Letos jsme se do Zdislavy vydali v pátek 22.12. Sraz byl v 10 hodin, celkem jsme se sešli tři – Pepa, Atty a já (Danny). I tento rok nás čekalo velice milé přivítání a samé usměvavé tváře. Zanedlouho co jsme přišli se již rozezněl Attyho klarinet a s ním i naše hlasivky. S malými přestávkami, abychom nabrali dech, jsme přezpívali téměř celý zpěvník. Poté jsme rozdali Betlémské světlo, popovídali si, ochutnali cukroví, a ani jsme se nenadáli a byl čas vyrazit domů.

Když se ve dvě v neděli u klubovny sešel oddíl Naděje, aby prožil první kapitolu celoroční hry, ještě netušil, jak dobrá akce ho vlastně čeká. Ale zanedlouho se to měl dozvědět...

Asi tak za deset minut po druhé hodině nás roveři pustili do klubovny, kde jsme si nejprve sundali věci v chodbičce a potom se přemístili do hlavní klubovny. Jakmile se všichni usadili, Loco nám začal vysvětlovat, jak souvisí Jumanji s bodováním, kdo bude dělat články na okénko a rozdal nám šeky, ze kterých, když bude družina zlobit nebo neudělá svoje povinnosti, nám bude odstříhávat body. Dozvěděli jsme se též, že čtvrteční akce neproběhla úspěšně, protože tam bylo málo lidí. Najednou se však ozvala veliká rána a závěs do protější klubovny spadl...

V klubovně vedle seděl na houpacím křesle starý dědeček, který četl příběh z knížky Oliver Twist. Bylo to o tom, jak se Oliver dostal do bandy kapsářů, které velel starý žid, v níž musel krást počestným lidem věci a vůbec dělat všechno, co mu řekli, ale co se mu příčilo. Když dědeček vyprávěl, jak si banda našla svůj další cíl, najednou čtení ustalo. Na tuto chvíli čekal Císko, a tak začal vysvětlovat hru, která nás čekala. Ve městě Londýn bylo šest počestných lidí a dva kapsáři. Úkolem družiny bylo oběhnout všech osm lidí a od nich vypátrat, kteří dva z nich jsou kapsáři. Jenomže všichni lidé měli takový strach, že když jste se jich chtěli na něco zeptat, začali utíkat, poněvadž se báli kapsářů a mysleli si, že je jdete okrást. Museli jste je tedy nejprve dohonit, vysvětlit jim, že patříte k policii a až v této chvíli byli ochotni se s vámi bavit. Zeptali jste se tedy, jaké mají povolání, co jim ukradli a jakmile jste to z nich dostali, mohla se družina vydat dál. Po zjištění výpovědí jste se vydali na Small street, kde byly od policie vyvěšeny plakáty, kteří zloději se hledají. Dozvěděli jste se, že hledaný zloděj krade zlaté věci a jeho poznávací znamení je černý vous. Ve vašich poznámkách z výpovědí jste se dočetli, že hrobníkovi a obchodníkovi se ztratily zlaté věci poblíž červeného paneláku, zde byl první bod k chycení zloděje. Druhý bod k dopadení zloděje byl, že nosí černý vous. Na nic tedy družina nečekala a vydala se chytit zloděje, který se zdržuje v blízkosti panéláku. Po urputných honičkách se vám to nakonec podařilo(zloděj nechtěl padnout zadarmo), kapsář musel vyklopit, kde je jeho hnízdo. To jste si dobře zapamatovali a utíkali jste tam. Na místě byl lísteček s morseovkou, z něhož jsme vyčetli "deska". Ačkoliv nám to nedávalo smysl, začali jsme pátrat po druhém zloději. Dozvěděli jsme se jméno Georgeho a tu nám bylo jasný, po kom jdem. Čilou náhodou jsme do něho skoro vrazili, musel tedy rychle vyklopit, kde má brloh. Po jeho doznání jsme se rychle vydali k tabuli za gymplem, kde jsme našli lísteček, na kterém bylo zakódováno morseovkou slovo "Merce". Toto už nám vůbec nedávalo smysl, avšak za pět minut byl konec hry, nelámali jsme si s tím hlavu a rychle běželi ke klubovně. Cestou nám však došla jedna věc, co když ty slova spojíme??? Co nám z toho vznikne??? Jako správní detektivové jsme si na otázky také odpověděli. Vznikne nám slovo MERCEDESKA. No a to je potom přece jasný, musíme se vydat k Mercedesce. Spokojení vlastním úspěchem jsme pokračovali v cestě do klubovny, kde na nás již čekal zbytek oddílu. Sbalili jsme batohy a vydali se jako celý oddíl na cestu k Mercedesce.

Jakmile jsme došli na určené místo, starý dědeček už tu seděl a začal nám přečítat další příběh, tentokrát O Posledním mohykánovi. Jeho čtení bylo o Angličanech a Francouzích, jak spolu válčili v Severní Americe. Angličani bránili před Francouzema pevnost, ale bylo jich tuze málo. Poslali tedy posla do pevnosti Edward, aby jim přispěchali na pomoc vojáci. Tady se dědeček zase odmlčel a Císko začal vysvětlovat další hru, tentokrát válečnou. Oddíl se rozdělil na dva týmy, Veverky s Rysama a Lišky z Jelenama. Úkolem jednoho týmu bylo pronést po cestě do pevnosti zprávy, úkolem druhého týmu bylo pomocí hadrošek jim to překazit. Začala tedy bitva.

Jako první přenášeli zprávu Rysi a Veverky, vzali si tedy hadrošky (druhý tým samozřejmě taky) a vydali se do pevnosti, kde začínali. Vzali jsme si zprávy, pár hadrošek a vydali jsme se na válečnou stezku. Bylo to velmi těžké, uhýbat hadroškám z kažé strany, avšak nakonec po urputných bojích se nám přece jen podařilo nějaké ty zprávy přenést. Po patnácti minutách se úlohy vyměnily, teď přenášeli zprávy Jeleni a Lišky. Vzali jsme si tedy hadrošky a rozestavěli se po stranách cesty co nejvýhodněji, aby kolem nás ,pokud možno, nikdo neprošel. Dokud jsme měli hadrošky, dařilo se nám to velmi dobře, avšak když došly, bylo to ouvej. Naštěstí se pár lidem podařilo v lese nějaké to střelivo najít, mohli jsme tedy úsek bránit až do chvíle, než skončila hra. Po skvělém zážitku jsme se vydali zpátly k Mercedesce, kam za námi zanedlouho přišel posel z pevnosti Edward, aby nám vyřídil zprávu, že se máme vydat na sklálu Dvánácti parohů(Jelení skalka).

Vzali jsme si tedy svých pět švestek, připravili na cestu a vydali se až k lesu, od jehož okraje byla skála vzdálena jenom asi 50 metrů. Zde se nám naposled ukázal dědeček vyprávějící další příběh.

Tentokrát vyprávěl o statečném a moudrém Tecumsehovi, který byl indiánský načelník. Tento muž sjednotil indiánské kmeny pomocí moudrosti, o které se dočetl v knihách svého přítele. Přečetl si, kdy přesně bude zatmění slunce a v tuto hodinu shromáždil náčelníky ostatních kmenů, aby je sjednotil. Ostatní náčelníci, když viděli, co Tecumseh dokáže, se sjednotili a ještě dlouho odráželi útoky bílých.

Zde se dědeček odmlčel a my se vydali na Jelení skalku. Tam nás čekala poslední hra a tak Teo začal s vysvětlováním. Nejdříve jsme řekli číslo lidí v družině a Teo nám na to řekl jiné číslo. Pokračoval s vysvětlováním. Museli jsme přenést počet členů, který nám Teo řekl od dědečka, až na Jelení skalku. Ale jelikož to by bylo nemožné, bylo ještě pravidlo, že Tecumseh může přiřadit nějakého člena při zatmění slunce jiné družině. To bylo však jen jednou za patnáct minut. každý dostal jeden žeton, který pak mohl Tecumsehovi dát, a říct mu libovolné jméno, tento člověk se potom stal členem družiny, kerá si ho koupila a musel jí pomáhat. Takto se mohlo různě taktizovat, mohli jste si třeba koupit celou družinu. Když bylo všem jasné, jak to bude probíhat, odstartoval Teo hru. Každá družina se chovala podle domluvené taktiky, a tak to začalo být velmi zajímavé. Většina se hned pokusila jít splnit úkol, avšak když jsme pochopili, že je to nemožné, a když nám ještě Jeleni řekli, že si koupili Budua, začli jsme se na to dívat jinak. Zašli jsme za Tecumshem a vyčkali, až si budem moct koupit jiné členy. Jakmile nastalo zatmění slunce, koupili jsme si Ludvu a zpátky Budua. S touto posilou jsme naložili členy, které jsme měli odnést a rychle, než si někdo koupí Budua, jsme je odnesli k Jelení skalce. To se nám nakonec podařilo a tak už jsme se jen dívali, jak se vede ostatním družinám. Moc dobře se jim nevedlo, kvůli jejich smůle, že těsně před koncem spadli, ale byla to dost dobrá hra a tak spokojení, ale unavení jsme si sbalili věci a kráčeli zpátky ke klubovně.

Tam jsme umístili další políčko do mapy Jumanji, prokonzultovali pár věcí a jelikož Herní odpoledne - Jumanji kapitola I. už mělo skončit, rychle jsme se vydali ke svým domovům.

Byla jako vždy. Ve stejný den i hodinu.
Sešly jsme se všichni v klubovně, potom jsme si řekly pokřik. Po pokřiku jsme si něco zopakovaly a pak přišla dlouho očekávaná hra o nejvíc nakreslených dárečků. Modré byly pro starší a čevené pro nováčky. rozdělily jsme se na dvě skupiny. Nováček a starší člen. Hrála se šátkovaná, když ti vytáhl někdo šátek, musel jsi mu dát dáreček své barvy, potom jsme plnily úkoly, které byly napsané ze zadu dárečků.
Až jsme hru dohráli, uklidilo se, rozloučily jsme se a šlo se domů nebo na autobus.

---

poznámka pod čarou...

Na družinovce jsme dělaly ještě o pár věcí navíc, ale nebudu do Jančiného článku nijak zasahovat...

Pavla si nejprve zavolala rádce družin a ukázala jim cestu na Tesákovu chatu Rabuňku, nacházející se nedaleko zříceniny Štarkov, kterou jsme bohužel museli podniknou pěšky, jelikož travní lyžování nikdo z oddílu neovládá.
Na dlouhé cestě nás čekalo pět na mapě vyznačených stanovišť. Nebylo však povinné navštívit všechna místa. Záleželo jen na nás, na co si troufáme.
Po naplánování cesty, byl čas vyrazit. Každé družině byl přiřazen jeden rover. S Rysy se na cestu vypravil Teo, Veverky doprovázela Pavla, s Jeleny kráčel Vysočinou Pepa a Liškám dělal dozor Císko.
Po cestě se nestalo nic moc zajímavého, nikdo se nezranil, nikoho nezavraždili, ani neunesli. Teda skoro. Kilometry kupodivu rychle ubíhaly a úkoly nás bavily.
Když už byla na cestu potřeba baterka a les měnil svou tvář, Císko začal s vyprávěním jednoho hororu, který nedávno shlédl v televizi. Film nesl název Hlas smrti. Vypráví o přístroji, který zaznamenává hlasy duchů a jejich obraz (prý vážně existuje!). Sotva co Císko dovyprávěl příběh, došli jsme na místo třetího stanoviště. Tentokrát bylo naším úkolem udělat co nejvyšší pyramidu z lidí. To by nebyl tak obtížný úkol, kdyby při tom všichni nemuseli stát vzpřímeně. Jelikož jsme byly pouze tři, moc nám to nešlo, pořád jsme padaly. Když v tom na polní cestě asi dvacet metrů od nás přizastavilo auto. Nejprve jsme se utěšovaly tím, že řidič třeba jen hledá kapesník, nebo potřebuje na záchod a potom zase odjede, když se pak auto znovu rozjelo, naše liščí dušičky si ulevily. Ne však na dlouho. Auto se sice rozjelo, ale prudkou zatáčkou přes pole rovnou k nám. Začaly jsme se bát, že je to vrah, nebo nějaký šílenec se samopalem v jedné ruce a motorovou pilou v druhé. Rychlostí světla jsme se sesypaly na Císka. Jakmile se otevřely dveře auta a vylezla z něj pro nás ještě pořád neznámá osoba, Meli vítězoslavně zahlásila: „My jsme skauti!“.
Nakonec se ukázalo, že to byl hodný a neškodný pan hajný s puškou. Slyšel z lesa ránu, proto sebral všechnu svoji odvahu a jel se podívat, jestli mu někdo nestřílí Lišky,Veverky nebo Jeleny.
Nikoho z oddílu nepostřelili, takže se buď pytláci netrefili, nebo tam vůbec nebyli. Ulevilo se nám a pak jsme o duších nechtěly ani slyšet…
Když jsme dorazili na Rabuňku, převlékli se do čistého a suchého oblečení, naplnili žaludky a pováleli se ve spacácích, mohla začít hra. Vše spočívalo v tom, že náš strýček Smith rozpůjčoval svým sousedům, známým a kamarádům různé věci, které teď potřeboval. Naším úkolem bylo zapamatovat si například, že Tom má sekeru. Vydali jsme se tedy do nějakého stavení a zeptali se, jestli tam nebydlí Tom. Stavení bylo v podobě svíčky na kterou dohlížel vždy nějaký rover.
Pokud jsme měli štěstí, tak tam Tom vážně bydlel a tak jsme se ho optali, jestli by už konečně nemohl strýčkovi vrátit sekeru, že ji zítra potřebuje. Jenomže on, už ji dávno půjčil Mary. Tak jsme se vydali za Mary, ta už však sekeru také půjčila. A tak jsme pobíhali po „vesnici“ pořád dál a dál, až se nám konečně podařilo najít všechny předměty. Aby toho nebylo málo, chytali nás u toho rádcové (Nemohli jsme mít baterky a byla už dost tma a ještě k tomu tam byl potok. Takže celkem vražda.)
Po hře už byla večerka. Tesák nám samozřejmě nezapomněl připomenout historku o myslivci (ti kteří někdy byli na Rabuňce ji určitě znají). Bája spala až úplně u myslivce, takže se bála nejvíc. Asi hodinu zkoušela přemluvit někoho (hlavně teda Niku), ať si jde lehnout k oknu místo ní, ale nikdo nechtěl. A myslivec pořád ne a ne zaklepat na okénko. Jen na dvířka někdo zaklepal. Teo. A to s tím, že by jsme se měli jít trošičku provětrat.
Všichni po procházce temným lesem usnuly, až na myslivcovu družku nejblíže u okna…

Sedím si tak v kanceláři, přede mnou je spousta práce, která nesnese samozřejmě žádného odkladu. To je zřejmě ta nejvhodnější doba sebrat se a někam zmizet. Venku je horký letní den, kancelář klimatizacemi zrovna nehýří, ale naštěstí je situována ve starém pražském domě čelem k severu, takže se venkovní horko uvnitř příliš neprojevuje. Z bádání nad tím, co vše je nutné stihnout dnes a co již mělo být hotovo před týdnem mě vytrhuje příchod SMS, která pochází z Piškotova telefonu a obsahuje zhruba toto: zakládáme tradici letního táboření, jedeš s náma? Ve výše zmíněném rozpoložení existuje na tuto otázku pouze jediná odpověď, která je bezprostřední příčinou telefonátu, obsahujícího dotazy typu, kdy, kam, jak, s kým, na jak dlouho a za kolik. Z letargie vyrvaný obchodní duch a tehdejší profesionální deformace zároveň se zjišťováním těchto informací vydyndává z budoucích Beach Boys rodná čísla, aby vykázala také nějakou činnost, a všem uzavírá to nejvýhodnější pojištění na cesty. Pak již nezbývá nic jiného, než přežít několik zbývajících dnů do odjezdu a hurá na Chorvatkysko.
V sobotu, 29. 7. ráno, což není zrovna původně domluvený termín odjezdu, se scházíme u klubovny, abychom do našeho příštího domova na čtyřech kolech nacpali věci, které správným chlapům od mořských útesů nesmí chybět. Mičudu, potápěčské brýle, šnorchl, létající talíř, foťáky s ultrazoomem kvůli detailním záběrům chorvatské přírody (úžasné zejména na prosluněných plážích), BANG, a další ne již tak důležité věci jako nádobí apod. postupně zaplňují kufr kombíku. Vše se krásně vlezlo, takže plni očekávání vyrážíme. První zastávku jsme naplánovali možná až nečekaně brzy – parkoviště u Billy. Zde jsou nakoupeny zbylé potraviny a Miky. Přichází. Teď už nic nebrání tomu, abychom se nasoukali do auta, zjistili, že Tesák trpí nevolností, pročež si uzurpoval místo vpředu, a vyrazili do světa. Dobrý pocit z očekávaných zážitků se nám pokusil pokazit Piškot, který nám zprostředkoval svoji seanci u věštkyně, podle které jsme měli špatně skončit. Ale pro jistotu jsme potom důsledně dodržovali opatření, která měla tragickým scénářům zabránit.
Popis cesty by si zasloužil vlastní článek, ale tolik prostoru zase nemám, takže to vezmu stručně. Znojmo – ostuda v duty free shopu, kde se procházíme a fotíme všechno jako správní balíci.
Rakousko – ostuda u hranic se Slovinskem – tentokrát ne naše, ale místních triatlonistů, kteří nám zahradili až do té doby bezproblémovou cestu, pročež jsme se museli vydat objížďkou, která se protáhla s mírným blouděním tak na 150 km a předznamenala naši další cestu.
Slovinsko – Lublaň – ostuda na místním koncertním pódiu se naštěstí nekonala, protože Mikyho obecenstvo jsme tvořili jen my a jeho pěvecký výkon jsme po zásluze ocenili.
Nicméně ostuda při kupování výborné zmrzliny, kdy jsme důsledně vybírali každý jinou, a pak vzájemně ochutnávali.
Stále Slovinsko – ostuda místního dopravního značení, které nebylo s to nás vyvést z Lublaně směrem na Chorvatsko.
Stále Slovinsko – ostuda místních technických služeb, které nedokázaly vyasfaltovat hlavní tah do Chorvatské Rijeky. (Budiž omluvou to, že aspoň dokázaly odklonit dopravu, takže jsme při naší dvouhodinové zkratce po polňačce skoro nikoho nepotkali. Navíc jsme zjistili, že navigace podle hvězd má své kouzlo a oprávnění.)
Chorvatsko – ostuda samotného moře, které se nám stále schovávalo při naší snaze zaparkovat u něj na osamocené pláži.
Co napsat o dění v Chorvatsku? Každý den se s mírnými obměnami odehrával ve stejném duchu. Ranní vstávání, snídaně, ukrytí auta do mlhy, aby ho nikdo neukradl a policajti na něj nemohli dát botičku kvůli špatnému parkování, obhlédnutí pláže a pořádná koupačka, trocha kultury s foťákem na zalidněné pláži, koupačka, fotbálek, létající talíř, oběd za necelé euro – každý den jiná zmrzlina – koupačka, přesun na jiné lepší místo, večeře, ubytování v hotelu. Těch jsme vystřídali opravdu nepočítaně – od Hotelu Rajská zahrada s apartmánem pod fíkovníky, přes Plážový hotel s nočním ovčím podkreslením, Hotel Terasa s výhledem na moře až po Hotel Kupole pod stromem s deštěm na přání.
Každý den nás taky čekal pořádný výlet – jednou do přírody do osamělé zátoky přes místní nudný kemp, cesta korytem vyschlého potoka, podruhé do nočního města předvést místním obyvatelům, kdože to zavítal do jejich ospalé díry. Vzhledem k tomu, že naše přítomnost nějaké větší vzrušení (až tedy na jednu paní, která se při pohledu na Mikyho ve slušivém námořnickém tričku a neméně slušivém slamáku upřímně rozřehtala až skoro upadla) nevyvolali, usoudili jsme, že budoucnost ostrova, potažmo celého Chorvatska je na pováženou. Je to až s podivem, protože za celý náš pobyt v Chorvatsku jsme se k místním chovali opravdu štědře – každý den zmrzlina, dokonce jsme si i zaplatili sprchu na pláži – pravda, mincí, kterou jsme předtím našli na chodníku a také asi není obvyklé, aby se pod jednou sprchou mačkaly čtyři osoby. Ale zase každá noc v jiném hotelu (i když všechny patřily celosvětovému řetezci značky Pangejt) a ve vypočítávání naší štědrosti bychom mohli dlouho pokračovat. (Ve smyslu dlouho přemýšlet, jestli jsme si náhodou někde něco nekoupili.)
Jak už to tak bývá, čas určený k dovolené utíká mnohem rychleji než jakýkoli jiný čas, takže i nám se přihodila ta nemilá věc, že jsme zabalili kufry a plni očekávání cesty se vydali směrem k domovu. Tentokrát již oproti předpokladům proběhla bez výraznějších událostí, až tedy na zastávku ve Slovinsku ve městě Postojna, které je známo jednou z největších evropských krasových jeskyní, která byla naštěstí v době našeho příjezdu již zavřená, protože si nikdo z nás nedokázal představit, že by za vstup do nějaké díry v zemi, kde je zima a vlhko, dal 17,53 EUR. Ušetřené peníze jsme proto s radostí věnovali na mnohem bohulibější účel – poslední pořádná zmrzlina, která zpečetila naše první letní táboření. Propagovaná zmrzlina King Quattro se ukázala jako více než vhodná, zvláště její cena (dohromady přes 11 EUR). Případná podobnost s významem zimního moštu na Zubíku je čistě nenáhodná.
Pak už jen jízda autem, vybírání prudkých horských zatáček na poslední chvíli, kecání o ničem a o všem, ranní svítání v Radňovicích, rozloučení, ….

----------------------------------------------------------------------------

Jojo, bylo to tak jak Pájis píše. Uplně cítím pohodu letního rána v osamělý zátoce. Ale kdybysme nebyli opatrný, sehraný a jeden druhýho nepodrželi mohlo všechno dopadnout jinak.


Cestovní deník - 29. červenec 2006 - první den na cestě

O9:17 ...Nakládáme proviant do auta na parkovišti před Billou, když se Piškot zarazí, na všechny se podívá a povídá " kluci já nevim jestli bych vám to měl vůbec říct?" Je jasný, že po takovym úvodu nám to říct musí i kdybychom to z něho měli vypáčit heverem. " No, včera sem byl u léčitelky a říkal jí, že se chystáme k moři."
" No a ?"
"No a ona ona říkala, že máme bejt hodně opatrní. Jednoho z nás pravděpodobně okradou, mně hrozí, že se při prozkoumávání útesů rozplácnu někde pod skálou, tak mě musíte hlídat a jednomu z nás,..."
"co prosimtě?"
"... hrozí velké nebezpečí. A to není všechno. Auto máme halit do mlhy, spát máme až na třetím místě, první noc je tragická.... ale cesta má bejt v pohodě."
Koukáme po sobě a v hlavách nám straší otázka koho že to okradou a kdo je v nebezpečí. Dostali jsme z Piškota (i bez heveru), že ten první bude Pája, ale druhé jméno nevyslovil.
Co teď? Máme to risknout? Váháme jen sekundu dvě a pak si řeknem, že se spolu nějak probojujem.
Vždyť to nědeláme poprvý...

Článek z herního odpoledne bude na části, protože jsem se programů z organizačních důvodů moc neúčastnila (gumování papírků a jiné důležité aktivity:)), ale Laky, Pepíno a Maky vám tuto akci přiblíží víc než dobře.
Maky: Sešli jsme se ve 2 u klubovny a když jsme zjistili, že víc než 7 holek už asi nepřijde, vydali jsme se směrem ke Ski. A hádejte koho jsme potkali? Našeho starého známho Borise Slamáka [jen pzn: viz výprava do zoo]! Ten nám pověděl o svém učiteli Kimovi, který je velice inteligentní a ulítává na hádankách. Jednu na kterou nemohl přijít poslal Borisovi spolu s pozváním pro nás všechny. Vydali jsme se teda na cestu podle pochodových značek. Po cestě jsme splnili pár úkolů, holky si například měly zapamatovat 20 předmětů...
Tady z něpochopitelných důvodů Máččin příspěvek končí:).
Přeskočíme tedy k mému vyprávění: Zrovna jsme šli s Lakym naproti Beruškám, když jsme zpoza lesa zaslechli nějaký hluk. Ozývaly se tam zvuky jako "héééééj, jůůůůůů, néééééé, jééééžííííšííí atd". Hned jsme si pomyslily, že holky se už jistě blíží. A opravdu! Za chvíli se proti nám valila nějaká amébovitá hmota, svázaná dohromady pravazem. Tahle hmota se dovalila k Mercedesce, kde už měl čekat Kim. Kdyby byl doma, samozřejmě. A to on nebyl. Takže jsme museli najít dopis nebo nějaký vzkaz, který nám zde jistě zanechal.
Tady měl pokračovat Pepíno, článek však nedodal (objeví se zde později, až Pepka trochu zmáčknu:)), takže jsme o jeho vybrané vypravěčské schopnosti dočasně ochuzeni. Prozatím sem patří věta: HIC SUNT LEONES.
Laky toto zmatené dílo dokončí svým velkolepým slohem:): Následně jsme se přesunuli do klubovny, kde nás již očekávali Anička s Pepínem a s hrncem ovocńáku, po kterém Světlušky trochu rozmrzly. Co nás však více zaujalo, byl fakt, že Kima jsme tu opět nenašli. Na naší krásné nástěnce nám však zanechal 10 svých hádanek a 10 pohlednic pro jejich úspěšné řešitelky. Poslze jsme se rozloučili s Borisem a protože nám zbývalo ještě trochu času, tak jsme při popíjení ovocňáku zahráli na boj proti mafii v sicilském městě Palermu, které zachvátila vendeta. Jelikož mafie do svých řad naverbovala popeláře a justice byla neschoná, mafie bohužel zůstala neporažena.
Tak... Laky to vysvětlil moc pěkně, není co dodat, takže končím.

Družinovka
Sešli jsme se jako každou středu ve čtvrt na pět v klubovně. Družinovku jsme začali pokřikem i když to chvíli znělo jako houkání vlků. Po pokřiku jsme popřáli Peťovy k jeho narozeninám a on nám za to dal každému čokoládu aero. Jakmile jsme dojedli tak jsme si opisovali z nástěnky nejbližší akce a ještě než jsme šli ven tak jsme si zkontrolovali docházku za uplynulý měsíc a zopakovali si naše oblíbené uzle. Vydali jsme se tedy ven směrem k Mercedesce za stálého křiku Červa a Matěje, kteří se stále pošťuchovali a váleli ve sněhu. Jakmile došli k Mercedesce a našli mě tam jako osobu v bezvědomí, tak mě měli zachránit. To ale nebylo tak jednoduché, protože Červ a spol stále dělali kraviny a tak jsem musel oživnout a vysvětlit jim aby toho nechali . Nakonec jsme z nich alespoň dostal co by řekli do telefonu při volání záchranné služby. Ještě než jsme šli zpátky ke klubovně tak jsme šli hledat hadrakoule do lesa, který byl pod pokrývkou sněhu. Nakonec jsme to vzdali a vrátili se ke klubovně kde jsme si ještě zatroubili pokřik jako správní jeleni, uklidili a rozešli se do svých domovů.

A přesně tolik centimetrů čtverečních je skautských, mezi dalšími tisícovkami, určených k tomu, aby si ti kteří prochází kolem nich, mezi obchoďákem a Evangelickým kostelem z náměstí páně Komenského na ulici Tyršovu , mohli prohlédnout co se děje v novoměstských kroužcích, klubech, svazech, oddílech, společenstvích, týmech, … kdo chce, přečte si na jaké závody se chystají orientační běžci, nebo mrkne na to jak to slušelo mažoretkám na jejich cestách po Evropě, kolik nastříleli střelci, naběhali atleti, co zajímavého chystají důchodci (jejich vývěska patří tradičně mezi nejhezčí a nejnápaditější ) a nebo zda je mezi námi novoměšťáky , nějaký karambolový talent. Náš prostor je poslední v řadě hned vedle programu kina na následující měsíc a myslím, že ač není zastřešen je to dobrá adresa. Zraky prohlížející si plakát Shreka či nové Bond girl, by mohli zklouznout i na obrázky třeba Mevrika a Scout girls.
Doby kdy jsme se na vývěsku chodili koukat, kvůli termínům dalších akcí a prohlédnout si fotky které jinde vystaveny nebyly jsou díky Okénku.jinak.cz minulostí. Současnost vývěsky je vedle článků do Novoměstska a skautských dnů jednou z možností jak o sobě dát vědět spoluobčanům. Ovšem ti co znají někoho z nás a ví o něm, že je skaut, si jistě udělají svou představu o skautech rovnou z přímého přenosu, ale ti co nás neznají si tu představu mohou vytvořit i díky naší vývěsce a nebyl by to první případ, kdy se někdo stal skautem proto, že viděl (a nebo jeho rodiče viděli) čím se bavíme, co děláme, kudy chodíme….. takže rozkaz zní jasně – neměli bychom kolemjdoucí mást, aby si pak nemysleli, že skaut je ten, kdo na vánoce pouští draky a vánoce slaví o velikonocích, čili buďme aktuální a pokud zpoždění, tak maximálně o měsíc. Předchozí věta závání tím, že díky zvoleným přirovnáním by se výtka mohla nejvíce dotknouti Berušek, které odvedly na tomto „vývěskovém“ poli v poslední době nejvíce práce – takže pozor, co si pamatuju, dva obsahy za sebou už dlouho nikdo nevytvořil, vám tedy patří famfára a díky.

Má představa o „vývěskování“ obecně:
1. Je určena PRO KOLEMJDOUCÍ veřejnost.
2. Má být AKČNÍ – od slova akce - má podávat stručné informace o naší činnosti.
3. Má „MARGARÍNOVOU “ TRVANLIVOST – zhruba po měsíci od otevření žlukne a musí se vyhodit.
4. Obsah musí být AKTUÁLNÍ nebo obecný.
5. Je PRO OKO - důraz je kladen na grafické, výtvarné zpracování

Má představa pro příští rok „vývěskování“ :
1. Vytvoříme minimálně 12 různých obsahů.
2. Jeden obsah nebude žluknout déle než měsíc.
3. Zdrojem textů a obrázků pro obsah budou příspěvky na Okénko.
4. Vymyslíme praktický styl vyměňování obsahu.
5. Vytvoříme alespoň 4 obsahy monotématické (Mercedeska, 100 let skautingu, Ivančena, …)
6. Oznámení veřejnosti, pozvánky, např. květinový den, skautský den,… budou mít styl.

„Co jste si upekli, to si taky sněste,“ říká se a tak já bych si dal těch „12. akčních vývěsek vytvořených z Okénkovských příspěvků“ a jako moučník nějaké to „monotéma“, tím nemyslím vývěsku celou věnovanou Monovi, i když :-).Chcete-li pomoci při pečení, tak hlavně pište a foťte na Okénko A pokud někdo dokonce máte nepřekonatelnou touhu taky si něco dobrého „upéct“, ozvěte se co nejdřív nejlépe hned teď. Myslím, že by se to mezi roverské „miniprojekty“ určitě hodilo. A recepty sbírám neustále, máte-li nějaký na vypečenou vývěsku, sem s ním..
„danger kuchař“ :-)

Sešli jsme se v 13:55 u Běliska. Pěkně dlouho trvalo, než jsme se všichni sešli, ale většina oddílu si krátila dlouhou chvíli koulovačkou neboli sněžnou bitkou. Když se sešli všichni Císko okamžitě zavolal:“Nástup! Jedna,dvě, tři………třináct! Pro některé družiny byl tento nástup špatný, protože se bavily. To nevypadá zas tak hrozně, avšak Císimu se to nelíbilo, takže se střihaly šeky (to co je skautský šek už asi víte). Hned po prvním pokusu bylo bezpečnostní zařízení tělocvičny dobyto. Po bleskovém převléknutí se vběhlo do hlavního sálu.
Se svými vazačkami jsme pomáhali Pracovnímu kruhu s přípravou her. Po přečtení deníku (náš hlavní hrdina se plavil na lodi se svými bratry) jsme se připravili na hru, která se počítá do celoroční hry. Jako družina jsme měli 8 minut na splnění úkolu a poté 1 minutu na přesun. To je jednoduché, ale musíme být ještě společně vazačkami svázaní dohromady. První úkol byl přejít pomocí 3. plovoucích desek přes čtyři ostrovy. Na posledním ostrově čekal název uzlu. Bohužel se ale před námi objevil aligátor a odnesl název uzlu na startovní ostrov, takže je třeba jít zase zpět, což jsme jen stěží zvládli.
Druhý úkol byl velice těžký. Musí se projít překážková dráha a centrální lano, ke kterému jsou všichni členové družiny uvázáni, musí být stále napnuté. Po mnoha překážkách se jsme to nakonec zdolali, mohli jsme se tedy vydat na další stanoviště. Třetí úkol, ten nejtěžší, byl opravdu oříšek.Jeden z družiny vylezl úplně nahoru, ale název uzlu si mohl vzít jen tehdy, pokud byli všichni staráčci (ti co mají slib) v polovině nějaké tyče a nováčci se nedotýkali země. Po osmi minutách, v kterých jsme se marně pokoušeli zdolat tento úkol, jsme šli dál.
Poslední úkol byl na žebřinách. Tady bylo nutné provést lano všemi skobami bez dotyku země. Výsledky této hry: 1. Jeleni
2. Rysi
3.-4. Vešky(Veverky a Lišky)

Naše tělocvična pokračovala neobvyklou hrou.U jedné stěny stály lístečky. Ty sbírali rádcové.Bylo na nich napsáno např. řekne star. holka, jezdec nov. holka, nese star. kluk(rádce to řekne staráčkovi holce, ta to řekne nováčkovi holce a ji zase přenese staráček kluk přes tělocvičnu k Císimu. Byl z toho docela rambajs, než jsme to správně pochopili. Po této hře nám už nezbývalo než uklidit a sbalit si věci. Po opuštění tělocvičny se strhla další vlna násilí ve sněhu. Kdo si nedal pozor, jako třeba Bája nebo Pipi, Byl v okamžiku celý od sněhu. U klubovny se strhla poslední a nejkrutější bitva, kvůli které dokonce Vojta-Horník počkal s Kofolou a to už je co říct. Celí promočení, avšak vemi spokojení a vyřádění jsme se rozcházeli domů.

• Začátek ledna pravidelně tráví (bramberce a na roštu maso pečené) spolu a moštem na Nový rok připíjejí roveři a ne jinak tomu bylo i tentokrát. Roveři mají letoškem za sebou již tucet společných Silvestrů v týpí na Podolí. Letošní „zimní“ nese jméno Konipas 2007 a zúčastnilo se ho rekordních 17 roverů. Jistě bylo více skautských Silvestrů, já vím ještě o holčičím u Zetyho (ale ten byl s námi na Podolí:-) )


• Oddíl prožívá další půlroční příběh, kterému jsme si zvykly říkat „celoročka“ jmenuje se JUMANJI a Nadějní v něm zažívají to, co jim prozradí deník z herního plánu. Mimo jiné se zástupci oddílu schází nad herním plánem Jumanji každých třistahodin.


• Leden byl chudý na vícedenní výpravy, pokud se nemýlím, vyrazil pouze oddíl na jednu noc k Tesymu na Rabuňku. Výprava nese ironické jméno „na lyžích“ přestože vzhledem k sněhovým podmínkám šel oddíl tam i zpátky po svých.


• Vývěsku u kostela pro leden vytvořily Berušky (made by Maky), informovala i o vykoledované sumě několika trojicemi králů na tříkrálové sbírce , ta činila pro Nové Město a okolí 112 437 korunek. Všem letošním Kašparům, Melicharům, Baltazarům i jejich doprovodům vřelý dík.


• Tesák jeden lednový víkend strávil v Hodoníně přípravou na vůdcovské zkoušky, které proběhnou 10. února, co myslíte udělá či neudělá?


• Roverský kmen má nového člena v světluščím věku, jmenuje se Rose Namusoke, je jí 10 let a je z Ugandy. V rámci projektu Adopce na dálku se budeme snažit aby se naše malá Rose mohla hezky učit a žít aspoň o trošku spokojenější život.


• 13. ledna proběhl střediskový sněm na kterém nikdo nesesadil z trůnu Pudila, který byl opět zvolen do role „šerifa střediska“ Jeho zástupcem však již není Pepa Býk, ale Piškot. Hospodářem zůstává Miry, ekonomem Pája a revizní komise je tvořena našimi oldskauty Šerifem a Martou Látalovou.


• Navrhuji změnit podobu našeho střediskového znaku.


• Vypadá to, že letos o prázdninách podnikne středisko celkem tři tábory oddílový, vlčácký a světluščí a všechny tři jsou plánovány na podobný termín. Tak to tu ještě nebylo.


• Na Fryšavě se uskutečnilo setkání PeKáče (pracovního kruhu) celorepublikového roverského prázdninového kurzu Svatoplukovy pruty, jehož minulé dva ročníky absolvovali i naši roveři(-verky) V jeho čele stojí Pudil, v pracovním týmu by se letos měl objevit Tesák a možná Pája.


• Berušky strávily jedno herní odpoledne se svým novým přítelem Borisem Slamákem.


• Oddílové bodování zatím vede Bája, těsně před Vojtou, favorizovanou družinou se letos asi stanou Rysi. Někteří z oddílu mají od začátku skautského roku stoprocentní docházku – to je hezké.


• Zdá se, že Osadníci byly v klubovním hraní novinkou mezi deskovými hrami Age of empires a hádám, že kdyby se se zjišťovalo, který televizní seriál je ve středisku nejoblíbenější, vyhráli by to nejspíš Ztracení – LOST.

Je pátek odpoledne a celý oddíl už netrpělivě čeká na mírně opožděný oběd v podobě párku s bramborovou kaší. Jsme už trošku hladoví, ale každý se dokázal nějak zabavit. Holky se většinou válely ve spacácích a kluci si čekání zpříjemňovali arénou (navzájem se pokládali na lopatky).
Po obědě, umytí ešusů a alespoň částečném strávení jídla nás čekala velká hra po Brně. Všem družinám byl přidělen jeden rover, který nám dělal doprovod.
Jakmile jsme byli všichni z družiny připraveni, „náš“ rover nám dal první část zápisu z deníku…
Den našeho pisatele deníku začal úplně obyčejně. Maminka ho poslala do obchůdku zakoupit vejce a slaninu. Jelikož i my musíme prožít jeho příběh, vydali jsme se do centra Londýna, kde náš hrdina momentálně bydlí.
Chvíli jsme pobíhali sem a tam a nevěděli co dál, za chvíli nám rover dal pokračování deníku…
Při nakupování jsme si všimli ušmudlaného, hubeného chlapce s malou sestřičkou. Našeho hrdinu také zaujala panenka, čouhající chlapci z batohu.
A protože našeho pisatele i nás tyto dvě děti velmi zaujaly a zajímal nás jejich osud, rozhodli jsme se pro nás zatím neznámou dvojici sledovat a to až k londýnskému soudu, kde jsme je však naneštěstí ztratili.
Nevěděli jsme co dál a proto jsme se spolu s naším hrdinou vydali k jeho oblíbenému obchůdku s luky a hlavolamy nedaleko Královského národního divadla. Na tu zvláštní dvojici však ne a ne zapomenout.
Až na freedom square jsme je znovu zahlédli. Bylo to v knihkupectví Academia jak si prohlíží dětské knížky. Vydali jsme se tedy opět znovu za nimi.
A jelikož jsme nebyli dost opatrní , u staré radnice nás chlapec odhalil. Vzpomněl si, že už nás za dnešek mnohokrát viděl a my jsme měli spoustu práce, abychom ho přesvědčili, že nejsme policie, nebo něco podobného.
Nakonec se nám však povedlo získat jeho důvěru a tak jsme se společně vydali na prohlídku St. Peter´s cathedral.
Po prohlídce nám chlapec dovolil zeptat se ho na jednu otázku. Dozvěděli jsme se tedy, že on a jeho sestřička jsou velmi chudí a že chvíle si zpříjemňují procházkami po Londýně.
Dále nás vedl on. Šli jsme celkem daleko, až k nákupnímu centru, kde nás chlapec poprosil o to, abychom mu zakoupily toaletní papír. Dal nám však pouhých deset korun a tak si musel vystačit s papírovými kapesníčky.
Naším dalším místem v putování se stalo hlavní vlakové nádraží. Chlapec , ani jeho malá sestřička neuměli číst, proto jsme spoj do Kingfieldu museli vyhledat sami.
Jeli jsme asi patnáct minut vlakem. Mezi tím šel chlapec s holčičkou údajně na záchod, ale už se nevrátili. Jediné , co po nich zbylo byly klíče na sedadle. Rozhodli jsme se je dětem vrátit, ale nevěděli jsme kde je hledat.
Náš pisatel deníku si vzpomněl, že jakousi adresu říkal chlapec strážníkovi. Byla to French street 48. Vydali jsme se tedy tam.
Chlapce jsme na adrese našli a on nám řekl celý svůj příběh.
Úkol jsme splnili a tak jsme se mohli vydat zpět do klubovny.
Po cestě nám Červ-Adamec Vietnamec zpíval jeho nový vietnamský hit /landač/. Když zrovna nezpíval, tak pištěl červím hláskem na Ludvu, ať ho neruší, že si chce užívat šalinu. Někdo si cestu užíval, někdo seděl radši na balení papírových kapesníčků, kdyby byly v sedadlech náhodou zapíchané injekční stříkačky, ať mu jedna neskončí v pozadí.
Po mnoha patáliích jsme všichni bez úhony dorazili do klubovny , kde si každý podle svého gusta odpočíval a čekal na skvělou hrachovou polévku.
Další hru si pro nás připravil Miky. Byla to úplně prostá hra. Miky nám řekl jeden takový příběh o klukovi se psem jménem Brin-právě to jméno jsme měli zjistit. Jeho jméno jsme se mohli dozvědět jednoduše. Ve vedlejším pokoji nás čekali čtyři roveři Tesák, Teo, Pepa a Císko. Nejprve jsme si na papír napsali jejich jména v pořadí od nejmladšího po nejstarší. Jakmile jsme byli hotovi, Miky nás vypustil za rovery. Každý opakoval pořád dokola jedno zkomolené slovo. My si všechny slova zapsali a pokusili se vyluštit, jak se tedy ten pes jmenuje. Náš druhý úkol byl skoro stejný, až na to, že jsme měli zjistit na co psa chlapec lákal.
Po zjištění obou informací nám Miky příběh dopověděl. Dozvěděli jsme se tedy zase trochu víc o tom jak vznikl oddíl. Chvíli všem trvalo, než nám došlo, že oddíl má dneska narozeniny. Reakce většiny byla asi taková: „A jó vlastně!“
Když už to došlo i těm nejpomalejším, zavřeli nás roveři do pokoje kde pobývaly holky a my čekali co se bude dít dál.
Netrvalo to dlouho a mohli jsme vstoupit.
Nečekala nás žádná velká hostina, ale víčko od ešusu se sedmnácti svíčkami položené na hrnci. Jakmile jsme se zklidnili, nastalo odpočítávání: „10! 9! 8! 7! 6! 5! 4! 3! 2! 1! 0!“…a hromadně jsme sfoukli svíčky!
V hrnci nás čekal „lahodný dort“…Hrachovka od večeře+Kaše od oběda! Někteří blázni si naivně mysleli, že je to jen ta hrachovka…
Nakonec jsme si přece jen pochutnali na čokoládě Merci a černo rybízovém džusu. To co jsme však dali do pusy, jsme nemohli držet. Museli jsme se vzájemně krmit.
A po oslavě hurá na kutě!

Ráno jsme vstávali okolo osmé hodiny a čekala nás rozcvička pod Tesákovým vedením.
Neminula nás samozřejmě ani vydatná snídaně.
Jelikož jsme udělali v zapůjčené klubovně celkem nepořádek, museli jsme před odchodem úklid. V celé klubovně byly koberce proto jsme začali s vysáváním. Moc dlouho jsme však vysávat nemohli. Z vysavače se začalo podivně kouřit a začal smrdět. Za chvíli už jen hrčel. Nakonec už ani nehrčel… Úklid se nám tedy celkem prodloužil, protože zametání koberců je docela obtížné.
Sotva jsme uklidili, mohli jsme se vydat Červovou milovanou šalinou na hlavní vlakové nádraží. Měli jsme ještě trošku času a tak jsme nakoupili bagety a mohli jsme vyrazit vlakem směr Tišnov.
V Tišnově jsme na družinu dostali dvě flašky. (0,5l a 2l) Byly to takové naše lodě. Měli jsme jim dát jméno nějaké ryby a lihovkou to na flašky napsat. Například liščí loď se jmenovala Ouklejka pruhovaná.
Vlak už byl připraven k odjezdu , takže jsme se rychle navalili do vlaku směr Doubravník.
V Doubravníku nás čekal oběd a na řadu přišly i naše loďky.
Šlo o to, že jsme měli přeplavit lodě na duhou stranu a to tak, že jsme si je navzájem házeli. Flašky nám však nesměli spadnout. Pokud přece jenom ano, museli jsme se vrátit na start, nebo na nejbližší metu. Bylo celkem šest kol a nakonec je všechny družiny odehráli.
Do příjezdu vlaku nám zbývalo ještě spousty času, zhodnotili jsme si tedy ještě výpravu a vymysleli její název.
Po cestě Císko nalepil políčka do Jumanji a odhlasoval se název výpravy.
V Novém Městě už jsme měli definitivní rozchod domů. To znamená, že tímto naše výprava do velkoměsta končí…

Po usazení v klubovně jsme zahájili podání rukou. Po zahájení si Teo od nás vybral přihlášky na tábor a registrační listy. Když jsme odevzdali tyto cenné papíry, přečetl nám Císko další příběh ze skautských příběhů o panu Čepičkovi a panu Plajnerovi. V příběhu se jednalo o hádce a domluvě mezi Čepičkou a Plajnerem. Čepička si myslel, že skauti nic za 2. světové války pro naši vlast nic neudělali. Ale Plajner byl jiného názoru a pravdivého a tak mu pan premiér vrazil dvě facky. Plajner mu vrátil jenom jednu a my jsme se bavili o tom, jestli bychom ji vrazili také. Většina nás byla pro vrácení. Dále se z příběhu řešily zákony. Dále jsme hlasovali o názvu výpravy na Rabuňku. A opšt byl komunitní kruh, co se nám na výpravě líbilo a nelíbilo. Potom jsme ukončili, protože byla schůzka s rodiči.

• Fogarti - způsob jednání


• Hanibal Lecter (Mlčení jehňátek) - Když ho vidíte, vypadá jako neviňátko. Když promluví, je jasné, že je to prudkej intelektuál. Obraťte se však k němu zády a máte kartáček na krku.


• Hanibal Lecter - sice není žádný kanibal, ale způsob vyjadřování je přesný. Mluví klidně, rozvážně, promyšleně. Pomalé klidné pohyby. Velmi chytrý.


• Mark (Krok za krokem) - jedná dost a s nadhledem nad věcí, málo kdy se pro něco nadchne


• Jako ten kluk z Šestého smyslu - stejně tragický :-)


• Doktor z hor - nic ho nevyvede z klidu, na většinu věcí má jasnej názor a neviděl jsem, že by něco pořádně nepromyslel než by to udělal. Často čte noviny a tak se chce stát doktorem ne?

• Helena Růžičková ze Slunce seno - nikoliv vzhledem, ale rázností :-)


• Johanka z Arku


• Anna Urbanová (Vlak dětství a naděje) - ženská, co si umí zjednat respekt a co se řídí heslem: "Na tragickej život já jsem pes!"


• Rubi (Návrat do Cold Mountain)


• Trautmberk - vyřídilku má jak blázen a nechtěl bych si s ní dát páku ani za nic. Všechny má tak trochu pod palcem a dokáže dobře organizovat cokoliv.


• Anna Lucia (Lost)

• Tom Cruise ve Rainmanovi - asi stejně vysoký jako Cruise, podle mne si jsou celkem hodně podobný, ale vlastně nevím v čem ne.


• Steve (Baverlly Hills 90210) - frajer, machýrek, ale dobrák


• Kocour (Červený trpaslík)


• Igor Hnízdo (Obecná škola) - Ženám imponuje a mladší kluky dokáže zaujmout a stát se jejich vzorem.

• Bart Simpson - rád si dělá srandu z čehokoliv a je to grázlík. Nebo spíš grázl. A ještě jedno mají společné, nemusí svou ségru.


• Fry (Futurama) - tak trošku flákač, rád u TV a PC na druhou stranu přátelský, veselý i vzhled je podobný, ale jedna nepodobnost, Pepíno je dost inteligentní.


• Rampa (Kačer Donald)

• hrabě Teleke z Tölöke (Tajemný hrad v Karpatech) - zaryty milovník klasiky, ale Beethowena moc nemusí. "Konec konců napsal jen jednu operu!"


• Mirek Dušín :-)


• Hook - ale jen vzhledově


• Michael (Lost) - nikdy udělá věci, které nemyslí zle, ale naštve nebo zraní spoustu lidí kolem


• Boris Slamák

• Marion Cobretti (Kobra) - týpek co se s věcmi moc nemaže a docela ho vytáčí, když je někdo moc důležitej. Kdyby měl bouchačku, tak vystřílí všechny šmejdy a ani nemrkne.


• Náčelník (Přelet nad kukaččím hnízdem) - celý film mlčí, všichni si myslí, že je němý. Až ke konci filmu, když mu dá Mc´Murphy žvýkačku, řekne jenom "dík." Pak zase mlčí. A jedinému se mu podaří zvednout ten "zatraceně těžkej krám" v koupelně, prohodit ho oknem a utéci z ústavu.


• hl. postava seriálu Rooswelt - nejenom, že má stejné uši, ale také stejný pohled. Na pohled vypadá dost drsně, ale...


• The Rock - s ničím se neštve a nenávidí trávu. Taky je stejně nabušenej, no prostě skála.


• Kevin Costner v Osobním strážci

• Consigliori Tom Hagen (Kmotr) - jeho práce není příliš vidět, ale je na něj spolehnutí, že udělá o co je žádán. A hlavně je jeho práce pro středisko hodně důležitá.


• Kutil Tim - s nářadím to zatraceně umí, jen není tak užvaněnej jako Tim.

• Geronimo - napůl indián věrný svému lidu, napůl rebel vzpírající se školním povinnostem. Nikdy se nevzdává (nebo o tom nevím). Má cit pro povinnost a nenechá kámoše ve štychu, ani v rezervaci.


• Listey (Červený trpaslík) - je občas stejný prase


• faun Tumnus (Letopisy Narnie) - oba mají ten svůj svetr co nejde sundat a navíc je to pro Mikyho srdcová záležitost.


• William Wallace (Statečné srdce) - bojovník ve všech směrech, citlivka, ale v dobrém smyslu.


• Blonďák z Vikingů, co zabil velkýho týpka potom, co mu velkej týpek rozbil tři štíty.


• Mistr Yoda (Star Wars) - Malý vzrůstem, ale duchem jeden z největších lidí, co znám. Taky je vzorem pro spoustu padawanů.

• Indiana Jones - podobný úsměv


• Indiana Jones - oba měli nudný zaměstnání oproti jejich povaze, akční učitel = akční prodavač :-) Stejně bláznivý nápady, místo biče a klobouku má kolo a neopren. Sklerouš jak blázen a pustí se do čehokoliv, jen když je to zajímavé. Je spontální.


• Tristan (Tristan a Isolda) - kdyby žil ve středověku, byl by Tristan. Věrný, zapálený, energický, ale...rozpolcený.


• Kříženec Achilea z Tróji a Froda Pytlíka.


• Michael Scofield (Prison Break) - Když si něco vezme do hlavy, přestane to být nemožné - jako třeba útěk z federální věznice. Přátelství je pro něj hodnotou číslo jedna.

• Selma (Tanec v temnotách) - pro ty na kom ji záleží dokáže přinést i velké oběti.


• Tereza (Ulice) - je skoro vždycky optimistická, na okolí působí mile a vesele, je přátelská, v nouzi dokáže povzbudit i poradit. Má nadhled nad věcí.


• Angelika - nevím proč, pocit.


• Leela (Futurma) - je vtělením kapitánky. Je statečná, obětavá, všechno bere odpovědně, ale má dvě oči :-)


• Ribana

• John Lock (Lost) - je prostě ztělesněním českého Johna Locka


• Don Vito Corleone nebo Hombre


• Hombre, protože Hombre

• Mawerick - zkrátka Mev mu sedí. Dobrý hlášky, bojovný duch, dobrá nálada a umí zvládnut kličky k dosažení cíle.


• Kaiser ze Slunce seno erotika


• Mariňák


• Reiben (Zachraňte vojína Ryana) - v akci je makáč, ale těch keců kolem - hrůza


• Sucre (Prison break) - na venek nadrsněnej a předvádí se, ale v jádru romantik. Za to mě asi zabije :-)


• Mawerick, protože Mawerick.

• Honza Horák


• Matin Maxa - stejně nabušenej i vzhledově podobný.


• XXX - sice není takový husťák, ale je mu trochu podobnej


• hlavní postava z filmu Kurýr - na první pohled si drží odstup, ale v jádru je docela citlivý


• Jean Cloude Van-Damme - je pro mě představitel akčních chvílí ať s oddílem nebo co já vím kde. Pořádnej klikař a zhybař, což se na nich projevilo stejně :-) Oba jezdí v autě jak v F1.

• Téo z kouzelné školky - protože to psali v Baterce


• Vasilij Zajcev (Nepřítel před branami) - zapálí se pro věc a jde do ní po hlavně. Osobnost, bez které by byl podle mne skaut v NmnM jako bitva u Stalingradu, i když nevím za jakou stranu.


• Anonymní postava, která má záchvaty vzteku, občas se neumí omlouvat, ale na druhou stranu umí být dost milá a přátelská.


• Derek (Kult hákového kříže) - vzhled, drsnost a myšlení.


• Plukovník z Hartovy války


• Manson

• Mitsuko (Battle royal) - sice nevraždí, ale napadl mě


• Sawyer (Lost) - a vážně

• paní Kolombová - neznám ji

• Briget Jonesová (Deník Briget Jonesové) - neví si rady kam směřovat svůj život

• včelka Mája - udělá pro ostatní maximum, milá, veselá, přátelská, viditelná v okolí


• Elizabeth (Piráti z Karibiku) - nejen proto, že si jí přeje podobat (myslím). Akční holka co si ale zachová ženský půvab. Nebojí se použít i ne úplně čisté prostředky k dosažení cíle. Na první pohled zaujme.


• Mystique (X-men) - umí měnit svoji podobu a tvář jak se jí to zrovna hodí. Ale je to nejschopnější Magnetova pomocnice.


• Sophia (Šifra mistra Leonarda)


• Fiona (Shrek) - když se naštve, tak je zlá :-)


• Beruška (Ferda mravenec) - hlavně vlasy, akorát jiná barva.


• Pretty Women (po dohodě s Císim) - holka z "ulice", kterou vysvobodil "krásný" princ :-). Až na to povolání mi přijde, že mají stejnou vyřídilku a obě se podle mě stejně dlouho vyvalujou ve vaně.


• Gedžitka (Rychlá rota) - zastánkyně všeho dobrého a vždycky dostane každého z průšvihu. Je dobrou společnicí.

• Bilbo Pytlík (Hobit) - V mládí byl takovej trouba a trochu kotva, ale čím více nabírá na zkušenostech, tím větší a váženější osobnost střediska z něj roste.

• Marcelus Vallas (Pulp Fiction) - Boss a hláškař.

Pátek 17:05 všichni se pomalu (a to vážně pomalu nikdo nespěchal) scházejí u K3. Dorazila jsem tam mezi prvníma a čekala než ostatní dorazí…, a sláva už někoho vidím známá partička na dohled vidím Pepína, Lakyho a Aničku jak blbnou před plusem se svýma super novýma děstkýma kartáčkama na zuby. A už přicházejí i další, někteří dřív a někteří později, a protože některým to trvalo opravdu dlouho, tak se auto č.1 pod vedením pana Marka rozhodlo že už pojedou směrem k Jimramovským Pavlovicím. Postupně i přes drobné zádrhely (např. přejetí odbočky) jsme se všichni dostali na to správné místo, a to k Ádovi na chatu.
Všichni jsme se „zabydleli“ a Zdeny nám začal vysvětlovat pár novinek z nemocničního sálu…Zároveň se nám dostal do ruky tlakoměr a stetoskop a Zdeny nám vysvětlil jak je máme používat, jako to byla celkem sranda :) Potom nám Piškot oznámil co nám všechno koupili byli to různý lana, sedáky, karabiny, nějakej super těžkej drát > kterej byl na lanovku aj.…to všechno byli samozřejmě jen mocinky důležité věci ;)
Pak nám Laky (jakož to správný killer) pravidla kartáčkový války. Měli jsme si každej vymyslet jedno čtyřciferný číslo např. 1111 a napsat ho na dva papírky, ale to číslo nesměl nikdo kromě tebe vědět. Vysvětlování pokračovalo, „Vylosuješ si dvě čísla to první co si vylosuješ bude osoba kterou máš zabít a to druhé bude tvoje náhradní čísílko pro případ kdyby si měl zabít sám se. To číslo který máš zabít najdeš na ruce ostatních a podle toho poznáš kdo je tvá oběť. Svou oběť zabiješ tak, že k ní přistoupíš a podřízneš ji kartáčkem pokud ho zabiješ a on předtím neřekne tvé jméno tak si ho zabil a dostáváš od něj číslo, které měl zabít on pokud však řekne tvé jméno tak se nic nestalo a ty ho můžeš zabít až za hodinu…“.Podle vysvětlování tahle hra je fakt dost těžká, ale opak je pravdou ale ktomu až později.
Dále následovala Čitky a Anni „hra“. Každej jsme dostal obálku a na tu jsme si měli napsat své ctěné jméno. Cílem bylo aby každý napsal o každém na papírek jakou v něm vidí osobu( Filmovou, Seriálovou, Literární hvězdu nebo Nějakou významnou osobnost ) a připsat k tomu proč jste k němu vybrali zrovna tuto osobu. Lehce se to řekne, ale těžko se to dělá, takhle lehká věc se pro nás stala pěkně složitou.Všichni jsme seděli a přemýšleli, a přemýšleli, nakonec byla celkem makačka vymyslet alespoň tři osoby…
Potom začala chvíle na kterou sem byla zvědavá asi nejvíc, příprava na dabing různých filmů.
Udělali jsme si tři skupiny > oddíl, berušky a zbytek. V těchto skupinách jsme se měli domluvit na film do kterého se pustíme. Každej jsme si vybrali něco a pak jsme to asi 1000x měnili nebo jsme se nemohli rozhodnou, ale tutovka byla že se u toho všichni nasmáli, toto trvalo celkem dlouho, ani nevím jak e to možný ale už byla venku celkem velká tma...
A tak jsme si chtěli pustit nějaký filmy, ale zjistili jsme že po tom dabingu nějak nejdou repráky…takže se nad tím chvilku..(trochu delší) dumalo ale pak se to vzdalo a začali jsme si povídat různý historky..a čas letěl a letěla už byl čas jít spinkat, tak jsme se připravili a za chvilku jsme spinkali.

Je ráno všichni se velice pomalu probouzíme a už na nás skoro čeká snídaně jen ji připravit …Snídaně se připravila a my jsme šli baštit Sníst jídlo byla pro nás úplná hračka nic těžního takže jsme to měli fakt dost rychle za sebou. Po snídani jsme se pokoušeli vlastníma ruka postavit lanovku...celou dobu nám tak dělali společnost pěkně čistý a voňavoučký a taky malilinkatý krávy..:) jako celkem sranda..ale nejde a nejde to po asi 1000 marných pokusech se ji pokusit postavit jsme to vzdaly a šli jsme na oběd. Vevnitř už na nás čekal Zdeny a pod naším marným dojmem, že už je oběd hotový, nás rozdělil do dvou týmu a ty měli uvařit oběd té druh skupině…V kuchyni to vařilo bublalo a pěkně vonělo..ale dá se říct že nikdo z nás nevěděl jak ten oběd vlastně dopadne, protože skoro všichni (nebo my aspoň určitě) jen vzpomínali co tam přijde. Ale všechno nakonec dopadlo dobře a tak jme se obě skupiny dočkali jídla. Jedna skupina měla na oběd pórkovou polívku se sýrovo- špenátovou omáčkou s masem a ta druhá měla polívku nějakou s vajíčkem (myslím) a špenátovo-sýrovou omáčku s masem. Všichni jsme se nadlábli úplně moc a tak jsme po obědě museli chvilku čekat než si naše bříška odpočinou. Po odpočinku našich bříšek jsme šli vyzkoušet lanovku, kterou nakonec udělali pomocí auta a byla hotová za 10min :).Lanovka byla super (teda podle názorů ostatních) a všichni si ji moc užila…např. když viděli Tea jak letěl pěkně vzduchem aj. Všichni jsme se nabažili lanovky a šli jsme zpátky. Tam už čekala Čitka s její hrou, která se tentokrát konala venku, měli jsme projít baráčkem…Zde jsme měli za úkol třeba chytnout psa do lasa, nebo přenést zraněnýho a nebo poskládat puzzle beze slov. Nakonec vyhrál tým Máčky ale bylo to jen o kousíček...a důvod? No Čitka ,protože už bylo protože už bylo pozdě zrušila hry a zručnost , který nám šli.:(..:D
No a teď už následovalo dokončení našich dabingových scén. Bylo to pěkně zdlouhavý ale zábavný, jako když holky udělali asi 50 verzí Pirátů… během přípravy jsme dělali bramboráky..(který jsme dělali taky jenom odhadem, co si kdo pamatuje..:) )
Všichni postupně dokončili články a začali jsme chystat dlouho připravovaný večer…Pár příprav a šlo se na věc…První šly Aňa s Čitou, které dabovali na živo Piráty z Karibiku, potom byl Pepíno (nebo spíš berušky, ale z nich tam zbyl jen on) s Nesvadbovými po nich se chvilku snažil George s Piškotem o Gladiátora a nakonec byli oddíláci s Pulp Fiction. Všechny scény a dabingy byla fakt super a všem se fakt moc povedli.
Ale už byla venku tma a ven by se nikomu nechtělo, a protože jsme měli vytažení plátno aj. a spát se nám ještě taky nechtělo tak jsme se začali dívat na Prison Break z původní 1 dílu z toho bylo nakonec 5 dílů, který končili ve tři ráno..ale to už jsme šli potom vážně všichni spát…

A protože jsme šli spát až trochu dýl tak se vstáváním opět nikdo nespěchal…Ale nakonec se nám podařilo vstát a to už na nás čekala snídaně, ale před snídaní jsme si poklidili, abychom se tam mohli vůbec pohnou, pak jsme teda šli snídat. U snídaně se rozebíral zase dost věcí a až se domluvilo, dojedlo a dopilo vrhli jsme se na úklid a na sundání lanovky,obojí nebila jen tak sranda, a nejhorší byla asi ta obrovitánská hora nádobí která ležela v kuchyni, ale i tohle se zvládlo a tak se mohlo odjed spokojeně domů ……..

Abychom mohli docílit věčného míru mezi všemi lidmi, musíme se nejdříve naučit lidi poznávat. Znát jejich zvyky, vrtochy a touhy. Vědět komu nebo v co kdo věří a proč jsou lidé schopni konat i zlé skutky. Začneme rovnou tam, kde je lidí nejvíce - v Indii, jedné z nejlidnatějších zemí světa.
Každá družina má za úkol si na zimní tábor nastudovat jeden příběh týkající se Indie. Příběh může být buďto skutečný (něco z historie Indie, něco o kolonizátorech a zámořských plavbách do Indie, něco ze současnosti atd.) nebo mytologický (hynduistická a budhystická mytologie je poměrně bohatá na zajímavé příběhy). Neměl by to být příběh smyšlený nebo, který znáte z nějakého románu, či filmu.
Každá družina si tento příběh nachystá jako divadlo, aby ho mohla předat zbytku oddílu. Nebude to však tak jednoduché. Divadlo bude mít určité podmínky:

1. Divadlo musí mít alespoň jednu malovanou kulisu.


2. Na konci bude veršovaný závěr.


3. Vyberete si jednu postavu, která ve vašem příběhu figuruje a nahradíte ve svém divadle její jméno jménem někoho z pracovního kruhu. Měl by to být někdo, kdo se svými vlastnostmi postavě podobá. Po skončení divadla pak, řeknete, kdo byla původní postava a jaké vlastnosti má podle vás s roverem podobné.


4. Každý herec nebo herečka bude mít svůj kostým.


5. V divadle se vyskytnou tato slova: špek, zuby, komín, papoušek, klobouk, oheň, krasavec, třináct, krystal, podrážka. Mohou zde být řečeny nebo zde mohou být jako kulisy, či převleky.


6. Družina bude mít původní příběh nějakou písemnou formou s sebou (knížku, stáhnutý z internetu a vytisknutý…), abychom si ho mohli případně i přečíst.

Na samotném zimním táboře nebudete mít na přípravu moc času, takže se tomu věnujte už před ním.

Hned na úvod vás tímto zveme na Skotský ples, kde budou Berušky prezentovat své monumentální divadlo (na Skotský ples, jakožto největší kulturní akci v dějinách střediska, stejně všichni jistě přijdete, takže tohle je jen další důvod, proč nesedět doma...).
Nebude to žádná ubohá scénka, ale opravdová divadelní hra, kterou je ale potřeba pořádně nacvičit.
Na začátku jsme si v klubovně přečetli 2 skotské pohádky, ale neprozradím vám, jaké. Potom jsme se rozdělili na týmy, které budou hrát kterou pohádku, ale neprozradím vám jak. Následovalo rozdělení rolí, ale neprozradím vám, kdo koho hraje. Taky jsme museli vyrobit kulisy a rekvizity, aby bylo herecké umění světlušek ještě podpořeno úchvatnou výpravou. Nacvičovat divadlo je těžké, zvlášť když vám některé herečky ještě šišlají, protože ještě nemají všechny zuby. Nicméně snaha byla od holek veliká a nadšení, které projevovaly, nás povzbudilo. Takže jsme zkoušeli a zkoušeli, ale neprozradím vám co a které scény, aby to bylo překvapení. Tento hodnotný článek má jistě velký smysl a doufám, že si z něj odnesete hodně informací a Beruščím divadle.

Kolem čtvrté hodiny se v klubovně na Malé ulici 194 pomalu sházeli členi družiny Rysů, aby se zde mohli zúčastnit další družinovky. Jakmile jsme byli všichni až na Luku Brasiho, který byl nemocný, zahájili jsme družinovku pokřikem. Po zazpívání Rysího pokřiku následovala hra s názvem Demonstrace, s cílem rouzproudit Rysátkám trošku krev. Rozdělili jsme se tedy do dvou teamů, první team byl policajti, druhý team byl demonstranti. Úkolem policajtů bylo oddělit od sebe pevně se držící demonstranty, jenže to nebylo tak jednoduché, měli na to jen 1 minutu a půl, když to do té doby nezvládli, demonstranti vyhráli. A tak z toho vznikla docela dobrá bojovka, za 90 sekund se role vyměnili a bitva pokračovala. V obou případech však vyhráli demonstranti (mělo by se přibrat více strážců zákona). Jakmile byli všichni špinaví a podlaha byla perfektně čistá, začala Orlojova hra. Rysi se ocitli v době Druhé světové války a to konkrétně ve vězení, odkud se snažili uprchnout, jenže se jim to nedařilo. K jejich štěstí tam však přišel muž, který si řikal anglický agent a chtěl nás vysvobodit. Šli jsme tedy s ním urputnou trasu přes německé jednotky, cestou jsme bojovali o holý život. Nakonec jsme ale štastně vyvázli, jenže byl tu problém. Anglický agent se najdenou otočil a řikal, že odtud se nikdy nedostaneme, poněvadž to byla past a on že není anglický agent, ale německý voják. Začala tedy bitva v šátkovce, naším úkolem bylo co nejrychleji zneškodnit vojáka, naštěstí se to Goofymu podařilo a tak naše družina štastně vyvázla z tohoto nebezpečí. Po Orlojovo hře následovala hlavní činnost naší družinovky, která měla dva body: První bod byl zdravověda v podání Orloje, tedy konkrétněji jsme se učili obvazovat ruku pomocí trojcípého šátku a opakovali úkol z bodování - co dělat, když najdeme někoho v lese. Trojcípí šátek jsme zvládli s Teovou pomocí perfektně(zapomněl jsme dodat, že tuto družinovku nám kontroloval Teo), druhý úkol byl o něco težší, avšak povedlo se nám ho zvládnout také. Když zdravověda byla procvičená, následoval druhý bod hlavní činnosti, a to divadlo na zimním táboře. Přečetli jsme si instrukce co máme dělat a zjistili jsme, že to nebude zas tak jednoduché. Jediné co jsme mohli udělat bylo, že jsme si řekli, aby každý na příští družinovku donesl dva příběhy z Indie, kde se mělo divadlo odehrávat. Po divadle následoval krátký testík na procvičení ČR, a jelikož to všichni zvládli více než výborně, dlouho jsme se tím nezdržovali a vrhli jsme se na procvičování uzlů. Stopli jsme tedy čas a už se vázali všechny základní uzly co máme. Zde to již nebylo tak bezproblémové, ale také se nám to podařilo. V této části družinovky už nás opustil Teo (možná už se na to nemohl dívat:)), ale nedalo se nic dělat, náš program pokračoval. Nyní byla na řadě legendová hra s cílem konečně zabít temného Lorda z Angmaru, to se nám nakonec také podařilo, ale od začátku. Temný lord byl černokněžník, nedalo se ho tedy zabít jen tak, museli jsme získat zbraň. Proto jsme obíhali všechny možné postavy, až nakonec čaroděj nám řekl, že se máme dotavit do velké klubovny, kde na nás již čekal muž, který o té zbrani něco věděl. Pověděl nám, že se nachází ve sklepě a že máme co nejrychleji zneškodnit lorda, nejdříve jsme ho však měli vyslechnout. Došli jsme tedy na zahradu se zbraní v ruce, Lord z Angmaru měl poslední řečí před smrtí. Mluvil tak dlouho, až Goofymu došla trpělivost, vzal tu zbraň a Lorda zabil. Jelikož zde hra ončila, vydali jsme se do klubovny, abychom to zrekapituvali a zakreslili získaná políčka do mapy. Jamile to bylo hotovo, už nás čekal jen úklid celé klubovny, poněvadž bláto na zahradě se nevysvětlitelným způsobem ocitlo v klubovně. A tak se vytíralo, zametalo a nosilo dřevo, naštěstí nám to netrvalo tak dlouho, proto jsme mohli družinovku za nedlouho pokřikem ukončit a rozejít se do svých domovů.

Náš oddíl se sešel krátce po druhé hodině, aby prožil další dobrodružství ze světa Jumanji. Tentokrát nám pisatel deníku oznámil, že neudělal zkoušky na Oxford, kde se chtěl stát později misionářem, aby mu bylo umožněno poznat cizí země. Jelikož se mu ale nedařilo, misionářem nebude. Poslední šance na poznání cizích zemí byla kariéra vojáka. Tam byly zkoušky o něco lehčí, a tak náš hrdina neváhal a šel zkoušky splnit. Naším úkolem bylo zkoušky plnit s ním.

Když byl deník dočtený, vydali jsme se k viaduktu, kde nás čekal úvod a také první úkol. Jakmile jsme se tam sešli, rozdal nejprve pracovní kruh každému jeden šátek, na kterém bylo naspané jeho jméno. Po označení všech členů oddílu, začal Tesák vysvětlovat prví úkol. Teda vysvětlovat zrovna ne, poněvadž nám řekl jen dvě věci. První věc byla, že za deset minut nám dá úkol, druhá věc, že těch deset minut byla doba na promyšlení taktiky. Všichni jsme teda vymýšleli, z hlavy se nám kouřilo a najednou se Jeleni rozběhli a směrem k Mercedesce začali stavět štafetu. Lišky následovaly jejich příkladu a Veverky hned za nimi. Jenom Rysi stáli s nechápavými výrazy a divili se, proč to všichni dělají. Jelikož nám to přišlo dost nelogické, nenásledovali jsme příkladu ostatních a čekali všichni u Tesáka, až nám zadá úkol. A to Tesák také udělal. Řekl nám, že musíme doručit k Mercedesce zprávu, družinovou vlajku a pět různých listů. Vrhli jsme se tedy na to. Tady se ukázalo, jak ostatní družiny to oproti nám takticky zvládli. Běžely po štafetě a tak zanedlouho měly před námi značný náskok, avšak víte jak se říká: "Co není v hlavě, je v nohách." Nasadili jsme tedy turbo pohon, cestou sbírali lístky a věřte nebo ne, nakonec jsme tam doběhli jako první, tedy přesněji, stejně s Liškami. Spokojení, ale velmi unavení jsme s obavami očekávali další úkol, jestli to nebude další pořádná běhačka.

Naštěstí ne, kapitán Teo nám dal za úkol vyčistit kraj od nebezpečných látek. Vrhli jsme se tedy do lesa, kde byly rozházené hadrakoule. A jelikož bylo úkolem donést jich co možná nejvíce, snažili jsme se jich polapit a najít co nejvíc. Nakonec byl výsledek docela srandovní, tři družiny měly stejně nebezpečného materiálu, čtvrtá jen o trošku méně. Když bylo naše velitelstvo (PK) spokojeno, vydali jsme se dál, až ke koupališti.

Zde nás čekal další úkol, tedy konkrétněji za nedlouho, poněvadž Tesák nám řekl, že po cestě nám zadá úkol a my ho měli co nejrychleji splnit. Všichni tedy zbystřili a šlo se pomalu dál. Najednou se zastavilo v lese. Měli jsme si vytáhnout papír a tužku a narýsovat si čtvercové pole 3x3. A co byl úkol? Vyznačit v něm co možná nejvíce čtverců. Každý si nějak tipl nebo si to spočítal a výsledek řekl Tesákovi. Za necelé tři minuty nám Tesák řekl i výsledky. Ty byly jednoduché, poněvadž nikdo to neměl správně.

Po tomto neúspěšném úkolu jsme ale šli na další stanoviště. Tentokrát byl úkol poněkud složitější, museli jsme z lan postavit lávku přes potok. Sehnali jsme si tedy pevný klacík, přivázali na něj lano a náš vrchní házeč - Budu se pokoušel hodit klacek s lanem tak, aby se zasekl pevně mezi větve. To se mu také nakonec podařilo, uvázali jsme tedy první část lávky. Jakmile bylo první lano jaksepatří vypnuté, začal stavba zábradlí. Opět jsme si nalezli klacek a na něj připevnili lano. Budu opět prokázal své umění a trefil se skoro na třetí pokus. Když se klacek pěvně zaklínil mezi větve, bylo vyhráno. Teď už jen stačilo zábradlí uvázat kolem stromu a mohlo se jít. Lávka byla naštěstí pevná, a tak všichni Rysi šťastně přešli. Po sbalení lan jsme se šli podívat, jak si vedou i ostatní družiny. Zjistili jsme, že Veverky jsou už skoro taky všechny na druhém břehu potoka, lišky na tom byly taky celkem dobře a Jeleni stejně jako Lišky. Za nedlouho však Teo stopnul čas a tak jsme to stihli jen my a Veverky. To už ale následoval další úkol.

Nyní byl zase běhací a to v podání Císka. Chvilku jsme šli až jsme stanuli před poměrně prudkým kopcem. Tam Císy začal vysvětlovat. Měli jsme za úkol přenést a posbírat všech svých pět P. Avšak podmínkou bylo nosit je po jednom a každé na jiné stanoviště. A tak jsme s velikým úsilím vynesli všech pět P postupně až na kopec, avšak ještě nebyl ani zdaleka konec. Nyní přišla chvíle, kdy jsme si naopak museli všech pět P zase posbírat a donést za Plukovníkem Pavlou. U ní jsme ještě museli nakreslit do deníku znak oddílu a jakmile se nám to podařilo, tento úkol byl splněn.

Za chvíli dorazil zbytek oddílu a tak jsme se mohli vydat dál. Nyní nás čekal trénink střelby. Vybrali jsme prvního člena, který šel střílet, jestliže trefil, střílel dál, jestliže ne, vypadával. Výsledky se nakonec počítaly podle počtu členů, kteří zůstali nevypadnutí. Nakonec tuto hru s náskokem vyhrály Veverky, poněvadž Míša se trefila asi 4x. Spokojení po skvělém zážitku naše cesta pokračovala.

Čekal už nás jen poslední úkol - umět se plížit. Každý si tedy vzal jednu hadrošku a šel se schovat do lesa. Úkolem bylo dostat se nepozorován k Jelení skalce, avšak když vás trefili hadrakoulí, vypadávali jste. Vznikla z toho skvlé plížící hra s napínavý koncem, kdy již všichni byli na Jelení skalce a hra již dávno skončilo, avšak Budu se ne a ne objevit. Když už nepřicházel dlouho, řekly se výsledky hry a pomalu se šlo domů. Naštěstí se k nám Budu připojil a mohli jsme tedy spokojeně dojít až do klubovny. V klubovně nás už jen čekalo přilepení políčka, to jsme bez problémů zvládli, a tak jsme se mohli vydat velmi spokojení, ale také velmi unavení ke svým domovům…

Po čtrnácti dnech v posteli s chřipkou jsem v neděli konečně byl docela v pohodě a mohl jít na akci Kováři a rytíři. Mamka se snažila. Řízky smažila už před jedenáctou, abych se mohl rychle a dobře najíst . Nacpal jsem si břicho bramborovým salátem a řízkem přes celý talíř a vyrazil.
V klubovně se nás sešel skoro celý oddíl. Teo nám řekl základní informace o zimním táboře, rozdal nám oznamy, abychom věděli, co všechno máme s sebou mít a zajistit všechno potřebné.
Miky nám přečetl kriminální příběh , u kterého jsme měli zjistit vraha, domyslet konec.
Pak už nás čekala zdlouhavá a náročná práce na našich mečích. Myslím, že se nám docela dařilo, až ….až na Jeleny :)). Červ a Lanista si pracně vyrobili meče a chytráci je postavili ke kamnům a měkká část meče se jim celá teplem roztavila, tak museli čepel dělat znovu. Ale to se stane, nováčci neměli tušení, co to teplo dokáže.
Nakonec jsme uklízeli klubovnu. Když bylo vše hotovo, nastal čas burzy. Rozdal se kalendář, budík, kožený turbánek... a protože už padla tma a bylo dost pozdě, šli jsme domů. Samozřejmě, že jsme nevydrželi a hned před klubovnou jsme meče vyzkoušeli.

Klíč od klubovny už čekal v Bářiným batohu a tak jsme otevřely.
Hned po právních krocích jsme si připomněly vzpomínky na kováře a rytíře. Veselé historky o zchozené popelnici, o Báře na splašené židli atd. nás obohatily spolu se záchvatem smíchu na dlouhou dobu.
Naše hlasivky nezapomněly ani na náš pokřik.
Dále se strhla bitva o to, kdo zatopí. Nakonec zatopila Danča a Janča její práci v průběhu družinovky převzala. Polínka už se těšila, jak se zahřejou. No a aby taky ne! Taková tuhá zima! :-)
Na družinovce se též našlo místo pro organizaci.
Hlavní náplň družinovky byla příprava na scénku, kterou můžete shlédnout již na zimním táboře. Scénku nechám v utajení. Je to přecepřekvápko!
Po únavném přemýšlením nastala chvilka pauzy.
I tento měsíc bodování obsahuje hry a tak jsme se pustily do jejich plnění. Nejprve měla hru Pipi. Pravila zněla jasně: 3x se otoč kolem své osy a pak chyť někoho z družiny.
Dále následovala hra Báji. Naše uzlovačky se s naší pomocí spojily do kruhu o průměru…:-) Do ruky jsme chytly kruh a jedna vstoupila do něj. A začaly jsme hrát. Ta v kruhu se musela dostat ven buď vyskočením, aniž by se dotkla uzlovaček, nebo sešlápnutím. Poslední možnost byla dotknout něčí ruky. Ostatní se jí v tom snažily zabránit.
Nakonec se chystala moje hra. Dobrovolnice Pipi šla dolů k zrcadlu a počítala 1,2,3 teď a otočila se. Ostatní k ní měli doběhnout, aniž by je viděla.
Užily jsme si spoustu srandy, o kterou se s velkou měrou postarala Bára-její málem náraz do kamen. Skoro pravidelnou družinovou činností je vaření výborného čaje a výjimku jsme neudělaly ani teď!
Pozor objev století v klubovně! Různotvarý cukr!!!
Ke konci jsme se vrátily ke scénce, která je skoro ve fázi dokončení.
Ani úklid se nám zase nevyhnul, ale od zametání nás zachránila rádkyně, takže doufáme, že si moc neublížila a mozoly se za chvíli ztratí.
Nakonec už jsme jen zamkly a šli domů.

20. 2. 2007 v 16. 00 začínáme další družinovku, jako vždy pokřikem. Na úvod této družinovky jsme si zahráli zábavnou hru s balónky, v které jsme si přivázali k jedné noze balónek a tou druhou jsme museli prasknout balónek protivníka. Když popraskali všechny balónky, tak jsme se všichni usadili kolem stolu a Horník nám přečetl oznam na zimní tábor a potom příběh z Indie, který jsme začali secvičovat. Prvně jsme si rozdali role a potom jsme začali hrát na nečisto první část příběhu. Když jsme byli v polovině, přišel Míra, abychom přidělali tyče na závěsy, které jsme dali oddílu k vánocům, rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jedna přidělávala závěsy a druhá umívala záchody. Já, Orloj, Luka Brasi a Goofy jsme umývali záchody, Horník s Krtkem přidělávali s Mirym závěsy, teda Krtek, Horník zametal klubovnu. Když Míra odešel, bylo za 10 minut 18.00, proto těchto 10 minut jsme využili tak, že jsme si zahráli slepou bábu. Strašně jsme se u ní nasmáli, třeba když Goofy měl převázaný oči, byla to sranda. Deset minut uběhlo a čeká nás už jen zamést a konec. Zametli jsme a teď všichni ke stolu a ukončíme tuto družinovou, stoupli jsme si do pozoru, Horník řekl tři, čtyři a všichni spustili náš skalami otřásající pokřik. A teď všichni domů a na příště se moc těšte, hovořil Horník, ale to už všichni byli pryč.

Družinovku jsme měli netradičně od 15:00 do 18:00 hodin. Sešli jsme se dřív, protože jsme museli nacvičovat divadlo na zimák. Ale Goofi přišel jako vždycky pozdě, protože na to prý zapomněl takže jsme si mohli dobu dělat úkoly do nováčkovský. Až Goofi přišel,začali jsme nacvičovat divadlo. V 16:00 hod jsme zahájili družinovou pokřikem. Pak jsme hráli takovou hru, že jsme dokreslovali části těla, takže j toho vznikali pořádný obludy. Potom jsme si četli oznam na zimák. Potom Budu s Chrochtym sehráli scénku a Budu byl pasován na Ochránce družiny Rysů. A tím přestal hrát celoročku a bude Chrochtymu pomáhat při hrách do celoročky. Potom jsme zase zkoušeli to divadlo, až jsme ho dodělali až do úplného konce. Po divadle jsme ještě chvilku dělali zdravovědu a potom jsme uklízeli, nosili dřevo, atd. A zbylo nám ještě pár minut a mohli jsme dělat bodování. No a nakonec jsme družinovku ukončili a šli jsme domů.

Ze školy v Bobrové, kde byly zrovna ubytované Berušky, je to do Himálají kousek, tak se tam slečna ( nebo taky „madam“ jak jí holky začaly říkat) zastavila, aby posílila svůj tým o nové členy. K expedici se přidal taky Boris Slamák, který nechybí na žádné akci. Pak jsme si sedli do kroužku a navzájem se česali (vlastně česalY, kluci se nevím proč nepřidali) a Atty vykládal. Jenže když se Atty rozpovídá, je to nadlouho, navíc každá z Berušek má historku (co se stalo babičce, co říkala kamarádčina kamarádka), kterou musí bezpodmínečně všem říct, takže najednou byl čas jít spát. Tak jsme šli. V noci jsme přeletěli do Himálají a ráno se holky s Borisem vydaly hledat Yettiho (reportérka si totiž prozřetelně vyrazila do Himálají v sukni).
Za dopoledne dorazily až k Yettiho jeskyni, ale nebyl tam. Objevily ale jeho stopy, které se jim podařilo odlít. Absolvovaly také náročný horolezecký výstup, takže se vrátily zpátky strašně vyhládlé. Nabraly si proto plné ešusy jídla, ale po pár soustech je přešel (NEBYLO to chutí toho jídla (to je tady pro vás kluci, abyste neměli zase poznámky!)), takže využily Attyho bezednosti. Odpoledne jsme nacvičovali divadlo, už se začíná pomalu rýsovat. Pak přijela kapela, která slíbila, že nám řekne něco o Yettym. Jenomže se ukázalo, že nás jenom napálili. Začalo se stmívat a bylo třeba zjistit nové informace o Yettym. V jedné horské vesničce bydleli babička s dědečkem. Vlastně spíš… bába s dědkem. Žili tam spolu už dlouho a za tu dobu už mezi nimi veškeré sympatie vyprchaly. Oni kdysi viděli Yettiho, ale už jsou staří a každý si pamatuje jen své části příběhu. Bylo nutné příběh poskládat celý. To by bylo mnohem snazší, kdyby bába a dědek nebyli tak protivní. Babka často upadala do spánku nebo vylezla na strom a holky ji musely snést dolů, dědka zase pořád loupalo v zádech. A těch nadávek, co si mezi sebou vyměnili… Jedna za všechny: Holky: „Dědečku, řekněte nám něco o Yettym… Dědek: Yetty? Yetty? Koukněte se na tu mou bábu, TO je Yetty! Po téhle urážce jsem se rozhodla, že už s dědkem nikdy nepromluvím. Na večeři byly špagety s točeňákem a Atty zas dojídal, takže jsme měli večer strach, aby se klidně vyspal. V noci nás čekal těžký úkol: projít stezkou odvahy, vyměnit zlým lovcům Yettyho jejich zbraně a nakonec ten nejtěžší a nejstrašidelnější – jít za Yettym a donést mu boty. Yetty se totiž pořezal a tak jsme ho mohli lehko sledovat podle jeho světélkující krve. Je plachý a mohl by se lehko rozzuřit, tak jsme na něj jen jednou blikli čelovkou a pak se rychle vzdálili a nechali ho tam s novými botami. Ráno holky bez mučení přiznaly, že se na noční hře hodně bály, nejvíc Yettyho, protože strašně vrčel a byl obrovský. Ráno se ještě vrátili lovci a chtěli nás dokonce postřílet, ale když vytasili pistole, byly tam místo nich naše banány, tak jsme se jim vysmáli a oni utekli. Byli bychom v Himálajích ještě zůstali, ale zítra musíme do školy. Berušky ale vyrobily skvělou reportáž z této expedice, která se (pokud šéfredaktorky Bája a Terka dovolí) objeví v dalším čísle Baterky.

Sraz byl v neobvyklý čas a to už ve 12:00.
Čekalo nás mnoho práce, takže jsme se hned vrhli do první části programu. Teo nám rozdal konečnou verzi oznamu na zimní tábor a přidal k tomu pár svých vět.
Dále nás čekalo čtení detektivního příběhu z knížky: Kdo je pachatel? v podání Mikyho.
Stejně jako na minulé oddílovce jsme měli vypátrat, kdo byl vrahem. A protože ani profesionálním kriminalistům netrvá odhalení vraha pět minut, vrhli jsme se na výrobu mečů a přemýšleli, kdo to asi tak udělal.
Většina z nás nemusela meče dělat od znova, spíš jen opravovala ty z roku minulého. Jen pár jedinců se vrhlo na výrobu úplně nových.
Většina holek se s výrobou mečů moc nepárala a byla brzy hotova. Zato kluci dělali meče opravdu namakaný. Jako například Císko, měl super meč. A byl by super doteď, kdyby mu ho nezaplácali červenou barvou. :-(
Když už se na chodbě objevila dlouhá řada hotových mečů, začal velký úklid.
Uklízelo se vážně poctivě. I bedna se po letech protřídila.
Další částí programu byla Pavlina hra. Na hře nebylo nic složitého. Rozdělili jsme se do dvou skupinek. Úkolem každé skupinky bylo obejít všechna čísla od 1 do 12 (druhý tým naopak), která byla rozmístěna po klubovně. Ale až tak snadné to nebylo, jak se to zatím zdá. Každý člen skupinky se totiž musel čísla dotknout čelem. Ještě k tomu všemu se po dobu celé hry museli všichni držet za ruce. Na konci se ztrhla pěkný bitka, protože MÉMU týmu zbývalo poslední číslo a druhá skupina se nám to pokoušela překazit. Zchodili jsme dokonce i popelnici.
Přišel konečně čas i na dořešení detektivního příběhu. Žádná družina však neuhodla správnou odpověď.
Vše co jsme měli za toto odpoledne udělat, jsme už učinili. Až na jednu věc: Rytíře.
Teo se ještě před tím, než nás vypustil na půdu, udělal komunitní kruh a ptal se, co si myslíme, že nás právě čeká.
Na půdě nás čekalo představení nové stezky oddílu Naděje. Když scénka skončila, teo ještě doplnil pár informací týkající se této nové knížečky.
Povídal by ještě dál a dál, ale čekal ho už vlak. Takže jsme mu zamávali a taky šli domů.

V tělocvičně na Bělisku jsme se sešli v 1 hodinu odpoledne. Roverů asi stejně jako dětí, myslím že víc než 25 nás nebylo.Rychle jsme se převlékli a pak následovala rozcvička s písničkou pod vedením Maky a pod vedením mým. A vlastně i všech ostatních:-). Po důkladném protažení jsme se rozdělili do 4 teamů a zahráli si štafetovou hru, při které jsme museli natáčet líné rovery do polohy, která se jim zrovna zalíbila. Potíž byla v tom, že nám ji nikdy nechtěli jentak oznámit, byli tak líní, že jen kývali nebo vrtěli hlavou. Potom jsme šli trochu potrénovat biatlon – samozřejmě biatlon v tělocvičně: běhá se okolo tělocvičny, hází se míčem do švédské bedny, běhají se trestná kolečka kolem středu. Když jsme dotrénovali, šlo se na vybíjenou. Po několika problémech typu: Albi se nedá přehodit a jen 2 děti přehodí tělocvičnu, jsme si s kapitány míč třikrát přehodili a mohlo s začít vybíjet. Já jsem se zrovna moc aktivně neúčastnila, nejsem zrovna z těch, co hodí míčem víc jak 10 metrů. Vybitá jsem byla hned co po mně někdo hodil míč. Ale všimla jsem si, že jeden z teamů má na hřišti ještě hodně hráčů, zatímco ten druhý už jen kapitána Honzíka. Honzík se ale nedal, tým povybíjel (soustředil se hlavně na svou starší ségru Aničku/Hermi, které chtěl asi urazit hlavu:-)) a pak zmasakroval i kapitána druhého teamu Opičáka a jeho team slavně zvítězil. Čas v tělocvičně nám rychle uběhl a nezbylo nic jiného než vyrazit domů. Berušky šly ještě nacvičovat divadlo, kde se Atty postaral o několik záchvatů smíchu všech zúčastněných. Premiéra už se nám blíží!

A navíc můžu ještě spát, jak dlouho budu chtít. No jo, jenomže ono to nějak nejde. Tak jsem vstala, umyla si zablácené boty ze včerejška, zalitovala, že tu není Miky s nějakou výbornou snídaní a dala jsem se do zapisování událostí zimáku.

Kmenovka začala v 6 vymýšlením velkolepého zahájení roverského volejbalového turnaje, který se bude konat v dubnu v Novém Městě. Potom Čitka rozdala trubičky kvůli svým narozeninám a připravila nám test. Prvně jsme se všichni stali vlčaty a světluškami a teprve po úspěšném absolvování kvízu rostlin a živočichů. Piškot si věřil na 100%, ale potom co ztratil bod proto, že napsal u berušky prostě „beruška“ a ne „slunéčko sedmitečné“ už si tolik nevyskakoval:-). Jako skauti jsme museli zvládnout test základních skautských dat, mapových značek, textu písniček, zákonů, atd. Fakt vtipná byla scénka svatby Vaříka a George, kteří představovali zákon 2. – Skaut je věrný a oddaný. Tady už někteří z nás pohořeli. Rověři mají heslo „Sloužím“, proto kdo chce být roveček, ať si vzpomene na jeden dnešní dobrý skutek. Tady vypadla bohužel valná většina (jak je to možné?)…
Pak jsme začali koukat na film Temný obraz, který nám doporučila Eliška. Animace skvělá, ale po skončení filmu byl temný obraz spíš v mé hlavě i v hlavách ostatních, nikdo ten film totiž příliš nepochopil. Už se setmělo, tak jsme s narychlo sbalili, dřevo naštípali a na Tří kříže vyrazili. Tam oheň zapálili a buřty opékali. Tam jsem si také zamastila svoje nejmilejší kalhoty. Opékalo se kdeco – párky, hermelín, jabka. A kecalo a kecalo a kecalo. Neggáč byl doma týden zavřeném a drtil se, takže v něm teď propukla všechna nashromážděná energie a nezavřel chvíli pusu. Prostě Adam! Někteří pak už museli odcházet a na přespání pod širákem tam nakonec zůstalo 6 statečných: Laky, Neggy, Zdeny, Maky, Piškot a já. Není to seřazené podle statečnosti:-). Kolem 1 hodiny ranní s rozběhla zuřivá debata o Prison Break. S tím, kolik dílů máme kdo nasledováno, odpadali odpadlíci do spacáků. Nakonec jsme kolem tří ráno zůstali už jen Neggy, Piškot a já, když Piškot vymyslel, že budeme hrát hru, kdo vyjmenuje víc postav z Prisonů. Po pár kolech Adam odpadl, tak jsme jeli sami. A vyhrála jsem. Po 4 hodině jsme zalehli taky, ale kecali ještě ve spacáku. Začala být fakt kosa, tak jsem si lehla kousíček od ohně a klackem si udělala zábradlí, abych nespadla do ohně, Ráno jsem zjistila, že zábradlí bylo úplně nanic, protože jsem s přes něj v noci překulila a ráno měla hlavu plnou popela. Když jsme vstali, vyrazili jsme do aquapark v Jihlavě. A tam to bylo super!!! Divoká řeka, kde do vás kope několik dalších lidí, je fakt masáž a venkovní bazén, kde jsme pořád machrovali a vylézali ven, byl taky nářez. Taky tobogán mi jezdil mnohem rychleji než obvykle, protože Piškot nás naučil skvělou metodu ježdění. Dotýkat s tobogánu jen lopatkami a patami. Určitě s podívejte na fotky, slovy to nejde vůbec vylíčit. Když už nám byla trochu kosa, šli jsme s prohřát do páry. Když nám v páře začalo být moc horko, šli jsme ještě na tobogán. A do vířivky a na řeku a takhle pořád dokola. Škoda, že nás bylo málo, ale příště bude účast určitě větší…
Když jsme se vycachtali, vyrazili jsme domů. Po cestě jsme se stavili do pizzerky na hnusnou pizzu – vlastně spíš omeletu. Milk shake z Mekáče nám aspoň trochu spravil chuť.
Řekla bych, že to byla jedna z nejlepších roverských akcí tohoto roku.

Sraz byl 2.2. na vlakovém nádraží v 16:40. Já s Jackem jsme to jistili ze zastávky (na nádr se nám nechtělo;)). Cesta vlakem uběhla jako voda, ani jsem nestihl všechny pozdravit a už jsme se přikodrcali do Radňovic. Ubytování jsme měli domluvené ve Slavkovicích v tamní škole. Na výpravu dorazilo opravdu „mnoho“ z 22 vlčat, dohromady 9 kusů, čímž se vyrovnala účasti roverů...

Cestou do Slavkovic děti nacházeli motivační plakáty, které je prosily, aby se staly agenty MI a tím pomohli celému světu.Organizace MI je obyčejná navenek, ale ďábelská zevnitř. Jsou zde řešeny ty nejtěžší případy jak z hlediska fyzického tak psychického…:) Stát se agentem MI není žádná hračka, musíte být vytrvalí a bystří a musíte umět odolávat jakému kolik nátlaku…to naše vlčata hravě zvládla. Po vstupních testech byla vlčata po dlouhém přemýšlení organizátorů rozdělena do zcela náhodných skupin.

První úkol elitních agentů spočíval v tom, že museli sehnat řediteli organizace MI klíčové slovo do tajenky. Jediným povolaným člověkem co se tajenek týče byla uklízečka (Pidi), která řediteli vygumovala klíčové slovo celé tajenky. Ale zadarmo ani kuře nehrabe!! Uklízečka potřebovala nové koště od správce budovy a ten zase potřeboval klíč od kumbálu….. a takhle se to vleklo přes celou firmu. Každý něco potřeboval až se nakonec dostali k člověku co za svoje služby nic nechtěl. Děti tak spustily řetězovou reakci, jejímž koncem byla odměna v podobě posledního slova do tajenky…:) Ředitel byl štěstím bez sebe, že mu pomohli s tajenkou a proto je učinil vyššími agenty. Nasadil je na jeden z nejtajnějších případů…jednalo se o únik nebezpečného viru VÉÍHÁ (VIH). Po shlédnutí záznamu z bezpečnostní kamery byly o něco chytřejší. Viděli v něm šíleného profesora (Jacka) jak vyrobil vir VIH, ale nešťastnou náhodou ho mladší a krásnější vědec (já) rozlil. Tím nakazil jak sebe tak i profesora. Profesor ale nezahynul, sebral z posledních sil zbytek viru a sestrojil strašivou bombu!

Každý pořádný vědecký ústav má i svůj archív ve kterém má schované veškeré informace. Tenhle ústav nebyl výjimkou. Děti se tak musely nabourat do archivu, páč chtěli zjisti něco více o viru VIH… k pirátství je potřeba vysoko rychlostní stabilní síť, tu si děti opatřily od nedoceněného počítačového vědce. O kousky vysokorychlostní sítě děti soupeřily hrou zvanou elektrika…:) kusy sítě spojovaly speciální pájkou značky Kores. Po dosažení délky předepsané v příručce pro internetové piráty, se děti vydaly do archivu. V archívu ale hlídkovali antiviráci . Jelikož správný agent MI dokáže překonat jakou kolik překážku, žádný antivirák ho nezastaví. Za několik minut měly děti to co potřebovaly.V počítači šíleného profesora našly několik důležitých informací o lidech nakažených virem VIH ( jsou neposední, vir se vylučuje v podobě destiček…) a spoustu dalších důležitých věcí.

Už znaly místo kde se nakaženci zdržují, tak zahájily humanitární akci. V několika minutách nakažence uštvaly a surově z nich otrhaly zbytky viru, které neodvál vítr. Z lístečků zjistily, že další informace o případu dostanou, když budou správně pracovat s buzolou. Buzola, ale stávkovala a proto jsme využili přírodních ukazatelů…za několik úmorných minut jsme společně nalezli návod na to, jak zneškodnit bombu, kterou šílený profesor sestrojil na zničení lidstva. Ale pořád ještě jsme nevěděli kde bomba je. Jediní kdo to věděli byli dva hodně nakažení viráci (Vaqík, já) kteří, ale zapomněli úplně všechno. Děti se je to pokoušely naučit…detaily bych radši vynechal, protože brutální praktiky některých vlčat se nedají sepsal, natožpak zveřejnit..:)

Čiperné děti jsme nechali hrát jejich oblíbené hry. Na upíry, sardele, městečko Palermo…. Až byly dostatečně utahané, nahnali jsme je do postelí a nechali usnout. Největším zážitkem na nočních hrách je buzení dětí...(vždyť víte sami)…:) Šílený profesor, před tím co skonal na vir VIH sestrojil bombu, která byla až po okraj plná velice nebezpečného humáče. Abychom mohli prožít i další dny na tomto skvělém světě, byla do akce povolána naše vlčata. Na pomoc jim byl poskytnut pyrotechnik amatér :) Bomba byla ukryta na pohled v obyčejném kufru, ale věci nejsou tak jak se zdají…:) ve svém nitru skrýval neuvěřitelný „maglajz“…byla tu spousta drátů, tlačítek, diod…a hlavně jeden veliký číselník, který ani po dlouhém přemlouvání nechtěl přestat odpočítávat...Vteřiny mizely a vlčata si stále nebyla jistá, jestli je to červený nebo zelený drát…na číselníku naskočilo 00:05…a jedno z vlčat ťalo drát…pyrotechnik omdlel…:) detonace bohu dík nenastala… všichni jsme si zhluboka oddechli a mohli si jít zase na chvilku lehnout… roveři si etě pochválili výbornou noční hru a taky šli na kutě. Zneškodněním bomby jsme zakončili výpravu, což se po legendové stránce týkalo :)
Cesta domů proběhla bez obtíží…

• Byl-li leden na výpravy chudý, únor nám vše dosyta vynahradil a noclehovat mimo domov se vydali až na oldskauty všichni, ale ani oni nezaháleli.


• Dne 8. 2. se uskutečnil sněm klubu OS (oldskautů), na kterém byli zvoleni zástupci na Okresní sněm OS a dohodnut plán akcí pro rok 2007, ve kterém si připomeneme 100. výročí založení skautingu. Vzhledem ke dlouhodobému úsilí klubu o navrácení chaty Mercedesky zpět Junáku, byl přijat název klubu "Mercedes - Strážci odkazu Jaroslava Puchýře".


• Dne 20. 2. uskutečněna ve spolupráci s novoměstskou divadelní skupinou Horda první zkouška nastudování divadelní hry "Dáma u jezírka".


• Dne 21. 2. jsme navštívili bratra Emila Staňka a blahopřáli mu k jeho osmdesátinám. Děkujeme mu za jeho dlouholetou obětavou práci v Junáku v našem městě a velmi si ho vážíme.


• 2. února jsme si mohli připomenout dvě významná výročí. Uplynulo 155 let od otevření prvních pánských veřejných záchodků v londýnské Fleet street a 17 let od prvního setkání v současnosti jediného skautského oddílu střediska - Naděje. Oddíl svých sladkých sedmnáct oslavil netypickou výpravou do „velkoměsta“ Brna, návštěvou divadla a velkou městskou hrou.


• K poslednímu únoru proběhla ve středisku registrace všech jeho členů na příští kalendářní rok. Do příštího měsíce zkusím zjistit kolik že nás vlastně je. Myslíte že víc než dvě kopy?


• Vlčata nás zachránili a na své výpravě do Slavkovic zlikvidovali za pět sekund dvanáct nebezpečnou bombu, uf uf. Za to světlušky se vydaly na dobrodružnou objevitelskou výpravu do Bobrové kde prý žije Yetti


• Středisko je bohatší o nového vůdce. Ne nepropásli jste žádnou novou tvář, jen starý známý Tesák (nově známý jako Loco :-) ) složil v Hodoníně vůdcovské zkoušky. Gratulujeme. Prý si na závěrečný ceremoniál vypůjčil kroj místní rádkyně, takže nezvykle sladce voněl :-)


• Mevrik se prý pilně připravuje na maturitu a proto s námi nechodí, no a když nepřijde Mevrik za námi musíme mi za Mevrikem, řekli si roveři a vydali se na výpravu k Mevovi, kde měla premiéru naše nová lanovka. Roveři ji vyzkoušeli a až se vychytají nějaké ty mouchy, máte se na co těšit. Taky zde vznikl nový profil kmene, ve kterém vyšlo najevo, že je mezi námi spousta animovaných postaviček :-)


• Oddíl se proměnil v kováře a jednu sobotu si vzal do parády svou výzbroj, takže každý Nadějný by měl mít svůj vlastní meč. V ten samý den se Nadějní setkali s Percivalem kterého oddíl zná z tábora Quo Vadis a s bývalými členy oddílu, kteří na tomto táboře byli pasováni na rytíře, aby z rukou velmistra řádu Zlaté lilie přijali novou oddílovou skautskou stezku s titulem QUO VADIS. Přejme skautům, aby po ní došli kam až mohou a doufejme, že někteří se dostanou až ke královské korunovaci.


• Plesová sezóna začala. Čiky se vydala na jeden ze skautských plesů do Kroměříže a vy jste jistě zaregistrovali, že v březnu nás čeká velká kulturní událost – skotský ples. Tam nemůžete chybět, nechcete přeci přijít o netradiční pohled na pány skauty v sukních.


• Tento rok stého výročí založení naší skautské organizace se se skauty setkáme v médiích asi častěji než je zvykem. Skautingu byl věnován i hlavní článek v 8. (únorovém) čísle časopisu Respekt. Jmenuje se Revoluce na Bobří řece – Skautský příběh s otevřeným koncem a dočtete se v něm mnoho zajímavých souvislostí z historie skautingu, ze života jeho zakladatelů i úvahy o jeho smyslu v současnosti.

V úterý 6. 3 jsme měli 3. program jménem woodbadge – šermovačka u kaskád.
Tam se bojovalo, ale prohráli jsme. Byl to veliký smutek, ale zase místo
4. programu jménem čisté ruce ( a čisté nohy) jsme měli divadla.
Nejprve nám řekli, že se máme připravit a ať za chvilku přijdeme.
A až tam všichni přišli tak se začalo hrát. První Lišky, divadlo bylo o zemi v míru.
Druhé Veverky, divadlo bylo o životě království. Třetí Rysi,
divadlo bylo o tom jaký je svět. Čtvrtí Jeleni,
divadlo bylo Budhuově životě, ale hlavně o mých komických přestávkách. Vlastně divadla skončila mým zpívaním. A pak bylo hlasovaní o nejlepších kostýmech a nejlepších hercích.
Atd.... mezitím co roveři dlouho rozhodovali tak jsem měl ještě svůj první koncert.
Divadla vyhrály Veverky, druzí byli Jeleni, třetí Lišky a nakonec bohužel Rysi.
Vyhlašovala se také soutěž o nejlepší výtvarný počin, který vyhrály Lišky a nakonec
odměna za nejlepší herce a byl jsem to já a Bugi a dostali jsme čokoládu
na půl a já jsem si tu čokoládu pěkně vychutnal.

Dne 31.3.2007 se konal první zápas našeho týmu v kopané. Náš první soupeř v sezoně byl papírově silnější, ale stejně do toho naši hráči šli s nasazením, jaké u nich vidíme před každým zápasem. Navíc jsme měli výhodu domácího prostředí. Výkop byl určen na 14:00. Ale jelikož se našemu trenérovi nelíbil tvar hřiště a jelikož je náš trenér budoucím mistra světa v hodu oštěpem, tak jsme dali na jeho radu a celé hřiště jsme překreslili. Výkop se uskutečnil v 14:30. To, že soupeř byl silnější se projevilo hned na začátku utkání, kdy nás zatlačil do rohu a my se jenom zoufale bránili obrovské přesile. Naše vytrvalá hra a perfektní práce našich obránců umožnila několik nadějných výpadu do středu pole. Ale skoré se zatím pořád neměnilo. Jak se hra vyvíjela pořád v náš neprospěch a už to vypadalo na debakl. Sil nám také ubývalo a soupeř pořád neztrácel na síle, tak v tu chvíli přišel trenér s riskantním rozhodnutím. Stáhl všechny hráče z pole, až na dva hráče. Tento krok našeho soupeře velmi zaskočil, ale v nátlaku nepovolil. Jakmile si tito dva hráči sáhli na dno, tak pak začala převaha našeho týmu. Ti to dva hráči díky své dlouhodobé spolupráci doslova ovládli celé hřiště. Přesně věděli, kde se ten druhý nachází a jejich přihrávky tak nikdy neminuli cíl. Zatlačili soupeře do jejich poloviny a neustále na něj zvyšovali tlak. Soupeřům nezbývalo nic jiného, něž se stáhnout do vlastního obranného území a bránit poslední zbytky území, které je dělili od porážky. Na tohle náš trenér čekal a nasadil do hry zase celý tým. Dva hrotoví útočníci postupovali vpřed a soupeř již neměl moc sil na to, aby odolal závěrečnému náporu našeho týmu. Až teď našemu soupeři došlo, že nemá žádnou šanci. Za náš tým totiž kope dvojnásobný mistra světa ve hloubkových výkopech z let 2003 a 2004. Jeho špičková práce, jakou předvedl v těchto sezonách, je nezapomenutelná. A to, že je pořád ve formě potvrdil i v dnešním zápase a poslední ranou rozhodnul i o našem vítězství. Vyhráli jsme. 6,4 m³ země bylo poraženo. Na tomto vítězství budeme nadále stavět a pokud půjde vše jako v našem dnešním zápase, tak není problém vyhrát letošní sezonu. Ale kdo ví. Máme zatím jenom základy.