Sluší se ale nejdříve poděkovat těm bratrům a sestrám, kteří se podíleli v uplynulém roce na vedení oddílů a družin našeho střediska a dále těm, kteří pro své zvýšené pracovní či rodinné povinnosti již nemohou věnovat tolk času skautské mládeží a odchází. Ocenění si zaslouží z více důvodů, neboť pomáhali po léta zasévat do srdcí svých skautů, skautek a vlčat i světlušek vzácné sémě optimistického postoje k životu ozdobeného smyslem pro čest a spravedlnost. Díky také těm příznivcům skautingu, kteří nám, byť nejsou našimi členy, dlouhodobě pomáhají!

Je to prostě tak, že změny jsou se životem nezvratně spojeny a těch patnáct let od znovuobnovení Junáka tvoří již nezanedbatelnou část lidského života. Junák má stanoveny podmínky, za kterých mohou zdárně vyvíjet svou činnost družiny a oddíly. Počítá se také samozřejmě i s výměnou vůdců. Děje se tak na základě sebevýchovy a vrstevnické samosprávy v družinách a oddílech.

Zdravotnický kurz, Tři orlí pera, Čekatelská zkouška a Vůdcovská zkouška jsou znaky skautské kvalifikace, o kterou by měli více usilovat děvčata a chlapci, neboť je jim tímto dávána kvalitní možnost postupného dosahování cílů, přičemž si v sobě pěstují předpoklady pro splnění svých osobních plánů ve vlastním budoucím životě.

Na poslední střediskové radě v roce 2004 jsme se shodli na tom, že je třeba se více zaměřít na dlouhodobé pěstování manuální zručnosti a pracech nejen tábornických ale také domácích a pro každodenní potřebu. Držím tedy všem družinám palce aby obstály!

Věřím, že se nám bude i nadále činnost ve středisku dařit a že nás bude těšit a zpestřovat nám životní stezku, která není vždy snadná. Věřím, že do budoucna nám přispějí také výsledná jednání XI. Valného sněmu Junáka, který se bude konat ve dnech 18.- 20. února 2005 v Třebíči.

Jiří Janíček
Vedoucí střediska "Bílý štít"

V pátek se sešli někteří už dopoledne, aby to na Zubíku trochu nachystali (aby pracující večer už nepracovali ;-) Večer po sedmé jsme dojeli všichni a útulně (jak to jen na Zubíku jde) se zabydleli - taky díky přímotopům.

Při dobrém jídle a pití se příjemně povídalo a zpívalo až k půlnoci (mezitím nás opustilo Šídlo s Mládětem, kteří chtěli oslavit na více místech).

Před 24:00 jsme bahnem domlaskali na kopec, kde jsme si ťukli a sledovali slavící okolní vesničky. Marně jsme se snažili zapálit svíčky a prskavky - ty jsme si užili i se svítícími tyčinkami až při "házené" v závětrném koutku u srubu. Pěkně nás pobavila Džekyna, která hledala myšky se svítícím obojkem a kroužkem na ocásku.

Samozřejmě jsme neporušili ani tradici "páté hodiny", dokdy jsme vyzpěvovali a hráli na všchny struny (kytarové i houslové). Dopoledne nás vytáhl až Mládě, který nám pomohl sbalit a odvézt. Za Šídlo, Alku, Torna, Pubu, Mládě, Lenku a Monču napsala Kangi.

Sešli se zde totiž skupinky koledníků pro tříkrálovou sbírku. Bylo zajímavé vidět téměř čtyři desítky králů v nejrůznějších oblecích. Po krátkém nástupu a focení se všichni rozprchli do svých rajonů. Tato "invaze" slibovala dobrý výsledek sbírky. Výsledek byl nejlepší za tři roky a činil 74153 Kč.

Vybrané prostředky určitě poslouží nejpotřebnějším. Letošní částka bude sloužit v jihovýchodní Asii ale i v našem regionu. Všem, kdo nějak pomohl, děkuji, byli jste skvělí. Se sbírkou pomohli i dobrovolníci "neskauti".

Kolik měl kdo v pokladničce:
skauti:
Císko - 1.291,-
Býk - 9.164,50
Jíťa - 4.863,50
Tesák - 5.335,-
Aňa - 3.457,-
Čiky - 4.231,50
Eliška - 3.252,-

dobrovolníci mimo skaut:
Aleš Horňas - 2.595,-
Jiří Gregor - 5.130,-
Pavel Furch - 3.026,-
Marie Potměšilová - 5.493,-
Vlaďka Ondráčková - 6.494,50
Libor Pěček - 6.666,-
Eva Havlíková - 5.880,-
František Pohanka - 2.560,-
Jan Zelený - 4.714,-

Zkrátka pořadatelé zamakali a navezli na trať několik tun technického tedy umělého sněhu. Ze začátku to vypadalo, jak že trať bude bílá a všechno okolo zelené nebo plné bláta, ale nakonec se Vysočina předvedla jako d...a prodejná a když viděla, že přijela televize a plno reportérů, dokonce pan prezident, tak si asi řekla, že teda pár centimetrů nasněží a převlékne se do bílých šatů.

Z toho plyne, že i přes počáteční obavy a potíže závod proběhl téměř bez problémů. Já oba dny strávila na parkovišti číslo tři a posílala hloupé podnikatele, kam mají zaparkovat, občas procvičila angličtinu s němčinou a stihla kouknout na závěry závodů jak v sobotu tak v neděli.

Určitě budete obdivovat fotky, které dodal Mládě… Ten emigroval do Ruska nebo teda aspoň po dobu závodů, kdy získal průkazku od reprezentace RUS a tak se dostal do samého středu dění, což mi s ubohou průkazkou pořadatel nemohli :-(

V sobotu určitě překvapila Káťa Neumannová, která poprvé na domácí půdě zvítězila, ale jak to bylo s ostatními, to víte, já si ty cizí jména nepamatuju :-). Já nevím co mám psát dál, protože bych řekla, že většina z vás tam byla, aspoň teda Bany, Pidi, Mako atd. jsem tam potkala a hlavně 22 000 diváků myslím mluví za vše.

Další fotografie Grázlíka z ruskoje těchníčeskoje kamándy najdete v internetové fotogalerii DIGIFOTKY.WZ.CZ

Myslím, že všichni víte jak se sprinty jezdí, ale pro ty co trochu váhají – nejdříve se jede první kvalifikační kolo, ve kterém vám jde o čas. A potom ti tři nejlepší závodí o to, kdo bude na jakém stupínku vítězů. Rozhodně se bylo na co koukat, nejen díky slunečnému počasí, ale i poměrně vysokému počtu závodníků (tedy, oproti jiným etapám nás pořád bylo méně, ale letos alespoň byli v každé kategorii nejméně dva závodníci). Asi největší souboj byl mezi nejstaršímu skauty – Bany, Tulda a Laky. Protože tihle tři ještě v půlce závodu jeli dost vyrovnaně, pak ale Tulda spadl a Bany se ujal vedení, které si udržel až do konce.. Jak bych to shrnula? Byl to závod plný napětí, pádů, ale i úsměvů a pohody…

skautky I
1. Jana Vrabcová - Janča
2. Katka Bizoňová - Bizi
3. Ivana Jarošová - Ivka
4. Katka Vrabcová - Kačka
5. Martina Babinová

skautky II
1. Michaela Žáková - Šnek
2. Barbora Kubická - Bája
3. Nikola Ptáčková - Lachtan
4. Klára Ambrožová - Meli
5. Terezie Strnadová - Pipi

skautky III
1. Lenka Láchová - Xík
2. Anna Strnadová - Čegi
3. Pavla Marková - Brian

skauti I
1. Ondřej Mach - Orloj
2. David Kondýsek - Davča
3. Ondřej Žák - Ondra
4. Jiří Petr - Kolombo

skauti II
1. Filip Ondráček - Filda
2. Vojta Tulis - Vojta

skauti III
1. Tomáš Ondráček - Banoš
2. Josef Tulis - Pepa
3. Lukáš Mach - Laky
4. Josef Laštovička - Pepíno
5. Petr Kinc - Ufon
6. Petr Hlisnikovský - Husík
7. Jan Grepl - Jack

... sešel oddíl na Bělisku (díky Lence Kutalové za zařízení tělocvičny) aby za hodinu a půl stihl co nejvíce tréninku do Himalájí. Tam se totiž chystáme příští víkend na výpravu pro další z věcí pro pana Wolfa.

A tak se signalizovalo tak, že jeden z družiny četl písmena vytvořená z těl ostatních ze skupiny. Předávalo se „horolezecké“ vybavení nohama na visutém mostě, pak bylo nutné se změstnat do malé jeskyně za co nejkratší čas nebo různé čáry máry s žíněnkou se zavázanýma očima.

Prostě pestrý výběr tréninkových situací které nás co nevidět mohou zastihnout. Účast tedy nebyla popravdě nic moc, tak uvidíme jak to dopadne příští víkend přímo v akci.

P.S. Fotit v tělocvičně třístovkou objektivem je dost síla, takže omluvte fotky… - příště nezapomenu objektiv vyměnit – vážně!

Piškote, povídáme si tak trochu ku příležitosti tvého rozloučení s oddílem, ve kterém jsi prožil víc času než nynější „Nadějní“ (to jako jeho současní členové) na světě. Zkus tedy pro pořádek a nezasvěcené shrnout svou „skautskou kariéru“
Tak já zkusím zavzpomínat. Počátek - rok devadesát. Dva roky v Káňatech pod Poťákem, dva roky rádce Káňat, to vy už ani neznáte, která ta družina tady byla nejlepší :-). Potom když jsme se stali rovery, tak jsem dva roky vedl vlčata, takže jakoby dva roky odloučení od oddílu, ale přitom pořád na výpravách a na oddílových akcích, v létě pak tábor vlčáckej i oddílovej. Po těch dvou letech už nešlo zvládat vlčata a skaut… dohromady, strašně se to tříštilo, takže jsme se věnovali oddílu. Pak odešel Monti, nastoupil Zety, takže už to padlo plně na nás...

Takže suma sumárům...
No od roku devadesát a teď je 2004, takže čtrnáct let. No a jako programovej? To je Smích, Amazonia, Narnie, pak vojna, návrat, Nela Alba, Narnie 2, Quo Vadis, Narnie 3 a kruh se uzavírá, takže sedm vyloženě programovejch let. No a teď sme rozjeli Expedice, které měly spojit všechny celoroční hry (i ty ještě starší) dohromady, tak sem zvědavej jestli noví programoví dotáhnou tuhle myšlenku do konce, no to už neovlivníme.

Po pravdě, trochu mě překvapilo, že odcházíš už s koncem kalendářního roku, který je v běhu skautského času trochu vedlejším a ne až po táboře. Proč „neovlivníš“ tento rok až do konce?
Já jsem po táboře řekl, ještě další rok a konec, ale je to předčasnější. Musím přiznat chybu. I kvůli Báje a Pipi, kdy sem udělal humbuk aby mohly do oddílu a pak najednou končím a nedotáhnu to do konce, ale bylo by to natahování. Už fakt delší dobu cítím, že jsem unavenej a únava je tím hlavním důvodem skončit. Dorazil mě film a i ten „pitomej“ název Kruh se uzavírá vedl k rozhodnutí, že přišel ten čas. Mám pocit, že teď něco skončilo. S tím, že jsme nakopli ještě něco, aby ti mladí měli podle čeho jet. Na výpravách když sem pozoroval oddíl a viděl tu spoustu nováčků, říkal sem si, že když se zase sžiju s tímhle oddílem, bude to začarovanej kruh. Navíc už je to hromada let a tou Narnií jsme se dostali na ňákej stupeň, kterej bych těžko překonával. Teď si myslím, že ze sebe víc nedostanu.

Chápu, prostě přišel vhodný okamžik aby se kruh uzavřel. Co teď, budeš odpočívat?
No, už nechci mít tak rozlítanej život, to bylo strašnejch aktivit - skaut, každou chvílu nějaká akce, K3, závody K3, vlastní závody, teďka ty vedlejší věci, třeba ten film, moc činností a už sem to nezvládal. Chci ten život nějak ustálit, zklidnit. Ale né že bych teď jen seděl u Diabla, nebo čučel na internet, já těch aktivit mám pořád dost. A než začnu žít opravdu ňákej vážnej život, kterej zatím pořád nehrozí, tak chci ještě zkusit něco jiného. Čichl jsem k Xteřře a ta je prostě „live more“ je to pro mě novej svět, novej životní styl, kterej mě nadchnul.

Takže to bude teďka tvé „číslo jedna“?
No číslo jedna je Dany, ale ona je na mě moc hodná, takže můžu zvládnout ještě pár dalších aktivit :-)

Dany většina zná, ale Xterru nejspíš ne, mohl by si nám ji představit blíže?
Xterra, to je terénní triatlon. Triatlon čili plavání, kolo, běh s tím že se plave na rybnících, v jezerech nebo v řece, zhruba těch 700 metrů, kilák, maximálně kilák a půl. Pak horský kolo, to je vyloženě technická záležitost, prudký sjezdy, stoupání, že musíš kolo nést na zádech, technický pasáže, šutry, potoky, prostě hodně na techniku a hodně náročný no a běh je zase v terénu, takže ne po silnicích a klasických cestách, ale třeba přeskakuješ kmeny. Takže to je Xterra.


Tvá nejsilnější disciplína bude asi to kolo, ne?
Já sem se začal soustředit na plavání, tak trošku ustoupily ty další, ale jinak to je to kolo.

Nejseš už žádnej začátečník, koukám že na tvé stěně visí řada startovních čísel, které patří mezi tvé nejvzácnější?
No támhle mám číslo od Vabrouška, to je nejlepší českej „ajronmeňák“, (nejprestižnější triatlonový závod Havaji). Já ho dostal na Pilmanovi, závod na Piláku, on tam závodil a já tam pomáhal v cíli a na občerstvovačce. Ale z toho co jsem absolvoval já to je číslo z „Hluboké“ - mistrovství Evropy, kde se plave ve Vltavě, jede se na kole v oboře, která je jinak uzavřená a běží se v zámeckém parku, fakt nejkrásnější závod, navíc to byl můj první mistrovskej závod, takže sem nevěděl co od něj mám čekat, tak sem jel na pohodičku a trochu se šetřil, ale za to si ho pořádně vychutnal a užil až do konce. No ale příští rok to už pojedu navíc.

A kdy si zazávodíš na Havaji (závody mistrovství světa)? :-) Myslíš, že by se to mohlo stát?
Teď když ležím nemocnej v tý posteli, tak mně to tak nepřijde, ale šance tam je, hodně malá, ale je. Dostat se na Ironmana, jako na klasickej triatlon je nemožný, na to prostě nemám a nikdy už mít nebudu, ale Xterra to je jinej sport, kde ta možnost je. Né třeba jako elita, ale jako „hobík“ bych se tam ve svý věkový kategorii dostat mohl. Kapička naděje tam je, je to můj tajný sen... a taky pěkně drahej :-)

To ale znamená, že tvůj týdenní program bude dennodenní trénink?
Teďka hned jak se zmátořím, tak určitě plavání, třikrát čtyřikrát týdně se budu muset dostat do bazénu, no a pak běhat a najíždět kilometry, snad vyjde Mallorca na kolech.
No ale zase si nedělám ambice, mně už je pětadvacet a s takovým sportem musíš začínat dřív, abys ho mohl dělat na vrcholový úrovni. Já sem se sice hejbal vždycky, ale to chce speciální přípravu, takže já vždycky budu jen hobík, ale v té své kategorii to chci dělat co to půjde.

Hmm, takže ten kdo tě teď bude chtít vidět, musí chodit fandit na závody v Xteře?
:-) Né, K3 je teď ve městě a já tam su a návštěvy jsou vždycky vítaný, takže tam je to místo, kde se můžeme potkat. No a pak zajděte občas do Žďárského bazénu a choďte na Iron skauta!

V prvním rozhovoru si označil za tvůj sport číslo jedna kolo a lezení a díky tomu teď všichni z oddílu ví, co to je jumarovat a slaňovat. Vzpomínám si že oddíl přišel ke svým prvním lanům a „nádobíčku“, díky tvému nápadu, jak to vlastně bylo?
No fakt je, že jsem byl celkem posedlej tím lezením a když sem něčím posedlej... Tenkrát sem dělal po celém středisku sbírku. Obcházel jsem vlčata, světlušky a hlavně oddíl a první nádobíčko se koupilo z toho co se vybralo. No a pak se začalo hospodařit na táborech, zbejvalo víc peněz, takže postupně se dokupovalo z táborovejch peněz.

Takže to byla taková veřejná sbírka založená na tvé představě?
No setkal sem se s ohlasy, že to je sbírka na Piškota a na jeho aktivity, ale myslím že to našlo svý využití.

Řekl bych, že s tímhle si měl občas problémy, že si byl konfrontován s tím, že si něco vymyslíš a nebo někoho oblíbíš a pak to prosazuješ. Poslední aféra byla přechod Báry a Pipi ze světlušek do oddílu, tenkrát to byl Tesák ve vlčatech, atd.
No v tomhle sem byl docela konfliktní. Správnej vůdce má brát asi všechny stejným metrem, ale to se mně moc nedařilo, bylo mně to hodně vyčítáno a taky že strašně ovlivňuju lidi a že toho zneužívám.

Třeba při hlasování o názvech tábora ? :-)
No třeba, a další věci. Ale nikdy sem toho nechtěl zneužívat a na druhou stranu se tím kupa věcí pohnula dopředu. Ve vlčatech mně vyčetli, že jsem upřednostňoval, teďka už starý pardály, Atreie a Tesáka a s nima sem dělal šedýho bratříka, no a do týhle doby jsou to jediní šedí bratříci ve středisku. Takže těm, kdo měl zájem, těm sem se věnoval.

Tys byl v oddíle čtrnáct let, takže můžeš posoudit jeho vývoj?
Vypadá to, že jsme od skautingu trochu ustoupili, ale pořád jsme skautskej oddíl. Naštěstí. Pořád jsou ty nástupy v krojích a u státní vlajky a ne v legendových kostýmech, ale změnilo se hodně. Trend, kdy šly dopředu hry a legenda oproti tomu „skautskýmu“ životu se nastartoval na Narnii jedničce, kdy ten celkovej program pro oddíl prodělal asi nejzásadnější změnu ze všech, kdy se opravdu najelo na kostýmy, na postavy, na legendy no a postupně se to vyvíjelo. Přišel Teo hlavní legendovej, přišel Tesák no a Narnie tři je důkazem že legenda byla na prvním místě, hry a pak teprve ostatní, takže už třeba nebyly žádný táborový kluby jako dřív. Nevím teda jestli je to škoda, protože teď je úplně jiná generace a zaujmout ji je mnohem těžší, a tak jsme se vydali na cestu velkoleposti :-) Neberu to jako chybu. Prostě v tom oddíle to funguje, přirozeně se to vyvinulo. Ale furt se běhá po lese, táboří se v přírodě.

Přečetl si někdy nějakou skautskou knížku, myslím jako metodickou?
Ani né tak skautskou, spíš ten styl portálovek, Prázdninové školy Lipnice, spíš ten prožitkovej směr.

Máš čekatelky?
No, mám, to je taky moje maximální skautský vzdělání.

Právě to je zvláštní. Ty seš velmi aktivní, jsou za tebou vidět výsledky, ale tímhle směrem si nikdy neuvažoval?
No já to beru praxí. I když vůdcovský zkoušky už byly na spadnutí, chtěl jsem jet na Lesní školu (Seleška – Severočeská záchranářská lesní škola) už to bylo na cestě, už ze mě byl málem vůdce :-) ale zasáhla do toho vojna, šel sem bránit vlast a pak, když sem se vrátil, tak jakýkoliv vzdělávací akce už ne.

Připravoval jsi program na pěkné řádce táborů, pojď si udělat takovou anketku, s kterými jsi byl nejvíce spokojen?
Tak legendově to byla Narnie 2, narnijští hrdinové a jejich zapojení do her, narnijská pošta, umírání narnijských hrdinů, kalornijský provincie, tam mně přišlo to pozadí nejvychytanější. Pak to zkazilo počasí, takže jsme to nedotáhli do konce tak, jak to mělo být, i když jsme tam zažili asi nejlepší táborovej tejden. Herně pak Narnie 1, ta se mně líbila hodně moc, protože to začal novej styl her. Ale jako celek to je Narnie 3. Ani ne tak kvůli dětem, protože tam to byla hodně naše záležitost, to propojení jedničky, dvojky, trojky, to jsme si plno věcí dělali pro sebe a nikdo jinej to nemůže pochopit. A perfektní spolupráce programových, to byla jedna z nejlepších – Atrei, Tesák, Teo - perfektně to fungovalo. Takže Narnie 3.

A kdybychom mluvili jen o jednotlivých hrách?
Určitě ty noční, takovej Jednorožec na Orlovech, sice se tam podělalo co mohlo, i tak to mělo úspěch, drak na Quo Vadis, …ty brďo, to se nedá takhle vybrat.
Co se mně hodně líbilo z poslední doby, co bych vyzdvihl, tak to by byl K.O.P.R. Já hodně využívám ve hrách zkušenosti jiných a akorát to upravuju, ale u K.O.P.R.u je původní nápad můj a i ty úkoly byly zajímavý, plavání s nožem a výbušniny a lechtání... tetování, nová táborová image, bavilo mě to.

Koukám, že to, žes byl na vojně, bylo pro oddíl přínosem :-)
No to jo, Bazi gejm nebo Barevná hudba, to byly taky docela úspěšný hry.

No a vemme to z druhého konce, které se nepovedly?
Amazonská noční hra – pohřeb, tak to byl velkolepej propadák.
No tak každej programovej se vyvíjí, potřebuje nabrat zkušenosti, a o tom je první rok o nabírání zkušeností, pak to teprve může pořádně rozjet. Pokud chce.

Na postavu se asi ani ptát nemusím, viď?
Tak to je jasný. Rilian, vyloženě srdcová záležitost :-)

Ty končíš v oddíle, oddíl nekončí, co bys oddílu popřál pro jeho dobrou budoucnost?
Základ je dobrej pracovní kruh, prostě tým lidí, kteří se schází nejen na těch oddílových akcích, ale rádi se sejdou i bokem, takže tým lidí kteří si rozumí, což bylo teďka u programovejch hodně dobrý období, já, Tesák, Teo. I když si vzpomenu na naše začátky na Nela Albu, tak to tam taky skřípalo, ale časem jsme vytvořili hodně dobrej tým a to je základ. V tom je síla - v týmu, na jednotlivcích to není. Musí tam být někdo kdo přijde s tím nápadem, kdo to táhne dopředu, ale jak tam nejsou lidi a je člověk sám tak nemá šanci, takže kéž by vznikl nějakej tým.
No a pak je asi největší problém pozice vůdce. Až skončí Zdeny, tak co bude potom tak to fakt nevím. Ono je to furt o vychování nástupců jak říká skautská teorie, ale praxe je těžší. Když odešel Monti, tak tu byly dva grázlové kteří zůstali ve Městě. Teď většina odchází a nevrací se. Já sem říkal vždycky, že kdo jde na vejšku je ztracenej. Když se má chystat nějaká věc, tak ten kompars, ty lidi to není problém, tak jsou tady Pudil, Pája a tak, to je super, ale tady je potřeba tahoun. Takže Zdenymu přeju ať to dotáhne, kam bude moci, a až to nepůjde dál, ať to neláme přes koleno, jiná možnost není.

No když mluvíš o tom komparsu, tak jsem slyšel, že u tebe to bude spíš takovej odchod do ztracena, než že bys už do klubovny nevkročil?
Já sem říkal, že to nebude zavření dveří a konec. Ještě určitě dodělám Iron skauta, čeká mě ještě čtyři pět etap, takže tam budem v kontaktu, potom s Teem děláme závěrečnou Extreme expedition pro vítěze celoročního bodování, no a pak tábor a další akce, když bude potřeba pomoct a budu moct, tak stačí říct a jsem „in the position“

Takový dárek na rozloučenou byl od tebe film Narnie 3 – Kruh se uzavírá. Byly s tím prý šílené peripetie. Stálo ti to zato?
No vlastně všechny filmy co jsme dělali, měly vždycky nějakou krizi, nějaký potíže, to sem si vždycky říkal za co takový tresty, proč se to furt musí kazit. Ale u té Narnie 3 to vyvrcholilo, hlavně ta závěrečná fáze, to už jsme s Teem vzali desetikorunu a šli jsme do kostela hodit ji do betléma jako naše poslední naději. Kdybych věděl jak ten film bude vypadat, kolik to dá práce, tak bych… do toho šel stejně, teď už jó. Ale před premiérou bych to asi neřekl, Zdeny šel třeba do bazénu a já si říkal já blbec tady budu trčet, dva měsíce sem se nehejbal, furt sem seděl u toho počítače.

Jak vypadal takovej filmovej den?
Filmovej den vypadal tak, že o šesti zazvonil budík, ve tři čtvrtě na sedm jsem byl u Zdenyho, no a než sem otvíral K3, tak sem dělal na filmu, někdy i o polední pauze, zas tam kousek nafrkat, o pěti jsem skončil v K3, takže ke Zdenymu a tam do osmi do devíti hodin a ráno o šesti zazvonil budík,… Do bazénu jsem se dostal jen jednou za tejden, nějaký dny skautský akce, nějaký dny dotáčení scén,.. jinak furt na židli u počítače. Po čase to bylo jak kdybych chodil do práce, každej den znova a znova, u Filmu o filmu už to byla docela krize, no dalo mně to zabrat, ale potom, když jsem byl v tom kině a přes 120 lidí tleskalo a ohlasy byly příjemný, tak to stálo za to. Nevím jestli je to ješitnost, ale říkal sem si že, když už končím a dělám ten film, tak se chci rozloučit něčím velkolepým :-)

V posledním roce bylo od vás (tebe a Tea) často slyšet slova Legenda.cz, k tomu nám můžeš něco prozradit?
:-) tak název Legenda.cz je už bohužel obsazen, tak ho nemůžeme použít. No je to velkej otazník, určitě se do toho chceme pustit a vyzkoušet jak nám to půjde. Vymýšleli jsme spoustu názvů pro firmu a nakonec jsme se shodli na názvu Mantikora, což je fantasy zvíře, takže legendový, k čemuž máme vztah, je to lev, ke kterýmu máme vztah a je to okřídlený lev. To by měl být název pro naši firmičku, která bude dělat programy především pro firmy a máme spoustu zajímavých nápadů pro školy a uvidíme, jak na to budou reagovat, jestli o to bude zájem. Týká se to hlavně mě, Tea a Tesáka a vlastně pomáhál nám Pudil a Pája říkal, Miry, prostě vlastně naše skautská parta. Já sice občas nadávám na vejškaře, ale na druhou stranu oni jsou teď bedny ve svejch oborech, intoušové, takže jsem teď rád. Takže to je další aktivita, do který se chci pustit, tak se mi to zase hromadí :-)

Díky Zetymu je spousta fotek, já mezi nimi mám své zamilované kousky, tobě jich projde rukama a očima taky dost, při tom když vyrábíš kartičky a obaly na kazety… vybral bys mezi nimi nějaké své oblíbené?
No jasně, ty nejoblíbenější najdem určitě tady (myšleno na Piškotově stěně pokoje, která je skautských fotek plná) Třeba tohle mám hodně rád, oddíl kolem hradu, tři princové, bahno, Miraz, to je z těch čerstvých. Ale jinak tuhlenctu, když jde Korin s oddílem do skal proti Tašovi bojovat, pak támhleta, ty rytířský pláště, ta prostě vyjadřuje to pozadí těch všech her, ta perfektní roverská parta, která to realizuje, ty naše humory, střílení do zvonečku, to je prostě věc, která mně bude chybět. Byl to taky vopruz, každou chvíli programová rada, ale tý srandy co jsme si tam užili, nebo večer ty rady táborový, a nebo v noci když se něco řešilo, prostě to pozadí tady toho skautského života, který nevidí oddíl a kde se to všechno tvoří, to byla hodně dobrá atmosféra s hodně dobrýma lidma.

S Piškotem jsem se sešli dvakrát, obsah prvního povídání z 2. ledna jste právě dočetli, teď se posuňme v čase o měsíc později.

Tak jak se ti vede po měsíci? Cítíš nějakou změnu jako že se třeba potkáváš víc s jinýma lidma, nebo jen míň počítáš do 13…?
No já jsem byl půlku toho měsíce nemocnej, takže jsem hlavně shlédl spoustu filmů :-) No, ale ta hlavní změna je, že sem si konečně odpočinul, stihl jsem dlouhé verze Pána prstenů. Ale zároveň jsem zjistil, že tohle můj život není. Zatím pro nemoc nedělám to, co chci dělat, ale už se to rýsuje. Za tejden hory a pak trénovat. Místo Mallorcy je teď v plánu soustředění na Kypru.
Takže rozdíl je, že žiju víc v pohodě, nemusím honit termín, není tolik věcí, co bych musel chystat naráz. A jsem rád, že jsem v kontaktu s oddílem. Skoro každej den se někdo staví do K3 a moc si toho vážím.

Zrovna v tento okamžik je oddíl na výpravě. Neříkáš si „co se tam asi teď děje?“
Jasně že mě napadá třeba, že je zrovna po večerce, že určitě někdo dělá bugr a půjde za trest běhat :-) ale zároveň si říkám, jeli na Pozdatín, tam už jsem byl třikrát.

Na co se teď těšíš?
Těším se, že budu dělat věci, který jsme nestíhal. Jestli vyjde Kypr tak poprvé v životě poletím v letadle. A taky, že budu mít dovolenou, dřív dovolená znamenala zimní a letní tábor.

A teď napiš cokoli...
Nic moudrýho ze mě nedostanete, jako vždy, takže heslo X-terry: LIVE MORE.

Díky za rozhovor Piškote, byla to jak si řekl … hodně dobrá atmosféra s hodně dobrýma lidma.

Cílem výpravy byl vzdálený Pozďatín u Třebíče. Třebíč se sice nezdá tak daleko, ale cestování nám dohromady tam i zpět zabralo 7 hodin. Ale abych se vrátil k pátku a nejlépe na nádraží. Po četných omluvách jsem neočekával moc velkou účast, ale po té, co jsme s Maky dorazili na nádraží, jsem byl mile překvapen – 22 účastníků z oddílu, dohromady i s PK tedy 29 lidí. V tomto počtu a s obrovskými batohy je cestování se čtyřmi přestupy docela náročné a to ještě nepíšu o úkolech, které bylo nutné po cestě vlakem plnit. Tesák je náležitě vysvětlil na Žďárském nádraží a pak to začalo – najít svou dvojici a vyrazit na úkoly. A tak místo toho aby oddíl spořádaně seděl a čekal na rychlý přestup, lítalo se po vagóně, sledovali roveři, nenápadně se připínal kolíček na ostatní a spoustu jiné legrace…

Osobně jsem si oddechl, když jsme vystoupili na opuštěném nádražíčku, lépe řečeno zastávce, uprostřed polí a ve tmě se vydali hledat tábor skautů z Oslavan.
Je pravda že jsme na Pozďatíně byli už dříve, ale i tak jsme si neodpustili malou okružní cestu po všech rybnících, které se v okolí vyskytovaly.
Ve finále jsme se však přece jen do vymrzlé budovy zdárně doklopýtali – hlavně asi díky tomu, že sněhu zde bylo opravdu pomálu.

První úkoly byly jasné: osídlit ložnici, vybalit a odevzdat společné jídlo, zatopit v kamnech. Vše bylo časem splněno a mohlo se vyrazit do okolních lesů hledat mágy a čaroděje, kteří by byli ochotní věnovat nějaké to kouzlo. Další, sedmý, svazek Nela Alby může totiž získat pouze ten, kdo vládne kouzlům… Protože nám ale zavládla docela pozdní hodina, tak jsme šli hned v zápětí do postelí. Tesák přečetl příběh na dobrou noc a po chvíli zklidňování všeobecného veselí – to víte 29 lidí v jedné místnosti – se konečně zaplulo do říše snů.

Ráno jako každé jiné – rozcvička proběhla v rámci dozískávání kouzel ze včerejška a služba, ve které hlavně zářila Bája s Pipi, nám zatím připravila snídani.

Rukodělných činností není v našem oddíle nikdy dost, obzvláště ne výtvarna. Tesák přišel tentokrát se zajímavým nápadem – kreslení různými barvami inkoustů a následné vkreslování zmizíkem. Vznikla opravdu zajímavá dílka.
Bojovky s Áňou jsem byl v průběhu dopoledne ušetřen a v mrazivém počasí roznášel lístečky na odpolední práci s mapou.
Po návratu jsem zjistil, že v kuchyni není úplně vše, jak by mělo být – čaj který měl být uvařený okamžitě, ještě nebyl, těstoviny, které měly být na jednu hodinu před dvanáctou, už chladly no prostě člověk míní a služba mění… mít tady tak nějakou maminu, ta by to tam spacifikovala!

Ale vše se zvládlo a tak oddíl po konci poledního klidu vyrazil do čtyř směrů aby při putování získal zkušenosti a další znaky k bráně k poslednímu svazku Nela Alby.
Byl jsem překvapen, že ač se chodilo dle mapy, dívčí družiny spolehlivě převálcovaly ty klučičí, což bylo vždy naprosto opačně a pro holky téměř pravidelně vyrážela pátrací skupina. Tentokrát jsme čekali na Rysy. Všichni měli krásně červené tváře od mrazu :).
Ale mohli jsme se zahřát jak při řezání dřeva, tak i při programu Riskuj či jak se to tentokrát jmenovalo – hra Nepálských bohyň s mnoha netradičními prvky.
A máme tu zase večeři. Nevěřícně koukám na dno hrnce, kde je slabá vrstva bramborové kaše…“Tohle má stačit pro 30 lidi?“: ptám se nevěřícně Áňi, která měla večeři na starosti. „No víc tam tý kaše nebylo“: dostalo se mi odpovědi. Tak nezbývá než jít ke stolu s ostatními potravinami, vzít další 4 sáčky s kaší a fofrem všem napravit…
No je fakt, že na této výpravě jsem hlas zvedal více než obvykle. Když si někdo stěžuje že je mu zima a pak nechává otevřené dveře, zapomíná se topit v kamnech – no občas toho bylo až dost…

Navíc nám i zamrzla pumpa, takže jsme byli odkázáni na vodu z rybníka. Vysekávání díry do ledu bylo prý podle sdělení Tesáka akční. Naštěstí se voda použila jen na umytí nádobí, čaj nám vystačil až do odjezdu.
Večerní získání posledního svazku Nela Alby bylo velkolepé – ale protože jsem velkolepě přikládal do kamen, tak to snad popíše někdo jiný.
Noc proběhla v klidu až na to, že prý Pepínovi nechtěl v noci nikdo půjčit papírový kapesníček… jak ráno naštvaně prohlásil. Budíček tradičně až v 8 asi už nebude platit, protože třeba taková Bája a mnohé další svým chováním tento čas razantně posunou a to na dřívější hodinu. A pak se ještě doma rodiče diví co s dětmi vyvádíme že jsou tak unaveny…
Úklid proběhl nečekaně hladce, a tak jsme v mrazivém dopoledni vyrazili zpět k zastávce v polích, kde jsme svorně mrzli a čekali na příjezd lokálky. Přitom sledovali stoupající páru z Dukovan, které byly na obzoru.

Dlouhé čekání ve Velkém Meziříčí jsme si ukrátili návštěvou obchodu – zajímavé že každý kdo měl údajně hlad vycházel ven s balíčkem čipsů…

Když tak kouknu zpětně, tak musím říci, že se výprava podobala více těm z dřívějších časů – byla náročnější, pracovnější, s tvrdšími podmínkami a tomu jsem rád. Rád jsem velké účasti nováčků a tomu, že vše zvládli. A jsem zvědav a zároveň se těším na zimní tábor, který je už zanedlouho…

Dlouho si jí nevšímal a ona už téměř přestávala doufat. Snad to bylo tím věkovým rozdílem, možná jen zaslepením pro jinou. Po čtyřech letech trpělivého očekávání se však udála věc prazvláštní - z jejího pohledu přímo zlomová - do jejího života vstoupil Tesák.

Stalo se to vcelku nečekaně jeden nedělní podvečer. Kouzlo zimy zapůsobilo a došlo k prvnímu setkání tváří v tvář. Všude kolem spousty sněhu, na nebi se co nevidět vyloupnou první hvězdičky a k tomu ta nádherná hudba. Prostě ideální chvíle na seznámení.

Jiskřička přeskočila, srdce se otevřely a bylo směle ale jemně nakročeno k prvním vzájemným společným chvílím, kdy jeden dýchá pro druhého a na celičkém světě není nic důležitějšího, než být s tím druhým. I dále vše probíhalo jako z filmového plátna, kde jde všechno jakoby podle scénáře a jakoby aktéři tu scénu už dávno znali. No pravda, nevyšlo to přímo ideálně hned napoprvé, ale jedno malé nedopatření bylo jen důvodem k většímu veselí a uvolnění atmosféry.

Ano, tušíte správně. Stalo se to náhle a bez varování - dne 6. února objevil mladý hoch Ventilačku a hned propadl jejímu kouzlu. Nebyl pro ni první, jednalo se již o příspěvěk číslo 3555, ale jedinečný zážitek to rozhodně byl. Čas ukáže, zda se onen vztah rozvine a Tesák časem dostihne nejnáruživějtší přispěvovatele, kteří dokáží pro sebe uzmout i přes desetinu celkového ventilování.

Přejme oboum spoustu dalších šťastných chvil a tolerantní Terezku.

I.den

V pátek 4.2.2005 o pololetních prázdninách jsme ve 14.15 stáli u vlakového nádraží a čekali jsme na autobus směr Fryšava. Jelikož nám přálo počasí, tak jsme byli docela v hojném počtu 14 – VLČATA: Orloj, Fido, Davča, Keny, Červ, Pavlík, Luboš, Zajoch, Martin a JESTŘÁBI: Dosty, Kolombo, Vítek, Budulínek a já Mates.

Býkovi jsme naložili na vozejk lyže a boby. Konečně dorazil autobus a Tkanička s Georgem, Majkí a Klaksonem začali organizovat odjezd na Fryšavu.

Cesta autobusem rychle utekla. Ubytovali jsme se na faře. Po vybalení jsme prozkoumali celou faru. Oblíkli jsme se a šli bobovat na ledové pláně za ves nad kostel. Byl mráz, ale bylo to fajn.

… Při návratu se setmělo a my uviděli zářivé světlo. Byla to hvězdná brána. Z ní vyskákali vojáci. Ti nás zavedli ke generálu Hemondovi. Ten nám řekl, že jsme vstoupili do zakázané oblasti a že rozhodne, co s námi udělá…

K večeři nám Majkí nachystala chleby s paštikou. Nadlábli jsme se a …
… přišel vzkaz od generála Hemonda. Museli jsme mu slíbit, že nikdy neřekneme nic o tom, co jsme viděli.

Pak už byla jen večerka. Ale k neradosti vedoucích jsme hrozně dlouho vykládali a nespali!

II.den

Ráno krásné slunce a 14 stupňů pod nulou uvítalo „nadšené“ skauty na vojenské rozcvičce pod širým nebem. Rozmrzli jsme až u teplého čaje s chlebem namazaným marmeládou. Po snídani bylo ranní slůvko.

…Museli jsme splnit několik úkolů:
* Získat vysílač kódů
* Najít obvaz, lektvar
* Zadat správný kód

Po zadání kódu jsme prošli opět hvězdnou bránou na jinou planetu. Potkali jsme kupce, který měl mít tajemství. O to ho ale okradl Anubis. Prošli jsme tedy zpět. Hledali jsme Dr. Freisrovou, nenašli. Anubis ovládl SG-tým. Museli jsme Anubise dostat na lopatky a získat tajemství. Po usilovném boji jsme ho udolali a dostali jsme truhlu, nesměli jsme ji však otevřít… Konečně jsme našli Dr. Freisrovou a pomohli rozpomenout SG-týmu. Podařilo se…

K obědu jsme měli masíčko se zeleninkou a brambory. Pak jsme odpočívali Po nabrání sil jsme se oblíkli a vyrazili na lyže. Bylo nádherné počasí. Slunce nám ostře pralo do očí, mrazivý vítr šlehal do tváří a my se drali kupředu na Tři studně a zasněženýma pláněma zpět na faru.

…Opět nás navštívil SG-tým. Hvězdnou bránou jsme prošli na planetu, kde jsme měli ukrást goaldům nakadah. Podařilo se. Z nakadahu jsme měli udělat zbraň. Návod jsme museli získat od žen. Museli jsme jim sloužit, připravit večeři – nejhezčí obložený chléb, nakrmit je. Ony nám za to vydaly nakadahové zbraně…

Po zásluhách jsme si dali k večeři hrachovou polívku s chlebem. Každá družina si měla připravit program na večer. Viděli jsme oblíbenou reklamu „Bobiká“, recitaci „Polednice“ a písničky od Kabátů a Ozonů. Pak začala diskotéka. Na písničky pouštěné z kazeťáku jsme tancovali do úplné únavy.

…Ale ještě před půlnocí byla noční hra. Museli jsme zničit Anubisovu loď pomocí nakadahu. Velký třesk – konec Anubise!!!

III.den

Hurá, je neděle, tak není rozcvička a vstává se o hodinu dýl, až v osm. K snídani je tentokrát kakao a chleba.
…Navštívil nás cizí generál a přehrál nám záznam o napadení SG-týmu…

Pak nastalo balení a velký úklid.
…To však přerušil příchod zraněného SG-týmu. Všechny jsme ošetřili a tím pro nás skončila výprava Hvězdná brána…

Škoda, pak už jen pro nás přijeli rodiče a jelo se domů. Bylo to super. Těším se na příště!

Jednak nás přišlo mnohem víc. Byli tu zástupci z celého střediska a v hledišti se objevili i rodiče. Změnou byla i porota, která letos nebyla z řad rodičů, ale přišli dva členové Hordy - Jiří Hubáček a Jana Petrová a třetím porotkyní byla Lenka Kutalová. A v čem se soutěžilo? Z původních pěti disciplín vznikly tři – zpěv, hra na hudební nástroj a malá scéna. Jako první byl zpěv zde byli dva (vlastně tři) závodníci. První vystoupil na pódium Honza Žiga, ale nejspíš vlivem trémy si na žádnou písničku nevzpomněl…

Honzu vystřídaly ve zpěvu berušky Domča a Bája. Abych pravdu řekla, byly úžasné (ostatně jako všichni). Hru na hudební nástroj obstaral Kondýsek. Byl sice sám v této disciplíně, ale o to víc se předvedl. A nakonec malá scéna. Zde bylo soutěžních skupin nejvíce. Pět! První byly berušky a jejich představení jak zapomněly na rozjezdy. Další skupina, opět berušek, měly scénu z Asterixe a Obelixe. A sehnaly si i úžasné kostýmy. Pak následovaly dvě skupiny vlčat. První příběh byla známá Erbenova Polednice a druhé představení mělo název: Nedělej se lepší než jsi.

Poslední skupinou byly skautky. Ty však málem nevystoupily. Protože… Ve scénce měly hrát tři – Bája, Pipi a Eliška, jenže Eliška onemocněla. A tak nastal problém. Kdo bude hrát třetího? Nikomu se do toho moc nechtělo. Nakonec tuto scénku zachránilo vlče Matěj a za pomoci Čegi dali dohromady třetího a tak jsme viděli i poslední scénku tentokrát ze Snowboarďáků…

Pak už jen zbývalo vyhlásit výsledky. A jak jsme dopadli? Všichni byli skvělí a snažili se a tak se udělovala jen první místa.

Je to už více než deset let, kdy k dobrým tradicím oddílu přibyla tradice zimního tábora. Lecos se od té doby změnilo. A tak jsme společně se starým pardem Mikym vzpomínali jak jsme tehdy na Ranč šli pěšky z Jihlavy, jen s batohama, žádný programový náklaďáček. Jak koukali na rozžhavená kamna a poslouchali dech oddílu spícího v jedné místnosti, jak se roveři střídali v kuchyni… Bylo to jiné, to ano, ale co se nemění, že?

Letos jsme šli také kousek pěšky s těžkými batohy, s programovými věcmi přijel sice náklaďáček, každá družina měla svůj pokoj, roveři se ale také občas střídali v kuchyni, prostě 40 lidí zažilo také týden zimního tábora jako jejich starší vrstevníci. A tak si v následujících článcích můžete přečíst podobné střípky zážitků jako mají (snad ještě pořád) Ti, kteří patřili do oddílu dříve a byli jeho duší - a to je důležité pro nás a snad i pro ně.
Tak hezké čtení – snad budete aspoň trochu cítit atmosféru zimních dní prožitých tam na samotě pod Drátníkem na naší krásné Vysočině.

Sobota

Vstříc skautskému dobrodružství jsme vyrazili krásného zimního dne pár chvil po obídku. Měli jsme štěstí a do autobusu jsme se vešli nejen s batožinou, ale i s lyžemi. Po hodince jízdy byl proveden výsadek na zastávce Blatiny. Řetězově jsme vyházeli téměř všechny věci a když bylo vystoupeno i správné osazenstvo, mohli jsme zamávat autobusu.

V té chvíli zakřičela Čita: „Já tam nechala lyžáky za dva litry!“. S vykulenýma očima a s rozhazováním rukou začala stíhat autobus, který se po chvíli začal ztrácet v zatáčkách na horizontu. Nám ostatním zatím nezbylo než trnout hrůzou. Až po několika hodinách a marném alarmováním na dispečinku, jsme se konečně Čity dočkali. A takhle to viděla Čita : „Když mi po pár kilometrech fakt ostrého běhu, došlo, že ten autobus vážně nedohoním, stopla jsem si první projíždějící auto, ukázala řidiči skautskou průkazku, přikázala mu sledovat ten autobus a už to jelo. Řidič byl šťastnou náhodou profík, a tak se nebál řezat zatáčky i na letních gumách rychlostí ne menší než 90 km za hodinu. Po chviličce kratší než pár minut využil řidič vozu příležitosti a nacpal se se svým tmavým bavorákem před autobus. Vyklonila jsem se ze střešního okénka a připlácla svou skautskou průkazku na jedno z bočních okýnek. „Zastavte ten autobus. Zastavte ho!“. Autobusák se snažil odporovat jen krátce, nakonec přece jen zastavil a vydal mi igelitku, po pár výhružkách přidal i ty lyžáky. V té chvíli jsem se mohla rozloučit s řidičem bavoráku a indiánským během se vydat na Blatiny“. Když konečně došla, vyrazili jsme nahoru na chatu.

Hned jak jsme se ubytovali, využili jsme toho, že oddíl zde už měl dovezené sněhové oře, ale neměl nad nimi kontrolu. Popůjčovali jsme si je a začali brázdit silničku vedoucí k našemu stavení. Celé to veselení na saních jsme skončili, až když se k nám začaly plížit obavy, že oddíl už je někde na cestě do kopce a mohl by nás vidět. A možná nám i nabít, neboť jich je vích než nás. Jen co jsme schovali boby už byly dětičky vidět na kopci. Když už byly až u chaty, sebrali jsme odvahu a přivítali je na zimáku. Z toho vítání se pak stala docela hezká tradice…

Po takovém sněhovém blbnutí, dospěl Pudil k názoru, že je čas se zamyslet. Tak jsme si zalezli do našeho, vskutku těsného, příbytku a bavili se o tom, co od zimáku čekáme a tak. Jenže to z nás všech lezlo jako z chlupatých dek a tak bylo dohodnuto, že to každý hodíme na papír. Jako poslední oficiální činnost dnešního táborového dne bylo zvoleno hraní deskových her. Nedošlo sice na Osadníky, ale Carcassone taky není k zahození. A pak už se šlo spát.

Neděle

V pravdě, vstali jsme zase trošku později, a nemyslím si, že by tomu mělo být po zbytek RZT jinak, ale protože byla neděle, nikdo nám nemohl říct, že jsme lemry líný. Vlastně jsme nevstali zas tak dlouho, neboť snídani jsme stihli.

Po snídani, jsme se vydali zkusit štěstí se stavbou Babylónské věže. To je činnost velice podobná stavění mostu přes řeku Kwai. Akorát stavíte z papíru a do výšky místo ze špejlí a do šířky. Času bylo dost avšak při posledních pěti minutách se našemu týmu stalo to co starým Babylóňanům a věž se nám sesypala. Naštěstí nedošlo k tomu zmatení jazyků a tak jsme zachránili, co se dalo. Jak to bylo u druhého týmu se musíte zeptat někoho jiného... My druhý tým jsme problémy s dorozumíváním a dalšími babylóňskými manýry problémy neměli. U nás to bylo spíš podobné té věžičce v Pizze. I když směrem vzhůru věž dělala nějaké záhyby, hlavní bylo, že se velevysoké dílo tyčilo dostatečně stabilně.

V druhém programu jsme vyrazili na lyže. Vlastně jsme chtěli vyrazit zuby Pudilovi, za ten nápad, ale bylo nás málo. Nikdo z nás nemazal, na namazaných lyžích zvládne jet každý, a tak se výstup na Drátník malilinko protáhl. Vlastně na to, že jsme potom nedojeli ani na Samotín, se celý ten výlet protáhl. Hráli jsme totiž i frisby a to rovnou s lyžemi. Rozdělení do týmů proběhlo bleskově, kluci vs. holky, a na to rozdělení taky pánové v průběhu hry doplatili. Byli v zápase rozdrceni přímo drtivou silou a utrpěli drtivou porážku. Nepomohli jim ani podrazy typu přišlapování lyží.

Po odpolední siestě jsme potrápili mozkové závity. Verča, která byla čerstvě přijetá ze skautského sněmu, nám přečetla jakýsi článek a nad tím jsme si pak docela dobře zadebatovali. Ale to nebylo naším pravým cílem. Tím se stalo sestavení dotazníku, který by nám měl, po hození do éteru, ukázat, co si myslí normální lidi o nás skautech. Jestli to jsou hodní troubové nebo cvoci běhající po lese. Značným problémem se stalo zvolení kategorií dotazovaných a pak i samotné psaní otázek. Do svačiny se nám podařilo pár desítek otázek sepsat. Bude ale třeba je proškrtat a upravit, takže se nemusíme obávat, že na kmenovkách nebude, co dělat.

Pak měla mít program Terka, ale ta se potvůrka radši někde zpozdila, a tak jsme šli ven a hráli jsme takové ty blbárny. Jak ulovit želvičku, dřív než se dostane do moře. Hlavně v posledním líhnutí to však vypadalo jako hra, kde je nejhlavnější úkolem stáhnout z Pudila co nejvíce teplého spodního prádla. Následovala ještě odveta ve frisbee a to už jsme byli tak zmrzlí, že jsme šli radši zpátky.

Večer se nesl ve znamení přemýšlení. Ze začátku jsme se snažili přemýšlet na body, ale pak jsme to vzdali. A tady pro příklad, co jsme luštili:Přes cestu lezou tři želvičky. První praví: „Přede mnou ničeho, za mnou želvička.“ Druhá říká: „Přede mnou želvička, za mnou želvička.“ Třetí říká: „Přede mnou želvička, za mnou želvička“. Tak co, víte jak je to možné? My už ano!

Pondělí

Oddíl posunuje noční hry na ráno, my posunujeme budíček na dopoledne. Takže jsme vstávali až kolem osmé hodiny, tak akorát včas na snídani do postele. Bohužel hotelová služba poměrně dost zakotvila a nám nezbylo nic jiného, než si pro ten chleba s česnekovou pomazánkou dojít do jídelny. Hned potom přišel čas na přemýšlení a to rovnou o kmeni, který se už půl roku snažíme udržet v chodu. No, něco málo jsme vymysleli, ale moc toho vážně nebylo, protože jsme celou tu dobu plnili poměrně zvláštní úkoly. Třeba podej hlášení koštěti, či obejmi deset lidí, přemluv dveře, aby se otevřely atd. Nutno podotknout, že jsme si ty úkoly vymysleli sami s nejvyšší mírou škodolibosti, protože se nám řeklo, že jsou pro oddíl. Po skončení jsme se vydali blbnout do sněhu s oddílem. Zaplácali jsme se ve sněhu jako mravenci v sirupu, postavili co nejvyšší stavbu, kterou jsme však v tu ránu zbourali, bobíkovali jsme (jako bobovali na bobech) a dělali pyramidu z lidských těl. George bolí záda ještě teď…zkrátka jsme blbli až do zblbnutí…ug, ug, hu, hu, hu.

Jelikož náš pokoj má dost malá okna a nejde vidět, jestli fičí nebo sněží, tak Pudil po obědě oznámil, že vyrážíme na lyže. Všichni namazali, neboť kdo maže, ten jede, obuli lyžáky a když si Pudil oblékl čepici, mohlo se vyrazit ven. Nikdo nevěřil svým očím a nikdo neslyšel svým uším. Prostě pořádná vánice. My ale nejsme přece žádná béčka, takže i přes nepřízeň počasí jsme na lyže vyrazili. Klaksa statečně prošlapujíc stopu směrem ke Krátké nás tam úspěšně dovedl a Pudil prohlásil, že když už jsme tady, tak projedeme další krásy Vysočiny – tedy na Samotín. Byl to teda pěknej vopruz šlapat po vyhrnuté hladké silnici, když vám to všechno jenom né jede a když si někdo myslí, že narazí na stopu, která však nikde není. Co se však dalo dělat, než nekvákat a kopec vyšlapat. Nad Samotínem jsme se však, podle hesla: „Kdo chce kam, pomozme mu tam“, rozjeli domů. (To bylo docela vzrůšo.)

Celý ten výlet nás tak zmohl, že jsme se pak značnou dobu nemohli skoro vůbec hýbat. Jediné co se těch několik pár hodin hýbalo, byly naše prsty (vlastně většinou jen jednoho člověka), jak cvakaly po klávesnici notebooku. Už dlouho se totiž pokoušíme napsat zpravodajství z RZT.

Někdy v tento večer se k nám připojila i Dajda. Tu jsme úplně poprvé potkali v noci v lese na cestě po svých špatných vlastnostech. K tomu asi nemá cenu se moc vyjadřovat, ale přiznávám se, že po sedmi lístečcích jsem se začla stydět být sama se sebou v lese.

Úterý

V tento den jsme si zahráli na uklizečky a začali řádit se savem. Nejdřív bylo třeba zrodit v hlavičkách nějaké nápady a přenést je na papír a posléze na fólie. Techniky čistění triček však byly různé a někteří žádné fólie nepotřebovali. Třeba Tkanička zvolila po umělecké poradě s Aňou štěteček a Terezka čistila rovnou zmuchlané tričko. (Ale dopadlo skoro nejlépe! Protože ty ostatní jsem zatím neviděla:-).) ( kecá moje bylo hezčí)

Po vydatné svačině jsme opět zůstali v našem skromném příbytku a řešili jsme otázku, co s pralesem o rozloze 100 stromů – skácet nebo ne? Záleželo zcela na naší fantazii a protože někdo zaujal post ochránce, jiný post nenasytného podnikatele, který z mahagonu vyrábí dřevěné čínské hůlky na jedno použití, občas se rozpoutala docela dobrá diskuse. Taková Dajda za výzkumnou lékařskou firmu Gergeho strašila tím, že pokud les celý vykácí, tak určitě umře na rakovinu, protože nebudou žádné prostředky k tomu, aby ho nějaký lék, který se určitě najde v některé z rostlin pralesa, zachránil či dokonce vyléčil na dobro. To se v Georgovi asi hnulo trochu svědomí a rázem se dospělo k dohodě, díky které se sázelo více stromů, než kácelo a ze sta stromů na začátku bylo na konci 107, takže jsme Georgeho docela dobře přemluvili:-). Nicméně Kajmanovi drsné silnice přímo středem pralesa, a to hezky do kříže, aby mohl zásobovat hladové děti, nám ze začátku taky dělaly starosti, ale pak se kluk umoudřil a když viděl, že mu tam ty jeho silnice necháme, tak přestal kácet a jen tiše přihlížel dění.

Po vydatném (mastném) obědě nás čekala první, a myslím že i poslední, bojovka společně s oddílem. Následovalo dlouhé vysvětlování pravidel, které Pudil celé prospal a v průběhu hry, až teda na konci ne, byl nepoužitelný… Sice nám dělalo trochu problémy celou hru pořádně pochopit, musím říct, že i na mě byla dost složitá, ale pak se to rozjelo, já zakotvila v obraně a bylo to. I když celou ústavu chtělo získat jak družstvo červených i modrých, nebylo to vůbec jednoduché. Ono jen lítat v těch 30ti cm měkkého sněhu není nic moc. Husík říkal, že ta hra je fakt skvělá, to když čekal na protivníky v hlavním městě. Prostál tam celou hru, ale říkal, že byla fakt skvělá… moc jsem mu to ale nevěřila. Naštěstí hra skončila a Husík mohl vylézt z hustého porostu smrčků. My jsme byli s hrou taky spokojeni, i když Viky si bohužel těsně před tím umyla vlasy a nemohla ven, tudíž se jí neúčastnila. I když hra se více vydařila naším protivníkům (jako Teo, Pája, Negy atd.), vůbec jsme nesmutnili, protože mi jsme jim alespoň dobyli hlavní město, což oni nám ne. A jelikož a protože cesta zpátky do stavení trvá docela dlouho, tak jsme raději vyrazili na pozdní svačinu a Miky těsně před chatou zjistli, že i když si pořádně zapařil, tak si zavařil, protože službě neřekl, co má udělat na sváču… měl být salát z Číňana, tudíž byly loupáky a jabka.

Po svačině jsme dlouho odpočívali, to víte léta jsou léta. Pudil nám snažil „vnutit“ nějaký prázdninový kurz zaměřený na sebepoznání nebo tak něco. Aby nás namotivoval, ukázal nám asi 800 fotek ze Svatoplukových prutů, kde shodou okolností byl i s Viky a Tkaničkou a tato zábava nám vydržela až do večeře.

Pak jsme náš útulný pokojíček zvelebili tak, aby sme vydrželi koukat 3 hodiny na filmy. Vybrali jsme Český sen a Spalovače mrtvol, který byl na dobrou, bezesnou noc opravdu to pravé. U Českého snu jsme se opravdu hodně nasmáli… např.: když pán dělajíc reklamu tvrdil, že oni v reklamě nikdy nelžou atd.

Po půlnoci jsme mohli zalézt do svých nevyhřátých spacáků a spokojeně bucali. Teda jak kdo. Taková Dajda s Kajmanem šli spát do iglu, asi proto, aby nemusel ráno vstávat tak brzy.

Středa

Dnes nás čekalo poněkud brzké probuzení. Navíc naše předtucha o pozdním vstávání Kajmana se potvrdila, takže nás bylo o jednoho méně. Miky se s námi bohužel musel rozloučit a na nás je, abychom ho pro dnešek zastoupili v kuchyni. Což není vůbec nic jednoduchého, hlavně vstát v 7:00, když obvykle vstáváte před osmou. Zkrátka příště neblbnout a jít po Večerníčku spát.

Některým z nás bylo ještě ke všemu špatně, jak se přejedl chipsů nebo telek apod. Takže když se měl připravovat chleba s margarínem a salámem, nebylo to nic chutnýho. Snídaně však asi všem hodně chutnala.

Jak už sem psala, v kuchyni jsme dneska celý den, takže k svačině nás čekal konečně ten slibovaný salát z Číňana a rohlík. Toho bylo hafo, takže se dojídal ještě před obědem, pak po obědě… Ještě sem zapomněla napsat, že Pudil celé odpoledne zápasil se sójou tak, aby byla vůbec jedlá a použitelná do rizota k obědu. To se mu nakonec podařilo, a i když chutnala jako kari, dala se sníst:-). Kajman se postaral o výbornou zelňačku, kterou nakonec ochucovala Čita, a oddíl si celkem pochutnal (hodnotíme podle zbytků).

Po strávení všech nově příchozích surovin do našich žaludků nás přivítala v kuchyni solidní hromádka nádobí. Georgovi se natolik líbila, že se do ní s vervou pustil a nestačili jsme se divit, jak moc dobře mu to šlo umývat. Dále se vytíralo, vařil se čaj apod. Prostě pořád nějaká opruz práce... Po všech těchto možných úklidech jsme se tak nějako rozpadli – někteří šli pařit Osadníky z Katanu, ale někteří to šli zabořit do postele. Přiblížila se šestnáctá hodina a tak byl čas udělat puding. Ten se povedl velice dobře , jak jinak! Povedl se ale také pěkně připálit (schválně pro lepší chuť :) a tak drhnutí nějakou dobu zabralo. Po sváče jsme si to rozdali v Carcassone. Je to docela zajímavý v tolika lidech. Ale tady na táboře čas moc rychle letí, a tak jsme se ani nenadáli a museli připravovat párky na pečení atd. Dává nám to docela zabrat. Navíc někdo z dívčí části odplul do tmy stavět huculáky (sněhuláky)(na sněhuláky byl špatnej sníh, bobovaly jsme) , takže to byl docela fofr.

Pro další část večera jsme museli jako myšky zůstat v krbovce, protože oddílový programoví nesmí vynechat tzv. „barák“, kdy se stavení změnilo v jeskyni a hlavně na hodně tmavé. Téměř vůbec nic nebylo vidět. Jen občas někdo vykoukl z poza rohu. My jsme se ocitli v improvizované čajovně, a tak jsme do sebe začali lít litry čaje a to byl taky důvod, proč jsme chodili tak často na wc a proč pár z nás utrpělo psychický šok. Ono když na vás v každém tmavém rohu číhá příslušník zaostalého rodu Wendolů (jindy se jim taky říká: ti z pekáče) s pomalovaným ksichtem a obrovským odhodláním vyděsit vás k smrti není snadné překonat bez újmy těch dvacet metrů na záchod.

Mimochodem, taky jsme se snažili udělat takový jako profil kmene. Zkrátka představit se jak veřejnosti, tak zjistit, co si o nás každý z nás myslí. Některá dílka byla opravdu vydařená.
Nikdo z nás nečekal, že to bude trvat skoro tři hodiny, a tak jsme se ani nenadáli a v celkem rychlém čase jsme posbírali nejnutnější věci – teda jen matračky – a vyrazili směr místnost 61 spinkat. Dneska dokonce ani Brouk Pytlík nebyl :-)

Čtvrtek

Ráno jsme začli každý jinak. Někdo se snídaní, někdo s otráveným ksichtem. Já tedy s otráveným ksichtem protože na mě snídaně nezbyla. Asi budu muset vylízat dřív ze spacáku.

První program jsme si rozdělili na dvě části. V té první zbytek kmene uklízel v Krbovně a já s Čitou jsme chystali Yetti sports. V podstatě šlo o tři úkoly. Slalom, hod na cíl a golf. Byly to, jak je naším dobrým zvykem, blbárny ve sněhu. Soutěžilo se na body a nejlepším Yettim se stal Georgie. Ten se teď honosí právem oblékat si každou roverskou akci bílý chlupatý kožich. A taky vyhrál čokoládu, o kterou se samozřejmě podělil, páč není žádný sobec.

V druhým programu jsme se rozhodli vyřešit konečnou otázku kmene. Jedeme dál. Tudíž bylo nutno naplánovat akce, které bychom chtěli dělat. Je toho fakt hodně a měli jsme problém najít nějaký volný termíny. Určitě si ale najdeme čas na picnic v dobovém oblečení a minigolf.

Pak přišel poledňák a v něm nám byly oznámeny pravidla pro hru na třetí program. Třetí program byl poslední ze společných s oddílem. A byla to, jak jinak, bitva. Proměnili jsme se ve Wendoly a vypadli z baráku, abychom ho mohli následně začít dobývat. Po půl hodinovém stepování ve sněhu, když už jsme byli s Teem úplně zmrzlí, vykoukl ze dveří Vojta, podíval se na nás a zavolal: „Už jdou!!!“. A tak jsme šli. Vlítli jsme dovnitř a náš útok se rozbil o barikádu postavenou ze stolů a lavic. Oni nám tu sošku vážně nechtěli dát. Po dvaceti minutách se nám podařilo zatlačit barikádu až k záchodům a vzápětí jsme byli většinou vybití a barikáda se vrátila na původní místo. Po téhle neblahé zkušenosti byl útok veden ze dvou stran. Ale i tak jsme zatím ani nevěděli, kde soška je. Vlastně to bylo úplně na prd a prohrávali jsme. To už se vrchní Wendol Teo naštval a podnikli jsme útok po střeše. Ten se nakonec ukázal jako nejefektivnější a vrchní logistik Arab se nezmohl ani na slabé bů. Soška Matky se tedy vrátila do našich rukou a bylo skoro vyhráno. Zbývalo jen dostat ji ven a utéct co nejdál, aby měl oddíl co dělat o další výpravě. To nám ale bylo zakázáno. Přesunuli jsme se tedy k iglú, že se bude o sošku bojovat tam. Trošku jsme u iglú změnili pravidla, protože k boji na hadrakoule jsme neměli dost štítů, a začli jsme oddíl pokládat na lopatky. V té chvíli se Čitě povedl neopakovatelný kousek a pronesla sošku zase zpátky do baráku. Zavřeli jsme ji na půdu (tu sošku), vytvořili nedobytnou barikádu z matraček a postele a bránili jsme vstup k roverské místnosti zuby nehty. Byli bychom se bránili až do tmy, ale došly nám hadrošky a matrace. Soška tedy putovala zase zpátky do iglú. To už ale byl čas skončit a tak přišlo obvyklé rovnání do řad, tlučení do štítů a nakonec i skoroférovka Bulvaje s naším wendolským šéfem Teem. No a tak to vlastně skončilo, neboť Teo a Tesák se zabili navzájem a my utekli do lesa. Tahle hra byla, hehe, vážně super, spíš od nich pro nás než od PK pro ně, a ještě dlouho na ni budeme vzpomínat a hlavně na ty Kajmanovy hlášky. On totiž chtěl sošku matky vyměnit za našeho Dárt Vejdra a tak dále.

Po skončení bylo nutno vrhnout se na úklid a pak zase na myšlení a vymýšlení o kmeni. Vynořily se už i konkrétní termíny, ale šlo to hodně z tuha, protože akcí je v našem středisku celkem dost a roveři jsou roztrkáni všude možně.

K večeři nám byly poskytnuty zbytky z hostiny u příležitosti uhynutí zachránce oné šošky vikinga Tesáka nebo kdoví jakéto oslavy. Zbytků bylo dost, tak se v jídelně rozproudilo celkem vydařené povídací mecheche.

S usínáním to bylo tuto noc zlé, neboť nás poctil svou noční přítomností Císko a rozhodl se nařezat dřevo alespoň do konce zimy. Pravda, místy chrápat přestal, ale to zase na všechny kašlal, takže ani nemělo cenu zkoušet Brouka Pytlíka. Místo toho jsme pokoukli fotky z letošního zimního a užívali si posledního večera. Ti nejvytrvalejší se rozhodli ještě o půl druhé uskutečnit topinkový mejdan, a tak byl přepad zbytků starého chleba a zásob česneku.

Pátek

Poslední den byl zasvěcen (jak je povinným zvykem) uklízení okupovaných prostor a také hledání svých věcí, které byly za ten týden rozprostřeny po celém stavení.

I když byly tyto činnosti prováděny v naprosto klidovém tempu, zbylo dost času na pár odvet v osadnících a na dolaďění plánů do budoucna. Když byl čas jít na autobus, rozloučili jsme se s oddílem a nechali ho v klidu finišovat změnu stavení do předání možného vzhledu. Doklouzali jsme ten lehký kilometr k autobusové zastávce a nechali se omamovat myšlenkami na horkou vanu a podobné rekreace pro naše zhuntovaná tělíčka.

Tak mám za sebou první rok svého kuchařského učení a na vařečce už tři zářezy. Ten první, nejmenší, za mou premiéru z Tábora, kde mrzlo až hořelo (loňský zimní tábor). Druhý, nejhlubší, z letního tábora Dej si voraz, Miraz ze Zubíku no a ten třetí, nejčerstvější, z letošního vikingského zimáku opět na Blatinách. A tyto tři zářezy už stačily na to, abych pochopil, že kuchař v akci by měl užívat, ostřit a tříbit nejen všechny základní smysly jako zrak, chuť, čich, sluch a hmat, ale i smysly další, jako je smysl pro čistotu, smysl pro množství, smysl pro přesné vyjadřování a v neposlední řadě i smysl pro čas. O kuchařské smyslnosti vám více prozradím jindy, dnes ji zmiňuji jen proto, abych ospravedlnil mou začátečnickou chybu, kdy jsem na konec prvního dílu vyprávění ze života kuchaře uvedl: „Zítra díl druhý: Hodina mezi snídaní a večeří ve kterém se podělím o mé první zkušenosti z místa činu.“ Rok se s rokem sešel a druhý díl je tu, vidíte, tenkrát jsem jako „kuchařská nula“ projevil nulový smysl pro čas a servírování článku odhadl na 360krát kratší dobu než ve skutečnosti byla (nebojte – v kuchyni se pohybuji v jiných intervalech) na druhou stranu už na sobě pozoruji, že život v kuchyni nese své ovoce, což jsem už vlastně zúročil, když sem slíbil, že o kuchařské smyslnosti vám povyprávím "jindy" a zúročím ji i teď, takže přijměte jako omluvu za prodlení mezi prvním a druhým dílem výborný vanilkový pudink s kousky čokolády „Milena“, který vám uvařím. Někdy :-) Právě teď však přijměte pozvání do útulné kuchyně stavení na Blatinách, kde asi většinou vaří „horolezci sobě“, ale o jarních prázdninách zde sobě vařil skautský oddíl Naděje a na jeden den ji půjčil i roverskému kmeni Nocon.

Za okny je tmavomodrej svět, za chvíli ušpiníme první lžíci, talíř, hrnek, hodinky odpípali šestou, svítá, je před snídaní.
Takže zaprvé vzbudit službu, zadruhé vzbudit v službě pocit, že práce nesmrdí nýbrž šlechtí, ale že je mně v zásadě jedno, zda budou po šichtě smradlavější nebo šlechetnější, hlavně když odvedou svou práci dobře, no a zatřetí nasadit bílou kuchařskou čepici.
Kdyby bylo úkolem táborového šéfkuchaře pouze obstarat potraviny a připravit z nich všechny chody jídelníčku, který naplánoval, jistě by to byla role zodpovědná a záslužná, ale časem bych asi díky ní lépe pochopil slovo stereotyp, jenže je tu prvek, který šéfkuchaření v táborové kuchyni posouvá na úroveň adrenalinového sportu, strategické bitvy, diplomatického vyjednávání, cesty ke svaté trpělivosti, super zábavné show i odpykávání trestu v nápravném zařízení. Tím prvkem je SLUŽBA – vybraní pomocníci z oddílu, to oni mají pro oddíl připravit všechy chody jídelníčku, který kuchař naplánoval, z potravin, které obstaral. No a pravda je jak kdy, jak kde, někdy má služba den a oběd by byl i kdybych já tam nebyl (zde dovolte vzpomenout na kousek šikovné Čity, která si dovolila na letním táboře uvařit nejlepší jídlo tábora v den, kdy jsem do kuchyně ani nepách, což udělala určitě schválně, aby kuchaře dostala do nějaké schízy a vážně ohrozila jeho sebevědomí :-)) no a někdy by oběd byl, kdyby tam služba nebyla.
Letos bylo počínání ve službě na zimáku počítáno do únorové „extreme expedition“ takže sem služebnictvo pozoroval bedlivěji a dělal si poznámky:

BEDNA VÍTĚZŮ – medaile na mistrovství oddílu ve službě v kuchyni, bych za ty první tři dny pověsil na krk Nice, Fildovi a Marťovi (Bany junior, jako) Práce se nebáli, snažili se, v kuchyni jsou šikovní a do lecčeho se pustili sami od sebe, což je chutné. Navíc když se u toho tváří požitkářsky jako Filda při přípravě cibulky na špenát, je radost vařit, takže gratuluji a děkuji.

BORŮVKOVEJ ČAJ – první večer jsem vzal do kuchyně staré páky, večeře byla typu „polévko z pytle ven“ takže jsem neočekával žádný vzrůšo. Ale sotva Pidi, Čegi, Albi a Bany překročili práh kuchyně vyvedli mne z omylu a vyšňupali pytlík borůvkového čaje, Bany se pochlubil, že ve škole při vaření byl vyhlášen největším bordelářem, Pidi vypráví vtipy a bojuje s krájením chleba. U třetího krajíce už poznala že někde je chyba a nahlas si postěžuje, že jí to jako vůbec nejde. Bany pohotově provokuje „a neřežeš to druhou stranou, blondýnko?“ Než sem se stačil Pidi zastat, vzala my vítr z plachet slovy „ A jó“

POSLUŠNOST NA SLOVO – Bůh prý trestá v zásadě dvěma způsoby, buď ti nedá oč ho žádáš a nebo ti to dá. Služba trestá kuchaře v zásadě dvěma způsoby, buď neudělá co jí řekne a nebo to udělá. Bany je na to specialista. Dostal za úkol vypláchnout várnici na čaj, když hlásil že hotovo, chystal sem se do ní přelít hrnec horkého čaje, ouha várnice je plná vody, kouknu nechápavě na Banyho a ten mi bezelstně vysvětlí, že sem mu přece řekl ať do ní napustí vodu a vypláchne ji, o vypouštění vody řeč nebyla. Nepoučen jsem ho poslal pro „kuličky“ do hrachovky, úkol splnil, přinesl je, ale bylo třeba upřesnit, že jsem tím myslel nejen ten jeden pytlík, ale i ten druhý, třetí a dokonce i ten čtvrtý, prostě všechny. Vojta je taky poslušnej a když sem ho zaúkoloval rozdělením strouhaného sýra do pórkové polévky slovy: „půlku zamíchej do jednoho hrnce a druhou do druhého“ stalo se mi osudným, že jsem opomenul skutečnost, že na plotně je druhý hrnec v pořadí se zbytkem včerejší čočkovky a druhá část pórkovky byla až v hrnci třetím. Nejkouzelnější byl ale Pusík při zapalování plynové trouby. „Otevřeš ji, pustíš plyn, zapálíš sirku a hodíš ji tam“ a tak se i stalo, naštěstí trouba nebyla konstruována dle Husíkových představ a druhou sirku musel hodit ne jen volně do trouby, ale do otvoru vedoucího k hořáku.

ZAPALUJI, ZAPALUJEŠ, ZAPALUJEME – Někteří skauti věří, že oheň hoří dolů, nejdřív chytnou silnější polínka a od nich pak noviny, které jsou někde pod nimi. Ale jejich víra není dosti silná, poněvadž se jim to zatím nepodařilo, i když to zkouší stále znovu a znovu. V neděli podpalovala Meli. 6:50 – „Miky, já zatopím v kamnech“ „Ještě je moc brzy, oheň budem potřebovat až v deset“ 7:50 – „Tak já už zatopím“ „Ne“ 8:50 „Můžu už teda zatopit“ „Ještě je brzy“ 9:45 „Meli, je to tady, můžeš zatopit“ a tu mě Měli zaskočí otázkou „A Miky, kde je mám zatopit?“ nakonec jsme se domluvili, že nejlepší místo je hned za dvířkama, který nejsou od trouby ani od zásobníků na dřevo. 9:50 „To vůbec nejde, zatopte někdo“ No nakonec všechno dobře dopadlo, zjistil sem, že Měli slova „to nejde“ používá jako zaklínadlo, vždycky když to řekla, tak to najednou začalo jít. I kamna si dala říct, Meli a pepo jim domluvily.

MOTIVACE – Muži se musí umět motivovat. A o tom to je. To byste koukali jak malej Vojta umejval a zametal a utíral a řezal a sekal skoro najednou, s vidinou toho, že když bude kuchyň v cajku, bude moci na další program - bitku se štíty.

VETŘELEC – Jack byl v kuchyni vždycky dost dobrej, ale na zimáku neměl prostě svůj den, zarazilo mě to, a tak sem pátral po příčině. Nakonec sem se tu krutou pravdu dozvěděl, po Jackovi de vetřelec, proto musí chodit furt dokola, střílet z koštěte a nepozorovaně se plížit po chodbách. Já to naprosto chápu, škoda jen, že to nepochopil i ten tvrdej tvaroh, kterej měl Jack nastrouhat. Prej mu to trvalo tak dlouho proto, že ze struhadla se nedá střílet. No ještě toho trochu.

TISKACÍ vs. PSACÍ - Mezi nepsaná kuchyňská pravidla po zimáku dopíšu toto: Oficiálním typem písma kuchyně jest písmo tiskací. Kdyby tam bylo už před zimákem, nehledal by Filda půl hodiny 10 párků do pórkové polévky. Jó když ona Mako píše „O“ jako „A“. A nebo to byla Moka? :-)

Myslím, že dnešní porce kuchařiny už by stačila, pro většinu holek z oddílu je stejně asi k nedojedení.To mně připomíná, že kuchyň pře de mnou ukrývá ještě mnohá tajemství, třeba právě holčičí porce, zajímalo by mne v čem se liší od té pro křečka, co se množství týče. A nebo jak stihnout uvařit bramborový knedlíky včas? Až je vypátrám, rád vám je naservíruju, ale teď už opravdu končím. Vždyť za okny už je noc tmavá jak připálená topinka, služba právě umyla poslední lžíci, talíř, hrnek, je po večeři.

Na začátek o účasti – musím říct, že byla docela slušná na to, že se jedná o Vlčinec. Kromě Jestřábů, kteří tuto akci nějakým záhadným způsobem zasklili, přišlo jak od Havranů a Káňat přes polovinu členů.

Dnešní vlčinec měl na starosti George.
Po příchodu a prolítání jsme si sesedli do kroužku a George začal povídat o další věcech, které by vlčata měla znát do nováčkovské zkoušky – dnes to byl zákon a heslo vlčat. Po výkladu se dostal ke slovu i Šerif, který se za námi přišel podívat. Měl připravenou dost zajímavou přednášku o jednom druhu lodi.

Po přednášce přišla na řadu Georgova hra – děti si sedly do kroužku a vždy ob jednoho si ten, na kterého přišla řada, zavázal oči. Takto, když měly děti na přeskáčku zavázané oči, přišly na řadu klíče. Ti bez šátku si museli klíče předat až na začátek kruhu a ti, co měli zavázané oči je museli chytat, ale máchnout rukou mohli jen jednou. Byl na ně docela zajímavý pohled :-)

Po této hře přišla na řadu Viky s vyhlášením bodování pro tento měsíc – výsledky byly docela překvapivé. Potom jsme se už jenom honili a odešli spokojeně do svých domovů – teda jak kdo :-)

Na konec přidávám pár fotek. Omlouvám se za zhoršenou kvalitu (focení mi ještě moc nejde).

Tak vzhůru do prohlížení módních trendů v našem středisku! :-)

Zatím se nám sešly článek od Xíka a související pojednání od Piškota a Tea. Naleznete je pod fotkami.

Organizační přípravy nebyly nijak strašlivé, o jízdenky na autobus se nám postaral Merf ze zahraničního odboru, (za což mu patří náš velký) dík, takže mi zbývalo jen vyhnat chřipku která mě napadla ausgerechnet pět dní před odjezdem, sbalit batožinu a vyrazit na autobus. No dobře zas tak úplně jednoduché to nebylo, před odjezdem jsme musel nastudovat docela rozsáhlé materiály v angličtině abych na konferenci v obraze, ale nutno říct, že to byly dokumenty poměrně zajímavé.

První milé zjištění mě čekalo hned na při nastupování, kdy jsem zjistil, že v celém autobusu pojede pouze jedenáct lidí, tudíž o nějakém mačkání asi nemůže být řeč. Upřímně se přiznávám, že v tomhle případě zvítězilo sobecké pohodlí před ekologickým aspektem nenaplněného autobusu, nicméně představa, že budu mít nasoukat svých bezmála 190 centimetrů na jedno sedadlo, byla pro mě vážně děsivá. V Plzni pak přistoupila i toužebně vyhlížená Malina, která se po nutné vzájemné výměně několika impertinencí stočila jako kobra na sedačku a odebrala se do říše snů. Řidiči se nám snažili zpříjemnit cestu třetím dílem Jurského parku, na který jsem se díval skutečně jenom proto, že nejsem zvyklý chodit spát před půlnoci a upřímně řečeno – bylo to opravdu blbé.

Ráno nás zastihlo notně pomačkané již za hranicemi sladké Francie a těsně po deváté se naše dvojčlenná výprava vykolébala z autobusu v Paříži. Čas, který nám zbýval do odjezdu dalšího autobusu, jsme se rozhodli strávit běháním po památkách a Malina mě mírně iritovala svojí potřebou fotit každej patník. Vzhledem k tomu, že francouzští dopravci neměli v den našeho příjezdu nic lepšího na práci než stávkovat a vlaky jezdily v podobných intervalech jako sobí spřežení na Aljašce, byl závěr naší cesty mírně adrenalinový a k autobusu který nás měl odvézt do místa konference, jsme se dořítili tři minuty před odjezdem. V autobusu už sedělo pár lidí, nicméně všichni byli tak ztahaní, že buď spali, nebo se tupě dívali z okna.

Po příjezdu do Jambville (kde se konference odehrávala) jsme zůstali omráčeně stát nad obrovskou budovou zámku, jenže to už nás organizátoři ubytovali v našich pokojích a my měli konečně čas si trochu vydechnout. Konečně jsme se také potkali s Permoníkem, který se jako člen organizačního týmu dopravil na místo o den dřív. Po celé cestovní anabázi jsme byli opravdu zralí na postel, ale jelikož jsme národ zvědavý, vypravili jsme se po krátké přestávce na průzkum zámeckých pozemků a přilehlé vesnice. Tam jsme se také potkali s Iry, Finy a nenápadným starším chlapíkem jménem Fosi, ze kterého se nakonec vyklubalo velké zvíře afrického skautingu. I když jsme si to asi ještě neuvědomovali, velké seznamování začalo a pokračovalo vlastně celý zbytek dne, ať už při večeři, která byla mírně řečeno opulentní (pro neznalé je to jiný způsob jak říct, že to byla opravdová žranice), nebo při následných icebrakerech, či po nich v zámecké taverně.

Pátek, den následující, začal už poměrně pracovně, kdy jsme se po rozdělení do týmů pokoušeli najít napříč celou Evropou prvky programu, které napomáhají jeho úspěchu a naopak i ty, které program spolehlivě potopí. Spíš než o reálnou práci s nějakými zásadními výstupy, šlo o to, abychom se v našem týmu naučili pracovat a komunikovat a řeknu vám, když se má domluvit deset lidí, z nichž každý mluví jiným jazykem, není to žádný buhehe, jak by řekl kolega Rychlonožka. Angličtinou sice vládli všichni, ale ne každý na stejné urovni, takže i vysvětlování vlastních postojů tak, aby je ostatní pochopili, bylo docela „makačka na bednu“. Odpoledne jsme potom vyrazili do Paříže, kde jsme si střihli okružní běh po památkách zpestřený hrou, kterou nám připravil plánovací tým. Nezapomenutelnou byla pak zpáteční cesta autobusem, kde se do zadní části stroje slezla snad polovina veškerého osazenstva a cestu jsme strávili hulákajíc písně národní i nadnárodní.

V průběhu večera jsme se ještě dozvěděli hromadu informací o evropském roverském setkání Roverway (www.roverway.it), na které by se v polovině srpna 2006 mělo do Firenze v Itálii sjet tak 5000 roverů z celé Evropy. Ústředním tématem celého setkání je renesance a vzhledem k tomu, že je Itálie vlastně co by kamenem dohodil a za další měsíc došel, pevně věřím, že se tam za rok potkám i s Vámi.

Po večeři nás pak čekal mezinárodní večer, na který si jednotlivé výpravy měly přinést vzorky jídel typických pro každou zemi. K vidění tak byly třeba portugalské sýry, irský losos, švédské karboše (nebo jak to nazvat), islandská sušená ryba a pochopitelně i lázeňské oplatky. Největší rozruch však nepochybně vzbudila švédská nakládaná ryba, která zapáchala tak ohavně, že to i dlouholetého kontrolora pořádku na skautských táborech, jako jsem já, vyvedlo z rovnováhy. Za zoufalého pokřiku všech účastníků „Sweden – burry the poor fish“ (Švédsko, pohřběte tu ubohou rybu) byli naši severští bratři nemilosrdně vykázáni z místnosti i se svojí národní pochoutkou. Spát jsme šli opět tak pozdě, že jsem se raději ani nekoukal na hodinky.

Sobota pak byla tak pracovní, až se všem z uší kouřilo. Na programu bylo vytvoření „Europian Rover Framework“, tedy jakési mezinárodní kuchařky, kterou by se mohli roveři inspirovat, pokud nebudou vědět kudy kam. Práce opět probíhala v týmech a na konci dne si každý z týmů připravil prezentaci toho, k čemu se v jednotlivých skupinách dobrali. Netroufnu si posoudit do jaké míry jsme byli úspěšní, či ne, co vím ale jistě je, že zazněla celá řada zajímavých nápadů, na které jsme nemohli přijít jinde, než v tak různorodém „mezinárodním mixu“. Nutnost předat a vysvětlit svoje myšlenky v jazyce který není jazykem rodným, nutila všechny k maximální efektivnosti a tudíž se nekonal žádný „verbální exibicionismus“, se kterým se občas asi všichni potkáváme. Aby nám z takového množství intelektuálně náročné práce nehráblo, probíhaly o přestávkách krátké herní programy, z nichž největší úspěch slavilo česko-slovenské HUTUTU.

Po skončení pracovních programů se pak všichni cítili jako vymačkaný citrón, ale tradičně výborná večeře a vidina závěrečného večera vlila všem do žil novou sílu. Tenhle večer byl opravdu ze všech nejvydařenější, snad proto, že si všichni uvědomovali, že druhý den už pojedeme domů. Vzduch rozechvívaly španělské a italské rytmy, došlo i na klasické týmové blbárny, Irové servírovali irskou kávu a poslední opozdilci, mezi něž jsem shodou okolností také patřil, zalezli do pelechů až hodně po čtvrté hodině. Ráno už probíhalo smutně – i když byly na programu prezentace programů, které jsou v jednotlivých zemích úspěšné, lidé se postupně vytráceli až nás chvíli po obědě zůstalo na zámku opravdu jen pár. Malý trénink ve frisbee pomohl sice zahnat chmury, ale co naplat, byl to den loučení.

Do Paříže jsme se ještě dopravili v bandě asi devíti lidí, ale v metru jsme si nakonec museli naposledy zamávat a vyrazit na náš autobus. S Malinou jsme víceméně došli k rozhodnutí, že dokud budeme mluvit anglicky, celé Jambville pro nás ještě neskončilo, takže nám angličtina k velkému pobavení spolucestujících vydržela až do Plzně, kde mě Malina opustila. Teprve, když jsem opět vystoupil z autobusu a když jsem zjistil, že se mi mailová schránka plní vzkazy od lidí, které jsem ještě před pár dny neznal, mi konečně došlo, že je konec. Jenže vždycky když něco končí, něco jiného začíná.

Co mi tedy celé roverské setkání přineslo? Na prvním místě jsou pro mě nepochybně lidé – možná že jsou tři dny málo k tomu, abych mohl poznat lidi pořádně, ale jsem si víc než jistý, že jsem v Jambville získal pár nových přátel v tom nejlepším slova smyslu. Dalším kladem je pak nepochybně zjištění, že skauting jde opravdu celým světem – je jedno jestli jste z Finska, Slovenska či Estonska, roveři Vám budou rozumět a bude si o čem povídat. Jsme prostě stejná krevní skupina. Nesmím ani zapomenout na to proč jsme do Jambville jeli, tedy na evropský roverský program a pevně věřím, že za námi zůstal pořádný kus práce. Možná bude ještě chvíli trvat, než začne nést to správné ovoce, ale opravdu věřím, že ten čas přijde. No a byl bych určitě nezdvořilý k našim hostitelům, kdybych zapomněl na péči s kterou se nám věnovali a nezmínil především jejich kuchyň. Byla jedním slovem báječná, dvěma slovy báječně báječná.

Těch vzpomínek je pochopitelně mnohem víc, možná bych měl zmínit třeba to, jak Malina demolovala autobus, nebo jak jsem já omylem zahájil válku mezi Španělskem a Katalánskem, ale to bychom tu byli nejmíň do večera. Na závěr se tedy snad sluší říct tohle - Rovering je výzva a až k Vám nějaká taková výzva přijde, určitě po ní skočte, nebudete litovat stejně tak, jako teď nelituju já.

No, a jak už to bývá, za tímto učelem jsme se sešli v klubovně. No, na první pohled to bylo velice jednoduché - prostě nakupovat. Ale my jsme neměli samozřejmě dost peněž, tak nás musel sponzorovat Wolf. Jenže on (nevím, jestli peníze neměl, nebo nám to jen chtěl znesnadnit :-)) nám nedal peníze, ale zlaté cihličky. Ty jsme museli v bankách vyměňovat za peníze a dávat pozor, aby nás náhodou nespatřila a neoškubala ňáká jiná družina. No, a již za peníze jsme mohli nakupovat výbavičku. Jak si vedly jiné družiny nevíme, popíšeme teda jen naše zážitky - myslím, že si vytvoříte dostatečný obrázek o téhle hře.

Když jsme si uložily svoje zlaté cihličky do úkrytu, jednu jsme popadly a makaly do banky. Tam jsme si za ni vzaly 1020 dolarů a vydaly se k železářství koupit lopatu a krumpáč se sekerou. V půlce náměstí jsme narazily na rysy. Okrást jsme je mohly jenom tak, že bysme na vzdálenost kratší padesát metrů řekly jejich jméno dřív než oni naše.

Jenomže oni si nás všimli asi ve stejnou chvíli, jak my jich, takže se po celém náměstí ozývalo : ,,Rysi, rysi, rysi..." , ,,Nene-Lišky, lišky, lišky. lišky. lišky..." No, lidi kolem vypadali kapánek vyděšeně :-) Takto podobně probíhala celá hra - doběhnout do banky, obíhat obchody a dávat pozor na ostatní družiny a na Tesáka s Mírou, kteří nás mohli okrást stejným způsobem. Když už nám zbývalo jen koupit psí spřežení ve zverimexu, utíkaly jsme po ulici se skoro posledními penězi a v tom jsem uviděla na zemi za kontejnerem na plasty něco tmavýho a krčícího se. Tesáááák! Všichni začali ječet a po podrobnější prohlídce jsme zjistili, že nejde o Tesáka, nýbrž o pytel s odpadky o stejné barvě, jako Tesákova bunda:-) Takže promiň, Tesáku... Doběhly jsme ke zverimexu a vtom... Jsme slyšely, jak se něco hýbe za hromadou sněhu. Všichni na okamžik ztuhli a potom: ,aaaaaaaaaaaaaa, Tesááááááááááákkkk!" Vhrly jsme se za hromadu a odtamtud vyjela taková malá holčička na bobech a zírala na nás s nevěřícím výrazem... Koupily jsme psíky a utíkaly jsme za babičkou s deštníkem, aby jsme jí ukázali povolení na vplutí do přístavu a všechnu výstroj. No, a pak byl konec a my jsme šly zpátky do klubovny, kde jsme měly psát tenhle článek.

No, shrnutím - podle nás je docela zázrak, že tentokrát na nás nikdo nezavolal policii a doufáme, že ta malá holčička nebyla moc v šoku...