Středisková rada Junáka Bílý štít chronologicky popsala ve svém článku, jak naše junácké středisko přichází již počtvrté o svůj majetek. Chci k tomu dodat několik skutečností, které zřejmě nejsou známy celé novoměstské veřejnosti. Paní Mgr. Marie Mertlíková, vedoucí Pionýrské skupiny, byla rovněž k účasti na diskusi redakcí zvána, ale účast striktně odmítla, zúčastil se zástupce Ústředí Pionýru Mgr. Bělohlávek.

Chatu si paní Mertlíková vynutila za pomoci politického nátlaku, jak lze doložit, a také tvrzení, že ji nutně potřebuje jako klubovnu pro děti Pionýru. K tomu ale nikdy nedošlo a po dohotovení oprav místními podniky byla využívána pouze jako soukromý objekt pro různé večírky. Dokonce byla uváděna v obchodní "Anonci" a pronajímána soukromníkům. Na telefonistický dotaz pana redaktora Primy, jak chatu využívali ale odpověděla, že ji nemohli využívat, poněvadž nebyla dohotovena, což se od pravdy podstatně liší.

Mgr. Bělohlávek v diskusi operoval tím, že Pionýrská organizace již třikrát vyhrála soudní spor o chatu, ale již se nezmínil o tom, že ve všech těchto sporech byla hospodářská smlouva mezi TJ (jednající v našem zájmu) a Pionýrskou oraganizací prohlášena za neplatnou. Pionýrská organizace, vlastně paní Mertlíková, může tvrdit, že jedná v dobré víře, že je majitelem chaty. My, starší skauti - pamětníci - se budeme dále domáhat toho, co nám dle norem slušnosti spravedlivě náleží, když už se nám jako naschvál podařilo překonat statistický věk dožití a navíc nás zatím nepostihla Alzheimerova choroba, takže si vše pamatujeme a můžeme to doložit.

Dále se chci obrátit na Mgr. Bělohlávka s dotazem, co tím mínil, že ve sporu hrají roli velmi osobní vazby - nikdo z nás žádné nemáme, ani nyní jako příslušníci vlivné politické skupiny, ani za minulého režimu nebyl nikdo z nás registrován v seznamech STB. Jediné vazby máme ke skautskému hnutí a našim předchůdcům a spolupracovníkům, kteří již, bohužel, nejsou mezi námi a kteří se zde o rozvoj skautingu nejvíce zasloužili.

Rovněž prohlašuji - přes tvrzení Mgr. Bělohlávka - že nám 2. Pionýrská skupina generála Svobody, vedená paní Mertlíkovou, vůbec žádný majetek nevrátila a ona se nesmí divit, "že skauti mají vždycky moc řečí", jak prohlásila. Máme plné právo je mít, chatu prokazatelně postavili skauti, dospělí i děti. Ne jako weekend-house na kšeft, ale zase pro děti. Pro nás je Mercedeska nejen pouhou nemovitostí, ale hlavně symbolem práce mnoha vzácných a obětavých lidí - nejen pro skauty, ale pro děti a mláděž vůbec a s ohledem na jejich památku mi nutnost tohoto handrkování připadá jako jejich urážka.

Na závěr chci i tady připomenout, že za uplynulých 15 let mohlo chatu využívat více jak čtyřicet tisíc dětí na schůzky, několikadenní výlety i prázdninové táborové pobyty pro více než sto dětí, které jsou registrovány u nás i pro skauty odjinud. Na otázku, kolik má členů Pionýr i se svými přidruženými spolky odpověděla paní Mertlíkova Primě, že dvacet dva.

MUDr. Marta Látalová
členka čestného Svojsíkova oddílu a klubu Old skautů.

Asi všichni ví, jak Malá ulička před naší klubovnou teď vypadá, proto byl odjezd přesunut na parkoviště u Billy. Naložit věci do dodávky, rozloučit se s rodiči a vyrazit na kolech směr starý dobrý Zubík. Cesta kupodivu bez problémů, i když to, že musíme udržovat pořádné rozestupy, se opakovalo asi milionkrát.

Zubík nás uvítal vysokou travou a lesním klidem. Uprostřed louky už čekal valník s podsadami a protože předpověď počasí nebyla moc příznivá, museli jsme se snažit, ať se máme před těmi přívalovými dešti kam schovat.

Pracovalo se při šíleném vedru, ale tábor rostl rychle, takže chvíle, kdy se rozhoduje o tom, kdo kde a hlavně s kým bude bydlet, přišla záhy po poledni. Rozhodli jsme se být mírní a pro začátek povolit bydlení dle představ členů, ale s varováním že pokud to nebude klapat dojde k radikálním změnám. Prozatím si tedy oddechla Bája s Pipi a Maky s Čegi.

Hned po nastěhování bylo rozhodnuto o výjezdu na koupání – což bylo naprosto super. Jen Xík musela zůstat v táboře, protože si šikovně stoupla na hřebík, aby nemusela pracovat :).
Po návratu a zbaštění melounů se pokračovalo v dodělávkách, hlavně latrýna už byla urgentní.

Hlavní stavitel Císko a Adam na ni byli náležitě hrdí a tak jsem přemýšlel jak jim nějak diplomaticky vytknout hrubé nedostatky stavby. Zrovna se o tom bavím s Mikym, když přijde Adam a první co řekne: „Tak co? Dost dobrý, ne? To se nám to s Císim podařilo.“ Opatrně se tedy ptám: „Co tady ta díra (v podstatě z kuchyně vidíte kdo na latrýně sedí), myslíš že holkám nebude vadit?“
Adam: „Ne, proč? Aspoň tam mají světlo. Holky! Bude vám to vadit? Jak jo? Proč? Hm, holky. OK, my to tedy zaděláme.“
„Proč kluci nemají čelní stěnu?“
„To je latrýna s posezením "na zahrádce“ – prostě výhled do kraje“
„Aha. A co zařízení pro malou potřebu pro kluky – jak jsem vám říkal.“
„My jsme se shodli že je to zbytečný, můžeme chodit kamkoliv do lesa. Máme teda něco předělávat?“
„Jo, tu latrýnu.“

Takhle nějak probíhá stavění tábora.

Večer se začalo slušně zatahovat a přišly varovné zprávy, kde všude padají stromy, tak jsme radši upřesnili evakuační plán a pak se šli s PK podívat na louku na bleskové divadlo.
Oddíl už byl zalezlý ve stanech, ale bouřka nakonec tak hrozná nebyla – naštěstí. A všichni usnuli spokojení, že nemusí být na hlídce.

Ale budu vás ještě chvilku napínat :).

Ranní teploty opět trhaly rekordy, tentokrát pouhé 4 stupně. Tábor spal do půl deváté a všichni byli náramně překvapení jak skvěle se vyspali – to už víte.

První program byl tedy značně zkrácen. Ale i přesto jsme stihli soud. No, není to úplně pravda. Spíš byl oddíl přivlečen před soud strážci Atlantidy. Obvinění znělo jasně – kradou předměty související s Atlantidou a snaží se ji zničit. Oddíl měl sice trochu "štěstí", že je hájil nejlepší právník pana Wolfa, o jakous takous obhajobu se pokoušel i Laky. Ale výsledkem bylo uvěznění, odejmutí hodinek a jakýchkoliv přístrojů ukazujících čas. Dále byly nucené práce – za dozoru bachařů se stahovalo dřevo, jedlo se atd. Ale nakonec, po radě jednoho spoluvězně, se podařil útěk – disciplína do EZ (expediční zkoušky jednotlivců) – běh se zavázanýma rukama. Zbytek času do oběda tráví každý jak chce – objevují se tu i Osadníci – prostě se relaxuje.

Odpoledne, kterému jsem už byl přítomen bylo také hlavně pracovní. Jen Tesák obsadil část programu s lehkou běhací hrou. Jinak dřevo, dřevo, dřevo – nač taková spousta dřeva? – napadlo jediného Ludvu – to přece za 4dny nemůžeme spotřebovat.
„Jistě že můžeme….“

Večer nás navštívil Pepa, Šerif, Duo, Mimčo a Klakson. Hlavním důvodem bylo si vytipovat budoucí pomocníky pro vedení vlčat a světlušek. Určitě nepřijeli na Mikyho a Ániny výborné palačinky (uf a je to, marně jsem přemýšlel kam zmínku o skvělé večeři vložit :)).

Šerif pronesl pár slov na nástupu, pochválil nováčky za úspěšné složení nováčkovských zkoušek a za složení slibu. Konečně jsme také mohli rozdat hnědé šátky, které dorazily poštou se zpožděním. Všichni z něj byli nadšení a Vojtu jsme z kroje pomalu nemohli zesvlíct – promenádoval se po táborovém náměstíčku a pořád se prohlížel :).

Pátý program bylo osobní volno, takže kluci ve stanu vyvolávali duchy, někdo pospával, jiný vykecával v jídelně – pomalu se šeřilo……. a vedení stále někde pobíhalo a něco chystalo……


Všichni už jsou ve stanech, chystají se ke spánku, když v tom zaškrábe na plachtu rover a tichým hlasem pronese: „Vezměte si šátek, oblečte se a v tichosti vyjděte ven.“
Potom s nebožákem chodí cik cak po tábořišti a až úplně ztratí orientaci, tak je posazen do týpí – roverů je tady naštěstí dost, dorazil Piškot, Tesis a Zůza, takže ještě pár lidí a je nás skoro jako oddílu. Vše rychle utíká a tábor je za chvilku prázdný, ale vměstnaný v pohodlném týpí. Oči jsou zavázany šátkem, hraje příjemná hudba a kolem sebe je cítit ostatní členy oddílu a silný tikot hodin. Do toho se z dálky ozve Tesákův hlas – klidný a vyrovnaný – nekompromisně vysvětluje situaci: Prošli jsme branou času, jsme konečně v Atlantidě – ale atlantské dny jsou úplně jiné než naše. Je totiž právě ráno, za chvilku zazní venku chorál, který je zde jakýmsi budíčkem. A také že jo – množství hlasů harmonicky zní do noci – tedy teď už vlastně do rána a šátky padají z očí – všude kolem spousta zářivých hvězd – na oblečení, zemi, plachtě týpí – krásná podívaná – vítejte v Atlantidě.

A konec romantiky – je ráno, takže na rozcvičku. Running Bob – odběhl sám, nikdomu se nechce po „ránu“ běhat. Roman Šťastný blahořečí Pepovi, že má alespoň jednoho cvičence – uprostřed svíček rozmístěných na zemi. Zato Kamila má plno. „Zvyšuji“ svou vůdcovskou popularitu, že vyzvedávám z rozcvičky ty, kteří se odpoledne necítili dobře a odveluji je do stanu. Nadávek, kterých se mi za to dostává si nevšímám – no spíš je hlavně neslyším. Ale přesvědčit někoho, že když má zvýšenou teplotu, že půjde do stanu začíná být čím dál větším problémem, ukrajující značnou část trpělivosti…… No a tak Xík, Maky a Bája mizí ve stanu.

Ostatní přichází z rozcvičky, snídají za svitu lamp, svíček a náměstíčko máme osvětlené velkou halogenovou lampou – atlantské dny jsou zvláštní – ale snídaně mají dobré :).

„Ranní nástup“ (v jedenáct hodin) probíhal jako normálně, ptám se komu byla v noci zima, kdo se zdravotně necítí a vztyčujeme vlajku – jejíž obrovský stín pomaly putuje po smrcích na okraji naší táborové louky.

Před začátkem prvního programu se ještě ohříváme u velkého ohně (proto tolik dřeva, Ludvo), který hoří před kuchyní právě pro tyto účely. Ale to už se schází pracovní kruh a vysvětluje pravidla bojovky – kde vyřazování probíhá pomocí světelných míčků a jiných efekťáren (značný nápor na naši táborovou pokladnu – ale zkuste jet do Atlantidy s cestovkou – taky by se to prodražilo :)).

Po programu je klasická svačina, další program, oběd, polední klid……….
Marně váhám jak tyto dny zapisovat a reprodukovat pro vás, čtenáře, protože v jednom našem dni probíhají dva atlantské, navíc mě kluci po půlnoci vyhnali spát, protože v 5, kdy je večerka odjíždím do práce. Budu tedy doufat, že dění v dnech, které já prospím, vám později přiblíží někdo z oddílu či pracovního kruhu……

Spánek je to ovšem lehký, z dálky slyším hlasy, vysvětlování her, to, jak pracovní kruh přesvědčuje oddíl, že je konec poledního klidu a že mají vstávat. Kolem půl páte poslouchám Tesáka, jak velí na večerním nástupu a v pět, kdy vstávám už není nikde ani noha a všichni spí.

Trochu šílené, že? No už to nebude trvat dlouho, ale jsme si vědomi náročnosti celé této akce. Právě proto jsme strávili spoustu času s Pudilem a programovými, abychom vyřadili programy, kde by mohlo dojít k úrazu díky nepozornosti. Zakázal jsem jakékoliv aktivity ve vodě – za což mě programoví budou ještě dlouho nenávidět. Prostě snažíme se, aby i přes velkou náročnost tohoto projektu bylo zajištěno maximální bezpečí. Kdo je unaven a necítí se dobře je automaticky vyřazen a jde do stanu (má popularita tím klesá rychleji než pana Paroubka :)).

Toť ode mne snad vše, slibuji, že se budu snažit přinášet co nejvěrohodnější zpravodajství i nadále, ale teď už sami chápete, že to bude velice těžké. Hezké „naše“ dny vám vše co nejste v Atlantidě a ještě rychlé poděkování do Radešína za skvělé buchty.

P.S. ke kontrole pravopisu nějak není dost sil, oči se klíží, takže vše dávám na stránky s vědomím že si o mně zase pomyslíte své :).

Ranní rozcvička byla překvapením pro cvičitele Romana Šťastného – protože holky Maky s Čegi nezapomněly na jeho svátek a tak bonboniéra putovala k lehce zmatenému Atreiovi – prostě jsme ho dostali :).

První program došlo opět na vyzývanou – bejs, lacros, fotbálek a pár adeptů, kteří si plnili odborku sportovce si zkoušelo pískat tyto zápasy. Zde musím poznamenat, že Banymu se již odborku sportovec podařilo splnit. Gratulujeme. A teď mě napadá, že jsem vás neinformoval jak dopadl Adam s plněním Tří orlích per – lov byl úspěšný i při poslední zkoušce – 24 hodin o samotě mimo tábor a Adam si může na rukáv našít tuto cennou odborku.

V druhém programu však na našívání neměl čas, protože vedl program s názvem Stavba chrámu. Běhalo se po okolí, kde bylo plno stavebního a dekoračního materiálu (např sloupy, fontány atd.) a tento materiál se dolepoval na papír a takto se stavěl chrám, který byl poté dokreslován. Moc pěkná dílka, stojí za zhlédnutí.

Kolem poledne přijíždí „paní Mako“ na kontrolu její nezbedné dcery. Vše je v pořádku, bez teplot, Mako může zůstat – super zpráva.

Když dojíždím kolem půl třetí na tábořiště a očekávám polední klid v plném proudu, trochu se pletu. Někteří sice unaveně pospávají, ale služba kmitá po kuchyni a smaží a smaží – květákové placičky. Když se ptám (záměrně velice obezřetným a rozhodně ne vyčítavým tónem) v čemže je problém, když měl být oběd před hodinou a půl, tak se mi dostává úsečné odpovědi: „V kamnech a těstě.“

Osobně mi to moc nevadí, aspoň se můžu nabaštit s oddílem. Ale tím pádem se protahuje i začátek programu – k radosti oddílu. Na celé odpoledne je totiž naplánován Svojsíkův závod. Celostátní kolo se blíží, tak je třeba na něj trénovat. Na trať vybíhájí jak dvě elitní skupiny, které budou hájit naše barvy v celostátním kole, tak i dvě další skupiny složené z celého oddílu.

Není moc motivace a tak se spíš soustředí na plnění úkolů na stanovištích, než na čase na trati. Až to bude na ostro, tak to snad bude lepší. Výsledky, pokud vím, nebyly vůbec špatné a kupodivu kluci převálcovali holky o více než polovinu. A jak tvrdí Císko – holky se rychle naučí a rychle zapomenou – kluci to mají v sobě. Uvidíme v září.

Poslední neelitní skupiny se dost loudají, takže je posunutá i večeře. Miky má smažení dost a tak nahrazuje původní plán - lívance obloženým chlebem a setkává se s pochopením.

Mako má bohužel teplotu, tak je rozhodnuto – musí domů, ať se pořádně vyleží v teple – to hlavně a třeba ještě stihne závěr tábora. Škoda. Aspoň poznávám „paní Mako“.

Když jsem u těch marodů, tak se musím zmínit o Pavlínce, která je na pár dní v nemocnici s podezřením na toxoplazmózu. Naštěstí nic infekčního, co by ohrozilo další táborníky, ale na tábor se za námi už bohužel nevrátí.

Večerní nástup – totiž sejmutí vlajky – zvládli dva lidé Teo a Pudil, protože časový skluz nebylo možné zvládnout jinak.
A tak se oddíl bezprostředně po tom vydává do Egypta a bojuje o slova chorálu, který nám má zajistit vstup do Atlantidy. Problém je v tom, že slova jsou na tělech mumií, které je nedávají zadarmo a tak se nejdříve získávají ochranné svítící tyčinky. Každopádně po tábořišti panuje čilý večerně-noční ruch doprovázený skřeky a řevem některých bázlivějších a hlasově nadanějších jedinců – nebo spíš jedinek. Např. Čegi, Pidi, atd.

Snad máme všechny útržky chorálu a někoho teď čeká perná práce je dát dohromady a přepsat. Uvidíme kdo a jak to zvládne.

Den ukončujeme nástupem při kterém je dnešnímu dalšímu oslavenci (po Romanovi :)) – Vojtovi předáno to po čem jeho srdce prahlo nejvíce – kofola. Tedy, jeho srdce sice prahlo po kofole – první dny tábora každému, kdo odjížděl na nákup připomínal ať mu nezapomene koupit kofolu – ale dnes mu byla předána speciální Vojtola – ručně malovaná a psaná etiketa rozzářila oči tohoto malé živlu a tak vesele poskakoval po tábořišti a dělil se se všemi koho potkával. To tedy poté co dostal oprávněných dvanáct hoblů.

Další neplánovaný oslavenec byla ještě Meli. Svátek má sice až v pátek, ale Miky si po svém přebral mou informaci ať se jí koupí čokoláda a dychtivě gratuloval. Čímž dorazil už tak dost zmateného Atreie, který neprodleně žádal vysvětlení zda Roman měl svátek ráno a Klára odpoledne nebo jak že to vlastně teda je. Rychle jsme ho uklidnili, zahnali oddíl do stanů a šli radit do srubu, protože Atlantida se blíží a nikdo z vás si nedokáže představit co to bude za „mazec“. Rada se tedy protahuje a s Pudilem děláme v programu některé škrty, které se nikomu z programových nelíbí, ale nicméně se podvolují – ač neradi. Ale o to co se vlastně bude dít vás budu informovat až zítra……. na takovéto zprávy musíte nejdříve uzrát a předem upozorňuji, že zítra to bude čtení pouze pro jedince drsnějšího charakteru. Nerad bych, aby nám slabší povahy zítra u monitoru omdlévaly a kolabovaly :).

Hlídky jsme dnes z důvodu řádného vyspání (také souvisí s chystaným vstupem do Atlantidy – už jste napnutí???) zrušili – jen Maky s Žofkou si svým chováním u Tea vykoledovaly noční hlídání. Ale v plánu je spát až do půl deváté, takže i tak snad načerpají dost sil (dle posledních informací si oddíl lebedil jak se konečně do sytosti vyspal – no nebudeme z toho dělat pravidlo, nebojte………).

Dobrou a dlouho noc – budete na ni brzy vzpomínat………

Představte si, že po týdnu táboření uprostřed lesů vás najednou hlídka vzbudí po páté hodině, vy si musíte vzít „slušné“ oblečení, skočit do auta a jet někam do kanceláře – zatímco ostatní si ještě dvě hodiny pospí, potom je probudí táborový budíček a užívají si táborového dne. Stokrát si můžu říkat, že jsem těch táborů zažil tolik že můžu být rád že je ještě zažívám, ale když vidím probouzející se sluníčko na obzoru a mlhy v údolíčku, tak mám sto chutí zůstat na táboře a na všechno se vykašlat. No nic, nechám skuhrání – ještě že má člověk z čeho čerpat.

Pondělní ráno byla zatím nejnižší teplota – 6 stupňů. Ještě koukám na Pavlínku, která oddychuje na izolačce a doufám že jí dnes konečně bude lépe a nebude muset domů. Je jeden z nejvděčnějších členů a nebýt na táboře by byl možná až dost velký trest za její věčné chození v krátkých tričíčkách.
Později se telefonicky domlouváme s Pudilem, že Pavlínka bude muset domů, teploty nezmizely, nedá se nic dělat.

Ostatní táborníci musí podstoupit Mikyho nástup s důkladnou kontrolou pořádku ve stanech – prostě nové koště dobře mete.

V prvním programu se dozvídají, že do Atlantidy je nutné mít speciální vybavení a tím jsou brýle. A tak se speciální atlantiďanské brýle musely vyrábět.

Co si pan Wolf nevymyslel na druhý program – ze včerejšího čtení víme o zahradě s jablky ze stromu poznání a života. No a pan Wolf si vymyslel, že taková jablka prostě chce. Proto jednotlivci utíkali před ostřelovači a bojovali o každý kousek cesty k zahradě. Konec jejich snažení byla malá bedýnka s jablky. K obědu výborné špagety, které jsem ochutnal i já, protože se mi podařilo odejít z práce dřív. A tak si baštím špagety, koukám na zmlklý tábor a snáším Vojtův soustředěný pohled. Po chvilce mi to nedá a ptám se: „Máš hlad? Dáš si?“. Celá kuchyň jde do kolen, protože Vojta zavrtí hlavou: „Ne, dík, nemám hlad.“
Nejdříve jsme mu chtěli změřit teplotu, protože tohle jsme od něj za tábor neslyšeli, ale za chvilku si šel namazat chleba, tak jsme si oddechli, že je vše v pořádku.

Na odpolední program jsme se scházeli jen těžko při zvuku chřestění, protože dost lidí konečně v poledním klidu odpočívalo a někteří i usnuli.

Ale Adamova hra je dostatečně probrala, protože nejdříve se trochu pošťuchovali s Pánem ohně, potom se Sluncem a potom se už rozeběhli po okolí za různými úkoly. Cílem bylo najít ingredience k uhašení ohně – jen tak se dá donutit Pán ohně k vrácení knihy ze shořelé knihovny.

Musím říct, že rychlost družin byla ohromující a tak jsem na ně čekal zbytečně v lese asi půl hodiny. Ale zase tak mi to nevadilo. Po maratonu v práci mi chvilka příjemné relaxace přišla vhod.

Vítěznou družinou byli nakonec Rysi i přes to, že rádce byl ve službě, druhé Veverky a za nimi Lišky – také samozřejmě bez Pavlínky. Potom dlouho nic a až kdesi daleko Jeleni, kteří tuto hru sabotovali. A protože jsem se dozvěděl že tomu tak bylo i dopoledne, musel jsem si nimi vážně promluvit o jejich případném zařazení do kuchyně po zbytek tábora. A zdá se, že to zabralo.

Svačina byla tentokrát jogurtová a tak se měnily příchutě: „Kdo dá ochutnat kiwi za banán nebo lesní ovoce?“ Takto nějak to tam vypadalo. Pepa prohlásil, že jak má jogurt pod půl kila, tak nemá ani cenu se namáhat s jeho jezením a že to nezachráníme ani rohlíkem. Takže zamířil k výdejnímu pultu k připravenému bochníku chleba a sklenici výborné, domácí, rybízové marmelády. Stejně je to zvláštní zvyk, který Miky zavedl. Takovéto dojídání se na žádných táborech nebylo – jen mimořádně někdo chtěl přidat zbývající rohlík – a tady? I hubeňouři jako Pipi a Bája, které jí z jídelní misky pro panenky Bárbí se perou o mazací nože. A nemyslete si, že je to špatná vizitka Mikyho kuchyně – tam se přidává také několikrát.

Čtvrtý program zabralo opět plnění odborek a stupňů do stezky. A tak se vyptávám Pepína kdo že je starostou našeho města – prý ví jak vypadá, ale nemůže si vzpomenout na jméno. Také se dozvídám, že jedno z náměstí v NM se jmenuje Pasáček. Obzory je třeba si rozšiřovat – mně se ale spíš občas rozšiřovaly zorničky.

Zapomněl jsem na fakt, že odpolední hra probíhala při drobných deštích a tak se družiny vrátily v podstatě komplet mokré. A protože tunami mokrého oblečení je ověšený celý tábor (v tom mizerném počasí to vůbec nechce schnout), vyslal jsem Pudila s Mirym do města pro kamna, které jsme potom se značným úsilím instalovali v hangáru. Klempíři z nás asi nebudou, ale hrubou silou a Miryho intelektem se dá zvládnout vše. Takže Joe mohl v rámci služby přeměnit hangár na saunu a záplavy mokrých věcí se menšily a já doufám že dnes ráno, kdy poslední hlídka ještě v hangáru topila, už není nikde ani nit mokrá a nebudeme muset další noc topit. I když hlídky si to chválí, protože úterní ranní teploty byly pouhých 4,5 stupňů. Ale to bych předbíhal.

Ještě důležitou událostí dnešního dne bylo to, že naše známá provokatérka, smíšek a nespavec Mako se nějak nápadně uklidnila a její smích – smrtelný pro ultrazvukové uši netopýrů – bylo slyšet stále méně. Byla odeslána do stanu a večer jsme jí naměřili teplotu 39 stupňů. Nutno uznat, že smích ji nepřešel ani když byla zalezlá ve dvou spacácích a přikrytá dekou, ale už to prostě není stoprocentní Mako. Uvidíme jak to s ní bude dál, takového smíška bych domů odesílal také nerad.

Večerní nástup byl pod taktovkou Míry. Ne, že by nám bylo ze sojového leča špatně – bylo výborné, ale řešili jsme kdo by měl a kdo neměl přejít z oddílu do roverů či rangers a neměli jsme zcela jasno ani v rádcích pro budoucí rok. Nakonec jsme si zvali jednotlivé „sporné“ lidi do týpí a ptali se na jejich představu o jejich budoucím skautském životě. A podle toho jsme také rozhodovali.
Také jsme trošku zabrousili k plánům do příštího roku a znovu probírali kdo bude moci zůstat v PK, kdo jde na školu, kdo pracovat atd. No o budoucím vůdci oddílu není ještě vůbec jasno…..

Ale zaplašíme chmurné myšlenky a vyrážíme na už i tak opožděný pátý program. Tesák názorně ukazuje, jak se šíří fáma. Jediná Čegi vidí obrázek a ten se snaží popsat oddílu, který jej znovu kreslí. Nikdo si nedokáže představit jak jsme se u toho nasmáli.
Ještě před večerkou nařizuji hromadný útok na sušící hangár, kde je nutné vyměnit suché věci za morké a to organizovaným způsobem, jinak by oddíl hangár zbořil a zapálil.

V chladivém večerním vzduchu se všem hezky usínalo, jen ti nejstarší byli vyzvednuti ze stanů a odvedeni na pár hodin mimo tábor. Jejich skautská stezka prostě pokračuje trochu jiným směrem……

Já zůstávám na ztichlém černém tábořišti, jen pár hvězd nad hlavou a oddechující (a někdy chrápající) spáči ve stanech. Z hangáru občas vyletí pár jiskřiček a z kuchyně dupe ježek. Ještě kouknout na Mako a už také zaléhám – z dálky je slyšet vracející se rovery, kteří přebírají hlídku. Dobrou a teplou noc všem táborníkům i čtenářům.

Na nástupu jsem tedy vyřkl ortel a tím je hlídkování další noc v tomto složení, však já je naučím. Překvapuje mě Mako, jejíž smích je slyšet dlouho po večerce a teď se ukazuje že i před budíčkem. Ona snad nepotřebuje spát – no však to prověříme.

Ráno opět déšť a šílená zima – v těch pět hodin bylo pouhých šest stupňů. Naštěstí se to v průběhu dopoledne zlepšilo a tak první dva programy – velké mytí mohly proběhnout bez problémů. I když se někteří notoričtí odpůrci mytí dost bránili, tak nakonec se v teplé sprše líbilo všem.

Doufal jsem, že vydrží čistí co nejdéle, ale Vojta, jeden z výše zmiňovaných, který prohlásil, že doma si myje rád, ale na táboře je to škoda času, když se dá dělat něco jiného – tak přesně tahle táborová postavička s sebou zvládla praštit při cestě od sprch tak, že byl od hlavy k patě obalen nepořádkem. Ale my jsme si už na něj zvykli – stejně jako na to že sní na co přijde i na co nepřijde a po dvojité porci oběda si jde po půl hodině namazat chleba - on totiž prostě musí přibrat, jak nám s nevinným výrazem vysvětluje. Ale my ho máme rádi, co bychom bez jeho denních vylomenin dělali. Jen nikdo z nás nepochybuje, že se mu přibrat nepodaří, protože je stále na cestách pobíhá po tábořišti sem a tam a na chvilku se nezastaví.

Bramborová kaše s uzeným – docela dobrý nědělní oběd, ale buchty přivezené paní Bendákovou vypadají lépe, tak se jich snad na svačinu dočkáme. Moc děkujeme.

Teď jsou ostatní na bojovce u křížku, já se službou zaděláváme těsto na langoše a střídavě píšeme články a ještě kontrolujeme Pavlínku, která se ne a ne těch teplot zbavit. Snad se s ní nebudeme muset na čas rozloučit.

Tak, pro dnešek asi stačí, Kajman – naše spojka s internetovou civilizací bude asi za chvilku odjíždět, takže pokračování příště.

Kajman odjel sice až večer, ale i tak musím dopsat zbytek dne až teď.
Hlavní věc co mě naštvala – langoše ne a ne kynout i když byly u kamen – sakryš, jako langošového specialistu mě to pěkně naštvalo. Ale každý si je pochvaloval a bylo jich dost a to je tady hlavní.

Před večeří se věnoval čas ještě odborkovým klubům a plnění bodů do stezky – už se nám to docela zaplňuje a jsem rád že tyto skautské aktivity nevymizely z programu a hlavně že na ně má oddíl chuť.

Na večerním nástupu byla opravdu zima a tak z pod krojů lezla trička a roláky. Doufejme, že se počasí umoudří nebo nám tu za chvíli budou chodit lední medvědi.

O to příjemnější byl večerní program u ohýnku v týpí. Název programu byl Bible a četly se staré příběhy o Mojžíšovi a putování jeho lidu a družiny odpovídaly na kontrolní otázky. Do toho se i zpívalo, takže prostě pohodička a ani se nechtělo zazpívat večerku a odejít z vyhřátého týpí do mrazivé noci.

Oddíl si pod šedivou oblohou schrupnul lehce přes osmou, takže k úplné spokojenosti a když následovala snídaně z včera dovezených koláčků a buchet – obloha se už najednou nezdála tak šedivá, déšť tak studený a mokrý.

Těsně před nástupem už přestalo pršet a dokonce vysvitlo sluníčko. Proto mohlo být v prvním programu slíbené makáníčko – stahovalo se chvojí a zelené větve z lesa. Při této příležitosti jsem si ještě zval nováčky, abych je prozkoušel a zároveň připravil na slib, který se má konat večer.

Prošli všichni až na jednu vyjímku. Obzvláště bych vyzdvihnul Báju, Vojtu a Fildu, kteří byli připraveni naprosto skvěle. Marťa s Meli byli v hodnocení o stupínek níže a Hans už podruhé neprošel, takže se budeme muset domluvit co s ním. Ostatní se ale mohli intenzivně připravovat na slib.

Ve druhém programu se družiny plavily na svých družinových lodích a obsazovaly ostrovy s různou bodovou hodnotou. Obsazování ostrovů bylo značně ztíženo příšerami, které se v těchto neprobádaných končinách vyskytovaly. Ale i přes to se podařilo Rysům zvítězit.

Oběd – výborné rizoto a Áňa měla opět pravdu v tom že je ho spousta a že se nesní. Má bod.

Polední klid byl využit na 100% k odpočinku, protože noční hra ještě byla znát v kostech i svalech. To bylo také znát, když se vyráželo do další akce ve třetím programu.

A abych nezapomněl, opustil nás José (všimněte si – už i správně napsané :)) - neboli návštěva z ústředí. Shodli jsme se že zapadl do tábora úplně skvěle. A já osobně jsem rád že mohli všichni vidět, že na ústředí jsou také normální lidé, totiž skauti. Díky za návštěvu.


A teď zpět ke třetímu programu. Miriamina studna. Miriam byla žena, která jediná navštívila Atlantidu a podařilo se jí z ní i vrátit. Podrobnosti o své cestě sepsala do svitků, ale to neměla dělat, protože Strážci Nejvyššího tajemství ji zajali a uvěznili v suché studni, kde také tato nebohá žena zemřela.

Ale svitky nebyly zničeny a dokonce je ukořistil jeden trochu retardovaný (Tesák odpustí) obchodník. Aby s nimi nemohl obchodovat, byl strážci zajat a držen ve vězení. Nám nezbývalo, než se k němu složitě probojovat, zjistit cenu svitků a potom ve vražedných bojích získávat platidla od ostatních družin a i strážců.

Nezapomenu na pohled kdy "pinďa“ Vojta kasíruje Albiho o tři hlavy většího, poté co jej zasáhl.

I když ze začátku to vypadalo, že program nebude hodnocen příliš kladně, únava byla patrná a nikomu se nechtělo moc běhat, tak po pár minutách se do děje hry všichni tak zažrali, že jsme málem nestihli svačinu. Cenné vítězství si připsaly kupodivu Lišky, i když to tak ze začátku nevypadalo.

Ale vítězství vyčerpalo natolik rádkyni Pavlínku, že nám teď chudák leží s horečkou. Doufejme že se brzy uzdraví – to přeje celá redakce táborového zpravodajství a internetových stránek: https://archiv.okenko.org.

Před večeří už byl prostor pouze na důkladnou přípravu slavnostního slibového ohně, který byl zažehnut za večerního šera.

Devět nováčků přede mnou stálo na kopci nad táborem, koukali jsme se společně do kraje a já vysvětloval co je čeká a hlavně se ptal zda jsou vůbec ochotni vydat se na nelehkou skautskou stezku životem. Nikdo po době určené k přemýšlení neodpověděl záporně a já si v paměti přehrával tyto okamžiky z let minulých, spousta tváří, spousta osudů, spousta cest a každá vedla a vede někam jinam. Zažiji toto vůdcovské předslibové povídání ještě někdy......?

Další dění už je tajemstvím, ale jisté je že všech 9 slibujících prošlo branou oddílu a od ohně odcházeli se slibovým odznakem. Ať je jejich životní stezka dobře prověří a dovede ke spokojenosti.
Dobrou a co nejvíce teplou noc všem.

Turnaje ve vyzývané probíhaly celý první program, ale každý se šetřil na později, kdy byla očekávána a na programovém pásu avízována - olympiáda.

Po svačině, ke které měl být rohlík a záhadným způsobem jsme obdrželi koblih, se osazenstvo tábora sešlo na táborovém náměstíčku ve svých "hacafracích“, jak byl nazván antický oblek, kýmsi :). No a slavnostní zahájení olympiády mohlo začít.

Čestnou funkci ohňového posla dostal zasloužilý sportovec Roman Šťastný a zhostil se svého úkolu dokonale. Za libé melodie se vzňal olympijský oheň a současně vylétla vzhůru na stožár olympijská vlajka. Vzápětí se jednotlivé týmy rozptýlily po okolí na jednotlivá stanoviště.

Neřekl bych jakou práci může dát vyšplhání po laně, kdy dobrá polovina oddílu mety ve čtyřech metrech nedosáhla. Nejrychlejší byl potom Pepíno za kluky a Maky za holky.

Hod oštěpem - to bylo také dost adrenalinové stanoviště, protože v rukou některých se oštěp měnil v bumerang a ohrožoval daleké i blízké okolí. Tentokrát Ufi potvrdil svou formu a hodil nejdále.

Běh na 85 metrů se nejlépe dařil jak Pepínovi tak i Ufimu, z holek potom jasně kralovala Žofka, i když jí kolínko trochu zlobí.

Veškeré disciplíny probíhaly samozřejmě v "hacafracích“, takže o zábavu bylo postaráno, i když musím říct, že většině moc sluší a mohli by je klidně nosit i do školy.

Obvykle by byl oběd, ale to by nesmělo být vepřo-knedlo-zelo a hlavně maso s kostí, takže kuchaři trvalo déle jeho zpracování. Za to si vysloužil další otázku, která byla položena přibyvšímu Pájisovi: „Čau, nechceš u nás vařit?
No a tak jsme ve volném čase sedli na kola a u Luže podstoupili další olympijskou disciplínu - plavání.
Obídek byl skvělej a teď už jen čekáme na odpolední část zápolení.

Není nic lepšího než po ďábelské kombinaci – vepřo-knedlo-zelo, jít do ringu a bojovat se štíty a hadrakoulemi – to jako další disciplína táborové Olympiády.
Excelovali v ní Jack a Pavlínka.

O rekord v hodu diskem se postaral Ufi s výsledkem 30,8 m.

Celkový motorický test který figuruje i ve skautské stezce a skládající se z lehnutí na břicho, stoupnutí do pozoru, lehnutí na záda a opětovného stoupnutí – takto do konce časového limitu dvou minut, tak ten dopadl nejlépe pro naši sportovkyni Žofii a překvapivě pro Xíkunku – obě zvládly 22x tento cvik.

Výsledky byly velice těsné a tak se s napětím čekalo na večer, kdy měla proběhnout závěrečná disciplína – běh. Po hromadném startu vyběhly nejdříve hoky, z nichž, jak jinak, první dorazila s obrovským náskokem Žofka a až za dlouho ostatní. Kluci na trochu delší trať vybíhali několik minut poté. Cílová trojka Bany, Ufi, Pepíno si značně polepšili do výsledku celkových bojů.

Potom se už jenom čekalo a čekalo, až budou výsledky spočítány a při závěrečné ceremonii budou vyhlášeni vítězové.

V mezičase při čekání na výsledky bychom rádi poděkovali paní Chroustové za výbornou spoustu koláčů, které nám dovezla a na kterých jsme si opravdu pochutnali. Stejně tak patří dík zručným rukám od Chytků, kteří nás potěšili stejným způsobem. Načasování této dobroty bylo dokonalé, protože právě dnešní den plnil Adam druhé z orlích per – hlad. A to byl ráno k snídani med od Chroustů :). Ale už tu máme vyhlášení výsledků.....

Konečně fanfáry a sportovní královnou se stává Žofka, která však k překvapení všech měla na mále před Pavlínkou a Máčkou. Až závěrečný běh rozhodl o tomto pořadí: Žofka, Maky, Pavlínka. Byly předány medaile, diplomy, ceny – kniha a tolik žádaná kofola.

Konec jásání, máme tu výsledky z klání kluků, mužů, chlapů, jak kdo chce. První místo muselo být rozděleno a podělil se o něj Pepíno s Ufonem, na třetí místo se potom pohodlně vešel Bany. Spousta gratulací, ceny a medaile a mohli jsme slavnost ukončit. Jen tácy od pohoštění zůstaly na lavičkách u dohasínajícího ohně a oddíl se uložil ke spánku, aby se mohl co nejdříve probudit do dalšího táborového dne.

Ať se jim po dnešních výkonech dobře spinká a svaly, šlachy, klouby regenerují pro další hry.

Dobrou noc.

Takto nějak jsme uléhali, ale co čert a programoví nechtěli nebo spíše chtěli, oddíl se probudil do dalšího táborového dne dříve než by si přál.

Čekalo je získání tři indícií k cestě do Atlantidy a cesta vedla přes bludiště s Minotaurem, který je nesměl chytit, ale museli jej zabít jednou konkrétní sekerou. Trochu obtížný úkol a tak se družiny jedna za druhou trousily sem a tam táborem téměř do rána.

Malý průzkum do kuchyně:
Miky: „Solili jste tu pomazánku?“
Služba: „Jo, solili.“
Miky, vycvičený zkušenostmi z minulých dní, znovu: „Solili jste tu pomazánku?“
Mako: „Báro, solili jsme ji? Nesolili!“
Bára: „Nesolili, ale chtěli jsme.“
Miky: „Ale teda nesolili! Tak ji ochutnejte.“
Bára: „Fůj, ta je hnusná. Vždyť není vůbec slaná!“

Po dobré snídani se musí trochu pozlobit programoví vedoucí a zabrat jim část programu pro hromadný sběr dřeva, pro dny příští, pravděpodobně trochu deštivé. Ale nácvik divadla se i tak stíhal, takže nakonec nebyl důvod bručet. Snad jen na Jeleny, kteří sbírání dřeva různě flákali.

Trója – každý ten příběh zná a k němu patří neodmyslitelně i příběh statečného Achila. Ale málo kdo ví, že Achillův úspěch byl založen na tom, že nosil správné ponožky a že měl síť dodavatelů, kteří mu předkládali to nejlepší zboží.

A znáte to jak to chodí o prázdninách, děti hledají brigády a na táboře byly zase babičky, které ve svých krámech rády zaměstnaly obchodní zástupce, kteří lítají po okolí shánějí dodavatele. Nejúspěšnějšími se stali Jeleni, kteří pro svou sklerotickou a skřípající babičku – Tea, sehnali sortiment z okolí nejdříve, dále potom Veverky – ty zajistily druhé místo pro svou velice vyvinutou bábušku Tesáka. Lišky tentokrát zaplakaly a muselo jim stačit místo poslední. Jen nevraživě prohlásily, že jim chybí Máčka. Ale její noha se už uzdravuje, tak další programy snad dopadnou lépe. Alespoň pomohla s kynutými knedlíky, se kterými bojovala kuchyň. Byly výborné, meruňkové, švestkové, mrkvové, jen škoda, že nedošlo na mé oblíbené banánové :), ale ty si udělám jinde.

Na oběd také dorazila dlouho očekávaná návštěva ze skautského ústředí – Pudilův kamarád José. Kdo čekal nějakého papaláše, tak se dost zklamal, protože to je normální pohodový kluk, na kterém můžou holky oči nechat :).

Boj o olympijský oheň a jeho přenos přes nástrahy trati byl konečně úspěšnou disciplínou pro Lišky, které tentokrát už s Máčkou zabodovaly, nepodpálily les a tak byly konečně spokojené. Určitě nebyla nouze o spoustu dramatických momentů při hře, ale když je člověk na nákupech tak toho z této hry moc napsat nemůže. Ale i nákupy jsou důležité a hlavně vyzvedávání pošty. Nevěřili byste, jaký je vždy boj o poštu. A jestli si myslíte, že o vaše dopisy nikdo nestojí, tak se moc mýlíte. Tak piště, rodiče, babičky, dědečci, kamarádi…

Když jsem si po svačině svolal nováčky s tím, ať si vezmou papíry a tužky, že je čeká nováčkovská zkouška, tak hlavně Vojtovi málem vypadly oči zděšením, protože prý předpokládal že to bude ještě nějaké přezkoušení a generálka a potom teprve někdy nováčkovská. Ale jeho obavy byly zbytečné, zkoušku udělal naprosto brilantně, stejně jako Bája. Ostatní mě ještě čekají, protože s předchozími dvěma jsem dlouho vykládal a docela se bavil některým jejich vysvětlováním.

Fazole patřící k luštěninám a tím i k trochu problematicky zpracovatelným potravinám trochu pozlobily Mikyho, který se nám snažil vysvětlit, že je tato večeře proto, abychom si uvědomili důležitost žvýkání, ale na to mu nikdo neskočil a Atrei jeho kuchařské sebevědomí mohutně podporoval tím, že se každého ptal, jestli by u nás na táboře nechtěl vařit. Např. přijela večer Čiky a první co se Atrei zeptal: „Jé, čau, jak se máš, nechceš tady vařit?“
Když se dozvěděl že přijede o víkendu Kajman, tak první hláška byla: „Jé, to je super, to by u nás mohl vařit.“
A my se mohli přesvědčit, že i klidný a jindy vyrovnaný Miky má přece jen kuchařské ego.

Dlouho nacvičovaná divadla vyvrcholila v pátém programu, kdy jsme se mohli zbláznit smíchy nad výkony družin. Hlavně Hanze, Husíka, Banyho a i dalších – téma řecké báje a pověsti se povedlo a kluci shrábli obě první místa.

Jinak se nám tu dost ochladilo, takže kuchyňská kamna k radosti hlídek hřála dlouho do noci a na nich ležel hrnec s čajem, který přišel vhod všem, ať už šli spát nebo zůstali v týpí a zpívali. Příjemný večer jsem musel před jedenáctou utnout, čímž jsem si vysloužil vlnu nevole, ale však já jsem na to zvyklej. Čekám jen za chvilku, až vylezou ze stanů, jaké to bude bručení, že se pořádně nevyspali.

Ještě jedna informace ke dni a to ta, že Áda vydržel 24 hodin mlčet a vybojoval si tak první orlí pero. Ještě den hlady a den osamotě a získá prestižní skautskou nášivku Tří orlích per. To se bohužel nepodařilo Pavlínce, která promluvila a poděkovala Báji, ale to už pár dní předem, člověk si vše nepamatuje, tak pro pořádek to tu máte.

Bude sedm hodin, takže je čas jít na budíček do dalšího táborového a pátečního dne. Máme tu osm stupňů, takže docela zima, doufejme jen, že to není už napořád.

Pozdravy všem.

Ale druhý program, ten už stál za vidění. Družiny nakoupily po krátkém smlouvání otroky, kteří měli být vycvičení k boji. Bylo nutné trénovat všechny jejich vlastnosti, ale háček byl v tom, že družiny musely absolvovat výcvik s nimi. A tak pořád dokola zdolávaly překážkové dráhy, jezdily na kolech, plavaly (v oblečení). A jejich otrok s každou další zkušeností a tréninkem posiloval zbraně, měnil pásky, získával válečné malování atd. Prostě vorvávačka jako vyšitá. Vedle únavy a pár škrábanců nám přibyla spousta mokrého oblečení na hangáru. Oběd byl odměnou, protože rajská byla vyvedená, jen to hovězí maso asi opravdu potřebuje tlakový hrnec (marně přemýšlím jak napsat papiňák :)).

Na konci poledního klidu jsme se přes všeobecné brblání vyfotili na pohledy, které snad do konce týdne budou a příští týden snad donutím členy je rozeslat – snad.

Třetí program byla opravdu pohodovka a tak se chodilo po okolí, navštěvovalo se známé osobnosti a získávalo se od nich informace o cestě do Atlantidy. Samozřejmě to nebylo zadarmo a tak u Heleny Růžičkové se jedly rohlíky, Michael Jackson učil ostatní tančit, Rocky s nimi zase boxoval, prostě pohodové odpoledne :).

Čtvrtý program pokračovaly dodělávky, ale to jen tak na oko, protože PK chystal pro Svojsíkovy hochy nad lesem na poli překvapení týkající se zdravovědy – bouračka mého pežotka s nešikovným cyklistou – Adamem.

Nutno uznat, že kluci byli tentokrát o poznání lepší, protože holky zabily řidiče Pudila okamžitě – úplně zapomněly, že by mohl mít poraněnou páteř a klimbaly mu s hlavou jedna radost. Kluci byli docela precizní, až na to, že si sice všimli pneumotoraxu, který byl dobře skrytý, ale otevřené zlomeniny na Ádově noze v kraťasích si všimli až hodně pozdě a také záchranku volali až o 7 minut déle. Ale dobrý, opravdu dobrý. Snad své znalosti nebudou muset nikdy zúročit.

Večeře opravdu netypická – chléb se sádlem a cibulí – byl jsem překvapen kolik holek se výborně nabaštilo. Večerní program je volný, tak si snad oddíl řádně odpočine do dalších táborových dnů.

P.S. zpětně se omlouvám za hrubky, překlepy, atd., ale jednak jsou články psány buď dost pozdě večer nebo brzy ráno. A z důvodu šetření baterie v notebooku si je po sobě ani nečtu, což je samozřejmě chyba. Snad přimhouříte oko.

Rozhodně rozvička opět s running Bobem a jeho parťáky. Tentokrát running Bob běží sám, respektive se mnou, protože si oddíl na programovém pásu přečetl, že je čeká v dnešním dni maratón, tak se šetří, kde se dá.

Marmeláda z domácích zdrojů, hygienickými předpisy tedy zakázaná, nám všem bez rozdílu chutnala a dobrá snídaně je nejlepší start do nového dne. Start byl trochu vlažný, protože první program měly družiny čas na přípravu divadla, ale už v druhém to nastalo.

Každý dějepisný barbar – takže i já zná příběh o dávných bojích a o poslovi, který běžel do Athén se zprávou o výsledku boje u Marathonu. A takový "flák“, tedy 42 a ještě kousek km čekal i nás. Skupinky po dvou až třech lidech vyrážely na kolech na trať, kde si mohly vybrat kam až dojedou. Zda k první metě což bylo osmset metrů nebo až k poslední, kam to bylo asi dva km. Po návratu se vzdálenost zapsala do plánu. Úkolem skupinky bylo společně zdolat maratónskou vzdálenost co nejdříve a to ještě v kombinaci s během. Ale protože i ve skutečnosti byli v patách poslovi Peršané, bylo situace stejná i u nás. A tak jsem pendloval po silničce na kole sem a tam, snažíce se těch 42 km ujet nejdéle za hodinu a půl a vyřadit nějaké týmy z oddílu. No makačka to byla pěkná, může potvrdit každý. Z trojic byla první skupina Laky, Ludva, Vojta, kteří společně hltali kilometry, z dvojic potom zvítězil Pepa s Banym. Utahaní byli všichni jako koťata, tak jsme spěchali – byť trochu pozdě do tábora na česnečku, která nám měla dodat minerály a na skvělý špenát.

Polední klid se všem bez rozdílu hodil a tak byl docela klídek. Třetí program musel být samozřejmě volnější. Několik stanovišť s úkoly v okolí tábora a pouhé chození mezi slavnými řeckými mysliteli a vynálezci bylo náročné spíše na mozek.

Čtvrtý program, tedy ten po salátu a rohlíku, kdy největší hladovci spráskali ještě půl bochníku chleba s marmeládou, byl zaměřen na odborky. Se čtyřmi lidmi jsme byli u Luže a plnili úkoly do odborek plavce. Vojta a Pepa předvedli jak má vypadat správný plavecký styl, když bez problémů splnili plavání 500 metů. Bája s Hanzem si věřili na 200 m. Při plavání v oblečení a následném svlékání v hloubce na nás ostatní koupající se překvapeně koukali, ale každý z plavců byl spokojený, že to zvládl a posměšky okolí jim byly ukradené.

Po večeři – výborný kus kus, který všichni předem pomlouvali a potom se ho doslova přecpali – jsme udělali malou "šťáru“ ve stanech, zkontrolovali kufry, stav sladkostí a špinavé prádlo. Samozřejmě se našlo pár drzounů, kteří mi tvrdili, že špinavé prádlo po čtyřech dnech tábora nemají a Vojta ještě vyprsknul a říkal: „Vždyť jsem si to jediný špinavý při tom plavání přece vypral!“

Pátý program byl společný v táborové jídelně při hře, která nás provází už léta, ale nikomu to nevadilo, protože prostor pro nové taktiky stále byl.

Organizované mytí nohou v teplé vodě ukončilo tento den a hlídky mohly začít střežit oddychující tábor. Dnes byla únava značná.

Nesmím zapomenout, že k nám dnes na chvíli dorazila na návštěvu Dany a také Tesis s Matýskem, kteří přespávají ve stanu na louce. Rádi jsme povykládali s bývalými členy oddílu.

Teď už dobrou noc všem, pod záplavou miliónů hvězdiček, které nakukují na naši loučku v lese.

Po takto vydané energii se snídaně složená z poridge (ovesné kaše) hodila a chutnala prakticky všem – hlavně díky spoustě zavařeného ovoce, čokoládě na vaření, cukru, kakau a ostatním ingrediencím.

Na ranní nástupu se Bany opravdu snažil ať neudělá nějaký trapas, ale vlajka ne a ne nahoru, až pomoc Tesáka zachránila vážnost chvíle. Zbytky minikolotoče přišly na řadu hned v prvním programu a tak se jumarovalo, slaňovalo a klikovalo, sedo-lehovalo a shybovalo.

BICYCLY – toť nápis na programovém pásu pro program druhý. Člověk by si řekl, že půjde o nevinné sportování, ale šlo tam opět, jako dnes ve všem, o prachy. Teo, který řádil na svém černém AUTHORU po louce, rozdával při chycení a vyblokování PIN kódy k družinovým automatům a jakmile byly PIN kódy úplné, mohl kdokoliv tunelovat jednotlivé peněžní přístroje. Při tom se ještě plnily úkoly na různých jízdách zručnosti po okolních lesích. Překvapením nebylo že zvítězila klučičí družina, jen bylo překvapením, že Ludvův ráfek nic nevydrží a nebýt brzd, které zamezovaly v pohybu, by nám na té vrtuli nejspíš odletěl.

I přes vedro, které panovalo, přišel k chuti gulášek s pětima a naprosto skvělá květáková polévka. Jen mi ještě Miky neodpověděl, kdo je výrobcem, jestli Vitana, Magi nebo Knorr a odmítl mi uraženě ukázat z jakého pytlíku ji dělal. Ale já to z něj vytluču.

Poledního programu využívaly družiny k domluvě na divadle, které mají připravovat a také se spořádaně četlo, ale i lasovalo. Tato lasovací mánie potěšila hlavně Tesáka, protože jeho kolotočová aktivita se vyplatila – snad to vydrží.

V největším vedru jsme se vydali do Thermopyl – soutěska hlídaná strážci a úkol družin byl pronést co nejvíce jídla tam a zmizet zpět, přičemž čím více jídla člověk nesl, tím větší tresty za polapení byly. Na hře se opět prokázalo, že někdo raději bude stát půl hodiny na místě, než aby zariskoval polapení strážcem. Někteří se zase vrhali do akce bezhlavě – třeba Bany – ten tedy vyloženě po hlavě – alespoň do toho úvozu tak při útěku zaletěl.

Cesta dále pokračovala k rybníku, kde plavaly na hladině bójky a prkna. Bójky bylo nutné obeplavat a dorazit tak k prknům, na kterých se měl rozdělávat oheň. Lišky dorazily jako první a tak i jako první upustily sirky do vody, což je vyřadilo z bojů o první pozice. Tedy vyřadilo by je, kdyby v průběhu roku nezískaly výsadu tzv. žolíka – takže díky němu tuto hru dokončily a vyhrály. Vlastní oheň se podařilo rozdělat na vodě jenom pánům Rysům.

O něco později než se mělo jsme dorazili do tábora, aby se pokračovalo v naprosto pohodovém a příjemném programu – výtvarno. Stavěl se chrám a jak je známo, střecha je nutná něčím podložit – družiny proto vytvářely z kartonu sochy, které nám teď podpírají střechu jídelny.

Rybičková pomazánka byla drze vyhlášena nejlepším jídlem tábora, což kuchaři na náladě nepřidalo. Proto oddíl raději "vypadl“ v pátém programu do města Delphy, kterým musel projít a získat potřebné věštby. Naše věštírna v týpí značně ztratila na vážnosti poté, co někdo o Cískovi v kápi prohlásil, že vypadá jako šmoula se značnými střevními problémy a vážnost věštírny u rybníka zase vzala za své, když Atrej skočil na poslední chvíli do vody a vzduch uviznuvší mu v kraťasech expandoval na povrch v nejméně vhodnou dobu. Družiny dorazily trochu déle a všeobecné táborové veselí jsem ani moc netlumil. Škoda zaspat nádhernou hvězdnatou noc a nebýt s těmi se kterými chceme. I tak hluk po chvilce utichnul a tábor se ponořil do tmy a ticha, jen kroky hlídky občas narušily zvuky lesa.

Zatím se nám tedy daří výborně, počasí přeje a všichni si to užívají. Jen marodi se vztekají, že nemůžou na hry, ale snad i to se brzy napraví.

Mějte se všichni hezky a moc nám nezáviďte.

P.S. Děkujeme štědrým dárcům za výborný meruňkový koláč a výbornou meruňkovou marmeládu.

Dopoledne jsme ještě dodělávali jídelní sezení venku, umývárnu a opět latrýnu. Stožár už byl také vztyčen a konečně zavlála vlajka. Prostě už skoro typický táborový den. Obídek povětšinou chutnal i když čočka, která se nenamočila předem, byla trochu tužší. Ale opět zvláštní – nikdo si nestěžoval. Asi pod vidinou blížícího se poledního klidu, po kterém začne konečně první herní program. Už aby to bylo.

Minikolotoč – to neznamená, že bychom si tady užívali nějaké pouťové atrakce, ale byly to činnosti které chvilku provozovala jedna družina, poté se vystřídala s další atd.

Nejoblíbenější byly asi lanové aktivity – lezení po laně s pomocí JUMARU a CROLLA. To měl na starosti Teo a snažil se holky naučit, jak dostat vlastní váhu co nejvýše po laně pomocí dvou zařízení, které jdou po laně posunovat směrem nahoru ale ne dolů – v čemž může být potom problém, když se musíte přecvaknout na osmu a sjet dolů. Docela namáhavá činnost s velkými požadavky na koordinaci. Až nahoru se podařilo vylézt pouze Mako, Xíkovi a Maky.

Kluci byli mučeni na jedné ze zkoušek, kdy se klikovalo, shybovalo a sedo-lehovalo. Kde se o největší překvapení postaral Jack, který stihl za minutu udělat 59 sed-lehů a jak se vyjádřil Pudil: „To jste neviděli, ten jel jak králíček Duracell!“

Malování oděvů bylo potom další kolotočovací disciplínou a tato atrakce byla završena lasování. Ještě se nestihli "svézt“ všichni, takže pokračování příště.

Svačina byla trochu překvapivá, protože mrkvový salát se slunečnicí a rozinkami ještě asi nikdo nejedl, ale opravdu dobrý. Jen Tulda nás všechny rozesmál, když prohlásil, že mu to chutnalo, jenže těch pecek z citronu tam bylo šíleně moc a že je nestačil ani vyplivovat.
„Počkat! Vy ste tam nedávali citron? A co to teda bylo za ty pecky???“
Všichni byli mrtví smíchy, tak už nikdo neodpověděl.

Čtvrtý program byl ryze sportovní. Jednotlivé skupinky (dle včerejšího rozdělení) se v průběhu tábora budou vyzývat v různých disciplínách – samozřejmě v těch, ve kterých si vyzyvatel myslí, že je lepší než protivník. No a tak se hrál fotbal, lesní ragby, baseball, volejbal…

Úrazy dnes v normálu - jen oba dva Pepové mě lehce vytočili tím, že nejdřív vidím téct krev z kolene jednoho, tak ho pošlu na vyčištění a nadám mu, že to nehlásí. Posléze potkám druhého Pepu, kterému valí z toho samého kolene ještě víc krve a on si v klidu stojí a je hrozně překvapen, že se vztekám.

To mi připomíná některá varování rodičů z nástupních táborových listů. Co se tam tak můžeme dočíst: „Pozor, někde zapomene i hlavu!“ nebo varování u dalšího člena: „Postrádá pud sebezáchovy.“

Večeře byla trochu vybočující z řad normálu, protože brambory s tvarohem nebyly vyloženě jako od maminky a tak doufám, že ti co nikdy předtím neochutnali se nenechají odradit, protože když se to umí, tak je to fakt bašta, mňam. Ale hlady nikdo netrpěl a to je důležité.

Po hygieně jsme se dočkali i prvního oficiálního večerního nástupu, kde žrali komáři jako šílení – letos je vážně nějaký divný rok (viz. Poslední výprava skautského roku – Komáří teror). A dostal nás Bany jako vlajková četa, který se nechal zmást dvěma lanky na stožáru (malá pojistka kdybychom jedno strhali, ať ho nemusíme kácet) a dobu snímal vlajku ze špatného lanka a hrozně se divil, že nic nejede dolů. A tohle mi prosím udělá minutu poté, co varuji oddíl že při vlajkoslávě nestrpím žádné srandičky, že je to vážná věc.

Pátý program byl zcela dle legendy. Přijel pan Wolf se svým týmem, z části starým, z části s novými členy a vysvětlit nám, že nová expedice vede za objevením Atlantidy – ukázal mapu a deník a oznámil, že na cestu vyrážíme z řecké Soluně.

Proto oddíl ve stylových oblečcích vybíhal celý pátý program do lesů až na Olymp a snažil se získat přízeň jednotlivých bohů tím, že je vůbec poznali a přeříkali oslavno-modlící báseň. Ono když máte těch básní asi 12, tak to není žádná sranda zapomenout tu předchozí a soustředit se na novou – obzvlášť když byly všechny podobné.

Večer se nám rozpršelo, i když jen mírně, tak oddíl celkem bez reptání zalezl brzy do stanů a usnul.

Přes noc byla docela zima, tedy aspoň teď ráno je asi deset stupňů, ale vypadá to na nádherný den – spousta rosy a sluníčko už je i teď po páté hodině silné a zářící. Ale o tom až další den.


Pozdrav pro všechny.

Takže první atlantský den začal tak, jak jsem již dříve popsal. První program byl opravdu boj se světelnými míčky neboli NIGHT LIGHT BALL STREET FIGHT – prý se tomu nedal vymyslet žádný akční český název.

Byl to poslední pokus Strážců Nejvyššího tajemství zabránit nám ve vstupu do země. Byli jsme totiž ještě před strážními věžemi. Ty bylo nutné vyřadit z provozu tím, že se prohodí svítící míček svítící obručí věže. A každému je jasné, že nás Strážci NT při tom nevodili za ručičku.

Hra trvala celé dva programy a z ní se šlo přímo k obědu, protože každému řádně vytrávilo. Atlantské dny mají prý jediné dvě výhody – nedrží se hlídky a není služba – o to náročnější je to pro PK.
Po dobrém obědě přišel vhod polední klid, po kterém bylo dost náročné některé účastníky probudit (to už jsme v podstatě ve 14. táborovém dni – v brzkém ránu).

A rozespání bylo absolutně nejvhodnějším stavebním materiálem pro další program s názvem KOMUNIKACE. Účelem bylo zjistit, jak je družina schopná komunikovat a trpělivě vysvětlovat, když jsou všichni členové unavení a úspěch záleží na jejich vzájemné spolupráci. A tak se jezdilo v atlantidském výtahu a vyměřoval se dům tak, že ostatní říkali informace a jeden z družiny je kreslil.

Poslední program dnešního nočního atlantského dne byl nácvik chorálu. Ten budí a uspává Atlantiďany každý den – ať už noční nebo denní. A tak se oddíl rozdělil na ty, kteří sami sebe označili za naprosto nemuzikální – ti dělali tzv. rytmickou skupinu – tleskání a plácání. A zbytek byl zpívající – ti trénovali 6 slok zvláštního chorálu, který teď zní tábořištěm a má zvláštní moc, protože každému hned uvízne pod kůží a každý si jej brouká pod fousy. Troufám si tvrdit, že i po letech, až ho někdo z účastníků zaslechne, probudí v něm pocity nočních dobrodružství prožitých v těchto dnech……..

A to bylo pro „dnešek“ to poslední – následovala večeře, nástup a pak rychle do hajan, protože už svítalo – a někteří vyráží dle táborového slengu „na noční“ :).


Spánek, ačkoliv nebyl úplně to, na co jsme byli u nás zvyklí, přece jen těla osvěžil a ráno se vstávalo bez problémů (10:00). Po klasických ranní procedurách, kdy zavlála vlajka nad táborem byl čas vstoupit do tajů atlantské komunikační techniky. Jen musím ještě podotknout že tento denní atlantský den je v porovnání s noční atlantským dnem jiný v tom, že svítí nebezpečné sluníčko. Proto zde žijí jen dva druhy bytostí: lidé, kteří ale musejí nosit speciální žluté brýle pro ochranu zraku a nebo roboti.

Ale to jen tak na okraj a zpět k technice – pokud zde chcete zjistit jakékoliv informace můžete použít něčeho podobného jako je internet – jsou to ale speciální zrcadla. Chcete-li se připojit do „systému“, musíte dělat to co bytost za zrcadlem, ale samozřejmě zrcadlově otočené. Podaří-li se vám to – je na „monitor“ napsána (opět zrcadlově samozřejmě) požadovaná informace. Netřeba zdůrazňovat, že se při této hře dobře zablblo.

Akčnější byl ale druhý program, kdy se v průvanu muselo chodit mezi provazy a přenášet částí své garderoby. Správné načasování a hlavně rozhodnost byla to hlavní co občas trochu chybělo.

Existuje jedno svobodné náměstí tzv. SVOBOĎÁK, kde člověk může psát co chce. Kritizovat stát, vládu, sousedy, prostě kohokoliv. A úkolem družin bylo projít toto náměstí pouze pomocí tahů šachového koně a projít tak všechna pole – pěkný oříšek.

Přezouvací cesta na kterou jsem již dorazil (a se mnou i Mako a Mayerovic buchty - díky moc) byla šílená vorvávačka, při které se běhaly okruhy na kterých byla stanoviště jako umýt si nohy, přezout ponožky, boty atd. Za každé kolo bylo započítáno, kdo kolik předběhl soupeřů. Oddíl se do hry zažral natolik, že jsem měl strach, že při ní několik jedinců zkolabuje. Ale výkony opravdu pěkné.

Ale to byl poslední program atlantského denního dne a už se blížila večerka, po které se sice ve stanech chvíli kecalo, ale pár represemi byla kázeň napravena a v hluboké noci (18:00) se tvrdě spalo.

S pracovním kruhem jsme ještě chystali pomůcky na noční atlantský den, který začne asi za 4 hody – dřevo na oheň, osvětlení tábora, snídani, arénu na boj a ostatní programy – žádná sranda. Ale přece jen se většina časem odebrala na chvíli do hajan a nevěřili byste, jak taková hodinka dřímoty osvěží.

Krásné dobré ráno, chorál vzbudil oddíl do dalšího dne. Running Bob ještě s nadějí čeká na posledního vylézajícího ze stanu, ale protože tahá Joe karimatku, je jasné že dnes zamíří k Romanovi. I Kamila má slušnou účast. Výborná lososová pomazánka k snídani každého nakopla a tak po nástupu mohla začít náročnější přezouvací cesta a to tmou. Ale všechny účastníky musím pochválit, že do toho šli a i v malém počtu si udrželi bojovnost a soutěživou náladu. Bylo ale i dost takových, které jsem z programu odvolal, protože prostě nožičky neslouží jak by měly – nedá se nic dělat, simulanta na první pohled nepoznám, ať si tedy každý sáhne do svědomí. Já udělal to, co mi vůdcovské povinnosti nakazovaly.

O druhém programu pouze vím, že se odehrával nahoře na louce, protože jsme tam předtím při chystání zahnali tlupu řečičských mladíků toužících nás přepadnout. Byli trochu vykulení když od večera čekali až usnem a ona se najednou vztyčovala vlajka a byla snídaně. No, představte si tu smůlu, když tady takhle plížením trávíte už druhou noc a ti skautští troubové ne a ne jít spát :). Touto myšlenkou jsme se bavili ještě dost dlouho.

Já byl potom už vyhnán spát, protože jsme byli naším časem už za půlnocí, ale musím přiznat že když jsem ráno vstával a našel oddíl v týpí, jak jsou němými svědky poslouchaného divadla, bylo mi líto že jsem nevydržel vzhůru a nesdílel zážitky s nimi.

U divadla kupodivu usnul jen Miky, jinak jsme předpokládali, že stačí první a poslední dvě věty a budeme oddílu tvrdit, že zbytek prospali, ale všichni byli neuvěřitelně svěží. A to i když v těch pět vylézali z týpí na večeři. Doufejme, že jim to vydrží a já důvěrně prozradím že dnes večer se z Atlantidy odchází……ale to ještě nikdo neví, takže pssssst.

Poslední, co bych chtěl, je poděkovat vám všem, čtenářům, kteří společně čekali na další psaná pokračování našich táborových dobrodružství, ve kterých jsme se poznávali. Já vám jejich líčením dal malou část ze sebe a na oplátku si představoval kdo vše to asi čte, jak to na vás působí, viděl ty desítky monitorů v různých částech Nového Města a dokonce i různě po ČR. Takže se s vámi loučím a i když se třeba osobně neznáme, mám pocit jako by tady na těchto stránkách vznikla taková malá rodinka příznivců, kteří k sobě mají docela blízko, ač „jen“ virtuálně.

Jen připomínám že vaše dítka budou asi nad dost věcmi z článků překvapivě krčit rameny, protože si to prožili jinak nebo to bylo i odlišně než se ke mně dostalo - předem se za to omlouvám, snažil jsem se jak nejvíce to šlo.

Další zpravodajství už bude napsáno s největší pravděpodobností v době, kdy účastníci budou sedět doma, vykoupaní, před plným talířem jídla a s největší pravděpodobností budou trochu protivně čelit dotazům typu:
„Tak co? Jak bylo na táboře?“
„Ale jo, dobrý“
„Dobrý? Víc k tomu neřekneš?“
„Mami/tati! Grrrr, že já nezůstal/a na táboře.“

Ale s tím se musíte na chvilku smířit. Potvrzuji, že je to normální reakce už po generace. Všem je líto, že to velké dobrodružství jménem tábor skončilo a kdo ví, kdy kde zase něco podobného zažijí. Chybí kamarádi, které jsme vídali téměř 24 hodin denně a vše kolem vás připomíná ten „všední“ život, za který musíme být vděční, protože je také fajn a bez něj by nebylo těch svátečních táborových dní – jak říká Miky.

Mějte se krásně a někdy zase na čtenou či viděnou.

Když nás teda Tesák na začátku poslal pro kola i boty na běhání, TROCHU se nám ulevilo. Ale jenom trochu. Na kolech jsme dojeli k rozcestí na Podolí - Zubík - Luž, tam jsme zastavili a Tesák nám vysvětlil pravidla.

Měli jsme se v družině rozdělit do 2ic a 3ic, výkonějších 2ic a o trošičku méně výkonných 3ic. Dané dvojice a trojice každá zvlášť představovaly team, který musel zvládnout těch 42 kilometrů. Já a Pavlínka jsme proto jely každá na kole 15 kilometrů a 5 jsme běžely.

Tesák nám ještě ukázal trasy, které jsme museli běhat a jezdit a nosit z ní lístečky (podle vzdálenosti, kterou jsme uběhli, ujeli). Kromě ostatních družin proti nám závodil ještě Peršák - Zdeny.

A pak už jsme jen běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a běhali a jezdili a já už nevím, kdo to vyhrál.

Jak přijel otrokář, odkoupili jsme od něho otroky za pár dolarů. Na konci hry za ně ale byly pěkný sazby... Ale zpět k věci. Odkoupili jsme otroka a šli jsme ho promakat. Někdo šel na sílu, někdo na vitalitu a někdo na zbraně - prostě na co chce.

Na síle se běhaly okruhy. Úkolem zaměřeným na sílu byly dřepy, kliky, skok přes švihadlo... Potom jsme jako družina šli na obranu. To bylo obzvlášť dost těžký, neboť jsme museli přeplavat rybník v oblečení asi čtyřikrát. Na vitalitě byl běh, který se skládal hlavně z překážek a plazení. Tam jsme získali druhej nejlepší pásek. Ještě na zbraně a je konec hry, asi.

Zbraně byly asi nejlehčí - jenom oběhnout okruh kolem lesa. Ke konci hry ty gladiátoři byli dost namakaný a vzhledově dost pěkný. Zase přijel otrokář a koupil je od nás zase zpět, aby šli bojovat do arény. Tam dokáže jejich výkon co jsou zač.

Jako družina jsme se rozdělili do dvojic a obcházeli různé Atlantýďany. Tak třeba u Heleny Růžičkové jsme museli do 4 minut sníst 2 gumové rohlíky (jako ne že byly z gumy, ale byly starý). No, šlo to dost těžko, ale zvládli jsme to :) A když jsme ten úkol splnili, tak jsme dostali indícii. Buďto dobrou nebo špatnou. No a pak jsme ty indície dali dohromady s druhou půlkou družiny.

Další Atlantýďan byl James Bond, u kterého jsme měli vypít hrneček vdálený od náás asi 1 m pomocí brček. Madonna, u které jsme zpívali Marnivou sestřenici. Pamela Anderson, kde jsme se museli naučit její běh a pak doplavat pro dřívka, která byla v bahňáku. Rocky Balboa, kterého jsme museli porazit v boxu. Anglická královna Alžběta II., která nás učila řádně stolovat asi tímto způsobem - oba ve dvojici si zavázali oči a pak se krmili kaší. Dopadlo to asi tak, že já jsem měla kaši na koleně, v oku... a Pidi to samé. No a nakonec jsme šli za Michaelem Jacksonem a tam jsme museli tancovat jeho tanec :)

Byla to fakt sranda. Hra byla super, strašně jsme se u ní nasmáli a ještě k tomu získali další indície pro vstup do Atlantýdy.

Ale ta zima by být nemusela. Blíží se totiž večer, který udělá náš tábor více kulturním. Již podle postavené opony by i nezasvěcený poznal, že se tu odehrajou nějaká divadla. Atakyžejo.

2 programy a několik poledňáků - tolik času nám bylo dáno, aby jsme svá divadla nacvičili a stejně to bylo málo. Asi všechny družiny to ještě neměly hotový při posledním poledňáku před Večerem.

Večer nastal. Jako 1. vystoupili před obecenstvem a před odbornou porotou Rysi. Jejich příběh byl o tom, jak Odyseus překonal spoustu svých překážek a taky to zpestřil Hansův prd zpoza opony, jenž byl přisouzen na lavici plavajícímu Lakymu. Odyseus přežil a pak přišly na řadu Veverky. Ty měly příběh o potopě. Tam se taky nakonec nějací lidi zachránili a pak šly Lišky. Ty měly příběh o Prometheovi, jak dal lidem oheň. Ten pak taky přežil, ale přikovanej ke skále, kam mu orel chodil klovat střeva.

No a nakonec to nejlepší - my - Jeleni. My, jak jsme potřebovali pořádnou tmu. A stejně tak, jak v rysácký scénce padlo: "Bohové nám dnes přejí," načež je Poseidon zničil, tak i u nás padlo: "To je dobře, že je zataženo, jen kdyby nebyla zima," načež se potom rozjasnilo a zima sesílila. Ale my to zvládli i za hvězdiček. Měli jsme příběh o tom, jak se Hádes stal bohem a jak Pandořina skříňka. Hádes se nakonec stal bohem. A pořadí bylo takovýto: Rysi, Jeleni, Veverky, Lišky. Ale my jsme byli nejlepší. Ale proč jsme nevyhráli rozepisovat nebudu, páč už nemám místo na papíře.

Tak vostrý to naštěstí nebylo. Nebyla to totiž hrdlička, kdo řval po krvi. Nebyl to ani orel. Žádný pták v tu chvíli neřval po krvi tak, aby jsme to slyšeli. Ale čas boje se blížil.

Měli jsme za úkol rozstříhat papír na 30 částí a pak jsme to dali Tesákovi, kterej nám pak papírky po deseti znovu rozdal, akorát, že každejch těch 10 papírků mělo jinou barvu.

A pak si každá družina musela svých 30 papírků vydobýt zpět od ostatních. Když se tak stalo, valili jsme za Tesákem a ten nám dal pochodeň s olympijským ohněm a olympijské sirky, kdyby nám olympijská pochodeň zhasla, tak abysme si ji mohli znovu zapálit, pokud nám v tu chvíli zrovna nehořelo olympijským ohněm něco jiného, jako třeba svíčka nebo špejle.

Protože když jsme použili sirku, tak jsme si museli připočíst 5 trestných minut. Způsob pohybu pochodní byl složitý. Mohli jsme se s pochodní pohybovat, jen když nesvítila, takže vždycky někdo valil s ohněm, kde se napálila a oheň zase běžel dál a tak pořád dokola.

Po cestě ještě byli 3 úkoly. 1. u Adama, kde jsme museli dostat oheň přes asi 3 metry vysoko uvázaný provaz. Od něj jsme měli mít pochodeň pořád rožlou. 2. úkol byl u Míry, kde jsme měli dostat provaz přes asi 3 metrovou mezeru bez dotyku země. 3., kde jsme měli převézt pochodeň na kole.

Za nesplňený úkol bylo 15 trestných minut. My - Jeleni - jsme nasbírali kolem 75 trestných minut, takže jsme to suveréně projeli. Ale to na naší cestě nic neznamená. Jinak první byly Lišky, které měly na pomoc hřbitovní svíčku, druzí Rysi a třetí Veverky. Takže jsme olympijský oheň donesli a mohli jsme jen čekat, kdy to vypukne.

Řekl nám, že se máme dostavit do soudní síně, protože jsme prej porušili zákony proti Atlantidě.

Než jsme tam došli, přišel k nám Perry Mason a řekl nám, že se máme zbavit důkazů. Dali jsme mu teda starou lebku a ještě nám řekl, jak se máme soudit.

Dostavili jsme se do soudní síně a začal soud. Henry Talmud začal s obžalobou. My jsme mohli jen naslouchat do té doby, než jme se měli hájit. Moc nám to nešlo.

Začali vybírat členy a ptát se jich kde byli třeba v listopadu. Husík řekl, že pásl krávy a když se ho zeptali, jaké má svědky, tak řekl, že kozy. Nebo Pepíno, ten řekl, že byl v Americe u své babičky a kupoval si tam hodinky s vodotryskem.

S takovými obhajobami jsme ten soud nakonec prohráli a šli do vězení.

Hodily na zem takový znak a Bany hned zařval: „Já vím, já vím!“ A zmizel. Za ním ještě Žofka, Čegi a Albi. No, donesli nějakej dopis a tam bylo, že máme doběhnout k seníku.

Tam jsme se dozvěděli, že jestli chceme zachránit město před zhoubou, musíme sehnat „zaklínadlo“ a použít ho na mumie.

To zaklínadlo se skládalo z 13 písmen. Ty byly napsány na kartičce a pod nimi vždycky bylo napsáno další místo, kde je další písmeno. Ale po táboře běhaly mumie, ty nás chytaly a patlaly slizem nebo krví.

No a která družina měla to zaklínadlo první, ta ho zakřičela a mumie umřely. Pak jsme z nich otrhali text Atlantského chorálu a šli spát.