V klubovně jsme se proto sešli už v úterý a i ve středu o něco dříve, abychom ji trochu zvelebili a doladili poslední mezery v programu. Už ve třičtvrtě na čtyři se přiřítila Kačka a to byl pro nás signál, že brzy můžeme čekat další holky.
Jaký byl úvod zahajovačky vám bohužel neřeknu, protože my 4 noví - Pepíno, Laky, Maky a já - jsme byli v tu dobu schovaní na půdě, abychom byli světluškám předvedeni jako překvapení:). Když jsme teda holky překvapili, všichni jsme se pěkně představili a Dany předvedla prezentaci, ve které byly pomocí fotek z akcí Berušek z minulého roku, vyjmenovány různé činnosti, které se dají ve skautu naučit.
Potom nastal čas na scénku. Každý přítomný dostal šátek na oči, aby si mohl líp vychutnat naši rozhlasovou hru Andělka. Atty pohádku uvedl krátkou znělkou na klarinet ( oddíl by ji určitě poznal z tábora) a mohlo se začít. Dětem se to snad líbilo a rodičům taky. Pepíno byl každopádně jako neposlušná a zlomyslná víla Andělka s vysokým hláskem neodolatelný (protože ho nebylo vidět;))!
Pak se v klubovně objevila Pubu s kytarou, tak jsme si zazpívali Statistiku a Maracaibo, a já jsem zjistila, že od té doby, co jsem odešla z Berušek, se pořád zpívá to co kdysi... Dál jsme řešily organizační věci- kroje, čas družinovek, co je to 5P, atd... Zuzka pak přišla se svojí hrou, ve které Pepíno bránil poslepu lístečky a holky je musely získávat. Bizi ještě dostala za úkol zopakovat jména všech roverů a rangers.
Začala: Anička, Maky, Pepíno, Laky, Dany, Zuzka, u Attyho se na chvíli zasekla a tak jí Kačka pohotově napověděla: To je přece Michal Kříž!
Tak jsme se zasmáli a na závěr se rozloučili pokřikem. Poodílovkové zhodnocení dopadlo příznivě a já jsem rozhodně s prvním dojmem moc spokojená. Holky se zdají být všechny živé a zapálen do skautování.Jen nám dělá starosti tak malý počet nováčků a holek celkově. Čekáme, že se tento počet ještě zvýší, ale jestli znáte někoho (nebereme kluky, předškoláky a důchodce:)), komu by se u nás líbilo, určitě se nám ozvěte!
Zahajovačka u Berušek
Zahajovací oddílovku jsme všichni v Beruškách očekávali s napětím. Pro hodně z nás z vedení to byla premiéra, a o to víc jsme byli nervózní.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
První vlčinec
O začátku skautského roku u Vlčat vypráví Husík...
Když v 15:30 začla sestra zmateně pobíhat po pokoji a pokřikovat, že nemůže najít šátek, věděl jsem, že jde do tuhého. Nakonec to vzdala a rezignovaně se mnou odešla do klubovny. Tam už na nás čekali ostatní roveři.
Netrvalo dlouho a začala přicházet vlčata,nováčci a jejich rodiče. Posadil jsem se někam bokem, abych jim pro dnešek nepřekážel a řádně okoukal, jak se co má.
Býk nás všechny řádně představil, přičemž nezapomněl říct, že jsme s Tkaničkou sourozenci. Takže to co jsem se celých 15let snažil ututlat je v háji... :) Život je hořký.
Při svém úvodním slově Býk vysvětlil rodičům a nováčkům, co je čeká a nemine.
Po žádných dotazech na Býka, rodiče opustili klubovnu a vlčata se ocitla v zajetí devíti roverů. A abychom věděli, jak se všichni jmenují, musela se nám všechna vlčata po jednom a do jednoho představit.
Přišel čas rozdělit vlčata do družin. Klakson se chopil slova a vysvětlil jim pravidla. Pravidla byla jednoduchá. Každé vlče dostalo lísteček s napsaným citoslovcem, které mělo po příštích několik minut interpretovat. Jejich úkolem bylo najít se zavázanýma očima všechny, kteří vydávají stejný zvuk. Můj úkol byl ještě jednodušší – hlídat, aby žádné vlče nevlítlo do silnice. Zvládl jsem to na jedničku. Když bylo jasné, kdo patří do Havranů, kdo do Jestřábu a kdo ke Káňatům, vrátili jsme se do klubovny, kde nás Býk seznámil s Knihou džunglí.
A úplně na závěr, jsme si zařvali pokřiky družin.
A to byl konec prvního vlčince.
Netrvalo dlouho a začala přicházet vlčata,nováčci a jejich rodiče. Posadil jsem se někam bokem, abych jim pro dnešek nepřekážel a řádně okoukal, jak se co má.
Býk nás všechny řádně představil, přičemž nezapomněl říct, že jsme s Tkaničkou sourozenci. Takže to co jsem se celých 15let snažil ututlat je v háji... :) Život je hořký.
Při svém úvodním slově Býk vysvětlil rodičům a nováčkům, co je čeká a nemine.
Po žádných dotazech na Býka, rodiče opustili klubovnu a vlčata se ocitla v zajetí devíti roverů. A abychom věděli, jak se všichni jmenují, musela se nám všechna vlčata po jednom a do jednoho představit.
Přišel čas rozdělit vlčata do družin. Klakson se chopil slova a vysvětlil jim pravidla. Pravidla byla jednoduchá. Každé vlče dostalo lísteček s napsaným citoslovcem, které mělo po příštích několik minut interpretovat. Jejich úkolem bylo najít se zavázanýma očima všechny, kteří vydávají stejný zvuk. Můj úkol byl ještě jednodušší – hlídat, aby žádné vlče nevlítlo do silnice. Zvládl jsem to na jedničku. Když bylo jasné, kdo patří do Havranů, kdo do Jestřábu a kdo ke Káňatům, vrátili jsme se do klubovny, kde nás Býk seznámil s Knihou džunglí.
A úplně na závěr, jsme si zařvali pokřiky družin.
A to byl konec prvního vlčince.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Garden party
Jednou, cestou do školy, jsem potkala Aňu, která na mě už z dálky mávala. Když mi řekla, co má zalubem bylo mi jasný proč si málem tu ruku ukroutila.
Na Svatoplukových prutech projevila zájem dělat něco se zahradou, dokonce si to vzala na triko, ale takovou rychlost jsem opravdu nečekala. Aňa mi totiž oznámila, že chystá garden party – v té chvíli mě nenapadlo nic jiného než horda jídla, zábavy, …. To by však nebyla ona, kdyby v tom nebyl háček. Znáte Aňu, ne? Mrkne očkama a nahodí naprosto „nevinej“ úsměv. Neměla na mysli klasickou party, bohužel, ale makačku na zahradě.
I když to byla maskovaná informace nějak to prosáklo a nesešlo se nás v klubovně mnoho. Jmenovitě – hlavní organizátorka Aňa (nečekaně), já (Čita), Čiky, George se svým chromým pařátem, Tkáňa, Vařík, který se tam dlabal dýňovýma semínkama pro dobrou prostatu (není nad prevenci) a taky Piškot. Nesmím taky zapomenout na Dany, ale ta se nepočítá, protože vypočítavě přišla ve slušném oblečení.
Když jsme tak začali pracovat, tak jsme zjistili, že se stejně z místa nehneme, jelikož je klubovna tak zabordelovaná, jak jen to jde. Jako nejlepší nápad nám přišlo klubovnu zapálit a postavit znova. Druhou možností bylo přistavět kontejner na pátek (ředitelské volno) a prat to do něj oknama i dveřma, ale nejsem si jistá, jestli to nepadlo. Takže je zatím v úvahu možnost č. 1.
Aby to nevyznělo, že jsme v té klubovně vůbec nic neudělali, tak to se tedy mýlíte, protože jsme udělali pouze to, co bylo v rámci našich možností (tj. poklidili chodbu a trochu zpacifikovali zahradu).
Už mě nenapadá, co dát na konec, takže to ukončím otřepanou frází: Všichni jsme se rozloučili a odešli vstříc svým bydílkům... Konec
I když to byla maskovaná informace nějak to prosáklo a nesešlo se nás v klubovně mnoho. Jmenovitě – hlavní organizátorka Aňa (nečekaně), já (Čita), Čiky, George se svým chromým pařátem, Tkáňa, Vařík, který se tam dlabal dýňovýma semínkama pro dobrou prostatu (není nad prevenci) a taky Piškot. Nesmím taky zapomenout na Dany, ale ta se nepočítá, protože vypočítavě přišla ve slušném oblečení.
Když jsme tak začali pracovat, tak jsme zjistili, že se stejně z místa nehneme, jelikož je klubovna tak zabordelovaná, jak jen to jde. Jako nejlepší nápad nám přišlo klubovnu zapálit a postavit znova. Druhou možností bylo přistavět kontejner na pátek (ředitelské volno) a prat to do něj oknama i dveřma, ale nejsem si jistá, jestli to nepadlo. Takže je zatím v úvahu možnost č. 1.
Aby to nevyznělo, že jsme v té klubovně vůbec nic neudělali, tak to se tedy mýlíte, protože jsme udělali pouze to, co bylo v rámci našich možností (tj. poklidili chodbu a trochu zpacifikovali zahradu).
Už mě nenapadá, co dát na konec, takže to ukončím otřepanou frází: Všichni jsme se rozloučili a odešli vstříc svým bydílkům... Konec
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Rádcovský kurz/s
Byla jsem požádána, abych sem napsala pár řádků o rádcovském kurzu...ale nevim jak si Teo představuje pár řádku...tak napíšu radši víc...než abych to musela psát znovu.
Úplně na začátek bych neznalcům napsala o co vlastně šlo...
Rádcovského kurz/s u se učastnili úžasní a všeho schopní rádcové (BÁJA, Vojta, Nika a Ludva)+ většina členů "pekáče" (opět pro neznalce: není to pekáč na pečení, ale Pracovní kruh).
Celá tahle velkolepá akce vypukla v pondělí ráno a to donešením batohů do klubovny, které se potom odvezly do megaluxusního hotelu "Cool Tour" ve velkoměstě jménem Pohledec:).
Každý den jsme museli hned po škole odjet limuzínou do hotelu kde už nás čekal nějakej ten prográmek.
Já Barborka Kubická jsem ale nejela hned do hotelu, protože mě čekala naše první liščí družinovka, kterou celou pozoroval Teo, aby mi potom mohl říct co jsem dělala špatně...(toho bylo!)
Večer se hrál florball což mě málem zabilo, ale pak přišla superbombastická veřeře Jana Císaře: Steaky v Bramborovém těstíčku s americkýma bramborama.
Pak byla jakási přednáška, ale nepamatuju si která, protože jich bylo celkem dost a ja nevim kdy byla jaká přednáška. (tahle věta mi zabrala asi 4 minuty, ale stejně mi pořád nesedí:()
Pak se opět hrál florball, ale to už jsem vesele spala (nevim sice jak se vesele spí, ale to je fuk...:)).
Už ze sebe dneska nevymáčknu ani slůvko, takže tady máte alespoň úvod a první den...
pokračování příště...
Rádcovského kurz/s u se učastnili úžasní a všeho schopní rádcové (BÁJA, Vojta, Nika a Ludva)+ většina členů "pekáče" (opět pro neznalce: není to pekáč na pečení, ale Pracovní kruh).
Celá tahle velkolepá akce vypukla v pondělí ráno a to donešením batohů do klubovny, které se potom odvezly do megaluxusního hotelu "Cool Tour" ve velkoměstě jménem Pohledec:).
Každý den jsme museli hned po škole odjet limuzínou do hotelu kde už nás čekal nějakej ten prográmek.
Já Barborka Kubická jsem ale nejela hned do hotelu, protože mě čekala naše první liščí družinovka, kterou celou pozoroval Teo, aby mi potom mohl říct co jsem dělala špatně...(toho bylo!)
Večer se hrál florball což mě málem zabilo, ale pak přišla superbombastická veřeře Jana Císaře: Steaky v Bramborovém těstíčku s americkýma bramborama.
Pak byla jakási přednáška, ale nepamatuju si která, protože jich bylo celkem dost a ja nevim kdy byla jaká přednáška. (tahle věta mi zabrala asi 4 minuty, ale stejně mi pořád nesedí:()
Pak se opět hrál florball, ale to už jsem vesele spala (nevim sice jak se vesele spí, ale to je fuk...:)).
Už ze sebe dneska nevymáčknu ani slůvko, takže tady máte alespoň úvod a první den...
pokračování příště...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Zahajovací oddílovka
Třetí článek o zahajovací oddílovce je na světě – tentokrát bude o zahájení činnosti oddílu Naděje.
Zahajovací oddílovka se konala tentokrát ve čtvrtek, ovšem v tradiční čtyři hodiny v klubovně. Hans ani Milan nepřišli, aby si poslechli verdikt pracovního kruhu, jestli smí být i po loňském úpadku v docházce členy oddílu, čímž PK ujistili, že rozhodnutí bylo správné. Kdo o oddíl nemá zájem, nemá v něm prostě co dělat – použiji oblíbenou větu Zdenyho.
Potom co byli oddíláci vpuštěni do klubovny a usadili se, proběhl obřad podávání rukou. Teo musel vysvětlit, jak se to má dělat správně, protože ruce některých by se dali přirovnat k leklé rybě. Ale příště už to bude určitě lepší.
Následovalo představení PK, rádců a vysvětlení fungování oddílu. Pro nováčky muselo být Teovo vysvětlní, že kdo nebude chodit na akce, nemůže na tábor proto, že by nezvládl ujít na družinové výpravě 40 kilometrů za dva dny, asi šokem, ale doufejme, že se nikdo nezalekne. Více než polovinu oddílu teď tvoří právě nováčci, snad jich u nás co nejvíc vydrží – nejlépe všichni, samozřejmě.
Na Tesákův pokyn jsme se všichni představili a poté se sedli do kruhu – vždy nováček vedle starého člena – a snažili se vzpomenout, jak je jenom jmenuje ten, který sedí po naší pravé ruce a co má ten vlevo za koníčky. Potom si stoupali ti, kteří mají doma nějaké domácí zvíře; ti, kteří někdy ušli za jeden den více než 35 kilometrů; ti, co už někdy byli výš než 2000 metrů nad mořem a podobně, čímž jsme se snažili navzájem co nejvíce poznat.
Potom co jsme absolvovali ještě oblíbené řazení podle velikosti, délky vlasů, barvy očí, let stráveným ve skautu a podle dat narození, měl Teo další povídání o činnosti oddílu, které prozřetelně rozdělil, aby se nezdálo tak dlouhé.
A přišel čas, kdy měli napjatí nováčci zjistit, s kterou družinou budou příští léta chodit na družinovky, vařit na výpravách, spát pod jednou celtou a za kterou budou bojovat v oddílových hrách.
Podle popisu většina z nich poznala, za kterou osobou v klubovně si má jít pro tajemný svitek papíru, ale pár úsměvných záměn se přece přihodilo – například když Janča našla Čegi na hlavě šedé vlasy…
Nakonec každý nováček přečetl název své družiny z papírku. K Liškám se přidaly Vlasta s Jančou; Veverky se radují z Buginy a Marti; do Rysů přišla posila v podobě Orloje, Kondýska, Vojty V. a Zajdy; a v Jelenech přibyl Miryho bratranec Luděk, Pája, Lanista, Červ a Michal. Pokud o nich chcete vědět víc, podívejte se na představení družin, která už rádcové vzorně sepsali.
Čas se už pomalu chýlil ke konci, takže potom co se nováčci usadili ke svým družinám a pozdravili se s nimi, jsme se rozloučili v oddílovém kruhu pokřikem a skauti vyklidili klubovnu, aby mohli vejít rodiče na zahajovací schůzku. Účast předčila očekávání, protože oproti minulým schůzkám, kdy se v rohu klubovny krčilo pár osamoceným rodičů, byly tentokrát všechny židle obsazené. Teo se představil jako nový vůdce oddílu, představil PK a rádce a podal rodičům nováčků informace o oddíle. Docházka, tábory, družiny - prostě všechno co je potřeba vědět, rozepisovat to nebudu... Piškot řekl také pár věcí o roverském kmeni, který se Zdenym přebírá - na schůzce bylo také dost rodičů bývalých členů oddílu - a potom se už jenom uklidilo a byl konec první oddílové akce letošního skautského roku.
Potom co byli oddíláci vpuštěni do klubovny a usadili se, proběhl obřad podávání rukou. Teo musel vysvětlit, jak se to má dělat správně, protože ruce některých by se dali přirovnat k leklé rybě. Ale příště už to bude určitě lepší.
Následovalo představení PK, rádců a vysvětlení fungování oddílu. Pro nováčky muselo být Teovo vysvětlní, že kdo nebude chodit na akce, nemůže na tábor proto, že by nezvládl ujít na družinové výpravě 40 kilometrů za dva dny, asi šokem, ale doufejme, že se nikdo nezalekne. Více než polovinu oddílu teď tvoří právě nováčci, snad jich u nás co nejvíc vydrží – nejlépe všichni, samozřejmě.
Na Tesákův pokyn jsme se všichni představili a poté se sedli do kruhu – vždy nováček vedle starého člena – a snažili se vzpomenout, jak je jenom jmenuje ten, který sedí po naší pravé ruce a co má ten vlevo za koníčky. Potom si stoupali ti, kteří mají doma nějaké domácí zvíře; ti, kteří někdy ušli za jeden den více než 35 kilometrů; ti, co už někdy byli výš než 2000 metrů nad mořem a podobně, čímž jsme se snažili navzájem co nejvíce poznat.
Potom co jsme absolvovali ještě oblíbené řazení podle velikosti, délky vlasů, barvy očí, let stráveným ve skautu a podle dat narození, měl Teo další povídání o činnosti oddílu, které prozřetelně rozdělil, aby se nezdálo tak dlouhé.
A přišel čas, kdy měli napjatí nováčci zjistit, s kterou družinou budou příští léta chodit na družinovky, vařit na výpravách, spát pod jednou celtou a za kterou budou bojovat v oddílových hrách.
Podle popisu většina z nich poznala, za kterou osobou v klubovně si má jít pro tajemný svitek papíru, ale pár úsměvných záměn se přece přihodilo – například když Janča našla Čegi na hlavě šedé vlasy…
Nakonec každý nováček přečetl název své družiny z papírku. K Liškám se přidaly Vlasta s Jančou; Veverky se radují z Buginy a Marti; do Rysů přišla posila v podobě Orloje, Kondýska, Vojty V. a Zajdy; a v Jelenech přibyl Miryho bratranec Luděk, Pája, Lanista, Červ a Michal. Pokud o nich chcete vědět víc, podívejte se na představení družin, která už rádcové vzorně sepsali.
Čas se už pomalu chýlil ke konci, takže potom co se nováčci usadili ke svým družinám a pozdravili se s nimi, jsme se rozloučili v oddílovém kruhu pokřikem a skauti vyklidili klubovnu, aby mohli vejít rodiče na zahajovací schůzku. Účast předčila očekávání, protože oproti minulým schůzkám, kdy se v rohu klubovny krčilo pár osamoceným rodičů, byly tentokrát všechny židle obsazené. Teo se představil jako nový vůdce oddílu, představil PK a rádce a podal rodičům nováčků informace o oddíle. Docházka, tábory, družiny - prostě všechno co je potřeba vědět, rozepisovat to nebudu... Piškot řekl také pár věcí o roverském kmeni, který se Zdenym přebírá - na schůzce bylo také dost rodičů bývalých členů oddílu - a potom se už jenom uklidilo a byl konec první oddílové akce letošního skautského roku.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Zpropadené Skotsko
O víkendu 8.9. – 10.9. proběhla v našem středisku první realitní show – Kdo přežije, aneb zpropadené Skotsko. Jak celá akce probíhala? Stačí si to jen přečíst.
Všechno začalo v pátek, v sedm hodin. Jak vypadal začátek a vlastně celý víkend v očích George?
„Skotsko je drsná země a ještě drsnější cesta do jejího středu. Cesta do toho jednoho bodu, ve kterém muže stát jen jeden, ten kdo si odnese výhru. Není to jenom výhra v podobě osmi mega, vítězem je každý kdo dosáhl na svoji hranici, ať jí pevně sevřel nebo se jí jenom dotkl konečky prstů. Ve vlastních očích se každý může na pár vteřin ocitnout na výsluní. A jak víme, lidské životy se mění ve zlomkách vteřin. A není důležité dojít nejdál, ale dojít tam, kam dojít chceme. V tomhle jsem viděl podstatu Skotska, nedojít na konec, ale dojít tam kam můžeme.A až jsem tam došel, tak jsem se nadechl a otočil jsem se zpět a viděl jsem tvrdě vydřenou cestu, kterou jsem ušel.“
Tento víkend byl pro každého velice náročný. Ale vraťme se k pátku. Sešli jsme se v Pohledci, kde již na nás čekalo pár úvodních slov od pořadatelů a také od člověka, který o Skotsku ví snad úplně vše. Jakmile skončil, museli jsme si všechno sbalit a vyrazit k Vávrovce. Zde nás čekalo překvapení – učili jsme se tancovat po skotském způsobu. Poté jsme se rozdělili do kmenů – McGregor, Waverly a McCollish. A pak už nezbývalo, než postavit přístřešek a jít spát.
Sobota, velký boj začal. Mnohým přinesl zklamání, někteří překonali sami sebe a jen jeden dosáhl na vrchol. Jak to celé probíhalo? Přečtěte si, jak to viděl Georg, z teamu Waverly.
„Ráno byla teplá snídaně, poryč. A hned poté začal první boj. Nějaký divný příklady, zlomky s autíčkama a odmocniny s hracími kostkami. Naštěstí se ještě nevyřazovalo. Poté přišel na řadu úkol, který spočíval v tom, překonat řeku pomocí lavičky a dvou prken. Tady jsme trochu zaváhali, no co hodili jsme si kladou. A první vyřazování bylo tady. Odnesl to Jack z kmene McGregor. Jelikož ve Skotsku je jezero Lochnes a v něm nějaká ještěrka, tak jsme se na ni šli podívat. Byla taková divná, 5 noh, 4 ocasy, 1 hlavu, obrovské oko atd. Tak tady začala vítězná šňůra kmene Waverly. Pro ostatní, ale další početní snížení. A teď to nej po všech, ale úplně po všech stránkách - SKOTSKÁ MUČIDLA. Řeknu vám, ze být Anglánem a projít všemi mučidly co jsme poznali, tak řeknu i to co nevím. Tady se pár lidí odepsalo, v lepším případě na několik minut, v tom horším na několik týdnu. Každopádně poražené týmy přišly o další členy. Jelikož je Skotsko nádherná země, tak jsme si udělali malý výlet po okolí, od skály ke skále pro nějakou tu depeši. První to dali za cca 30 min, docela dobrý. I po této výměně imunity jsme se rozloučili se dvěma členy klanu (tedy ne z našeho). Naše řady se snížily na 20 hráčů, tak se udělaly dva kmeny. A jeden kmen, McGregor zanikl. V tom našem platil plán AA- ahoj Albi. Měl sakra štěstí, že dostal imunitu a že jsme potom vše zase vyhráli. Následovala další hra, takže i další těžce raněni, no i tady vedla cesta k vítězství přes mrtvoly. Odnést jeden pytlík písku může být pořádná dřina, zvlášť když s sebou nesete dalšího člověka, který vám ho chce vzít. Tuhle hru jsme trochu nezvládli, museli jsme vyřazovat, tentokráte to odnesla Čiky. Pak se najednou za naším ležením objevil anglický král se svoji armádou, tak jsme je vyřídili, král utekl, ale jen tak tak, už měl na mále. Pak zbylo posledních 17, už jde do tuhého. Přišel na řadu logický úkol, tady měl problém i sám Mev Waverli. Vypadli další . A také nastal konec kmenového soužití, teď jedem na trojice. První úkol byl Skotský biatlon – sestřelit prakem pět svíček, oběhnout velké kolo, sestřelit kameny na prkně, oběhnout velké kolo a pak rozstřelit tři dlaždičky. Vypadli další tři. Zbylo nás 12. Následoval Útěk – co nejlépe se schovat ostatním. A pak už zbylo 10 nej. Další úkol - Oheň a posledních osm je v semifinále. Všichni jdou spát, jen osm posledních jde plivat krev na scorelauf. Už to není na koho svést, každý kope na vlastním písečku a po hodince je jasno, jen ti 3 nejlepší – Hombré, Albi a Mev, tak si to rozdají na kůlech. Běží poslední minuty a MEV WAVERLI je vítěz. Potom už jenom tiskovka a úklid."
Takže vítěze už známe. Všechno je uklizeno. Velká reality show, je u konce. Všem něco dala,někomu něco vzala. Nakonec ještě pár myšlenek od George.
„Uvědomil jsem si, že tento víkend se neudělal sám. Stálo za ním nevím kolik lidí, kteří tvrdě dřeli, aby se také dotkli svého cíle. Doufám, že se jim to splnilo, že jsme jako účastníci naplnili jejich představy. Pokud snad mají nějaké výčitky kvůli tomu co se stalo, tak neoprávněně. My do toho šli dobrovolně. V těchto lidech vidím naději, že kvalitní program v našem středisku se nemusí bát o svoji budoucnost.
Čas je ale neúprosný, tak i taková akce, jakou je Skotsko musí skončit. Všichni si něco odneseme, zážitky, které nám nikdy nikdo nevezme, důsledky, které se taky dají jen těžko vzít zpátky. No hold se nám to pevně vrylo pod kůži.
Skotsko nebylo jen o osobních výhrách, ale hlavně o lidech. Vždyť kvůli lidem se to dělá. Poznat opět tváře z let minulých, posílit si vztahy mezi sebou. Vědět, že pokud jde to tuhého, tak mám někoho, kdo stojí vedle mě a drží mě, abych nespadl a když spadnu, tak mi pomůže opět vstát. Pomůže mi odrazit se ode dna, abych mohl vykročit dál. Někdo o kom vím, že by pro mě dal ruku do ohně. Nikdy neříkej, že se něco nedá, protože se vždy najde iniciativní blbec, který neví, že to nejde a udělá to!"
„Skotsko je drsná země a ještě drsnější cesta do jejího středu. Cesta do toho jednoho bodu, ve kterém muže stát jen jeden, ten kdo si odnese výhru. Není to jenom výhra v podobě osmi mega, vítězem je každý kdo dosáhl na svoji hranici, ať jí pevně sevřel nebo se jí jenom dotkl konečky prstů. Ve vlastních očích se každý může na pár vteřin ocitnout na výsluní. A jak víme, lidské životy se mění ve zlomkách vteřin. A není důležité dojít nejdál, ale dojít tam, kam dojít chceme. V tomhle jsem viděl podstatu Skotska, nedojít na konec, ale dojít tam kam můžeme.A až jsem tam došel, tak jsem se nadechl a otočil jsem se zpět a viděl jsem tvrdě vydřenou cestu, kterou jsem ušel.“
Tento víkend byl pro každého velice náročný. Ale vraťme se k pátku. Sešli jsme se v Pohledci, kde již na nás čekalo pár úvodních slov od pořadatelů a také od člověka, který o Skotsku ví snad úplně vše. Jakmile skončil, museli jsme si všechno sbalit a vyrazit k Vávrovce. Zde nás čekalo překvapení – učili jsme se tancovat po skotském způsobu. Poté jsme se rozdělili do kmenů – McGregor, Waverly a McCollish. A pak už nezbývalo, než postavit přístřešek a jít spát.
Sobota, velký boj začal. Mnohým přinesl zklamání, někteří překonali sami sebe a jen jeden dosáhl na vrchol. Jak to celé probíhalo? Přečtěte si, jak to viděl Georg, z teamu Waverly.
„Ráno byla teplá snídaně, poryč. A hned poté začal první boj. Nějaký divný příklady, zlomky s autíčkama a odmocniny s hracími kostkami. Naštěstí se ještě nevyřazovalo. Poté přišel na řadu úkol, který spočíval v tom, překonat řeku pomocí lavičky a dvou prken. Tady jsme trochu zaváhali, no co hodili jsme si kladou. A první vyřazování bylo tady. Odnesl to Jack z kmene McGregor. Jelikož ve Skotsku je jezero Lochnes a v něm nějaká ještěrka, tak jsme se na ni šli podívat. Byla taková divná, 5 noh, 4 ocasy, 1 hlavu, obrovské oko atd. Tak tady začala vítězná šňůra kmene Waverly. Pro ostatní, ale další početní snížení. A teď to nej po všech, ale úplně po všech stránkách - SKOTSKÁ MUČIDLA. Řeknu vám, ze být Anglánem a projít všemi mučidly co jsme poznali, tak řeknu i to co nevím. Tady se pár lidí odepsalo, v lepším případě na několik minut, v tom horším na několik týdnu. Každopádně poražené týmy přišly o další členy. Jelikož je Skotsko nádherná země, tak jsme si udělali malý výlet po okolí, od skály ke skále pro nějakou tu depeši. První to dali za cca 30 min, docela dobrý. I po této výměně imunity jsme se rozloučili se dvěma členy klanu (tedy ne z našeho). Naše řady se snížily na 20 hráčů, tak se udělaly dva kmeny. A jeden kmen, McGregor zanikl. V tom našem platil plán AA- ahoj Albi. Měl sakra štěstí, že dostal imunitu a že jsme potom vše zase vyhráli. Následovala další hra, takže i další těžce raněni, no i tady vedla cesta k vítězství přes mrtvoly. Odnést jeden pytlík písku může být pořádná dřina, zvlášť když s sebou nesete dalšího člověka, který vám ho chce vzít. Tuhle hru jsme trochu nezvládli, museli jsme vyřazovat, tentokráte to odnesla Čiky. Pak se najednou za naším ležením objevil anglický král se svoji armádou, tak jsme je vyřídili, král utekl, ale jen tak tak, už měl na mále. Pak zbylo posledních 17, už jde do tuhého. Přišel na řadu logický úkol, tady měl problém i sám Mev Waverli. Vypadli další . A také nastal konec kmenového soužití, teď jedem na trojice. První úkol byl Skotský biatlon – sestřelit prakem pět svíček, oběhnout velké kolo, sestřelit kameny na prkně, oběhnout velké kolo a pak rozstřelit tři dlaždičky. Vypadli další tři. Zbylo nás 12. Následoval Útěk – co nejlépe se schovat ostatním. A pak už zbylo 10 nej. Další úkol - Oheň a posledních osm je v semifinále. Všichni jdou spát, jen osm posledních jde plivat krev na scorelauf. Už to není na koho svést, každý kope na vlastním písečku a po hodince je jasno, jen ti 3 nejlepší – Hombré, Albi a Mev, tak si to rozdají na kůlech. Běží poslední minuty a MEV WAVERLI je vítěz. Potom už jenom tiskovka a úklid."
Takže vítěze už známe. Všechno je uklizeno. Velká reality show, je u konce. Všem něco dala,někomu něco vzala. Nakonec ještě pár myšlenek od George.
„Uvědomil jsem si, že tento víkend se neudělal sám. Stálo za ním nevím kolik lidí, kteří tvrdě dřeli, aby se také dotkli svého cíle. Doufám, že se jim to splnilo, že jsme jako účastníci naplnili jejich představy. Pokud snad mají nějaké výčitky kvůli tomu co se stalo, tak neoprávněně. My do toho šli dobrovolně. V těchto lidech vidím naději, že kvalitní program v našem středisku se nemusí bát o svoji budoucnost.
Čas je ale neúprosný, tak i taková akce, jakou je Skotsko musí skončit. Všichni si něco odneseme, zážitky, které nám nikdy nikdo nevezme, důsledky, které se taky dají jen těžko vzít zpátky. No hold se nám to pevně vrylo pod kůži.
Skotsko nebylo jen o osobních výhrách, ale hlavně o lidech. Vždyť kvůli lidem se to dělá. Poznat opět tváře z let minulých, posílit si vztahy mezi sebou. Vědět, že pokud jde to tuhého, tak mám někoho, kdo stojí vedle mě a drží mě, abych nespadl a když spadnu, tak mi pomůže opět vstát. Pomůže mi odrazit se ode dna, abych mohl vykročit dál. Někdo o kom vím, že by pro mě dal ruku do ohně. Nikdy neříkej, že se něco nedá, protože se vždy najde iniciativní blbec, který neví, že to nejde a udělá to!"
Mev Waverly
Exkluzivní rozhovor s vítězem reality show o deset melounů – Kdo přežije – je konečně na světě. Nepropásněte jedinečnou šanci dozvědět se o nové celebritě více informací.
Myslím, že Meva, alias Negyho budou nejlíp charakterizovat jeho slova po závodě:
Tak děcka! O tom, jak se vyhrávaj realitky můžu povídat, to víte, to v sobě prostě musíte mít… Někdo hotl má a někdo ne. Miky to zjistil brzo, a tak raději zabalil krámek, tak nějak to chodí...
Co říkáš na bývalé skauty, kteří přišli?
Z některých mám trochu smíšené pocity, ale to je asi proto, že jsem některé dlouho neviděl. Taky mě trošku mrzí, že někteří starší tahouni nepřišli kvůli tomu, tomu a kdoví čemu. Na druhou stranu se ale takovej Macek, Mužík a pár dalších, kteří přišli stali osobnostmi celýho Skotska a bez nich by to nebylo ono.
Jak jsi se cítil, když jsi vstupoval do kulturáku a prakticky to začalo?
Předně jsem byl šťastnej už proto, že jsem tam vůbec mohl vstupovat, což nebylo vůbec samozřejmý. No a při vstupu do sálu už to bylo horší hlavně díky mejm prohlášením před akcí.
Jakým prohlášením?
No že všechny vyřídím ne? :-) Někdy v úterý jsem šel za Piškotem do K3 říct, že asi budou muset oželet největší hvězdu, protože budem makat na střeše v Pavlovicích a že přesto nejede vlak. A náhodou tam byl Miky, Čegi, Žofka a kdo ví kdo ještě. Byl jsem přesvědčenej, že tam nebudu moct jít a proto jsem přilejval olej do ohně takovejma řečičkami jako že můžou bejt jenom rádi, jinak bych je sfoukl jako svíčku… A Čegi alias hlásná trouba moje prohlášení předávala dál a dál, a když jsem šel přes sál tak na mě houkla něco jako: „ Ještě furt si myslíš, že vyhraješ?“ Tak to moc příjemný nebylo.
Myslel sis sám o sobě, že jsi favoritem?
Tak to jsem si určitě nemyslel. Tipoval jsem to na Mikyho, který pak ale odešel kvůli zranění, ale byli tu i další, Mužík, Císko... Ale postupem času jak vypadávali, tak jsem tomu začínal čím dál víc věřit.
Jaks bral to, že Miky musel odstoupit kvůli zranění?
Jakýmu zranění? Viděl že mě neporazí a zabalil krámek, tak to holt chodí :-). Ale to víš, že mě to mrzelo, sem se těšil, jak se mu roztřesou kolena na kůlech ve finále a on zatím musel odstoupit kvůli žebru… Pro mě to byl rozhodně jeden z největších soupeřů, takže bych měj bejt rád, ale fakt mě to mrzelo.
Co říkáš na váš team Waverly?
Byla tam skrytá celebrita. Mev Waverly, takže jsme měli asi trochu výhodu :-). Podle mě jsme měli ale v teamu spoustu tahounů, jako byl v první řadě Mužík, kterej nám vyhrál nejen Depeši. Pak Pepíno, Mlacek, kterej měl po vždycky po ruce kalkulačku, makač Laky… nesmím zapomenout na Čegi, protože nikdo nebyl lepší maskot a nosič vlajky, než ona. Ani na Čiky a Aňu, které se snažily, jak mohly.
Bylo v závodu místo, které tě opravdu zamrazilo, kdes měl pocit, že končíš?
Já???? No celkem vycukanej jsem byl z toho hlavolamu. Kde jsem za zádama cejtil vyřazení, ale o fous se to povedlo. Takže jsem pak byl šťastnej. Taky jsem měl dobrou ruku při losování hovínek :-), a díky tomu jsem byl pokaždé v poměrně silný trojce a nemusel se bát o to, jestli projdu.
Tvůj nejhorší zážitek z celé reality show?
Určitě když jsme museli vyřazovat a odnesla to Čiky. Prošel si tím každý team a ten náš vlastně jenom jednou, takže si nemáme vůbec na co ztěžovat.
A asi úplně nejhorší zážitek ze scorelaufu, kdy jsem tam skoro plival krev a všichni se mě ptali, jestli vůbec ještě můžu.
A co bys poradil ostatním, aby věděli jak vyhrát?
Co bych tak mohl poradit? Bydlet v Bobrové a jmenovat se Chroust. A taky mít kořeny v Jimramovskejch Pavlovicích. To nemá jen tak někdo, to je prostě předzvěst jistýho vítězství :-).
Chtěl bys něco vzkázat pořadatelům?
Určitě že to byl perfektní vejkend a určitě by mě hodně štvalo, kdybych se ho nemohl zúčastnit. Pamatuju se na večer, kdy brácha odjížděl na útěk a já nemohl. Teď by mě to mrzelo mnohem víc, protože taková namakaná akce není každou chvíli a dost jsem se na ni těšil.
Na závěr opět Mevova slova ze sloupu:
...jinak pěknej vejkend, jo a to hlavní, vyhrát může jen jeden - MEV. Tak se mějte, a až si příště budete chtít zablbnout víte, kde bydlí celebrita. Mev Waverly, winner.
Tak děcka! O tom, jak se vyhrávaj realitky můžu povídat, to víte, to v sobě prostě musíte mít… Někdo hotl má a někdo ne. Miky to zjistil brzo, a tak raději zabalil krámek, tak nějak to chodí...
Co říkáš na bývalé skauty, kteří přišli?
Z některých mám trochu smíšené pocity, ale to je asi proto, že jsem některé dlouho neviděl. Taky mě trošku mrzí, že někteří starší tahouni nepřišli kvůli tomu, tomu a kdoví čemu. Na druhou stranu se ale takovej Macek, Mužík a pár dalších, kteří přišli stali osobnostmi celýho Skotska a bez nich by to nebylo ono.
Jak jsi se cítil, když jsi vstupoval do kulturáku a prakticky to začalo?
Předně jsem byl šťastnej už proto, že jsem tam vůbec mohl vstupovat, což nebylo vůbec samozřejmý. No a při vstupu do sálu už to bylo horší hlavně díky mejm prohlášením před akcí.
Jakým prohlášením?
No že všechny vyřídím ne? :-) Někdy v úterý jsem šel za Piškotem do K3 říct, že asi budou muset oželet největší hvězdu, protože budem makat na střeše v Pavlovicích a že přesto nejede vlak. A náhodou tam byl Miky, Čegi, Žofka a kdo ví kdo ještě. Byl jsem přesvědčenej, že tam nebudu moct jít a proto jsem přilejval olej do ohně takovejma řečičkami jako že můžou bejt jenom rádi, jinak bych je sfoukl jako svíčku… A Čegi alias hlásná trouba moje prohlášení předávala dál a dál, a když jsem šel přes sál tak na mě houkla něco jako: „ Ještě furt si myslíš, že vyhraješ?“ Tak to moc příjemný nebylo.
Myslel sis sám o sobě, že jsi favoritem?
Tak to jsem si určitě nemyslel. Tipoval jsem to na Mikyho, který pak ale odešel kvůli zranění, ale byli tu i další, Mužík, Císko... Ale postupem času jak vypadávali, tak jsem tomu začínal čím dál víc věřit.
Jaks bral to, že Miky musel odstoupit kvůli zranění?
Jakýmu zranění? Viděl že mě neporazí a zabalil krámek, tak to holt chodí :-). Ale to víš, že mě to mrzelo, sem se těšil, jak se mu roztřesou kolena na kůlech ve finále a on zatím musel odstoupit kvůli žebru… Pro mě to byl rozhodně jeden z největších soupeřů, takže bych měj bejt rád, ale fakt mě to mrzelo.
Co říkáš na váš team Waverly?
Byla tam skrytá celebrita. Mev Waverly, takže jsme měli asi trochu výhodu :-). Podle mě jsme měli ale v teamu spoustu tahounů, jako byl v první řadě Mužík, kterej nám vyhrál nejen Depeši. Pak Pepíno, Mlacek, kterej měl po vždycky po ruce kalkulačku, makač Laky… nesmím zapomenout na Čegi, protože nikdo nebyl lepší maskot a nosič vlajky, než ona. Ani na Čiky a Aňu, které se snažily, jak mohly.
Bylo v závodu místo, které tě opravdu zamrazilo, kdes měl pocit, že končíš?
Já???? No celkem vycukanej jsem byl z toho hlavolamu. Kde jsem za zádama cejtil vyřazení, ale o fous se to povedlo. Takže jsem pak byl šťastnej. Taky jsem měl dobrou ruku při losování hovínek :-), a díky tomu jsem byl pokaždé v poměrně silný trojce a nemusel se bát o to, jestli projdu.
Tvůj nejhorší zážitek z celé reality show?
Určitě když jsme museli vyřazovat a odnesla to Čiky. Prošel si tím každý team a ten náš vlastně jenom jednou, takže si nemáme vůbec na co ztěžovat.
A asi úplně nejhorší zážitek ze scorelaufu, kdy jsem tam skoro plival krev a všichni se mě ptali, jestli vůbec ještě můžu.
A co bys poradil ostatním, aby věděli jak vyhrát?
Co bych tak mohl poradit? Bydlet v Bobrové a jmenovat se Chroust. A taky mít kořeny v Jimramovskejch Pavlovicích. To nemá jen tak někdo, to je prostě předzvěst jistýho vítězství :-).
Chtěl bys něco vzkázat pořadatelům?
Určitě že to byl perfektní vejkend a určitě by mě hodně štvalo, kdybych se ho nemohl zúčastnit. Pamatuju se na večer, kdy brácha odjížděl na útěk a já nemohl. Teď by mě to mrzelo mnohem víc, protože taková namakaná akce není každou chvíli a dost jsem se na ni těšil.
Na závěr opět Mevova slova ze sloupu:
...jinak pěknej vejkend, jo a to hlavní, vyhrát může jen jeden - MEV. Tak se mějte, a až si příště budete chtít zablbnout víte, kde bydlí celebrita. Mev Waverly, winner.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Celostátní ZVaS
Jak probíhalo naše první ústřední kolo???
I. den - pátak
Odjezd na státní kolo ZVaS byl, v 15:00 od klubovny. Jely jsme dvěma auty s Danny a s paní Hroudovou. Cesta nebyla moc dlouhá, jen asi hodinu a půl. A až na motání se po Litomyšli jsme neměly cestou žádné problémy. Na tábořiště Ráj nedaleko Letohradu, jsme dojely včas a dokonce nám nedělalo ani problém to najít. Akorát jsem musely chvíli počkat, protože se na cestě k tábořišti porouchal autobus. Překvapilo nás jak velké tábořiště to vlastně je. Byly tam 3 velké budovy, a jídelna jako ve škole, 7 velkých chat a dalších asi 30 malých chatek které byly po 4 osobách.
Po registraci, vytažení čísla hlídky ( měly jsme číslo 11), a zjištění že jsem si měly na sobotní večer připravit scénku, na kterou jsme samozřejmě zapomněly, jsme dostaly stravenky na celý víkend a šly se ubytovat do malých chatek číslo 9 a 10. Holky byly už celé nervózní ze zítřejších závodů a tak jsme se je s Danny snažili zabavit, aby myslely na něco jiného. Celou dobu ale snily o tom, jaké by to bylo kdyby závody vyhrály a hlavně se těšily na zmrzlinový pohár, který jsme jim s Danny slíbily.
V 18:00 byla večeře, párek s hořčicí, pro děti čaj a pro dospělé kafe. Po večeři byl zahajovací nástup, kde se objevil i kníže Václav a zahájil „Svatováclavský turnaj“ zaseknutím meče do špalku. Po nástupu byla připravená scénka o životě Václava, aby se dětem přiblížil děj legendy.
Večer jsme se všechny doprovody sešly v jídelně a organizátoři nás seznámili s následujícím dnem. Večerka už byla v 9 hodin, ale podle mě jediný kdo byl včas v postelích byly naše Berky, který byly tak utahaný, že potom co jim Danny přečetla pohádku tak většina spala.
II. den – sobota
Budíček byl o půl 7 a holky celé nedočkavé vstávaly už o půl 6 (teda aspoň ty s kterými jsem byla v chatce já). O půl 8 jsem se vydaly na snídani, kde jsme měly vajíčkovou pomazánku s chlebem a teplý čaj. Holky si šly vyčistit zuby a připravit věci na trať.
Tentokrát závodilo jen 5 holek (Hermi, Mánička, Peťa, Bizi, Kačka), protože Woody byla po operaci slepáku, tak nemohla zavodit, ale aspoň s námi jela holky povzbuzovat. Holky startovaly v 10:20 a tak než nadešel jejich čas, lítaly po louce nebo se snažily ještě dopilovat nedostatky. A pak už to začalo. Šly jsme s Danny a holkama k prvnímu stanovišti, kde si měly zapamatovat 30 slov a na nějakém dalším stanovišti je říct. Co bylo dál ví jen holky, ale u nás, co jsme na ně netrpělivě čekaly v cíli, to byly 2 a půl hodiny nervozity a netrpělivosti. Přišli za námi skauti z Chotěboře, aby nás pozdravili a popřáli hodně štěstí, protože jejich hlídka kluků postoupila společně s našima holkama za kraj Vysočina. Když už jsme si myslely že by holky mohly doběhnout, přesunuly jsem se k cíli na louku a hrály v trávě karty. Seznámily jsem se s jedním skautem z Letohradu br. Šitým, který tam byl jako cílový rozhodčí, a když měl chvíli čas, zahrál si karty s námi. Když přiběhly holky celé udýchané do cíle vrhly se nám do náruče a chrlily ze sebe zážitky z tratě. Pak se šly holky převléct a vyrazily jsme na oběd. Byl guláš s houskovým knedlíkem. Bizi měla takovej hlad že si dala 9 houskových knedlíků!!! Potom se přesunuly do chatek a zalehly do postelí a odpočívaly. Jako doprovodný program, bylo nachystána spousta aktivit, třeba: střelba ze vzduchovky, lanové aktivity, malování, modelování z hlíny, nebo jsme si mohly půjčit míče, ringo kroužky a jiné hrací pomůcky. Holky se do večeře zabavily a pak jsme se vydaly na kuřecí stehýnka, které už od odpoledne voněly z kuchyně. Po večeři byl krátký večerní nástup, po kterém jsme se všichni přesunuli k ohništi, kde už byl zapálený velký oheň. Hlídky co měly připravený program, tak měly možnost se s ním ukázat a mezi scénkami jsme zpívali písničky, které jsme moc neznaly. Holky už skoro spaly a tak jsem se přesunuly do chatek a zalehly.
III. den – neděle
Ráno jsem vstávaly v 8 hodin a hned jsem se přesunuly do jídelny na snídani, kde bylo kakao a vánočka. V 9:15 bylo slavností vyhlášení výsledků. Holky byly celé nervózní a poskakovaly pořád sem a tam. Ceny byly opravdu pěkné a byl velký výběr. Dokonce 4. místa opravdu dostaly takzvanou „bramborovou medaily“ a to bramborák. Prvně měl krátký proslov zástupce skautů v ČR a pak starosta Letohradu, který je také bývalý skaut. Organizátoři viděli jak jsem všichni netrpěliví a tak přistoupili k vyhodnocování. Prvně vyhlašovali kategorii kluků, protože u holek, to bylo letos opravdu na těsno!! Vlčáckou kategorii, vyhrála hlídka z Albrechtiček a kluci z Chotěboře byli na krásném 3. místě!
Potom se přešlo k vyhlášení světluší kategorie. Všichni jsme držely pěsti a když jsem uslyšely že Berky z Nového Města na Moravě si domů odváží krásné 9. místo, měli jsme strašně velkou radost, protože už jen to, že jsme se dostaly až sem na ústřední kolo je pro nás velký úspěch!! Holky byly sice trošku zklamané, ale přesvědčily jsme je, že ještě bude spousta závodů a my jim to teprve všem předvedeme! První místo obsadila hlídka z Českých Budějovic. Po ukončení celého závodu jsem si šly dobalit poslední věci a to už dojel i pan Hubáček, který vystřídal paní Hroudovou jako druhé auto. Naložily jsem věci a my s Danny jsem šly ještě poblahopřát Chotěbořákům ke skvělému umístění a rozloučit se s nimi. Cesta domů ubíhala dobře a rychle. Po dovážkové službě dětí přímo do domu, jsme mohly i my ukončit naše první celostátní kolo!!!
P.S. Děkujeme všem, kteří držely holkám palce a mysleli na ně!!!
Odjezd na státní kolo ZVaS byl, v 15:00 od klubovny. Jely jsme dvěma auty s Danny a s paní Hroudovou. Cesta nebyla moc dlouhá, jen asi hodinu a půl. A až na motání se po Litomyšli jsme neměly cestou žádné problémy. Na tábořiště Ráj nedaleko Letohradu, jsme dojely včas a dokonce nám nedělalo ani problém to najít. Akorát jsem musely chvíli počkat, protože se na cestě k tábořišti porouchal autobus. Překvapilo nás jak velké tábořiště to vlastně je. Byly tam 3 velké budovy, a jídelna jako ve škole, 7 velkých chat a dalších asi 30 malých chatek které byly po 4 osobách.
Po registraci, vytažení čísla hlídky ( měly jsme číslo 11), a zjištění že jsem si měly na sobotní večer připravit scénku, na kterou jsme samozřejmě zapomněly, jsme dostaly stravenky na celý víkend a šly se ubytovat do malých chatek číslo 9 a 10. Holky byly už celé nervózní ze zítřejších závodů a tak jsme se je s Danny snažili zabavit, aby myslely na něco jiného. Celou dobu ale snily o tom, jaké by to bylo kdyby závody vyhrály a hlavně se těšily na zmrzlinový pohár, který jsme jim s Danny slíbily.
V 18:00 byla večeře, párek s hořčicí, pro děti čaj a pro dospělé kafe. Po večeři byl zahajovací nástup, kde se objevil i kníže Václav a zahájil „Svatováclavský turnaj“ zaseknutím meče do špalku. Po nástupu byla připravená scénka o životě Václava, aby se dětem přiblížil děj legendy.
Večer jsme se všechny doprovody sešly v jídelně a organizátoři nás seznámili s následujícím dnem. Večerka už byla v 9 hodin, ale podle mě jediný kdo byl včas v postelích byly naše Berky, který byly tak utahaný, že potom co jim Danny přečetla pohádku tak většina spala.
II. den – sobota
Budíček byl o půl 7 a holky celé nedočkavé vstávaly už o půl 6 (teda aspoň ty s kterými jsem byla v chatce já). O půl 8 jsem se vydaly na snídani, kde jsme měly vajíčkovou pomazánku s chlebem a teplý čaj. Holky si šly vyčistit zuby a připravit věci na trať.
Tentokrát závodilo jen 5 holek (Hermi, Mánička, Peťa, Bizi, Kačka), protože Woody byla po operaci slepáku, tak nemohla zavodit, ale aspoň s námi jela holky povzbuzovat. Holky startovaly v 10:20 a tak než nadešel jejich čas, lítaly po louce nebo se snažily ještě dopilovat nedostatky. A pak už to začalo. Šly jsme s Danny a holkama k prvnímu stanovišti, kde si měly zapamatovat 30 slov a na nějakém dalším stanovišti je říct. Co bylo dál ví jen holky, ale u nás, co jsme na ně netrpělivě čekaly v cíli, to byly 2 a půl hodiny nervozity a netrpělivosti. Přišli za námi skauti z Chotěboře, aby nás pozdravili a popřáli hodně štěstí, protože jejich hlídka kluků postoupila společně s našima holkama za kraj Vysočina. Když už jsme si myslely že by holky mohly doběhnout, přesunuly jsem se k cíli na louku a hrály v trávě karty. Seznámily jsem se s jedním skautem z Letohradu br. Šitým, který tam byl jako cílový rozhodčí, a když měl chvíli čas, zahrál si karty s námi. Když přiběhly holky celé udýchané do cíle vrhly se nám do náruče a chrlily ze sebe zážitky z tratě. Pak se šly holky převléct a vyrazily jsme na oběd. Byl guláš s houskovým knedlíkem. Bizi měla takovej hlad že si dala 9 houskových knedlíků!!! Potom se přesunuly do chatek a zalehly do postelí a odpočívaly. Jako doprovodný program, bylo nachystána spousta aktivit, třeba: střelba ze vzduchovky, lanové aktivity, malování, modelování z hlíny, nebo jsme si mohly půjčit míče, ringo kroužky a jiné hrací pomůcky. Holky se do večeře zabavily a pak jsme se vydaly na kuřecí stehýnka, které už od odpoledne voněly z kuchyně. Po večeři byl krátký večerní nástup, po kterém jsme se všichni přesunuli k ohništi, kde už byl zapálený velký oheň. Hlídky co měly připravený program, tak měly možnost se s ním ukázat a mezi scénkami jsme zpívali písničky, které jsme moc neznaly. Holky už skoro spaly a tak jsem se přesunuly do chatek a zalehly.
III. den – neděle
Ráno jsem vstávaly v 8 hodin a hned jsem se přesunuly do jídelny na snídani, kde bylo kakao a vánočka. V 9:15 bylo slavností vyhlášení výsledků. Holky byly celé nervózní a poskakovaly pořád sem a tam. Ceny byly opravdu pěkné a byl velký výběr. Dokonce 4. místa opravdu dostaly takzvanou „bramborovou medaily“ a to bramborák. Prvně měl krátký proslov zástupce skautů v ČR a pak starosta Letohradu, který je také bývalý skaut. Organizátoři viděli jak jsem všichni netrpěliví a tak přistoupili k vyhodnocování. Prvně vyhlašovali kategorii kluků, protože u holek, to bylo letos opravdu na těsno!! Vlčáckou kategorii, vyhrála hlídka z Albrechtiček a kluci z Chotěboře byli na krásném 3. místě!
Potom se přešlo k vyhlášení světluší kategorie. Všichni jsme držely pěsti a když jsem uslyšely že Berky z Nového Města na Moravě si domů odváží krásné 9. místo, měli jsme strašně velkou radost, protože už jen to, že jsme se dostaly až sem na ústřední kolo je pro nás velký úspěch!! Holky byly sice trošku zklamané, ale přesvědčily jsme je, že ještě bude spousta závodů a my jim to teprve všem předvedeme! První místo obsadila hlídka z Českých Budějovic. Po ukončení celého závodu jsem si šly dobalit poslední věci a to už dojel i pan Hubáček, který vystřídal paní Hroudovou jako druhé auto. Naložily jsem věci a my s Danny jsem šly ještě poblahopřát Chotěbořákům ke skvělému umístění a rozloučit se s nimi. Cesta domů ubíhala dobře a rychle. Po dovážkové službě dětí přímo do domu, jsme mohly i my ukončit naše první celostátní kolo!!!
P.S. Děkujeme všem, kteří držely holkám palce a mysleli na ně!!!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Kmenová diskuze
První měsíc nového skautského roku už se chýlí ke konci a protože celé středisko prochází docela velkýma „personálníma“ změnama, bylo na čase aby se sešel i kmen bohatší o spoustu nových tváří a podebatoval o své budoucnosti.
Pro diskuzi není nic vhodnějšího než nedělní, slunečné odpoledne, které se stanovilo po dlouhých domluvách a dohadech. Jednou nemohl ten, pak zas onen, no prostě to bylo složitý. Nakonec se ale podařilo stanovit nejlepší kompromisní termín pro valnou většinu zájemců. Zájemců píšu proto, že dorazit měl pouze ten komu na kmeni a jeho budoucnosti záleží. A tak se k tomu postavil každý po svém – někdo prý snad „překřídloval“, jiný pařil na kompu, další hrál piškvorky a spousta originálních výmluv a omluv. Nakonec se svůj a kmenový osud rozhodli vzít aktivně do rukou tito (jedu po kruhu): Miry, Tulda, Tesák, Pudil, Teo, Adam-hvězda, Pavla, Čegi, Miky, Ufon, Jack, George, Vařík, Tkanička, Áňa, Čiky, Zdeny, Dany, Laky a Piškot – vlastně docela slušná účast, když ještě přičteme, že pár omluv bylo opravdových.
Celou diskuzi řídil Piškot a prezentoval naši představu o tom jak by kmen měl fungovat a za jakých podmínek do vedení kmene oba jdeme.
V podstatě za dvě hodiny diskuze nikdo nenamítal nic zásadního, takže závěr tohoto plodného odpoledne je ten, že kmen bude fungovat jako jeden celek s „mladýma“ i „starýma“ dohromady, času do něj bude každý investovat podle možností – a všem je jasné že na prvním místě je pomoc středisku – tedy práce v pekáči oddílu, světlušek a vlčat.
No a tak se pomalu dopila kofola, rozloučili jsme se a každý vyrazil svým směrem. Pekáč oddílu na radu, další na petanque, jiní domů se učit :).
Za sebe musím říct, že i přes zklamání z neúčasti některých jsem si odpoledne užil a moc rád viděl staré známé tváře. Těším se na budoucí akce a věřím že kmen opráší svou trochu zašlou slávu – a že bude dost poutníků, rytířů, roverů ochotných investovat svůj čas do sebe a své cesty, která je zároveň cestou kmene.
Celou diskuzi řídil Piškot a prezentoval naši představu o tom jak by kmen měl fungovat a za jakých podmínek do vedení kmene oba jdeme.
V podstatě za dvě hodiny diskuze nikdo nenamítal nic zásadního, takže závěr tohoto plodného odpoledne je ten, že kmen bude fungovat jako jeden celek s „mladýma“ i „starýma“ dohromady, času do něj bude každý investovat podle možností – a všem je jasné že na prvním místě je pomoc středisku – tedy práce v pekáči oddílu, světlušek a vlčat.
No a tak se pomalu dopila kofola, rozloučili jsme se a každý vyrazil svým směrem. Pekáč oddílu na radu, další na petanque, jiní domů se učit :).
Za sebe musím říct, že i přes zklamání z neúčasti některých jsem si odpoledne užil a moc rád viděl staré známé tváře. Těším se na budoucí akce a věřím že kmen opráší svou trochu zašlou slávu – a že bude dost poutníků, rytířů, roverů ochotných investovat svůj čas do sebe a své cesty, která je zároveň cestou kmene.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
2.Družinovka Veverek
Když jsem přišla do klubovny, tak jsem si libovala, že budem ve velký klubovně, ale vzápětí se přivalila Mimčo, že potřebuje velkou klubovnu, tak jsem se chtěla šoupnout k nim do beruškárny, ale tam byla nástěnka, tak jsem musela naši družinovku šoupnout až na zahradu. Zahájily jsme o 15 min. dýl než minule, jelikož holkám to nevyhovovalo. Bugy má angličtinu a Marťan to nestíhá. A taky Marťan, kvůli které se to měnilo přišla pozdě:o). Po zahájení jsme probraly org věci jako jsou informace o výpravě a sk.dni. Domluvily si stany a pak přisla na řadu Mako hra. Omlouvám se že nenapíšu jak probíhala, ale já jsem musela chystat svoji celoročku, takže jsem se neůčastnila. Po Mako hře jsme se začaly trochu učit a opakovat. Prvně jsme si promrskaly mapové značky z minulé družinovky. To jim jakž-takž šlo,ale Škráni to dělalo trochu problémy, ale to je celá Škráňa:o) Pak jsme se učily jak pracovat s mapou - hlavně jak ji zorientovat, ne jak nějací experti ji orijentují na jih:o) A pak nadešla moje chvíle na seznámení s celoročkou. Holky měly za úkol zjistit podle indicií kód kterým se dostanou do země Anthropos, který hrozí zkáza. Kódů bylo celkem dosta hlavně byly podobný, ale správný kód vedl do slkepa. Ve sklepě na ně čekal mág MAB, který jim při svíčkách vysvětlil o co valstně půjde. Po zkončení této hry, jsme probraly věci o 5p. Jako že, když někdo nebude mít 5p, tak jde prostě domů a píše se do hlášení. Nakonec jsme se rozloučily pokřikem a šly domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
3.družinovka Lišek :) : ) :)
Tenhle článek jsem vůbec neplánovala, ale jak jsem uviděla, že Nika přidala článek...nedalo mi to a taky jsem musela měco napsat!
Takže...
Sešli jsme se samozřejmě v klubovně...
Tam byl Pepa Býk, tak jsme mu pomáhaly donést dřevo do průjezdu. (to jsme hodný co?)
Když bylo vše hotovo, mohly jsme se vrhnout na družinovku...
Na začátek jsme si zahrály hru...bylo to na zopakování mapových značek...každý musel vymyslet příběh kde byly mapové značky...např. princ jel na hrad...a hrad se nakreslil mapovou značkou...
Všichni se snažily co nejvíc používat značky...a proto vycházely dost vtipný věci :) :) :)
Pak jsme si zahrály pantonimu...nebo pantomimu?...to byla taky sranda:)...další příklad...bylo téma zvíře...vylosovala se koza...a
hádejte jak všichni předváděli kozu...:)
Potom následovala znovu mapa :( ...tentokrát zorientování a azimut...Terka s Meli učily Vlastu a Janču...a Danča to zkusila sama...
Dále měla být hra do celoročky, ale protože jsme pomáhaly Býkovi s dřevem...prostě se nestihla. :(
A jako hřeb večera tu máme uzly...Říká se hřeb??? Ty nás učila Terezka...říkala, na co nám jaké uzlíky jsou a jak se dělají...
Hm...a pak už tu byl konec... :( :( :(
...úklid a PA PA PA domů... teda jak pro koho...
...Terka a Vlasta fičely na autobus a zbytek bojoval se zámky...zde je stručná historie...
Já, Meli, Janča a Danča jsme si užívaly hodinku a kus u dveří a pokoušeli se opravit celej ten zámkovej systém... Zkoušeli jsme to 20 minut...nic...tak jsme volali cískovi...10 minut než přijel...10 minut se to pokoušel zpravit...pak musel do výtvarky a tak ještě rychle zavolal Mírovi, aby se zeptal, co s tím...a tak jsme rozmontovávaly celej ten zámek i s klikou...v klubovně nebyl žádný šroubovák atd...a tak jsme to zkoušely vším možným...domovním číslem...nožem (jeden jsme zlomily)...pinzetou z lékarny(tu jsme ohly)...a tak nám po dalších 20 minutách nezbývalo nic jiného, než zavolat Mírovi...ten přijel do 5 minut(asi bydlí blízko)opravil to a my mohly klidně domů...
To je vše z naší družinovky...je to jen stručně...tak papapapapa
Sešli jsme se samozřejmě v klubovně...
Tam byl Pepa Býk, tak jsme mu pomáhaly donést dřevo do průjezdu. (to jsme hodný co?)
Když bylo vše hotovo, mohly jsme se vrhnout na družinovku...
Na začátek jsme si zahrály hru...bylo to na zopakování mapových značek...každý musel vymyslet příběh kde byly mapové značky...např. princ jel na hrad...a hrad se nakreslil mapovou značkou...
Všichni se snažily co nejvíc používat značky...a proto vycházely dost vtipný věci :) :) :)
Pak jsme si zahrály pantonimu...nebo pantomimu?...to byla taky sranda:)...další příklad...bylo téma zvíře...vylosovala se koza...a
hádejte jak všichni předváděli kozu...:)
Potom následovala znovu mapa :( ...tentokrát zorientování a azimut...Terka s Meli učily Vlastu a Janču...a Danča to zkusila sama...
Dále měla být hra do celoročky, ale protože jsme pomáhaly Býkovi s dřevem...prostě se nestihla. :(
A jako hřeb večera tu máme uzly...Říká se hřeb??? Ty nás učila Terezka...říkala, na co nám jaké uzlíky jsou a jak se dělají...
Hm...a pak už tu byl konec... :( :( :(
...úklid a PA PA PA domů... teda jak pro koho...
...Terka a Vlasta fičely na autobus a zbytek bojoval se zámky...zde je stručná historie...
Já, Meli, Janča a Danča jsme si užívaly hodinku a kus u dveří a pokoušeli se opravit celej ten zámkovej systém... Zkoušeli jsme to 20 minut...nic...tak jsme volali cískovi...10 minut než přijel...10 minut se to pokoušel zpravit...pak musel do výtvarky a tak ještě rychle zavolal Mírovi, aby se zeptal, co s tím...a tak jsme rozmontovávaly celej ten zámek i s klikou...v klubovně nebyl žádný šroubovák atd...a tak jsme to zkoušely vším možným...domovním číslem...nožem (jeden jsme zlomily)...pinzetou z lékarny(tu jsme ohly)...a tak nám po dalších 20 minutách nezbývalo nic jiného, než zavolat Mírovi...ten přijel do 5 minut(asi bydlí blízko)opravil to a my mohly klidně domů...
To je vše z naší družinovky...je to jen stručně...tak papapapapa
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Tornádo v klubovně
Nejedná se o žádnou přírodní katastrofu, ale o čistou lidskou práci….
Co to znamená??? Uklízeli jsme. V klubovně to už dlouho vypadalo, jako po výbuchu bomby. A s tím se přeci něco muselo udělat! Všechno začalo v osm hodin, a my pracanti jsme se začali postupně scházet. Během dne někteří odcházeli až nás zůstalo 10 Georg, Vařík, Ufi, Tkanička, Piškot, Laky, Pepíno, Čita, Čiky a Danny.
A cože jsme to dělali? No je to jednoduché.. Uklízeli. Avšak hned ráno nastal první problém – zlomený klíč ve dveřích na zahradu. Po půl hodině snažení nezbylo nic jiného než dveře jednoduše vyrazit. A začalo se uklízet. Čistka probíhala na mnoha frontách – na dřevišti, v nářaďárně, kuchyňce a hřebem celého dne byla půda. V klubovně zůstalo jen to, co tam zůstat mělo a všechno ostatní letělo okny ven. Dopoledne se věci proletěly na silnici. Byly to povětšinou plachty a stany, které byly potřeba složit, aby se mohly uklidit. Museli jsme asi vypadat jako pořádní vetešníci, protože se nejeden kolemjdoucí ohlédl, cože se to děje a jedna paní se dokonce ptala, jestli náhodou něco prodáváme. Asi jsme ji měli pozvat na zahradu, protože by si tam určitě něco vybrala. Na zahradu věci létaly po zbytek dne. Je toho tam, jak to říci? Veliká hromada. Řekla bych, že se nám podařilo vyrobit si takovou malinkou soukromou skládku. Co říci nakonec? Zezačátku to v klubovně vypadalo opravdu divoce. Jeden by si nemyslel, že se takový nepořádek dá za 11 hodin uklidit. Ale dá...
Na závěr upozornění pro návštěvníky – nenechávejte za sebou nepořádek, nemuselo by se vám to vyplatit a také se raději nedívejte na zahradu. Radím vám dobře.
A cože jsme to dělali? No je to jednoduché.. Uklízeli. Avšak hned ráno nastal první problém – zlomený klíč ve dveřích na zahradu. Po půl hodině snažení nezbylo nic jiného než dveře jednoduše vyrazit. A začalo se uklízet. Čistka probíhala na mnoha frontách – na dřevišti, v nářaďárně, kuchyňce a hřebem celého dne byla půda. V klubovně zůstalo jen to, co tam zůstat mělo a všechno ostatní letělo okny ven. Dopoledne se věci proletěly na silnici. Byly to povětšinou plachty a stany, které byly potřeba složit, aby se mohly uklidit. Museli jsme asi vypadat jako pořádní vetešníci, protože se nejeden kolemjdoucí ohlédl, cože se to děje a jedna paní se dokonce ptala, jestli náhodou něco prodáváme. Asi jsme ji měli pozvat na zahradu, protože by si tam určitě něco vybrala. Na zahradu věci létaly po zbytek dne. Je toho tam, jak to říci? Veliká hromada. Řekla bych, že se nám podařilo vyrobit si takovou malinkou soukromou skládku. Co říci nakonec? Zezačátku to v klubovně vypadalo opravdu divoce. Jeden by si nemyslel, že se takový nepořádek dá za 11 hodin uklidit. Ale dá...
Na závěr upozornění pro návštěvníky – nenechávejte za sebou nepořádek, nemuselo by se vám to vyplatit a také se raději nedívejte na zahradu. Radím vám dobře.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Výlet s Beruškami
Beruščí výlet do přírody je už sice dávno za námi, ale článek je dodán až teď. Je to proto, že jsou to především postřehy holek doplňené mými komentáři:
V počtu 7 Berušek a 7 RS jsme se vydali na výlet. Směřovali jsme ho k Jelení skalce a po cestě hráli hry. O té první vám něco řekne Mánička: ,,Byly jsme po skupinách, tak, jak chodíme na družinovou. Musely jsme poskládat souhvězdí, musely jsme běhat do lesa a utíkat před mimozemšťany, kterým se nelíbilo, že jim lezeme do vesmíru.“
Přesně tak to bylo a protože hra byla hodně náročná, chvíli jsme ještě odpočívali.
Potom jsme vyrazili dál. Holky ale radši hrají hry než turistikují, a tak jsme za chvíli zastavili a Anička (jedna ze 4 Aniček- Anička Pávková:)) vám řekne, co bylo dál:
,,Byly jsme na louce, byly tam 2 dráhy se třemi igelitkami (pzn.: eurofóliemi:)), ve kterých byla zvířata. V první bylo dítě (pzn,: mládě:)), ve druhé maminka a ve třetí otec. Musely jsme je dostat k sobě. U otce byly úkoly. Hra byla zajímavá a byla to Maky hra.“
Protože ale byla taky fyzicky náročná, dali jsme si malou pauzu na svačinu.
Pak jsme zase šli. Laky se celou dobu snažil vyfotit Aničku-Hermi, která mu ale mistrně uhýbala, zato Anička (Pávková) s radostí zapuzuje s krásným úsměvem na každé fotce.
Za chvíli jsme přišli k lesu, kde už na nás čekal Atty a připraveným ohništěm. Holky naskákaly na připravenou deku a Kačka vám poví, jak to všechno pokračovalo:
,Nó, tak on (pzn.: Atty) nám…, no prostě jsme si sedly a pak jsme šly k potoku, vzaly jsme každá 2 kameny a šáší a klacky a dělali oheň. Atty nás to učil. A pak nám Áňa (pzn.: tím myslí mě) sebrala lžičky a šla na kopec a Atty nám vysvětlil hru. Musely jsme u ní ty lžičky získat a pak si je schovat a pronést je přes vedoucí k ohni.a když říkal kočka nebo pes nebo žába, tak jsme se podle toho musely hýbat.“
To jsou vyčerpávající informace, ale Kačenka byla sdílná a řekla nám toho ještě mnohem víc:
,,Pak jsme začaly vařit polívku. Šly jsme po hrachu za poustevníkem a pozvaly jsme ho na oběd. Prvně nechtěl, ale pak chtěl a dal si s námi. Všichni jsme jedli a Anička Pávková dopila kotlík.“
Tímto Kačka vystihla zbytek výletu, potom už následovala jen cesta domů. Aby si ji Berušky ukrátily, Dany se Zuzkou s nimi hrály sochy. To už jsme ale byly až skoro u klubovny a holky se nám rozutekly domů.
Snad se jim výlet líbil…
Přesně tak to bylo a protože hra byla hodně náročná, chvíli jsme ještě odpočívali.
Potom jsme vyrazili dál. Holky ale radši hrají hry než turistikují, a tak jsme za chvíli zastavili a Anička (jedna ze 4 Aniček- Anička Pávková:)) vám řekne, co bylo dál:
,,Byly jsme na louce, byly tam 2 dráhy se třemi igelitkami (pzn.: eurofóliemi:)), ve kterých byla zvířata. V první bylo dítě (pzn,: mládě:)), ve druhé maminka a ve třetí otec. Musely jsme je dostat k sobě. U otce byly úkoly. Hra byla zajímavá a byla to Maky hra.“
Protože ale byla taky fyzicky náročná, dali jsme si malou pauzu na svačinu.
Pak jsme zase šli. Laky se celou dobu snažil vyfotit Aničku-Hermi, která mu ale mistrně uhýbala, zato Anička (Pávková) s radostí zapuzuje s krásným úsměvem na každé fotce.
Za chvíli jsme přišli k lesu, kde už na nás čekal Atty a připraveným ohništěm. Holky naskákaly na připravenou deku a Kačka vám poví, jak to všechno pokračovalo:
,Nó, tak on (pzn.: Atty) nám…, no prostě jsme si sedly a pak jsme šly k potoku, vzaly jsme každá 2 kameny a šáší a klacky a dělali oheň. Atty nás to učil. A pak nám Áňa (pzn.: tím myslí mě) sebrala lžičky a šla na kopec a Atty nám vysvětlil hru. Musely jsme u ní ty lžičky získat a pak si je schovat a pronést je přes vedoucí k ohni.a když říkal kočka nebo pes nebo žába, tak jsme se podle toho musely hýbat.“
To jsou vyčerpávající informace, ale Kačenka byla sdílná a řekla nám toho ještě mnohem víc:
,,Pak jsme začaly vařit polívku. Šly jsme po hrachu za poustevníkem a pozvaly jsme ho na oběd. Prvně nechtěl, ale pak chtěl a dal si s námi. Všichni jsme jedli a Anička Pávková dopila kotlík.“
Tímto Kačka vystihla zbytek výletu, potom už následovala jen cesta domů. Aby si ji Berušky ukrátily, Dany se Zuzkou s nimi hrály sochy. To už jsme ale byly až skoro u klubovny a holky se nám rozutekly domů.
Snad se jim výlet líbil…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Cesta do neznáma - výprava oddílu
"Nemám rád lidi, kteří čekají, až jim někdo upraví cestu." Jack London
Tahle zpráva se objevila na ventilačce pár dní před výpravou. Ihned se rozhořela diskuze, co že to mělo znamenat, ale vysvětlení podal až Tesák, potom co jsme se utábořili v kopcích nad Nedvědicí.
Na této výpravě se budeme snažit vykreslit bílá místa na mapě, pokusíme se objevit místa, kam civilizovaná noha nevkročila, bojovat s přírodou a objevovat nové živočišné druhy. Zkrátka z nás budou prospektoři.
Ale jak to vůbec začalo? Inu, tak jako začíná většina výprav - srazem na vlakovém nádraží... Spočítali jsme se, rozloučili se s truchlícími členy rodin a vyrazili jsme vstříc dobrodružství vlakem na Doubravník.
Naše expedice se odlišovala od předešlých tím, že jsme jeli ve speciálních uniformách. Bylo to hezké, vidět kolem sebe tolik skautských krojů, ale, jak trefně poznamenal Teo, hezčí by bylo, kdyby se lidé v těch krojích chovali ukázněně - s tím jsme měli občas problém.
Nicméně do Doubravníku jsme dojeli - a čekaly nás ještě čtyři kilometry po svých na naše tábořiště. Mapy, tedy přesněji dvou map, se chopila Terka - a patří jí obdiv všech, že jsme došli - od té doby co byla vydána mapa cestu několikrát přeznačili.
Když jsme se vyškrábali na místo našeho táboření, postavili jsme si stany a mohlo se začít.... Prvním úkolem bylo získat mapu - tedy, lépe řečeno papír s čtvercovou sítí, kam se budou objevená pole dolepovat. O tom něco věděl Císko. A tak se oddíl podle jeho rady snažil dostat do lesa přes pracovní kruh, který ho chytal a vodil do vězení, tam vzít papírek s kódem a tak nějak získávat žížalometry, králíčkometry, koalometry a podobné měřící přístroje. Přiznám se, že v pravidlech této hry nejsem nijak zběhlá. Mapu jsme každopádně získali a tak se mohlo jít k ohni zpívat. Nutno poznamenat, že zpěv byl oproti loňsku dost tichý - to proto, že zbylo tak málo těch, kteří znají slova oblíbených oddílových písniček....
Při zpívání se uskutečnila také zkouška odvahy pro nováčky - Áda je po jednom odvádí od ohně proto, aby se sami vydali lesem od blikačky k blikačce a u každé si přečetli děsivý příběh podle skutečné události. Prošli to všichni. Posledních pár písniček, podívat se s Tesákem na noční oblohu plnou hvězd a můžeme zalehnout....
Po budíčku, který obstaral Tesák, následovala klasicky rozcvička, vedená Vojtou.
Chtěli jsme snídat, ale zjistli jsme šokující skutečnost - družinám někdo ukradl snídani... No, někdo - podle Adama to byl medvěd, veverka, pavouk a ... další nějaká divoká potvora. Naštěstí zvířátka jídlo hned nesnědla, ale schovala si je do skrýše do zálohy. A ony skrýše se nacházely v okruhu sta metrů od tyče, na které byly pověšený čtyři buzoy a napsány azimuty. Ke skrýši každého zvířátka se družiny musely dostat přesně jeho způsobem chůze. A tak oddíl měřil azimuty a lezl po čtyřech, skákal, dělal kotrmelce a házel si s hadrakoulí ostošest.
Svoji kompletní snídani získali první Rysi, a tím si vysloužili čtyři políčka do bílé mapy, zatímco nebýt Ády, který se nad nimy slitoval a pomohl jim, byly by Lišky úplně o hladu...
Když měly všechny družiny ve vlastnictví svoje pytle se snídaní, mohla propuknout soutěž, která z nich uvaří nejlepší čaj. Čtyři ochutnávači z PK se shodli, že to byli Rysi.
Eliščinu seznamovací hru vyhrály tentokrát Lišky - rádkyně Bája totiž pokaždé dokázala poznat, kdo stojí uprostřed kruhu zachumlaný do spacáku,a zbytek její družiny si také vedl dobře.
Zrovna když jsem začala oddílu vysvětlovat, že v lese, který jsme dosud nepropátrali sídlí domorodci a my potřebujeme vědět, jestli jsou přátelští či ne, vtrhli zmínění domorodci do našeho tábořiště, a nám bylo jasné, že láskou k nám zrovna nepřetékají. Začali totiž řvát, vlezli do stanů, začali z nich vyhazovat věci a potom se usílili přímo uprostřed tábořiště a začali skákat kolem tyče se svou vlajkou, kterou si tam přinesli. Protože domluvit se s nimi zaboha nešlo (jejich holohlavý náčelník si totiž usmyslil, že je to tam jejich a že tam zůstanou), museli jsme je odtud dostat tvrdým bojem. Družiny se tedy snažili proniknout ostrou palbou do kruhu kolem vlajky, a když byla jedna z družin kompletně uvnitř, umístila tam vlajku svoji, a tu domorodců se snažila odnést k blízkému posedu. Domorodci je začali pronásledovat, když byli 15 metrů mimo kruh. Pokud se jim nepodařilo vlajku získat zpátky, tábořiště obsadila ona družina a bránila ho ona.
Protože tato hra platila za dvojnásobek políček, odnesly si jich Lišky za první místo 8, Jeleni za druhé 6, Veverky 4 a Rysi 2.
Uklidili jsme spoušť po domorodcích, došli pro vodu a začali jsme dělat oběd - opět soutěžní. Rysi se pustili do přípravy palačinek (obdivuji jejich odvahu smažit na malém vařiči), Lišky uvařily česnekovou polévku a klasické kuře na paprice, Veverky rizoto a Jeleni si ohřáli vepřové z konzervy :-)...
Tentokrát ochutnávači rozhodli, že první místo si zaslouží za skvělou polévku Lišky, druhé za výborné rizoto Veverky, třetí za odvahu a pár nepřipálených palačinek Rysi a čtvrté Jeleni za to, že vůbec něco jedli...
Po obědě dostaly družiny pokyn, aby si sbalily mapu, buzolu, lékárničku a případně pití a nějakou svačinku, a vydaly se za doprovodu vždy někoho z PK na výlet po okolí. Bylo na družinách, jestli podle mapy dojdou tam kam mají, a po cestě plnily různé úkoly, které jim zadali roveři. Výlet se nám díky bloudění, únavě a plnění úkolů trochu protáhl, take se všechny družiny vrátily až za tmy.
Při vaření večeře všichni líčili četné zážitky. Nejvíc mi utkvělo v paměti vyprávění Rysů, kteří slyšeli někde poblíž Lišky a tak se schovali aby na ně mohli bafnout a tím získat body. Čekali, čekali, pořád slyšeli smích holek, ale ony pořád nešly. Po chvíli vstali a šly se podívat za roh... A ony tam slepice.... :-)
Posledním programem tohoto dne byla nováčkovská přprava na slib, sloužící k správnemu pochopení skautské myšlenky. Tentokrát se účastnila i starší část oddílu - té to totiž také neuškodí. Bavili jsme se o skautských zákonech, vyprávěly se příběhy, kde se zákony vyskytovaly a přemýšleli, jak by vypadal svět, kdyby se tím dotyčným zákonem nikdo neřídil...
Druhou výpravovou rozcvičku vedla tentokrát Bája. A ouha, dnešní ráno nám přineslo další nepříjemné překvapení - v noci pršelo a my jsme úplně vyplavení. Všude plavou naše věci - a my se musíme potápět a věci přenášet na družinové lodičky. Bohužel se úspěchy z tohoto zásahu nemohly započítat do mapy, protože se většina lidí nadýchala vody a utopila se...
Potom co jsme se nasnídali nás čekal poslední úkol - zmapovat bažinu aby jsme věděli, kde jsou ostrůvky, po kterých se dá jít. Jak na to nám poradil Hombre. Vbíhali jsme rychle do bažiny, aby nás unesla a hledali jsme místa rozhledu, odkud byly vidět ostrůvky. Ovšem, ani tady jsme nebyli sami - nebohé družiny pronásledovaly tři bahenní příšery. Jedna z nich je jenom honila - před tou se dalo schovat na strom. Ty druhé dvě lezly hbitě i po stromech a vytahovaly šátky. Jim se ovšem šátek dal vytáhnout taky - a potom vám odevzdaly svoji kůži, která se taky cení.
Za tyto výkony si odnesli nejvíc políček Rysi, potom Lišky, Jeleni a Veverky.
Ale teď už nás tlačil čas. Rychle jsme se sbalili a tentokrát pod vedením PK jsme se vydali do Nedvědice, odkud nám jel vlak. Naštěstí jsme ho stihli a on nás dovezl domů do Města, kde už na nádraží čekali někteří s rodičů s úlevou, že nás, objevitele, opět vidí. Naposledy na této výpravě jsme si nastoupili, odhlasovali název výpravy a vyslechli si pořadí, v jakém družiny na této výpravě skončily: Vyhrály Lišky, v těsném závěsu za nimi se umístili Rysi společně s Veverkami a nakonec Jeleni.
Pak jsme se rozloučili a rozešli se do domovů... Další společná akce náš čeká za dva týdny - druhá oddílovka.
Na této výpravě se budeme snažit vykreslit bílá místa na mapě, pokusíme se objevit místa, kam civilizovaná noha nevkročila, bojovat s přírodou a objevovat nové živočišné druhy. Zkrátka z nás budou prospektoři.
Ale jak to vůbec začalo? Inu, tak jako začíná většina výprav - srazem na vlakovém nádraží... Spočítali jsme se, rozloučili se s truchlícími členy rodin a vyrazili jsme vstříc dobrodružství vlakem na Doubravník.
Naše expedice se odlišovala od předešlých tím, že jsme jeli ve speciálních uniformách. Bylo to hezké, vidět kolem sebe tolik skautských krojů, ale, jak trefně poznamenal Teo, hezčí by bylo, kdyby se lidé v těch krojích chovali ukázněně - s tím jsme měli občas problém.
Nicméně do Doubravníku jsme dojeli - a čekaly nás ještě čtyři kilometry po svých na naše tábořiště. Mapy, tedy přesněji dvou map, se chopila Terka - a patří jí obdiv všech, že jsme došli - od té doby co byla vydána mapa cestu několikrát přeznačili.
Když jsme se vyškrábali na místo našeho táboření, postavili jsme si stany a mohlo se začít.... Prvním úkolem bylo získat mapu - tedy, lépe řečeno papír s čtvercovou sítí, kam se budou objevená pole dolepovat. O tom něco věděl Císko. A tak se oddíl podle jeho rady snažil dostat do lesa přes pracovní kruh, který ho chytal a vodil do vězení, tam vzít papírek s kódem a tak nějak získávat žížalometry, králíčkometry, koalometry a podobné měřící přístroje. Přiznám se, že v pravidlech této hry nejsem nijak zběhlá. Mapu jsme každopádně získali a tak se mohlo jít k ohni zpívat. Nutno poznamenat, že zpěv byl oproti loňsku dost tichý - to proto, že zbylo tak málo těch, kteří znají slova oblíbených oddílových písniček....
Při zpívání se uskutečnila také zkouška odvahy pro nováčky - Áda je po jednom odvádí od ohně proto, aby se sami vydali lesem od blikačky k blikačce a u každé si přečetli děsivý příběh podle skutečné události. Prošli to všichni. Posledních pár písniček, podívat se s Tesákem na noční oblohu plnou hvězd a můžeme zalehnout....
Po budíčku, který obstaral Tesák, následovala klasicky rozcvička, vedená Vojtou.
Chtěli jsme snídat, ale zjistli jsme šokující skutečnost - družinám někdo ukradl snídani... No, někdo - podle Adama to byl medvěd, veverka, pavouk a ... další nějaká divoká potvora. Naštěstí zvířátka jídlo hned nesnědla, ale schovala si je do skrýše do zálohy. A ony skrýše se nacházely v okruhu sta metrů od tyče, na které byly pověšený čtyři buzoy a napsány azimuty. Ke skrýši každého zvířátka se družiny musely dostat přesně jeho způsobem chůze. A tak oddíl měřil azimuty a lezl po čtyřech, skákal, dělal kotrmelce a házel si s hadrakoulí ostošest.
Svoji kompletní snídani získali první Rysi, a tím si vysloužili čtyři políčka do bílé mapy, zatímco nebýt Ády, který se nad nimy slitoval a pomohl jim, byly by Lišky úplně o hladu...
Když měly všechny družiny ve vlastnictví svoje pytle se snídaní, mohla propuknout soutěž, která z nich uvaří nejlepší čaj. Čtyři ochutnávači z PK se shodli, že to byli Rysi.
Eliščinu seznamovací hru vyhrály tentokrát Lišky - rádkyně Bája totiž pokaždé dokázala poznat, kdo stojí uprostřed kruhu zachumlaný do spacáku,a zbytek její družiny si také vedl dobře.
Zrovna když jsem začala oddílu vysvětlovat, že v lese, který jsme dosud nepropátrali sídlí domorodci a my potřebujeme vědět, jestli jsou přátelští či ne, vtrhli zmínění domorodci do našeho tábořiště, a nám bylo jasné, že láskou k nám zrovna nepřetékají. Začali totiž řvát, vlezli do stanů, začali z nich vyhazovat věci a potom se usílili přímo uprostřed tábořiště a začali skákat kolem tyče se svou vlajkou, kterou si tam přinesli. Protože domluvit se s nimi zaboha nešlo (jejich holohlavý náčelník si totiž usmyslil, že je to tam jejich a že tam zůstanou), museli jsme je odtud dostat tvrdým bojem. Družiny se tedy snažili proniknout ostrou palbou do kruhu kolem vlajky, a když byla jedna z družin kompletně uvnitř, umístila tam vlajku svoji, a tu domorodců se snažila odnést k blízkému posedu. Domorodci je začali pronásledovat, když byli 15 metrů mimo kruh. Pokud se jim nepodařilo vlajku získat zpátky, tábořiště obsadila ona družina a bránila ho ona.
Protože tato hra platila za dvojnásobek políček, odnesly si jich Lišky za první místo 8, Jeleni za druhé 6, Veverky 4 a Rysi 2.
Uklidili jsme spoušť po domorodcích, došli pro vodu a začali jsme dělat oběd - opět soutěžní. Rysi se pustili do přípravy palačinek (obdivuji jejich odvahu smažit na malém vařiči), Lišky uvařily česnekovou polévku a klasické kuře na paprice, Veverky rizoto a Jeleni si ohřáli vepřové z konzervy :-)...
Tentokrát ochutnávači rozhodli, že první místo si zaslouží za skvělou polévku Lišky, druhé za výborné rizoto Veverky, třetí za odvahu a pár nepřipálených palačinek Rysi a čtvrté Jeleni za to, že vůbec něco jedli...
Po obědě dostaly družiny pokyn, aby si sbalily mapu, buzolu, lékárničku a případně pití a nějakou svačinku, a vydaly se za doprovodu vždy někoho z PK na výlet po okolí. Bylo na družinách, jestli podle mapy dojdou tam kam mají, a po cestě plnily různé úkoly, které jim zadali roveři. Výlet se nám díky bloudění, únavě a plnění úkolů trochu protáhl, take se všechny družiny vrátily až za tmy.
Při vaření večeře všichni líčili četné zážitky. Nejvíc mi utkvělo v paměti vyprávění Rysů, kteří slyšeli někde poblíž Lišky a tak se schovali aby na ně mohli bafnout a tím získat body. Čekali, čekali, pořád slyšeli smích holek, ale ony pořád nešly. Po chvíli vstali a šly se podívat za roh... A ony tam slepice.... :-)
Posledním programem tohoto dne byla nováčkovská přprava na slib, sloužící k správnemu pochopení skautské myšlenky. Tentokrát se účastnila i starší část oddílu - té to totiž také neuškodí. Bavili jsme se o skautských zákonech, vyprávěly se příběhy, kde se zákony vyskytovaly a přemýšleli, jak by vypadal svět, kdyby se tím dotyčným zákonem nikdo neřídil...
Druhou výpravovou rozcvičku vedla tentokrát Bája. A ouha, dnešní ráno nám přineslo další nepříjemné překvapení - v noci pršelo a my jsme úplně vyplavení. Všude plavou naše věci - a my se musíme potápět a věci přenášet na družinové lodičky. Bohužel se úspěchy z tohoto zásahu nemohly započítat do mapy, protože se většina lidí nadýchala vody a utopila se...
Potom co jsme se nasnídali nás čekal poslední úkol - zmapovat bažinu aby jsme věděli, kde jsou ostrůvky, po kterých se dá jít. Jak na to nám poradil Hombre. Vbíhali jsme rychle do bažiny, aby nás unesla a hledali jsme místa rozhledu, odkud byly vidět ostrůvky. Ovšem, ani tady jsme nebyli sami - nebohé družiny pronásledovaly tři bahenní příšery. Jedna z nich je jenom honila - před tou se dalo schovat na strom. Ty druhé dvě lezly hbitě i po stromech a vytahovaly šátky. Jim se ovšem šátek dal vytáhnout taky - a potom vám odevzdaly svoji kůži, která se taky cení.
Za tyto výkony si odnesli nejvíc políček Rysi, potom Lišky, Jeleni a Veverky.
Ale teď už nás tlačil čas. Rychle jsme se sbalili a tentokrát pod vedením PK jsme se vydali do Nedvědice, odkud nám jel vlak. Naštěstí jsme ho stihli a on nás dovezl domů do Města, kde už na nádraží čekali někteří s rodičů s úlevou, že nás, objevitele, opět vidí. Naposledy na této výpravě jsme si nastoupili, odhlasovali název výpravy a vyslechli si pořadí, v jakém družiny na této výpravě skončily: Vyhrály Lišky, v těsném závěsu za nimi se umístili Rysi společně s Veverkami a nakonec Jeleni.
Pak jsme se rozloučili a rozešli se do domovů... Další společná akce náš čeká za dva týdny - druhá oddílovka.
Vojta Večeřa
Pátek a sobotní dopoledne
Tak tu máme popis výpravy do Neznáma. Sešli jsme se u vlakoveho nádraží a tam to také všechno začína...
Na tuto výpravu jsme je-li dne 29.9.2006 v 15:00 hodin. Hodinu cesty jsme je-li vlake. je-li jsme z Nového Města na Moravě do Doubravníku u Tišnova. Tam jsme vystoupili a potkali se s Tesákem. Poté jsme si vzali krosny na záda a šli jsme asi 4 km. Šli jsme k cíli. Po cestě jsme také bloudili. Vedla nás Pipi. Šli přes vesnice Křižovice a Křetov až jsme došli k našemu tábořišti což byly tak zvané „louky“. Tam jsme si postavili stany které jsme si přinesli s sebou. Pak jsme si začali vařit večeři. Na večer ještě byla noční hra u které první půlku vyhráli Rysi a druhou Lišky. Poté jsme šli všichni spát. Když jsme se ráno probudili a oblékli byla rozcvička, kterou vedl Vojta (rádce Rysů). Po rozcvičce jsme měli další hru při které nám jako by ukradli zvířata jídlo na snídani. Když jsme ho našli mohli jsme konečně jít si udělat snídani. Ale měli jsme za úkol udělat si snídani a uvařit co nejlepší čaj, který se dával ochutnat ochutnavačům. Po ochutnávce byla další hra, kterou vymyslela Eliška. A taková že se někdo schoval do spacáku a ostatní museli uhádnout kdo tam je.
Nika
Sobotní odpoledne a neděle
Sobotní odpoledne: Po vydatném obědě si nás Tesák svolal na nástup a vysvětlil nám co se bude dít. Měli jsme si vzít tužku, papir a kroj na jednotlivce a lékárnu, mapu a busolu na družinu. Tendle program se šlo na prohlídku okolí. Každá družina dostala úkoly, jako třeba: nasbírat 15 rostlin, najít nějakou přirodní zajmavost, hrát hru divočák, potopa a zvěd = rover zařve zvěd a my máme počítat do 20 a pak ho jít hledat, najít si políčko do mapy....
Jako 1. vyšli Rysi a Lišky. My s Jelenama jsme ještě hráli vyzívanou. Potom jsme konečně mohli vyjít. Naše družinka šla s Mírou. Když nám Míra řekl kam máme jít, tak si Mako naměřila azimut a šly jsme směr Makoin jehličnatej les (podotýkám, že ten les byl listnatej) Měly jsme dojít na modrou značku. To proběhlo v pohodě. Po této značce jsme se dostaly do vesnice. (byla na S) Tady nás nachytali Rysi a my jsme tady namalovaly panoramatickej náčrtek a pokračovaly dál za vesnici po žlutý a dál po cestě a podle mého vedení. Po cestě jsme si splnily úkoly, které jsme měly plnit. A musím říct, že nováčci na týdle výpravě pěkně makaly, to je musím pochválit. Do tábora jsme se dostaly za 4 hodiny. Tesák nám řekl, že jsme 1. my jsme se přivítaly s Mickou a šly si uvařit večeři. Za 15 min. po nás dorazili Rysi, pak Lišky a po nich asi Jeleni. Po večeři jsme se sešli u ohně a Teo s nováčkama probíral zákony. Potom se šlo spinkat. Všichni usnuli celkem dost rychle.
Neděle: Ráno jsme stávali v 8.00 a nejhorší bylo to, že byla v neděli rozcvička...:o) Po rozcvičce snídaně a pak měl Pepa (Joe, Hombre) hru. Měli jsme najít co nejvíc souřadnic rozhledu. A aby to nebylo tak lehký, tak nás tam chytali příšery (Micka, Pavla a Teo) , který nás šatkovali a Teo nás chytal. Když jsme vytáhli nějakou příšeru, tak nám dala jednu kožešinu. Po hře následovalo velké balení a uklízemí. Když bylo uklizený, tak se vyšlo směr Nedvědice. Cesta probíhala rychle, když jsme dorzili do Nedvědice, tak jsme nasedli do vlaku a jeli do Města. Ve vlaku se nám Mako pokoušela vysvětlit jak mluví inteligentně (že nemluví nesmysly) , ale ukázalo se že to není pravda. Hned při prví větěs se prokecla :o) a taky jsme chytaly s Mako a Marťanem pěkný záchvaty smíchu, taky jsme podle toho dopadly. Pěkně nás bolela pusa a břicho. Po přijetí do města jsme ještě odhlasovali název výpravy, kterej je Výprava do neznáma. No a pak se šlo domů a na sqasch, viď Micko.
Jako 1. vyšli Rysi a Lišky. My s Jelenama jsme ještě hráli vyzívanou. Potom jsme konečně mohli vyjít. Naše družinka šla s Mírou. Když nám Míra řekl kam máme jít, tak si Mako naměřila azimut a šly jsme směr Makoin jehličnatej les (podotýkám, že ten les byl listnatej) Měly jsme dojít na modrou značku. To proběhlo v pohodě. Po této značce jsme se dostaly do vesnice. (byla na S) Tady nás nachytali Rysi a my jsme tady namalovaly panoramatickej náčrtek a pokračovaly dál za vesnici po žlutý a dál po cestě a podle mého vedení. Po cestě jsme si splnily úkoly, které jsme měly plnit. A musím říct, že nováčci na týdle výpravě pěkně makaly, to je musím pochválit. Do tábora jsme se dostaly za 4 hodiny. Tesák nám řekl, že jsme 1. my jsme se přivítaly s Mickou a šly si uvařit večeři. Za 15 min. po nás dorazili Rysi, pak Lišky a po nich asi Jeleni. Po večeři jsme se sešli u ohně a Teo s nováčkama probíral zákony. Potom se šlo spinkat. Všichni usnuli celkem dost rychle.
Neděle: Ráno jsme stávali v 8.00 a nejhorší bylo to, že byla v neděli rozcvička...:o) Po rozcvičce snídaně a pak měl Pepa (Joe, Hombre) hru. Měli jsme najít co nejvíc souřadnic rozhledu. A aby to nebylo tak lehký, tak nás tam chytali příšery (Micka, Pavla a Teo) , který nás šatkovali a Teo nás chytal. Když jsme vytáhli nějakou příšeru, tak nám dala jednu kožešinu. Po hře následovalo velké balení a uklízemí. Když bylo uklizený, tak se vyšlo směr Nedvědice. Cesta probíhala rychle, když jsme dorzili do Nedvědice, tak jsme nasedli do vlaku a jeli do Města. Ve vlaku se nám Mako pokoušela vysvětlit jak mluví inteligentně (že nemluví nesmysly) , ale ukázalo se že to není pravda. Hned při prví větěs se prokecla :o) a taky jsme chytaly s Mako a Marťanem pěkný záchvaty smíchu, taky jsme podle toho dopadly. Pěkně nás bolela pusa a břicho. Po přijetí do města jsme ještě odhlasovali název výpravy, kterej je Výprava do neznáma. No a pak se šlo domů a na sqasch, viď Micko.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Sportem ku zdraví
Červené tváře, supění, duté rány... Připomíná vám to něco? Nee? Tak rychle čtěte...
Dnes (11.10.) se konala první část našeho „sportovního kroužku“. Na začátek nás čekalo běhání. Já sama jsem neměla v plánu jít, ale po chvilce (asi tak celém dni) sebepřemáhání jsem vyrazila. U K3 se sešla poměrně hodně početná skupina… Bylo nás tam šest – Piškot, Adam, Císko, Georg, Anička (Viky) a já - Danny. Celou akci bylo třeba řádně dokumentovat, tak jsem s sebou vzala foťák a jak jistě všichni víte, s foťákem se dost špatně běhá, takže jsem je nechala se rozcvičit a vyrazila jsem domů pro kolo. Za deset minut jsme se sešli u Viaduktu ( za jatkami). Myslela jsem si, jak na ně nebudu čekat, ale sotva jsem přijela, čekali tam na mě a začali bleskurychle zdrhat (až později jsem zjistila, že to nebylo kvůli mě, ale že si trénovali rozběhy (jiným slovem rychlé úseky), prý :-) ). A pak už se mohlo vyrazit.. Beželo se ke SKI a potom zpět se koupáku, a lesní cestou k Bělisku a u Viaduktu byl konec. Kolo se nakonec hodilo jako měřič – takže, uběhli 5km, běželi to 30 minut a průměrná rychlost 10 kiláků za hodinu, což podle mě není vůbec špatné. Tak zase někdy a sportu zdar! :-)
Na závěr ještě pár slov od trenéra Piškota:
Dnes jsme si i jako sporťáci nahodili některé své cíle. Tréninky do konce roku jsme stanovili na pevný termín, vždy ve středu v 17:00 u K3. Trénovat se půjde za každého počasí a jsme hodně zvědaví jak dlouho nám to vydrží. Určitě se můžete kdykoliv k nám přidat. Dalším cílem je založení sportovního klubu RS NOCON, za který budeme závodit v příštím roce, především se chceme ukázat na Žďárském triatlonu. No a zatím na závěr chceme i vytvořit tým, který se zapojí do soutěže týmů v rámci Žďárské ligy mistrů, více na zrliga.zrnet.cz. Pokud máte zájem o účast v týmů, určitě se hlaste. Tak ať nám to fíčí z pohraničí a ještě jednou, kdykoliv budete mít čas a chuť, každou středu v 17:00 u K3.
Piškot
Na závěr ještě pár slov od trenéra Piškota:
Dnes jsme si i jako sporťáci nahodili některé své cíle. Tréninky do konce roku jsme stanovili na pevný termín, vždy ve středu v 17:00 u K3. Trénovat se půjde za každého počasí a jsme hodně zvědaví jak dlouho nám to vydrží. Určitě se můžete kdykoliv k nám přidat. Dalším cílem je založení sportovního klubu RS NOCON, za který budeme závodit v příštím roce, především se chceme ukázat na Žďárském triatlonu. No a zatím na závěr chceme i vytvořit tým, který se zapojí do soutěže týmů v rámci Žďárské ligy mistrů, více na zrliga.zrnet.cz. Pokud máte zájem o účast v týmů, určitě se hlaste. Tak ať nám to fíčí z pohraničí a ještě jednou, kdykoliv budete mít čas a chuť, každou středu v 17:00 u K3.
Piškot
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Drakyjáda
Beruškovsko-Vlčácká akce nejen o pouštění draků!
Drakyjáda
V jednu hodinu odpolední se u klubovny začali scházet Berušky a Vlčáci , a když jsme je tam tak viděli všechny pohromadě, došlo nám, jaká je to kupa dětí. To jsme ale byli samozřejmě jenom rádi!
Ten náš dlouhatánský průvod tedy vyšel směrem na Tři kříže, protože kde jinde by mělo foukat, když ne tam. Po cestě se holky a kluci nejprve setkali s Athosem Drakobijcem, který jim přichystal hru na rozdělení do týmů. Pod blízkým stromem byly rozházené různobarevné vylisované listy, na kterých bylo napsané jméno Berušky nebo Vlčete a jméno draka, do jehož týmu budou patřit. V každé skupince byli 2 kluci, 2 holky a 2 roveři. Týmů jsme měli 5, podle draků: Grafitta, Onyxe, Safiru, Nefritta a Jantarana.
To už jsme ale byli skoro na louce a všichni si chtěli nedočkavě proletět svoje draky. No, tak jsme to zkusili… Po nějakém čase jsme zjistili, že dobře známá zkušenost –totiž ta, že kupovaný drak létá nejlépe– platí pořád. To ale neznamená, že bychom to jen tak vzdali! Naopak, všichni se snažili, co mohli, aby jejich drak vzletěl tak vysoko, jako ten Jackův.
Po nějaké době byl čas na Lakyho hru. Jmenovala se Lék na draka a přesně o to v ní také šlo.
O naše týmové draky se musíme řádně starat a když jsou nemocní, uzdravit je. Ne však jen tak ledajakým lékem, ale speciálním, k jehož přísadám se dalo dostat jen po čtyřech určitých cestách. Získat přísady ale nebyla žádná procházka růžovým sadem, byly tam úkoly, které cestu znepříjemňovaly. Všichni lék vyrobili a jejich pořadí na cestě rozhodlo kolik dračích zubů získají do turnajové karty.
Potom jsme se vrátili zátky k našim drakům, protože byla vyhlášena soutěž, ve které šlo o to, co nejrychleji svého draka dostat do vzduchu a také ho tam určitou dobu udržet. Za každý tým soutěžil jeden drak. Když jsme zakreslili získané zuby z tohoto závodu, ihned jsme šli na další.
Tentokrát se jmenoval dračí poklad. Každý drak má, jak všichni ví, nějaký poklad a jen na nás bylo, kolik z tohoto pokladu si odneseme s sebou. Na louce s totiž válel jen tak halabala, ale hlídali ho zuřiví draci, kteří vůbec neváhali někoho sežrat. Jeden drak dokáže sežrat až 5 lidí, kteří se pak musí držet jeho těla, ale jakmile sežere někoho dalšího, tak toho, co byl sežraný jako první jednoduše………………….no, řekněme pustí :-).
Poslední z úkolů byl: dračí vejce. Dračí vejce také není lehké získat, protože na nich sedí máma dračice a běda tomu, kdo se je pokusí ukrást. No, děcka se samozřejmě pokusili a taky se jim to samozřejmě povedlo. Rostou nám prostě pro kriminál :-). Ty vajíčka si pak mohli nechat jako upomínku z Drakyjády.
Na závěr už jsme jenom vyhodnotili turnaj– na prvním místě se umístil tým draka Grafitta!
Jinak na vývěsce u Mainlu- teď už vlastně Alberta, prostě u kostela se v nejbližší době objeví právě turnajová karta se všemi výsledky a fotkami, takže se můžete něco o této akci dozvědět i z ní…
V jednu hodinu odpolední se u klubovny začali scházet Berušky a Vlčáci , a když jsme je tam tak viděli všechny pohromadě, došlo nám, jaká je to kupa dětí. To jsme ale byli samozřejmě jenom rádi!
Ten náš dlouhatánský průvod tedy vyšel směrem na Tři kříže, protože kde jinde by mělo foukat, když ne tam. Po cestě se holky a kluci nejprve setkali s Athosem Drakobijcem, který jim přichystal hru na rozdělení do týmů. Pod blízkým stromem byly rozházené různobarevné vylisované listy, na kterých bylo napsané jméno Berušky nebo Vlčete a jméno draka, do jehož týmu budou patřit. V každé skupince byli 2 kluci, 2 holky a 2 roveři. Týmů jsme měli 5, podle draků: Grafitta, Onyxe, Safiru, Nefritta a Jantarana.
To už jsme ale byli skoro na louce a všichni si chtěli nedočkavě proletět svoje draky. No, tak jsme to zkusili… Po nějakém čase jsme zjistili, že dobře známá zkušenost –totiž ta, že kupovaný drak létá nejlépe– platí pořád. To ale neznamená, že bychom to jen tak vzdali! Naopak, všichni se snažili, co mohli, aby jejich drak vzletěl tak vysoko, jako ten Jackův.
Po nějaké době byl čas na Lakyho hru. Jmenovala se Lék na draka a přesně o to v ní také šlo.
O naše týmové draky se musíme řádně starat a když jsou nemocní, uzdravit je. Ne však jen tak ledajakým lékem, ale speciálním, k jehož přísadám se dalo dostat jen po čtyřech určitých cestách. Získat přísady ale nebyla žádná procházka růžovým sadem, byly tam úkoly, které cestu znepříjemňovaly. Všichni lék vyrobili a jejich pořadí na cestě rozhodlo kolik dračích zubů získají do turnajové karty.
Potom jsme se vrátili zátky k našim drakům, protože byla vyhlášena soutěž, ve které šlo o to, co nejrychleji svého draka dostat do vzduchu a také ho tam určitou dobu udržet. Za každý tým soutěžil jeden drak. Když jsme zakreslili získané zuby z tohoto závodu, ihned jsme šli na další.
Tentokrát se jmenoval dračí poklad. Každý drak má, jak všichni ví, nějaký poklad a jen na nás bylo, kolik z tohoto pokladu si odneseme s sebou. Na louce s totiž válel jen tak halabala, ale hlídali ho zuřiví draci, kteří vůbec neváhali někoho sežrat. Jeden drak dokáže sežrat až 5 lidí, kteří se pak musí držet jeho těla, ale jakmile sežere někoho dalšího, tak toho, co byl sežraný jako první jednoduše………………….no, řekněme pustí :-).
Poslední z úkolů byl: dračí vejce. Dračí vejce také není lehké získat, protože na nich sedí máma dračice a běda tomu, kdo se je pokusí ukrást. No, děcka se samozřejmě pokusili a taky se jim to samozřejmě povedlo. Rostou nám prostě pro kriminál :-). Ty vajíčka si pak mohli nechat jako upomínku z Drakyjády.
Na závěr už jsme jenom vyhodnotili turnaj– na prvním místě se umístil tým draka Grafitta!
Jinak na vývěsce u Mainlu- teď už vlastně Alberta, prostě u kostela se v nejbližší době objeví právě turnajová karta se všemi výsledky a fotkami, takže se můžete něco o této akci dozvědět i z ní…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Městská hra
Hm... Takže...:)
Nevím jak mám začít...
Jelikož mi byl tenhle článek zadán:(...tak ho píšu :-D
Nevím jak mám začít...
Jelikož mi byl tenhle článek zadán:(...tak ho píšu :-D
Tahle městská hra byla oproti hrám z předešlých let jinačí...Byla ve dne a nebyla na družiny, ale na dvojice (vždycky jeden nováček+starší člen).
A o co vlastně šlo???
No,...takže...
Určitě jste si všichni všimli, že v Novém Městě se nám to začíná kupit supermarkety a proto jsme se my, stateční skauti, rozhodli něco s tím udělat...
Jak???
Každá dvojice dostala formulář s názvem ZÁKAZ. Naším úkolem bylo, získat celý podpis prezidenta Unesca, který byl ukryt v křížovce.
První část krížovky jsme získali tak, že starý člen naučil nováčka pokřik našeho oddílu. První slovo do tajenky bylo: hezky. A další místo...hm...už vím!!! další místo byla nástěnka... Tam byla mapová značka (díky které jsme se dozvěděli kam máme jít) a otázka do tajenky...
No, to je vlastně všechno...
Běhali jsme po městě a hledali další obalky s úkoly atd...
V šest hodin jsme všichni měli být bezpodmíněčně v klubovně...všichni tam kolem té šesté byli až na Vojtu (ne Tulise) a Škráňu. Ti tam přišli kolem sedmé :).
Nic se ale nevyřešilo...nikdo nezískal celé jméno prezidenta Unesca, takže máme holt smůlu...budeme tu muset strpět dalších dvacet supermarketů, šest obchodních center, osm kin, devět továren, dvanáct kravínů a taky šedesát osm Vietnamských stánků (ne že bych měla něco proti Vietnamcům :))
Poslední půl hodinky jsme hodnotili městskou hru...
Jak se nám líbila dvojice, hra...
Padlo tam i pár perliček...jako např.: Ale jako na jelena je fakt dobrej!!! :-D :-D :-D
atd...atd...atd...
No nic...já vím, že tenhle článek je docela krátkej, že je nudnej atd...ale já nevím co bych tu ještě psala...tak asi...
zazvonil zvonec...
a městské hry...
je konec...
Crrr...!!!
A o co vlastně šlo???
No,...takže...
Určitě jste si všichni všimli, že v Novém Městě se nám to začíná kupit supermarkety a proto jsme se my, stateční skauti, rozhodli něco s tím udělat...
Jak???
Každá dvojice dostala formulář s názvem ZÁKAZ. Naším úkolem bylo, získat celý podpis prezidenta Unesca, který byl ukryt v křížovce.
První část krížovky jsme získali tak, že starý člen naučil nováčka pokřik našeho oddílu. První slovo do tajenky bylo: hezky. A další místo...hm...už vím!!! další místo byla nástěnka... Tam byla mapová značka (díky které jsme se dozvěděli kam máme jít) a otázka do tajenky...
No, to je vlastně všechno...
Běhali jsme po městě a hledali další obalky s úkoly atd...
V šest hodin jsme všichni měli být bezpodmíněčně v klubovně...všichni tam kolem té šesté byli až na Vojtu (ne Tulise) a Škráňu. Ti tam přišli kolem sedmé :).
Nic se ale nevyřešilo...nikdo nezískal celé jméno prezidenta Unesca, takže máme holt smůlu...budeme tu muset strpět dalších dvacet supermarketů, šest obchodních center, osm kin, devět továren, dvanáct kravínů a taky šedesát osm Vietnamských stánků (ne že bych měla něco proti Vietnamcům :))
Poslední půl hodinky jsme hodnotili městskou hru...
Jak se nám líbila dvojice, hra...
Padlo tam i pár perliček...jako např.: Ale jako na jelena je fakt dobrej!!! :-D :-D :-D
atd...atd...atd...
No nic...já vím, že tenhle článek je docela krátkej, že je nudnej atd...ale já nevím co bych tu ještě psala...tak asi...
zazvonil zvonec...
a městské hry...
je konec...
Crrr...!!!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Berušky na výpravě v Jihlavě
Tento článek je dlouhý, ale věřím, že to nikoho z vás neodradí si ho přečíst. Přišli byste totiž o vyjímečný zážitek!
Zoo, katakomby, noční bdění, Pepíno s kytarou, Atty se slamákem- no nezní to skvěle?
Zoo, katakomby, noční bdění, Pepíno s kytarou, Atty se slamákem- no nezní to skvěle?
Výprava Berušek do Jihlavy
Směr našeho vlaku byl tentokrát do Jihlavy, kam jsme se vydali poznat další– ono se vážně úplně nabízí to slovo dobrodružství! Tak jsme tedy vyjeli do Jihlavy za dobrodružstvími.
Prvním dobrodružstvím už byla jen samotná jízda vlakem. To ale nebylo nic proti tomu co se odehrálo potom. Když jsme totiž vystoupili z vlaku, holky dostaly svůj první úkol: musely bez naší pomoci dojít na Masarykovo náměstí k morovému sloupu, aby se setkaly s tajemným cizincem. Odvážně se zeptaly jedné paní na cestu a ta jim jen soucitně řekla, že je to skoro pořád rovně, ale ať raději jedou tramvají, že je to minimálně 20 minut cesty. Za normálních podmínek bychom to zvládli raz dva, ale cesta byla přímo nehorázně do kopce a naše Berušky se po 5 minutách unavily, takže jsme v cestě pokračovali obtěžkáni 3–4 zavazadly. Na náměstí jsme ale nakonec celí udýchaní a zpocení došli a holky rychle objevily tajemného cizince. Nechtěl jim ani prozradit své jméno, řekl jenom že začíná na B. Seznámil nás i s jedním fotografem Honzíkem Šibíkem, kterému se podařilo nemožné: vyfotit holky bez toho, aby se schválně hýbaly nebo schovávaly obličeje do dlaní.
Ve třičtvrtě na pět byl čas jít do katakomb. Přivítala nás v nich milá paní průvodkyně, se kterou jsme sešli do podzemí. Prováděla nás různými chodbami, vykládala u toho historické skutečnosti i tajemné pověsti. Vrcholem prohlídky bylo to, že nám ukázalo tajemné zelené světlo, které ve tmě fosforeskuje ze zdí. Duch katakomb potom ještě zařídil, aby stíny Aniček zůstaly ‘‘obtisknuty’’ na zdi a pak už jsme bohužel museli jít zase ven. Taky jsme si říkali, jak by bylo super mít katakomby na pár hodin jenom pro sebe, protože to by kmen zažil hru, jako ještě nikdy.
Při pomyšlení na dlouhatánskou cestu do klubovny nám běhal mráz po zádech a tak Danny raději skočila koupit lístky na tramvaj. Potom už jsme u klubovny byli cobydup a šli se zabydlet. Kreslili jsme si profilky na okénko a pak se ve hře ještě jednou vrátili do podzemí, kde jsme se svíčkami hledali jméno našeho cizince. A to jméno bylo Boris Slamák.
Po večeři jsme doufali, že holky budou unavené a rychle půjdou spát, ale ty přímo sršely energií a tak jsme je ještě vytáhli na chvíli ven hrát hry, aby se vyčerpaly. Když se zdálo, že by to už mohlo být, vrátili jsme se zpátky připravit se na spaní. Do spacáků zalehly rychle a tak Danny přečetla pohádku a potom jsme šli dolů řešit programové věci na zítřek. Když jsme za hodinu vyšli nahoru, holky pořád ještě nespaly. Tichounce jsme přes ně přelezli a zalehli do spacáků. Holky pořád kecaly, až je z toho rozbolely hlavy a my jsme jim jen lítali do kuchyně pro čaj. Pak konečně usnuly (i když tvrdily, že tuhle noc zaručeně neusnou)…
Ráno nás Boris vytáhl na rozcvičku, ve které se daly získat skvělé ceny– 4 prázdé krabice od mléka! Málem se o ně strhla rvačka, tak jsme si je spravedlivě rozdělili do družin.
Na snídani byla krupičná kaše a hrozně dobrá, Zuzka prostě umí vařit. Melounový čaj byl úplně skvělý!
Po snídani s berušky vydaly pomoci medvědovi, který umíral hlady, protože včely v jeho oblíbeném úlu se zbláznily a jsou děsně agresivní. Úkolem bylo nenápadně vzít včele med a ještě si sní pěkně popovídat. Když ale včela dostala podezření, nemilosrdně viníka štípla a on potom musel jít do nemocnice nechat se namazat léčivou mastí.
Než jsme vyrazili do zoo, holky ještě zahrály své připravené scénky a oběma skupinám patří velká pochvala, protože je měly skvěle připravené a zahrané! Občas jsme se smála tak, až mi tekly slzy!
Vyzvedli jsme si svačiny a vyrazili do zoo. Tam pro nás Boris přichystal Velkou Zoo Hru!
Ztratil se mu totiž jeho pověstný slamák a ten právě holky musely získat zpět. Berušky se snažily vyluštit tajenku o místě skrýše a informace do ní se získávaly z tabulek u zvířat, poznáváním fotek zvířat, atd… To místo bylo Africká vesni Matongo, a tak jsme rychle vyrazili hledat. Hledání bylo samosebou úspěšné! A protože holky už nemluvily o ničem jiném než o dětském koutku, rychle jsme se přesunuli tam. V ohrádce afrických koz na nás ještě čekaly kozy, které jsme si hladili a taky jedna která nás pořád trkala, takže jsme radši šli jinam. V dětském koutku jsme pak strávili hodně času na tobogánu, lanovce, točícím kole a dalších aktivitách. Cestou ze zoo jsme si ještě kupovali cukrovou vatu, ze které nás nakonec ale spíš bolelo břicho. V parku si holky nasbíraly spoustu javorových listů, které pak savovaly na trička.
V klubovně se ale dlouho neohřály, protože je čekala hra venku. O té toho moc nevím, protože jsem v té době trénovala na další program, ale holky si ji pochvalovaly, protože v pouštních oázách získávaly lentilky.
Další program se odehrával v klubovně. Berušky se posadily na karimatky do kroužku a zavázaly si oči. Potom jsem je hlasem vypravěče uvedla do kouzelné říše. V příběhu šlo asi o toto: princezna (Maky) má neskutečně ošklivý dlouhý nos. Pomoci nám může jedna stará kniha, která s nachází v knihovně, kterou hlídá knihovník (Pepíno). Musíme zabít obra (Attyho) a jeho pokladu vzít kouzelný prsten. Tím si pak princezna odčaruje frňák.
Užili jsme si to jak my, tak holky. Byla docela sranda se na ně slétnout jako houf čarodějnic a tahat je od sebe. Jen se divím, že nám při tom jejich příšerném jekotu nespadl dům na hlavu…
Před spaním holky ještě čekala stezka odvahy, kterou ale všechny zvládly. Některé s nebály ani trošinku, některé i trochu větší trošinku.
Doufali jsme, že po dnešním náročném dni zalehnou a budou opravdu spát!, ale to jsme se přepočítali. Když jsme si šli něco po půlnoci lehnou, byly ještě vzhůru a vesele si povídaly.
Po nějak době ale ztichli a mys i užívali ticha. Hezky si takhle spím ( tuto noc překvapivě nikoho nebolí hlava, prsty, oči ani nic jiného), když tu najednou slyším hluk, takže se probouzím. Vidím jen Attyho jak vstává a mizí ještě s nějakými Beruškami dolů. Po chvíli se vrací zpátky a šeptem nám vysvětluje, že Kačenka ho vzbudila, že máme zatopený sklep!
Sešel tedy dolů a ona to venku stékala voda z okapu! Když jsme se tomu dost nasmáli, zase jsme usnuli.
Ráno jsme navzdory neděli vyrazili na rozcvičku, sbalili se a jihlavským skautům nechali na památku vlastnoručně vyrobený děkovný plakát.
Cesta zpátky proběhla bez problémů, holky ještě narychlo utratily zbytky peněz, jeli jsme dvoupatrovým! vlakem a za prudkého deště dojeli do Města.
Myslím, že nám všem tato výprava přišla skvělá, Pepíno se pocvičil ve hře na kytaru a vůbec jsme si to pěkně užili. Tak zas příště!
Směr našeho vlaku byl tentokrát do Jihlavy, kam jsme se vydali poznat další– ono se vážně úplně nabízí to slovo dobrodružství! Tak jsme tedy vyjeli do Jihlavy za dobrodružstvími.
Prvním dobrodružstvím už byla jen samotná jízda vlakem. To ale nebylo nic proti tomu co se odehrálo potom. Když jsme totiž vystoupili z vlaku, holky dostaly svůj první úkol: musely bez naší pomoci dojít na Masarykovo náměstí k morovému sloupu, aby se setkaly s tajemným cizincem. Odvážně se zeptaly jedné paní na cestu a ta jim jen soucitně řekla, že je to skoro pořád rovně, ale ať raději jedou tramvají, že je to minimálně 20 minut cesty. Za normálních podmínek bychom to zvládli raz dva, ale cesta byla přímo nehorázně do kopce a naše Berušky se po 5 minutách unavily, takže jsme v cestě pokračovali obtěžkáni 3–4 zavazadly. Na náměstí jsme ale nakonec celí udýchaní a zpocení došli a holky rychle objevily tajemného cizince. Nechtěl jim ani prozradit své jméno, řekl jenom že začíná na B. Seznámil nás i s jedním fotografem Honzíkem Šibíkem, kterému se podařilo nemožné: vyfotit holky bez toho, aby se schválně hýbaly nebo schovávaly obličeje do dlaní.
Ve třičtvrtě na pět byl čas jít do katakomb. Přivítala nás v nich milá paní průvodkyně, se kterou jsme sešli do podzemí. Prováděla nás různými chodbami, vykládala u toho historické skutečnosti i tajemné pověsti. Vrcholem prohlídky bylo to, že nám ukázalo tajemné zelené světlo, které ve tmě fosforeskuje ze zdí. Duch katakomb potom ještě zařídil, aby stíny Aniček zůstaly ‘‘obtisknuty’’ na zdi a pak už jsme bohužel museli jít zase ven. Taky jsme si říkali, jak by bylo super mít katakomby na pár hodin jenom pro sebe, protože to by kmen zažil hru, jako ještě nikdy.
Při pomyšlení na dlouhatánskou cestu do klubovny nám běhal mráz po zádech a tak Danny raději skočila koupit lístky na tramvaj. Potom už jsme u klubovny byli cobydup a šli se zabydlet. Kreslili jsme si profilky na okénko a pak se ve hře ještě jednou vrátili do podzemí, kde jsme se svíčkami hledali jméno našeho cizince. A to jméno bylo Boris Slamák.
Po večeři jsme doufali, že holky budou unavené a rychle půjdou spát, ale ty přímo sršely energií a tak jsme je ještě vytáhli na chvíli ven hrát hry, aby se vyčerpaly. Když se zdálo, že by to už mohlo být, vrátili jsme se zpátky připravit se na spaní. Do spacáků zalehly rychle a tak Danny přečetla pohádku a potom jsme šli dolů řešit programové věci na zítřek. Když jsme za hodinu vyšli nahoru, holky pořád ještě nespaly. Tichounce jsme přes ně přelezli a zalehli do spacáků. Holky pořád kecaly, až je z toho rozbolely hlavy a my jsme jim jen lítali do kuchyně pro čaj. Pak konečně usnuly (i když tvrdily, že tuhle noc zaručeně neusnou)…
Ráno nás Boris vytáhl na rozcvičku, ve které se daly získat skvělé ceny– 4 prázdé krabice od mléka! Málem se o ně strhla rvačka, tak jsme si je spravedlivě rozdělili do družin.
Na snídani byla krupičná kaše a hrozně dobrá, Zuzka prostě umí vařit. Melounový čaj byl úplně skvělý!
Po snídani s berušky vydaly pomoci medvědovi, který umíral hlady, protože včely v jeho oblíbeném úlu se zbláznily a jsou děsně agresivní. Úkolem bylo nenápadně vzít včele med a ještě si sní pěkně popovídat. Když ale včela dostala podezření, nemilosrdně viníka štípla a on potom musel jít do nemocnice nechat se namazat léčivou mastí.
Než jsme vyrazili do zoo, holky ještě zahrály své připravené scénky a oběma skupinám patří velká pochvala, protože je měly skvěle připravené a zahrané! Občas jsme se smála tak, až mi tekly slzy!
Vyzvedli jsme si svačiny a vyrazili do zoo. Tam pro nás Boris přichystal Velkou Zoo Hru!
Ztratil se mu totiž jeho pověstný slamák a ten právě holky musely získat zpět. Berušky se snažily vyluštit tajenku o místě skrýše a informace do ní se získávaly z tabulek u zvířat, poznáváním fotek zvířat, atd… To místo bylo Africká vesni Matongo, a tak jsme rychle vyrazili hledat. Hledání bylo samosebou úspěšné! A protože holky už nemluvily o ničem jiném než o dětském koutku, rychle jsme se přesunuli tam. V ohrádce afrických koz na nás ještě čekaly kozy, které jsme si hladili a taky jedna která nás pořád trkala, takže jsme radši šli jinam. V dětském koutku jsme pak strávili hodně času na tobogánu, lanovce, točícím kole a dalších aktivitách. Cestou ze zoo jsme si ještě kupovali cukrovou vatu, ze které nás nakonec ale spíš bolelo břicho. V parku si holky nasbíraly spoustu javorových listů, které pak savovaly na trička.
V klubovně se ale dlouho neohřály, protože je čekala hra venku. O té toho moc nevím, protože jsem v té době trénovala na další program, ale holky si ji pochvalovaly, protože v pouštních oázách získávaly lentilky.
Další program se odehrával v klubovně. Berušky se posadily na karimatky do kroužku a zavázaly si oči. Potom jsem je hlasem vypravěče uvedla do kouzelné říše. V příběhu šlo asi o toto: princezna (Maky) má neskutečně ošklivý dlouhý nos. Pomoci nám může jedna stará kniha, která s nachází v knihovně, kterou hlídá knihovník (Pepíno). Musíme zabít obra (Attyho) a jeho pokladu vzít kouzelný prsten. Tím si pak princezna odčaruje frňák.
Užili jsme si to jak my, tak holky. Byla docela sranda se na ně slétnout jako houf čarodějnic a tahat je od sebe. Jen se divím, že nám při tom jejich příšerném jekotu nespadl dům na hlavu…
Před spaním holky ještě čekala stezka odvahy, kterou ale všechny zvládly. Některé s nebály ani trošinku, některé i trochu větší trošinku.
Doufali jsme, že po dnešním náročném dni zalehnou a budou opravdu spát!, ale to jsme se přepočítali. Když jsme si šli něco po půlnoci lehnou, byly ještě vzhůru a vesele si povídaly.
Po nějak době ale ztichli a mys i užívali ticha. Hezky si takhle spím ( tuto noc překvapivě nikoho nebolí hlava, prsty, oči ani nic jiného), když tu najednou slyším hluk, takže se probouzím. Vidím jen Attyho jak vstává a mizí ještě s nějakými Beruškami dolů. Po chvíli se vrací zpátky a šeptem nám vysvětluje, že Kačenka ho vzbudila, že máme zatopený sklep!
Sešel tedy dolů a ona to venku stékala voda z okapu! Když jsme se tomu dost nasmáli, zase jsme usnuli.
Ráno jsme navzdory neděli vyrazili na rozcvičku, sbalili se a jihlavským skautům nechali na památku vlastnoručně vyrobený děkovný plakát.
Cesta zpátky proběhla bez problémů, holky ještě narychlo utratily zbytky peněz, jeli jsme dvoupatrovým! vlakem a za prudkého deště dojeli do Města.
Myslím, že nám všem tato výprava přišla skvělá, Pepíno se pocvičil ve hře na kytaru a vůbec jsme si to pěkně užili. Tak zas příště!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
8.družinovka Lišek:)
Nebudu začínat slovy: Hm...Takže..., ale...no,...něčím jiným...:-p (aby neměl zase někdo námitky:-))
Když jsme s Terkou dorážely ke klubovně za osm minut půl třetí, Meli už byla dávno v klubovně.(Jen tak pro zajímavost: Meli na družinovky přichází 20 minut předem:-))
Pak přišla i Danča.
Vlasta na družinovku nedorazila, protože jí móc bolí ruka a má zaracha:(...Janča z neznámých důvodů taky nepřišla.
Když jsem přišla do velké klubovny, objevila jsem Teův narozeninový dort,(Nedokážete si předtavit jak voněl:)) ze kterého jsem si jen malilinko uždibla a holky hned vyprskly smíchy... a Meli řekla: "minutu před tím než jsi přišla, jsem Danče říkala, že se na ten dort 100% vrhneš".
Zahájily jsme samozřejmě liščím pokřikem...(přece nebudem zahajovat Rysím, ne?)
Pak přišly takový ty organizační věcičky...to znáte, ne?
První hra byla taková ta...Jak si ohnete papír na několik částí:hlavu, od krku po pas, nohy a boty.
Nejprve jsme si každá nakreslila hlavu, ohnula papír, aby to ta vedle neviděla a pak to poslala dál,...takhle se nakreslily všechny části těla, než jsme došly až k botám.
Vznikly fakt vtipný postavičky:-D :-D :-D jako například: Robot kulturista v sukni s disko botama, chlap s patkou v podprsence nebo čtyřnohá princezna...:-D :-D :-D
V průběhu hry přišel Teo a nabídl nám již zmiňovaný voňavý dort! (hádejte kdo ho snědl nejvíc:-))
Dále přišla naše oblíbená hra: Tetička Sally (jó!!!)
Je to o tom, že na jednu stranu se dají otázky pro tetičku Sally a na druhou odpovědi od tetičky Sally...Taky vznikaj různý vtipnosti:-D (Pořád za mnou leze, co s tím? Tříkrát oběhni zelený strom. Co s akné? Vzdej to!!! nemáš šanci!!!No, tyhle nejsou moc vtipný, ale na jiný si nepamatuju...)
A protože si nemůžeme jen celou družinovku hrát, jíst a smát se, tak přišlo všemi zbožňované učení.
Prvně jsem měla v plánu učit zvlášť nováčky a staří členové by hrály nějakou hru...pak by se to prohodilo,...Jenže ani jeden nováček nepřišel, tak to bylo trochu jinak.
Na tento měsíc máme téma: Skautská historie, skautské organizace atd...
Prvně jsme si zopakovaly takový ty základy a pak jsme se učily frčky, skautské organizace, základní informace o středisku a tak...
No...a už se blížil konec družinovky...ale ještě jsme stihly dvě hry...
Kreslení poslepu...a kreslení členů družiny...
To kreslení družiny...to jsme každej nakreslily družinu jak jsme chtěly...a pak to šlo na nástěnku...HLASUJTE!!! DO NAŠÍ SOUTĚŽE!!!
(jejda...to je tu slov kreslení:-))
Zůčastily se ale jen 3 nejmenované lišky, protože dvě tam nebyly a jedna to nestihla:-D protože měla asi 100 000 nápadů:-D (jednou lišky jako auta, ptáci, domy,...)
No...a to už je vážně konec!!!
(sláva, co?)
A ještě jednou: HLASTUJTE DO NAŠÍ SOUTĚŽE NA LIŠČÍ NÁSTĚNCE!!!
Pak přišla i Danča.
Vlasta na družinovku nedorazila, protože jí móc bolí ruka a má zaracha:(...Janča z neznámých důvodů taky nepřišla.
Když jsem přišla do velké klubovny, objevila jsem Teův narozeninový dort,(Nedokážete si předtavit jak voněl:)) ze kterého jsem si jen malilinko uždibla a holky hned vyprskly smíchy... a Meli řekla: "minutu před tím než jsi přišla, jsem Danče říkala, že se na ten dort 100% vrhneš".
Zahájily jsme samozřejmě liščím pokřikem...(přece nebudem zahajovat Rysím, ne?)
Pak přišly takový ty organizační věcičky...to znáte, ne?
První hra byla taková ta...Jak si ohnete papír na několik částí:hlavu, od krku po pas, nohy a boty.
Nejprve jsme si každá nakreslila hlavu, ohnula papír, aby to ta vedle neviděla a pak to poslala dál,...takhle se nakreslily všechny části těla, než jsme došly až k botám.
Vznikly fakt vtipný postavičky:-D :-D :-D jako například: Robot kulturista v sukni s disko botama, chlap s patkou v podprsence nebo čtyřnohá princezna...:-D :-D :-D
V průběhu hry přišel Teo a nabídl nám již zmiňovaný voňavý dort! (hádejte kdo ho snědl nejvíc:-))
Dále přišla naše oblíbená hra: Tetička Sally (jó!!!)
Je to o tom, že na jednu stranu se dají otázky pro tetičku Sally a na druhou odpovědi od tetičky Sally...Taky vznikaj různý vtipnosti:-D (Pořád za mnou leze, co s tím? Tříkrát oběhni zelený strom. Co s akné? Vzdej to!!! nemáš šanci!!!No, tyhle nejsou moc vtipný, ale na jiný si nepamatuju...)
A protože si nemůžeme jen celou družinovku hrát, jíst a smát se, tak přišlo všemi zbožňované učení.
Prvně jsem měla v plánu učit zvlášť nováčky a staří členové by hrály nějakou hru...pak by se to prohodilo,...Jenže ani jeden nováček nepřišel, tak to bylo trochu jinak.
Na tento měsíc máme téma: Skautská historie, skautské organizace atd...
Prvně jsme si zopakovaly takový ty základy a pak jsme se učily frčky, skautské organizace, základní informace o středisku a tak...
No...a už se blížil konec družinovky...ale ještě jsme stihly dvě hry...
Kreslení poslepu...a kreslení členů družiny...
To kreslení družiny...to jsme každej nakreslily družinu jak jsme chtěly...a pak to šlo na nástěnku...HLASUJTE!!! DO NAŠÍ SOUTĚŽE!!!
(jejda...to je tu slov kreslení:-))
Zůčastily se ale jen 3 nejmenované lišky, protože dvě tam nebyly a jedna to nestihla:-D protože měla asi 100 000 nápadů:-D (jednou lišky jako auta, ptáci, domy,...)
No...a to už je vážně konec!!!
(sláva, co?)
A ještě jednou: HLASTUJTE DO NAŠÍ SOUTĚŽE NA LIŠČÍ NÁSTĚNCE!!!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Seznamka
Po delší době (za což se předem omlouvám) tak dlouho očekávaný článek z roverské výpravy.
A bylo to tu… další podstatná událost v historii kmene. První akce v novém složení.
Byla jsem v celku překvapena, kolik se nás na výpravu sešlo. Zároveň jsem se taky poučila, že pokud budu příště chtít po kmeni nějaké nahlášení jmen nebo cokoli jiného, tak to nemám dělat, protože se výsledek stejně nedostane=o)
Společně jsme od klubovny vyrazili na kolech. Jenomže ještě než jsme stačili dojed do cíle, tak se nám stala malá nehodička. Vlastně ne nám, ale Čiky. Před mostkem v Medlovském údolí na nás křičela ať si dáme pozor na ten mostek a než to stačila doříct, tak tam zahučela předním kolem a napíchla se na kamen loktem. Ještě že na nás opodál čekal Zdeny a Máčka. Zdeny se ujal své funkce zdravotníka – kdyby se to stalo mě, tak po zážitku s kartáčkem ho ke své ruce nepustím. Představte si sebe, jak máte strašně špinavý boty. Vezmete do ruky kořínkáč a čistíte, abyste vydřeli tu špínu. Tak asi takhle vražedně vypadal Zdeny, který se přímo vyžíval v čistění Čikininýho zápěstí. Přijela Dany a odvezla Čiky do nemocnice.
My jsme pokračovali dál v cestě na Fryšavu, kam jsme dojeli bez další vážnějších zranění.
Jakmile jsme vstoupili dovnitř, tak kluci uviděli fotbálek a co myslíte, že asi tak pokračovalo?? No jasně. Rozjelo se to ve velkej turnaj. Dvojce: Pája a Čegi, Pepíno a Jack, Maky a Laky, George a Vařík, já a Piškot. Takhle jsme pařili až do večera, kdy jsme zjistili, že vlastně ani nevíme, kdo vyhrál. Takže znovu. Nakreslit pavouka, rozlosovat dvojce a jede se dál.
Po příjezdu Čiky jsme se všichni odebrali ven a zahráli si pár vyblbovaček, který měly sloužit k tomu, abychom my zjistili, jak spolu ostatní dokáží spolupracovat. (Kdybych měla objasnit to slovo MY, tak to byl přípravnej tým: Vařík, George, já, Čiky, Aňa a Albi). K večeru byl ještě jeden bod programu a to cesta svíček.
Nesmím ještě zapomenou na to, že se na výpravě odehrávala oslava 20. narozenin. A kdo je slavil? No přece Čiky. Přichystali jsme ji výbornej krtkův dort!! Bohužel jenom s devatenácti svíčkama…chybička se vloudila=o))
Na faře ve Fryšavě se najde spoustu věcí, a tak ani dostihy nebyly výjimkou. Pařilo se nahlas a dlouho. Rada na závěr: když někdo na začátku hry bude vypadat jako úplná chudinka, tak mu to nesežerte!!!!
Ke spánku nám Piškot přečetlu pohádku, ze které nevím vůbec nic.
„Budííííííček, rozcvičkááááá.“ Ale ne!!! Takhle to u roverů nechodí (alespoň ne v kmeni NOCON). Jelikož už nejsme v oddíle, tak vstáváme v osm hodin=o)
Snídani přichystal George a Vařík formou malého člobrda (oficiální název : pirátská snídaně). Kdykoli, když jsme se chtěli najíst, tak jsme museli dojít tam a pak tam a nakonec ještě tam…. Pak jsme měli všechno a mohli jsme se pustit do jídla.
Prvním bodem sobotního dne měl být program Piškota a Zdenyho. Odvezli nás na Devět skal, kde nám Zdeny vysvětlovat význam slova geocaching a ukázal na praktickém příkladu. Vyplynulo z toho, že máme DRAKA A NEBOJÍME SE HO POUŽÍT!!
Jelikož se to prodloužilo, tak následovala na oběd rychlovka v podání rizota. A abychom taky dokázali, že jsem skauti, tak ostatní šli hrabat trávu za farou a já se ujala funkce vrchní kuchty.
Ani jsme nestačili vytrávit, nasedli do aut a pádili na Tři Studně do lanového centra. Hned po příjezdu jsme byli překvapeni cedulí na hlavních dveřích. Stálo tam, že centrum je rezervováno pro uzavřenou společnost pana Havlíčka (K3 NMNM). To nás potěšilo a my vstoupili dovnitř. Na první pohled se mi v hlavě promítlo: „ Co my tady ty 3 hodiny budeme dělat, když tady nic není?“ Ovšem zdání vždycky klame. A času bylo málo.
Největší atrakcí byl Jakubův žebřík, který se pokusili na poprvé zdolat Vařík s Geogem. Dostali se nahoru, ale trvalo jim to dlouho. Tak jsme si řekly s Aňou, že to zkusíme. Jelikož jsme mrštné, tak jsme byly za chvíli nahoře. Zasekly jsme se na poslední příčce, kdy jsem tam nemohla vyštrách ten svůj zadek. Mise se splnila a my si daly vítěznou fotku. Nesmím se taky zapomenou zmínit o Piškotovi, kterej si chtěl dokázat, že na to má a vyleze to sám. Výzvou pro něj bylo, že se to zatím podařilo pouze horolezci Jarošovi. A jak to dopadlo?? Ovšem že dobře, vždyť znáte Piškota, ne?
Na faru jsme se vraceli unavení, ale šťastný. Po výborné večeři – těstovinovém salátu jsme mohli přivítat Pudila, který nám udělal přednášku a na začátku položil svoji oblíbenou otázku: „Chodíte do skautu?“ Bylo to super jako každá jeho přednáška a pro všechny poučující, doufám.
Poslední den probíhal akcí hurá. Což je: všechno uklidit a hurá domů.
Děkuji všem účastníkům a přípravnému týmu za krásně strávený víkend.
Účastníci: Zdeny, Piškot, Čiky, Vařík, George, Jack, Pepíno, Laky, Pája, Čegi, Maky, Miky, moje maličkost a Albi a Dany (sice jenom na návštěvy, ale přece).
Byla jsem v celku překvapena, kolik se nás na výpravu sešlo. Zároveň jsem se taky poučila, že pokud budu příště chtít po kmeni nějaké nahlášení jmen nebo cokoli jiného, tak to nemám dělat, protože se výsledek stejně nedostane=o)
Společně jsme od klubovny vyrazili na kolech. Jenomže ještě než jsme stačili dojed do cíle, tak se nám stala malá nehodička. Vlastně ne nám, ale Čiky. Před mostkem v Medlovském údolí na nás křičela ať si dáme pozor na ten mostek a než to stačila doříct, tak tam zahučela předním kolem a napíchla se na kamen loktem. Ještě že na nás opodál čekal Zdeny a Máčka. Zdeny se ujal své funkce zdravotníka – kdyby se to stalo mě, tak po zážitku s kartáčkem ho ke své ruce nepustím. Představte si sebe, jak máte strašně špinavý boty. Vezmete do ruky kořínkáč a čistíte, abyste vydřeli tu špínu. Tak asi takhle vražedně vypadal Zdeny, který se přímo vyžíval v čistění Čikininýho zápěstí. Přijela Dany a odvezla Čiky do nemocnice.
My jsme pokračovali dál v cestě na Fryšavu, kam jsme dojeli bez další vážnějších zranění.
Jakmile jsme vstoupili dovnitř, tak kluci uviděli fotbálek a co myslíte, že asi tak pokračovalo?? No jasně. Rozjelo se to ve velkej turnaj. Dvojce: Pája a Čegi, Pepíno a Jack, Maky a Laky, George a Vařík, já a Piškot. Takhle jsme pařili až do večera, kdy jsme zjistili, že vlastně ani nevíme, kdo vyhrál. Takže znovu. Nakreslit pavouka, rozlosovat dvojce a jede se dál.
Po příjezdu Čiky jsme se všichni odebrali ven a zahráli si pár vyblbovaček, který měly sloužit k tomu, abychom my zjistili, jak spolu ostatní dokáží spolupracovat. (Kdybych měla objasnit to slovo MY, tak to byl přípravnej tým: Vařík, George, já, Čiky, Aňa a Albi). K večeru byl ještě jeden bod programu a to cesta svíček.
Nesmím ještě zapomenou na to, že se na výpravě odehrávala oslava 20. narozenin. A kdo je slavil? No přece Čiky. Přichystali jsme ji výbornej krtkův dort!! Bohužel jenom s devatenácti svíčkama…chybička se vloudila=o))
Na faře ve Fryšavě se najde spoustu věcí, a tak ani dostihy nebyly výjimkou. Pařilo se nahlas a dlouho. Rada na závěr: když někdo na začátku hry bude vypadat jako úplná chudinka, tak mu to nesežerte!!!!
Ke spánku nám Piškot přečetlu pohádku, ze které nevím vůbec nic.
„Budííííííček, rozcvičkááááá.“ Ale ne!!! Takhle to u roverů nechodí (alespoň ne v kmeni NOCON). Jelikož už nejsme v oddíle, tak vstáváme v osm hodin=o)
Snídani přichystal George a Vařík formou malého člobrda (oficiální název : pirátská snídaně). Kdykoli, když jsme se chtěli najíst, tak jsme museli dojít tam a pak tam a nakonec ještě tam…. Pak jsme měli všechno a mohli jsme se pustit do jídla.
Prvním bodem sobotního dne měl být program Piškota a Zdenyho. Odvezli nás na Devět skal, kde nám Zdeny vysvětlovat význam slova geocaching a ukázal na praktickém příkladu. Vyplynulo z toho, že máme DRAKA A NEBOJÍME SE HO POUŽÍT!!
Jelikož se to prodloužilo, tak následovala na oběd rychlovka v podání rizota. A abychom taky dokázali, že jsem skauti, tak ostatní šli hrabat trávu za farou a já se ujala funkce vrchní kuchty.
Ani jsme nestačili vytrávit, nasedli do aut a pádili na Tři Studně do lanového centra. Hned po příjezdu jsme byli překvapeni cedulí na hlavních dveřích. Stálo tam, že centrum je rezervováno pro uzavřenou společnost pana Havlíčka (K3 NMNM). To nás potěšilo a my vstoupili dovnitř. Na první pohled se mi v hlavě promítlo: „ Co my tady ty 3 hodiny budeme dělat, když tady nic není?“ Ovšem zdání vždycky klame. A času bylo málo.
Největší atrakcí byl Jakubův žebřík, který se pokusili na poprvé zdolat Vařík s Geogem. Dostali se nahoru, ale trvalo jim to dlouho. Tak jsme si řekly s Aňou, že to zkusíme. Jelikož jsme mrštné, tak jsme byly za chvíli nahoře. Zasekly jsme se na poslední příčce, kdy jsem tam nemohla vyštrách ten svůj zadek. Mise se splnila a my si daly vítěznou fotku. Nesmím se taky zapomenou zmínit o Piškotovi, kterej si chtěl dokázat, že na to má a vyleze to sám. Výzvou pro něj bylo, že se to zatím podařilo pouze horolezci Jarošovi. A jak to dopadlo?? Ovšem že dobře, vždyť znáte Piškota, ne?
Na faru jsme se vraceli unavení, ale šťastný. Po výborné večeři – těstovinovém salátu jsme mohli přivítat Pudila, který nám udělal přednášku a na začátku položil svoji oblíbenou otázku: „Chodíte do skautu?“ Bylo to super jako každá jeho přednáška a pro všechny poučující, doufám.
Poslední den probíhal akcí hurá. Což je: všechno uklidit a hurá domů.
Děkuji všem účastníkům a přípravnému týmu za krásně strávený víkend.
Účastníci: Zdeny, Piškot, Čiky, Vařík, George, Jack, Pepíno, Laky, Pája, Čegi, Maky, Miky, moje maličkost a Albi a Dany (sice jenom na návštěvy, ale přece).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Výprava do Sněžného...
tak je tu první část výpravy…
Nadešel prodloužený víkend a s ním sraz na další oddílovou výpravu. Odjezdový čas byl stanoven na 8:45 z autobusového nádraží. Čekali jsme a čekali na náš milý autobus, ale ten ne a ne přijet… Nakonec jsme přišli na to, že jel z jiné zastávky a tak jsme se pod Adamovým a taky Cískovým a možná i Teovým vedením vydali do klubovny. Cestou jsme si kladli otázky typu: „My půjdeme pěšky,to se zbláznili ne?“ a podobně.
Došli jsme ke klubovně, sedli si za stoly a čekali, co se bude dít dál. Teo nám vysvětlil, že v klubovně budeme trávit náš první výpravový program, because autobus jede až za dlouho. Každý dostal papír se dvěma stejnými časovými osami, na kterých byly roky 1900 - 2000. Ti chytřejší už věděli, že jde o Český stát ve 20. století a kdo to nevěděl, tak si to přečetl. Na 1. ose jsme měli podle našeho přesvědčení napsat, jak vypadala Česká země (jestli byla svobodná nebo ne). Druhá osa byla potom na správné výsledky. Když jsme dodělali osy, následovala další část programu, scénky. Každá družina dostala rok a měla zahrát, co se v tom daném roce stalo. Šlo nám to výborně, ale čas odjezdu se přiblížil, a tak jsme vyrazili (no kdyby nám autobus ujel i podruhé… ostuda).
Naši pekáčoví gentlemani, Císko a Adam, pomohli paní s kočárkem do autobusu a pak jsme se tam nahrnuli my. Cesta proběhla v pohodičce největší a za chvíli nás uvítala cedule na začátku vesnice jménem Sněžné.
Po pár krocích jsme se ocitli v tělocvičně a ubytování nám taky zabralo pár minutek. Druhý program jsme strávili v tělocvičně a to fotbálkem s velice zajímavým míčem. Vyhrál tým Tea a Císka.
A konečně oběd, který si družiny kuchtili samy. Zvláště rysí pochoutka, připálená hrachová polévka, nám dlouho voněla dočasným domovem.
Třetí program nás uvítal překážkovou drahou, ale ne na čas, ale sbírali jsme body. V holkách kralovala Bugina s největším počtem bodů a mezi kluky nenašel přemožitele Vojta (to jako Tulis). Další program polechtal naši logiku. Celý oddíl se musel vtěsnat na víko od švédské bedny. Pořád jsme měli nápady, ale výsledek se nedostavil.
Potom následovala chvilka odpočinku před dalším programem. Sice jen do té chvíle, něž byla zhasnuta světla a nad hlavami nám začaly přeletovat stíhačky. Po chvíli do tělocvičny vběhl Adam, coby voják. Svolal nás do kouta a začal nám vysvětlovat, že u Jelínkova lesa má přistát jednotka Zarevo, a že my jim musíme připravit přistávací dráhu. Každý si musel vzít 5P a do družiny buzolu a mapu. Samozřejmostí bylo maskovací zelené (jak jinak) oblečení.
Při doprovodných povelech: „Dolů, pozor nálety a pohyb, pohyb…“ jsme se konečně dostali ven. Měli jsme po družinách dojít, do už zmíněného lesa, a zapálit 4 ohně. Po zapálení jsme chvíli očekávali výsledek našeho snažení a ten se dostavil se zvukem letadel. V kruhu se najednou ocitla čtveřice vojáků, začali se nám představovat a každá družina i členi dostali krycí jméno. Lišky - Vulpes, Jeleni - Parožná jakarova, Rysi - Čumák ostrovid a Veverky - Veverky. Najednou členi Zareva zjistili,že jim chybí kámoš Vladimír. A tak začalo velké pátrání, našli jsme ho na stromě. Z jeho vyprávění vyplynulo, že vyskočil z letadla později něž ostatní. Pomohli jsme ho sundat a on nám za oplátku dal obrázek jejich letadla, každé družině dal lahvičku s papírkem, kde byl azimut a kolik metrů máme nakrokovat. Nám Liškám se to nějakým záhadným způsobem nedařilo, ale nebyly jsem v tom samy, náš doprovod byli Jeleni. Ale nakonec jsme všichni našli své lékárny a tak jsme mohli v klidu odejít zpět. Večeře byla opět v režii družin. A nakonec zasloužený spánek…
Ráno měl Teo s Tesákem rozcvičku, ale ne klasickou, nýbrž tu co se má správně dělat. Snídaně byla, jak jinak, po rozcvičce. Posilněni jsme vyrazili na malý výlet. Úkolem bylo najít věci, které spadly z letadla.
Po dlouhatánské cestě jsme dorazili k Drátníku, kde naše velitelka Pavlínka uviděla zvědy. Naším úkolem bylo je chytit a uvázat na nich 7 základních uzlů. Takže úkol ne moc jednoduchý, ale zvládli jsme to! Bohužel jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že to jsou přátelé. Velitelka nás chytila na špek… Ještě nám nějakou chvíli trvalo je přesvědčit, že my jsem přátelé.
Po splněném úkolu jsme pokračovali v cestě. Šli jsme na Drátník a hledali dál členy Zareva. Najednou, z čista jasna, Vojtu Tulise zajal neznámý muž Pepa. Chtěl vidět věci, které jsme našli. Potom nám vysvětlil, že musíme zničit most (že by přes minulost??), na kterém se za chvíli objeví transportéry (tuhle informaci jsme tak trochu věděli z dopisu). V lékárnách jsme našli petardy. Jako družina jsme museli dojít k mostu u zastávky na Blatinách. Transportér jel ve čtvrt, půl a třičtvrtě. Most,ale byl hlídán vojáky, proto jsme použili naši plížící taktiku a až jel transportér, hodili jsem petardy pod most, který vybuchl.
A potom následoval návrat zpět do tělocvičny.
Došli jsme ke klubovně, sedli si za stoly a čekali, co se bude dít dál. Teo nám vysvětlil, že v klubovně budeme trávit náš první výpravový program, because autobus jede až za dlouho. Každý dostal papír se dvěma stejnými časovými osami, na kterých byly roky 1900 - 2000. Ti chytřejší už věděli, že jde o Český stát ve 20. století a kdo to nevěděl, tak si to přečetl. Na 1. ose jsme měli podle našeho přesvědčení napsat, jak vypadala Česká země (jestli byla svobodná nebo ne). Druhá osa byla potom na správné výsledky. Když jsme dodělali osy, následovala další část programu, scénky. Každá družina dostala rok a měla zahrát, co se v tom daném roce stalo. Šlo nám to výborně, ale čas odjezdu se přiblížil, a tak jsme vyrazili (no kdyby nám autobus ujel i podruhé… ostuda).
Naši pekáčoví gentlemani, Císko a Adam, pomohli paní s kočárkem do autobusu a pak jsme se tam nahrnuli my. Cesta proběhla v pohodičce největší a za chvíli nás uvítala cedule na začátku vesnice jménem Sněžné.
Po pár krocích jsme se ocitli v tělocvičně a ubytování nám taky zabralo pár minutek. Druhý program jsme strávili v tělocvičně a to fotbálkem s velice zajímavým míčem. Vyhrál tým Tea a Císka.
A konečně oběd, který si družiny kuchtili samy. Zvláště rysí pochoutka, připálená hrachová polévka, nám dlouho voněla dočasným domovem.
Třetí program nás uvítal překážkovou drahou, ale ne na čas, ale sbírali jsme body. V holkách kralovala Bugina s největším počtem bodů a mezi kluky nenašel přemožitele Vojta (to jako Tulis). Další program polechtal naši logiku. Celý oddíl se musel vtěsnat na víko od švédské bedny. Pořád jsme měli nápady, ale výsledek se nedostavil.
Potom následovala chvilka odpočinku před dalším programem. Sice jen do té chvíle, něž byla zhasnuta světla a nad hlavami nám začaly přeletovat stíhačky. Po chvíli do tělocvičny vběhl Adam, coby voják. Svolal nás do kouta a začal nám vysvětlovat, že u Jelínkova lesa má přistát jednotka Zarevo, a že my jim musíme připravit přistávací dráhu. Každý si musel vzít 5P a do družiny buzolu a mapu. Samozřejmostí bylo maskovací zelené (jak jinak) oblečení.
Při doprovodných povelech: „Dolů, pozor nálety a pohyb, pohyb…“ jsme se konečně dostali ven. Měli jsme po družinách dojít, do už zmíněného lesa, a zapálit 4 ohně. Po zapálení jsme chvíli očekávali výsledek našeho snažení a ten se dostavil se zvukem letadel. V kruhu se najednou ocitla čtveřice vojáků, začali se nám představovat a každá družina i členi dostali krycí jméno. Lišky - Vulpes, Jeleni - Parožná jakarova, Rysi - Čumák ostrovid a Veverky - Veverky. Najednou členi Zareva zjistili,že jim chybí kámoš Vladimír. A tak začalo velké pátrání, našli jsme ho na stromě. Z jeho vyprávění vyplynulo, že vyskočil z letadla později něž ostatní. Pomohli jsme ho sundat a on nám za oplátku dal obrázek jejich letadla, každé družině dal lahvičku s papírkem, kde byl azimut a kolik metrů máme nakrokovat. Nám Liškám se to nějakým záhadným způsobem nedařilo, ale nebyly jsem v tom samy, náš doprovod byli Jeleni. Ale nakonec jsme všichni našli své lékárny a tak jsme mohli v klidu odejít zpět. Večeře byla opět v režii družin. A nakonec zasloužený spánek…
Ráno měl Teo s Tesákem rozcvičku, ale ne klasickou, nýbrž tu co se má správně dělat. Snídaně byla, jak jinak, po rozcvičce. Posilněni jsme vyrazili na malý výlet. Úkolem bylo najít věci, které spadly z letadla.
Po dlouhatánské cestě jsme dorazili k Drátníku, kde naše velitelka Pavlínka uviděla zvědy. Naším úkolem bylo je chytit a uvázat na nich 7 základních uzlů. Takže úkol ne moc jednoduchý, ale zvládli jsme to! Bohužel jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že to jsou přátelé. Velitelka nás chytila na špek… Ještě nám nějakou chvíli trvalo je přesvědčit, že my jsem přátelé.
Po splněném úkolu jsme pokračovali v cestě. Šli jsme na Drátník a hledali dál členy Zareva. Najednou, z čista jasna, Vojtu Tulise zajal neznámý muž Pepa. Chtěl vidět věci, které jsme našli. Potom nám vysvětlil, že musíme zničit most (že by přes minulost??), na kterém se za chvíli objeví transportéry (tuhle informaci jsme tak trochu věděli z dopisu). V lékárnách jsme našli petardy. Jako družina jsme museli dojít k mostu u zastávky na Blatinách. Transportér jel ve čtvrt, půl a třičtvrtě. Most,ale byl hlídán vojáky, proto jsme použili naši plížící taktiku a až jel transportér, hodili jsem petardy pod most, který vybuchl.
A potom následoval návrat zpět do tělocvičny.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Družinovka 8. listopadu
Abych si nepřipadal blbě, že holky pořád píšou články a já furt nic, tak píšu zvěsti o nás.
Je středa, čtvrt na pět a Jeleni se scházej u klubovny. Nedorazil akorát Peťa. Naši družinovku jsme zahájili jak jinak než pokřikem. Kupodivu ho znají už všichni nováčci. Potom jsme hráli přetahovanou. Největší silák byl Luděk. Vyhrál nade mnou, protože mi klouzaly boty:(.
Pak byla hra na zopakování základních znalostí ze skautu. Hledali jsme po klubovně lístečky s úkoly – kdo založil skauting, pokřik oddílu, uvázat 6 uzlů a podobně. Jak jsme dopadli, ještě nevíme. Nakonec jsme uklidili a šli domů.
Pak byla hra na zopakování základních znalostí ze skautu. Hledali jsme po klubovně lístečky s úkoly – kdo založil skauting, pokřik oddílu, uvázat 6 uzlů a podobně. Jak jsme dopadli, ještě nevíme. Nakonec jsme uklidili a šli domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Výlet do Bystřice nad Pernštejnem
Jestli chcete vědět, jak jsme se měli v bazénu a na horolezecké stěně, tak neváhejte a čtěte dál…
Celý náš výlet začal v sobotu 18.11. ráno, kdy jsme se kolem deváté hodiny začali scházet na vlakovém nádraží. Nakonec se nás bylo 13 (9 berušek a 4 vedoucí). Konečně přijel vlak a my jsme mohli vyrazit. Cesta rychle ubíhala a než jsme se stačili rozsedět, byla tu Bystřice. Z nádraží jsme se vydali rovnou ke sportovní hale, ale šli jsme docela rychle a tak jsme tam museli chvilku počkat, než se uvolní bazén. Tuto chvíli jsme si krátili venku, kde jsme si zahráli te-le-fun-gen a žabí skok. Pro některé to byly úplně nové hry ( viď Aničko :-) ). Než jsme se nadáli, bazén byl volný a my jsme se mohli jít převléct a hurááá do vody!! V bazénu jsme si hráli, učili se plavat, také jsme tam měli plavecké závody, Kačka Vrabcová si přivezla velikou velrybu, na které jezdila. A nakonec přišla největší atrakce – jezdili jsme na skluzavce. Jen malá Kačenka si vody moc neužila, protože jí neustále tekla krev z nosu. Hodina ve vodě utekla neuvěřitelně rychle a zanedlouho byl čas vydat se na horolezeckou stěnu. Zde na nás už čekal Laky se svým tatínkem, panem Machem, který pro nás připravil cestu za bonbóny – na určitých místech na stěně byly pytlíky a tam, pokud jste chtěli, jste si mohli vylovit bonbón – kdo by odmítl? Celkem byly připravené dva výstupy a jako bonus jsme měli připravenou i houpačku, která byla myslím nejvíc navštěvovaná. Ve dvanáct hodin, se s námi rozloučila Danielka, pro kterou si přijel tatínek ( prozradila mi, že jedou do Brna na divadlo, takže musela odjet dřív). A i my jsme se za půl hodiny, šli převléci a rozloučili jsme se se sportovní halou. Ale tím náš výlet rozhodně nekončil, protože jsme vydali do cukrárny – nabrat energii. Po cestě jsme zjistili, že holky s sebou odnesly i plavecké brýle, které nebyly jejich, takže je Atty šel vrátit do sportovní haly. I v cukrárně čas rychle ubíhal, někdo si dal čokoládu ( jestli chcete vědět, jaká byla, tak vám to asi nejlíp prozradí Lucka), jiní pohár, další zákusky. Při tom jsme se koukali na fotky z bazénu a pak už byl čas vydat se na nádraží, aby nám neujel vlak do Města.
Tak takhle jsme se měli v Bystřici nad Pernštejnem :-).
Tak takhle jsme se měli v Bystřici nad Pernštejnem :-).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Bukvice, bukvičky, bukvičinky...
Abych vás trochu uvedla do toho kdo tam byl, tak vám to napíšu: Micka, Piškot, Tesák, Mira, George, Vařík, Teo, Nika, Orloj, Míša, Laky a Pavlínka a lesní pán....
Je krásné ráno a ospalí roveři se pomalu batolí z klubovny. Je 8:00, konečně se odjíždí.
Jeli jsme někam za Bystřici. Na místě nám lesní pán vysvětlil, jak vypadají bukvice a mohlo se začít. Prvně nás to bavilo, ale pak, po těch 3 hodinách, začala ta naše nadšenost opadávat. Přesunuli jsme se ještě na jedno místo a tam chvíli sbírali ty malý potvory. Byl tam moc pěknej výhled do okolí, tak se někteří jedinci kochali pohledem na okolní krásně zbarvenou krajinku.
No, ale tak okolo 13:45 jsme se opět vrátili zpět k autům a sesypali všechny bukvice dohromady. Abychom z toho měli dobrej pocit (jako že jsme toho nasbírali tolik), tak jsme se v tom každý prohrábl - krásnej pocit.
Pak jsme se opět naložili do aut a odjeli do města. Ve městě jsme se rozešli do svých hnízdeček. Piškot s lesním pánem jeli naše milé bukvice, bukvičky, bukvičinky zvážit do Billy. Vážily 7 kg. Pěkný, co??
Jeli jsme někam za Bystřici. Na místě nám lesní pán vysvětlil, jak vypadají bukvice a mohlo se začít. Prvně nás to bavilo, ale pak, po těch 3 hodinách, začala ta naše nadšenost opadávat. Přesunuli jsme se ještě na jedno místo a tam chvíli sbírali ty malý potvory. Byl tam moc pěknej výhled do okolí, tak se někteří jedinci kochali pohledem na okolní krásně zbarvenou krajinku.
No, ale tak okolo 13:45 jsme se opět vrátili zpět k autům a sesypali všechny bukvice dohromady. Abychom z toho měli dobrej pocit (jako že jsme toho nasbírali tolik), tak jsme se v tom každý prohrábl - krásnej pocit.
Pak jsme se opět naložili do aut a odjeli do města. Ve městě jsme se rozešli do svých hnízdeček. Piškot s lesním pánem jeli naše milé bukvice, bukvičky, bukvičinky zvážit do Billy. Vážily 7 kg. Pěkný, co??
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Venkovní tělocvična
Jak už asi jistě víte, tělocvična se omylem domluvila na neděli a protože by polovina oddílu nemohla, šli jsme místo dovnitř ven.
Sice se změnilo prostředí, ale sraz zůstal stejný. To znamená, že jsme se sešli v sobotu v 13:50 u Běliska.
Původně jsme měli v oznamu napsáno, že máme mít na družinu minimálně jeden volejbalák. Všechny družiny si logicky míče nebrali, protože když se nejde do tělocvičny, nebudou potřeba. Jediné Lišky ale tahaly jeden fotbalový a dva volejbalové míče (jestli se ten Terčin dá počítat za míč).
Když už to vypadalo, že nikdo jiný nedorazí, vydali jsme se směr koupaliště. Cílová a taky jediná zastávka nás čekala v jakémsi lesíku.Tam jsme shodily batohy, bundy, kola, Lišky míče…no, prostě všechna zavazadla, která kdo měl. Císko si stoupl na pařez, aby na něj všichni viděli a pustil se do vysvětlování…
Na začátku jsme si Já a Nika měli vybrat lidi z oddílu a PK, kteří pak s námi hráli v teamu. Teamy se jmenovaly SAS (Teo, Eliška, Míra, Terka, Bája, Luděk, Červ, Zajda, Peťa Vojta a Vojta, pak možná ještě někdo) a Šestka (zbytek).
Nejprve jsme si v teamu rozdali hodnosti jako například plukovník, generál, atd…pak tu byli obyčejní vojáci.( podle Červa Nicotové). Čím vyšší hodnost, tím více bodů za to co udělal.
Naším hlavním úkolem bylo co nejvícekrát ukrást vlajku z kruhu druhého teamu. Druhý team se nám to samozřejmě snažil překazit a to buď tak, že nás chytli, ale to jen pokud jsme byli deset metrů od kruhu, jestliže jsme byli dál, mohli jsme s nimi bojovat v šátkovce. Když jsme je porazily jedním z těchto způsobů, musel se jít poražený oživit k Cískovi a to tak, že u něj čekal dvě minuty. Jestliže měl nějakou hodnost, tak o ní v tu ránu přišel.
Hrály jsme asi dvě hodiny, a vydrželi by jsme to hrát ještě déle, ale už nebyl čas.
Hra si našla vítěze a to team Šestka. Vítězové zajásali a poražení zavzdychali.
A tak jsme radši opět popadli svoje zavazadla a vydali se pomalu, ale jistě domů.
Byla to prostě opravdu netradiční tělocvična…a to všichni říkají, že v tělocvičně je to pořád stejný…:o)
Původně jsme měli v oznamu napsáno, že máme mít na družinu minimálně jeden volejbalák. Všechny družiny si logicky míče nebrali, protože když se nejde do tělocvičny, nebudou potřeba. Jediné Lišky ale tahaly jeden fotbalový a dva volejbalové míče (jestli se ten Terčin dá počítat za míč).
Když už to vypadalo, že nikdo jiný nedorazí, vydali jsme se směr koupaliště. Cílová a taky jediná zastávka nás čekala v jakémsi lesíku.Tam jsme shodily batohy, bundy, kola, Lišky míče…no, prostě všechna zavazadla, která kdo měl. Císko si stoupl na pařez, aby na něj všichni viděli a pustil se do vysvětlování…
Na začátku jsme si Já a Nika měli vybrat lidi z oddílu a PK, kteří pak s námi hráli v teamu. Teamy se jmenovaly SAS (Teo, Eliška, Míra, Terka, Bája, Luděk, Červ, Zajda, Peťa Vojta a Vojta, pak možná ještě někdo) a Šestka (zbytek).
Nejprve jsme si v teamu rozdali hodnosti jako například plukovník, generál, atd…pak tu byli obyčejní vojáci.( podle Červa Nicotové). Čím vyšší hodnost, tím více bodů za to co udělal.
Naším hlavním úkolem bylo co nejvícekrát ukrást vlajku z kruhu druhého teamu. Druhý team se nám to samozřejmě snažil překazit a to buď tak, že nás chytli, ale to jen pokud jsme byli deset metrů od kruhu, jestliže jsme byli dál, mohli jsme s nimi bojovat v šátkovce. Když jsme je porazily jedním z těchto způsobů, musel se jít poražený oživit k Cískovi a to tak, že u něj čekal dvě minuty. Jestliže měl nějakou hodnost, tak o ní v tu ránu přišel.
Hrály jsme asi dvě hodiny, a vydrželi by jsme to hrát ještě déle, ale už nebyl čas.
Hra si našla vítěze a to team Šestka. Vítězové zajásali a poražení zavzdychali.
A tak jsme radši opět popadli svoje zavazadla a vydali se pomalu, ale jistě domů.
Byla to prostě opravdu netradiční tělocvična…a to všichni říkají, že v tělocvičně je to pořád stejný…:o)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Lanové Aktivity aneb odpoledne v klubovně
Původním plánem, jak strávit víkendové odpoledne byly lanové aktivity. To se ale ještě nepočítalo s tím, že na začátku listopadu nasněží. Ale stalo se! A protože nám přírodní podmínky nedovolily lézt po skalách, museli jsme být v klubovně, kde nás čekalo Riskuj.
Sotva odbila jedna, celý oddíl se s řevem navalil do klubovny, kde nás PK hned zúkolovalo. Museli jsme si totiž v klubovně udělat sezení, pro někoho ležení. Z půdy jsme si natahali matrace, sundali boty a bundy a pohodlně jsme se usadili.
Na rozehřátí nám Teo pustil dosti vtipnou povídku o tom, jak chtěl být jeden chlápek vydrou. Chtěli jsme něco dalšího, ale vůdce řekl ne, tak ne!
A nyní tu už máme Riskuj! Myslím, že není potřeba vysvětlovat pravidla, protože každý jistě tuhle legendární soutěž zná.
Bylo několik témat, z kterých jsme si mohli vybírat, jedny z nich byly: Nova Civitas, Aktuality, Termity, Oddíl, Filmové hlášky a další.
Hrály jsme tři kola a Rysi stále na plné čáře vyhrávali, v dáli za nimi bojovali Jeleni. Zato holčičí družiny opravdu zabodovaly. Veverky se dostaly do excelentních -170 000 a Lišky do neuvěřitelných -240 000. Prostě bylo to opravdu těsný!
Za odměnu nás čekalo promítnutí další bomba povídky, tentokrát s názvem odpolední doutník a film z tábora Smíchu.
Chtěli jsme ještě něco dalšího, ale nebyl už čas, takže se rožlo a začaly se odnášet matrace.
Když bylo všechno uklizeno, pomalu jsme rozcházeli do svých domovů.
Tenhle článek jsem neměla zadaný, ale už je to přes čtrnáct dní, co to nikdo nenapsal…A taky Tesák říkal, že bych mohla dostat nějaký ty bodíky do dobrovolné desítky.
Na rozehřátí nám Teo pustil dosti vtipnou povídku o tom, jak chtěl být jeden chlápek vydrou. Chtěli jsme něco dalšího, ale vůdce řekl ne, tak ne!
A nyní tu už máme Riskuj! Myslím, že není potřeba vysvětlovat pravidla, protože každý jistě tuhle legendární soutěž zná.
Bylo několik témat, z kterých jsme si mohli vybírat, jedny z nich byly: Nova Civitas, Aktuality, Termity, Oddíl, Filmové hlášky a další.
Hrály jsme tři kola a Rysi stále na plné čáře vyhrávali, v dáli za nimi bojovali Jeleni. Zato holčičí družiny opravdu zabodovaly. Veverky se dostaly do excelentních -170 000 a Lišky do neuvěřitelných -240 000. Prostě bylo to opravdu těsný!
Za odměnu nás čekalo promítnutí další bomba povídky, tentokrát s názvem odpolední doutník a film z tábora Smíchu.
Chtěli jsme ještě něco dalšího, ale nebyl už čas, takže se rožlo a začaly se odnášet matrace.
Když bylo všechno uklizeno, pomalu jsme rozcházeli do svých domovů.
Tenhle článek jsem neměla zadaný, ale už je to přes čtrnáct dní, co to nikdo nenapsal…A taky Tesák říkal, že bych mohla dostat nějaký ty bodíky do dobrovolné desítky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Listopadová oddílovka
Přidávám další článek do dobrovolné desítky…
Oddílovka se tradičně konala první pátek v měsíci a začínala v 16:00 hodin.
Jakmile se celý oddíl usadil a ztišil, Teo mohl začít mluvit. Vyprávěl takové ty klasické věci o docházce a podobně.
Potom převzal slovo Tesák, který představil bodování jednotlivců v celé svojí kráse. Ukazoval nám, co všechno bude na „skautském stole“ a jak bude celé bodování hodnoceno. Vypravoval krátce, ale přesto dlouze a proto si vzal znovu slovo Teo, který se vrhl na vysvětlování hry.
Museli jsme se rozdělit do dvojic které se skládali z jednoho staršího člena a jednoho nováčka. Úkolem "staráčka" bylo navigovat nováčka, který měl zavázané oči. Chodilo se po klubovně a hledali se papíroví panáčci ve čtyřech velikostech. Největší představoval vůdce střediska, další vůdce oddílu, čtyři skoro nejmenší: rádce družin a ty úplně nejprťavější členy družiny, do ktré nováček patřil.
Až měl nováček nalezeny všechny panáčky které potřeboval, napsal jak se panáčci jmenují na živo a do panáčka ještě vepsal svoje rodné číslo.
Dále nás čekalo vyhodnocení říjnové výpravy. Vytvořili jsme jakýsi komunitní útvar (zdaleka to nebyl kruh) a Teo poslal svoje „krásné“klíče(mohl mluvit jen ten, kdo je právě držel). Roveři se ptali na několik otázek a ke konci se hlasovalo o název výpravy.
Jelikož nám už naše hodinky ukazovaly šest hodin, museli jsme se rozloučit (jak jinak než oddílovým pokřikem).
Někteří jedinci si ještě u Míry vyzvedli nášivky na kroj a pak už byl opravdu opravdový konec.
Jakmile se celý oddíl usadil a ztišil, Teo mohl začít mluvit. Vyprávěl takové ty klasické věci o docházce a podobně.
Potom převzal slovo Tesák, který představil bodování jednotlivců v celé svojí kráse. Ukazoval nám, co všechno bude na „skautském stole“ a jak bude celé bodování hodnoceno. Vypravoval krátce, ale přesto dlouze a proto si vzal znovu slovo Teo, který se vrhl na vysvětlování hry.
Museli jsme se rozdělit do dvojic které se skládali z jednoho staršího člena a jednoho nováčka. Úkolem "staráčka" bylo navigovat nováčka, který měl zavázané oči. Chodilo se po klubovně a hledali se papíroví panáčci ve čtyřech velikostech. Největší představoval vůdce střediska, další vůdce oddílu, čtyři skoro nejmenší: rádce družin a ty úplně nejprťavější členy družiny, do ktré nováček patřil.
Až měl nováček nalezeny všechny panáčky které potřeboval, napsal jak se panáčci jmenují na živo a do panáčka ještě vepsal svoje rodné číslo.
Dále nás čekalo vyhodnocení říjnové výpravy. Vytvořili jsme jakýsi komunitní útvar (zdaleka to nebyl kruh) a Teo poslal svoje „krásné“klíče(mohl mluvit jen ten, kdo je právě držel). Roveři se ptali na několik otázek a ke konci se hlasovalo o název výpravy.
Jelikož nám už naše hodinky ukazovaly šest hodin, museli jsme se rozloučit (jak jinak než oddílovým pokřikem).
Někteří jedinci si ještě u Míry vyzvedli nášivky na kroj a pak už byl opravdu opravdový konec.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Listopadová výprava - Krysař
A máme tu první den výpravy, během zítřka se pokusím o druhý a třetí.
Na tuhle výpravu se jelo autobusem, a tak jsme měli sraz pochopitelně na autobusáku. Cesta byla rušná (jako vždy).
Jakmile jsme dojeli do Odrance, řidič šlápl na brzdu a celý oddíl se vyhrnul z autobusu ven. Nejprve jsme chvilku bloudili, nebo jsme si to teda mysleli, ale během výpravy jsme zjistily, že to až tak neúmyslně nebylo.
Z budovy, která se stala pro tento víkend naším útočištěm se vyklubal jakýsi provizorní kulturák se sálem podobné velikosti jako v Pohledci, smradlavýma záchodama, které ani nešly zavřít, umývárna tam nikdy neexistovala a kuchyň velikosti dvou záchodových kabinek, ještě k tomu z poloviny zaplněná sudy s pivem byla taky zajímavá. Ale nestěžovali jsme si!
Po drobném zabydlení nás čekal úvod výpravy na který jsme se sešli před kulturákem. Dozvěděli jsme se, že nejsme vůbec v Odranci, ale ve městě jménem Hamlen, které právě navštívil Krysař co chce naplnit svůj osud.
Naším prvním úkolem bylo najít starostu, u kterého se krysař chtěl ubytovat. Nebylo to však tak jednoduché. O starostovi věděli jen konšelé a o těch se toho taky moc nevědělo! A tak jsme se vydali za občany Hamlenu. Nikdo, ale nedal nic zadarmo. Nováčci vždycky dostali úkol nebo otázku a pokud úkol bezchybně vyřešili, družina na oplátku dostala nějaké ty informace.
Jakmile jsme získali všechno potřebné, měli jsme čas na večeři, co jsme si přivezli z domova.
Když už měli všichni plná břicha, mohli jsme se vrhnout na další úkol. A to najít starostu. Po družinách jsme obíhali další občany vesnice a vyptávali se nenápadně na konšela, od kterého jsme zjistili, kde starosta právě je. První ho našly Lišky. Celý oddíl se seběhl zpátky před kulturák a vydali jsme se tam všichni společně. Starosta krysaře ubytoval a domluvil se s ním, že on mu na oplátku vyžene krysy z města. Krysaře ještě čekala jedna příjemná novinka. Seznámil se s krásnou Agnes, dcerou starosty a samozřejmě se do sebe oba okamžitě zamilovali. :-* A my jsme se vydali zpátky do teplíčka, kde jsme měli osobní volno - někdo lasoval, někdo zlobil, někdo pletl copánky nebo jen tak polehával.
Večerka se ale nemilosrdně blížila, proto jsme zalehli do pelíšků, zhaslo se, roveři pustily písničku z Krysaře na dobrou noc a spalo se.
A už tu máme krásné sobotní ráno. Nikomu se nechce ze zahřátého spacáku, ale PK nás už žene na rozcvičku. Celí rozlámaní, nevyspalí a s ospalkami slepenýma očima se pomalu vysouváme ze spacáku, vydávajíc při tom podivné zvuky podobné zívání. Nakonec se nám to za tu čtvrthodinku povede a šoupavými kroky se dopravíme před kulturák…
Rozcvička se konala pod vedením Vojty (Tulise), na takovém opět provizorním hřišti pod kulturákem. Alespoň trošku rozhýbaní jsme si zahráli ještě malou hru, abychom se rozhýbali úplně. Na hřišti byli rozházené otázky. Každá otázka měla svoje číslo. Abychom mohli na otázku odpovědět, museli jsme najít další lísteček, tentokrát s číslem, stejným jako na otázce. Lístečky byly dvou barev, žluté a zelené. Žlutá pro nováčky, zelená byla určená starším členům. Když jsme našli otázku i odpověď, zašli jsme za Tesákem pošeptali mu to do ouška. Jenomže to bysme se asi moc nerozhýbali, kdybsme dělali jen tohle. Na hřišti byli roveři, co nás chytali. Podle mě, to bylo dost nebezpečný, protože hned tam kde končilo hřiště , byl mini krátkej sráz, ale zato celkem prudkej. To si pak člověk utíká před roverem, skočí po hlavě dolů a ještě udělá kotoul hlavou přímo na špičatej kámen. Nedoporučuji!
Mezitím, co jsme vykonávali rozcvičku, nám naše kuchařky v kuchyni velikosti dvou záchodových kabinek upekly chleba s máslem, sýrem a čajem.
Pokračování zítra…
Jakmile jsme dojeli do Odrance, řidič šlápl na brzdu a celý oddíl se vyhrnul z autobusu ven. Nejprve jsme chvilku bloudili, nebo jsme si to teda mysleli, ale během výpravy jsme zjistily, že to až tak neúmyslně nebylo.
Z budovy, která se stala pro tento víkend naším útočištěm se vyklubal jakýsi provizorní kulturák se sálem podobné velikosti jako v Pohledci, smradlavýma záchodama, které ani nešly zavřít, umývárna tam nikdy neexistovala a kuchyň velikosti dvou záchodových kabinek, ještě k tomu z poloviny zaplněná sudy s pivem byla taky zajímavá. Ale nestěžovali jsme si!
Po drobném zabydlení nás čekal úvod výpravy na který jsme se sešli před kulturákem. Dozvěděli jsme se, že nejsme vůbec v Odranci, ale ve městě jménem Hamlen, které právě navštívil Krysař co chce naplnit svůj osud.
Naším prvním úkolem bylo najít starostu, u kterého se krysař chtěl ubytovat. Nebylo to však tak jednoduché. O starostovi věděli jen konšelé a o těch se toho taky moc nevědělo! A tak jsme se vydali za občany Hamlenu. Nikdo, ale nedal nic zadarmo. Nováčci vždycky dostali úkol nebo otázku a pokud úkol bezchybně vyřešili, družina na oplátku dostala nějaké ty informace.
Jakmile jsme získali všechno potřebné, měli jsme čas na večeři, co jsme si přivezli z domova.
Když už měli všichni plná břicha, mohli jsme se vrhnout na další úkol. A to najít starostu. Po družinách jsme obíhali další občany vesnice a vyptávali se nenápadně na konšela, od kterého jsme zjistili, kde starosta právě je. První ho našly Lišky. Celý oddíl se seběhl zpátky před kulturák a vydali jsme se tam všichni společně. Starosta krysaře ubytoval a domluvil se s ním, že on mu na oplátku vyžene krysy z města. Krysaře ještě čekala jedna příjemná novinka. Seznámil se s krásnou Agnes, dcerou starosty a samozřejmě se do sebe oba okamžitě zamilovali. :-* A my jsme se vydali zpátky do teplíčka, kde jsme měli osobní volno - někdo lasoval, někdo zlobil, někdo pletl copánky nebo jen tak polehával.
Večerka se ale nemilosrdně blížila, proto jsme zalehli do pelíšků, zhaslo se, roveři pustily písničku z Krysaře na dobrou noc a spalo se.
A už tu máme krásné sobotní ráno. Nikomu se nechce ze zahřátého spacáku, ale PK nás už žene na rozcvičku. Celí rozlámaní, nevyspalí a s ospalkami slepenýma očima se pomalu vysouváme ze spacáku, vydávajíc při tom podivné zvuky podobné zívání. Nakonec se nám to za tu čtvrthodinku povede a šoupavými kroky se dopravíme před kulturák…
Rozcvička se konala pod vedením Vojty (Tulise), na takovém opět provizorním hřišti pod kulturákem. Alespoň trošku rozhýbaní jsme si zahráli ještě malou hru, abychom se rozhýbali úplně. Na hřišti byli rozházené otázky. Každá otázka měla svoje číslo. Abychom mohli na otázku odpovědět, museli jsme najít další lísteček, tentokrát s číslem, stejným jako na otázce. Lístečky byly dvou barev, žluté a zelené. Žlutá pro nováčky, zelená byla určená starším členům. Když jsme našli otázku i odpověď, zašli jsme za Tesákem pošeptali mu to do ouška. Jenomže to bysme se asi moc nerozhýbali, kdybsme dělali jen tohle. Na hřišti byli roveři, co nás chytali. Podle mě, to bylo dost nebezpečný, protože hned tam kde končilo hřiště , byl mini krátkej sráz, ale zato celkem prudkej. To si pak člověk utíká před roverem, skočí po hlavě dolů a ještě udělá kotoul hlavou přímo na špičatej kámen. Nedoporučuji!
Mezitím, co jsme vykonávali rozcvičku, nám naše kuchařky v kuchyni velikosti dvou záchodových kabinek upekly chleba s máslem, sýrem a čajem.
Pokračování zítra…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Ježíšek u Berušek
Akci předcházela krátká rada, kde jsme se bavili hlavně o tom, jak navodit holkám tu správnou atmosféru Vánoc- Atty se dožadoval tepla, protože (jak jsme potom zjistili) u Křížů mají doma teplo jenom jednou v roce- a to právě na Vánoce...
Když jsme si všechno vyjasnili, začaly se nám už scházet Berušky.
Vyrazili jsme rovnou ven, směr Jelení skalka, nakrmit lesní zvěř. Holky si vehementně odmítaly vzít rukavice a čepice, a tak jsme si řekli, že je trochu vytrestáme. Ještě než jsme zazpívali u stromečku na kraji lesa pár koled, byly tak promrzlé, že skoro nemohly otevřít pusy. Naštěstí potom zjistily, že když si nakapou horký vosk na ruce, bude jim tepleji. Cesta zpátky uběhla rychle, touha být v teple nás hnala dopředu.
V klubovně na nás čekal horký čaj a stromeček s dárky. Pepíno donesl klávesy, takže jsme on a já hráli koledy každý jednou rukou a občas každý v jiném rytmu. Naštěstí mají holky tak silné hlasy a chuť zpívat, že přes jejich řev nebylo stejně poznat co to hrajeme... Taky jsme oprášili staré české vánoční zvyky- lodičky života, rozkrajování jablek a hlavně házení botou, ze kterého se stal opravdový hit. Když u Hermi vyšlo najevo, že se do roka vdá, klubovna propukla v nadšený pískot a jásot, protože se tím potvrdilo, že ona a Vojta Tulis jsou oravdu skvělý (budoucí) pár.
Dárky byly ovšem to, na co se ty můry nejvíc těšily, a odolávat jejich žadonění at´ už konečně rozbalujem, bylo hodně těžké. Svých dárků se samozřejmě dočkaly a potom jsme si šli ven zahrát hru, kde musely přenášet dopisy pro Ježíška a nenechat si vytáhnout šátek od zloduchů. Bohužel byla naše nevinná hra přerušená vzteklým pánem, který se na nás chystal zavolat policii.
V klubovně jsme ještě trochu zpívali, ale pomalu jsme se začli ukládat ke spánku. Ukládat se ke spánku neznamená JÍT SPÁT- spát Berušky chodí zásadně po půlnoci. Přečetli jsme si 2 krásné vánoční příběhy a pak už jsme šli spát všichni.
Ráno byl k snídani puding a rozcvička od Pepína. Pak asi půlhodinová hygiena a česání a nakonec byl čas i na program. Z přímého přenosu z rádia se holky dozvěděly, že vyhrály lístky na vánoční zájezd kolem světa. Bylo ale třeba si pospíšit, vlak odjíždí každou chvíli. V Mexiku jsme poslepu hledali pinty plné sladkostí, v Dánsku kouzelnou mandli v nákypu, ve Finsku jsme zase bránili dárky Velkého Ukka před zlými skřety...
Jenomže čas se nám nachýlil a rodiče už klepali na dveře, tak jsme se v rychlosit sbalili a oddílovku/výpravu ukončili.
Ale že jsme si to zase užili!
Když jsme si všechno vyjasnili, začaly se nám už scházet Berušky.
Vyrazili jsme rovnou ven, směr Jelení skalka, nakrmit lesní zvěř. Holky si vehementně odmítaly vzít rukavice a čepice, a tak jsme si řekli, že je trochu vytrestáme. Ještě než jsme zazpívali u stromečku na kraji lesa pár koled, byly tak promrzlé, že skoro nemohly otevřít pusy. Naštěstí potom zjistily, že když si nakapou horký vosk na ruce, bude jim tepleji. Cesta zpátky uběhla rychle, touha být v teple nás hnala dopředu.
V klubovně na nás čekal horký čaj a stromeček s dárky. Pepíno donesl klávesy, takže jsme on a já hráli koledy každý jednou rukou a občas každý v jiném rytmu. Naštěstí mají holky tak silné hlasy a chuť zpívat, že přes jejich řev nebylo stejně poznat co to hrajeme... Taky jsme oprášili staré české vánoční zvyky- lodičky života, rozkrajování jablek a hlavně házení botou, ze kterého se stal opravdový hit. Když u Hermi vyšlo najevo, že se do roka vdá, klubovna propukla v nadšený pískot a jásot, protože se tím potvrdilo, že ona a Vojta Tulis jsou oravdu skvělý (budoucí) pár.
Dárky byly ovšem to, na co se ty můry nejvíc těšily, a odolávat jejich žadonění at´ už konečně rozbalujem, bylo hodně těžké. Svých dárků se samozřejmě dočkaly a potom jsme si šli ven zahrát hru, kde musely přenášet dopisy pro Ježíška a nenechat si vytáhnout šátek od zloduchů. Bohužel byla naše nevinná hra přerušená vzteklým pánem, který se na nás chystal zavolat policii.
V klubovně jsme ještě trochu zpívali, ale pomalu jsme se začli ukládat ke spánku. Ukládat se ke spánku neznamená JÍT SPÁT- spát Berušky chodí zásadně po půlnoci. Přečetli jsme si 2 krásné vánoční příběhy a pak už jsme šli spát všichni.
Ráno byl k snídani puding a rozcvička od Pepína. Pak asi půlhodinová hygiena a česání a nakonec byl čas i na program. Z přímého přenosu z rádia se holky dozvěděly, že vyhrály lístky na vánoční zájezd kolem světa. Bylo ale třeba si pospíšit, vlak odjíždí každou chvíli. V Mexiku jsme poslepu hledali pinty plné sladkostí, v Dánsku kouzelnou mandli v nákypu, ve Finsku jsme zase bránili dárky Velkého Ukka před zlými skřety...
Jenomže čas se nám nachýlil a rodiče už klepali na dveře, tak jsme se v rychlosit sbalili a oddílovku/výpravu ukončili.
Ale že jsme si to zase užili!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Oddílový bazén s vlčaty
Jak už název napovídá, na této akci jsme jeli do bazénu. A protože bazén, není žádná levná věc, jeli s námi i vlčáci, abychom to vůbec finančně utáhli!
Místem srazu se protentokrát stalo vlakové nádraží. Vlak naštěstí nebyl tak plný, většina si dokonce i sedla.
„Pííísk!“ Zahlásily brzdy vlaku. A už jsme ve Žďáře.
Na bazén jsme klusali celkem rychlým tempem, abychom z té hodinky v bazénu aspoň něco měli.
Převlíkání v šatnách vám popisovat nebudu.
Prvních patnáct minut jsme si jen tak blbli, jak jsme kdo chtěl. Zato zbytek času jsme využili ke hře.
Znáte všichni podlézanou? Ano? A ve vodě? Tak tu jsme přesně hráli!
A už tu máme posledních deset minut, které věnujeme sprchování ve studené vodě, převlékání na studených kachličkách a sušení vlasů na rozbitých fénech.
Ale ještě se nešlo zpátky! Čekala nás slaná tečka v podobě párku v rohlíku.
A pak se jelo domů. Tentokrát ne vlakem, ale autobusem.
Myslím si, že jste se toho z tohoto článku moc nedověděli.
Prostě jsme se čachtali ve vodě a smáli se…
„Pííísk!“ Zahlásily brzdy vlaku. A už jsme ve Žďáře.
Na bazén jsme klusali celkem rychlým tempem, abychom z té hodinky v bazénu aspoň něco měli.
Převlíkání v šatnách vám popisovat nebudu.
Prvních patnáct minut jsme si jen tak blbli, jak jsme kdo chtěl. Zato zbytek času jsme využili ke hře.
Znáte všichni podlézanou? Ano? A ve vodě? Tak tu jsme přesně hráli!
A už tu máme posledních deset minut, které věnujeme sprchování ve studené vodě, převlékání na studených kachličkách a sušení vlasů na rozbitých fénech.
Ale ještě se nešlo zpátky! Čekala nás slaná tečka v podobě párku v rohlíku.
A pak se jelo domů. Tentokrát ne vlakem, ale autobusem.
Myslím si, že jste se toho z tohoto článku moc nedověděli.
Prostě jsme se čachtali ve vodě a smáli se…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Filmové odpoledne
Světla v sále zhasínají, všude voní popcorn a lidé se s očekáváním dívají před sebe na veliké plátno.
Takto podobně to vypadalo i v sobotu v naší klubovně na beruščím filmovém odpoledni. Po třetí hodině se v klubovně začínaly scházet berušky a jako v každém kině, si nejdříve musely koupit lístek a poté odložit bundy u paní šatnářky. Pak už jen zbývalo najít správný sál, ve kterém se bude promítat právě ten náš film. Ještě před začátkem filmu dostaly do dvojice popcorn a kofolu. A poté už mohl začít film. Na co že jsme se koulali? Na Strašpytlíka – pro ty, kteří tento film neznají - Strašpytlík je malé kuřátko, které se ve svém rodném městě Praštěné Duby stane terčem posměchu poté, co vyvolá paniku díky žaludu, který mu spadl na hlavu. Myslelo si totiž, že místo žaludu mu na hlavu spadla obloha. Ale co se stane, když mu spadne skutečně část oblohy na hlavu? Nikdo mu nevěří až na jeho přátelé. Jen oni mohou společně zachránit svět. Víc vám neprozradím, snad jen, že jsme se hodně zasmáli a hodina a čtvrt (tak dlouho ten film trval) utekla jako voda. Pak už nezbývalo, než zajít za paní šatnářkou pro bundy a jít domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Mikulášský vlčinec
S vyjímečným zpožděním, jako se u nás nikdy nestává, přináším unikátní reportáž o tom, co se dělo na mikulášským vlčinci. :o)
Byl pátek, a přestože ne třináctého, všechno se začlo povážlivě bortit. Na vlčinci nás měl navštívit Mikuláš, ale naneštěstí ho odvolali do Prahy. A jako na potvoru začli ségře chodit SMS od čertů, že nemůžou najít ocas,rohy,zvonce,kopyta. Dostal jsem strach říct jí, že nemůžu najít kroj, aby jí z toho všeho náhodou nekleplo.
Naštěstí odešla do klubovny dřív než já, a tak jsem měl šanci, že se mi podaří ututlat můj krojový nedostatek pod mikinou.
Pro svůj opožděný příchod, jsem byl vyřazen (naštěstí) z příprav čertovské smečky a nezbylo mi nic jinýho, než hlídat rozdováděný vlčata před klubovnou. Po marných pokusech vzít mi moji oblíbenou kšiltovku, se trochu uklidnili, ale stejně jsem byl rád, když je Tkanička zavolala dovnitř. Ještě na schodech jsem se dozvěděl plán A: Počkáme až začnou vlčata dělat nepořádek jako obvykle a pak na ně zavoláme čerty, kteří už se na ně třásli na půdě.
Jenže vlčata kupodivu sekala takovou dobrotu, jakoby něco tušila, a my se začínali bát, že plán A nevyjde. Nakonec jsme stočili řeč na návštěvu Mikuláše ve škole a vytáhli z nich, že když je čerti letos neodnesli zase můžou zlobit. A to byla naše šance. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Během okamžiku vlítli do klubovny čerti a měli jste vidět ten mazec. Všechna vlčata včetně mě nadskočila na židli, až jsem se bál, že si otlučeme hlavy o strop. Naštěstí přišel i anděl a trochu ty pekelníky uklidnil. A pak se mohlo přejít k exekuci viníků, a že jich bylo požehnaně. Každý dostal šanci se vykoupit básničkou, ale stejně se někteří vydali na krátkou cestu do horoucích (mrznoucích) pekel.
Nakonec nám v klubovně zůstalo jen 8 vlčat, tak nám nezbylo nic jiného než společně zakřičet všechny pokřiky, abychom ten zbytek zachránili. Anděl rozdal bombóny a vlčata si zahráli krátkou hru na závěr. Pak roveři uklidili klubovnu a šlo se domů.
Naštěstí odešla do klubovny dřív než já, a tak jsem měl šanci, že se mi podaří ututlat můj krojový nedostatek pod mikinou.
Pro svůj opožděný příchod, jsem byl vyřazen (naštěstí) z příprav čertovské smečky a nezbylo mi nic jinýho, než hlídat rozdováděný vlčata před klubovnou. Po marných pokusech vzít mi moji oblíbenou kšiltovku, se trochu uklidnili, ale stejně jsem byl rád, když je Tkanička zavolala dovnitř. Ještě na schodech jsem se dozvěděl plán A: Počkáme až začnou vlčata dělat nepořádek jako obvykle a pak na ně zavoláme čerty, kteří už se na ně třásli na půdě.
Jenže vlčata kupodivu sekala takovou dobrotu, jakoby něco tušila, a my se začínali bát, že plán A nevyjde. Nakonec jsme stočili řeč na návštěvu Mikuláše ve škole a vytáhli z nich, že když je čerti letos neodnesli zase můžou zlobit. A to byla naše šance. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Během okamžiku vlítli do klubovny čerti a měli jste vidět ten mazec. Všechna vlčata včetně mě nadskočila na židli, až jsem se bál, že si otlučeme hlavy o strop. Naštěstí přišel i anděl a trochu ty pekelníky uklidnil. A pak se mohlo přejít k exekuci viníků, a že jich bylo požehnaně. Každý dostal šanci se vykoupit básničkou, ale stejně se někteří vydali na krátkou cestu do horoucích (mrznoucích) pekel.
Nakonec nám v klubovně zůstalo jen 8 vlčat, tak nám nezbylo nic jiného než společně zakřičet všechny pokřiky, abychom ten zbytek zachránili. Anděl rozdal bombóny a vlčata si zahráli krátkou hru na závěr. Pak roveři uklidili klubovnu a šlo se domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Konipas 2007
Chtěl jsem napsat nějaký originální článek ze zimního táboření, ale po tom co jsem četl o Konipasovi, jsem si řekl ne! Když článek, tak pro všechny :).
Srazy na zimní nejsou už to co bývaly. Žádné boby, sáně, Miky přicházející o hodinu později atd. Kdo by taky tahal sáně nebo boby po holé zemi, že? A proč by Miky chodil pozdě na sraz, když pak s námi stejně nepůjde? – ale o tom později.
Takže nová koncepce odjezdu na zimní spočívá ve vykrámování poloviny půdy na chodník před klubovnu a potom očekávaní kdy dorazí pan Hora s avií. Ve volném čase je ideální seznamovat nižší čísla, respektive nuly s tím co je asi tak čeká a na co se mají těšit.
Letos byla úroda velká: Vařík, George, Tulda a Laky. Jsem rád, že jsme se je nakonec rozhodli vzít s sebou i když 17 lidí na zimním je mazec – no uvidíme jak se tam vejdeme. To bude nejen týpí, ale i bouda praskat ve švech.
Z kapacitních úvah (to když kapacitní čísla přemýšlí o problémech s kapacitou na zimním :)) nás vyruší přijíždějící avie. Nestát, nekoukat a nakládat.
Za chvíli je plácek před klubovnou vybílenej, většina čísel naskakuje pod plachtu a vyráží směr Podolí. Já s několika dalšíma vyzvedáváme Mikyho, který se taktak do auta vejde …. No tak takhle to původně mělo být, jenže Miky od Plusu šupajdí domů, protože si dal závazek, že na zimní nepřijede dokud nenapíše článek z toho loňského. Jak říká Pudil: „Miky, aby zachránil sirku, tak spálí tři baráky kolem.“ Ale my ostatní to chápeme a půjdeme psát článek z letošního asi ráno na Nový rok, když se bude mět vše bourat a uklízet :).
Nakonec je to tedy dobře, že odjíždíme bez něj, protože jsme ještě pozapomněli na Vaříka s Georgem, kteří nakupovali s ním. Kdo to má, sakra, v takovýmhle počtu uhlídat – kouzelná věta od Piškota.
Ale takovéto počty mají i své výhody. Stavění šlo rychle od ruky, i když letos jsme dávali dohromady i srub. No abych to neprodlužoval, ubytovávali jsme se někdy kolem třetí hodiny – což je čas naprosto rekordní. Největším překvapením pro všechny ale bylo to, že podle propočtů vyšlo místo v týpí na všechny. Nikdo to nedokázal pochopit, protože už loni ve 12 lidech se přemýšlelo kde kdo bude spát a najednou takové skryté rezervy – je ale fakt, že jsme byli dokonale poskládaní – jako tetris.
No a protože oheň uz zaplál, tak se rozjelo paření nejrůznějších her. Protože jsem loni vynechal nebo-li (řečeno bolestivěji) jsem přišel o číslo, netušil jsem, že zimní už není doménou Osadníků (ti se hráli všeho, všudy jednou), ale nejrůznějších jiných her, kterým nerozumím ani trochu. A jak už Miky zmiňoval, někdy vysvětlování pravidel trvalo i dvě hodiny – a to se vyplatí. Proto jsem raději hrál hru na ohřívání guláše – respektive čekání kdy se ohřeje. Byl výborný a hlavně ho bylo dost – jediný kdo opovrhl byl Laky – což se předpokládalo, když tam Pudil s tatínkem při vaření nevhodili sójové kostky (to by Teo asi mrkal :)).
No a tak se ve svitu plamenů pařilo a kecalo a taky čekalo kdy přijde Miky. Ten tedy nezklamal, protože dříve avízovaná 17tá hodina a později 20tá ustoupila do pozadí před třetí ranní. No měl s číslem namálo :). My se ale do té doby mohli alespoň do sytosti pobavit nad tím co vyplodil… :).
Hodně mi budou asi chybět rána na zimním táboření. Protože jsem se moc neúčastnil herních orgií, tak jsem zalízal do spacáku docela brzy a usínal na pozadí s odlesky ohně a směsice hrou rozvášněných hlasů. Tak jsem byl schopen ráno v 6 proloupnout oči a zmizet ve srubu, kde jsem se při dělání snídaně učil. A bavil se každé ráno po 10tý nad předsevzetím kluků, že zítra už vstanou dřív :). Ta rána byla neuvěřitelně klidná, tichá, pohodová a člověk se docela i naučil.
Rozhodně mi bude chybět fotbálek, který se pařil dost a hlavně vytrvalostně, takže 2-3 hoďky nebyly žádný div. Hlavně se hrálo s chutí – což třeba u mě bylo to jediné, protože jestli existuje nějaký antitalent na ten kulatý nesmysl, tak jsem to já. A těch šancí co jsem spálil – to by jen tak někdo nedokázal – možná ještě Mejša :). Prostě to byl ideální způsob jak trochu rozhýbat těla po spoustě těch chipsů, točeňáku, kofoly atd.
Příjemné byly na táboření i návštěvy – když opominu paní Cískovou s bramboračkou, tak si vzpomenu na Vojtu s Butchem, který se poměrně zdržel a s jejich rodinným chlupatým dárečkem se u nás pěkně vyblbnul.
I holky (Anička, Žofka, Pavlínka a Máčka) byly vítanou návštěvou a to nejen proto, že se zapojily do vaření obědo-večeře – výborných těstovin se sýrovou omáčkou, mňam.
Dny, plynuly, sníh nepadal, pařily se hry, spalovalo dřevo, baštily chipsy a vše možné i nemožné, zvracelo se, častěji běhalo na Maurentze, prostě jsme se protábořili až do Silvestrovského dne. Tomu vévodil obrovský fotbalový zápas, po kterém zůstala louka jako by ji zoral traktorem a sebevědomí některých na tom bylo podobně.
Osobně se mi líbil večer, který byl takový jaký měl být – žádné hraní, ale vykládání kolem ohně, pečení masa, prostě fajn.
Půlnoční rituály proběhly také jak měly, myslím že velice povedeně a protože většinu povoleného víte, tak nezbývá než se v novém roce uložit ke spánku, ať jsme odpočinutí na to vopruz uklízení ráno.
Ale i to se zvládlo a avie dopravila vše (kromě jedné Fiskarky) zpět do klubovny. Mě na Nový rok také potěšilo, že přežil i můj podkrovní pokojíček po tom co jsem ho na Silvestrovskou oslavu půjčil holkám.
Prostě samá pozitiva.
Takže táboření Konipásek bych považoval za uzavřené a děkuji všem číslům za těch pár dnů patřících jen nám!
A zase za rok!
P.S. ten ovocňák vylil Miky – jen mě do toho šikovně nastrčil!!!
Takže nová koncepce odjezdu na zimní spočívá ve vykrámování poloviny půdy na chodník před klubovnu a potom očekávaní kdy dorazí pan Hora s avií. Ve volném čase je ideální seznamovat nižší čísla, respektive nuly s tím co je asi tak čeká a na co se mají těšit.
Letos byla úroda velká: Vařík, George, Tulda a Laky. Jsem rád, že jsme se je nakonec rozhodli vzít s sebou i když 17 lidí na zimním je mazec – no uvidíme jak se tam vejdeme. To bude nejen týpí, ale i bouda praskat ve švech.
Z kapacitních úvah (to když kapacitní čísla přemýšlí o problémech s kapacitou na zimním :)) nás vyruší přijíždějící avie. Nestát, nekoukat a nakládat.
Za chvíli je plácek před klubovnou vybílenej, většina čísel naskakuje pod plachtu a vyráží směr Podolí. Já s několika dalšíma vyzvedáváme Mikyho, který se taktak do auta vejde …. No tak takhle to původně mělo být, jenže Miky od Plusu šupajdí domů, protože si dal závazek, že na zimní nepřijede dokud nenapíše článek z toho loňského. Jak říká Pudil: „Miky, aby zachránil sirku, tak spálí tři baráky kolem.“ Ale my ostatní to chápeme a půjdeme psát článek z letošního asi ráno na Nový rok, když se bude mět vše bourat a uklízet :).
Nakonec je to tedy dobře, že odjíždíme bez něj, protože jsme ještě pozapomněli na Vaříka s Georgem, kteří nakupovali s ním. Kdo to má, sakra, v takovýmhle počtu uhlídat – kouzelná věta od Piškota.
Ale takovéto počty mají i své výhody. Stavění šlo rychle od ruky, i když letos jsme dávali dohromady i srub. No abych to neprodlužoval, ubytovávali jsme se někdy kolem třetí hodiny – což je čas naprosto rekordní. Největším překvapením pro všechny ale bylo to, že podle propočtů vyšlo místo v týpí na všechny. Nikdo to nedokázal pochopit, protože už loni ve 12 lidech se přemýšlelo kde kdo bude spát a najednou takové skryté rezervy – je ale fakt, že jsme byli dokonale poskládaní – jako tetris.
No a protože oheň uz zaplál, tak se rozjelo paření nejrůznějších her. Protože jsem loni vynechal nebo-li (řečeno bolestivěji) jsem přišel o číslo, netušil jsem, že zimní už není doménou Osadníků (ti se hráli všeho, všudy jednou), ale nejrůznějších jiných her, kterým nerozumím ani trochu. A jak už Miky zmiňoval, někdy vysvětlování pravidel trvalo i dvě hodiny – a to se vyplatí. Proto jsem raději hrál hru na ohřívání guláše – respektive čekání kdy se ohřeje. Byl výborný a hlavně ho bylo dost – jediný kdo opovrhl byl Laky – což se předpokládalo, když tam Pudil s tatínkem při vaření nevhodili sójové kostky (to by Teo asi mrkal :)).
No a tak se ve svitu plamenů pařilo a kecalo a taky čekalo kdy přijde Miky. Ten tedy nezklamal, protože dříve avízovaná 17tá hodina a později 20tá ustoupila do pozadí před třetí ranní. No měl s číslem namálo :). My se ale do té doby mohli alespoň do sytosti pobavit nad tím co vyplodil… :).
Hodně mi budou asi chybět rána na zimním táboření. Protože jsem se moc neúčastnil herních orgií, tak jsem zalízal do spacáku docela brzy a usínal na pozadí s odlesky ohně a směsice hrou rozvášněných hlasů. Tak jsem byl schopen ráno v 6 proloupnout oči a zmizet ve srubu, kde jsem se při dělání snídaně učil. A bavil se každé ráno po 10tý nad předsevzetím kluků, že zítra už vstanou dřív :). Ta rána byla neuvěřitelně klidná, tichá, pohodová a člověk se docela i naučil.
Rozhodně mi bude chybět fotbálek, který se pařil dost a hlavně vytrvalostně, takže 2-3 hoďky nebyly žádný div. Hlavně se hrálo s chutí – což třeba u mě bylo to jediné, protože jestli existuje nějaký antitalent na ten kulatý nesmysl, tak jsem to já. A těch šancí co jsem spálil – to by jen tak někdo nedokázal – možná ještě Mejša :). Prostě to byl ideální způsob jak trochu rozhýbat těla po spoustě těch chipsů, točeňáku, kofoly atd.
Příjemné byly na táboření i návštěvy – když opominu paní Cískovou s bramboračkou, tak si vzpomenu na Vojtu s Butchem, který se poměrně zdržel a s jejich rodinným chlupatým dárečkem se u nás pěkně vyblbnul.
I holky (Anička, Žofka, Pavlínka a Máčka) byly vítanou návštěvou a to nejen proto, že se zapojily do vaření obědo-večeře – výborných těstovin se sýrovou omáčkou, mňam.
Dny, plynuly, sníh nepadal, pařily se hry, spalovalo dřevo, baštily chipsy a vše možné i nemožné, zvracelo se, častěji běhalo na Maurentze, prostě jsme se protábořili až do Silvestrovského dne. Tomu vévodil obrovský fotbalový zápas, po kterém zůstala louka jako by ji zoral traktorem a sebevědomí některých na tom bylo podobně.
Osobně se mi líbil večer, který byl takový jaký měl být – žádné hraní, ale vykládání kolem ohně, pečení masa, prostě fajn.
Půlnoční rituály proběhly také jak měly, myslím že velice povedeně a protože většinu povoleného víte, tak nezbývá než se v novém roce uložit ke spánku, ať jsme odpočinutí na to vopruz uklízení ráno.
Ale i to se zvládlo a avie dopravila vše (kromě jedné Fiskarky) zpět do klubovny. Mě na Nový rok také potěšilo, že přežil i můj podkrovní pokojíček po tom co jsem ho na Silvestrovskou oslavu půjčil holkám.
Prostě samá pozitiva.
Takže táboření Konipásek bych považoval za uzavřené a děkuji všem číslům za těch pár dnů patřících jen nám!
A zase za rok!
P.S. ten ovocňák vylil Miky – jen mě do toho šikovně nastrčil!!!
Miky
Roverský Silvestr
Když jsem přišel v pátek ve tři v noci do týpka, vzbudil se Piškot a povídá že už článek o loňském silvestru (Kartářka a karbaník) četli a všichni se divili a hartusili, co tam má co dělat nějakej „konipas“ A tak sem si řekl, dobře pánové, příště žádné fantazírování, heslo: piš co vidíš, piš co slyšíš.
08:30 - týpí.
Otvírám oči a koukám do ohně. Ráno většinou už nehoří, ale dnes ano. Aty vzal kolem šesté svůj žaludek na procházku, když ho tak nepěkně prosil a když se z ní vracel, přinesl sebou třísky a oheň rozfoukal. Takže dneska se můžu do plamenů koukat nejen před usnutím, ale i po probuzení. Ze spacáku co vidím naproti vykukuje oranžová peruánská čepice, vlastně sem tu Piškota bez ní ještě neviděl. Ale věděl bych že tam naproti leží Piškot i bez čepice a vlastně i bez koukání, stejně jako že ten co oddychuje za mnou je Tesy, nad ním u lajningu sní svoje sny o „šestce“ Mevrik a tak dál. Každý tu má své místo. I hrnec bramboračky co nám uvařila paní Císková i boty vyřádkovaný podél palet i tác na kterém je většina kuchařského náčiní co zde potřebujem, tedy nůž na ukrojení chleba, naříznutí točeňáku a nabrání hořčice.
10:01 - srub
Miry co zde spal se už souká do maskáčů. Maskáče jsou na zimním „in“ Jak listnáče tak jehličňáky. Na kamnech se hřeje ovocňák, kterej za chvíli bude následovat kafe s mlíkem, žofčinu narozeninovou bábovku, vánočku a chleba se sýrem, který už se vydaly do týpka skoncovat se svou existencí.
10:15 - týpí
Cpeme se. Po konipasovi ani vidu ani slechu. Vyprávím klukům historii dnešní vánočky. To poprosíte babičku, jestli by vás nenaučila upéct vánočku. Babička, ochotně souhlasí a hned druhý den vás ve čtyři hodiny v noci vzbudí se slovy „jdem zadělat těsto“ tomu říkám pekařskej výcvik. Myslíte. Že jde vystudovat vejška ve vězení? To víš že jo. Nejšastěji se tam studujou asi práva.
10:22 - týpí
Nějakej nešika se pokouší uhasit oheň ovocňákem. Naštěstí se to Zetymu nepovedlo. Naneštěstí část ovocňáku zachránil.
10:30 - týpí
Škoda že Čegi není krtek, umí totiž dobrý krtince plný banánů a jeden takovej nám právě přinesla. A navíc krtek by neuměl mluvit. Nojo, ale kdo by nám pak řekl, že kvůli nám vstávala možná už o půl deváté :-)
10:45 - týpí
Po „krtinci“ se jen zaprášilo.Mňam mňam. Jen Aty jím pohrdl. Odchází na vzduch. Čegi se nám snaží namluvit, že holky s prominutím „potravu nikdy nezvrací“ dámy to prý udrží. Uvažujem, že bychom v pondělí večer smyli pot a kouř v sauně.
10:50 - týpí
Aty se nám vrátil. Už vede 3:0. Piškot sáhl nad sebe do lajningové střechy, zašmátral a už nám rozdává žvejkačky na takovéto domácí žvýkání. Uvažujem s Piškotem že bychom dali bejsból. Klukům se nějak nechce. Nejsme žádní nelidové a tak nemusí a navíc, zahráli sme si včera. Včera se odehrála premiéra hry „Age of mythology“ (má pravidla tak složitá, že bych raději maturoval z hudebky než z nich) a ti co se jí účastnili si vypráví své sny, zdálo se jim právě o ní. Laky „Ejdže“ nehrál, takže ve snu „bangoval v Portoriku“
10:58 - týpí
Čegi je v čoudu. Konipas taky.
10:59 - týpí
Laky měnil i když mu nepromokli, ale jinak neměníme i když většině promokli. Jdeme ven.
11:15 - hřiště u týpí
Vedeme už 3:0. Hrajeme „vikingskej fotbal“ Hraje se podobně jako klasickej fotbal, akorát v mlze a na rozblácenym hřišti. Stojíte v obraně a najednou vidíte, že se na vás z mlhy řítí velkej škaredej chlap (a to Pudil ani nehrál :-) a i přes tu vrstvu bláta mu z tváře vyčtete, že to malý kulatý chce dostat do brány i kdyby ste měli skončit na zemi. Tak to je vikingskej fotbal.
12:00 - hřiště u týpí
Tým „ajta krajta“ plný paličů šancí po zásluze nevyhrává. Zahlédli jsme několik povedených „konipasů“
13:48 - hřiště u týpí
Věřte nevěřte, vydrželi jsme hrát dvě a třičtvrtě hodiny. Opouštíme rochniště. Kajman fotí, Zety opět mobiluje, nejspíš někomu esemeskuje, že roveři z kmene Nocon jako každý rok vyhráli. Mlha ustoupila.
13:56 - týpí
Sedíme kolem ohně a sušíme se. Slovo si bere Pudil a vypráví o knize „Zatím dobrý“, ve které se píše o kouscích bratří Mašínů, pak knihu vyměnil za titul „Kam až tě nohy donesou“ která ví o osudu zajatců na Sibiři. Pokračuje příběhy skautů z lágru, do kterého se dostal za účast v junáckém odboji. O tom jaký to bylo v osmačtyřicátym. Pudil o tom dost ví a dobře se to poslouchá.
14:20 - týpí
Řešíme jestli oheň míň čoudí, když přikládáme do pyramidy, nebo když polínka pokládáme naležato. Pudil pokračuje v povídání o počátku komunismu u nás.
14:23 - týpí
Zdeny jde do naší omegaspižírny pro třetí balík točeňáku. Aty má osmatřicítky. Pudil je ve vyprávění u generála Svobody, Císi si suší-udí kalhoty, kofola koluje.
14:28 - srub
V týpku chybí Pája, Hombre, Piškot, Mejša a Vařík. Kde pak asi jsou? Mám je a nebylo to těžký – vytvořili si herní doupě ve srubu, hrajou Portoriko až na Vaříka, ten se hřeje u kamen a vypadá spokojeně. Myslím, že to je bohulibá činnost – vypadat spokojeně.
15:00 - srub
Dohráno. Piškot se těší na další díly Ztracených, což dosvědčuje tím, že ostatním nechtěně vyzrazuje to, co oni ještě neviděli. Takže si z toho odnášíme, že nás čeká jeden fakt „hustej“ díl a že se máme na co těšit (a z poloviny to „co“ už známe od Piškota :-)
15:20 - srub
Zdeny nám přinesl opečenýho hada. Už ten točeňák pečem po metrech.
15:40 - srub
Áda nám vysvětluje že mošt z jabloně „Jaderničky“ je lepší než ten druhej. A že máme nesmírný bohatství, tři zelené lahve z Jaderničky a tři z jiný jabloně. Rozhodujem že na Zubík bereme jednu jaderničku a dvě nejaderničky. Piškot, vybere ty, co mají tu čest, že je mohou celou cestu opatrovat jako oči v hlavách. „Co vývrtka?“ Mevrik. „Mám.“
15:45 - louka mezi týpkem a srubem
Pořádně se oblíkáme. Kulichy a rukavice s sebou, čeká nás cesta na Zubík. Kajman bere házecí talíř, Tesy několik tenisáků a každej do ruky lakrosku, tři vybraní i lahve moštu a Pája foťák má, takže společné foto bude. Vařík a Laky nanosí dřevo do týpka ať má Aty čím hlídat oheň. Zety začíná telefonovat.
16:10 - silnice nad Podolím
Piškot:“jel bych na letní“ myslí tím k móři. Zety telefonuje. V okolí se nevyskytuje žádnej konipas.
16:22 - rybník u Zubíku
Zkoušíme jak je led na rybníce tenkej. Je tenkej dost a já nad ním visím jak konipas na bříze, dost vysoko a je to se mnou nahnutý. Kluci mě z toho dostávaj. A Zety? Dotelefonoval :-)
16:47 - jídelna u kuchyně na tábořišti Zubík
Třikrát se ozve zvuk vytaženého špuntu, tři láhve moštu kolují v kruhu, ve kterém si nejsme všichni rovni a každý kdo tu je v něm má to svoje místo. Piškot připomíná: „Nepolykat, převalovat.“ Je to dobrota náramná. A ještě úlitek za Atyho.
16:57 - jídelna u kuchyně na tábořišti Zubík
„A teď se čtyři sekundy nehejbejte“ už se pořádně stmívá, takže focení musí bejt na delší čas. Mevriku ukaž na prstech kolikrát už si tu na Silvestra byl, ať za pár let víme, v kterým roce se tahle fotka fotila.
17:10 - u čurabelek nad Zubíkem
Koukáme, že ve Městě mají generálku na ohňostroj
17:22 - u „bonsaje“ na cestě Zubík – Podolí
Piškot: „ Já bych jel na letní“ Tématem hovoru jsou opět Lost – Ztracení. Přemýšlíme jestli by šel udělat roverskej expediční závod „ecochalenge“, třeba napříč Českou republikou z jihu na sever.
17:50 - srub
Pomalu se rozcvičujem na večer: „Kdo chce chipsy, tady jsou sušený švestky, jsou ty párky v konzervě dobrý? Můžu ten pomeranč? Solený mandle, tak to jsem ještě nikdy neměl,…“
19:00 – týpí
Sedí tu s námi naše kolektivní paměť a vzpomíná na kousky dávno minulé – pubiny začarovaný hodinky, pubiny adrenalinový sjezdy lanovky, výstupy na Ivančenu, o sáňkové souboje o svíčku,….
21:30 – týpí
Na roštu se pečou poslední 3 kusy masa. Takže každýho kdo chtěl, teď hřejou v žaludku dva pořádný kousky pečenýho vepříka. Vaří voda na čaj. Kdo si dáte jakej? George suší ponožky. Tak jak je to s tím Eltnem Johnem? A jak je to s tím Štěpánem? Jo a víte že Komis doktoruje v Singapuru a Poťák je biochemik na Karlovce. Co Beďa? Myslím, že se z té havárky zotavil a právníkuje v Praze. Kája je lesák a má revír u Fryšavy, viděl ste někdo poslední dobou Štefiho? A Kutyho?
21:45 – týpí
Piškot se zajímá o to, jak se stane, že někdo není ani rádce a pak je z něj střediskovej vůdce. A nebo jak se z táborovýho zdravotníka stane šéf republikovýho roverskýho kurzu. A tak Pudil vysvětluje, jak se to stane. O cestě ze zdravotnického stanu na ústředí a Svatoplukovy pruty.
22:30 – týpí
Kecáme o filmech. Největší pozornost si vysloužil film o převýchově drzých japonských středoškoláků. A Lovec jelenů.
23:19 – týpí
Neuvěřitelné. Páleníka prý na jednom cvičení svázali do kozelce. Mevrik tomu nemůže uvěřit. A ten tomu rozumí, však doma v pokoji nasadí sluchátka, mikrofon , zapne komp a velí celý jednotce :-)
23:55 - týpí
Připravte „dary jaderničky“ , nový rok je za dveřmi tak ať ho uvítáme.
23:59:55 – před týpím
První pokus o odpočítávání posledních pěti sekund roku 2006 – neplatné.
24:00:10 – před týpím
Druhý tentokrát už platný pokus o odpočítání posledních dvanácti sekund roku 2006.
00:01 - před týpím
Zelené lahve s výtečným moštem jsou odvoskovány a odkorkovány a putují z ruky do ruky, na kterých jsou ještě slabě čitelné čtyřciferné čísla z mafiánské kartáčkové hry. Tak na štastnej novej rok všem konipasům.
00:08 - před týpím
Odpálení naší silvestrovské rachejtle z fotbalové brány.
00:10 – na kopci u lesa
Pozorujem podolskej a radešínskej ohňostroj.
00:15 - kraj lesa
Do lesa vchází sedmnáct roverů
00:55 - kraj lesa
Z lesa vychází sedmnáct jinejch roverů.
01:05 - hřiště u týpí
Na každé tyčce visí jedna čelovka, dáváme si novoroční fotbálek.
01:15 - hřiště u týpí
Takovou světelnou šou nikdo z nás ještě nezažil. Ale že jsme to roztočili, aby ne, beztak jsme středisko s největším počtem čelovek. Poďme se bavit. Flegma styl je in. Kde se ten Tesy naučil takhle breakovat? Bílá, červená, bílá, blikačka ,…….
01:45 - týpí
Miry říká: „dobrou“
01:50 - týpí
Koukám do ohně a nakonec zavírám oči. Poslední co slyším jsou slova Mevrika soukajícího se do spacáku: „No jo safra a na co budu myslet před spaním, aby se mi o tom zdálo?“ Na co asi Mevriku myslím si, přece na konipasa na kameni :-)
Otvírám oči a koukám do ohně. Ráno většinou už nehoří, ale dnes ano. Aty vzal kolem šesté svůj žaludek na procházku, když ho tak nepěkně prosil a když se z ní vracel, přinesl sebou třísky a oheň rozfoukal. Takže dneska se můžu do plamenů koukat nejen před usnutím, ale i po probuzení. Ze spacáku co vidím naproti vykukuje oranžová peruánská čepice, vlastně sem tu Piškota bez ní ještě neviděl. Ale věděl bych že tam naproti leží Piškot i bez čepice a vlastně i bez koukání, stejně jako že ten co oddychuje za mnou je Tesy, nad ním u lajningu sní svoje sny o „šestce“ Mevrik a tak dál. Každý tu má své místo. I hrnec bramboračky co nám uvařila paní Císková i boty vyřádkovaný podél palet i tác na kterém je většina kuchařského náčiní co zde potřebujem, tedy nůž na ukrojení chleba, naříznutí točeňáku a nabrání hořčice.
10:01 - srub
Miry co zde spal se už souká do maskáčů. Maskáče jsou na zimním „in“ Jak listnáče tak jehličňáky. Na kamnech se hřeje ovocňák, kterej za chvíli bude následovat kafe s mlíkem, žofčinu narozeninovou bábovku, vánočku a chleba se sýrem, který už se vydaly do týpka skoncovat se svou existencí.
10:15 - týpí
Cpeme se. Po konipasovi ani vidu ani slechu. Vyprávím klukům historii dnešní vánočky. To poprosíte babičku, jestli by vás nenaučila upéct vánočku. Babička, ochotně souhlasí a hned druhý den vás ve čtyři hodiny v noci vzbudí se slovy „jdem zadělat těsto“ tomu říkám pekařskej výcvik. Myslíte. Že jde vystudovat vejška ve vězení? To víš že jo. Nejšastěji se tam studujou asi práva.
10:22 - týpí
Nějakej nešika se pokouší uhasit oheň ovocňákem. Naštěstí se to Zetymu nepovedlo. Naneštěstí část ovocňáku zachránil.
10:30 - týpí
Škoda že Čegi není krtek, umí totiž dobrý krtince plný banánů a jeden takovej nám právě přinesla. A navíc krtek by neuměl mluvit. Nojo, ale kdo by nám pak řekl, že kvůli nám vstávala možná už o půl deváté :-)
10:45 - týpí
Po „krtinci“ se jen zaprášilo.Mňam mňam. Jen Aty jím pohrdl. Odchází na vzduch. Čegi se nám snaží namluvit, že holky s prominutím „potravu nikdy nezvrací“ dámy to prý udrží. Uvažujem, že bychom v pondělí večer smyli pot a kouř v sauně.
10:50 - týpí
Aty se nám vrátil. Už vede 3:0. Piškot sáhl nad sebe do lajningové střechy, zašmátral a už nám rozdává žvejkačky na takovéto domácí žvýkání. Uvažujem s Piškotem že bychom dali bejsból. Klukům se nějak nechce. Nejsme žádní nelidové a tak nemusí a navíc, zahráli sme si včera. Včera se odehrála premiéra hry „Age of mythology“ (má pravidla tak složitá, že bych raději maturoval z hudebky než z nich) a ti co se jí účastnili si vypráví své sny, zdálo se jim právě o ní. Laky „Ejdže“ nehrál, takže ve snu „bangoval v Portoriku“
10:58 - týpí
Čegi je v čoudu. Konipas taky.
10:59 - týpí
Laky měnil i když mu nepromokli, ale jinak neměníme i když většině promokli. Jdeme ven.
11:15 - hřiště u týpí
Vedeme už 3:0. Hrajeme „vikingskej fotbal“ Hraje se podobně jako klasickej fotbal, akorát v mlze a na rozblácenym hřišti. Stojíte v obraně a najednou vidíte, že se na vás z mlhy řítí velkej škaredej chlap (a to Pudil ani nehrál :-) a i přes tu vrstvu bláta mu z tváře vyčtete, že to malý kulatý chce dostat do brány i kdyby ste měli skončit na zemi. Tak to je vikingskej fotbal.
12:00 - hřiště u týpí
Tým „ajta krajta“ plný paličů šancí po zásluze nevyhrává. Zahlédli jsme několik povedených „konipasů“
13:48 - hřiště u týpí
Věřte nevěřte, vydrželi jsme hrát dvě a třičtvrtě hodiny. Opouštíme rochniště. Kajman fotí, Zety opět mobiluje, nejspíš někomu esemeskuje, že roveři z kmene Nocon jako každý rok vyhráli. Mlha ustoupila.
13:56 - týpí
Sedíme kolem ohně a sušíme se. Slovo si bere Pudil a vypráví o knize „Zatím dobrý“, ve které se píše o kouscích bratří Mašínů, pak knihu vyměnil za titul „Kam až tě nohy donesou“ která ví o osudu zajatců na Sibiři. Pokračuje příběhy skautů z lágru, do kterého se dostal za účast v junáckém odboji. O tom jaký to bylo v osmačtyřicátym. Pudil o tom dost ví a dobře se to poslouchá.
14:20 - týpí
Řešíme jestli oheň míň čoudí, když přikládáme do pyramidy, nebo když polínka pokládáme naležato. Pudil pokračuje v povídání o počátku komunismu u nás.
14:23 - týpí
Zdeny jde do naší omegaspižírny pro třetí balík točeňáku. Aty má osmatřicítky. Pudil je ve vyprávění u generála Svobody, Císi si suší-udí kalhoty, kofola koluje.
14:28 - srub
V týpku chybí Pája, Hombre, Piškot, Mejša a Vařík. Kde pak asi jsou? Mám je a nebylo to těžký – vytvořili si herní doupě ve srubu, hrajou Portoriko až na Vaříka, ten se hřeje u kamen a vypadá spokojeně. Myslím, že to je bohulibá činnost – vypadat spokojeně.
15:00 - srub
Dohráno. Piškot se těší na další díly Ztracených, což dosvědčuje tím, že ostatním nechtěně vyzrazuje to, co oni ještě neviděli. Takže si z toho odnášíme, že nás čeká jeden fakt „hustej“ díl a že se máme na co těšit (a z poloviny to „co“ už známe od Piškota :-)
15:20 - srub
Zdeny nám přinesl opečenýho hada. Už ten točeňák pečem po metrech.
15:40 - srub
Áda nám vysvětluje že mošt z jabloně „Jaderničky“ je lepší než ten druhej. A že máme nesmírný bohatství, tři zelené lahve z Jaderničky a tři z jiný jabloně. Rozhodujem že na Zubík bereme jednu jaderničku a dvě nejaderničky. Piškot, vybere ty, co mají tu čest, že je mohou celou cestu opatrovat jako oči v hlavách. „Co vývrtka?“ Mevrik. „Mám.“
15:45 - louka mezi týpkem a srubem
Pořádně se oblíkáme. Kulichy a rukavice s sebou, čeká nás cesta na Zubík. Kajman bere házecí talíř, Tesy několik tenisáků a každej do ruky lakrosku, tři vybraní i lahve moštu a Pája foťák má, takže společné foto bude. Vařík a Laky nanosí dřevo do týpka ať má Aty čím hlídat oheň. Zety začíná telefonovat.
16:10 - silnice nad Podolím
Piškot:“jel bych na letní“ myslí tím k móři. Zety telefonuje. V okolí se nevyskytuje žádnej konipas.
16:22 - rybník u Zubíku
Zkoušíme jak je led na rybníce tenkej. Je tenkej dost a já nad ním visím jak konipas na bříze, dost vysoko a je to se mnou nahnutý. Kluci mě z toho dostávaj. A Zety? Dotelefonoval :-)
16:47 - jídelna u kuchyně na tábořišti Zubík
Třikrát se ozve zvuk vytaženého špuntu, tři láhve moštu kolují v kruhu, ve kterém si nejsme všichni rovni a každý kdo tu je v něm má to svoje místo. Piškot připomíná: „Nepolykat, převalovat.“ Je to dobrota náramná. A ještě úlitek za Atyho.
16:57 - jídelna u kuchyně na tábořišti Zubík
„A teď se čtyři sekundy nehejbejte“ už se pořádně stmívá, takže focení musí bejt na delší čas. Mevriku ukaž na prstech kolikrát už si tu na Silvestra byl, ať za pár let víme, v kterým roce se tahle fotka fotila.
17:10 - u čurabelek nad Zubíkem
Koukáme, že ve Městě mají generálku na ohňostroj
17:22 - u „bonsaje“ na cestě Zubík – Podolí
Piškot: „ Já bych jel na letní“ Tématem hovoru jsou opět Lost – Ztracení. Přemýšlíme jestli by šel udělat roverskej expediční závod „ecochalenge“, třeba napříč Českou republikou z jihu na sever.
17:50 - srub
Pomalu se rozcvičujem na večer: „Kdo chce chipsy, tady jsou sušený švestky, jsou ty párky v konzervě dobrý? Můžu ten pomeranč? Solený mandle, tak to jsem ještě nikdy neměl,…“
19:00 – týpí
Sedí tu s námi naše kolektivní paměť a vzpomíná na kousky dávno minulé – pubiny začarovaný hodinky, pubiny adrenalinový sjezdy lanovky, výstupy na Ivančenu, o sáňkové souboje o svíčku,….
21:30 – týpí
Na roštu se pečou poslední 3 kusy masa. Takže každýho kdo chtěl, teď hřejou v žaludku dva pořádný kousky pečenýho vepříka. Vaří voda na čaj. Kdo si dáte jakej? George suší ponožky. Tak jak je to s tím Eltnem Johnem? A jak je to s tím Štěpánem? Jo a víte že Komis doktoruje v Singapuru a Poťák je biochemik na Karlovce. Co Beďa? Myslím, že se z té havárky zotavil a právníkuje v Praze. Kája je lesák a má revír u Fryšavy, viděl ste někdo poslední dobou Štefiho? A Kutyho?
21:45 – týpí
Piškot se zajímá o to, jak se stane, že někdo není ani rádce a pak je z něj střediskovej vůdce. A nebo jak se z táborovýho zdravotníka stane šéf republikovýho roverskýho kurzu. A tak Pudil vysvětluje, jak se to stane. O cestě ze zdravotnického stanu na ústředí a Svatoplukovy pruty.
22:30 – týpí
Kecáme o filmech. Největší pozornost si vysloužil film o převýchově drzých japonských středoškoláků. A Lovec jelenů.
23:19 – týpí
Neuvěřitelné. Páleníka prý na jednom cvičení svázali do kozelce. Mevrik tomu nemůže uvěřit. A ten tomu rozumí, však doma v pokoji nasadí sluchátka, mikrofon , zapne komp a velí celý jednotce :-)
23:55 - týpí
Připravte „dary jaderničky“ , nový rok je za dveřmi tak ať ho uvítáme.
23:59:55 – před týpím
První pokus o odpočítávání posledních pěti sekund roku 2006 – neplatné.
24:00:10 – před týpím
Druhý tentokrát už platný pokus o odpočítání posledních dvanácti sekund roku 2006.
00:01 - před týpím
Zelené lahve s výtečným moštem jsou odvoskovány a odkorkovány a putují z ruky do ruky, na kterých jsou ještě slabě čitelné čtyřciferné čísla z mafiánské kartáčkové hry. Tak na štastnej novej rok všem konipasům.
00:08 - před týpím
Odpálení naší silvestrovské rachejtle z fotbalové brány.
00:10 – na kopci u lesa
Pozorujem podolskej a radešínskej ohňostroj.
00:15 - kraj lesa
Do lesa vchází sedmnáct roverů
00:55 - kraj lesa
Z lesa vychází sedmnáct jinejch roverů.
01:05 - hřiště u týpí
Na každé tyčce visí jedna čelovka, dáváme si novoroční fotbálek.
01:15 - hřiště u týpí
Takovou světelnou šou nikdo z nás ještě nezažil. Ale že jsme to roztočili, aby ne, beztak jsme středisko s největším počtem čelovek. Poďme se bavit. Flegma styl je in. Kde se ten Tesy naučil takhle breakovat? Bílá, červená, bílá, blikačka ,…….
01:45 - týpí
Miry říká: „dobrou“
01:50 - týpí
Koukám do ohně a nakonec zavírám oči. Poslední co slyším jsou slova Mevrika soukajícího se do spacáku: „No jo safra a na co budu myslet před spaním, aby se mi o tom zdálo?“ Na co asi Mevriku myslím si, přece na konipasa na kameni :-)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít