Naše první dubnová družinovka začala o půl třetí. Opět jsme zahájily pokřikem a organizací. Blíží se Ivančena a tak jsme si domlouvaly stany a podobně. Většinu družinovky jsme věnovaly Svojsíkáči. Prvně jsme si přečetly úkoly a pak jsme začaly přemýšlet a taktizovat… A kupodivu nás napadaly jen samé chytré a snadno realizovatelné nápady… Moc se tu rozepisovat nebudu… Přece nebudeme napomáhat ostatním družinám. Když jsme vymyslely „BIG TAKTIKU“, šly jsme ji vyzkoušet na zahradu. Pak nás čekalo překvápko. Po překvápku jsme se vrátily do klubovny, kde jsme si vzaly svoje věci. A pak už každá upalovala domů…

To byste nevěřili, koho berušky potkaly na svém výletě ke koupališti! Macha a Šebestovou i se psem Jonatánem! Seznámili se a rozhodli se, že vyrazí spolu. Po cestě potkali pána, který se plazil po zemi a hledal brýle. Když jsme mu je našli, byl radostí celý bez sebe a mermomocí nám chtěl něco dát. A taky dal: utržené telefonní sluchátko. Říkali jsme si, co s takovým krámem, ale znáte to, hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Poděkovali jsme a vyrazili dál. No a Mach říká: ,,Šebestová, řekni něco do toho sluchátka“, jen tak z legrace. A Šebestová to teda zkusila, i když kroutila nad Machovou hloupostí hlavou. A povídá: ,,Prosím vás pěkně, my bychom si přáli čokoládu, ale nějakou dobrou a oříškovou!“ a ze sluchátka se ozvalo: ,,No prosim, jak si račte přát, támhle u potůčku už na vás čeká!“ A opravdu, byla tam! A Berušky rozhodly, že čokoládu věnují Kropáčkovi, který byl kamarád Macha a Šebestové a který bydlel u lesa. Ale když přišli ke Kropáčkovi, bylo jim jasné, že si na čokoládě asi moc nepochutná, protože tam ležel jako mrtvola, mluvit nemohl, hýbat se nemohl… Na to se nemohli M+Š+B dívat a tak poprosili sluchátko, jestli by se nemohli zmenšit natolik, aby mohli vlézt Kropáčkovi do krku a vyhubit tam všechny bacily. A sluchátko souhlasilo a oni byli najednou v krku, ale tam byla taková tma! Bacily se dařilo dobře likvidovat a oni už si mysleli, že budou brzy zpátky, když tu najednou slyší Kropáčkovu maminku jak tam venku říká: ,,Ludvíku, napij s čaje, udělá se ti lépe!“ A Kropáček se napil, ale to neměl dělat, protože ta čajová záplava spláchla M+Š+B do žaludku. Jak byli celí promáčení, byla jim zima a tak si zapálili na rohlíkovém ostrůvku oheň, pro jistotu dva. Jenomže v žaludku to není žádná slast a být natráven není úplně nejkrásnější smrt. Ven je mohl vyvést jedině Jonatán! Cesta nahoru byla ale velice obtížná, protože zpět do krku je to řece jenom strmě vzhůru. Potichounku jsme vylezli Kropáčkovi z pusy (hrozně to tam smrdělo!) a sluchátko nás vrátilo do naší dřívější podoby. A Kropáček se vzbudil a povídá: ,,Teda, já jsem měl ale zvláštní sen, zdálo se mi, že jste byli u mě v krku a bojovali jste tam s bacily!“ A Berušky křičely: ,,To se ti nezdálo, to se ti nezdálo! My jsme tam fakt byli, no jen s podívej, už jsi úplně zdravý!“ A opravdu, byl zdravý, vyskočil z postele, skákal a děkoval jim za uzdravení. A oni si ještě zahráli telefungen, protože se jim ne herním odpoledni líbilo a nechtěli jít domů! A Berušky o cestě hrozně moc zlobily a trápily a bily svoje vedoucí, ale ti je mají tak rádi, že jim za to nic neudělali:-)!

Rose se narodila 24. září 1996. Její zdravotní stav je dobrý, je katolického vyznání a bydlí v Kabaale v Ugandě. Chodí do školy St. Anthony Nyenga a oblíbeným předmětem je angličtina. Ráda hraje netball, což je něco jako dívčí košíková. Doma musí vařit a pracovat na poli. Ráda by se stala učitelkou a za oblíbené jídlo považuje rýži. Rose je přirozeně skromná a zdrženlivá, má pár přátel, ale hraje si i s ostatními dětmi, které nejsou jejími přáteli. Ráda se učí a je při kladení a zodpovídání otázek ve třídě aktivní. Tatínek se jmenuje Tazalika Moses a pracuje jako příležitostný dělník. Jeho zdravotní stav je špatný. Maminka Nailuba Jesca bohužel zemřela. Rose má tři sourozence. Sestřička Nampunga Josephina je 6 let stárá, druhá sestřička Nabazungu Christine je 3 roky stará a nejmladší sestřičce Dolose Marii jsou 2 roky. Rodina má svůj domek a žádná domácí zvířata. Táta je hlavou domácnosti, ale nemá žádnou stálou práci a je HIV pozitivní. Nevlastní půdu a pronajímají si ji a pěstují plodiny fazole a kasavu. Příjem vystačí pouze pro domácí spotřebu.
Kmen RS přispívá Rose především na školné a budeme si moc přát, aby se jí splnila všechna přání...

V 16:00 hod jsme zahájili družinovou pokřikem. Po pokřiku jsme dělali oheň bez sirek na Svojsíkáč. Brasi měl na družinovce takovou hru že jsme museli běhat k Buduovu baráku nebo jinam jak nám Brasi řekl což bylo pokaždé jinam. A jak jsme se vrátili z toho určitého místa tak nám Brasi dával otázky např.: Vyjmenuj členy Jelenů. Nebo jak se jmenují zakladatelé skautingu a jak se jmenuje zakladatel českého skautingu. Potom jsme uklízeli záchody. No a v 18:00 jsme družinovku ukončili.


P.S. Na družinovce jsme ještě stihli divadla, teru sally a uzlování, ale nešlo o literárně zajímavé věci a tak je Vojta (Krtek) nenapsal.

Jumanji pro rodiče…

MÝM ÚKOLEM JE ZASVĚTIT RODIČĚ DO HRY JUMANJI.tak tedy začneme:

Jumanji je vždy za 300 hodin. Zástupci z každé družiny se v 7:00 ráno či večer (podle toho jak to vyjde) scházejí v klubovně, aby hráli Jumanji.

-Tentokrát se hra Jumanji bude hrát na městské hře, a nebudou ji hrát skautíci, ale rodiče skautíků, do kterých vkládáme naději, že nám to nepokazí a vyhrají co nejvíce woodbagů.
-Co je to vlastně woodbage- woodbage je takový korálek, který dostanete za každou figurku, kterou vezmete…(to lépe pochopíte za chvíli).

-A teď popis Jumanji- Jumanji se otevírá na výpravách, odílovkách,300 hodinách a podobně. Je to vlastně takové bludiště, do kterého se nalepují šestiúhelníky za každé prožité dobrodružství ať už na oddílovce,výpravě..Vy budete nalepovat šestiúhelník na konci Městské hry.Šestiúhelník se snažte nalepit tak, abyste nezakryli bludiště. Avšak dejte pozor,aby se šestiúhelník dotýkal alespoň jednou stranou jiného šestiúhelníku…

-Když přijdete na Městské hře do klubovny, než začnete hrát, tak si prvně zjistěte, kdo má ještě dceru/syna v jaké družině, aby jste seděli po hromadě.Bude se vám hrát lépe a půjde to rychleji. Když si posedáte k jumanji, uvidíte čtyři velké figurky dole v levým rohu (na žebříku). Každá figurka má jinou barvu- Červená- Liščí figurka
- Modrá- Veverčí figurka
- Zelená- Rysí figurka
- Hnědá- Jelení figurka
Abyste mohly začít hrát, musíte hodit kostkou Sedmičku. Dostanete dvě kostky, Někdo si je vezme, hodí a jestli mu nepadne 7, dá je někomu dalšímu. A tak to jde,dokud vám 7 nepadne. Až vám padne, můžete začít hrát.Máte na to určený čas, za který se budete snažit vzít malé červené figurky, které jsou umístěné v bludišti na červených kolečkách. Měli byste dostat dvě kostky, ale jestli dostanete jen jednu, nevadí, ale bude to pomalejší. Začněte z kraje, př. blíž k oknům budou sedět rodiče, kteří mají děti v družině jelenů.Ten rodič, který je na kraji vezme kostku a hodí.postoupí o tolik kolik mu padlo.A pak pošle po kruhu do prava kostku dalšímu rodičovi který zase hodí a postoupí s figurkou.POZOR!!!!!-př.Rodiče co mají děti v družině lišek- hrají za figurku červenou.Dejme tomu, že tam bude Paní Kubická,Strnadová,Pan Šimek atd.Začne hrát paní Kubická hodí např.3 , postoupí s červenou figurkou o tři.Bude házet paní Strnadová hodí třeba 4, postoupí s červenou figurkou.
Teď doufám,že jste pochopili, proč je tak důležité, aby rodiče které mají děti v družině lišek seděli pohromadě, jelikož budou všichni hrát za červenou figurku..(no a tak to je i u ostatních družinJ). Je zde také určené pravidlo jak se pohybovat.

Křižovatky- Když dojdete na křižovatku, můžete změnit směr.Roveři vás když tak upozorní,kdyby jste šli špatně…

- dále tam můžete narazit tuším na zelené políčka-jsou to políčka ,,Skákací‘‘.Pomocí nich,se můžete dostat do míst, kam se jinak nedostanete.Když na zelené políčko stoupnete, rozhodněte se jestli skočíte či ne…Když se rozhodnete že skočíte, Hoďte kostkou, a jestliže vám padne 2,3,4,5 můžeme skočit na druhou stranu a jestliže vám padne 1,6 musíte počkat minutu, než budete moci hrát. RADA-prvně si vysbírejte červené figurky okolo, a pak teprve skákejte, jinak ztratíte mnoho času.Když se rozhodnete pro to neskákat, skákat nemusíte.

-hlavně nezapomeňte, že vaším hlavním úkolem je posbírat co nejvíce malých červených figurek.

-Na konci hry vám získané figurky vymění za woodbage. Woodbage dejte paní Ptáčkové (pokud tam bude) a ona je dá své dceři.A jestli tam nebude, dejte je buď paní Kubické,Tulisové,Adamcové.(jsou to maminky rádců družin). To je asi všechno,doufám že jste to alespoň trochu pochopili, a kdyby vám nebylo něco jasného, zeptejte doma svých dětí, nebo pište dotazy na https://archiv.okenko.org/?kategorie=ventilacka

A takhle vypadá Jumanji- https://fotogalerie.okenko.org/?id=4&special=fotka&fotky=2007/leden/bodovani


Přejeme hodně štěstí

A ještě vám sem napíši,kdo do jaké družiny patří:

1) Lišky-Daniela Šimková,Klára Ambrožová,Terezie Strnadová,Barbora Kubická,Jana Vrabcová

2)Veverky-Nikola Ptáčková,Tereza Nečasová,Markéta Mayerová,Michaela Žáková,Jana Koňaříková,Martina Babejová

3)Rysi-Vojtěch Tulis,Ondřej Mach,Matěj Nečas,Vojtěch Večeřa,Tomáš Zajíček,Jakub Zítka,David Kondýsek

4)Jeleni-Ludva Adamec,Petr Krejčí,Matěj Strachoň,Luďek Kulík,Pavel Mareček,Michal Trödler

Jelikož jsem z Radešína a na oddílový mrskut bych se nedostal, Teo byl hodnej a nabídl se mi, že se pro mě staví a společně pak vymrskáme Čegi s Pipi. A tak se také stalo, ráno jsem vstal, jako obvykle jsem se neumyl, nasnídal a pozdě přišel na sraz. Pozdě asi dost, poněvadž Teo s Lukou Brasim, Ludvou a ještě hodně dalšíma byli už na cestě k nám.

Ale zas tak na tom nezáleželo, přisedl jsem si tedy k nim a jelo se na Strnadovi. Naše fáro zastavilo těsně před jejich domem, my vylezli a hurááá na ně. Ale byl tu malý problém. Strnadovi nebyli doma a tak hurá zpátky. Celou cestu do Petrovic jsme tlachali o tom, jak je možné, že nám utekla kořist. Teďka to je ale jedno, protože v blízkosti už byl Marti dům a tak hurá na ni. Ale byl tu malý problém. Marťa nebyla doma. A tak hurá zpátky.

Rozjeli jsme se tedy do předposlední vesnice, v které bydlely skautky. Byla to vesnice Slavkovice, tam byly rovnou dvě. Nejdříve jsme se vydali k Šimkům na Danču. A Danča byla doma. Konečně jsme mohli využít naše rákosky, teda pomlázky a Danču vymrskat. Jakmile Danča byla řádně vymrskána, dostali jsme odměnu a hajdy k Zajíčkům. Teo s Cískem zastavili přímo před domem, vzali jsme tedy jen rákosky, furt si to pletu, pomlázky a vydali se na Marťu. Doma byla, a jelikož otevřela dveře jako první, vymrskali jsme ji. Asi jsme práci zase řádně vykonali, jinak si nedovedu vysvětlit, proč by nám dávali dost dobrou odměnu.

Naše komandu už jede do poslední vesnice, kterou obývají skautky. Jako první jsme navštívili Áňu. Vběhli jsme na dvorek, vyběhli schody a tam ji našli. Řádně jsme ji vymrskali a zase dotsali skvělou odměnu. Prostě super. Jakmile bylo hotovo, vyjeli jsme na Braen. Nejdříve jsme zkoumali, kudy se tam chodí, jestli vchodem do prodejny, nebo do domu. Nakonec jsme správně logicky usoudili, že když chceme jít do domu, musíme jít vchodem do domu. Zazvonili jsme tedy. Braen odemčela, otevřela řekla čau, ale to bylo všechno, protože pak jsme ji vymrskali. Odměna byla tentokrát královská. Dostali jsme vajíčko, sladkosti a bombóny. To bylo dost dobrý, protože bombóny jsme snědli hnedka.

Když byly Radňovice vyřízené, rozjeli jsme se na poslední část naší výpravy a to do Nového Města na Moravě. Sraz byl u srazu, tedy u Cískova domu. Cískovo auto tam bylo první, protože Teovo jelo ještě k Teovi pro nějaký věci. Chvilku jsme na ně tedy čekali, ale nemuseli jsme čekat zas tak moc dlouhou chvilku, protože si pospíšili a do okamžiku byli tady. Neváhali jsme a vydali se na cestu. Prvně jsme šli k Machům, ale jelikož nebyli doma, šli jsme k Ambrožům. Vstoupili jsme do zahrady a zazvonili. Až do této chvíle bylo všechno v pořádku, ale odteď věci nabraly katastrofální směr, protože otevřela Žofka. Na to nebylo nic katastrofálního, ale jelikž měla v ruce stříkadlo na vodu, katastrofálního na tom bylo hodně. Žofka netrénuje pro nic za nic střelbu, a tak nás všechny postříkala tak přesně, až jsme byli skoro celí mokří. To jsme si ale nenechali líbit, vzali jsme pomlázky a Žofčiným nohám to oplatili. Asi dost dobře, protože skvělá odměna v podobě vajíček a jednohubek byla vynikající...

Od Žofky jsme se vydali rovnou na Žákovi a jelikož nám otevřela Míša, provedli jsme svojí práci ihned. Dostali jsme za ní odplatu, konkrétně vajíčka. S plnýma košíkama jsme se vydali dál. Ale teďka mi tátá zavolal, že už čeká dole pod viaduktem a že si mám pohnout a jít tam nebo že prej mi ujede. Rozloučil jsem se tedy s mrskutáky a vydal se s košíkem k domovu. Teda k autu a až potom k domovu.

Bylo asi 14:45 a skauti se pomalu scházeli na vlakovém nádraží. Nálada byla kolísavá, nervy pracovaly. Máme šanci vyhrát, či ne? Za chvíli si na tuto otázku nikdo nevzpomněl, jelikož přijel vlak. Rozjeli jsme se směr Jihlava. Zanedlouho jsme vystoupili na zastávce ve Dvorcích. Tam už na nás čekal pán, který nás dovedl na místo, kde se zítra bude konat Svojsíkův závod. Když jsme dorazili na místo, pán se s námi rozloučil a vrátil se zpátky. Před námi se krčila maličká chatka, u které jsme měli přečkat noc, až do zítřejšího závodu. Večer se pomalu, ale jistě blížil a tak nám nezbývalo nic jiného, než začít se stavbou přístřešků. Moc místa tu nebylo, ale nakonec všichni bez problémů svůj přístřešek postavili. Když jsme se zabydleli, začala oddílovka. Mluvilo se hodně o nováčkovské zkoušce, nováčcích, docházce atd … A na závěr jsme dostali trochu informací, co se týče zítřka… Nakonec jsme oddílovku ukončili a každý byl šťastný, protože v přítomnosti „komoušů“(komárů) to bylo k nevydržení. Následovalo něco jako osobní volno, každý si mohl dělat co chtěl. Většina oddílu šla hrát fotbal a ten zbytek hrál floorball, nebo se procházel po okolí. Už se celkem stmívalo a tak nám nezbývala jiná možnost, než jít spát. Nepršelo, a tak skoro všichni spali venku.

Když jsme se ráno probudili, bylo ještě celkem brzo, ale nikomu se už znova do hajan nechtělo. Jakmile se vzbudil i pekáč, začaly družiny sklízet plachty a balit se. Družiny se ještě stihly psychicky připravit na závod a už se sjížděli pořadatelé a chvíli po nich i ostatní družstva.

ZÁVOD…

Shromáždili jsme se do nástupu a vyslechli jsme si pokyny od pořadatelů. Potom si rádcové šli vylosovat startovní číslo. Tento závod má kruhový systém, to znamená, že jsme se pohybovali ze stanoviště na stanoviště. Rádcové se vrátili s čísly: Lišky - 6, Veverky - 7, Rysi - 4, Jeleni - 2.
Pod velením jednoho rovera, jsme se všichni sbalili vyrazili na místo, odkud budeme všichni startovat. Za-nedlouho jsme byli na místě. Ještě jsme si stačili popřát mnoho štěstí a vyrazili jsme. Za 10 minut už museli být všichni na svých stanovištích.

LIŠČÍ POCITY PŘI ZÁVODĚ…

Když jsme dorazily na 6. stanoviště měly jsme ještě spoustu času. Na tomto stanovišti jsme musely vyplňovat testy. První test byl dějepisně-zeměpisný, tento test vyplňoval každý sám a druhý test už vyplňovala družina dohromady. Po splnění úkolu jsme se přichystaly, abychom mohly co nejrychleji vyrazit. Cestou jsme se trošku ztratily, ale štěstí stálo při nás, a tak jsme se zase rychle našly.

S menším zdržením jsme dorazily na 7. stanoviště. Naším úkolem bylo projít kolem feťáka, který se nám snažil vnutit drogy. No a my jsme si každá musela připravit výmluvu, abychom si ty drogy nemusely vzít. V tomhle úkolu jsme celkem obstály.

8. stanoviště-lávka : Naštěstí jsme lávku dělat nemusely, i když jsme ji celkem trénovaly. Přes řeku byl pokácený strom, takže ho stačilo přejít na druhou stranu tak, aby se nikdo z družiny nenamočil. Na druhé straně jsme byly celkem rychle. Byly jsme šťastné, že nikdo nespadl a že jsme všechny suché. Ale byl zde takový malý háček. Jak se dostat na druhou stranu? Byla jenom jedna možnost, přebrodit řeku. Tak jsme si vyhrnuly kalhoty a hurá do ledové vody. Řeka byla trochu hlubší a tak jsme byly skoro všechny mokré.

1. stanoviště-zdravověda : Když jsme přišly na stanoviště, rozdělily jsme se do tří skupin: Bája + Janča, Terka + Danča, Meli. Vylosovaly jsme si kartičky. Bája a Janča měly dělat závěs pro zlomenou ruku, Terka s Dančou měly popálení a já bezvědomí. Za zdravovědu jsme dostaly velkou pochvalu a plný počet bodů…(ještě, aby ne… takové zdravotnice :D.

2. stanoviště-třídění odpadu : V ohraničeném poli byly poházené odpadky různého druhu a my jsme je musely správně roztřídit do kontejnerů. Tento úkol jsme také celkem zvládly.

3. stanoviště detektivní příběhy. Na stanovišti jsme dostaly tři příběhy, které jsme musely vyřešit. Dva jsme vyřešily snadno ale ten třetí nám dal hodně zabrat… Měly jsme spoustu možností, ale bohužel ani jedna nebyla správně. Dostaly jsme poměrně dost bodů, tak jsme byly rády.

4. stanoviště-orientace : Orientace kámen úrazu… A podle toho to taky vypadalo. Měly jsme různé úkoly, něco jsme zvládly, ale něco ne… Bodů jsme nedostaly tolik, kolik bychom si představovaly, ale nevadí.

5. stanoviště jízdní řády. Po lese byly dány jízdní řády. My jsme dostaly různé spoje které jsme musely najít. Nenašly jsme jen jeden… Byly jsme móóóc spokojené.

Tohle stanoviště bylo poslední. S rovery z tohoto stanoviště jsme došly zpět do tábora. Závod ještě nebyl tak docela za námi. Ještě nás čekaly brány-ale až po svačině. Najedli jsme se a odpočívaly jsme. Teda alespoň holky. Kluci opět hráli fotbal. Asi za půl hodiny jsme si zase nastoupili do nástupu, abychom se dozvěděli více o dalším průběhu závodu. Teď nás čekaly brány. Našim úkolem bylo splnit různé úkoly, které byly zaměřeny na manuální zručnost, logiku a fyzickou zdatnost. Každý člen z družiny šel na jiný úkol… Toto jsme taky zvládly…

VYHLÁŠENÍ

Rozhodčí už věděli výsledky a tak nebylo na co čekat. Všichni byli nervózní, nikdo si moc nevěřil, že by vyhrál. Nakonec to skončilo:

1. místo- Lišky a Rysi
3. místo- Veverky a Jeleni

Jsme šťastní.....:D

Bylo krásné deštivé ráno a já sem se sešla s partou holek v 9.00 u kašny v parku (dělalo jim potíže tu kašnu najít, pač čekaly u kašny na náměstí). Konečně jsme se sešly a mohly vyjít do města prodávat kyticky. Holky se do toho vrhly s chutí a velkou radostí. Když jsem Škráni oznamila, že mám v batohu tričko na kvetinový den, tak mi ho vzala a navlékla ho na své vrstvy oblečení, pač jí byla zima (měla i rukavice:o)) Prodávání šlo celkem rychle a lidé byli ochotní, ale taky se našli ti kterí nás odmítli a ti kteří nám neřekli ani slovo. Potkaly jsme jednoho chlápka (zřejmě obchodník), který nám radil jak máme prodávat kytičky. Asi si najivně myslel že ho poslechneme, ale my se jak se patří na něj vyprdly a dělaly si to podle svého. Kytičky nám rychle zmizely a my se vydaly do svých milovaných škol, potěšit své učitele naší přítomností.

V pátek 25. 5. Berušky vyrazily na výpravu. Čekala jsem na ně v Radňovicích, tak nemám o cestě moc podrobné údaje. Ale vím, že po cestě nacházely divné stříbrné kameny, takže když holky přišly, poskládaly z nich zprávu a hned věděly, že se mají vydat k rybníku.

A tam to bylo. UFO. Ale jaký!!! Měl dlouhá zelená tykadla a na tykadlech ještě 2 páry očí. Jenomže Beruškám by nezabránilo, aby se na něj nesesypaly jako vosy, ani kdyby byl celý slizký, zelený a měl očí třeba 100… Chudák UFO jen vyděšeně couval, když se na něj vrhly. Zezačátku totiž nerozuměl jejich řeči, naučil se ji ale docela rychle… Tak jsme se rozhodli, že mu pomůžeme dostat se zpátky na rodnou planetu. Bylo by to o dost jednodušší, kdyby si UFO pamatoval, ze které že planety vlastně pochází.

Pomoci nám mohl jistý astrolog. Vydali jsme se za ním a on nám opravdu pomohl. Na cestě vesmírem bohužel zestárl o spoustu let, takže když se k nám nakonec z vesmíru za ohlušující rány vrátil, měl už slušný plnovous…
Dal nám ale mapu, aby se nám UFOunova planeta lépe hledala. Jenomže už bylo skoro 10 a Berušky musely jít spát. Atty jim móc pěkně přečetl pohádku a ony postupně usínaly.

Jenomže moc dlouho jsme je spát nenechali, protože noční hra nepočká. A tak jsme šli ven a tam jsme uviděli zeleně svítící kruh a tím kruhem jsme prohazovali létající talíř, který taky svítil. Po několika neúspěšných pokusech se to Aničce Obrové podařilo a mohlo se jít zase spát.

Budíček měl být původně o půl 8, ale proběhla rozcvička s jógou a hrami. Zdálo se mi hrozně roztomilé, že když se Řízek probudil, našel vedle spacáku obrázky od Káti a Danielky, které mu namalovaly:-)… Po snídani jsme si šli vyzkoušet jaké to je, když se raketa ve vesmíru musí vyhýbat různým nebeským objektům a jiné zase překonávat. Nejrychlejší raketou byla Mánička (všimněte si, Mánička na výpravě všechno vyhrála:-)) s časem něco pod minutu. Bylo dost brutální vedro a tak jsme se osvěžili zmrzlinami z Jednoty. Po této akci nám ovšem v kase zbylo 9 korun… Následoval Attyho program, ve kterém se holky dozvídaly něco o Nováčkovských zkouškách a o 1.a 2. hvězdách. Na táboře pak už budeme vědět, kdo je na jaké úrovni. Pak jsme si šli do chládku školy malovat naše osobní vesmírné planetky,na kterých jsou zobrazeny nejlepší skautské zážitky holek z tohoto roku.

Byl čas oběda, který byl v režii UFA. Jenomže holky (všechny čekaly nevím proč řízky:-)) byly zklamané, protože UFO toho moc nesní a tak si myslel, že jim bude každé stačit k obědu jedna lentilka. Naštěstí jsme s sebou měli „náhodou“ Kuře na smetaně. Myslela jsem, že si ho holky uvaří samy, jenomže ony to nechaly na nás a šly s houpat na kruhy. Přišly, až když bylo jídlo hotové. Měla jsem chuť to před nimi vylejt do kanálu, takový nevděk! Vtipné bylo, když si malé holky myslely, že to Kuře na smetaně je polívka (no dobře, bylo trochu vodovější…) a ptaly se, kdy teda bude to kuře. Nemohly chudinky pochopit, že ho právě snědly:-). I když kuře nebylo opravdové, Beruškám chutnalo, což se pak ale ukázalo jako malý problém, když se jim muselo vysvětlovat, že počtvrté už si nemůžou přidat, protože nic nezbylo:-)… V poledním klidu se neleželo, ale zlobilo a česalo a týralo rovery. Řízek jako nový objekt zájmu to schytával nejvíc.

Po klidu jsme se měli konečně dozvědět, ze které planety UFO teda přišlo (přiletělo). Najít tak malou hvězdu na celé obloze nebylo vůbec jednoduché, ale nejšikovnější světlušky na světě nic nezastaví a tak přišly na to, že ona hvězda se nachází na Severní obloze, ve 3. čtvrtině, v souhvězdí Pastýř, hvězda Arcturus. Arcturus je mimochodem nejjasnější hvězda Severní oblohy. Než UFO odletělo, potřebovali jsme ještě sehnat dostatek kapesníčků na smutné loučení. Jenomže začala bouřka a tak jsme se museli přesunout dovnitř. Tam jsme hlasovali o názvu výpravy (název: „Anička a Řízek na výpravě“ se naštěstí z hlasování nakonec vyloučil, smůla, Máčí a Ivko, že:-)?), hodnotili ji a hráli ještě další hru, která prověřovala schopnosti komunikace.

Počasí se nelepšilo, dokonce začaly padat kroupy a náš odchod na vlak se začínal zdát neproveditelný. 20 minut cesty v tomhle lijáku, no hrůza. Naštěstí přijel Danielčin tatínek a holky a nás rovery ve 3 skupinkách odvozil ke klubovně. Tímto mu moc děkuji, protože nás docela zachránil!!! Při tomto akčním zakončení se na loučení s UFO jaksi zapomnělo, tak snad se UFO na nás moc nezlobí… Poplakali jsme si všichni doma!

Nejdříve jsme se učily na svojsíkův závod a nováčkovskou zkoušku. Vždy byla jedna detektivka a něco z nováčkovské zkoušky. Třeba uzly, mapové značky, znak oddílu, střediska a skautů.
Poté jsme si rozdaly přihlášky na tábor a opisovaly zadání na bodování. Řekli jsme si něco o příštích akcích a potom už nás čekal jen úklid a cesta domů...

33. Rysí družinovka nebyla žádnou výjimkou, snad kromě toho, že byla neobvykle ve středu. Začala tedy v 16:10 a hned nabrala jiný směr, poněvadž Ludva s Jelenama nás vyzvali na fotbal a to jsme nemohli odmítnout.

Vydali jsme se tedy na plácek za klubovnu, sehnali míč a už se hrálo. Byla to dost dobrá, srandovní a napínavá hra, ale jelikož čas letěl a svojsíkáč se přibližoval, museli jsme fotbálek ukončit a vydat se zpět do klubovny.

V programu byly na řadě družinové záležitosti a družinová trika. Řekli jsme si tedy, co se bude dít tenhle výkend, to bylo rychlé, poněvadž se nic nedělo. A v druhé části jsme dohodnuli poslední věci na družinová trika, kolik to bude stát, co tam bude, atd... No, ale věčně tenhle program být nemohl a tak jsme najeli na zdravovědu. Rozdělili jsme se na dvojice, vyfasovali jsme zranění a už ošetřovali.

První dvojice měla omdlení. Jejich ošetření bylo dost dobré a stejně si vedla i dvojice číslo dvě, jejíž úkolem bylo ošetřit spáleninu.

Po takovéto lekci bylo na řadě další cvičení ze Svojsíkáče a to naše oblíbené, na Svojsíkáči bravurně provedené jízdní řády. Vydali jsme se tedy na autobusák, dozvěděli jsme se spoje, který musíme zjistit a už se zjištovalo. První čtyři spoje zmákla družina celem dobře, až na občasné problémy s najitím dotyčného jízdního řádu. Druhá část byla nečekaná, ale o to víc lehká. V průběhu hledání jsme totiž potkali člověka, co vypadal jako Horník a ten nám řekl, že si zapomněl brejle, že na to nevidí a já nevim co ještě, jen aby to prej nemusel hledat. No a my jsme se rozhodli mu pomoct. Nebylo to nějak težký, potřeboval vědět jen jeden spoj a ještě k tomu lehký.

Po jízdních řádech byla na řadě legendová hra. Náš konvoj jel lesem, ale najednou nás přepadli jednotky temného lorda. Nebyly nijak silné, ale než se nám podařilo je odrazit, ukradli nám jedové trubičky. Ty jsme museli získat zpátky, proto jsme vytvořili jednotku rychlého nasazení, která to měla za úkol. Ale nebylo nijak jednoduchý, protože trubičky byly hlídané. Nicméně stráž jsme přemohli a trubičky získali zpět. Bylo už kolem šesté hodiny, takže nám nezbývalo už nic jiného, než uklidit a ukončit tuto družinovku naším pokřikem.

Z lístečků, které jsme dostali na městské hře jsme se dozvěděli informace potřebné k další výpravě. Družiny si pak naplánovali trasu na místo, které bylo určeno. Družina lišek měly místo: 26.5. 2007 kříž mezi Leštinou a Mozerovem.

Sešly jsme se v pátek ve 16:45 na vlakovém nádraží. Koupily jsme si jízdenky a čekaly na vlak. Vlak měl trošku zpoždění, ale ničemu to nevadilo. Vystoupily jsme ve Žďáře a utíkaly na druhé nástupiště. Měli jsme pouze 7 minut na přestup, ale zvládly jsme to v klidu a pohodě. Vlak nás dále odvezl do Havlíčkova Brodu. V Brodě jsme měli hodinu a dvacet minut na to, abychom našli autobusové nádraží. Žádný problém nám to nedělalo a nádraží jsme našly rychle. No a potom stačilo počkat až přijede autobus. Když přijel, koupily jsme si jízdenky a sedly si dozadu. Vystoupily jsme na zastávce v Leštině.
Zastávka nebyla přímo u vesnice a tak jsme musely jít asi 0,5 km k místu, kde jsme přečkaly noc. Byl to takový lesík kousek od cesty. Našly jsme si vhodné místo, sundaly batohy a odpočívaly. Bája s Terkou se vydaly na průzkum ke křížku, já postavila přístřešek a Janča dílo dokončila velkými kameny. Když se holky vrátily začaly jsme se připravovat na spaní. Než jsme ulehly uslyšely jsem burácení hromů a uviděly jsme blesky za obzorem. Začaly jsme se trošku bát. Lehly jsme si do spacáků a pomalu usínaly. Bouřka se pomalu blížila k nám a my dostaly ještě větší strach a tak jsme popadly mobil a zavolaly Teovi. Vysvětlily jsme mu, že se tu hrozně blýská a my se bojíme, také jsme se zeptaly, kdy se máme evakuovat. Když jsme zavěsily, znovu jsme si lehly. Po chvíli jsme si řekly, že se radši sbalíme. Sbalily jsme si všechny věci a opět si lehly. Bouřka už byla skoro u nás a v přístřešku panoval obrovský strach. Nakonec jsme se dohodly, že to asi nezvládneme a vydaly jsme se do vesnice v domněnce, že přespíme u konzumu pod stříškou. Když jsme došly ke konzumu, žádná stříška tam nebyla. Vydaly jsme se dál do vesnice. Šly jsme kolem hospody a tam na nás zavolal nějaký pán. Zeptal se nás odkud jsme a co tu vlastně děláme. Řekly jsme mu, že jsme skauti a že jsme spaly u křížku, ale protože začalo hřmět a my se bály, tak jsme se vydaly zpátky do vesnice. Pán nás nechal přespat v hasičské zbrojnici, která byla připojena k hospodě. Okamžitě jsme volaly zpátky PK. Měli jsme vážně luxus. Jen jsme se moc nevyspaly, jelikož tam byl malý Adámek, který mám pořád rozsvěcoval světlo nad hlavami a dupal kolem. Když odešel, konečně jsme ulehly. Spaly jsme jen 4 hodiny. Ráno nás probudil budík ve 4:00. Začaly jsme se balit. Než jsme odešly, napsaly jsme děkovný vzkaz. Zamkly jsme a vydaly se zpátky k přístřešku v lese. Přístřešek ještě kupodivu stál…:D Složily jsme ho a jelikož jsme měli ještě spoustu času, roztáhly jsme si karimatky a ještě spaly. Bylo za 10 minut čtvrt na sedm. Nejvyšší čas vyrazit ke křížku. Když jsme došly ke křížku, čekaly jsme, jestli náhodou nepřijde nějaký rover. Nikdo však dlouho nešel, a tak jsme začaly hledat. Nic jsme však nenašly. Opět jsme volaly Teovi. Ten nám řekl, ať ještě zkoušíme hledat. Hledaly jsme a nalezly. Našly jsme fólii s papíry a červený deník. V papírech bylo napsáno:

Dobré ráno kapitáne,
Jsem rád, že jste dorazil na smluvené místo. Nejdříve je asi potřeba vysvětlit, proč jste zde. Vaši nadřízení z Indie a Afghánistánu vás doporučili pro špionážní činnost v rámci úkolů britské tajné služby.Vaším úkolem bude prozkoumat tuto oblast a získat informace o rozmístění jednotek, pevností, o množství vojáků v oblasti, způsobu správy v ní apod. TOTO VŠE V ABSOLUTNÍM UTAJENÍ. Vaše krycí jméno je nyní Sherlock Holmes. Při setkání s našimi lidmi používejte pouze toto jméno. V obálce, ve které byl i tento dopis, najdete vše potřebné pro splnění úkolu. Je to přibližná mapa území, zápisník s 31 číslovanými stranami a tento dopis. Níže v tomto dopise naleznete konkrétní úkoly, které musíte splnit. VŠECHNY INFORMACE, KTERÉ ZÍSKÁTE MŮŽETE ZAPISOVAT POUZE DO JIŽ ZMÍŃENÉHO ZÁPISNÍKU NA STRANU SE STEJNÝM ČÍSLEM, JAKO JE DANÝ ÚKOL.
Úkoly jsme musely šifrovat, kdybychom náhodou byly přepadeny tak aby nedošlo k odhalení.

ÚKOLY
Celkem jsme měly 31 úkolů. Dvanáct z nich musíme zvládnout sami, na zbývající jsme se setkaly s někým dalším, kdo byl k tomuto úkolu k dispozici. Pokud jsme chtěly takový úkol splnit, musely jsme dorazit na místo označené v mapě v časovém rozmezí.

Toto jsou ty místa:

1. 17:32 – 18:24 les Z (západně) od Vitonína
2. 18:03 – 19:12 les SZ od Svítalky
3. 12:11 – 14:32 obrat žluté značky
4. 14:30 – 15:15 rozhled Z od Loskot
5. 14:30 – 15:15 rozhled Z od Loskot
6. 8:04 – 9:53 rybníček SV od Pelhřimáku
7. 15:55 – 16:05 BRÁNA LIPNICKÉHO HRADU
8. 11:27 – 13:12 les východně od Malířovny
9. 8:32 – 10:11 les Z od Krásné Hory
10. 9:30 – 18:52 zatopený lom
11. 10:13 – 12:000 potok Z od Volichova
12. 9:42 – 11:15 rybníček u Kojkoviček
13. Zjistěte kolik konvojů (německy takzvané „ autoBUSY “) jede dnes z Lipnice nad Sázavou do Řečice.
14. V kostele v Krásné Hoře býval sklad zbraní. Prohlédněte a načrtněte ho
15. Načrtněte panorama z kóty 513,0 u Kojkovic
16. Zjistěte komu patří „hotel“ u Ředkovského rybníka
17. Načrtněte půdorys Kulíkova mlýna
18. Zjistěte, kdy jede nejpozdější dnešní vlak z Okrouhlic do Světlé nad Sázavou
19. Opište VŠECHEN text, napsaný na Wolkerově památníku
20. Jaké nejvyšší číslo popisné najdete v Mozerově?
21. Kolik lůžek pro návštěvníky mají v hotelu v Borovinách?
22. V kolika různých zastávkách může zastavit konvoj jezdící přes Čekánov?
23. Kolik krav mají v kravíně u Lipnice nad Sázavou?
24. Od Krásné Hory vede na sever silnice, dále se rozdvojují na silnici do Babic a do Okrouhlic. Jaká zemědělská plodina se pěstuje mezi těmito dvěma silnicemi?
25. Jakou(ké) barvy má autobusová zastávka v Bratroňově? Zakresli ji. V kolik hodin odtud jede nejčasnější zítřejší busový konvoj? Kam jede,
26. Kdo je majitelem zemědělských stavení v Broumově Lhotě?
27. Načrtněte 3 rostliny, které se vyskytují u potoka protékajícího Blatovem. Zkus najít takové, které dokážete pojmenovat a jiné než ostatní špióni.
28. Jakou barvou je natřená kaplička v Nových Dvorech?
29. Kolik modrých značek je celkem nakresleno na trase od U sv. Jana k silnici vedoucí na Závidkovice?
30. Co označuje značka „všeobecně kulturně pozoruhodné místo“ severně od Křemene?
31. Komu je věnován pomník mezi Pohodárnou a Zelenovnou?

Nejohodnocenějším úkolem ze všech byla sedmička. Šlo o průzkum velitelského stanoviště.
Když jsme se na cestě potkaly s jiným špionážním týmem, mohly jsme se pokusit na něj zaútočit a získat informace z jejich zápisníku. Poslední, co jsme musely udělat, bylo seřídit krokoměr. Liščí krokoměr po celou dobu cesty opatrovala Pipi. Vyrazily jsme tedy na cestu…
Blížila se osmá hodina a to znamenalo, že máme okamžitě spěchat k bráně Lipnického hradu. Na hradě jsme se setkaly s ostatními družinami. Bylo přesně 20:07 a před bránou se objevil špion a vybral si od nás deníčky. Když odešel, Císko nás zavedl do hradu a vysvětlil nám co se bude dít. Po hradě chodili různé bytosti: bílá paní, kuchař, sluha, strážce atd.. My jsme museli hledat papírky se šiframi. Hru si přesně nepamatuji, tak se tu zde o ní nebudu moc rozepisovat. Nakonec jsme museli šifru rozluštit.

Když družiny šifru rozluštily, měli čas na doplnění zbývajících úkolů. Po chvíli jsme se sešli opět na hradě. Celý oddíl se sbalil a vyrazil k místu, kde přespíme. Cesta netrvala dlouho. Pár metrů od místa, kde jsme si postavili plachty, byl zatopený lom. Jelikož nepršelo, nanosili jsme dřevo a udělali oheň. Chvíli jsme poseděli a bavili se o tom co se událo. Kdo chtěl, mohl jít spát a komu se ještě nechtělo, mohl posedět u ohně.

Ráno svítilo sluníčko a tak se nikomu ze spacáku nechtělo (teda alespoň holkám).Když jsme konečně vylezly, roveři nám nabídli, jestli si nechceme zkusit něco z lanových aktivit, co pro nás připravili. Chodilo se po družinách a ty družiny co zrovna nelezly, neslaňovaly atd. si vařily snídani. Když se všechny družiny vystřídaly, měli jsme volno. Takže se někdo koupal, někdo se jen díval či balil věci. Když jsme se do koupali, následovala Míšina hra. Naším úkolem bylo vyšátkovat někoho z jiné družiny a splnit úkol. Když jsme úkol splnili dostali jsme lísteček s legendou. Legendu jsme na konci složili a doplnili. Bylo už moc hodin a tak jsme se vydali směrem Světlá nad Sázavou. Vlak jsme stihli, jelikož měl chvíli zpoždění. Nasedli jsme směr Žďár. Ve Žďáře jsme přestoupili do malého kodrcavého vláčku. Ten nás dovezl do města. Než jsme se rozutekli položili jsme čtyřúhelníky do Jumanji.

Bylo skoro 14:00 a rodiče se začali scházet. Účast byla celkem veliká. Vešli jsme do klubovny a posadili se. Zanedlouho se rozlétly dveře a do místnosti vstoupili špioni. Ihned se začali rozhlížet. Zjistili, že v celé místnosti jsou dané štěnice. Když je zničili, zeptali se Tea, jestli nám to už říkal. Teo, ale vůbec nevěděl co. Vzal si mobil a chtěl zavolat šéfovi, ale co když je jeho mobil odposlouchávaný? Špioni si naštěstí přinesli vlastní telefon a tak jsem zavolali z něj. Potom se s námi špioni rozloučili a odešli zase pryč. Čas rychle ubíhal a tak se Teo dal do vysvětlování pravidel. Pravidla byla složitá a ten kdo nedával pozor, měl smůlu.

PRAVIDLA

Každá družina dostala destičku z lega, čtyři čtverce z papíru a pro začátek 10 kostiček lega.
Z lega jsme si měli postavit domek, tak aby byl co nejhezčí a nejsložitější.

FUNKCE V DRUŽINĚ

Každý člen musel mít nějakou funkci. Na výběr jsme měli- voják, špion, stavidel, obchodník, šerif.
Voják- osvobozoval členy z vězení
Špion- Snažil se najít základny ostatních družin. Chodil k ostatním družinám a snažil se co nejlépe zakreslit jejich domeček.
Stavitel- dokupoval kostky a stavěl družinový domeček.
Obchodník- snažil se smlouvat s ostatními družinami o informace.
Šerif- byl u domečku a zatýkal.
Nováček- vybraný nováček obcházel daná místa a bral si vždy jednu kartičku. Kartičky pak donesl do klubovny. Členové z družiny si pak mohly různě měnit funkce.
Záleželo na taktice kterou si družiny zvolily.

Dále si družiny zvolily svoji základnu. K základně jsme museli jít přes 3 a více ulic.
A hra mohla začít. Družiny vyslaly svoje špiony a ti se snažili najít ostatní družiny. Nováčci začali obcházet místa a sbírat kartičky, stavitel začal stavět družinový domeček a obchodník skupoval informace od dalších obchodníků. Chvíli trvalo, než jsme zvolili správnou taktiku, ale potom to šlo rychle. Když špioni našli nějakou družinu, koukli se na jejich domeček a vrátili se zpátky na základnu, kde souřadnice zakreslili do papírů.

Roveři- roveři chytali členy ze všech družin. Když nás chytli, šli jsme do vězení, které bylo u zeleného věžáku. Tam jsme museli počkat na vojáka. Ten nás mohl vysvobodit tak, že šátkoval s roverem. Když ho vyšátkoval, byli jsme osvobozeni. Ale když rover vyšátkoval vojáka, tak se voják musel vrátit na základnu.

Hra rychle utíkala a za chvíli jsme se všichni vrátili do klubovny. Odevzdali jsem své výtvory a roveři je ohodnotili.

Oddíláci dostali povel, jít na zahradu a rodiče zatím hráli Jumanji… No a my jsme zatím drželi palce rodičům.
Když rodiče Jumanji dohráli, vrátili jsme do klubovny. Posadili jsme se a vyslechli výsledky hry. Pomalu se blížila šestá hodina. Na závěr si pro nás PK připravil sladkou a ne jenom sladkou bombu! Teo otevřel svůj notebook a přečetl nám úryvek z emailu, který mu přišel. Z emailu jsme se dozvěděli, že výsledky ze Svojsíkova závodu byly špatně sečtené a v tom případě se Rysi a Lišky dostávají na první místo. Každá družina dostala dětské šámpáňo a polárkový dort. Ještě než jsme se sbalili, přišel špion a dal každé družině lísteček, který jsme si měli přečíst a zapamatovat si informace, které tam byly napsané. Lísteček jsme museli spálit, neboť kdyby se to někdo dozvěděl, bylo by to pro nás nebezpečné.

Na jedné oddílovce nám přinesli tajní zvědové zprávu, že se máme 26.5.2007 v 6:45 dostavit k pomníku mezi vesnicí Březinkou a Bezděkovem, nic víc, nic míň. Trošku zmateně jsme se tedy snažili zapamatovat všechny údaje, poněvadž hned potom je zvěd spálil na uhel.

Na družinovce jsme tedy pořádně prozkoumali danou oblast, zjistili kam to vlastně máme jít, co si sebou máme vzít, co budeme jíst a jak se tam vůbec dostaneme. Když bylo vše jaksepatří zajištěno, mohl teprve nastat pátek 25.5.2007.



Je přesně 16:50 a rysi se pomalu scházejí u vlakového nádraží, aby zde mohlo začít jejich dobrodružství. V 17:04 nasedáme na vlak a jedeme do Havlíčkova Brodu. Po cestě je plno legrace a proto také rychle utíká. Za nedlouho již vystupujeme na hlavním nádraží a vydáváme se po cestě městem až k obci Březinky.

Cesta není úplně bez problémů, ale nakonec přece jen zdárně dorážíme ke značce s názvem BŘEZINKY. Nicméně zde naše cesta ani zdaleka nekončí. Ještě musíme dojít na místo, kde postavíme náš přístřešek a to je ještě cca 2km daleko. Přece jen to už není ale žádná dálka a tak za nedlouho docházíme k místu, na kterém strávíme celou noc. Za pomocí Miryho, to byl náš zvěd, kterého jsme museli uchránit, jsme postavili přístřešek, ohřáli k večeři párky a pomalu, ale jistě za perfektní výhlídky na rozbouřené nebe usínáme...



Ráno stáváme vcelku brzy, abychom stihli udělat snídani, což byly mimochodem výborné chleby s povidlama, zbourat přístřešek a vydat se na cestu k pomníku. Sňídani jsme zblajzli vcelku rychle, přístřešek poklidili a tak jsme se mohli v klidu sbalit a vydat se na cestu...

K pomníku jsme došli v daný čas, hledali jsme tedy daný lísteček s popisem úkolů, co máme splnit. Ten jsme také za chvilku našli, zjistili jsme, že máme splnit hodně úkolů a tak začlo plánování...

Úkoly jsme si naplánovali podle toho, jak šly časy jednotlivých stanovišť. Ty jsme potom zakreslily do mapy, seřídili jsme si krokoměr, dodělali poslední úpravy a vydali se na cestu. Normální člověk by určitě začal stanovištěm, které bylo označeno v naší mapě číslem jedna. A protože Rysi byli vždycky normální lidé, šli jsme nejprve k tomuto stanovišti.

Za nedlouho jsme tam došli, naším úkolem bylo poskládat velký státní znak České republiky, avšak nebylo to tak jednoduché. Nejdříve jsme ty části museli sehnat a to tak, že půlka z družiny měla svázané nohy dohromady a druhá půlka jim musela ukázat směr, kudy se mají vydat, aby část znaku našli. To se nám kupodivu podařilo všechno napoprvé, díky Buduově a Goofyho perfektní navigaci. A ke konci buduovi už nic nebránilo k tomu, aby skvěle neposkládal státní znak. Dostali jsme tedy jeden z prvních, úředně potvrzených splněných úkolů a vydali se dál...

Další stanoviště jsme našli až asi za hodinu, poněvadž mělo bejt na mapě někde u rybníka, ale ve skutečnosti to bylo docela jinak. Hombrého (Joa, Pepu, atd. nejlepší je ale Hombré)jsme našli v lese, poněvadž mapy havlíčkobrodska nejsou udělány úplně dobře. Důležité ale bylo, že našli. Hombré hrál takovýho cvoka, kterej si neví rady vůbec s ničím a potřeboval poradit s azimutem, protože na tom mu kámoš nechal nějakou mapu továrny, kterou chtěli zníčit. Vyzkoušeli jsme tedy všechny azimuty, až nakonec Budu našel mapu, kterou jsme museli obkreslit a výsledke dát Hombrému. Podařilo se nám to vcelku dobře, takže nebyl žádný problém vydat se dál...

Šli jsme pořád po cestě, splinili pár dobrovolných úkolů, ale naším cílem bylo stanoviště u nás očíslované jako pětka. Avšak kvůli obědu, který jsme dělali na poslední chvíli, se nám nepodařilo tam dojít. Trošku zklamaní jsme tedy usedli, načerpali vodu ve velmi blízkém domě a uvařili náš skvělý oběd. Když jsme tak žvýkali, uvědomili jsme si, že přesně na místě, kde jsme je úkol číslo sedm, takže nálada se nám trošku spravila.

Roverovi, který měl být na tomto úkolu však zbývalo ještě dost času, než tu měl být a tak jsme se aleaspoň vydali kousek podél lesa k blízkému dobrovolnému úkolu. Cílem bylo nakreslit tři rostliny vyskytující se blízko říčky. To náš kreslíř Budu zvládl velmi dobře, mohli jsme se tedy vydat zpět k místu oběda. Za nedlouho tam také přišel Mike a náš úkol mohl začít.

Museli jsme rozlušit nejdříve deltu A, která byla velmi jednoduchá a potom v lese najít kód delty B, což už bylo težší, protože ta čítala dohormady 150 znaků. Zkusili jsme si jich tedy zapamatovat co nejvíce, avšak kvůli času jsme jich stihli jen 39. Celkem spokojeni se svým výsledkem jsme se vydali vstříc dalším dobrodružstvím...

Kolem klubovny šla Nika se psy a tak mi odemkla. Vešly jsme dovnitř a povídaly si. Netrvalo dlouho a přišla Bugina, potom Janča a nakonec Bája s Pipi.
Posadily jsme se kolem stolu a zařvaly náš pokřik. Následovala organizace. Na nástěnce se objevili nové oznamy na akce a tak jsme si je přečetly a napsaly.
Následovalo učení. Vyzkoušely jsme Jančiny znalosti a to uzle, které zvládla, znak a hymnu. I na této družinovce si našel místo svojsíkáč. Na poslední schůzce nám Císko zadal úkoly, které jsme se měly pokusit splnit. Jedním z úkolů bylo zkusit naplánovat trasu, tak aby jsme jsem šli jen po turistických znáčkách a podobně.
Dále jsme trénovaly detektivní příběhy. Ale ty nám moc nešly. Potom jsme dělaly živé obrazy . Dost jsme se zasmály. Otevřely jsme okna, jelikož bylo v místnosti trochu teplo. Bája se vyklonila z okna a najednou vystartovala a křikem, že jí někdo určitě ukradne kolo. Kolo si vynesla až ke kuchyňce a spokojená se vrátila ke stolu. Pro naše bezpečí jsme ještě radši zamkly hlavní dveře. Ještě jsme si trochu zopakovaly zdravovědu, zametly, daly dolů na nástěnku oznamy a odemkly dveře. Vyšly jsme před klubovnu a opět zamkly. Já, Bája a Janča jsme šli ještě do Enpeky a Pipi na autobus.

PERLIČKA DRUŽINOVKY:
TERKA FOTÍ BÁRU
B: Terko smažto!
T: cože? Smažko?
B: ne smažto!
T: ahá..

…Pak pochodovali a scházeli se v horách i v údolích, přemisťovali se tunely nebo pod pláštěm tmy, až se kolem velké severní hory Gundabalu, pod níž leželo jejich hlavní město, shromáždila nesmírná armáda, připravená vrhnout se znenadání na jih, jen co vypukne nějaká pořádná bouře. Pak se dozvěděli o Šmakově smrti a zaplesali; a spěchali potom noc za nocí pod horami, až konečně náhle přitáhli od severu v patách Dainovi. Ani havrani nevěděli o jejich tažení, dokud se skřeti neobjevili na povrchu ve zpustošeném kraji mezi Osamělou horou a pahorkatinou za ní. Nedá se říci kolik toho věděl Gandalf, ale je zřejmé, že tak náhle přepadení nečekal.


Tak něco takového si můžeme přečíst o bitvě pěti armád v podání Tolkiena. A takhle nějak jsme to zažili my…
Nevím moc jak začít a proto se vrátím na úplný počátek. Od té doby co se v našem oddíle objevily první dřevárenské meče už uplynul téměř rok a to je dlouhá doba za kterou se stane mnoho věcí. Meče se stali až „nečekaně“ populárními (minimálně u kluků) a dostali se do povědomí celého střediska. Co se týká naší malé partičky nespokojily jsme se jen se šmrdláním, jak lze asi nejlíp označit styl boje v oddíle, a začali jsme se zajímat o šerm i vše co s ním souvisí.
A ruku v ruce s šermem šli samozřejmě dřevárny. Teda hlavně jedna dřevárna a to Bitva pěti armád.


DEN I.

Po těch několika měsících, kdy jsme vyráběli zbraně, šili kostýmy (no přiznávám spíš naše babičky a maminky) a připravovali další věci stojíme dnes 1.6.2007 v 15:00 na vlakovém nádraží a vyrážíme na naši první dřevárnu. Jsme čtyři. Hombre, Pavla, Pepíno a já.
Cesta ubíhá celkem rychle a v Nymburku konečně narážíme na první lidi v kostýmech se zbraněmi v rukou. Tam také přesedáme na poslední úsek cesty a s námi také skřeti, trpaslíci,… prostě zástupci všech ras, které se na bitvě střetnou. Ještě k naší soupravě připojí speciální vagóny vypravené z Prahy a vyrážíme.
V Doksech, cílové stanici u Máchova jezera, se dá jen těžko uvěřit kolik lidí se může do vlaku nacpat. Nádraží je okamžitě zaplněné a skřetí bubny začínají znít. A to doslova. Proplétáme se mezi motajícími se lidmi, kteří hasili žízeň už ve vlaku (kofolou to rozhodně nebylo) a mě začíná přepadat pocit, jestli jsme trochu nepřestřelily a nevybrali si špatnou akci. No nic jednou jsme tady tak to hodíme za hlavu.
Překonáváme čtyři kilometry do hlavního tábora a noříme se do jeho ruchu. Koupit lístky, schválit zbraně, zaregistrovat se, postavit stan v ležení armády dobra, něco k jídlu a hlavně dodělat elfí uši.
Jdeme spát brzo, ale spánek nepřichází. Poslouchám docela solidní hluk tábora a usínám někdy pozdě v noci.


DEN II.

Spím něco přes tři hodiny, nevím jak ostatní, ale chuť do bitvy mě ráno rychle zbavuje otupělosti. Tábor pomalu ožívá.
Hlavní nástup armád je někdy po deváté hodině a do té doby se musí Pepíno jako nezařazený dostat k elfům. Konkurence je docela silná a vypadá to, že nakonec půjde ke skřetům, naštěstí využívá svůj diplomatický nátlak a poté co se poněkolikáté ze zadních řad nezařazených ozve, „co alespoň jeden elf,“ přechází konečně k nám.
Nástup je první příležitost kdy je vidět velikost armád v jejich plném počtu. Armáda dobra a zla stojí naproti sobě a navzájem si procvičují svoje hlasivky vyzývavým řevem. Následuje ještě představení všech králů, žoldáků, zlobrů i dalších postav a konečně můžeme vyrazit na bojiště.
Naše pevnost Eryncaras leží z těch dobrých nejdál. Na jedné straně je chráněna hustým lesem, na té druhé pak mírným srázem.
Elfí válečníci a válečnice jsou postupně rozděleni do skupin; mezi tři generály, několik zvědů, war dancers a dalších složek.
My čtyři jsme vybráni jako zástupci k trpaslíkům, s úkolem předávat zprávy o jejich úspěšnosti v questech, přivolávat pomoc, apod. Kdyby však Kuře (náš král) věděl, že jsme začátečnické lamy, možná by k nim poslal někoho jiného. Naštěstí se nezeptal.
Hra konečně začíná a my vyrážíme k trpaslíkům, bohužel však neznáme tak dobře terén a pevnost nacházíme prázdnou. Pokračujeme dál a nakonec je dohoníme chvíli před chystaným útokem na jedno z míst chráněné skřety. Vstupujeme do jejich řad, čtyři elfové mezi armádou trpaslíků, a vyrážíme do útoku. Naše zbraně se střetávají, ale znenadání se objevují nepřátelé i za námi a obkličují nás. Výsledek už je takřka rozhodnut. Totálně nás vyřezávají a odesílají na hřbitov se reinkarnovat.
Během dne se střetáváme v dalších soubojích, plníme questy a jiné úkoly. Také vrrci nelení a dobývají naši pevnost. Sice ji během chvíle získáváme nazpět, ale naše vlajka je pryč. Plánujeme odvetu. K trpaslíkům vyráží na pomoc dvě naše jednotky a tak se pro tuto chvíli přidáváme k té třetí, která vyráží k vrrkům. Jdeme z jejich týlu a podle našeho předpokladu narážíme v jejich pevnosti jenom na chabou obranu, ta je během chvíle zdecimována. Hombre vyráží z vlajkami zpět do naší základny a my ostatní pak postupujeme dál a zapojujeme se do další z bitev zuřící v lese. Vítězíme.
Během další hodiny se však situace radikálně mění. Armáda zla se seskupí dohromady a vyráží do útoku. Postupně dobíjí všechny naše základny a situace se zdá bezvýchodná. Na straně dobra zbývá už jen velmi malí počet živých, naštěstí díky lsti lidé dobývají svou pevnost zpět, ostatní je následují, a vracíme se do hry. Začíná hromadná reinkarnace.
Poté co je většina z dobré armády uzdravena vyráží na nepřítele. Ještě s pomocí žoldáků je potom rozprášíme po lese.
Tím také bitva pro dnešní den končí. Pomalu se přesouváme zpět do tábora a sundáváme svou výzbroj. Je kolem šesté večer a my se rozvalujeme na slunci. Zasloužený odpočinek.
Za nějakou dobu se pořádá otevřená aréna přístupná všem. Bojuje se obouručními meči, jednoročními zbraněmi, zbraň se štítem, noži a ještě na několik dalších způsobů. Vychutnáváme si ji z pohledu přihlížejících a docela se bavíme. Jeden z nejzajímavějších střetů je souboj dvou dívek v plátovém brnění, malého prcka ( tak kolem 11?) s mnohem většími soupeři nebo reálný souboj na nože. Je vidět, že někteří to vážně umí.
Hned vedle arény je zařízena malá hospůdka, kde se peče maso, dělají bramboráky a plno dalších pochutin. A taky teda točí pivo ( ne, to jsme si nedali).
Únava dnešního dne si žádá svou daň a tak jdeme spát opět brzo. Bohužel na úkor ohňové šou, která byla podle fotek dost bombastická. No nic, snad příště.
V noci začíná pršet.

DEN III.

Prší pořád. Vopruz.
Nikomu se nechce ven ze spacáku, ale tělu se nedá poroučet a když musíš, tak nic jinýho nezbejvá. Vylejzám ze stanu a pomalu se štrachám do zbytků kostýmu. Vidím, že u několika dalších stanů se děje to samé.Rozhodně to však není ten ruch jako předešlého dne. Pomalu přestává pršet. Na snídani vánočka a jde se na věc.
Nástup je dnes mnohem dřív, protože na bitvu nám zbývá už jen krátký čas dopoledne. Z elfů jsme zde dnes první a tak fasujeme naši hlavní zástavu. Pomalu přicházejí i ostatní a armády se dávají opět dohromady. Je vidět že déšť, kocovina i mnoho dalších věcí odradilo mnoho lidí od dnešní účasti.
Vyrážíme na bojiště. Tentokrát volíme jinou taktiku a všechny strany dobra spolupracují za účelem obejít postupně questy všech a navzájem si pomoct. To je bohužel zmařeno, protože mezitím se na naši elfí základnu chystají vrrci. Rychle se vracíme na přístupovou cestu k naší pevnosti a stavíme obranou zeď ze štítů. Cesta je po jedné straně lemována hustým lesem, do kterého se nedá proniknout. Na cestě jsme mi a z její druhé strany útočí v roztažené linii trpaslíci. Nepřátelé jsou sevřeni. Bojují houževnatě a naši zeď nakonec prolamují, jejich smrt to už však neodvrátí a vítězíme. No já se jdu teda zase reinkarnovat. Ty šípy už mě docela štvou.
Bitva se přelévá lesem jako předešlého dne a pomalu se schyluje k té téměř poslední. K bitvě přímo pod Šmakovým doupětem a jeho pokladem. Armáda dobra spolu s žoldáckou kompanií zaujímá široké postavení a čeká na nepřítele, jeden z největších střetů je na spadnutí. Lesem zní válečné rohy a divoký řev všech bojovníků. Řady se střetávají v divoké řeži. Meč proti meči, štít proti štítu. Umírám stejně jako zbytek naší velké armády.
Na její porážku už se však dívám z nedalekého pohřebiště. Kompanie je kouzlem přetažena na protivníkovu stranu. Používají proti nám nějakou bombu, zlobry a teď už také všechny žoldáky. Konec je neodvratný a zlo slaví velký triumf. Vyrabováním pokladu je také ukončen tento bitevní den. Téměř.
Od některých spoluhráčů zaslechnu, že protože jsme neukořistili nic ze Šmakova pokladu nebude ani závěrečka. Momentálně nevíme na čem jsme.
V táboře si balíme některé své věci a spíš rozpačitě čekáme co bude. Konečně je všechno vyjasněno. Ve velkém megafonu nám oznamují dobu nástupu na závěrečnou bitvu.
Čas nastává. Bitva se odehrává na velké louce, blízko našich postavených stanů. Armády vypadají vyrovnaně a všichni předpokládají že vidí konečné počty. Zaznívá však roh a teprve teď mezi nás přichází dlouhý zástup armády lidí. Temná strana pomalu utichá při tom pohledu a já se jim ani nedivím. Počty jsou zřejmé. Je nás mnohem víc. Ještě se vybírají žoldáci, zlobři jdou tentokrát k nám a steč je zahájena.
Dvě semknuté řady stojí proti sobě a ani jedna nechce vyrazit první. Nakonec to nevydržíme a postupujeme. Tím také vyprovokujeme protivníky. Znovu zastavujeme, oni už však ne. Vyrovnáváme řadu a pouštíme se do posledního boje. V té chvíli docela ztrácím přehled a všímám si jen nejbližších protivníků. Postupně je likvidujeme a zařezáváme se hlouběji do jejich řad. Skupinky jsou postupně poráženy až zbývá poslední největší obehnaná kruhem našich bojovníků. Po tuhém odporu nakonec porážíme i je.
Vítězství je naše. Všichni hlasitě řvou, radují se a skandují. Tuhle bitvu vyhrává strana dobra a v podání několika stovek lidí je to perfektní zážitek. Tři naši králové přebírají meč Andúril na znamení vítězství a je konec.
Co ještě zbývá. Shazujeme kostýmy, balíme stan a pomalu vyrážíme na vlak. Nádraží je při odjezdu opět solidně zaplněné, ale díky tomu že se všichni snaží hloupě narvat do speciálních vagónů, my si najdeme pohodlně místo v těch téměř prázdných.
Cesta domů už utíká celkem v klidu. Ve Žďáře ještě kupuju malou kofolu na symbolické zapití akce ( alespoň teda pro mě ), protože když ji miluješ není co řešit, a ve městě se všichni loučíme.
Co dodat na závěr.Všem tuto akci vřele doporučuji. Sice vyžaduje dlouhé přípravy a čas, ale pocit když stojíte v obrané zdi, když běžíte na nepřítele se stovkou spolubojovníků po svém boku, když se radujete z vítězství, když… no je toho prostě spousta, vám vaše úsilí bohatě vrátí.
Na B5A se prostě nezapomíná.

Takže díky všem kdo tam byli a prožily to. Bylo to super.


Miry


Jinak tady jsou k vidění nějáky ty fotky.
http://krouzel.com/b5a/bpa.html

Družinovku neobvykle navštívila družina Rysů a jednotlivec Bára. Když s Cískem zmizeli za dveře vlčácké klubovny,všechny (Nika, Bugi, Míša a já) jsme chytly beasbolovou pálku a ozvalo se: My jsme super Veverky .... . Bugi měla potom hru. Nejprve mě a Míšu seznámila kým se na chvíli staneme. Já se měla proměnit na krále skřítků - [fišt].Měla jsem ráda zlato, a dokonce jsem viděla ve tmě. Dále na nás čekalo 9, nebo 8 úkolů např: udělej 20 dřepů, nebo logický úkol: nesmíš říct: král, království a ne. Byl jeden - ten měl - . Ty to znáš? - Nakonec jsme zazpívali Bugině 2 písničky. Získaly jsme zlaté rouno a ochránily zemi. Po této hře, která zabrala skoro celou družinovku hrály pin-pong.

PS: A Nika pojede s Liškama na Svojsíkáč!

Bylo zamračeno, ba dokonce i pršelo. Z nebe padaly kapky velikosti tenisového míčku a vlastně to vůbec nevypadalo, že by tento den měl být oním oslavovaným 8.květnem.
Vzduchem už od samého rána létaly SMSky od rodičů jestli se akce vůbec uskuteční, ale i od roverů, kterým se do toho psího počasí taky moc nechtělo.
Ale i tak akce proběhla…
Sice to trvalo dobrou hodinku, než jsme se vykodrcali z klubovny, ale během té hodinky jsme si povykládali něco málo o 2.světové válce a jak to asi vypadalo při osvobozování Československé republiky. Pak jako na povel přestalo pršet a začlo jenom poprchávat a my jsme využili pomoci pana Trödlera a vyjeli na studnice.
Tam už byli ostatní účastníci a po příchodu Šerifa jsme položili kytky k pomníku Cyrila Musila a poslechli si vyprávění jeho dcery o jeho životě. Další zajímavé vyprávění jsme se dozvěděli od dalšího člena novoměstkého odboje.
Asi po hodině a půl, opravdu jen asi. Jsme se vydali na cestu zpátky, ale pro tentokrát pěšky. Sice foukal vítr, ale už bohudík nepršelo. Zatímco jsme scházeli dolů do města, Martin Daněk nás všechny překvapil svými znalostmi o válce.