Protože to bylo první herní odpoledne v tomto roce, mohly si berušky přivést své rodiče, sestřičky, bratříčky. Takže když jsme se ve dvě hodiny sešli u klubovny, bylo nás opravu hodně.. Vylezlo i sluníčko, takže jsme se mohli vydat ven do přírody, ale to nejde jen tak. Z města se do přírody jezdí vlakem. Takže připravit jízdenky a jedééém. Po náročné cestě přes spoustu přejezdů jsme se dostali až do přírody v Oboře. Tam jsme se potkali s Attym, který nás seznámil s krtečkem. Tedy spíš jsme si zkusili, jaké to je být krtečkem a společně s ním jsme prožívali jeho dobrodružství. Nejdříve jsme se s krtečkem podívali na smetiště, tam je spousta věcí, které stojí za zmínku, a ty všechny jsme si museli zapamatovat. Krteček na jednom z takových smetišť objevil krásné paraplíčko. Stačilo mu jen trochu opravit držadlo, které se rozpadlo na několik kousků, a paraplíčko bylo opět jako nové. Krteček s paraplíčkem zažil spoustu nového, hlavně se na něm parádně proletěl. I my, jsme se s paraplíčkem pořádně proletěli. A že to občas bylo docela náročné vám asi nemusím ani povídat. Další úkol byl trochu klidnější, protože krteček se na paraplíčku projel i po řece, postavili jsme si z papíru lodičku s paraplíčky a pustili jsme ji po řece. Ale řeka je zrádná a krteček na chvíli své paraplíčko ztratil, ještě že je všude spousta žabiček, které se rozhodly mu pomoci v hledání. Žabky jsou dobré navigátorky a tak se paraplíčko rychle našlo a krteček mohl pokračovat ve své cestě dál. Potkal pána, který měl skoro stejné paraplíčko jako on a prodával melouny. I našemu krtečkovi jeden meloun věnoval. Ještě že jsme měli s sebou spoustu šikovných maminek a než jsme se nadáli, meloun byl nakrájený. Ale krtečka z jeho melounového dýchánku vyrušil zlý pes. A i nás pěkně prohnal. Ještě že začalo pršet a mohli jsme se před ním schovat do naší klubovny. Tam už nás čekal teplý čaj, který nám uvařila Zuzka a byl tu i nachystaný Pepíno se svou kytarou. A my jsme mohli hned začít zpívat. Ke konci výletu jsme ještě dostali katalog a nový úkol Berty. Ani jsme se nenadáli a bylo pět hodin – čas se rozloučit.

Když se všichni posadili a utichli, Teo všechny přivítal. Tenhle rok přibylo do oddílu mnoho nových tváří, a protože nové tváře neznají staré tváře a naopak, udělalo se takové rychlé kolečko a každý se představil (jméno, přezdívku, věk,…). Když jsme kolečko dokončili, přišlo na řadu vysvětlování, jak to chodí v družinách, jaké budou akce, kam se pojede na první výpravu, jaká bude tenhle rok docházka a podobně. Ovšem všichni čekají na tu chvíli, kdy se dozví v jaké družině a s kým budou. Hlavně Horník, kterému PK napovídal, že bude rádcovat jelenům a ne svým Rysům. Nastala ta chvíle, ten slavný okamžik odhalení.

Jejich úkolem bylo získat peníze do kouzelného automatu. A kde jinde by měli získat peníze než u maminky, tatínka nebo babičky. Tak se tedy museli vypravit za maminkou a přesvědčit ji, aby jim dala peníze. A tak to šlo u každé osoby. No a když získali určitý obnos, přišli ke kouzelnému automatu a vhodili do něj celý obnos a za to jim vypadla kartička v družinové barvě. Rysi- zelená, Jeleni- hnědá, Veverky- modrá a Lišky- červená.

Všichni už věděli do jaké družiny patří. Pro někoho byl důvod k oslavě a pro někoho důvod k smutku ( Tenhle rok se rozdělila dvojice Bára a Pipi. Ovšem holky smutek nedávaly najevo a doufám, že se s tím smíří ). Tenhle rok budou početně obsazené všechny družiny, snad to nedopadne jako minulý rok .

Družiny:

LIŠKY:
Rádkyně- Barbora Kubická- Bára
Podrádce- Markéta Mayerová- Mako
Členky-
- Tereza Nečasová- Bugi
- Jana Koňaříková- Týna
- Jana Vrabcová- Janča
- Kateřina Vrabcová- Káťa
- Marie Hroudová- Maruška

VEVERKY:
Rádkyně- Nikola Ptáčková- Nika
Podrádce- Terezie Strnadová- Pipi (Terka)
Členky-
- Michaela Žáková- Míša
- Martina Babejová- Marťa
- Anna Hubáčková- Hermi
- Petra Srbová- Peťa
- Petra Markvartová- Peťa

RYSI:
Rádce- Vojta Tulis- Vojta ( Horník)
Podrádce- Ondra Mach- Orloj
Členové-
- Matěj Nečas- Budu(línek)
- Vojtěch Večeřa- Vojta (Krtek)
- Tomáš Zajíček- Zajda
- Jakub Zídka- Luka Brassi (Mono)
- David Kondýsek- Goofy
- Ondřej Žák- Kenny
- Ondřej Petr- Bobr
- Jan Babej- Bebe

JELENI :
Rádce- Ludvík Adamec- Ludva
Podrádce- Petr Krejčí- Peťa
Členi-
- Luděk Kulík- Luděk
- Matěj Strachoň- Mates
- Michal Trödler- Michal
- Jiří Veselý- Vesy
- Antonín Srnský- Tonda
- Jakub Hrušovský- Kjuuba
- Luboš Kubík- Luboš
- Jakub Trödler- Kuba

Teo si odvedl nováčky do pergoly a staří členové zůstali s Mírou v klubovně. Nevím co přesně nováčci dělali, ale myslím si že je Teo zasvěcoval do tajemství nováčkovské zkoušky a představoval jim novou stezku. Staráčci mezitím hodnotili už uplynulý tábor v podobě otázek, které si připravil Míra. Už se blížila šestá hodina a tak se celý nový, početný oddíl Naděje spojil do Gilwellského kruhu a zařval si oddílový pokřik. A hurá do nového roku !!!!!
Nové družiny si ještě domluvili čas družinovek a pomalu se rozcházely domů.

Jednoho dne jsme se na táboře opět hádali s Teem, jestli jsou lepší Rysi nebo Jeleni. Skoro celý den se nic nedělo, jen samé slovní hříčky, tedy až do doby, než jsme se v poledňáku šli kvůli vedru koupat. Vydali jsme se tedy za vedení Tea ke koupáku a já jsem ho na kopci zase začal provokovat, že Jeleni jsou lamy. Teo ale se mnou úplně nesouhlasil a tak vzal svůj krásně voňavý ručník, smotal ho do ruličky a hnal mě. Jelikož Teo je o malinko silnější a rychlejší než já, můj náskok se viditelně menšil. V tu chvíli jsem uviděl bažinu a nad ní strom, vložil jsem tedy zbytek svých sil do sprintu ke stromu. U toho jsem naštěstí byl první, takže začínám lézt a Teo za mnou. V tu chvíli se ale věci poněkud obrátili v můj prospěch. Teo totiž je silný, Teo je totiž rychlý, ale Teo je taky těžký a strom, na kterým jsem byl se mnou plně souhlasil. Když tedy Teo lezl, hodný stromeček praskl a Teo i se svým voňavým ručníkem zahučel do ne moc voňavýho bahýnka. Já dopadl o něco lépe, protože strom spadl blízko břehu, udělal jsem tedy jen krok a byl jsem na břehu. Se záchvatem smíchu jsem se ale musel obrátit na rychlý ústup, protože Teo se rozhodl splatit mi stejnou mincí. Kvůli smíchu jsem ale dlouho neustupoval, Teo mě chytl a hodil také do nevoňavé bažiny. To bylo už ale jedno, protože rysí vítězství bylo geniální. Jeleni jsou možná rychlí, Jeleni jsou možná silní, Jeleni jsou možná obratní, ale Jeleni mají kopýtka a jsou těžký. CHACHA.

Neděle ráno, sluníčko svítí, ale je děsná kosa. A tak se skupina Berušek a jejich roverů choulí na autobusovém nádraží. V tom přichází dvě zvláštní holky. Oblečení á la Eliška :-). Chvilku se dohadují před tabulí odjezdů a příjezdů a tlachaly. Najednou ale povídají něco o Bertě. Překvapení! Ony taky znají Bertu jako my! Pak už se holky tolik nestyděly a dozvěděly se, že ty dvě se jmenují Cilka a Dorka a jsou to Bertiny kámošky.
Chtěly jet do Ostravy, ale nakonec se ke světluškám přidaly, že jako pojedou s nima.

A tak že jo, a tak se jelo

Jenomže! Až na Vír autobus nejel a do Štěpánovic, jak požadoval po řidiči Atty, také ne.
Vystoupili jsme teda ve Štěpánově :-) a šli na sluníčko, kde jsme čekali na další autobus. Mezitím jsme stavěli slova z kaštanů a špejlí, znáte to.
Trojice Danielka, Káťa a Anička chtěly pospojovat slovo POPOCATEPETL. Po 15 minutách programu měly písmenko „P“. A tak, že budou dělat PES. Jenže to si zas připadaly trapně, že je to moc krátké, tak že kus P ulomí a napíšou FENA :-). Nebudu tu rozepisovat, jak se z feny stal JELEN, z jelena TELE, z telete TĚLO a protože zbyly dva kaštany, finální slovo bylo ITĚLO. Význam je neznámý :-).

Ostatní trojice byly úspěšnější a tak nám vznikla slova KULATĚJŠÍ a NEJLEPŠÍ.

Šli jsme dlouhatanánsky dlouho a do kopce!!! Přece jenom už je to rok, co jsem vyšla z oddílu a fyzicky jsem dost zlenivěla…

Abychom si zpříjemnili cestu, hráli jsme hru s kolíčky, které se musely nepozorovaně připínat na oblečení nebo batohy.
Berušky očividně nechápou význam slova NEPOZOROVANĚ, protože si kolíčky vyhrožovaly a připínaly je druhým na nos nebo se jimi štípaly do zadků :-D. Po čase ale hru aspoň částečně pochopily a pokud kolíčky mezitím neztratily, mohly už trénovat svůj postřeh a šikovnost.

Na Vírské přehradě bylo moc hezky, sluníčko svítilo a my svačili.
Danielka nabízela ve svém baru karbanátky.
A kolovaly sladkosti a bonbónky a lízátka a pendreky… Je super být roverem u světlušek!

CDéčko (Cilka a Dorka) si ale najednou vzpomněly! Berta má dnes svátek!!!
A my jsme zapomněli!
Ještěže s sebou „náhodou“ máme jeřabiny, šípky a žaludy, můžeme Bertičce vyrobit korálky z podzimních plodů!
Korálky jsou moc pěkné a visí v klubovně, můžete je tam vidět, než shnijí.

A zase dlouhá cesta před námi.
Maky měla hru, ve které se získávaly bonbónky. Ale nevím jak. Holky tam nějak pobíhaly a hrály telefungen.
Pokud to někomu nedá spát, pokud se nedozví, kdo vyhrál nebo princip této jistě skvělé hry, volejte Maky.

A konečně Karasín!
Zatímco se vařil oběd, děvčata prolézala prolézačky, odírala se na skluzavkách a nechávala se ošetřovat a houpala se na houpačkách.
Taky se šlo na rozhlednu. Byl pěkný výhled. Cilka a Dorka byly načerno. Odmítly zaplatit 2 koruny…

Oběd byl výborný, mám to přímo od dětí. Byly boloňské špagety s omáčkou a masem a sýrem……………………………..
…………………….. Ze sáčku.

Ještěže naše cesta vedla z kopce (no to je docela logické, že?). Byli jsme už unavení a zastávka byla na rozcestí pod vesnicí.

Na zastávce jsme ještě z vylisovaných listů vyrobily Bertě přáníčka, taky visí v klubovně.

V Bystřici bylo spousta času a tak jsme si zahráli prastaré hry Bandiéru (jedna z nejoblíbenějších her světlušek) a Žabí skok, u kterého se strhly opravdové bitky a jedna skončila i pláčem…
Na závěr jsme si zahráli „Šly tři opice do porodnice“, a hrál i Atty, i když se hrozně styděl :-).

Pak jsme si říkali, že to bylo úplně jako za starých časů a tak jsme si zavzpomínali na dávné vytleskávačky jako „Měl jsem první, neměla mě ráda, měl jsem druhou, měla kamaráda, měl jsem třetí, měla kupu dětí, …“. Tato výchovna :-) vytleskávačka s holkám moc zalíbila.
A ještě bych málem zapomněla na „Ó vari vari vari vasimbó, um baj kví a um baj kvó!“ To je hit!!!

Když už jsme byli v tom, hráli jsme v autobuse „Kterým autem pojedeš na svatbu“ a váleli se smíchy, když pro Lindu přijel náklaďák a pro Maky, Bizi a mě motorkářský gang :-)!

Unavení jsme dojeli do Města, kde na nás čekali maminky a tatínkové. Ty jo, ale byla to sranda… Že se Danny ani nestihla učit, jak původně chtěla ...

Z naší země odjíždí v létě r. 1911 do Anglie prof. Antonín Benjamin Svojsík, vrací se skautingem nadšený a již v r. 1912 píše základní příručky. O prázdninách poprvé táboří se svými žáky ve Vorlovských lesích. V r. 1914 vzniká pod jeho vedením první samostatný skautský spolek Junák – český skaut.

V Novém Městě na Moravě měl vliv na vznik tohoto hnutí spoluzakladatel brněnských skautů Vladimír Fanderlik a jeho synové Milota a Velen, novoměstský Jiří Židlický a žďárský Richard Neugebauer. Od r. 1922 je již aktivní oddíl při novoměstské reálce. Další období do r. 1930 je spojeno se jmény Filip Pánek, Jožka Šebek, Bohuslav Puchýř a Josef Šír. V r. 1929 daruje stavitel Sadílek skautům pozemek na okraji lesa Ochoza, kde pak o dva roky později vybudují první chatu Mercedes. Předválečné i poválečné období je spojeno se jmény prof. Jaroslav Puchýř a MUDr. Jarmila Havlíková, kteří byli po roce 1945 i veliteli oblasti Horácko a dále Miloš Messenský a Marie Kružíková. Za fašistické okupace byl za odboj umučen bratr Zdeněk Šír a při totálním nasazení v Německu zemřel bratr Svatopluk Jaroš. Pro léta 1968 – 1970 připomínám jména Zdeněk Řádek, MUDr. Marta Látalová a Emil Staněk.

V Novém Městě na Moravě pracuje od.r. 1990 oddíl skautů a skautek „ Naděje“, oddíl světlušek „ Berušky“, oddíl vlčat „ 1. smečka vlčat“, oddíl roverů a rangers „ Nocon“ a klub oldskautů „ Mercedes – Strážci odkazu Jaroslava Puchýře“. Skauti střediska „ Bílý štít“ se řídí prověřeným výchovným systémem zakladatelů skautingu obohaceném o nové moderní prvky vzniklé technickým rozvojem, možnostmi cestování a výchovou prožitkem.

Dostává se jim podpory Městského úřadu, spolupracují s různými městskými organizacemi a mají důvěru rodičů. Škoda jen, že stále nemohou využívat ve své činnosti chatu Mercedes, kterou vybudovali jejich starší předchůdci nejen pro sebe, ale i pro děti, které přijdou po nich. Úspěšně se jim daří stálé zvelebování klubovny, která ale již pro další družiny kapacitně nevyhovuje.

Nu, popřejme skautské organizaci do dalšího století hodně úspěchů v práci s mládeží.

Další informace můžete získat v publikaci „Skautský almanach“ z r. 1999, který je k dostání v Horáckém muzeu a Informačním centru nebo u vůdců oddílů.

No ale než vám začnu líčit pohledy do a z naší koruny, tak bych měl začít od začátku.

Informace o této akci jsem se dozvěděl díky tomu, že se Miky, tvůrce loga prokecl a zbytek byl už jen dílem ostatních „náhod“, takže ještě před oficiálním vyhlášením jsem zjistil, že Teo má už zamluvený tým s Pavlínkou a Hombrem a prostě, že je to veřejné tajemství.

Protože mi dal Miky košem a upřednostnil florbalový zápas v Práglu před tím tarzanit se mnou 24 hodin ve větvích volně zvoleného stromu do 10 km od Nového Města, tak „můj“ tým nakonec čítal dvě holky a jednoho člověka – totiž mne :).

Příprava samotná nic moc – přemýšlel jsem, jak mám holkám vytlouct z hlavy, že 24 hodin jen tak viset na větvi není dobrý nápad a že to rozhodně nebude taková brnkačka, jak si ony myslí.

Nakonec jsme strávili nějaké to odpoledne hledáním vhodného stromu – bylo jasné, že to je základ a čím víc času se přípravám věnuje teď, o to menší muka budou těch 24 hodin ve výšinách. Což se potvrdilo. Takže po pečlivém výběru jsme odklepli a označkovali strom kousek od Tří křížů a čekali co bude v den D.

Kupodivu jsme se do dne D dokopali sestavit jakš takš nějaký ten seznam a podle toho nabalit auto. Základem věcí byly dvě lešenářské trubky (díky sponzorům :)) a pár prken.

V sobotu ráno se nás sešlo v klubovně na zahájení požehnaně, všichni plni nadšení a elánu, jako že jejich strategie je nejlepší a ostatní jsou žabaři – tak nějak jsem to tedy vnímal :). Hodně mě dojal dárek od týmu ve složení Pavlínka, Teo a Hombre. Adventní kalendář s 24 čokoládkami měl svůj vtip a rozhodně i chuť – takže mě dostali, téměř slza ukápla (i když jsem zezačátku přemýšlel, jestli se jim nepodařilo do čokolády vpravit větší množství projímadla ať konkurenčním týmům ten život na stromě trochu zpestří :)))). No nebylo to tak a my si každou hodinu pochutnávali na čokoládě :). Tak zpětně díky.

Po nezbytném úvodu všichni vyfrčeli svým směrem a nejvíce (soudě dle sebe) se těšili na budování stromových paláců. My zvolili strategii dělby práce, takže po vyházení věcí z auta jsem se vyškrábal na strom a začal upevňovat trubky a prostě snažil se zmáknout co nejvíc práce než uplyne doba kdy budeme muset být na stromě všichni. Holky zatím bravurně zvládly výrobu udice na lovení úkolů.
Budík zapípal o půl 11, jako upozornění, že za půl hoďky musí být všechny naše krámy na stromě a měli jsme co dělat. Stihli jsme to s rezervou asi 3 minut, takže jsem si ještě dole užil svobodného „vyvenčení“ zatímco holky ze stromu jen závistivě zjišťovaly, že už to nestihnou…….

V plné sestavě a hlavně se spoustou krámů v koruně se už nepracovalo tak snadno, ale větší a nosnější část byla hotová, takže se i holky zapojily k vyplétání konstrukce a připevňování roštu pro matrace. Já zatím řešil jištění na vyšších větvích, kdyby nááááhodou něco s plošinou nebylo úplně v pořádku.
Jak už jsem psal, budování bylo super a tak jsme se po pár hodinách nadšeně zkusili uvelebit na poměrně útulné plošince s jedinou nevýhodou – nebyla úplně vodorovná a ještě by se hodily tak 2-3 matrace, ale výsledek lepší než jsme očekávali.
Lehnout si teď jen tak a poslouchat třeba MP3 přehrávač a číst třeba Yellow nebo Joy by byla dalších 20 hodin dost nuda, takže jsme se těšili na postupné úkoly, které se kupily pod stromem a my je v přesně určené časové intervaly lovili. Uvaření oběda byl úkol hodně pohodový a čína s ananasem se Aničce opravdu povedla – a pak byla zase chvilka klidu testovat plošinku v dost horizontální pozici, což si holky dost užívaly.
Představa, že tam bude trochu nuda byla úplně zcestná a já ani neotevřel žádnou z přinesených knížek, holky učení už teprve ne. Úkol střídal úkol (no tak častý zase nebyly, ale docela dobře se to čte, ne? :)) a navíc jsme pořád měli co řešit, vykládat a život na stromě nám zpestřovali i hasiči běhající na cestě pod námi. Kdo mohl tušit, že si dnešní den vyberou Tři kříže jako místo pro své závody – a tak jsme hlášky typu: „Ty vole bunkr na stromě, čum!“ nebo „to čekáte povodně“ – už ani neregistrovali.

Vítaným zpestřením byla výhra trsu hroznů nad Attym a Piškotem – další z úkolů.
No ale to byla asi tak poslední z našich aktivit, protože kolem půl deváté jsme tak nějak usnuli na naší nebeské plošině a probrali jsme se až v 6 ráno – když opomineme občasná noční probuzení, když jsme tak nějak sjížděli dolů.

Vlastně nesmím opomenout ještě akci těsně před spaním a tou byla samozřejmě cesta na záchod. To byla vlastně první věc, na kterou každý z nás tak nějak myslel, když se zmínilo 24 hodin na stromě. Mně to tedy problémy nedělalo, Máčka už měla odpoledne také možnost – nebo spíš nutnost to vyzkoušet, ale Anička nejdříve tvrdila, že 24 hodin se to dá vydržet – a co myslíte? No nedá, jistě, že nedá :). Takže když ji Máčka zasvěcovala do tajů jedné výhodné vidlice z větví, tak její nadšení muselo slyšet určitě půl města :). No ale zvládli jsme to a hotovo, už se o tom nebudeme bavit :).

Noc byla neuvěřitelně teplá a byl to opravdu super pocit ležet takhle vysoko. Nebylo to sice jako doma (ve třetím patře :)))) ale vyspali jsme se nad očekávání dobře. Ráno nás přivítalo sluníčko, které den předtím zklamalo, ale my už čekali jen na 11 hodinu. Uteklo to velice rychle a příště bychom navrhovali alespoň celý víkend – ani jsme si nestihli zahrát Osadníky a naučit se do dějáku, že? :). Díky tedy mému týmu za spolupráci, oproti očekávání jsme se nehádali, perfektně vykládali a moc hezky to uteklo – příště teda určitě na delší dobu.

Velký dík patří organizátorům – Piškotovi a Attymu, muselo to dát neuvěřitelné práce a moc toho nenaspali. Takže díky za to a díky za nášivku, všichni kdo tuto zkoušku splnili dostali totiž příležitostnou nášivku na kroj za tuto roverskou zkoušku. No a vydrželi jsme všichni – i kluci ze šesté třídy :).

Konečně nadešel onen den. U klubovny se to už celkem hemžilo ostatními rovery, kteří nakládali a usilovně přemýšleli na co zapomněli. Potom co už jsme byli všichi, jsme mohli jít do klubovny, kde jsme se usadili před data projektor a čekali co se bude dít. A dělo se to, že jsme se měli kouknout na folm, který nás měl motivovat, ale milému filmu se nechtělo běžet, a tak z motivace nebylo nic. Snad na konci akce. Nakonec se tedy ještě řeklo něco okolo pravidel atd. a mohlo se vyjet na své stomy.

K nšemu stromu nás odvážel Mira. Ihned co nás vyhodil odjel a my jsme mohli začít chystat věci. Jakmile udeřila 11 hod. byli jsme na stromě a museli si uklidit, aby jsme se vůbec hnuli. Po ůklidu jsme zjistili, že jsme obydleli jen půlku stromu. No aspoň máme tu druhou půlku na použití na WC. :o) Po nějaké době se k nám přijel podívat Piškot s Atym a ůkoly. Položili nám ůkoly pod strom a zase odjeli. Tyto ůkoly jsme si mohli lovit udicí, kterou jsme si udělali. Byli rozdělené na povinné a nepovinné, ale my jsme se snažili plnit všechny. Ludva měl v tuto chvíli štěstí, protože mu spadla ponožka a milá ponožka padala a padala, ale zasekla se na jedné z větví, tak ji mohl vylovit.

Odpoledne jsme měli možnost vyhrát trs hroznů, ale museli jsme něco vsadit. Nakonec jsme vyhráli třičtvrtě trsu.

Čas pomalu utíkal a byl večer. Postavili jsme si nad sebou střechu a mohli se uložit, teda až na Meli, která se nemohla doststat do sítě a při svém seskoku ji minula a rozhodla se, že bude spát na žebříku, ale nakonec se tam dostala (po radě od Císka, že by to měla zkusit ze zhora a ne zespod). Konečně jsme se tedy uložili a pomalu usínali v sítích s krásným pohledem na blikající hvězdičky.

Bylo asi 6 hod. kdy mě vyhnala ven ze spacáku jedna nepříjemná věc a to záchod. Poté jsem zase usnula a vzbudili nás ráno až srny. Dali jsme si snídani a zjistili jsme, že jsme měli poslat pozdrav, tak jsme ho tedy poslali, sice pozdě, ale přece. Zkouška se pomalu blížila ke konci a když už mi konečně zazvonil budík na konec Výzvy, tak jsme všechny naše věci shodili dolů. Dalo nám práci se sbalit, ale nakonec jsme to zvládli a Míra nás odvezl do klubovny. Tady jsme se podívali na fotky a Piškot nám předal nášivky a my se mohli vydat domů a spát.

Ani jedna jsme na Zulu nemusely a mohly jsme v klidu spát. Šlo to takhle noc co noc. Jednou když jsme měly po 5. programu kola na náměstíčku a musely si je do večerky uklidit, my dvě jsme samozřejmě svoje kola sprintem odvezly do hangáru. Jinou noc, to už jsme „spaly“, za námi přišel Teo a zasvítil na nás s otázkou: „Vy už spíte?“ Obě vylekané, že budem muset dneska my, jsme radši mlčely. Teda chvíli. Když Teo stále neodcházel pryč, Terka prostě řekla: „jo!“ takže Teo odešel a záhadně nám to zase vyšlo! Všechno šlo podle našich plánů až do programu „Co mi povíš!“ (pozn: v originále se tento program jmenoval Jak tě vidím!) To Teo vybral na Zulu Terku. Po večerce si tedy zbalila vše potřebné a vydala se směrem ke „srubu“ odkud vycházela. Noc prý přečkala bez deště a bobků v kalhotech. Od té doby co byla na Zulu Terka a Orloj nikdo zatím nešel. Všichni až na čtyři oddíláky, což jsem Já, Týna, Zajda a Ludva mají zkoušku za sebou, ale bohužel jen čtyřem z nich se povedlo se nepozorovaně dostat do svého stanu a tím i splnit zkoušku. My čtyři zbývající noc co noc čekáme, kdy už konečně přijde i náš čas, ale pořád nic. Já osobně už to chci mít co nejdřív za sebou. Sice budu mít v kalhotech, ale lepší přežít jednu noc v borůvčí mezi skálama s hady a divou zvěří, než si každou noc okousat nehty do krve a nervit, kdy už půjdu na Zulu!


pozn: v čem zkouška Zulu spočívala jste jistě poznali z článku,tak tedy jen pro upřesnění - Krobotovku Zulu získal ten, kdo natřen bílou barvou,přečkal noc o samotě v lese a ráno se po budíčku nepozorovaně proplížil do svého stanu.

Úplně jsme v pátek v šest hodin večer na autobusovém nádraží koukali, jaká se nás sešla kupa!
V autobusu nás bylo plno, na pětku se nás místo pěti narvalo devět a hráli jsme „Jakým autem pojedeš na svatbu?“. Zjistili jsme, že Linnďa pojede kamionem a Bizi, Maky a já si vezmeme takovéty šílené kožené motorkáře z gangu :-).

Holky zase vřískaly, když viděly ten kopec v Jimramovských Pavlovicích, kde má Adam chalupu. Ale vyšlapaly ho statečně. U chaloupky sice někdo prohodil, že tam teda spát nebude, ale nakonec se všichni rádi nahrnuli do tepla, kde už čekal Adam. Záměrně nepíšu „kde nás srdečně přivítal Adam“ , je to přece Adam :-).
Prováděl Berušky po chalupě a za chvíli jsem už slyšela, jak říká: „Tak poslouchejte mě přece!!!“

V hlavní místnosti čekal na Berušky létací balón, do kterého se rozhodly nastoupit na vyhlídkový let po světě.
Atty dal každé letový deník a každá si s sebou mohla vzít jen jednu věc. Michalka (Anča:-))
si chtěla vzít hlavně čisté kalhotky, Danielka přibalila Cestičku světlušek, naopak sirky s holkám zdály nepotřebné :-).
Letěli přes Nové Město („Jééé, mamka přebaluje Marečka!“ – Michalka), přes Londýn, přes Paříž i přes New York (v přepisu holek „Nů Yórg“:-)). Větřík příjemně vál, ani nepršelo.
Když pak najednou!
BOUŘE!!!
Ale jaká! Blesky se křižovaly, liják největší (haha, a to prej ať nezacákáme podlahu!), rachot!
Pozor!
Balón začíná klesat! Co teď???
Nezbývá, než vyhodit první věc z balónu. Katalog letí dolů.
Kousek se vznášíme, ale po chvíli je bouře ještě silnější a balón se řítí dolů.
Vyhazujeme další věci! A další!
Ale nic nepomáhá, balón klesá a klesá. Bouře pomalu ustává a my přistáváme na neznámé pevnině. Ostrov. Je už tma a proto jdeme radši spát.
Kdo ví, co přinese zítřek…

V noci přišla Anička, že jí bolí horní patro. Lentilen to ale lehce spravil…

Taky se v noci stalo jedno vodní překvapení, o kterém už jistě většina z vás slyšela. Pokud ne, zeptejte se Maky nebo mě. Adam je blázen – podle nás a borec – podle kluků.

Ráno jsme se probudili hladoví, a tak jsme se rozhodli si nějak jídlo vyhledat.
K našemu překvapení na ostrově rostou trojúhelníčky taveňáků a rohlíky :-).
Po snídani jsme s vydali prozkoumat prales a objevili jsme nemocnou opičku (takovej ošklivej chlupatej špinavej uslintanej adamovském orangutan to byl) a ta se dá vyléčit jen zdravým žlutým banánem, který roste uprostřed pralesa. Ten ale hlídají divoké šelmy.
Banán jsme ale pro opičku přinesli a ona se uzdravila (ale ošklivá byla pořád stejně!).

Pak jsme se pokoušeli vyrobit mapu ostrova. Z odstřižků látek, kreslením, stříháním, lepením.
Mapy vypadaly moc hezky, škoda jen, že se holkám nechce po vyrábění uklízet.
Chtěla bych tady pochválit Míšu/Anču, Aničku Obrovou a Tíťu, že uklízely dobrovolně a bez reptání!!! Díky!

Ty jo, asi si budu muset za chvíli začít vymýšlet, protože s nemůžu vzpomenout, co bylo dál…

Oběd je záchytný bod :-). Byly ty výborné boloňské špagety, co Aňa umí tak dobře, a které všichni zbožňujem!!!
V poledňáku jsme radili a divili se, že jsou holky tak potichu…

Na ostrově se lehko stane, že se někdo zraní a proto se na to musíme dobře připravit.
Holky si vyzkoušely ošetřit vážná a smrtelná zranění jako puchýř, štípnutí hmyzem, odřené koleno a vymknutý kotník.
Myslím, že se jim dařilo dobře.
Laky, to že si nepamatuju tvou hru, která následovala, neznamená, že nebyla dobrá! Byla určitě výborná! Nepropadej depresi!

Tak asi rovnou večeře……………………………………………
Po ní přijely Danny a Zuza!
Dozvěděli jsme se spoustu novinek z mediny a z New Yorkeru :-), jenže pak Dáda zas hned odfrčela pryč a nechala nám tam jenom Zuzku.

Po celou dobu výpravy, jak jen s naskytla chvilka času, holky chtěly TANEČNÍ :-)!
A tak se učily mazurku a valčík a taky základy waltzu.
Taneční měly obrovský úspěch, takže si je ještě asi zopakujeme.
Večer se zpívalo, ale obyčejné zpívání už není nic pro naše tanečnice a tak se to kapku zvrhlo.
K tanci a poslechu hrál Atty a Pepi.
Ráno holky říkaly, že to byla „úplně boží diskotéka“ :-)!

Proběhla taky očekávaná noční hra, kde se holky po jedné vydávaly do stříbrného dolu a nosily stříbrné kamínky na památku.
Když jsme to šly s Maky nachystat, Adamák se schoval za strom a vyskočil a štěkal jako doga!

Ráno pak Berušky vyrobily Chroustům děkovný plakát, na kterém bylo napsáno, co se jim na výpravě líbilo. Nejvíc se jim líbilo spát na peci a taky to, když jsme našli starou deku, vždycky do ní jednu nebo dvě holky zabalili a smýkali s nimi po podlaze. Je teď krásně naleštěná. Ale toho jekotu!

Objevily se nějaké dotazy, co my na ostrově, když je zítra škola a tak jsme se urychleně pokusili z ostrova se dostat.
Vysílání nouzových signálů bylo úspěšné, protože nás zahlédla loď, která nás odvezla do bezpečí. Prvně ale musely holky rozluštit řeč námořníků a pochopit jejich požadavky.

Kdyby Danielka nezapomněla na zastávce autobusu bundu, kdyby si Káťa neroztrhla rejoicky a kdyby si Anča neodřela ruce, proběhla by cesta zpátky úplně bez problémů :-).

Je 5.10. 16.00 hodin odpoledne. Veškeré družiny se sházejí k jednomu bodu. Tím bodem je skautská klubovna (promiňte, ale já si tyhle bláboly nemůžu odpustit).

Jak je vidět jde tu o oddílovku. Hned na začátku nám Teo řekl že dnešní oddílovka bude o něco kratší. A potom už následovaly nudné informace o úklidu klubovny a také o trestech za nedodržení poviností.

Teď si vzala slovo Pavla. Ta nám vysvětlila bodování. Bylo to podobné jako minulý rok. Pouze několik změn: u knihomola bude napsané téma knihy kterou máme přečíst…
Dále mluvil Tesák. Jeho hra měla zjistit velikost naši slovní zásobu. Naším úkolem bylo udělat čtverečkované sítě velikosti: 3x3, 4x4, 5x5, 6x6, 7x7 a 8x8. Potom jsme museli v úhlopříčce napsat písmeno N. Potom bylo za úkol napsat co nejvíce slov v těchto řádcích. Dvojnásobek byl za zvířata a rostliny. Nakonec vyhráli tuším Jeleni.
Posléze nastalahra motorka a prasátko. Kdo je rychlejší, z těchto dvou těles. Nebyli jsme se shodnout tak začali závody. Prasátko dostalo náskok pár vteřin a hned vyjela motorka. Bylo to těsné, ale prasátko zvítězilo. Potom se to vyměnilo, ovšem v tomto kole vyhrála motorka. Shodli jsme se že pronásledovat je vždy těžší.
S tímto poznatkem jsme si zbalili své sakypaky a šli domů. O 30 minut dřív než obvykle.

Okolo oběda jsme dorazili do jihlavské ZOO. Podle dopisu od našeho dobrého přítele jsme měli najít teritorium dosud neznámého lidoopa a vyfotit ho. Ale jak takového lidoopa, kterého vidělo hodně ale opravdu hodně málo lidí, máme najít? V tom nám měla pomoci zvířena v okolí. U dopisu byla také fotografie Ary vojenského, jediného zvířete, které mohl náš přítel vyfotit než se musel ukrýt před surovou konkurencí. Každá družina měla svého fotografa, tím jsem byl já, a lovce, kterým byl Luděk. Po nás šli právě oni, muži v černém, kteří nám zadarmo nic nedali, spíš vzali.

Podle fotky a jména jsme našli Aru vojenského, po zdokumentování, opsání prvního písmena latinského jména a najítí fotky dalšího druhu, se vyráželo do pavilovu opic atd. V průběhu hry byly sice menší problémy s tou všivou konkurencí, ale nic co bychom nazvládli. Poslední druh nás dovedl do domorodecké vesnice, kde naše hledání zkončilo.
Teď přišel zasloužený rozchod, který taždý prožil po svém někdo šel na tobogán a jiný se šel jen tak projít po ZOO. Po rozchodu už nás čekal jenom lidoop a jeho focení. Foťáky praskaly va švech v době, kdy nám lidoop ukazoval svůj zjev. Potom už nás čekala jenom cesta domů...

Sraz byl ve 4:00 v klubovně, ale když jsme tam už byli všichni, vydali jsme se do Středozemě, ani nevím proč, asi tam bylo víc místa a také zahrada a plátno. Hmm, to možná ten důvod byl.

Nejdříve jsme pod vedením Tesáka (Teo na této oddílovce chyběl) srovnali židle do kruhu, abychom si tam po venkovních aktivitách mohli hnedka sednout. Potom jsme se vydali na zahradu.

Na zahradě nejdříve proběhla honička, ale ne ledajaká. Kromě klasické honičky, kdy pár lidí chytá a zbytek utíká, tam byly ještě dva kruhy, s tím, že v každém mohli být jen dva lidé a ti byli jakoby v domečku. Nejdříve chytal Kenny, a pak už nevim. Ale ve druhém kole chytal Krtek, já a Janča. To si ještě pamatuju... Pak nám Loco vysvětlil hru, kterou jistě všichni znáte. Nevim, jak se to jmenovalo, ale stoupnili jsme si do kruhu a jeden doprostřed. Měli jsme za úkol vybít toho uprostřed, takže jsme si různě nadhazovali míč, až se naskytla příležitost vhodná pro střelu. Když někdo vybil toho uprostřed, vyměnil si s ním místo. A pak už následovala poslední a nejlepší hra venku.

Uprostřed zahrady byl vymezen kruh a v něm lístečky. V tom kruhu byli dva roveři a chytali nás, když jsme se snažili vzít si nějaký lísteček. Ale nebylo to tak jednoduché. My jsme museli skákat po jedný noze a ještě k tomu byly družinové souboje - to probýhalo velice jednoduše. Když se střetl třeba Rys a Jelen, vyhrál ten, kdo dýl vydržel na jedné noze. Mohlo se do sebe různě narážet, atd... Tuto hru vyhráli tuším Lišky.

Jakmile hra skončila, vydali jsme se do místnosti, kde jsme se usadili do postaveného kruhu. Nejdříve jsme projednali, jestli oddíl pojede na turnaj ve vybíjené, když jsme se shodli, že jo, byla na programu jednoduchá hra. Rozdělili jsme se do dvojic. A ta dvojce hrála zjednodušenej kámen, nůžky a papír. Rád bych vám hru popsal blíže, ale z dvou důvodů ne. 1) Vůbec sem ji nepochopil a 2) Už si ji nepamatuju.

Jako poslední bod oddílovky byla Locova přednáška o hvězdách. Spočívalo to v tom, že se spustil na dataprojektoru program Stelárium*, který perfektně zobrazoval oblohu a hvězdy na ní. A tak jsme si povídali o hvězdách, vychvalovali přidělená souhvězdí, ukazovali si, kde co je, běhali bloky a pak už byl konec oddílovky.


*Doporučuji tento program pro ty, co se zajímají o hvězdy. Je dost namakanej.

Oživlé ulice

Asi každý ví, jak vypadá taková ulice ve městě. Je to řada domů a chodník, jezdí po ní auta a chodí spousta lidí. Každá ulice má taky své jméno, většinou po nějaké významné osobnosti nebo budově, která na ní leží. Ale to taky asi každý ví!

Co ale jen tak někdo neví je to, že v našem městě má každá ulice taky duši a jednou za sto let se na celou noc probouzí k životu. Nevěříte? Říkáte si, že něco takového není možné? Tak pozorně poslouchejte následující příběh.

Nedaleko vlakového nádraží leží ulice Hájkova. Tato ulice nese jméno po jednom četníkovi. Jmenoval se Antonín Hájek. Babička vaší babičky by si ho možná mohla pamatovat stejně jako to, že dříve se ta ulice nejmenovala Hájkova, ale Kopáčkova po jednom novoměstském malíři.

Stalo se to jednoho sychravého večera v listopadu roku 1907 akorát týden po dušičkách. Starý četník se vracel po Kopáčkově ulici ze služby domů. Ulice byla prázdná, zahalená do mlhy, kterou pouliční lampy barvily do oranžova. Jak tak šel, dívaje se pod nohy, aby nezakopnul, uviděl na zemi něco podivného. Sehnul se tedy a posvítil lucernou, aby lépe viděl.
Na zemi byl nakreslený nějaký obrázek, obrázek chlapce nebo spíše skřítka. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby skřítek najednou nepromluvil. „Jsem Uličník, skřítek ulic a chodníků. Patronem této ulice je malíř Pavel Kopáček. Jestli odsud chceš odejít a nezůstat tu navěky, musíš splnit jeho úkol!“

Po těchto slovech skřítek znehybněl a už z něj byl zase jenom obrázek na ulici. Hájek chvíli stál jako socha a pak se vzpamatoval a šel dál. Neudělal však ani deset kroků, když se před ním najednou objevil muž v kabátu od barev a s baretem na hlavě. „Jsem Pavel Kopáček, malíř, a jestli odsud chceš odejít, musíš mi nakreslit obrázek vlka!“ Řekl a ukázal na krabičku barevných kříd.

To bylo zlé, Hájek, jakožto četník, uměl všelicos, ale na malování byl odjakživa levý! Nechtěl však na ulici zůstat navěky, a tak začal kreslit. Jedna noha, druhá noha, tělo ocas, oči... „Ale vždyť to není žádný vlk“, rozčiloval se Kopáček „je to spíš krocan nebo slepice!“ Dal však Hájkovi druhou šanci. Tentokrát se dílo povedlo mnohem lépe - vyšel mu osel, který, uznejte sami, je vlku podobnější, než slepice. Nicméně musel začít kreslit znovu. Za chvíli byla na ulici nakreslená celá ZOO, ale vlk v ní nebyl. Ať se Hájek snažil jak se snažil, vlka prostě nakreslit nedovedl. Co naplat, ubohý četník tu musel zůstat!

Od té doby se už tato ulice nejmenuje Kopáčkova, ale Hájkova. Antonín Hájek je tu uvězněn a čeká, se svým tentokrát četnickým úkolem, až uplyne sto let a někdo půjde okolo. Třeba také nesplní, bude muset převzít štafetu a Hájkova ulice dostane nové jméno.
Takovýchto záhadných ulic je v Novém Městě víc. Nevěříte? Tak se podívejte kolikátého dnes je a běžte se sami přesvědčit. Ale pozor, abyste nemuseli převzít štafetu a čekat pak sto let! I když, nebylo by špatné mít vlastní ulici, ne?


A nyní patroni ulic (zakleté osoby a osobnosti, kteří musí 100 let střežit novoměstské ulice):

Paní učitelka Dlaždicová
Postrach školní jídelny. Nikdo neproklouzne ostřížímu zraku paní učitelky! „Nechceš ty játra? Dobře, já mám času dost, do tří, do čtyř, žádný problém…“


Míra Fuksa
Modlitba pro Miryho: Ó velký hospodáři střediska našeho, dej, ať v blahobytu dále si žijeme peněz dostatek máme! Sesílej shůry i nadále příspěvky na chudé a spravedlivě vládni našim rozpočtům! Ó, velký Míro, ó dobrotivý Míro!


John Cambford
Déle než 20 let se tento profesor univerzity Cambridge a zároveň profesor univerzity Oxford věnuje problematice nesnášenlivost těchto dvou univerzit. Bohužel nedosahuje žádných výsledků, protože studenti z Cambridge odmítají spolupracovat na projektu s Oxfordskými a naopak.

Tomáš Garrique Masaryk
Během První světové války tenhle pán objížděl všechny možné významné politiky světa, aby je přesvědčil o důležitosti československého státu. To se mu podařilo a po válce, v roce 1918 se stal prvním československým prezidentem!

Jan Ámos Komenský
Už po staletí učí učitele, jak mají učit, aby to děti ve škole bavilo. A jaký je ten jeho zázračný recept? Přece: ŠKOLA HROU!

Miroslav Tyrš
Cvičenci, nástup! Dvojřad nastoupit! Bez tohoto velkého sportovce, zakladatele tělovýchovného hnutí Sokol, bychom ve škole možná ani neměli tělocvik! A to by se tam už vážně nedalo přežít, ne?

Bedřich Smetana
Už ve svých 4 letech hrál na klavír a housle. Později ohluchl, ale to mu nezabránilo složit takové krásné skladby jako Vltava nebo operu Prodaná nevěsta.

František Vojanec
Kdo nikdy neslyšel slova: ,,A já říkám červená!“, neví co je to tělocvik. Také „Rybičky, rybičky, chytejte se“ v jeho podání dosáhly patřičně masového rozměru.

Kouzelník Pokustón
Kdysi slavný kouzelník, hvězda světových varieté. Má na svědomí i vykouzlení Boba a Bobka. Se stářím už ale pomalu ztrácí schopnosti a jeho skleróza se zvyšuje…


Kdo u tohoto článku neusnul, může se těšit na druhou část, kterou vytvořily děcka.

Tak to děcka konečně dovalily, tak to čekujte, je to hustý, je to cool...

Anička O.
Městská hra se mi líbila a nejvíc, že byla zima a chumelilo a taky že byla s vlčaty.

Tímto sdělením nás Anička absolutně odrovnala, protože je známá svým negativním postojem k zimě a ke klukům:-).
Jenže na druhou stranu, u Áni se už nedivím ničemu...

Linda
Městská hra byla super.

Typická Linndina odpověď:-). Hlavně stručně a výstižně.

A teď to přijde, zlatý hřeb večera, Káťa Nečasová:
Káťa
Městská hra ta byla prima
jen mi byla trochu zima.
Aničku jsme koulovali
a všechny úkoly udělali.
Bylo to fakt dobrý
jen mi zábly nohý.

Kristýnka
Všechno se mi líbilo. Ale nejvíc Bedřich Smetana.

Kristýnka je asi skrytý hudební talent. Nebo je taky hluchá, jako chudák Bedřich...:-)

Tíťa
Městská hra byla prima.

Danielka
Městská hra byla super, ale byla zima. Líbila se mi rozcvička se sokolem Tyršem a zeměpis s paní učitelkou Dlaždicovou.

Barunka
Městská hra se mi líbila.

Bizi
Na Městské hře byli patroni ulic a ti nám zadali úkoly, ale kdyby jsme je nesplnili, tak bysme tam byli dodnes.

Jako vždy hodina H a den D, sraz autobusové nádraží. Ovšem na rozdíl od minule jsme vycházeli my, kluci, jako první (napsal bych čas, ale už si ho nepamatuju). V těsném závěsu za námi vycházely holky.

Cesta do Sněžného proběhla více-méně v klidu a bez problémů. V Sněžném, na naší konečné, začala příprava na asi 7 km pochodu terénem téměr neprůchozím. Zkrze pole, louky, lesy, kluzké a zledovatělé cesty se Jeleni a Rysi drali přímo na Buchtův kopec. Pomalu ale jistě jsme pokračovali zkrz sníh, bláto, krev a led. Cíl byl jasný: chalupa Maděra.

V Krásném se podařilo holkám nás dohnat. To už zbývalo jen něco přes 2,5km. Ovšem 2,5 km do kopce. Vedeni vírou v nadějný konec jsme stoupali dál. Lidé křičeli, batohy praskaly ale vše se brzy uklidnilo. Jsme tu!!!!!!!!

Všichni se už nemohli dočkat tepla, které na nás čekalo vevnitř. Bylo tu trochu těsno (najeden pokoj 2 družiny), proto Teo navrhl aby šel někdo spát na půdu. To bylo něco pro mě, Horníka, Budua, Ludvu, Luďka a Krtka. Sice tam nebylo topení, ale je známo, že teplo jde vždy nahoru.

První noc se nic podstatného nedělo. Teo nám pouze řekl o základních pravidlech chování. Já osobně na tuto noc nikdy nezapomenu, protože mi během ní myši snědli čokoládu!! Nojo, s tím sem nemohl nic dělat.

Hned druhý den na na rozcvičce nám byla obeznámena výpravová hra. Stali jsme se totiž terčem útoků Avarů. Pouze za pomoci jakéhosi mladíka(sorry Neggy) se nám podařilo utéct. Onen mladík nám vysvětli, že je slovan který už dlouho bojuje proti Avarům. Na oplátku za záchranu nám dal rozkaz zničit Avarské lodě. To byly ve skutečnosti balonky, které se muselo propíchávat. Opravdu velká zábava.

Po splnění úkolu jsme šli zpět na Maděru, kde se však potuloval zvláštní člověk. Nojo, obchodník, pak se není čemu divit. Jmenoval se Sámo. Vysvětlil nám jak to s Avary doopravdy je a že je lze porazit pouze když budeme jednotni. V tu chvíli ale proti nám vyrazili naši nepřátelé. Stačili jsme se však vrátit včas do chaty.
Po dobrém obědě přišel další program. Gamebook. Potřeby: vypravěč, příběh a hráči.
Vypravěč začne vyprávět příběh a po chvilce nám dá na výběr co dělat dál. Atd. Atd. Atd.Rysi ztroskotali u úkolu se zlomeninou. Jak se dařilo ostatním nevím.
Brzo přišel výtvarný program. Měli jsme za úkol vytvořit jednoho Slovanského bůžka. Každý měl trochu jinčí představu, ale nakonec to dopadlo takto: rysi – ze sněhu
lišky – igelit a látka
jeleni: - špejle a zápalky
veverky - látka
Další program byl nesmírně bojovný. Prvý boj proti Avarům. Útok ze dvou stran. Pravidla tu říkat nebudu, protože byste se unudili k smrti. Prostě klasická bitka.

Konečně! Vládce Avarů je nemocný. Ale není jisté jestli opravdu zemře. Tak jsme tomu chtěli dopomoci trochou jedu. Jenže Chán náš trik nespolkl. Hrozně se naštval.

K večeru byl hlavní čas. Svolání slovanů k boji proti nadvládě. Je třeba upozornit ostatní kmeny na boj. Poté se už jen bojuje. S velkou slávou Slované vítězí a provolávají Sáma svým vůdcem.

Je čas spát. Další čokoláda sežraná. Všichni odpočívají na těch 7km zpět.

Ráno jsme už začali balit. Konec konců musíme si pospíšit. Úklid je vždy to nejnudnější na výpravě. Tentokrát vyráží první holky. Kluci ještě odpočívají, ale brzy se také vydávají na cestu.
Tentokrát jde vše hladce a bez problémů. Brzy jsme ve Sněžném. Udtuď jen autobusem domů.

Skautské hnutí navázalo na působení turistiky, zdravého pobytu v přírodě a vlasteneckého cítění občanů, které bylo uplatňováno v Sokole. Při té příležitosti je vhodné připomenout, že zakladatelem jednoty Sokol v Novém Městě byl v roce 1870 Vladimír Hromádko. Odbor Klubu českých turistů byl ustanoven v roce 1896 a jejím předsedou se stal Josef Sadílek, stavitel a starosta města.

V roce 1912 vychází Svojsíkovy „ Základy junáctví“ a tento nový pohled na výchovu mládeže nezůstává bez ohlasu zejména mu studentů. Svědčí o tom např. úryvek ze vzpomínkové práce „ Vzhůru na cesty“ od Richarda Neugebauera, který je datován v témže roce.

„Přihlásili jsme se na putovní tábor, který měl vésti Jiří Židlický z Nového Města na Mor. Opatřili jsme si součásti skautského kroje: klobouk, košili, opasek a lilii s heslem Buď připraven a k tomu jako doplněk dlouhou bambusovou hůl. Modré krátké kalhoty si Max ( Židlického kamarád ) také koupil, kdežto já si ponechal svoje soukené ( lodenové ) v kolenou podkasané, kalhoty. Na nohách jsme měli vlněná pletená lýtka a ponožky jsme si mohli do nich vyměňovat)“.

Celou zimu a jaro 1913 studovali skautské knížky a v červenci uskutečnili výpravu v počtu sedmi, vedenou Židlickým ( pozdějším malířem ) s pověřením Antonína Benjamina Svojsíka. Trasa vedla z Německého Brodu přes Žďár nad Sáz., Nové Město, kde navštívili rodiče Jiřího Židlického, Bystřici nad Pernštejnem do Tišnova.

Z dalších několik let nám informace chybí a lze se jen domnívat, že tito první skauti pokračovali v nastoupené cestě a že se také br. Svojsík nechal informovat o jejich činnosti. Jistý je ovšem datum 27. ledna 1923, kdy Horácké listy č. 5 uvedly zprávu o 7. lyžařských závodech konaných Sportovním klubem v Novém Městě, na nichž skauti prováděli kontrolní službu. Můžeme tedy považovat rok 1922, ne-li dříve, rokem vzniku organizovaného skautingu v Novém Městě. Další zprávy o existenci oddílu pochází z takzvaného „ Stehlíkova kalendáře“ z roku 1925, který uvádí jméno profesora Josefa Břeně jako junáckého zpravodaje v Novém Městě.

Z výroční zprávy Státní reálky v Novém Městě vyplývá, že prof. Josef Břeň vstoupil do sboru v roce 1922. V letech 1924 – 1925 učí však již na jihlavském gymnáziu. Poněvadž za Protektorátu byl archiv školy zničen další zprávy o něm nemáme. Skautský almanach z roku 1924, autora Františka Štiky ( ředitele Občanské školy Brno Maloměřice ) zaznamenává oddíly v Novém Městě a ve Žďáře nad Sáz.

Důvěryhodné jsou další informace od prof. Miloty Fanderlika, který v létě 1925 a později vedl 3. brněnský oddíl a který dokládá, jak se Novoměstsko zasloužilo o začátek Moravské lesní školy a zavedení nového programu v Ústřední lesní škole. První lesní škola na Moravě se konala v roce 1925 u rybníka Medlov. Na její program navazovaly pak další Ústřední lesní školy konané na Moravě. Je nutné řící, že bratr Milota Fanderlik vedl 3. brněnský oddíl spolu se svým bratrem Velenem a od něho převzal samostatné vedení na podzim roku 1926. Připomínám dále tu skutečnost, že br. Velen Fanderlik se jako právník stal po válce jedním z hlavních žalobců fašistických zločinů v Norimberském procesu.

V roce 1928 získáváme informace ze Skautského deníku Jožky Šebka, kde popisuje své začátky ve skautování. Byl členem družiny Káňat, jejíž vůdcem byl Jaroslav Svatoň. Dalšími členy byli Filip Pánek – Filda ( od roku 1934 do 1937 vůdce oddílu), Sláma, bratři Částkovi, Vladislav Svoboda, Jaroslav Macek a mladší bratr Jožky Šebka ( pozdější grafik a historik), prof. Jiří Šebek. Měli schůzky, skládali nováčkovské zkoušky ( takzvané prvotřídky) a potom náročnější zkoušky ( druhotřídky). Podnikali výpravy do okolí Nového Města i na Samotín, Devět skal apod. Cvičili také v Sokole a s Župou pernštejnskou vítali T. G. Masaryka v Novém Městě 17. června 1928. 29. června až 1. července téhož roku se účastní bratři Filip Pánek a Jožka Šebek Všeskautského sjezdu v Bílovicích u Brna. Jeli tam na pozvání brněnského skauta Vilouše Glatznera. Je známo, že skauti z Brna jezdili tábořit od roku 1924 k rybníku Medlov a Sykovec a že synové Velen a Milota, spoluzakladatelé brněnského skautingu Vladimíra Fanderlika, Šebkovi znali a občas u nich, po příjezdu večerního vlaku z Brna, přespali a příští den pokračovali k Medlovu. Program Všeskautského sjezdu tehdy vyvrcholil shromážděním skautů Československa, tedy i skautů z Podkarpatské Rusi, na brněnském Zelném trhu, kde promluvil bratr Svojsík.

Skauti v této době zřejmě vyvíjí obecně prospěšnou činnost, o čemž svědčí dar stavitele Josefa Sadílka, zmíněného v úvodu tohoto pojednání, neboť jim daroval pozemek na kraji lesa Ochoza, kde postavili v roce 1931 dřevěnou chatu a nazvali ji, podle známé písně Jaroslava Ježka, Mercedes. Vlastnictví tohoto pozemku je řádně doloženo u Okresního pozemkového úřadu. Tuto chatu po dlouhá léta využívali jako klubovnu.

O činnosti Junáka v letech 1934 až 1940 svědčí zápisy ze střediskových schůzek, které zaznamenal Josef Šír – Aga a také Miloš Messenský.

V únoru 1934 např. registroval oddíl 19 členů. Oddílových rad se zúčastňovali, vedle dříve uvedených, bratři Bílý, Havlík, Šebek, Bulánek, Linhart, Čermák, Dobiáš, Hemza a další. Vůdcem oddílu byl Adolf Jan, posléze Filip Pánek a po něm od roku 1937 prof. Jaroslav Puchýř.

V roce 1934 je volejbalové družstvo skautů nejlepší v kraji a vyhrává 1. místo na skautském mistrovství Zemí moravskoslezských v Třebíči.

V říjnu 1935 zakládá Zdeněk Částek Smečku vlčat. Koncem roku 1938 vzniká junácký oddíl v Německém pod vedením Vlastimila Zeleného a navazuje spolupráci s novoměstským oddílem.

V té době dosluhuje dřevěná chata Mercedeska a tak skauti pod vedením prof. Puchýře staví v roce 1939 novou, zděnou. Téhož roku přichází do Nového Města ze Zábřehu sestra Marie Buchtelová provdaná Kružíková, která působí na reálce jako učitelská praktikantka. V Zábřehu vedla dívčí oddíl, ale rozvinutí dívčího skautingu v Novém Městě zabrání 2. světová válka. Zápisy z takzvané „ Knize protokolů“ končí 18. února 1940 a dokládají, kromě jiného, také pořádkovou a strážní službu skautů na nádraží v roce 1938. Je to tedy téměř rok po obsazení naší vlasti německými fašisty a čtyři měsíce po zákazu Junáka. Ještě v této době organizovali novoměstští skauti hokejový turnaj pod názvem „ Radost ze života“. Jak příznačný postoj mladých lidí v této těžké době. Za okupace byl fašisty v Mauthausenu umučen za odboj bratr Zdeněk Šír. Br. Sváťa Jaroš – Vaníček zemřel v důsledku totálního nasazení v Německu.

Obrat nastává ihned po válce. Skauti mají 1. schůzku u Mercedesky 30. června 1945 a čeká je její obnova po řádění Hitlerovy mládeže. V kronice družiny Lišek je zaznamenáno, že družinovým rádcem byl Lubor Jelínek, podrádci Stanislav Vališ, M. Zelený a Jan Slezák. Počet členů družiny byl 35. Sestra MUDr. Jarmila Havlíková spolu s Marií Buchtelovou – Kružíkovou již v červnu 1945 zakládají dívčí oddíl a zúčastňují se pracovního žňového tábora, spolu s junáky na Moravci. Tohoto tábora se zúčastnilo celkem 90 skautů a skautek. V červenci absolvují Emil Staněk, Jaroslav Mach a Vladimír zelený Lesní školu v Černošicích. 23. října pořádá oddíl recitační pásmo „ Od potupy k barikádě“. Bylo uvedeno v režii Jiřího Šebka na novoměstském náměstí. V této době navazují skauti z Nového Města a Žďáru první kontakty. Svědčí o tom např. i skautský slib, který složila 12 chlapců a děvčat ze Žďáru 15. listopadu 1945 v novoměstské klubovně. Sestra Havlíková a bratři Puchýř a Messenský navštívili jejich první tábor v Posázaví v roce 1946.Vedoucím střediska je prof. Jaroslav Puchýř – Puška a jeho zástupcem Miloš Messenský. 28. ledna 1946 je jmenován velitelem Horácké oblasti prof. Puchýř a v únoru se stává pro dívčí kmen oblastní velitelkou MUDr. Jarmila Havlíková. V květnu 1946 absolvují Lesní školu v Jinošově MUDr. Marta Látalová a Milada Řádková a první samostatný dívčí tábor pod vedením MUDr. Havlíkové se koná v červenci 1946 u Matějovského rybníka, kterého se zúčastnila také Marie Kružíková se svou družinou Leknínů. Vedoucím oddílu skautek byla Milada Řádková, oddílu světlušek Marta Látalová. Tento tábor zdárně napomohl dalšímu rozvoji dívčího skautingu v našem městě.

V srpnu 1947 probíhají v Novém Městě Oblastní dny Junáka k otevření po válce obnovené chaty Mercedesky. Kromě ní slouží jako klubovna také jedna místnost v novoměstském zámku. Vedle schůzek se zde konala např. v prosinci 1947 za přítomnosti zástupce Zemské rady Junáka pro Moravu volba okresních činovníků. Junák zdárně působil a rozvíjel se až do roku 1948, kdy byla snaha o jeho úplného politizování v duchu nového společenského zřízení. V tomto období mělo středisko téměř 300 členů. V roce 1950 byl od KSČ zakázán a jeho hlavní vedoucí pocítili ze strany vládnoucí třídy sociální útlak a nebo přímo byli perzekuováni. Nové Město na Moravě v tomto směru nebylo výjimkou. Po celá další dlouhá léta však občané města na skauting nezapomněli.

V roce 1968 v období takzvaného Pražského jara stačil, jednoho dubnového dne, malý plakátek se skautskou lilií na květinářství paní Voznicové na Sekaninově náměstí aby přišlo v určenou dobu k Mercedesce kolem 80 malých chlapců a děvčat ! Autorem onoho oznámení byl tehdy br. Olivek Havlík, jeden z poválečných vedoucích. Již v květnu absolvovali čtyři bratři a dvě sestry na Vlčím kopci u Třebíče kurz vůdcovského minima. Spolu s nimi tam, po 20 letech, obnovovali vůdcovské zkoušky bratři a sestry z nichž bylo mnohým daleko přes 60 let. Stali se jim příkladem ve vztazích mezi lidmi a v optimistickém pohledu na svět. V roce 1969 mělo středisko 180 členů. Vůdcem byl Zdeněk Řádek, zást. pro dívčí kmen Milada Řádková, zást. pro chlapecký kmen Antonín Špinar, tajemník stř. Zdeněk Albrecht, hospodářka Vladimíra Zezulčíková, zdravotník MUDr. Marta Látalová a stykem s Národní frontou byl pověřen Vlastimil Vorlíček. Vedoucí oddílů děvčat byly: učitelka Jarmila Puchýřová st., zást. Květoslava Janíčková, učitelka Blažena Špinarová, zást. Alena Albrechtová a Jarmila Puchýřová ml., zást. Marta Látalová. Vedoucí odd. chlapců: Oliver Havlík, zást. Miloslav Brabec, Jiří Janíček, zást. Antonín Špinar a Jan Zezulčík, František Fiala, zást. Emil Staněk. Velitelem Horácké oblasti se stal br. Miloš Messenský.

Opět následovaly pravidelné schůzky oddílů a rádcovské kurzy. Jako klubovny slouží opět Mercedeska a také starý domek pod hřbitovem na konci ulice Malá, s jednou obyvatelnou seknicí. Táboru v Podolí v roce 1969 se účastnilo 138 skautů a skautek. Na jaře 1970 již ale vedoucí věděli, že bude Junák zrušen potřetí. Pociťovali to jako veliké bezpráví a nespravedlnost. Ve dnech 22. až 24. května pořádá středisko ještě skautskou výstavu v Jednotném klubu pracujících za kinem a uskutečňuje letní tábor v Podolí, kde tábořilo 80 členů. 1. září téhož roku byl Junák zakázán a příštích 20 let nastalo období takzvané normalizace. Přesto měly tyto dva roky obnovené činnosti Junáka velký význam. Umožnily navázání alespoň minimální kontinuity mezi dvěma generacemi, aby po dalších 20 letech mohly myšlenky a ideály skautingu opět rozkvést. Na podzim 1970 byli skautští vedoucí pozváni do Žďáru nad Sázavou a vyzváni aby pokračovali v práci s mládeží v rámci organizace Pionýr. Všichni mladší odmítli. Nedokázali se odloučit od skautingu a přizpůsobit se. Mnoho z nich sice pracovalo s mládeží nadále, ale mimo organizaci Pionýr. V Novém Městě pomáhalo několik starších skautů na táborech v Podolí a také na Javorku. Byli to Zdeněk Řádek, Slávek Bukáček a Milada Řádková. Díky jim se tedy konaly dětské tábory v Podolí až do roku 1989. Během těchto let se setkávali neorganizovaně ostatní vedoucí i družiny. Např: v listopadu 1986 došlo k setkání družiny Kolouchů, které vedl br. Janíček, v témže roce také setkání skautských vedoucích v chatě br. Zezulčíka u rybníka Kazmírák.

V prosinci 1989 se sestra Marta Látalová zúčastňuje prvního porevolučního setkání skautů v Praze a spolu s br. Emilem Staňkem setkání skautů v Brně. Dne 22. prosince téhož roku se přípravný výbor Junáka v čele s br. Messenským hlásí dopisem ke spolupráci s Občanským fórem v Novém Městě. 22. ledna 1990 se uskutečňuje schůzka činovníků v kulturním domě. 2. února se koná první schůzka na faře katolického kostela, kde vznikl 1. oddíl Naděje, jehož vedoucími se stávají Pavel a Zdena Šustrovi. V klubovně na ulici Malá čp. 194, kterou přidělil skautům Městský národní výbor se koná 12. února první středisková rada. Vůdcem střediska, které má v té době 100 členů se stává prof. Petr Lamplot, v letech 1992 až 2005 Jiří Janíček a zástupcem je Josef Krupica. Rozvíjí se pravidelná činnost oddílů a družin, probíhají kurzy rádcovské a kvalifikační zkoušky vedoucích, každoroční jarní, letní i zimní tábory. Na letních táborech zdravotnický dozor a kurzy zabezpečovaly lékařky MUDr. Miroslava Hauková, Božena Michalová a Marie Zelenková. Družiny pomáhají při vysazování stromků, podzimní sklizni brambor, sběru kamení z polí. Zúčastní se jarních úklidů města a každoročních humanitárních sbírek. Např. jen v roce 2004 výnos ze sbírky Tříkrálové byl 33 000,- korun a Květinového dne 22 850,- korun. Středisko pomáhá při benefičních akademiích Tělovýchovné jednoty manželů Benešových a také navazuje spolupráci se skauty z Nizozemí. V červenci 1995 se koná v Podolí tábor nizozemských skautů a začátkem srpna náš oddíl Naděje odjíždí do města Waalre na tábor Přátelství spojený s účastí na Jamboree u města Dronten. Dlouhodobě pracujícími oddílovými vedoucími, a někteří stále ještě jimi jsou, byli bratři Josef Krupica, ing. Pavel Ondrák, Zdeněk Dvořák, Martin Drápalík, Michal Miko, Emil Staněk, Jan Kříž a Jiří Kinc. Sestry Marcela Ondráková – Loulová, Michaela Mahlová, Květuše Vašířová, Veronika Horová, Dana Albrechtová.

Významným oceněním od Komise pro mládež a sport při Městském úřadu se dostalo několikrát družinám skautů a skautek, které se probojovaly do celostátního kola soutěže Svojsíkova závodu. Velmi dobře si vedli světlušky i vlčata, kteří se dostali do celostátních kol soutěže O totem náčelníka a vlajku náčelní. Poslední úspěch je datován rokem 2006, kdy putovní vlajka náčelní pro kraj Vysočina zdobí klubovnu světlušek.

V posledních letech byly provedeny rozsáhlé stavební práce, díky státním grantům, příspěvkům od Městského úřadu, sponzorům a také zdrojům z vlastní činnosti, klubovny na ulici Malá. Byla přistavěna sociální zařízení, nové odpady, výměna celé střechy a různé vnitřní úpravy. Letos skauti provedli zdařilou úpravu sklepa a upravili dvoreček za klubovnou s vystavěním letního altánku. Nepodařilo se nám však dosud převzít zpět chatu Mercedesku a to k velké škodě mládeže Nového Města, přestože není využívána k účelům k jakým byla vybudována, totiž, k výchovným schůzkám a výpravám dětí a mládeže. Od roku 1994 u ní konáme různé sportovní akce jako např. jarní a podzimní běh Ochozou, soutěže na horských kolech, orientační závody a lyžařské závody. V tomto roce jsme navázali na skautské divadelní tradice hrou „ Dáma z jezírka“, kterou jsme nastudovali ve spolupráci s místním amatérským souborem Horda. Sestra Veronika Horová se zúčastnila letošního jubilejního jamboree ve Velké Británii a to jako vedoucí přípravného týmu.

Jinak střediskových akcí za posledních 17 let bylo opravdu hodně. Je vhodné uvést i několik údajů o naší členské základně. Od roku 1990 prošlo skautskou výchovou ( jedná se o členství dětí od 2. do 9. třídy) 330 dětí. Částečnou, kdy nebyly děti členy celých 7 let, 180. Celkem tedy 510 dětí. Počet registrovaných členů byl od roku 1990 po současnost průměrně 109, nejvíce v roce 1991 – 164. Letos máme 108 členů. Průměrný přírůstek děti v družinách je 24 za rok. Všichni vedoucí oddílů mají požadovanou kvalifikaci, to je vůdcovské zkoušky, případně i Lesní školu.

Další velkou skupinu tvoří neorganizovaní členové a příznivci skautingu jejichž přibližný počet je stejný jako členů registrovaných. Patří mezi ně řada mladých lidí, kteří po vyučení nebo absolvování různých středních a vysokých škol jsou již v zaměstnání nebo podnikají. Další informace o středisku jsou na webových stránkách Nového Města. Ceníme si dlouhodobé spolupráce s TJ Nové Město vedenou panem Vladimírem Mašterou a se spolkem Gohiral vedeným Jaroslavem Lorencem, se kterým sdílíme tábořiště v Podolí u Bobrové.

Od roku 2006 vede naše středisko br. Vít Koutenský. Zást. je br. Rostislav Havlíček, správce kulturního domu Pohledec br. Martin Drápalík, hospodář br. Miroslav Fuksa. Celá středisková rada včetně činovníků a vedoucích oddílů je dobrý kolektiv a snaží se o zdárnou výchovum mládeže, kdy pro vlčata platí heslo: „Naší snahou nejlepší buď čin“, pro světlušky :“ Pamatuj“, „Buď připraven“ pro skauty a skautky a „Sloužím“ pro Kmen dospělých.

Z tohoto krátkého historického přehledu novoměstského skautingu je vidět příznivé působení skautingu v našem městě, kdy jedinou odměnou vedoucích je radost z výsledků správné výchovy dětí a mládeže a jejich uplatnění ve společnosti.

Přejme tedy skautování v našem městě do dalšího století hodně úspěchů!

K slavnostnímu junáckému večeru vypracoval dne 20. listopadu 2007
podle historických pramenů Jiří Janíček-Šerif

Kdo by si chtěl připomenout tento večer mapující historii novoměstského skautingu, nebo si prostě jen poslechnout a dozvědět se něco nového o naší historii tak si můžete stáhnout tyto mp3 soubory.

Playlist:

• Uvodní slovo J. Janíček - Šerif.mp3
• 1911 - 1937 Martin Drápalík - Mládě.mp3
• 1937 - 1944 Martin Drápalík - Mladě.mp3
• 1945 - 1967 Josef Krupica - Býk.mp3
• 1968 - 1970 MUDr. Látalová Marta.mp3
• 1971 - 1989 MVDr. Jiří Kutal.mp3
• Podolske pisne MVDr. Bořil - Bobřa.mp3
• 1989 - 1993 Ing. Pavel Šustr.mp3
• 1998 - 1999 Veronika Horová - Verča.mp3
• 2000 - 2002 Zdeněk Dvořák - Zdeny.mp3
• Závěr a vyznamenání.mp3

Možná Vám to přijde jako drobnost, ale my, kteří jsme po zimním táboře oddílu v roce 1998 vstávali o šesté, abychom stihli alespoň poslední třetinu očekávaného finále s Rusy, oslavovali Svobodův gól a naživo slyšeli památné „Přepište dějiny!“; prostě těm kdo pamatují zlatou éru českého hokeje, vždy běhá mráz po zádech, když se blíží další bitva sportovních titánů. Jaký tým ale letos Češi sestaví?

Celý svět ví, že se u nás rodí skvělí hokejisté. Čeští brankáři, obránci, útočníci, v poslední době dokonce i trenéři, si získali srdce fanoušků ve všech hokejových koutech Modré planety, severoamerickou národní ligu nevyjímaje. Kvalitních hráčů je zřejmě dostatek. Poskládat z kvalitních hráčů kvalitní tým však není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Budoucí kouč nebude mít lehkou pozici. Ať už to bude kdokoli... Záleží také na hráčích, kteří mohou svou kvalitu dokázat i tím, že budou dobře plnit role, na kterých se svým koučem dohodnou.

Jak ale vlastně vypadá ideální hokejová sestava? Všeobecně se míní, že nejlepší je hrát na čtyři pětky. Tým dobře šlape zejména pokud jsou všechny pětky vyrovnané - každá dokáže střílet góly i pomoci svému brankáři udržet vytouženou nulu. Když tomu tak není a některá z pětic nefunguje, ostatní jen těžko dohání ztrátu, kterou způsobí.

Nejdůležitější postavou na hřišti je brankář. Pokud se týmu daří, není příliš zapotřebí, ale jsou chvíle, kdy je jen na něm jestli tým podrží. Se špatným brankářem se hrát nedá. Pětka před ním musí vědět, že se na něj může spolehnout, stejně jako on spoléhá na ně.

K brankáři neodmyslitelně patří jeho obránci. Jejich úloha není právě vděčná. Pokud svou práci dělají dobře, není to vidět. Ve chvíli, kdy chybují, může z toho hned být pohroma - pokud vše nezachrání strážce svatyně. Na hru svých obránců spoléhá každá pětka. Pokud navíc dokáží podpořit útok, musí každý kouč nahlížet do ráje.

Nejvíce viditelná je přesto útočná lajna. Jejich úkol je snem každého malého hokejisty - dávat góly, zvedat ruce nad hlavu, být hvězdou ranních novin a trůnit na špičce žebříčku produktivity. Hlavou celé pětky je střední útočník - centr. On vymýšlí co s pukem a má nelehký úkol pozvednout prapor svého týmu, ve chvílích, kdy se ostatním nedaří. Na pomoc jsou mu dvě křídla, která dokážou šikovnýma rukama, rychlým bruslení či dravostí před brankou zužitkovat přihrávky svých obránců nebo neotřelé nápady svého centra. Některé týmy občas používají bránící levé křídlo, obzvláště ve chvílích, kdy je potřeba obráncům trochu ulehčit a je jasné, že tady se nula určitě vyplatí.

Milý budoucí trenére našeho týmu. Tohle všechno bys měl vědět, my totiž:
Chceme mít dobré brankáře
chceme mít vyrovnané pětky
prostě chceme hrát dobrej hokej

prostě chceme dělat dobrej skauting


P.S. Článek vznikl za podpory externisty s krycím jménem „Bc?“

Chřipková epidemie zasáhla u Berušek naplno a proto jsme se do bazénu vydali v asi polovičním počtu.
Po povinném a nervním pánem několikrát připomínaném osprchování (šílel, jako kdybychom se tam snad přišli po roce vykoupat) jsme naskákali do vody a zde přišel první kámen úrazu. Menší holky ještě v plavání nejsou tak zdatné a proto se obvykle jedna dvě navěší roverovi na krk a odmítají se pustit. To, že mají kruh a rukávky nehraje roli, vždyť i s nimi se dá lehce utopit!

Šplouchání, cákání a výskání zaplnilo bazén tak, že by se zdálo, že je nás tam dvojnásob. Jenže my jsme skauti a jak nemáme víc jak dvacet minut pevný program, začínáme se nudit.
Takže začneme Rybičkami. Rybičky, rybičky se chytaly a když byly všechny vyloveny, šly se lovit pro změnu kachny.
To je tak, že lovci sedí na krajích bazénu a kačeny jsou uvnitř. Lovci na ně hází míčky a kačeny se můžou zachránit potopením pod vodu ( to jde s kruhem a rukávky těžko, uznávám ). Vypukla bitka => bitva => ostrá řež, kdy se do hry zapojily i velké míče, kterým dostat do hlavy docela bolelo…
Ale mělo to grády!

Pak jsme si dali štafetové přenášení tenisáků (signálu) k anténě. Anténa byl Upír, který se na nás přišel podívat. Vlastně ne na nás, spíš jen na jednu konkrétní osobu:-). No, držel skluzavku a to je hlavní:-P. Ale moc provokuje!

Největší radost byla, když jsme Berkám vytáhli skluzavku. Jezdilo se po bříšku, po zádech, po hlavě i hlavou dolů pozadu a ještě nohy do turka.
Sklouzla se i Danny, a já do teď nechápu, jak se na tu skluzavku vlezla, když mě to nešlo:-). (A Vojto, až se v pondělí potkáme, neříkej mi, že je to proto, že jsem tlustá, protože to není pravda:-))

Nakonec jsme zkoušeli adrenalinové skoky do vody s chytáním koleček do rukou.
Michelle chtěla skočit placáka a málem nám vypadla z kruhu… Ještěže ji jistily dvoje rukávky…

Na zpáteční cestě jsme si zakoupili na vlakáči v automatu horkou čokoládu. Všichni ochutnali od všech, kdyby někomu náhodou automat uvařil lepší…
Rada pro cestující: Předvolby „extra silná“, „cukr navíc“ a „mléko navíc“ u čokolády nefungují, ale když to někomu vsugerujete, klidně vám odpřisáhne, že byla mnohem, ale mnohem lepší:-)!

Začali jsme nováčkovskou zkouškou, která doznala od loňska dost úprav. Nyní se pracuje na vylepšení družinových funkcí, aby si každý našel v družině to, co ho baví a v čem může být družině prospěšný. A časem se snad už konečně dopracujeme k těm vytouženým stezkám.
Nyní je však třeba zamyslet se nad změnou toho nejdůležitějšího. Nad akcemi. Od spousty lidí slýchám: „Akcí je moc!“ mnoho jiných tvrdí: „Akcí je akorát!“ a Horník si stěžuje, že akcí je málo. Je nejvyšší čas se dohodnout, kolik těch akcí vlastně chceme a jaké chceme.
Doteď bylo zvykem, že vám dal Pracovní kruh jednou za čtvrt roku seznam akcí a vy jste se mu nějakým způsobem přizpůsobili. Rozhodli jsme se, že to v prvním čtvrtletí roku 2008 zkusíme obrátit a pokud se to ujme, budete si nadále dělat plán akcí vy sami a přizpůsobovat se bude PK.

Jak to bude probíhat?
Jelikož s vámi máme i nějaké výchovné plány, vydáme před tím, než budete plánovat akce seznam některých činností, které bychom s vámi rádi podnikli. Budou to věci, pro které by se hodilo udělat samostatnou akci, ale nikde není psáno, že nemohou být součástí výpravy nebo tábora. Vy pak budete mít právo naplánovat si libovolný počet akcí libovolného druhu tak, aby vám jich přišlo akorát. Podmínkou bude pouze to, aby se v daném období nějakým způsobem udělaly všechny činnosti, které PK požaduje. Jinak si můžete přivymýšlet svých akcí dle libosti nebo naopak zrušit zajetá klišé, která už vás nebaví.
Za ta léta už jsme nabrali nějaké ty zkušenosti, takže k seznamu činností připojíme i pár rad a přání, kterými se můžete, ale nemusíte řídit.
Každý jednotlivec pak bude mít nějaký ten čas na rozmyšlenou, aby si ujasnil, co by pro něj bylo nejlepší a na některé z akcí (teď poprvé to bude Vánoční pečení) to dáme všichni dohromady a domluvíme kompromis.

K čemu je to dobré?
Myslím, že je to celkem jasné. Budou to vaše akce, které vy chcete a ne ty, které vám někdo určí. Bude to třeba pro vás větší motivace na ně chodit. Třeba jich bude méně a dočkáte se volného času, po kterém tak toužíte. Objeví se akce, které by PK nikdy nenapadlo udělat.

První plánování akcí (na leden - březen) tedy může začít:

Co s vámi chceme podniknout?

Družinové vaření
Každá družina by si měla sama vyzkoušet uvařit nějaké kompletní obědové či večeřové jídlo (polévka + druhé jídlo), kde nebude používat žádné polotovary (jídla z pytlíku, konzerv atd.). Otázkou je jestli to bude speciální družinová akce nebo to chcete spláchnout do nějaké družinovky, či oddílové akce. Jestli budete vařit u někoho doma nebo se prostřídáte v klubovně.

Přespání v přírodě
Chtěli bychom, aby si zájemci ze starších členů oddílu vyzkoušeli bivakovat přes noc v zimní přírodě. Bude to ale samostatná dobrovolná akce nebo součást výpravy, či zimního tábora?

Výstava
Rádi bychom vyrazili někam na nějakou zajímavou výstavu. Od vás očekáváme návrhy na jakou a hlavně kdy to uskutečnit.

Oprava a výroba mečů
Tato akce vůbec nemusí proběhnout. Nicméně meče jsou momentálně v takovém stavu, že s nimi odmítáme připravovat hry. Bude zimák s meči nebo bez nich?

Setkání s odlišnými lidmi
Ne každý žije stejný život jako my. Chtěli bychom udělat společný program s lidmi, kteří nemají ten svůj život tak snadný jako my. Mohou to být postižené děti ze Zdislavy nebo staří lidé z domova důchodců nebo někdo úplně jiný.

Zimní sporty
Měli bychom si taky trochu užít zimy. Nepojedeme na výpravu na lyžích? Půjdeme bobovat? Nebo bruslit?

Tak to je oněch šest věcí, které máme nějakým způsobem stihnout za první tři měsíce příštího roku. Pracovnímu kruhu by se v tomto období určitě líbila jedna výprava a zimní tábor. Oboje ale závisí na tom, jestli o to budete stát. Při plánování akcí pamatujte na to, že budete mít shon ve škole kvůli pololetí a my vysokoškoláci budeme mít zkouškové období. Také se zamýšlejte nad cenou toho, co vymýšlíte, abyste si nenaplánovali akce, na které vám rodiče nedají peníze (v lednu se přeci vybírá i registrace).

Přeji příjemné plánování a těším se, co z toho na Pečení vzejde.

Protože po dnešní ranní návštěvě Zubíku se naskytl pohled docela nepříjemnej. Nevíte o tom náhodou někdo něco? Nebo kdo od nás tam byl naposledy? Sněhu moc nebylo, vítr taky nic moc - obzvlášť tam v lese.... A navíc je poškozené jedno křídlo okenice na srubu.....
No ať to bylo tak nebo tak, připravme se na jarní nebo letní brigádku.... Ach jo.

UGANDA - CZECH
DEVELOPMENT TRUST
P.O box 12629
Kampala
17.9.2007


Dear uncle (RS NOCON),
how are you over there? How are the people you stay with? I hope you are all fine. Back to my side, I am fine.
My lovely uncle, thank you for choosing me among the many needy children in Uganda. Thank you for loving me. My lovely uncle. If it had not been you I would not be in school by now. I promise to work hard.
At school we study mainly four subjects - Mathematics, Social studies and English and I love Mathematics as my best subject.
At home we eat pasho, sweet potatoes, ?cassano? and matooke and I love matooke most.

I once again thank you for choosing me.

Your daughter
Namusoke Rose


Pozn.:
"Matooke" je druh banánů, který se pěstuje na plantážích v Ugandě.
"Pasho" netuším - a u slova "cassano" si nejsem jistá, že jsem ho přečetla správně.

Dear ungle.
This is you daughter Namusoke Rose, greeting you from Uganda. How are you over there? How are the people you stay with? I hope, you are all fine. Back to my side I am fine.
Thank you for the support which you give me, espocially paying my school and buying me a new school uniform. My Gog bless you.
In Uganda we also celebrate christmas day on 23th december every year. I wish you a MERRY christmas and a happy newyear.

Your daughter
Namusoke Rose

Sraz byl již velmi brzy po poledni, abychom stihli vo nejvíce napéct. Sešli jsme se, ale to já vlastně nevim, poněvadž jsem obří šunka a do Pohledce jsem se vezl autem. Chá chá.

Zabydlujeme se tedy v kůlturním domě v Pohledci, Teo s PKáčem ještě chvilku radí před dveřmi, ale nakonec i oni vejdou dovnitř a začínáme se pomalu rozjíždět. Jelikož matroš musí nějakou dobu tvrdnout, nejprve si jdeme těsto na perníky připravit. Teo jen určí stoly a už se začíná válet, splácávat dohromady různé a hrůzné přísady, až z toho pomalu vzniká něco podobnýho (velmi vzdáleně), co jsem parkrát viděl u mamky v kuchyni. Ale jako obyčejně, vždy se nepovede všechno, třeba nám se obvzláště dařilo, třeba my jsme sice těsto udělali poměrně dobrý, ale pak jsme trošku přehnali mrznoucí dobu, za kterou nám těsto ztvrdlo tak, až jsme ho potom museli rozmlacovat válečkama. To ale nebylo nic proti druhé skupině, ta do těsta místo 4 čajových lžiček kari nasypala rovnou 4 CELÉ pytlíky kari. No co, záchod přece má taky někdy chuť na něco jiného, že nevábnou mazlavou hmotu...

Po tomto velice zdařilém úvodu následovala poměrně očekáváný program s názvem Nová naděje (naše perníky jsou zase Skrytá hrozba). Ale o co šlo. Bylo to poměrně jednoduché, oddíl si prostě tvořil akce od ledna do března sám. Nejprve jsme se rozhodili do 5 skupinek (Rysi, Lišky, Jeleni, Veverky a rádcové) a měli jsme půl hodiny na to, abychom se dohodli, co vlastně za akce chceme. Tak jsme radili a radili až jsme nic nedoradili a čas byl fuč.

V tomto okamžiku nastáva ale ta zajímavější část, poněvadž teď se musíme mezo ostatníma skupinama dohodnout, co za akce vlastně bude. Začali jsme u lednu. Abychom neporušili oddílovou tradici, na začítek měsíce jsme dali oddílovku, která byla po pár protestech schválena. Následovala dlouhatánská debata o tom, jestli výpravu udělat nebo ne, což se s ohledem na zkouškový leden odhlasovalo ne. To pár lidí rozlobilo, ale jelo se dál. Čas se nám již krátil a my museli ještě dohodnout cestu za odlišnými lidmy. Dlouhé debaty, hlasování a podobné věci nakonec rozhodli, že se pojedem podívat na děti z dětského domova. Leden jsme tedy dokončili, je čas na naše super cukroví(Nebojte, Rysi už udělali těsto jiné a kari se vynechalo).

Když už máme těsto, musíme tedy začít válet a vrhnout se na vykrajování. S profíkem Buduem nám vykrajování netrvalo moc dlouho, takže jsme za chvilinku už měli připravený plech (samozřejmě namazaný máslem, jsme totiž profíci a pekařina je naše jasná volba). Nyní jsme mohli začít vykrajovat. Na prvním plechu jsme to ještě nějak nehrotili, prostě normální slepované cukroví. Jedna část bez dírky, druhá s dírkou a klasickými formičkami. To ale pro nás nic moc nebylo, proto jsme se vyřádili na druhém plechu. U toho jsme totiž začali ve velkým vyrábět smajlíky. Byla to v celku sranda, až do doby, než jsme zjistili, že ani jeden plech se nám nevejde do trouby. To byla fakt lamárna, celý nachystaný cukroví zníčit, znovu vyválet těsto, který už vůbec nešlo rozválet. Byli jsme tak hrozitánsky naštvaný, že kdyby se nás někdo dotkl, asi by dostal do těla 10000 Voltů Vždyt si to vemte, kluci a podělat to na plechu? Proč se nám nepovedlo teda těsto? Ale plechy?. Prostě lamárna.

Po ,,úspěšném,, upečení perníčků jsme se ještě chvilinku vrhli na akce, ale to již netrvalo moc dlouho, poněvadř Teo velel spát. Tak jsme tedy zalehli, ale po tom, co Teo odešel z hlídky, se mi zdálo, že probíhá nějaké stěhování národů. Abych to vysvtětlil, oddíl popadl nějakej zvláštní druh amoku a každej si tak o 10 metrů posunul svoje místo na spaní. tak jsme se s Ludvou připojili a místo 20 metrů od pódia jsme nakonec spali na pódiu. Možná to ted nechápete, ale to jste na tom ještě dobře, já to nechápu do ted...

V neděli se již moc zajímavého nedělo, jen snad to jezení vánočky. Byl prostě úklid a kvičíme dom, to už ani moc zajímavé není. Jen bych vás chtěl pozvat na stezku odvahy. O co půjde. Zkrátka, na vánočním zpívání u stromku budeme rozdávat napečené cukroví. A máme i zvláštní slevy, kdo přežije prní kousek, zdarma dostane druhý. Výhodné, ne? Tak v neděli 17:00.

Když jsem dorazila do naší klubovny, Míša sedí na židli, něco si čmárá a v klubovně je obrovská zima( však jsem taky skoro celou družinovou byla navlečená, jako kdyby bylo 30 pod nulou:0)). Do zahájení zbývalo skoro čtvrt hodiny a tak jsme si buď povídaly, nebo přikládaly. Když k nám dorazila Terka, zahájily jsme a nastala organizace. Musely jsme stihnout spoustu věcí a tak jsme ji jen tak prolítly a už tu byla nová celoročka. Týna tentokrát chyběla a tak si s „scénkou“ Terka musela poradit sama. Řekla nám, že je děsně zamilovaná do jednoho kluka s 8.C, jmenoval se Robi, a chtěla od nás pomoci napsat mu dopis, že se jí líbí,,atd,,.Úkol spočíval v tom, že o klubovně byly rozmístěny papírky s čísly a my je musely odnést, ale co bylo horší, my je musely odnést pusou. Jenže Terka je dala na dost nechutný místa( komu by se chtěla olizovat mušli od záchodu, nebo víko od popelnice:-p. naštěstí jsem nebyla poslední a pak jsme se vrhly na project. Ten náš teda není žádná sláva, ale co se dá dělat. Po projectu přišly na řadu svíčky. Čekaly jsme strašnou dobu, než nám roztaje vosk, ale když se to podařilo, tak jsme ho nalily do kelímku od jogurtu, já si tam naházela ještě kupu vosku, aby to bylo zajímavější. Uklidily jsme a rozloučily se.
A už je tu další konec veverčí družinovky, další akce bude vánoční pečení, takže se máme na co těšit…

Ale vezeme to všechno popořadě.
Letošní Vánoce jsme se rozhodli strávit v bobrovské škole, která je naše oblíbené místo.
Jako obvykle, když jsme otevřeli dveře do družiny, Berušky se vrhly na všechny hračky a my jenom s hrůzou přihlíželi a přemýšleli, kdo TOHLE proboha uklidí. Jako nejlepší řešení se zdál hromadný výbuch celé budovy.

Radši jsme se proto před tím nepořádkem ukryli do kuchyňky, aby si děvčata vyzkoušela výrobu perníčků.
Než však Maky vysvětlila postup, byla část těsta pryč, protože syrové bylo lepší než pečené.
Perníčky nám totiž ztvrdly na kámen.
Vrhli jsme se tedy radši na polevu. Byla výborná, vůbec nevadí, že při jejím mixování jsme zastříkaly větší kus zdi… Zdálo se nám jí na perníčky škoda, tak jsme jí většinu snědli.

Následovala hra, ve které holky pomocí adventního kalendáře navštěvovaly různá stanoviště jako různé dny prosince a dozvídaly se dávné staročeské zvyky k těmto dnům. Dříve to totiž nebylo jako dnes, kdy slavíme Štědrý den, Mikuláše a Silvestra. Každý den, například na sv. Barboru nebo sv. Lucii se vykonávaly různé lidové obřady. A víte, co je to „vrkoč“? A kdo to byli „daráčci“? Odpovědi jsme hledali v této hře.

K obědu bylo rizoto od Ani a Eldy a po obědě Atty přečetl vánoční příběh pro potěchu duše. Bohužel nevím, o čem byl, ale je to z té knížky, jak jsou tam všechny ty příběhy moc pěkné.

Potom si holky mohly ještě chvilku hrát na prolízačkách, kterých je ve škole v Bobrové po chodbách plno a jakých!, ale pak náš starý zvyk velel se oblékat a jít do lesa nabídnout zvířátkům něco dobrého na zub.
Tento ušlechtilý záměr ale v některých případech překazila nezažranost (teda nenapapanost, abych se držela beruščino slangu:-)) a tak si zvířátka místo krásných červených jablíček pochutnají leda tak na ohryzcích (a to Michalka chtěla sníst i ten, že prý je to škoda vyhodit:-)).
Správně si taky Berky vzpomněly, že v tomto lese jsme minulý rok zahlédly Yettiho, kterého jsme se vydaly zkoumat.
To vyvolalo hrůzu u některých nováčků, zvlášť když starší holky přísahaly, že Yetti je veliký jako strom.
Beruščí paměť není trvalá veličina…:-)
U každé větší stopy se zastavovaly a zkoumaly, jestli náhodou není Yettiho a opatrně a potichoučku našlapovaly.

Po návratu do školy už na nás čekal krásný stromeček, okrášlený ozdobami a pod ním kupa dárků.
Jen co jsme se na chvíli otočili zády, Berušky už si dárky rozdělily na kupičky, které jaké dárky patří. A hezky si to vyrovnaly vedle sebe. To se nám vůbec nelíbilo, a tak jsme jim to zase rozházeli.
Pak se nám ale chudinek zželelo, a tak se vytáhla kytara a flétny a klarinet a zpívaly se koledy a i na ty dárečky došlo.

Mezitím už se pomalu začali sjíždět rodiče, aby si poslechli pár koled a zhlédli módní přehlídku, kterou pro ně připravil Piškot. Dozvěděli se o vybavení správného skauta, o typech spacáků a batohů, zkrátka užitečné informace.

Na závěr si Pepíno přichystal velkou hru pro děti i rodiče, ve které se nakonec děti omlouvaly hromadně rodičům, že je tak vybombardovaly v koulovaní válce.
A pak se jelo dom.

Vánoční oddílovka, stejně jako minulý rok, byla na dva dny ve škole v Radňovicích. A jelikož do Radňovic jede vlak, my jsme tam jeli jak jinak než vlakem.

Sraz byl něco kolem 4 hodiny odpoledne na vlakovém nádraží a než se celý oddíl sešel, každý si s někým vyměnil pár novinek. Pak už ale přišel Teo a velel se nástup. Bylo to celkem klasický, Teo se ptal všech rádců, kdo chybí, jestli se omlouval a podobně. Jenže to už píská vlak a tak se všichni s radostí hrnou do vagónů, aby se co nejdříve dostali do Radňovic...

Vystupujeme na málem vesnickém nádraží a vyrážíme směr škola. Po cestě je ještě plno srandy, ale to už stojíme před školou a PK určuje, kdo půjde první a kdo poslení do školy, aby se tam zabydlil. S tím zabydlením to moc nedopadlo, protože někdo našel basketbalovej míč a tak se hrál hnedka basket. To se ale nelíbilo mně, Hombréovi, Ludvovi a Kjubovi. A proto jsme si vzali takový molitovaný míče a trojúhelníky a kopali je po sobě. Byla to super bitka, jenže pak přišel Teo a netvářil se zrovna nadšeně... Já, Hombré, Ludva a Kjuba se tedy přezouváme zpátky do pohorek a vyrážíme směr vlaková zastávka. A hodně rychle, Teo nám dal asi jen 5 minut, pak prej bežíme znova.

Po takovémto začátku jsou na řadě vánoční zvyky. Sejdeme se tedy nahoře ve třídě, kde sídlí PK a Císko přinese obr hrnec naplňený vodou. Jistě víte co se bude dít. Na vodní plochu v hrnci každý pokládá svoji loďku se svíčkou (zapálenou) a s napětím se dívá, co se bude dít. Nejlíp na tom byl ai Kjuba, protože vždycky, když dal svíčku do hrnce, během pár vteřin by teoreticky měl umřít. Ale tento vánoční zvyk zřejmě nefunguje, protože Kjuba (doufám) ještě žije.

Vánoční zvyky tedy máme za sebou, nastává tedy část, na kterou se všichni moc a moc těší. A ta část se jmenuje rozdávání dárků. Každý si najde nějaké to místo u stromku a vyčkává na dárky. Jenže vyčkávání se nějak protahuje a tak jsme se rozhodli, že se nějak zabavíme. A jak jinak než bitkou. Jenže tato bitka není obyčejná, úkolem je vzít co nejvíc pantoflí a hodit je po Cískovi. Takto nám čas utekl velmi rychle, PK za nedlouho přichází a již určuje dva lidi, kteří budou rozdávat dárky. Nejdříve byly na řadě ty dárky jednotlivcům, každý tedy nějaký dostal a hnedka so ho rozbalil, poněvadž zvědavost se nedá jen tak zadržet. Pak ale byly na řadě družinové dárky. Nejdříve představili svůj dárek Veverky, koupily pro klubovnu nové hodiny a prý i ví, kam je umístit. Lišky pro oddíl obstaraly proutěný koš, který prý bude sloužit na odkládání vlajek. Nakonec jsme byli na řadě my s Jelenama. Dali jsme oddílu dva stoly a na každém z nich svěrák, cílem dárku bylo, aby se usnadnily nějaké ty práce v klubovně.

Teď už ale ta hlavní část oddílovky. Celoroční hra. Jelikož rádcové letos v celoročce budou hrát postavy, necháváme oddíl ve škole a já, Ludva, Bára a Pípa s Hombrém a Pavlou bereme své převleky a vydáváme se do Pavlina statku. Tam se převlékáma do obleků, zapalujem oheň a čekáme na oddíl.

Jelikož oddíl nepřichází, popíšu vám zatím, co vlastně letos celorořka obsahuje. Rádcové jsou Twanovo (Hombrého) děti. Twan je kovář a v okamžiku příchodu oddílu s kouzelníkem zrovna s dětmi večeří u prosté večeře.

Ozve se zabouchání na dveře, sestra Pípa tedy jde otevřít. Tím vpustí do kovářovo domu kouzelníka s oddílem. Mezi kouzelníkem a Twanem probíhá zozhovor o tom, jestli je Twan potomkem dlouho mrtvých králů. Twan mu ale rozhodně nevěří a tak kouzelník přináší důkaz. Ve sklepě se prý nachází roucho králů a to je důkaz, že Twan je potomek a má usednout na trůn. Vydáváme se tedy do sklepa a samozřejmě tam nic není. Kouzelník tedy Twanovi vysvětlí, že dveře sklepa se musí otevřít červeným světlem. A to se nachází na půdě. Jenže to není tak jednoduché, světlo se totiž nesmí hnout z místa a přemístit jde jen pomocí zrcadel. To ale není Twanovo a jeho dětí starost a tak se vydádáme zpátky k večeři. Za velmi dlouhou dobu se to oddílu konečně podaří, dveře sklepa se tedy otevírají a my vstupujeme. Ihned vidíme, že kouzelník nelhal. V zadní části se nachází mapa a starodávné roucho králů. Teď už Twan věří, že je potomkem dávných králů. Kouzelník mu ještě vysvětlí, že jeho cesta nebude jednoduchá, ale naopak obtížná a plná nástrah. Twan tedy přijme úkol, jenž zní" Zachránit zemi a poté usednou na trůn a spravedlivě vládnout. Vydáváme se zpátky do školy a zalézáme do spacáků, tedy kromě dobrovolníků, kteří šli s Tesákem zpívat...

Ráno je budíček velmi časný, poněvadž Bára s Pípou si nachystaly poměrně dlouhou hru. Spočívalo to v tom, že jsme se rozdělili do čtyř skupin a vydělávali jsme si na kostými, nástroje ta podobně. Na konci hry jsme totiž měli předvést co nejlépe zpracovanou tématickou písničku. Témata byla následující. Rock, Country, nějaký barbíný a Hip Hop. Bára s Pípou tedy rozdaly nástoje (Kytary, elektrické kytary, flétny, atd...) a každá skupina už šla trénovat. Asi za hodinu a půl byla už hlavní zkouška. Nejdříve byly na řadě Barbíny, tedy skupina Tea, Krtka, Ludka, Míši a Ludvy. Měli to poměrně hodně zajímávé, byli totiž na záchodě. Barbíny zpívaly písničku na klučičích a proti nim zpíval Keen (Luděk). Jenže se jim to nějak porouchalo, Keen zapomněl zpívat a tak jim to moc nevyšlo. Jako druzí šli Hombré, Marťa, Budu, Bebe a Kjuba v podání country. Budu hrál na kytaru a ostatní hráli opilý starý kruťáky a zpívali country písničku. Klasická hospoda, když se to tam trohu rozjede. Předposlední byl Hip Hop. Císko, Hermi, Janča, Brasi a Luboš to zvládli velmi dobře, měli tam i tanec. Jen jim to trochu zkazil text, kvůli tanci totiž zapomněli zpívat. Ale byla to sranda. No a nakonoce skupina, která to měla nejlepší. A to byl Tesák, Bugina, Peťa, Týna a Kenny v podání Kabát: Dole v dole. Zazpívali to velmi dobře a tak nakonec vyhráli o jeden bod před Hip Hopem.

No a to byl konec oddílovky, teďka už jen poměrně nezáživný úklid a hupsky na vlak. A vlak hupsky do města a my hupsky domů...

No opravdu tradičně, sněhu málo, takže aktivitám vévodí fotbálek a hokej s tuňákovou konzervou na zamrzlé kaluži, paří se deskové hry, hodně se vykládá, ještě víc směje a úplně nejvíc se smrdí od ohně :).
Zima opět nic moc a tak těch -7 přečkáváme bez nočního topení. Nižší čísla nejsou letos moc uctivá - od Adama se do branky starších odrazilo dokonce 5 gólů - kdo tam toho kluka vždycky tak blbě postaví?
No a spousta dalších věci, co tam my kluci, co tam spolu už léta jezdíme, zažíváme.
Těšíme se na společné přivítání nového roku, tradiční přípitkový mošt je už na místě, takže odpočítáváme.
Mějte se hezký a fotečky a možná další informace později. Užívejte poslední zbytky roku - to vám všem přejí roveři z tee-pee pod Hrádkem. A see you v dalším určitě nejen skautsky úspěšném roce.

No ať to bylo jak chtělo, posměchu jsme si užili všichni dost a dost. Prý si to představujeme jako Hurvínek válku, že tam umrzneme atd. atd. Ale my se nedali a díky tomu začala jedna super tradice – tedy aspoň dle mého názoru :).
Ale průkopnické začátky nebyly lehké a jsme o spoustu zkušeností bohatší – už si rozhodně nemyslíme, že se tam nějaké dřevo najde, že jsme přece v lese. Ale už si ho poctivě chystáme. Už nespíme na hromadě zeleného smrčí jako dřív, ale pro nás i les je příjemnější přivézt si matrace. Roštu na oheň byla také věnována zasloužená pozornost a tak už kolik let jezdí s námi jeden masivní, očouzený, tradiční…..

Takže už jsme zkušení táborníci, kteří vědí, že v krátkém tričku tam sice člověk může být, ale ne moc dlouho a hodně blízko od ohně :).

Jak už jsem psal – letos jsme takto vyráželi po TŘINÁCTÉ – a to už je docela vysoké číslo. Obzvlášť, když jsou mezi námi stále 3 odvážní s nejvyšším číslem, tzn. že nevynechali ani jednou za těch 13 let!!! To jim my nižší čísla můžeme jen závidět – každý nemá to štěstí – buď onemocní nebo ho svedou žádostivé prosby (nebo příkazy) drahé polovičky – ať tak či tak, každý je na své číslo hrdý a každý další přírůstek je vítán s nadšením.

Bylo páteční ráno, scházeli jsme se letos poměrně úspěšně a včas – i hlavní kotva Miky dorazil na 9 :). Při stěhování věcí z půdy na odvoz s Tesákem přemýšlíme, že by nebylo špatné vyrýt na komín všechny nejzákladnější věci, které by na zimním táboření neměly chybět. Aby se tak nestalo, že těsně před odjezdem si vzpomeneme na lining nebo rošt, ať víme kolik přesně matrací potřebujeme atd. My to samozřejmě s mazáckou zkušeností zvládneme, ale nebudeme tu věčně a co chudáci „myšáci“ po nás :).

Stavba týpí byla letos také bleskovou akcí a tak když dojíždíme s Mikym a nakoupeným jídlem, už se nosí matrace a připravuje ohniště.
Tábořiště bylo nádherně bílé i když na ježdění z kopce to rozhodně nebylo – ale byli jsme vděční i za milosrdnou námrazu, která dodávala pocit pravé zimy.

Tesák s Pájisem nelenili a zatímco se zařizovalo týpí, zapracovali na stejně, možná i více důležité věci – fotbalových brankách. A tak jen co zahořely první plamínky v ohništi a my se nadýchali prvního kouře, vyrazila naše fotbalová 11ka do terénu. Rozdělení na mladší a starší bylo tak přirozené, že nezabralo ani chvilinku času a hra se rozpoutala v celé své dravosti a tvrdosti. Oproti loňsku jsme se nebořili po kotníky v blátě a na hře to bylo znát – o dramatické momenty nebyla nouze, bohužel musím konstatovat, že po 2 či 3 hodinách intenzivní hry se štěstěna přiklonila na stranu mlaďochů :).
Důkladně propocení jsme se vrátili zpět do týpí, kde probíhalo sušení nad ohněm v těch nejroztodivnějších pózách (komu by se chtělo mokré věci zesvlékat, že? :)) a zároveň se na ohni přiživil i gulášek z gulášového odpoledne, který všem po drsném zápase přišel k chuti a to velké.

Jinak fotbálek jsme hráli celkem 3x a až v posledním silvestrovském mači se podařilo prolomit smůlu a zvítězit nad nižšími čísly :). Těžko říct, jestli to bylo tím, že ve druhém zápase se vyřadil Piškot a jeho kotník, proto zbytek táboření už jen fotil nebo tím, že nám ze začátku v obraně pomáhala návštěva Žofka s elegantním během baletky :).

Mezi další aktivity patřil „hokej“ i když on to byl vlastně fotbálek na ledě s konzervou tuňáka a později s pukem, který věčný myšák Adam milostivě přinesl :).
Na ledě se tedy odehrávaly i jiné aktivity, ale těmi se asi chlubit nebudeme, protože slyšet komentáře typu: „kolik že vám to je vlastně let“ atd. nemáme zapotřebí – jen napovím, že jsme ukončili tyto aktivity po naražených žebrech a po několika pádech na hlavu…. :).

Alfou a omegou zimního táboření jsou ovšem deskové hry. Já osobně vzpomínám na časy, kdy existovali pouze Osadníci z Katanu, ale teď je to už úplně něco jiného – spousta her k výběru, hra některých trvá třeba i větší část odpoledne, ale když je to baví, proč ne. Mně osobně vyhovuje spíš to posezení u ohně, povykládání s ostatníma, opečení nějaké té dobrůtky atd. :). Ale i to jsme provozovali v docela hojné míře. Výhodou letošního počtu dvanácti statečných bylo to, že jsme se všichni vešli k ohni – to vloni v 17-ti lidech opravdu nešlo. A aby jste si nemysleli, že jsme nějací křováci z lesa, řeč přišla i na závažnější témata jako třeba volba prezidenta, práva menšin, legální software, problémy s kouřením a alkoholem….. No bylo toho dost.


Silvestrovský den byl už trochu unavenější a jak prohlásil Piškot, my kluci co tam táboříme, máme Silvestr vlastně všech 5 dní táboření.
Nenechali jsme si ujít cestu na Zubík a na bahňáku jsme objevili super hladký, klouzavý led, na louce bohužel trosky jídelny a kuchyně a pod lavičkou u srubu schovanou srnku.

Půlnoc jako takovou jsme si užili obvyklým způsobem a obzvláště působivý byl tradiční projev, kdy málem ani jedno oko nezůstalo suché :))). A tím nám bylo vykompenzováno to, že jsme odolali naléhání protějšků a poslední chvíle roku strávili s „chlapama“ na zimním, v drsné divočině a v drsných podmínkách, takže díky pánové, a zase za rok – dřevo nám ještě nějaké zbylo, i když občas kouřilo tak, že jsme pomýšleli na oprávaře, ale nakonec bylo vše v pohodě a my si mohli říct: „No vidiš 2008“.

P.S. málem bych vás ochudil o informaci, že zimní táboření skončilo vlastně až v úterní odpoledne před Sportenem, kdy jsme se vypotáceli ze sauny, která definitivně smyla i tu nejzažranější špínu a smrádech v našich pórech – snad tedy byla založena další příjemná tradice – nadstavba zimního táboření. Potom už opravdu nezbylo než úprk k rodinám a blízkým.

P.S. 2 a rozhodně nesmím zapomenout na sponzory – takže díky Císařům za už vlastně tradiční a hlavně výbornou gulášovku, Rouskům za naložení masa a výborné koláčky (ještě že jsme šli do Bobrové pro maso jenom my 2 s Mejšou , Chroustům za neméně výborné koláčky, Kajmanům za jejich vyhlášené cukroví a Žofince za její narozeninový dort s jahodama a pepřové masíčko. No prostě jsme se měli skvěle a děkujeme, že nás máte rádi :).