat o každým, co si o něm myslíme. Tak to bylo fakt drsný. Byla to známka 1,49 - nebo nějak tak, já už si to nepamatuju. No tak jsme si tam pokaždé stoupli. Bylo to strašně dlouhý a nevěděli jsme co dělat. Tak jsme se furt prohlíželi. Najednou se začalo pomalu, ale jistě stmívat, tak si všichni vytáhli čelovky a vypadalo to, jako když jsou na louce světlušky, který svítí jak pominutý. Bylo to suprový. No jo. Každý si každého prohlížel a nestačilo nám ani 5 papírů. Pak přišel na řadu Piškot, seděl tam a najednou mu začaly blbnout hodinky a pípaly mu po každé minutě. Bylo to k zbláznění. Všichni se z toho vážně málem zbláznili, potom se tam usadil náš milý vůdce Zdeny a seděl tam 2 minuty, všichni o něm psali strašně moc věcí, až na některé výjimky. Někdo tam třeba napsal jenom 3 věty. Potom se začal program blížit ke konci a všem se začalo chtít spát. Bylo už 10 hodin, když všichni zalízali do spacáku a pokoušeli se usnout. Potom přišel Rilian a něco nám říkal, jenže už bohužel nevím co. Tak jsme zase ulehli do spacáků a všichni byli usnutí během 10 minut. Celý tábor spal, jako když ho do vody hodí…
Čita
Barma
Pod tímto názvem se skrývaly programy vesměs pracovní. Jejich hlavní náplní byla stavba barmského mostu, který vedl přes táborové náměstíčko. Někdy jsme se v těchto programech jeli i vykoupat. Co se dělalo tentokrát, vám popíše Čita.
Jako každá Barma i tato byla pracovní. Na začátku programu se měl oddíl povinně převléct do plavek a jet se koupat na Luž. Časem se to však zvrhlo a mohla zůstat služba + pár jedinců např. Xík atd. Těchto pár jedinců pomáhalo Piškotovi a Pájovi stavět Barmský most. Úkolem služby, ve které jsem byla i já, bylo donést klacky z lesa, nařezat a nasekat dříví, uklidit kuchyň a potom?… Potom už byla flákačka. Naše jediná zábava bylo čtení BRÁVÍČKA. Jelikož „poradna“ nebyla tak dobrá jako vždycky, Xík předčítala článek „Jak se vyslat na párty“. To nevíte, kdy se budou tyto věci hodit?!! Najednou se ze zatáčky vyřítil oddíl a naše lážo plážo se proměnilo v chystání na svačinu a následné zacinkání.
Bany
Vězení
Nejoblíbenějším způsobem boje se u nás v oddíle staly štít a hadrakoule. A tak není divu, že bylo na táboře požehnaně bojovek s tímto způsobem boje. Jednu takovou vám popíše Bany.
Vězení začalo náhodným příchodem prince Kaspiana. Kaspian nám řekl, že ví kdo by nám mohl pomoci v boji proti Mirazovi. Tak jsme se odebrali do lesa, kde po několika metrech byl malý mužík, který si opékal kuře. Po pár krocích blíž jsme zjistili, že je to narnijská bytost. Skřítek. Když jsme mu byli na dosah, začal se ohánět sekerou a my jsme se už nemohli přiblížit. Když jsme mu začali vysvětlovat, co děláme, proč ho potřebujeme, přišli Telmouši a zatkli ho i s Kaspianem do vězení.
My jsme utíkali do tábora, kde jsme se vyzbrojili a HURÁ DO BOJE. Když jsme došli po krvavých stopách k vězení, snažili jsme se osvobodit Kaspiana a skřítka, ale hlídalo je asi osm Telmoušů, kteří byli krutí jako oheň. Ale nás bylo víc a tak jsme po několika minutové bitvě otevřeli zámek a vypustili ven skřítka. Kaspian si musel ještě chvíli počkat, protože teď všechny telmarýnské síly směřovaly k němu. Ale poněvadž nám skřítek pomohl, osvobodili jsme i Kaspiana, který ani nepoděkoval. Nejvíce se zasloužili o zachránění skřítka Rysi a tak se k nim přidal, ale pozor! Skřítkovi jsme se pokusili vzít maso a on nás málem zabil, takže to raději nezkoušejte. Potom jsme se skřítkem odešli do tábora a on zmizel v lese. Kaspian se taky rozloučil a zmizel. A to je konec.
My jsme utíkali do tábora, kde jsme se vyzbrojili a HURÁ DO BOJE. Když jsme došli po krvavých stopách k vězení, snažili jsme se osvobodit Kaspiana a skřítka, ale hlídalo je asi osm Telmoušů, kteří byli krutí jako oheň. Ale nás bylo víc a tak jsme po několika minutové bitvě otevřeli zámek a vypustili ven skřítka. Kaspian si musel ještě chvíli počkat, protože teď všechny telmarýnské síly směřovaly k němu. Ale poněvadž nám skřítek pomohl, osvobodili jsme i Kaspiana, který ani nepoděkoval. Nejvíce se zasloužili o zachránění skřítka Rysi a tak se k nim přidal, ale pozor! Skřítkovi jsme se pokusili vzít maso a on nás málem zabil, takže to raději nezkoušejte. Potom jsme se skřítkem odešli do tábora a on zmizel v lese. Kaspian se taky rozloučil a zmizel. A to je konec.
Puntík
Baseball a lakros
Dnes tu máme další lakros, tentokrát kombinovaný s baseballem. Tento program byl však zajímavý tím, že v něm probíhala Gaalova zkouška - mlčení. Jak se ukázalo, náš oddíl je pěkně ukecanej a většina nevydržela nemluvit ani do druhého programu. Ale o tom vám už poví Puntík.
Začalo to hned na nástupu. Vedoucí nám řekli, že máme mlčet, dokud nám neřeknou KONEC. V 9:00 nás přivolali zvoněním, my jsme se rozdělili do čtyř týmů a hráli jsme baseball. Když Maky byla na metě a připravená, tak řekla: „Jo.“ A asi jednu minutu si držela ruku na puse. Potom se hrálo a při baseballu promluvilo docela dost lidí např.: Vařík, Laky, Eliška, Maky, Jack… atd. Pak jsme se střídali na metě pořád dokola a nakonec Piškotův tým vyhrál. Většina z nich už mluvila. Všichni se šli napít a šli pro lakrosky. Pak se šel hrát lakros. Zase byly stejné týmy jako při bejzu. Lakros spočíval v tom, že měl jeden z družstva položit míček i s lakroskou na metu. Ale musel mít nahráno, aby mohl dát GÓÓÓL. Když jsme dohráli lakros, uklidili jsme lakrosky. Služba zrovna cinkala na svačinu a celý první program byl za námi.
Xík
Bojový prapor
Když se řekne „brutál“ znamená to hru, na kterou odcházejí skauti a vrací se bahenní koule. Stupeň znečištění se pak vyjadřuje hloubkou, do jaké se člověk musí v bažině ponořit, aby dosáhl tohoto znečištění (takže máme brutál po kotníky, po kolena, po pas, po krk a nad hlavu). Jak hluboko se šlo tentokrát, popisuje bahenní koule Xík.
Tak já jsem dostala popsat vám program, který se jmenoval Bojový prapor. Atrei si nás svolal ke kruhu a vysvětlil pravidla. Šlo o to, že některá z družin ponese prapor (byli to Rysi) a ty nesměl nikdo dohonit. Aby to bylo těžší, tak jen dva z družiny měli rozvázaný oči (no taky že to Pepa Tulis hned napálil do stromu). A aby je nikdo nedohonil, tak kladli pasti. Byli tam pasti, jako je třeba: udělejte 25 dřepů, počkejte dvě minuty, sundejte si pravou botu nebo jeden člen družiny musí být nesen - u tohohle bych se zastavila…
No tak jsme doběhly k Bahňáku a tam byla past - jeden člen musí být nesen. No a tak mi Máčka vlezla na záda a už jsem si to krosily rybníkem. První část ještě šla, ale potom už jsme byly tak vysmátý, že když mi Maky skočila na záda, začaly jsme se smát, já jí neudržela a slítly jsme do toho bahna po zádech… S tímhle by jsme mohly v pohodě kandidovat do Neváhej a toč!... Vylezly jsme z rybníka (na našem oblečení byly nánosy bahna, takže moje černobílý kalhoty už nebyly černobílý, nýbrž černohnědý).
No a pak už jen „hurá“ do tábora a rychle se vysprchovat - protože už na nás to bahno dost zasychalo a smrděly jsme…
No tak jsme doběhly k Bahňáku a tam byla past - jeden člen musí být nesen. No a tak mi Máčka vlezla na záda a už jsem si to krosily rybníkem. První část ještě šla, ale potom už jsme byly tak vysmátý, že když mi Maky skočila na záda, začaly jsme se smát, já jí neudržela a slítly jsme do toho bahna po zádech… S tímhle by jsme mohly v pohodě kandidovat do Neváhej a toč!... Vylezly jsme z rybníka (na našem oblečení byly nánosy bahna, takže moje černobílý kalhoty už nebyly černobílý, nýbrž černohnědý).
No a pak už jen „hurá“ do tábora a rychle se vysprchovat - protože už na nás to bahno dost zasychalo a smrděly jsme…
Husík
Správný kód
Žádná složitá pravidla. Trochu se proběhnout, trochu pocvičit v počtech a přitom získat správný kód ke dveřím Mirazova hradu. O tom všem vám píše Husík.
Konec pauzy a do třinácti vteřin v jídelně. Protentokrát má program Teo. Pravidla byla lehká: jít do lesa, sebrat Telmarýnům ze zad příklady a jít k seníku, kde byl čtverec, který hlídali další Telmarýni. Ve čtverci, který hlídali, byly číslice a z těch se skládaly výsledky. A už se běží, během chvilky jsou příklady strhány ze zad a vypočteny. Družiny už zaujímají místa kolem čtverce a jsou připraveni do něj vkročit. Vypadá to, že Telmarýni si přivolali posily. A tím pádem se počty úspěšných útoků sužují. Poslední útoky a už slyším chřestidlo. Jen co opozdilci dorazili - konec počítání. Úspěšnost počítání se družiny dozvěděly, tuším, později. Což znamená, že to nepatří sem… THE END
George
Bezdomovec
„Nebyl to tak docela bezdomovec. Spíš člověk, kterému život ve sklepení Mirazova hradu vyhovuje.“ Píše George.
Nebyl to tak docela bezdomovec. Spíš člověk, kterému život ve sklepení Mirazova hradu vyhovuje. Samozřejmostí byl dárek na uvítanou v podobě trojstopáče, 2Kč, kousku sušenky apod. My jsme ale potřebovali aby mám ukázal tajnou cestu z hradu. Jenže to nebylo zadarmo. Museli jsme si obstarat chleba, takže jsme potřebovali mouku. Ale předtím ještě obilí - to prvně zasít, zalít a počkat až uzraje a další věci.
Vezmu to pěkně po pořádku: v družině jsme si rozdělili činnosti v rodině. Rozdělili jsme se na ženský, chlapy, Vencu a vola. Každý člen rodinky něco směl a něco nesměl. Vůl mohl jen bučet a Venca nesměl chodit. Nejprve jsme si vyměřili pole, poté ho zorali, zaseli, zalili, počkali 120 dní a až uzrálo, svázali jsme klasy do snopů, sklidili snopy a v pytli na trakaři je dovezli mlynáři. Mlynář mohl pokecat jen s Vencou a rozuměl jen pozpátku. Ten nám taky obilí proměnil v mouku.Teď už jen zbývalo upéct chleba, dát ho bezdomovci a hurá ven z hradu i s princem Kaspianem.
Vezmu to pěkně po pořádku: v družině jsme si rozdělili činnosti v rodině. Rozdělili jsme se na ženský, chlapy, Vencu a vola. Každý člen rodinky něco směl a něco nesměl. Vůl mohl jen bučet a Venca nesměl chodit. Nejprve jsme si vyměřili pole, poté ho zorali, zaseli, zalili, počkali 120 dní a až uzrálo, svázali jsme klasy do snopů, sklidili snopy a v pytli na trakaři je dovezli mlynáři. Mlynář mohl pokecat jen s Vencou a rozuměl jen pozpátku. Ten nám taky obilí proměnil v mouku.Teď už jen zbývalo upéct chleba, dát ho bezdomovci a hurá ven z hradu i s princem Kaspianem.
Žofka
Bílí jeleni
Náš pobyt v Narnii nebyl jen samý boj s Telmarýny. Žofka vám popíše, jak jsme uspořádali loveckou výpravu na bílé jeleny.
Tento program byl toho dne třetí. Nejprve nás Atty rozdělil na dva týmy. Vysvětlil nám pravidla a mohlo se začít. Rozprchli jsme se do lesů a rozdělili si úlohy. Polovina týmu na chytače a druhá na obránce. Chytači dostali lasa a vydali se na louku u seníku. Měli za úkol nachytat co nejvíce jelenů a zavést je do vězení (chlívku, stáje…). Tam je střežili obránci před útoky nepřátel. Když nepřátelé rozvázali provazy, byli všichni jeleni volní. Další úkol obránců byl trefovat se do obránců i chytačů soupeře hadroškama. Když nás trefili, museli jsme se jít zapsat na papír pod své jméno. Nakonec jsme je všechny pochytali a vyhrálo družstvo, ve kterém jsem byla já.
Byl to super program plný zábavy a super procvičení se štítem. Potom jsme poklidili les a šli na sváču.
Byl to super program plný zábavy a super procvičení se štítem. Potom jsme poklidili les a šli na sváču.
Pepíno
Megagame (Armáda od Lucerny)
Představte si, že přijdete o všechno, co máte, a zůstanete nazí uprostřed lesa. Musíte se o sebe postarat a získat vše potřebné pouze z darů přírody. Něco podobného prožil i náš oddíl. A o tom píše Pepíno.
Tak tahle hra byla fakt MEGA. Trvala 4 programy a co se v ní dělalo, se dozvíte během nejbližších minut (pokud vydržíte číst).
Začalo to tak, že k nám přijel velký velitel armády od Lucerny - Boss Matsumoto. Přijel k nám na kárce, kterou táhli dva Telmarýni. Bylo to znamení jeho velikosti. Byl tak veliký, že měl okolo 30 cm a byl to myšák. Boss se nechal slyšet, že se k nám přidá do boje proti Mirazovi i se svou „big army“. Podmínkou však bylo, že musíme dokázat přežít v lese, a tak jsme hupli do plavek a jeli jsme zase od znova. Vyrobit obuv, oděv, spacáky… prostě všechno, co jsme chtěli (kromě plavek), jsme si museli vyrobit. K tomu jsme potřebovali plasty, látku, zlato a spoustu dalších věcí a ty jsme si museli vyrobit z věcí jako kůže, šutry, provaz a spoustu dalších, které psát nebudu, protože by to trvalo do aleluja. No tak jsme teda začali někde od pravěku a sháněli si věci a mezi tím byly zkoušky, za které, když jsme je splnili, byly papírky, na kterých byla napsána část cesty. A když jsme sehnali 12 částí (ať jsme je získali za splněnou zkoušku nebo jsme si je koupili za 5 zlat), čapli jsme kola a vydali jsme se na cestu, kterou popisovaly ty kartičky. Cesta byla úplně hrozně dlouhá. Teda alespoň pro nás (Rysy), protože jsme jeli blbou cestou a tak jsme si udělali dlouhou okliku a byli jsme rádi, když jsme narazili na studnu, ze které něco teklo. Takže jsme teď možná otrávení nějakým humusem a ani o tom nevíme. Možná nám zbývají poslední chvíle života (teda kromě Jacka a Císiho), protože ti píchli na jednom osudovém kopci, a tak se k tý studni nedostali. Možná, že je toto poslední věc, kterou napíšu.
Vyhráli to Jeleni, pak ňáký ženský a zase ňáký ženský, no a nakonec my (Rysi destruenti) jsme ani nedojeli do cíle.
Začalo to tak, že k nám přijel velký velitel armády od Lucerny - Boss Matsumoto. Přijel k nám na kárce, kterou táhli dva Telmarýni. Bylo to znamení jeho velikosti. Byl tak veliký, že měl okolo 30 cm a byl to myšák. Boss se nechal slyšet, že se k nám přidá do boje proti Mirazovi i se svou „big army“. Podmínkou však bylo, že musíme dokázat přežít v lese, a tak jsme hupli do plavek a jeli jsme zase od znova. Vyrobit obuv, oděv, spacáky… prostě všechno, co jsme chtěli (kromě plavek), jsme si museli vyrobit. K tomu jsme potřebovali plasty, látku, zlato a spoustu dalších věcí a ty jsme si museli vyrobit z věcí jako kůže, šutry, provaz a spoustu dalších, které psát nebudu, protože by to trvalo do aleluja. No tak jsme teda začali někde od pravěku a sháněli si věci a mezi tím byly zkoušky, za které, když jsme je splnili, byly papírky, na kterých byla napsána část cesty. A když jsme sehnali 12 částí (ať jsme je získali za splněnou zkoušku nebo jsme si je koupili za 5 zlat), čapli jsme kola a vydali jsme se na cestu, kterou popisovaly ty kartičky. Cesta byla úplně hrozně dlouhá. Teda alespoň pro nás (Rysy), protože jsme jeli blbou cestou a tak jsme si udělali dlouhou okliku a byli jsme rádi, když jsme narazili na studnu, ze které něco teklo. Takže jsme teď možná otrávení nějakým humusem a ani o tom nevíme. Možná nám zbývají poslední chvíle života (teda kromě Jacka a Císiho), protože ti píchli na jednom osudovém kopci, a tak se k tý studni nedostali. Možná, že je toto poslední věc, kterou napíšu.
Vyhráli to Jeleni, pak ňáký ženský a zase ňáký ženský, no a nakonec my (Rysi destruenti) jsme ani nedojeli do cíle.
Albi
Stínohra - Noční přeludy
Vždy, když se na programovém pásu objevil název programu „Paseka“, znamenalo to, že se budou hrát scénky na dokreslení aktuální situace v Narnii. První Paseka proběhla jako stínové divadlo a bylo to opravdu hrůzostrašné. No, on už vám to Albi vylíčí.
V tomto programu nám krutovládce Miraz ukázal svou sílu. Před hradem, který obýval, se šikovaly, ne desítky ani stovky, ale tisíce vojáků! Napřed přišli na řadu pěšáci - nabušení hoši s mečem a štítem. Nedalo se ani dohlídnout na druhý konec šiku. Po pěšácích přišli na řadu kopiníci - o stupeň lepší než pěšáci, ale jen s kopím a pláštěm. Horší bylo, že jich bylo daleko více než pěšáků. Nakonec přišli na řadu jezdci. Takové množství jezdců pohromadě. Je to ta největší armáda, kterou jsem kdy viděl pohromadě. Nejvíce mě zděsilo to, že Miraz měl meč nazývaný Rindon.
Pak se vydali do říše lesů zabíjet víly, ty z Narnie. Zabíjeli fauny a skřítky. Zabíjení začalo tím, že pokáceli strom a tím zabili dryádu. Potom se vydali do hlubších a hlubších a temnějších lesů. Telmarýni došli až ke skřítkům, kteří kovali zvláštní, ale ty nejlepší meče. Těm sebrali meče a nakonec je killnuli. Škoda těch skřítků, ještě by mečů vyrobili hafo moc. To Talmrýnům však nestačilo. Chtěli ještě víc a víc. Přišli do lesa faunů, ti tam hráli na flétnu nádhernou hudbu a víly tančily. A tančily tak nádherně, jak tančí labutě na jezeře. Do té doby než přišli Telmarýni a zabodli je svým kopím. Potom jsme viděli jak Miraz zajišťuje zábavu na hradě - uťal hlavu faunovi svým Rindonem. A pak se objevila jedna horší zpráva pro nás i pro Kaspiana. Mirazovi se narodil syn. Nakonec se na nás rozběhli a chtěli nás pochytat a pak zabít.
Pak se vydali do říše lesů zabíjet víly, ty z Narnie. Zabíjeli fauny a skřítky. Zabíjení začalo tím, že pokáceli strom a tím zabili dryádu. Potom se vydali do hlubších a hlubších a temnějších lesů. Telmarýni došli až ke skřítkům, kteří kovali zvláštní, ale ty nejlepší meče. Těm sebrali meče a nakonec je killnuli. Škoda těch skřítků, ještě by mečů vyrobili hafo moc. To Talmrýnům však nestačilo. Chtěli ještě víc a víc. Přišli do lesa faunů, ti tam hráli na flétnu nádhernou hudbu a víly tančily. A tančily tak nádherně, jak tančí labutě na jezeře. Do té doby než přišli Telmarýni a zabodli je svým kopím. Potom jsme viděli jak Miraz zajišťuje zábavu na hradě - uťal hlavu faunovi svým Rindonem. A pak se objevila jedna horší zpráva pro nás i pro Kaspiana. Mirazovi se narodil syn. Nakonec se na nás rozběhli a chtěli nás pochytat a pak zabít.
Brian
Cesta cest
Toho dne dosáhla táborová úrazovost maxima. Ono, zkuste si jet na kole s vajíčkem v ruce, přitom se vyhýbat výmolům, protijedoucím jezdcům a bezpočtu hadrakoulí a ještě číst písmena na stromech okolo cesty. O tom všem vám píše Brian.
Cesta. Každá je jiná, některé se podobají, ale cesta, po které jsme jezdili s depešemi od narnijských skřítků, byla jedinečná. Jak nám řekl Rilian, cestu ke skřítkům hlídá pár drsnejch Telmarýnů, a proto musíme zprávy přenášet - to byste neuhodli - na vnitřní straně vajíček. Samozřejmě tím není vše vyřešeno. Abychom nebyli tolik nápadní, musí se na trať vydat vždy pouze dva z družiny. Po cestě se snažíme zapamatovat si písmenka a už do nás šijou Telmarýni. Koho zasáhnou, musí se vrátit. Cesta ovšem není jen o uhejbání, jelikož na trati je naráz osm lidí, předjíždí se a také bourá… Tak, máme tu:
1× naražené žebro (Zuzka)
X× odřeniny (Janča, George, Zuzka, Xík, Čegi, Albi)
1× naražený palec (Xík)
Nakonec jsme to přece jen dohráli do konce, tuším, že vyhráli Jeleni a skřítci se přidali na naši stranu v boji proti krutému králi Mirazovi.
1× naražené žebro (Zuzka)
X× odřeniny (Janča, George, Zuzka, Xík, Čegi, Albi)
1× naražený palec (Xík)
Nakonec jsme to přece jen dohráli do konce, tuším, že vyhráli Jeleni a skřítci se přidali na naši stranu v boji proti krutému králi Mirazovi.
Maky
Výroba šráku
Dnes tu máme popis výroby tajemného přístroje na záchranu spadlých hvězd z pohledu Maky.
Tak takhle se jmenoval čtvrtý program. Úkol od Riliana zněl: „Vyrobte si šráky na záchranu hvězd.“ Ono se řekne „vyrobte si“, ale jak? Naštěstí jsme dostali plánek, abysme si představili, jak takový šrák vypadá. Během dvou hodin jsme měli vyrobit něco ve tvaru stanu s plachtou, do které se budou hvězdy chytat, a s háčkem na krystal. Šrák musel být také dostatečně velký, aby se do něj vešla celá družina a aby se s ním mohla pohybovat a hvězdy sbírat. Nejprve jsme tedy museli najít dlouhý klacky na základ šráků - to byl obyčejný obdélník z klacků, který se musel dobře svázat, aby to drželo. Potom se to nějak dostavělo a utáhlo. Nejde to moc dobře popsat, protože to bylo docela složitý. Nakonec se to podařilo dostavět i Veverkám (s Čeginou pomocí), ale výsledek podle toho vypadal - zadní část šráku byla úplně zvednutá do vzduchu, ale jinak… Ostatní šráky vypadaly o něco lépe, i když některé byly na pokraji rozpadnutí.
No, a nakonec nám Rilian oznámil, že musíme být každou noc připraveni na záchranu hvězd.
No, a nakonec nám Rilian oznámil, že musíme být každou noc připraveni na záchranu hvězd.
Ufon
Lakrosovej trénink
Lakros je indiánská míčová hra. Je to něco mezi florbalem a házenou, takže vynikající sport. Nejdřív je však nutné umět dobře zacházet s lakrosovou holí. Třeba jako autor tohoto článku Ufon.
Náš oddíl dostal k vánocům lakrosky, které jsme celý rok ani neviděli. Přece jsme se nakonec dočkali. Ráno se na programovém pásu objevil lakros a už to jelo. Zachřestilo se, napočítalo do třinácti, obmotali jsme lakrosky a začali se učit hrát. Nahrávky vrchem i spodem, ještě vypilovat sbírání míčku a je to. Musíme se víc snažit - nikomu to moc nejde. Po chvíli tréninku se už začíná víc dařit. Skoro každou druhou střelu už někdo chytí a sbírání se otočilo k lepšímu. Tesák už neobrací oči v sloup, jak nám to nejde, nýbrž se začal smát. Řekl nám pár fíglů a ukázal pár otoček a zas to bylo o něco lepší. Potom jsme se pustili do nových cviků. Třeba trojúhelník a co nejrychleji přehazovat jeden na druhého. Naopak ti slabší měli cvičit přihrávky zblízka i zdálky. Na to sloužil jiný cvik. Označili jsme si lakrosky, zkusili pár hodů, triků a otoček vyšli jsme vstříc svačině, poněvadž už začali cinkat. Tesák slíbil, že příště si už dáme nějakou hru nebo pokládání na metu.
Zuzka
Knihova
O tom, že i inteligentní lidé (což knihovníci bezesporu jsou) mohou být zlí a špatní, vám napsala Zuzka.
V pátém programu, po večeři, hygieně a nástupu, mezi nás opět zavítal Gaal. Oznámil nám, jak už jsme se dozvěděli od Kornelia na začátku třetího programu, že musíme navštívit knihovnu, jelikož jsou tam knihy, které by se nám mohli v budoucnu hodit. Přece je nenecháme napospas Telmarýnům. A jak by se dalo čekat, nebylo to vůbec jednoduché. V roli knihovníků nemohl být nikdo jiný než Telmarýni. První byl slepý a čekal na nás hned u vchodu. Museli jsme kolem něj projít tišeji než potichu, bezhlučně - prostě tak, aby o nás neměl ani ponětí a nemohl si zavolat pomoc. Když se nám to podařilo (a ne vždy se nám to podařilo) tak jsme pokračovali dál do knihovny. Zde už byli další Telmarýni a ti už viděli víc než dobře, tak jsme se kolem nich museli nepozorovaně proplížit a v duchu doufat, že kdyby nás náhodou zahlédli, tak si nás spletou s někým jiným a my se nemuseli jít napsat na listinu smrti. Když se nám tedy podařilo překonat tyto dvě překážky a vrátili jsme se (opět nepozorovaně) s knihou zpátky před vchod. Tam jsme se pokusili rozšifrovat její název a tipnout si jestli je autorem Narnian nebo Telmarýn. To celé, myslím, nebyl problém - rozeznat dílo narnijské od těch telmarýnských. A takhle jsme se snažili získat co nejvíce knih do skončení pracovní doby v knihovně.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Zprávy z Athén
Zprávy od dobrovolníků Veroniky a Kutyho, kteří pomáhají na olympiádě v Athénách. Ale to vy jistě dávno víte, takže si můžete přečíst, jak se jim tam líbí.
Články jsou čerpány z e-mailové korespondence a můžete si je přečíst i na stránkách brněnského Dýchánku.
Autory fotografií jsou Chose, Kuty, Verča a Chroust.
Po nějakém čase bylo napsáno i toto shrnutí.
Autory fotografií jsou Chose, Kuty, Verča a Chroust.
Po nějakém čase bylo napsáno i toto shrnutí.
31. července 2004
Zdravíme všechny rodiče a přatele skautských olympijských dobrovolníků.
Je krátce před druhou hodinou a za pár minut opustíme Brno, abychom se vydali na cestu na horký jih. Autobus BOVA Futura, který pro nás přijel, všechny nadchl komfortem a klimatizací. Oboje budeme na ceste potřebovat :-) V tuhle chvíli doskládávame poslední věci do autobusu.
Zítra dopoledne bychom měli dorazit do Bulharska, kde uděláme 8 hod. zastávku, která je povinná pro řidiče, a vyrazime na kratký výlet do bulharských hor. V pondělí dopoledne bychom měli dorazit na Peloponez do městečka Korinthos. Kousek od něj nás čeká skautská základna, na které strávíme několik dní před samotným nástupem na Olympiádu.
Držte nám pěsti, at v pořádku dorazíme do Korinthu.
Jménem všech účastníků zdraví a hezké léto přeje
Veronika Horová
Je krátce před druhou hodinou a za pár minut opustíme Brno, abychom se vydali na cestu na horký jih. Autobus BOVA Futura, který pro nás přijel, všechny nadchl komfortem a klimatizací. Oboje budeme na ceste potřebovat :-) V tuhle chvíli doskládávame poslední věci do autobusu.
Zítra dopoledne bychom měli dorazit do Bulharska, kde uděláme 8 hod. zastávku, která je povinná pro řidiče, a vyrazime na kratký výlet do bulharských hor. V pondělí dopoledne bychom měli dorazit na Peloponez do městečka Korinthos. Kousek od něj nás čeká skautská základna, na které strávíme několik dní před samotným nástupem na Olympiádu.
Držte nám pěsti, at v pořádku dorazíme do Korinthu.
Jménem všech účastníků zdraví a hezké léto přeje
Veronika Horová
6. srpna 2004
Zdravíme rodiče a přátele tentokrát už z Athén.
Po třech dnech strávených na skautské základně v Korinthu, jsme se včera odpoledne (tzn. 5. 8.) přesunuli na dalši skautskou základnu, tentokrát do Athén. Všichni jsme v pořádku, už jsme se vyrovnali i s poněkud většími teplotami, které se v Athénách pohybují kolem 38 stupňů Celsia. Ubytovaní na athenské základně předčilo veškerá naše očekávání. Spíme sice většinou ve stanech, ale máme k dispozici skvěle vybavenou kuchyň a jídelnu s krbem :-) + 3 ledničky. Hlady rozhodne netrpíme, v průběhu naši práce v olympijském areálu ve Schiniasu dostáváme obědy (formou těstovinových, zeleninových a jiných salátů, baget, jogurtů a sušenek) a dostatčné zásoby pití. Večer vaříme společné česke jídlo. Každý z nás s obrovským nadšením uvítal dostatečný počet sprch a záchodů. (Na předchozí základně byl jeden záchod a jedna sprcha dohromady).
Od včerejšího odpoledne jsme všichni akreditovanými dobrovolníky LOH. Každy z nás dostal akreditační kartu, která ho opravňuje ke vstupu do areálu ve Schiniasu, našem pracovišti, a dále umožňuje dopravu zdarma po celých Athénách. Největši radost nám však udělaly uniformy pro dobrovolníky. Nekteří prohlásili, že kdyby teď museli odjet domů, tak už budou spokojeni, že si přivezou hezkou vzpomínku a značně rozšíří svůj šatník o sportovní oblečení značky Adidas.
Dnes (6. 8.), v časných ranních hodinách (5:30), jsme poprvé vyrazili do našeho působiště ve Schiniasu, abychom se seznámili s tím, co nás bude následující tři týdny čekat. Každý byl zasvěcen do své pracovní pozice. Vstupní kontrola do areálu je důsledná, což jsme si mohli oveřit sami na sobě, když nám zabavili nože. Vrátili nám je na konci smeny s tím, že sice chápou, že nůž a skaut patři k sobě, ale pokud bychom s nimi přišli i zítra, čekají nás nejspíš želízka na rukou a transport mimo areál :-)
Toť pro tuto chvili od nás vše. Jménem všech dobrovolníků zdraví a hezké léto přeje
Veronika Horová a Ondřej Dudák
Po třech dnech strávených na skautské základně v Korinthu, jsme se včera odpoledne (tzn. 5. 8.) přesunuli na dalši skautskou základnu, tentokrát do Athén. Všichni jsme v pořádku, už jsme se vyrovnali i s poněkud většími teplotami, které se v Athénách pohybují kolem 38 stupňů Celsia. Ubytovaní na athenské základně předčilo veškerá naše očekávání. Spíme sice většinou ve stanech, ale máme k dispozici skvěle vybavenou kuchyň a jídelnu s krbem :-) + 3 ledničky. Hlady rozhodne netrpíme, v průběhu naši práce v olympijském areálu ve Schiniasu dostáváme obědy (formou těstovinových, zeleninových a jiných salátů, baget, jogurtů a sušenek) a dostatčné zásoby pití. Večer vaříme společné česke jídlo. Každý z nás s obrovským nadšením uvítal dostatečný počet sprch a záchodů. (Na předchozí základně byl jeden záchod a jedna sprcha dohromady).
Od včerejšího odpoledne jsme všichni akreditovanými dobrovolníky LOH. Každy z nás dostal akreditační kartu, která ho opravňuje ke vstupu do areálu ve Schiniasu, našem pracovišti, a dále umožňuje dopravu zdarma po celých Athénách. Největši radost nám však udělaly uniformy pro dobrovolníky. Nekteří prohlásili, že kdyby teď museli odjet domů, tak už budou spokojeni, že si přivezou hezkou vzpomínku a značně rozšíří svůj šatník o sportovní oblečení značky Adidas.
Dnes (6. 8.), v časných ranních hodinách (5:30), jsme poprvé vyrazili do našeho působiště ve Schiniasu, abychom se seznámili s tím, co nás bude následující tři týdny čekat. Každý byl zasvěcen do své pracovní pozice. Vstupní kontrola do areálu je důsledná, což jsme si mohli oveřit sami na sobě, když nám zabavili nože. Vrátili nám je na konci smeny s tím, že sice chápou, že nůž a skaut patři k sobě, ale pokud bychom s nimi přišli i zítra, čekají nás nejspíš želízka na rukou a transport mimo areál :-)
Toť pro tuto chvili od nás vše. Jménem všech dobrovolníků zdraví a hezké léto přeje
Veronika Horová a Ondřej Dudák
9. srpna 2004
Zdravíme všechny rodiče a přátele ze sluncem zalitých Athén.
Definitivně jsme se zabydleli na athénské základně. Ubytovaní je bez problémů. Pokud nás zrovna neživí Řekové, vaříme si sami. Konečně se už rozběhly směny ve vodním areálu v Schiniasu, kde pracujeme. Zatím tam ale není mnoho olympijských týmu, takže nemáme moc co na práci.
Někteři z nás byli přideleni k veslování a zbytek na kanoe a kajaky. Oba tyto sporty sídli v jednom areálu, takže se potkáváme velice často a to nejenom v jídelně. Pracujeme na několika postem. Tím prvním je Athlet Assistant - ti mají za úkol hlídat nejenom vstupy do sportovní zóny, ale i do posilovny, relaxačních místností atp. Další skupinka našich dobrovolníků má na starosti doky a úschovnu lodí. Pomáhají sporotvcům na molu a s přenášením lodí. Svoje zástupce máme i v olympijské vesnici a informačním středisku pro kajakáře.
Pracujeme ve dvou směnách po 6-ti hodinách. Přičemž ty ranní začínají někdy už v 5:45 ráno a večerní končí ve 20:00. Každý z nás dostal rozpis svých směn při první návštěvě areálu. Volné dny trávíme každý po svém. Někteří z nás už stihli navštívit kromě athenských památek (Akropole, Agora,...) i památky vzdálenejši - Delphy a jeskyně na jihu Peloponesu, jiní okupují pláže.
Malá perlička na záver... Dostali jsme možnost shlédnout generálni zkoušku zahajovacího ceremoniálu. Polovina ho viděla včera, tu druhou to čeká zítra. Prozradit Vám nemůžeme nic, ale stojí to rozhodně za to, takže se máte na co těšit. Čeští sportovci jsou při nástupu, který je podle řecké abecedy, témeř na konci. Jediné, co se nezkoušelo, bylo samotné zapálení ohně, takže to je i pro nás zatím velkou neznámou.
Příjemný den na daleký sever Vam od počítače přejí
Veronika Horová a Vojtěch Brouček
Definitivně jsme se zabydleli na athénské základně. Ubytovaní je bez problémů. Pokud nás zrovna neživí Řekové, vaříme si sami. Konečně se už rozběhly směny ve vodním areálu v Schiniasu, kde pracujeme. Zatím tam ale není mnoho olympijských týmu, takže nemáme moc co na práci.
Někteři z nás byli přideleni k veslování a zbytek na kanoe a kajaky. Oba tyto sporty sídli v jednom areálu, takže se potkáváme velice často a to nejenom v jídelně. Pracujeme na několika postem. Tím prvním je Athlet Assistant - ti mají za úkol hlídat nejenom vstupy do sportovní zóny, ale i do posilovny, relaxačních místností atp. Další skupinka našich dobrovolníků má na starosti doky a úschovnu lodí. Pomáhají sporotvcům na molu a s přenášením lodí. Svoje zástupce máme i v olympijské vesnici a informačním středisku pro kajakáře.
Pracujeme ve dvou směnách po 6-ti hodinách. Přičemž ty ranní začínají někdy už v 5:45 ráno a večerní končí ve 20:00. Každý z nás dostal rozpis svých směn při první návštěvě areálu. Volné dny trávíme každý po svém. Někteří z nás už stihli navštívit kromě athenských památek (Akropole, Agora,...) i památky vzdálenejši - Delphy a jeskyně na jihu Peloponesu, jiní okupují pláže.
Malá perlička na záver... Dostali jsme možnost shlédnout generálni zkoušku zahajovacího ceremoniálu. Polovina ho viděla včera, tu druhou to čeká zítra. Prozradit Vám nemůžeme nic, ale stojí to rozhodně za to, takže se máte na co těšit. Čeští sportovci jsou při nástupu, který je podle řecké abecedy, témeř na konci. Jediné, co se nezkoušelo, bylo samotné zapálení ohně, takže to je i pro nás zatím velkou neznámou.
Příjemný den na daleký sever Vam od počítače přejí
Veronika Horová a Vojtěch Brouček
10. srpna 2004
Krasný den všem přátelům našeho projektu,
uběhl dalši den našeho pobytu v Athénách a nekteří z nás se konečně setkali s českými sportovci - konkrétně veslaři. Prý jsou velmi přijemní a dokonce jedna z našich účastnic Veronika Bulířová poskytla rozhovor pro ČTK. Takže o nás třeba uslyšíte i v českých mediích.
Již jsme kontaktovali i českou ambasádu, vědí o nás a zjistili jsme, kde leží český olympijský dům. COV se tam teprve zabydluje, takže je navštívíme až koncem týdne.
Abyste konečně mohli vidět naše úžasné barevné uniformy, ale i nás samotne, pověsili jsme na internet několik fotografií z uplynulých 10 dní. Fotografie naleznete prozatím na adrese: http://www.modrazare.unas.cz/goblin
V tuto chvíli je polovina z nás na 2. generální zkoušce zahajovacího ceremoniálu. My, protože jsme ji u viděli, v neděli vyrazíme hledat českou restauraci Švejk.
Přejeme Vám o něco nižší teploty než zde a alespoň tak z poloviny přijemné lidi kolem sebe, jako jsou zde!
Krásný večer
Vojtěch Brouček a Jan Bičovský
uběhl dalši den našeho pobytu v Athénách a nekteří z nás se konečně setkali s českými sportovci - konkrétně veslaři. Prý jsou velmi přijemní a dokonce jedna z našich účastnic Veronika Bulířová poskytla rozhovor pro ČTK. Takže o nás třeba uslyšíte i v českých mediích.
Již jsme kontaktovali i českou ambasádu, vědí o nás a zjistili jsme, kde leží český olympijský dům. COV se tam teprve zabydluje, takže je navštívíme až koncem týdne.
Abyste konečně mohli vidět naše úžasné barevné uniformy, ale i nás samotne, pověsili jsme na internet několik fotografií z uplynulých 10 dní. Fotografie naleznete prozatím na adrese: http://www.modrazare.unas.cz/goblin
V tuto chvíli je polovina z nás na 2. generální zkoušce zahajovacího ceremoniálu. My, protože jsme ji u viděli, v neděli vyrazíme hledat českou restauraci Švejk.
Přejeme Vám o něco nižší teploty než zde a alespoň tak z poloviny přijemné lidi kolem sebe, jako jsou zde!
Krásný večer
Vojtěch Brouček a Jan Bičovský
17. srpna 2004
Athény, 17. srpna 2004
Zdravíme všechny rodiče a přátele do České republiky,
Jak jistě víte, olympiáda už začala. Zahajovací ceremoniál jste zajisté viděli v televizi a dáte nám za pravdu, že to byl úžasný zážitek! My jsme jej sledovali na velkoplošné projekci v parku Anakassa, nedaleko naší základny. Dokonce jsme na obloze mohli vidět část z ohňostroje, který ceremoniál zpestřoval.
V Schiniasu probíhají veslařské závody už od sobotního rána. S českou veslařskou výpravou jsme se rychle seznámili. Jsou velice příjemní a pozitivně přijímají skutečnost, že kolem sebe slyší tolik češtiny. Máme možnost chodit fandit a pomáhat naším veslařům k jejich úspěchům hlasovou podporou. Taky se o nás už začala zajímat média. Poskytli jsme rozhovor pro rádio Proglas, Český rozhlas, ČTK a korejské noviny. Česká televize odvysílala reportáž o našem působení ve veslařském areálu.
Včera (16.8.) bylo velmi špatné počasí - foukal silný vítr - a organizátoři závody zrušili a odsunuli na dnešní odpoledne. Proto jsme neměli během směny prakticky žádnou práci. Že je větrno více než obvykle jsme poznali i u nás na základně, kde nám vítr obracel stany.
Skutečnost, že jsme v Athénách, nám dovoluje během olympiády navštívit i řadu jiných zápasů a klání, čehož jste si mohli všimnout při přenosu beach volejbalového zápasu Česko-Holandsko, kdy někteří z nás vytvářeli nepřehlédnutelnou diváckou kulisu.
Dalším pozitivem olympijských Athén je i veliké množství doprovodných kulturních akcí se vstupem zdarma na různých místech v centru. V pátek měly u příležitosti zahájení Olympiády muzea a jiné památky vstup zdarma.
Větší změna v životě našeho Týmu nastane až 22. srpna, kdy skončí veslařské závody a začnou závody kanoistů a kajakářů. Ti z nás, kteří jsou u veslování své působení ve Schiniasu ukončí a budou mít skoro týden volna.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Vojtěch Brouček a Veronika Horová
Zdravíme všechny rodiče a přátele do České republiky,
Jak jistě víte, olympiáda už začala. Zahajovací ceremoniál jste zajisté viděli v televizi a dáte nám za pravdu, že to byl úžasný zážitek! My jsme jej sledovali na velkoplošné projekci v parku Anakassa, nedaleko naší základny. Dokonce jsme na obloze mohli vidět část z ohňostroje, který ceremoniál zpestřoval.
V Schiniasu probíhají veslařské závody už od sobotního rána. S českou veslařskou výpravou jsme se rychle seznámili. Jsou velice příjemní a pozitivně přijímají skutečnost, že kolem sebe slyší tolik češtiny. Máme možnost chodit fandit a pomáhat naším veslařům k jejich úspěchům hlasovou podporou. Taky se o nás už začala zajímat média. Poskytli jsme rozhovor pro rádio Proglas, Český rozhlas, ČTK a korejské noviny. Česká televize odvysílala reportáž o našem působení ve veslařském areálu.
Včera (16.8.) bylo velmi špatné počasí - foukal silný vítr - a organizátoři závody zrušili a odsunuli na dnešní odpoledne. Proto jsme neměli během směny prakticky žádnou práci. Že je větrno více než obvykle jsme poznali i u nás na základně, kde nám vítr obracel stany.
Skutečnost, že jsme v Athénách, nám dovoluje během olympiády navštívit i řadu jiných zápasů a klání, čehož jste si mohli všimnout při přenosu beach volejbalového zápasu Česko-Holandsko, kdy někteří z nás vytvářeli nepřehlédnutelnou diváckou kulisu.
Dalším pozitivem olympijských Athén je i veliké množství doprovodných kulturních akcí se vstupem zdarma na různých místech v centru. V pátek měly u příležitosti zahájení Olympiády muzea a jiné památky vstup zdarma.
Větší změna v životě našeho Týmu nastane až 22. srpna, kdy skončí veslařské závody a začnou závody kanoistů a kajakářů. Ti z nás, kteří jsou u veslování své působení ve Schiniasu ukončí a budou mít skoro týden volna.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Vojtěch Brouček a Veronika Horová
25. srpna 2004
Vážení a milí přátelé našeho projektu,
Olympiáda postoupila do své druhé části, alespoň u nás v Schiniasu. Zítra nahradí veslařské závody souboje kanoistů a kajakářů. Zatímco dobrovolníci od veslařů mají teď týden volno, které využijí asi nejvíce na cestování, dobrovolníkům u kajaků jejich práce teprve začíná. Jak dopadla naše veslařská reprezentace v soubojích o medaile určitě už víte z televize. Možná jste mohli někoho z nás během fandění nebo při práci v televizi zahlédnout. Václav Chalupa i Mirka Knapková byli velice přátelští a vstřícní, ačkoli ani jeden z nich na medaile nedosáhl. Hodně nás nadchlo a potěšilo druhé místo párové čtyřveslice. Je to skvělý pocit být při tom, když naši sportovci získají medaili. Celý závod jsme prožívali společně s jejich kamarády a trenéry. O radost z vítězství se s námi veslaři podělili mimo dosah kamer v loděnicích.
Navštívili jsme i Český olympijský dům v Pireu. Zrovna včera to byla velice milá návštěva. Štěstí nám přálo, protože jsme se tam setkali i s legendou české atletiky paní Danou Zátopkovou a příjemně jsme si s ní popovídali. Mimo jiné tam točí výborné plzeňské pivo, na které nás pozvali, a je možné tam dostat i české noviny. Každý sebemenší úspěch našich sportovců se zde bouřlivě slaví.
Všichni jsme v pořádku, zdraví nám přeje a komáři taky.
Za dobrovolníky z olympijských Athén zdraví Veronika Horová
P.S.: Právě jsme se dokoukali na předávání medaile Šebrlemu - krása, že?
Olympiáda postoupila do své druhé části, alespoň u nás v Schiniasu. Zítra nahradí veslařské závody souboje kanoistů a kajakářů. Zatímco dobrovolníci od veslařů mají teď týden volno, které využijí asi nejvíce na cestování, dobrovolníkům u kajaků jejich práce teprve začíná. Jak dopadla naše veslařská reprezentace v soubojích o medaile určitě už víte z televize. Možná jste mohli někoho z nás během fandění nebo při práci v televizi zahlédnout. Václav Chalupa i Mirka Knapková byli velice přátelští a vstřícní, ačkoli ani jeden z nich na medaile nedosáhl. Hodně nás nadchlo a potěšilo druhé místo párové čtyřveslice. Je to skvělý pocit být při tom, když naši sportovci získají medaili. Celý závod jsme prožívali společně s jejich kamarády a trenéry. O radost z vítězství se s námi veslaři podělili mimo dosah kamer v loděnicích.
Navštívili jsme i Český olympijský dům v Pireu. Zrovna včera to byla velice milá návštěva. Štěstí nám přálo, protože jsme se tam setkali i s legendou české atletiky paní Danou Zátopkovou a příjemně jsme si s ní popovídali. Mimo jiné tam točí výborné plzeňské pivo, na které nás pozvali, a je možné tam dostat i české noviny. Každý sebemenší úspěch našich sportovců se zde bouřlivě slaví.
Všichni jsme v pořádku, zdraví nám přeje a komáři taky.
Za dobrovolníky z olympijských Athén zdraví Veronika Horová
P.S.: Právě jsme se dokoukali na předávání medaile Šebrlemu - krása, že?
30. srpna 2004
Drazí a milí,
tak už je to tady! Ve zdraví jsme přežili pobyt v Řecku a celou Olympiádu. Za pár hodin vyrážíme na cestu domů…Před dvěma dny se odjely poslední finálové závody v Schiniasu. Těšili jsme se, že si zazpíváme českou hymnu společně s Martinem Doktorem, ale Česká republika bohužel žádnou medaili nezískala, ačkoli jsme fandili, co nám síly stačily. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny pro sportovce. Vaří tam mnohem lépe, než v naší jídelně pro dobrovolníky, a tak jsme si naložili poctivé porce až k prasknutí.
Stejně tak jako před týdnem, kdy skončily veslařské závody, i tentokrát po předání posledních medailí následovala veliká burza dobrovolnických uniforem, které se staly žádaným artiklem. A tak si každý z nás odváží sportovní oblečení atletů z různých koutů světa. Proto máme teď v Týmu zástupce Argentiny, Kuby, Španělska nebo třeba Slovenska (těch asi nejvíc)…
Jako ocenění za naši práci ve Schiniasu jsme obdrželi několik vstupenek na sobotní finále v atletice a na závěrečný ceremoniál. Obě akce byly pro vylosované šťastlivce velikým zážitkem. Fandili jsme hlavně Janu Železnému, kterému se však jeho závod příliš nevydařil.
Určitě se na nás už těšíte, proto Vám sdělujeme několik základních informací o naší cestě domů: Z Athén odjíždíme dnes v 17:00 hod (místního času) autobusem do bulharské metropole - Sofie. Zde budeme zítra ráno kolem šesté hodiny a v 8 hod. budeme pokračovat druhým spojem do Brna a Prahy. Příjezd je plánován ve středu 1.9. v cca 6:30 na ÚAN Zvonařka v Brně a 9:00 na ÚAN Florenc v Praze. Protože se však jedná o mezinárodní linky, může dojít k určitému nedodržení jízdního řádu. Pokud by se naše cesta jakkoli zkomplikovala či zpozdila, budeme Vás operativně informovat emailem.
Brzy naviděnou.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Veronika Horová a Vojtěch Brouček
tak už je to tady! Ve zdraví jsme přežili pobyt v Řecku a celou Olympiádu. Za pár hodin vyrážíme na cestu domů…Před dvěma dny se odjely poslední finálové závody v Schiniasu. Těšili jsme se, že si zazpíváme českou hymnu společně s Martinem Doktorem, ale Česká republika bohužel žádnou medaili nezískala, ačkoli jsme fandili, co nám síly stačily. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny pro sportovce. Vaří tam mnohem lépe, než v naší jídelně pro dobrovolníky, a tak jsme si naložili poctivé porce až k prasknutí.
Stejně tak jako před týdnem, kdy skončily veslařské závody, i tentokrát po předání posledních medailí následovala veliká burza dobrovolnických uniforem, které se staly žádaným artiklem. A tak si každý z nás odváží sportovní oblečení atletů z různých koutů světa. Proto máme teď v Týmu zástupce Argentiny, Kuby, Španělska nebo třeba Slovenska (těch asi nejvíc)…
Jako ocenění za naši práci ve Schiniasu jsme obdrželi několik vstupenek na sobotní finále v atletice a na závěrečný ceremoniál. Obě akce byly pro vylosované šťastlivce velikým zážitkem. Fandili jsme hlavně Janu Železnému, kterému se však jeho závod příliš nevydařil.
Určitě se na nás už těšíte, proto Vám sdělujeme několik základních informací o naší cestě domů: Z Athén odjíždíme dnes v 17:00 hod (místního času) autobusem do bulharské metropole - Sofie. Zde budeme zítra ráno kolem šesté hodiny a v 8 hod. budeme pokračovat druhým spojem do Brna a Prahy. Příjezd je plánován ve středu 1.9. v cca 6:30 na ÚAN Zvonařka v Brně a 9:00 na ÚAN Florenc v Praze. Protože se však jedná o mezinárodní linky, může dojít k určitému nedodržení jízdního řádu. Pokud by se naše cesta jakkoli zkomplikovala či zpozdila, budeme Vás operativně informovat emailem.
Brzy naviděnou.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Veronika Horová a Vojtěch Brouček
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Promítání táborových fotek
Od tábora uplynulo pár dní a kdo chtěl a měl čas, vyrazil v úterý večer do mého skromného podkrovního pokoje, aby si prohlédl fotečky z uplynulých tří týdnů.
Sešlo se nás dost a dost, takže kapacita pokoje byla téměř zcela přeplněna a tak tak že se tam vešly s klecí mé dvě malé myšky osmačky.
1459 fotek jsme stihli prohlédnout za 2 hodiny, a tak prožili opět alespoň ve vzpomínkách táborové zážitky, i když z jiných úhlů pohledu – konkrétně okem fotografa. Také mi v pokoji zbyla kupička CD-ček na přepálení fotek– to zase bude brigádka. Pokud někoho zajímá jak je to s filmovým materiálem, tak toho jsou necelé 4 hodiny. Doufám že se s tím naši střihači brzy poperou a my budeme moci shlédnout další premiéru – jak jinak než velkolepou – jako celý letošní tábor.
Kdo po půl deváté procházel Radnickou ulicí asi nevěřil kolik lidí se může vejít do jednoho domu :).
P.S. Abych nezapomněl, po promítání bylo oznámeno, kdo z nových RaR má šanci uplatnit se při vedení oddílu. Šance byla dána třem lidem: Áni, Elišce a Cískovi - budou se muset činit, tento počet totiž není definitivní - podle výsledků jejich práce se bude dále vybírat.
1459 fotek jsme stihli prohlédnout za 2 hodiny, a tak prožili opět alespoň ve vzpomínkách táborové zážitky, i když z jiných úhlů pohledu – konkrétně okem fotografa. Také mi v pokoji zbyla kupička CD-ček na přepálení fotek– to zase bude brigádka. Pokud někoho zajímá jak je to s filmovým materiálem, tak toho jsou necelé 4 hodiny. Doufám že se s tím naši střihači brzy poperou a my budeme moci shlédnout další premiéru – jak jinak než velkolepou – jako celý letošní tábor.
Kdo po půl deváté procházel Radnickou ulicí asi nevěřil kolik lidí se může vejít do jednoho domu :).
P.S. Abych nezapomněl, po promítání bylo oznámeno, kdo z nových RaR má šanci uplatnit se při vedení oddílu. Šance byla dána třem lidem: Áni, Elišce a Cískovi - budou se muset činit, tento počet totiž není definitivní - podle výsledků jejich práce se bude dále vybírat.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
IRON SKAUT - Triatlon
A poslední etapa možná posledního ročníku IRON SKAUTA je za námi.
Přesouvaný triatlon – královská disciplína letošní sezóny se uskutečnila poslední prázdninovou neděli na koupališti.
Přesouvaný triatlon – královská disciplína letošní sezóny se uskutečnila poslední prázdninovou neděli na koupališti.
Úroveň byla super a to hlavně díky tomu že nám K3 sport zapůjčil čísla na kola, na běh, depo na zavěšení kol, kužely a šipky na vyznačení cest. Prostě vše jak má na správném triatlonu být – čísla fixkou na těle, občerstvovačka atd. atd.
Startovalo se ve třech kategoriích, které nebyly vyloženě přeplněné, ale účast byla slušená. Když jsme s Dany s přípravami trávili sobotní odpoledne, tak jsem doufal že přijde víc jak 5 lidí :).
Porce byly slušné a samozřejmě odstupňované dle kategorií.
První kategorii vyhrála suveréně za holky Bája Kubická – neměla konkurentku. Za kluky to byl potom Orloj.
Prostřední kategorie měla u holek „překvapivě“ tři vítězky, tři druhá místa, tři třetí místa a jedno čtvrté, protože uličnice Xík, Pidi a Maky na sebe čekaly a nástrahy trati zdolávaly společně. To asi Piškotovi zamotá závěrečné hodnocení, ale jsem rád, že se alespoň zúčastnily.
Vítězství druhé kategorie kluků patřilo bez pochyb Fildovi, který zvítězil stylem start – cíl.
Poslední kategorie byla nejzajímavější, protože porce jednotlivých disciplín se už blížily k opravdovým triatlonům – 0,25 m plavání – 4 km kolo – 3 km běh.
Plavání dalo zabrat všem mimo Pepy (Kominíka) který jako bývalý plavec jednoznačně vybíhal z vody první. Práce v depu byla pro všechny oříškem – jak se bleskurychle obléci, obout a vyrazit s kolem na trať.
Po kole se situace dost jednoznačně změnila ve prospěch Císka, který jel jako ďábel a získal tak obrovský náskok – zdálo se, že naprosto nedosažitelný.
Ale stará pravda, že závod začíná startem a končí až cílem platí u triatlonu dvojnásob, a tak vzhledem k přepálenému kolu nešel běh tak, jak měl a Císko obsadil nakonec pátou pozici. Zato před ním se o příčky pěkně zabojovalo. Nejdramatičtější byl boj Vaříka s Ufim – ten probíhal ještě v cílové rovince. Nakonec o pár metrů zvítězil Vařík – super výkon, super závod.
Nejstarší slečny se zúčastnily 2, Čitka a Žofka, ale i tak si to pěkně rozdaly. Zvítězila Žofka.
Velkou nástrahou tratě byla občerstvovací stanice – ta sloužila hlavně pro ty starší, kteří běželi celkem tři kola. Holky podávající pití už se po několika zkušenostech neptali závodníků a hned je polévaly vodou. Došlo to nakonec tak daleko že Eliška stála připravena s lavorem a polévala všechny, co jí přišli pod ruku ať chtěli nebo ne.
Vyhlášení výsledků bylo díky skvělé práci časomíry velice rychlé. Vítězi nejstarší kategorie připadl dort, který upekla paní Strachoňová a Vařík se o něj samozřejmě rozdělil s ostatními – byl vynikající. Tomu stejnému sponzorovi musíme poděkovat za lízátka – mňam, mňam.
Celkové výsledky z celorčních bojů o titul IRON SCOUT budou vyhlášeny v pátek v 17:00 na zahajovací oddílovce v klubovně – jsem na to opravdu zvědav.
Ještě na závěr musím poděkovat rodičům a kamarádům sportovcům, kteří dorazili v hojném počtu a obsadili klíčová místa trati – účast RaR nebyla tentokrát nijak oslnivá... Takže díky za pomoc.
Jediné, co mě mrzí, je to, že si tuto disciplínu nemohl ošéfovat Piškot, který v tu dobu závodil na Šumavě. Ale přípravu jsem si užil, takže Piškot sklidí pochvalu za celý ročník až na oddílovce.
Startovalo se ve třech kategoriích, které nebyly vyloženě přeplněné, ale účast byla slušená. Když jsme s Dany s přípravami trávili sobotní odpoledne, tak jsem doufal že přijde víc jak 5 lidí :).
Porce byly slušné a samozřejmě odstupňované dle kategorií.
První kategorii vyhrála suveréně za holky Bája Kubická – neměla konkurentku. Za kluky to byl potom Orloj.
Prostřední kategorie měla u holek „překvapivě“ tři vítězky, tři druhá místa, tři třetí místa a jedno čtvrté, protože uličnice Xík, Pidi a Maky na sebe čekaly a nástrahy trati zdolávaly společně. To asi Piškotovi zamotá závěrečné hodnocení, ale jsem rád, že se alespoň zúčastnily.
Vítězství druhé kategorie kluků patřilo bez pochyb Fildovi, který zvítězil stylem start – cíl.
Poslední kategorie byla nejzajímavější, protože porce jednotlivých disciplín se už blížily k opravdovým triatlonům – 0,25 m plavání – 4 km kolo – 3 km běh.
Plavání dalo zabrat všem mimo Pepy (Kominíka) který jako bývalý plavec jednoznačně vybíhal z vody první. Práce v depu byla pro všechny oříškem – jak se bleskurychle obléci, obout a vyrazit s kolem na trať.
Po kole se situace dost jednoznačně změnila ve prospěch Císka, který jel jako ďábel a získal tak obrovský náskok – zdálo se, že naprosto nedosažitelný.
Ale stará pravda, že závod začíná startem a končí až cílem platí u triatlonu dvojnásob, a tak vzhledem k přepálenému kolu nešel běh tak, jak měl a Císko obsadil nakonec pátou pozici. Zato před ním se o příčky pěkně zabojovalo. Nejdramatičtější byl boj Vaříka s Ufim – ten probíhal ještě v cílové rovince. Nakonec o pár metrů zvítězil Vařík – super výkon, super závod.
Nejstarší slečny se zúčastnily 2, Čitka a Žofka, ale i tak si to pěkně rozdaly. Zvítězila Žofka.
Velkou nástrahou tratě byla občerstvovací stanice – ta sloužila hlavně pro ty starší, kteří běželi celkem tři kola. Holky podávající pití už se po několika zkušenostech neptali závodníků a hned je polévaly vodou. Došlo to nakonec tak daleko že Eliška stála připravena s lavorem a polévala všechny, co jí přišli pod ruku ať chtěli nebo ne.
Vyhlášení výsledků bylo díky skvělé práci časomíry velice rychlé. Vítězi nejstarší kategorie připadl dort, který upekla paní Strachoňová a Vařík se o něj samozřejmě rozdělil s ostatními – byl vynikající. Tomu stejnému sponzorovi musíme poděkovat za lízátka – mňam, mňam.
Celkové výsledky z celorčních bojů o titul IRON SCOUT budou vyhlášeny v pátek v 17:00 na zahajovací oddílovce v klubovně – jsem na to opravdu zvědav.
Ještě na závěr musím poděkovat rodičům a kamarádům sportovcům, kteří dorazili v hojném počtu a obsadili klíčová místa trati – účast RaR nebyla tentokrát nijak oslnivá... Takže díky za pomoc.
Jediné, co mě mrzí, je to, že si tuto disciplínu nemohl ošéfovat Piškot, který v tu dobu závodil na Šumavě. Ale přípravu jsem si užil, takže Piškot sklidí pochvalu za celý ročník až na oddílovce.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Bílení klubovny
Protože klubovna oddílu potřebuje trochu vylepšit image, aby byla připravena na nával nováčků, začaly dnes první natěračské a malířské práce.
Akce byla sice vyhlášena jako dobrovolná, ale byl jsem dnes překvapen, kolik lidí jsem v klubovně nalezl. A hlavně kolik práce od desáté hodiny dopolední stihli.
Miry jako hlavní vůdce - jak jinak, známe z tábora - korigoval veškeré dění a tak už bylo vymalováno a podlaha nenesla tolik stop po Primalexu (příště si bude každý pamatovat že je lepší podlahu předem zakrýt...). O to víc stop po bílé barvě nesli členové oddílu. Trička se od rána změnila k nepoznání a hned při vstupu jsem měl možnost zjistit jak to funguje. Vzduchem létaly hadry z podlahy a nenechavé ruce se stále otíraly o veškeré části oblečení - viz. foto. To budou mít rodiče radost. Jsem zvědav jestli vás pustí pracovat i zítra...
Ale jsem opravdu rád, že se tam sešla taková společnost - je vidět, že na táboře se z nás stala ještě lepší parta než dříve a je nám spolu dobře.
Miry jako hlavní vůdce - jak jinak, známe z tábora - korigoval veškeré dění a tak už bylo vymalováno a podlaha nenesla tolik stop po Primalexu (příště si bude každý pamatovat že je lepší podlahu předem zakrýt...). O to víc stop po bílé barvě nesli členové oddílu. Trička se od rána změnila k nepoznání a hned při vstupu jsem měl možnost zjistit jak to funguje. Vzduchem létaly hadry z podlahy a nenechavé ruce se stále otíraly o veškeré části oblečení - viz. foto. To budou mít rodiče radost. Jsem zvědav jestli vás pustí pracovat i zítra...
Ale jsem opravdu rád, že se tam sešla taková společnost - je vidět, že na táboře se z nás stala ještě lepší parta než dříve a je nám spolu dobře.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Na tvrzi knížete Svatopluka
Sedíme spolu s Tkaničkou a Viky na Dómském náměstí v Litoměřicích a nervózně pokukujeme na hodinky. Do plánovaného srazu chybí ještě celá půlhodina, ale i tak si říkáme, jestli jsme tu správně. Nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Najednou se zpoza brány vynoří postava na kole, které má ověšené bagáží jak vánoční stromeček. Když k tomu přidáme gemmu na zádech, je víc než jasný, že přijel někdo z outdooráků. O půl hodiny později je náměstí už plné. Netrvá dlouho a v doprovodu Svatoplukových rádců vyrážíme na tvrz.
Jaký to asi může být žít na tvrzi ve společnosti samotného knížete? Tak přesně tuhle otázku jsem si taky kladl, no a abych to zjistil, rozhodl jsem se přemluvit ještě pár lidí, aby to jeli zjistit se mnou. A tak nezbylo než osedlat oře a vyrazit. Svatoplukovy pruty jsou poměrně netradičním metodickým kurzem pro roverské kmeny, který už ale stačil získat docela dobré jméno. Účastníci (z jednoho kmene ideálně 4-6 lidí) jsou rozděleni do třech částí (prutů), z nichž každý se zabývá něčím trochu jiným. Trošku mě mrzelo, že ze šesti původně přihlášených lidí jsme nakonec jeli jen tři, ale to je holt život.
Kopec... Čtyři kilometry dlouhej krpál kterej hned na úpatí ozdobila značka 12%. Proklínám svoje dva batohy, který jsem si nakonec vzal, proklínám slunko, který do nás nemilosrdně peče, proklínám pohorky, který mám na nohou. Tkaničku s Viky jsem už dávno nechal někde za sebou, nekoukám vlevo ani vpravo, prostě šlapu. Ivančena hadr...
Zmiňované pruty jsou rozděleny takto. První skupina, ve které nás reprezentovala Tkanička je prut tvořivosti (jinak též patlalové), druhým prutem je příroda, ve které jsme se vyskytovali já s Viky (agronomové, trávožrouti...), no a třetím je pak outdoor (sebevrazi, dárci orgánů...) Kromě prutu si každý účastník vybírá i jeden neprut, což je jakási vedlejší specializace. Na výběr jsou témata služba, rovering a vedení kmene.
Seznamovací hostina – nějak se mi z té záplavy jmen začíná motat hlava, no nebude trvat dlouho a bude líp. Pěkně napapaní přicházíme před samotného knížete, který nás vítá na své tvrzi. Ke knížeti pochopitelně předstupujeme se zdravicí, která velebí jeho moudrost, bohatsví a tak. Vypadá spokojeně, takže se zdá, že ubytování je zajištěno. Stačím akorát hodit gemmu na postel a vyrážíme na první program, což je vycházka na Bílé stráně.
Svatoplukova tvrz je malý zámeček ve vesnici Mentourov nedaleko Litoměřic, který patří skautům. Zázemí je to vskutku dokonalé, nechybí čajovna, sprchy, pařící místnost zvaná též „Vodopády“, zkrátka vše, co potřebuje sedmdesát lidí k životu.
Plazím se vám takhle po lese a najednou jde kolem čáp, ladně předběhne skokana a vzápětí uhne okoloprocházejícímu klíštěti. Jo abych nezapomněl, já jsem právě teď zmije, i když, když se podívám na svoje kalhoty a tričko, připadám si spíš jako prase. S druhou zmijí, brňákem Kiwinem, jsme vytvořili tým a navzájem se hecujem. Právě teď se plazím já a Kiwin se „veze“ v závětří, ale za chvíli ho pustím před sebe, protože začínám chřadnout. Holt zmijí život není žádnej med.
Pokud si někdo pod tématem příroda představí bloumání s atlasem po lesích a lukách, bude na Prutech asi hodně překvapený. Kytiček a zvířátek jsme si pochopitelně užili, ale vyzkoušeli jsme si taky vyrobit recyklovaný papír, zjistili něco o odpadech a snad se hlavně naučili koukat kolem sebe trochu jinak. Prošli jsme snad vším od náročných přednášek, přes úsměvný hříčky, po docela slušný vorvávačky. Nechci šahat do svědomí outdooru, ale myslím, že prut příroda byl letos docela akční. Jenže jaký si to uděláš, takový to máš. I programy ostatních prutů jsou obsáhlejší, než by se mohlo zdát z jejich názvu, ale o tom by Vám mohla něco říct třeba Tkanička.
K ďasu, hamburgráři zase vykáceli 4 stromy, jestli to takhle půjde dál, je tu za chvíli paseka. Abych trošku přiblížil o co se snažíme - staráme se o deštný prales, který má asi stovku stromů. Kromě domorodců a zmiňovaných hamburgrářů se o něj zajímají i další skupiny, jako třeba noví osadníci, ochranáři, ministerstvo obrany Mongolského chanátu, samospráva, no a také dřevaři. Někdo potřebuje těžit, někdo naopak brání každý strom. Zájmových skupin je asi devět a když se mají na něčem domluvit, je to docela mela. Jako zástupce medicínské společnosti Medico, Ltd. pochopitelně bojuju za zachování pralesa, což se nám nakonec docela daří. Výsledná smlouva, která hájí zájmy všech skupin je vskutku vydařená, a svůj díl na jejím uzavření považuju za dobrou práci. (obvzlášť tu pasáž, kde jsem samosprávě diktoval jak mají znít zákony :-) )
O program se staral tým asi patnácti instruktorů, i když jejich počet neustále kolísal. Ke každému prutu patřili jeho kmenoví instruktoři, kteří se o své svěřence starali dnem i nocí, další instruktoři pak patřili k neprutům, a na to vše shlížela (no vlastně spíš vzhlížela) Fidla. Velký dík patří mistrům kuchařským Machovi s Tomem, protože vařit ve dvou pro sedmdesát lidí je vskutku výkon.
Ležím na louce s papírem v ruce a v tom se nade mnou ozve strašlivý řev: „Já jsem váš anděl strážný a zvěstuji Vám bohatství a spásu“. Aha outdooráci zkoušejí nový typ houpačky a na laně je zrovna Šotek, kterej má někdy poněkud atypický nápady. Tak kupříkladu včera jsme museli přetlačovat při obědě jeho škodovku, protože se rozhodl, že když už nemůže frontu předběhnout, tak ji předjede.
V průběhu kurzu vzniká zdravá rivalita mezi jednotlivými pruty – outdooráci se považují za největší tvrďáky a na kytičkáře shlížejí zvrchu. Nejčastější otázka, na kterou jsme odpovídali v koupelně, byla, jestli čistíme ze zubů mravence. Nutno říct, že jsme „sebevrahům“ nedali nic zadarmo, což nám usnadňoval fakt, že se u nich nacházelo několik vynikajících „nahrávačů“. No, jak odpovědět na větu: „Hele agronomové, běžte se raději bavit se zvířátkama“ jinak než: „A co si myslíš, že právě dělám“. Ledy ale definitivně pukly, když jsme outdooru poslali zbylé párky od snídaně a od té doby jsme žili šťastně až do smrti. Tvořivost se do těhle půtek nijak nezapojovala, múzou políbení je asi shledávali pod jejich úroveň.
Kmenová hra...spolu s Tkaničkou a Viky vyrážíme za záchranou knížete Svatopluka. Štěstí nám docela přeje, takže se řítíme směrem k cíli. V bažinách potkáváme uvíznutou skupinu, které po krátké poradě pomáháme ven. Ještě že tak, protože po dalších dvou krocích zapadáme do bahna sami. Předchozí pomoc se vyplácí, brněnská Duha vytahuje zase nás. Získáváme slušný náskok a už jsme těsně před samotným cílem. Musí padnout jednička, ale Tkanička se zklamaně vrací a hlásí PĚT. Vyrážím já a hypnotizuju rotující kostku. JEDNA!!! Tak tohle jsme prošli se ctí.
Program prutů je poměrně slušně nabitej a kromě krátké pauzy po obědě jsou účastníci od sedmi ráno do jedenácti večer prakticky pořád v akci. Musím se přiznat, že na takový tempo nejsem zvyklej a první tři dny jsem myslel, že únavou padnu. Všechny programy jsou sice dobrovolné, ale byla by škoda někde chybět. S ostatními členy kmene se člověk potká v zásadě jenom na obědě a večeři, i když ke konci kursu je už společných programů víc. Na druhou stranu, s osazenstvem svého prutu se člověk docela sblíží, tedy alespoň u nás to tak bylo.
Řítím se do kopce, kolem tma jak v pytli, na ramenou nosítka a na nosítkách kněžna Slavěna. Jedna strana nosítek nám povoluje, protože nám praskla v suku tyč. Pitomá smůla, snažil jsem se ji omotat kobercovkou, ale dlouho nevydrží. Sakra, máme tři minuty po limitu, ale vypadá to, že učitel na nás pořád čeká. Jako tým jsme totálně selhali, pár lidí je zakoprovanejch a to sráží i zbytek týmu. V jednu chvíli mě nemá u nosítek kdo vystřídat, chce se mi brečet, ale nemám sílu už ani na to. Jsem smutnej a naštvanej, mít tak tady PeKáč, hned by byla jiná. Jsem rozhodnutej tuhle cestu dokončit, i kdybych měl jít sám a nést kněžnu na zádech, což se mi mimo jiný jeví právě teď jako nejlepší řešení. Na tvrz se vracíme ve čtyři ráno, padnu do sprchy a brečím....tohle jsme totálně podělali.
No k tomu snad jen jediný – zážitek nemusí být příjemný, stačí když je silný. K tomu trochu patří i následující.
Projíždíme Litoměřickou branou a jsme v Terezíně. Koukám se kolem sebe a je to divnej pocit. Vypadá to tu jinak. Terezín je samo o sobě dost depresivní město a když k tomu připočtu svoje vzpomínky na povodně, je mi všelijak. V rámci neprutu Služba, jsme vyrazili pomáhat uklízet terezínskou pevnost. Práce je tu dost, takže celé odpoledne uklízíme jednu část opevnění. Je při tom docela sranda a odměnou je nám exkurze do terezínského podzemí. Určitě bych nechtěl bejt voják na konci osmnáctýho století, a kdyby přeci jenom jo, raději bych byl uvnitř pevnosti než venku.
Asi není možný popsat všechny zážitky, který jsem si z letošních prutů odvezl, ale to ani není účelem. Některé věci ani přiblížit nejdou, například neuvěřitelný človíček jménem Rosťa (byzantským císařem pojmenován Rozťal, podle trestu který mu neustále hrozil), některý věci se prostě musí zažít. Snad aspoň tenhle zlomek mých vzpomínek někoho přesvědčí, že Pruty jsou akce, na které stojí za to být. A pokud to přesvědčí tak 4-6 lidí, tak budu jenom rád.
„Hej, hou pacholata kmeni statečný,
kdo chce do outdooru nesmí býti netečný,
a tak nenechávejte nic náhodě,
všechny múzy ctěte, prospívejte přírodě...“
Naposled zní Svatoplukův chorál a zítra už budeme všichni doma, unavení, smutní a spokojení. Z úpatí hor zazněla do potemnělý polabský nížiny státní hymna a pacholata zamíří do celé země. Ale dneska nás ještě čeká dlouhá noc, kdy budeme hrát, zpívat, tančit a smát se, ale i sedět a mlčet, kdy budeme veselí i smutní...
Co mi Svatoplukovy pruty daly? Je toho hrozně moc. Určitě jsem poznal spoustu zajímavejch lidí, a co víc, troufnu si tvrdit, že jsem našel i pár přátel. Určitě jsem strávil nádherných deset dní s partou sedmdesáti lidí, kteří si myslí, že skauting je věc, která má smysl, a kteří ho chtějí někam posunout. Určitě jsem získal něco energie, kterou doufám dokážu aspoň z části předat svému okolí, a určitě jsem si mohl uvědomit, co a jak chci dál dělat. Určitě jsem trochu víc poznal sám sebe a abych nezapomněl, určitě jsem moc rád, že jsem tam byl.
(fotografie ke článku připojené jsou dílem dvorního Svatoplukova fotografa Petra Kachlíka - Nicka)
Kopec... Čtyři kilometry dlouhej krpál kterej hned na úpatí ozdobila značka 12%. Proklínám svoje dva batohy, který jsem si nakonec vzal, proklínám slunko, který do nás nemilosrdně peče, proklínám pohorky, který mám na nohou. Tkaničku s Viky jsem už dávno nechal někde za sebou, nekoukám vlevo ani vpravo, prostě šlapu. Ivančena hadr...
Zmiňované pruty jsou rozděleny takto. První skupina, ve které nás reprezentovala Tkanička je prut tvořivosti (jinak též patlalové), druhým prutem je příroda, ve které jsme se vyskytovali já s Viky (agronomové, trávožrouti...), no a třetím je pak outdoor (sebevrazi, dárci orgánů...) Kromě prutu si každý účastník vybírá i jeden neprut, což je jakási vedlejší specializace. Na výběr jsou témata služba, rovering a vedení kmene.
Seznamovací hostina – nějak se mi z té záplavy jmen začíná motat hlava, no nebude trvat dlouho a bude líp. Pěkně napapaní přicházíme před samotného knížete, který nás vítá na své tvrzi. Ke knížeti pochopitelně předstupujeme se zdravicí, která velebí jeho moudrost, bohatsví a tak. Vypadá spokojeně, takže se zdá, že ubytování je zajištěno. Stačím akorát hodit gemmu na postel a vyrážíme na první program, což je vycházka na Bílé stráně.
Svatoplukova tvrz je malý zámeček ve vesnici Mentourov nedaleko Litoměřic, který patří skautům. Zázemí je to vskutku dokonalé, nechybí čajovna, sprchy, pařící místnost zvaná též „Vodopády“, zkrátka vše, co potřebuje sedmdesát lidí k životu.
Plazím se vám takhle po lese a najednou jde kolem čáp, ladně předběhne skokana a vzápětí uhne okoloprocházejícímu klíštěti. Jo abych nezapomněl, já jsem právě teď zmije, i když, když se podívám na svoje kalhoty a tričko, připadám si spíš jako prase. S druhou zmijí, brňákem Kiwinem, jsme vytvořili tým a navzájem se hecujem. Právě teď se plazím já a Kiwin se „veze“ v závětří, ale za chvíli ho pustím před sebe, protože začínám chřadnout. Holt zmijí život není žádnej med.
Pokud si někdo pod tématem příroda představí bloumání s atlasem po lesích a lukách, bude na Prutech asi hodně překvapený. Kytiček a zvířátek jsme si pochopitelně užili, ale vyzkoušeli jsme si taky vyrobit recyklovaný papír, zjistili něco o odpadech a snad se hlavně naučili koukat kolem sebe trochu jinak. Prošli jsme snad vším od náročných přednášek, přes úsměvný hříčky, po docela slušný vorvávačky. Nechci šahat do svědomí outdooru, ale myslím, že prut příroda byl letos docela akční. Jenže jaký si to uděláš, takový to máš. I programy ostatních prutů jsou obsáhlejší, než by se mohlo zdát z jejich názvu, ale o tom by Vám mohla něco říct třeba Tkanička.
K ďasu, hamburgráři zase vykáceli 4 stromy, jestli to takhle půjde dál, je tu za chvíli paseka. Abych trošku přiblížil o co se snažíme - staráme se o deštný prales, který má asi stovku stromů. Kromě domorodců a zmiňovaných hamburgrářů se o něj zajímají i další skupiny, jako třeba noví osadníci, ochranáři, ministerstvo obrany Mongolského chanátu, samospráva, no a také dřevaři. Někdo potřebuje těžit, někdo naopak brání každý strom. Zájmových skupin je asi devět a když se mají na něčem domluvit, je to docela mela. Jako zástupce medicínské společnosti Medico, Ltd. pochopitelně bojuju za zachování pralesa, což se nám nakonec docela daří. Výsledná smlouva, která hájí zájmy všech skupin je vskutku vydařená, a svůj díl na jejím uzavření považuju za dobrou práci. (obvzlášť tu pasáž, kde jsem samosprávě diktoval jak mají znít zákony :-) )
O program se staral tým asi patnácti instruktorů, i když jejich počet neustále kolísal. Ke každému prutu patřili jeho kmenoví instruktoři, kteří se o své svěřence starali dnem i nocí, další instruktoři pak patřili k neprutům, a na to vše shlížela (no vlastně spíš vzhlížela) Fidla. Velký dík patří mistrům kuchařským Machovi s Tomem, protože vařit ve dvou pro sedmdesát lidí je vskutku výkon.
Ležím na louce s papírem v ruce a v tom se nade mnou ozve strašlivý řev: „Já jsem váš anděl strážný a zvěstuji Vám bohatství a spásu“. Aha outdooráci zkoušejí nový typ houpačky a na laně je zrovna Šotek, kterej má někdy poněkud atypický nápady. Tak kupříkladu včera jsme museli přetlačovat při obědě jeho škodovku, protože se rozhodl, že když už nemůže frontu předběhnout, tak ji předjede.
V průběhu kurzu vzniká zdravá rivalita mezi jednotlivými pruty – outdooráci se považují za největší tvrďáky a na kytičkáře shlížejí zvrchu. Nejčastější otázka, na kterou jsme odpovídali v koupelně, byla, jestli čistíme ze zubů mravence. Nutno říct, že jsme „sebevrahům“ nedali nic zadarmo, což nám usnadňoval fakt, že se u nich nacházelo několik vynikajících „nahrávačů“. No, jak odpovědět na větu: „Hele agronomové, běžte se raději bavit se zvířátkama“ jinak než: „A co si myslíš, že právě dělám“. Ledy ale definitivně pukly, když jsme outdooru poslali zbylé párky od snídaně a od té doby jsme žili šťastně až do smrti. Tvořivost se do těhle půtek nijak nezapojovala, múzou políbení je asi shledávali pod jejich úroveň.
Kmenová hra...spolu s Tkaničkou a Viky vyrážíme za záchranou knížete Svatopluka. Štěstí nám docela přeje, takže se řítíme směrem k cíli. V bažinách potkáváme uvíznutou skupinu, které po krátké poradě pomáháme ven. Ještě že tak, protože po dalších dvou krocích zapadáme do bahna sami. Předchozí pomoc se vyplácí, brněnská Duha vytahuje zase nás. Získáváme slušný náskok a už jsme těsně před samotným cílem. Musí padnout jednička, ale Tkanička se zklamaně vrací a hlásí PĚT. Vyrážím já a hypnotizuju rotující kostku. JEDNA!!! Tak tohle jsme prošli se ctí.
Program prutů je poměrně slušně nabitej a kromě krátké pauzy po obědě jsou účastníci od sedmi ráno do jedenácti večer prakticky pořád v akci. Musím se přiznat, že na takový tempo nejsem zvyklej a první tři dny jsem myslel, že únavou padnu. Všechny programy jsou sice dobrovolné, ale byla by škoda někde chybět. S ostatními členy kmene se člověk potká v zásadě jenom na obědě a večeři, i když ke konci kursu je už společných programů víc. Na druhou stranu, s osazenstvem svého prutu se člověk docela sblíží, tedy alespoň u nás to tak bylo.
Řítím se do kopce, kolem tma jak v pytli, na ramenou nosítka a na nosítkách kněžna Slavěna. Jedna strana nosítek nám povoluje, protože nám praskla v suku tyč. Pitomá smůla, snažil jsem se ji omotat kobercovkou, ale dlouho nevydrží. Sakra, máme tři minuty po limitu, ale vypadá to, že učitel na nás pořád čeká. Jako tým jsme totálně selhali, pár lidí je zakoprovanejch a to sráží i zbytek týmu. V jednu chvíli mě nemá u nosítek kdo vystřídat, chce se mi brečet, ale nemám sílu už ani na to. Jsem smutnej a naštvanej, mít tak tady PeKáč, hned by byla jiná. Jsem rozhodnutej tuhle cestu dokončit, i kdybych měl jít sám a nést kněžnu na zádech, což se mi mimo jiný jeví právě teď jako nejlepší řešení. Na tvrz se vracíme ve čtyři ráno, padnu do sprchy a brečím....tohle jsme totálně podělali.
No k tomu snad jen jediný – zážitek nemusí být příjemný, stačí když je silný. K tomu trochu patří i následující.
Projíždíme Litoměřickou branou a jsme v Terezíně. Koukám se kolem sebe a je to divnej pocit. Vypadá to tu jinak. Terezín je samo o sobě dost depresivní město a když k tomu připočtu svoje vzpomínky na povodně, je mi všelijak. V rámci neprutu Služba, jsme vyrazili pomáhat uklízet terezínskou pevnost. Práce je tu dost, takže celé odpoledne uklízíme jednu část opevnění. Je při tom docela sranda a odměnou je nám exkurze do terezínského podzemí. Určitě bych nechtěl bejt voják na konci osmnáctýho století, a kdyby přeci jenom jo, raději bych byl uvnitř pevnosti než venku.
Asi není možný popsat všechny zážitky, který jsem si z letošních prutů odvezl, ale to ani není účelem. Některé věci ani přiblížit nejdou, například neuvěřitelný človíček jménem Rosťa (byzantským císařem pojmenován Rozťal, podle trestu který mu neustále hrozil), některý věci se prostě musí zažít. Snad aspoň tenhle zlomek mých vzpomínek někoho přesvědčí, že Pruty jsou akce, na které stojí za to být. A pokud to přesvědčí tak 4-6 lidí, tak budu jenom rád.
„Hej, hou pacholata kmeni statečný,
kdo chce do outdooru nesmí býti netečný,
a tak nenechávejte nic náhodě,
všechny múzy ctěte, prospívejte přírodě...“
Naposled zní Svatoplukův chorál a zítra už budeme všichni doma, unavení, smutní a spokojení. Z úpatí hor zazněla do potemnělý polabský nížiny státní hymna a pacholata zamíří do celé země. Ale dneska nás ještě čeká dlouhá noc, kdy budeme hrát, zpívat, tančit a smát se, ale i sedět a mlčet, kdy budeme veselí i smutní...
Co mi Svatoplukovy pruty daly? Je toho hrozně moc. Určitě jsem poznal spoustu zajímavejch lidí, a co víc, troufnu si tvrdit, že jsem našel i pár přátel. Určitě jsem strávil nádherných deset dní s partou sedmdesáti lidí, kteří si myslí, že skauting je věc, která má smysl, a kteří ho chtějí někam posunout. Určitě jsem získal něco energie, kterou doufám dokážu aspoň z části předat svému okolí, a určitě jsem si mohl uvědomit, co a jak chci dál dělat. Určitě jsem trochu víc poznal sám sebe a abych nezapomněl, určitě jsem moc rád, že jsem tam byl.
(fotografie ke článku připojené jsou dílem dvorního Svatoplukova fotografa Petra Kachlíka - Nicka)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít