Teo zavelel nástup a proběhlo počítání. Účast byla slušná – 23 Nadějných, 7 členů Pracovního kruhu (chyběl Císko, připravující se na maturitu, pracující Míra a věčný potížista Miky) a navíc 3 velmi milé návštěvy – beruščák Laky, vlčácký paragán Vařík a biatlonistka Žofka, která si na zimák místo své malorážky vzala vařečku.

Jen co Teo zjistil, kolik že se nás na nádraží sešlo, Laky koupil jízdenky a oddíl nastoupil do vlaku. Samozřejmě, ještě předtím se všichni rozloučili s rodiči. Žóva psala, že rodiče smutnili, ale já si myslím, že byli spíš rádi, že se těch svých ratolestí na týden zbaví (paní Tulisová údajně prohlásila, že čím míň se těch jejich špinavých kluků vrátí, tím líp :-) ).
Zapískal vlak, naposled jsme zamávali maminkám a tatínkům a hned vzápětí už na ně, myslím, nikdo nemyslel. Cesta probíhala za veselé konverzace a kde se vzala tu se vzala, najednou se objevila 45 minutová čekací pauza na další vlak v Jihlavě.
Tuto dobu každý strávil jinak. Někdo pouze jedl a klábosil, někteří hráli oblíbenou nádražní hru „Žabí skok“, no a někteří kluci (hlavně z Rysí družiny) usoudili, že nastal skvělý čas si trošku zašermovat. Teo ovšem k jejich smůle nezastával stejný názor, ale když k němu už po dvacáté připlachtil Horník s mečem a prosebným výrazem, přece jenom šermování dovolil… pod tou podmínkou, že se nejdřív musí zeptat výpravčího, jestli mohou na nástupišti šermovat. Zatímco kluci zběsile hledali po celém nádraží výpravčího, Teo se smál pod vousy, jak si to pěkně zařídil. Výpravčí nakonec šerm povolil, ale kluci se sotva stačili párkrát zasáhnou, a už tu byl náš vlak. Snad příště, kluci :-) .

Všechny přestupy jsme zvládli, aniž bychom něco nebo někoho ztratili a po zhruba celkem pěti hodinách cesty jsme vystoupili v Nových Hradech.

Ovšem, železniční zastávka Nové Hrady se nachází ještě asi sedm kilometrů od naší základny, takže jsme se vydali na pochod. Na začátku tábora měli všichni samozřejmě spoustu energie, takže po cestě se prováděla spousta rošťáren – například Goofy zaletěl do příkopy tolikrát, že jsem to ani nestačila počítat.
Na Švýcarák jsme šťastně a bez bloudění dorazili (ještě aby ne, když zde oddíl byl už tolikrát), zabydleli se ve srubech a nacpali se výbornými špagetami podle Ambrožovic receptu. Co se jídla týče, bylo to pohádkové zahájení, a prozradím dopředu, že se Žofce a Nice dařilo držet tuto skvělou úroveň i po celý zbytek tábora.
Miky, vždycky jsem prohlašovala, že jsi nejlepší táborový kuchař, kterého jsem zažila, ale teď máš silného konkurenta :-).

Večerní program, ve kterém se oddíl seznamoval s novým systémem zpětné vazby a vytvářel nový táborový řád, se nám kapku protáhl. Museli jsme totiž pořádně prodiskutovat každý bod řádu, který Nadějní přetvořili, ubrali, či přidali.
Nakonec přece jenom proběhlo pár změn – mezi první a druhou večerkou směly být zapnuty mobily, v osobních věcech každého jednotlivce nemusel být tak striktně dodržován pořádek a PK musel mít větší úctu ke zraněním (zvláštní, jako kdybychom ji předtím neměli…).
Pár navrhovaných bodů se zamítlo – tak například velká část oddílu si přála vynechat alespoň dvě rozcvičky za tábor. Když tohle pravidlo PK nedovolil, vymohl si oddíl alespoň jeho spoluúčast na všech rozcvičkách. Netušil, že na stejné věci jsme se dohodli již na radě před zimákem, takže to ani taková velká rána nebyla :-).
Po dohodě na táborovém řádu nezbývalo než jít zalézt do spacáků.
Zatímco klučíčí část oddílu provázela do snů foglarovka Pod junáckou vlajkou, holky si vybraly knihu od spisovatelky Březinové o holce, která začala brát drogy. Čtení sklidilo obrovský úspěch, zvlášť proto, že holčíčí knihu v ICH- formě předčítal Tesák.
PK ještě zhodnotil uplynulý den, domluvil se na dalším a zalezl také.
A spali jsme a spali… až nás vzbudila znělka, puštěná v obou srubech Teem a Meli.

Znělka budíčku se všem moc líbila, ale to, že znamená: „Za deset minut nástup na rozcvičku.“, už takový úspěch nesklidilo. Většina oddílu se stihla dostavit před srub včas, takže jsme mohli pod vedením Ády začít.
Protože Ádovým novým koníčkem jsou bojové sporty, byla jimi rozcvička dosti inspirovaná. Běhali jsme, poskakovali, boxovali rukama do vzduchu, dělali kliky – až se unavil i nejeden z roverů. Někdy v této části doběhl Teo s věčným opozdilcem Kjubou. To už ale zbývalo jenom přečíst část příběhu o vzniku Alakaru a zahrát si příslušnou hru.
Víte jak vypadá rej živlů? To si každý „živel“ si určí další dva živly, se kterými se bude snažit vždy tvořit vrcholy rovnoramenného trojúhelníku, přímku, … Takže jsme pořád pobíhali po louce sem a tam podle toho, jak se námi vybraní pohybovaly.

Služba mezitím stihla uvařit teplý čaj a namazat chleby marmeládou, takže jsme se hned po rozcvičce mohli nasnídat. Spáchali jsme ranní hygienu (i když asi ne úplně všichni, že, Horníku? :-) ) a vrhli se na první program, na jehož začátku bylo ještě třeba seznámit se s pár věcmi. Každý dostal svoji kartu postav – to by bylo na dlouhé vysvětlování – a byl vyhlášen velký boj o „Berserk“. Kdo se celý zimní tábor nezalekne žádného úkolu, přijme každou výzvu a vždy dojí jídlo, které si naloží, získá titul „Berserk“, který bude jeho družině po celý rok velmi užitečný.

Když už byla všechna pravidla zimního tábora jasná, mohl konečně začít skutečný program. Oddíl se potkal s elfským průvodcem Sianem, který nás provází na přání vědmy Amileen a který nám pomohl splnit první úkol v naší cestě za pánem řeky Ellad.
S úkolem správně za sebe poskládat znaky, dávající dohromady popis údolí Elladu se přímo bravurně vypořádali Jeleni. Chtěli jsme hned pokračovat dále proti proudu řeky, ale dostalo se nám varování od vodní víly. Přes magiská místa podél Elladu dokáží projít jen ti odvážní, smělí, bystří a čistí lidé s dobrým srdcem. Dokážeme to i my? Uvidíme…

Přes první most jsme se snažili projít hned po svačině, ke které bylo kakao s loupáčkem. Most střežily dvě kikimory, které daly oddílu dosti srozumitelně najevo, že jejich král takové pobudy určitě nepřijme. Twan už začal s Nadějnými povídat o tom, že je to v háji, když v tom se kikimory vrátily a jedna z nich po nich hodila kamenem (to byl Laky, který se na ten hod prý ohromně těšil :-) ). Abych nevynechala žádnou důležitou skutečnost, ten kámen nebyl po Nadějných hozen za účelem zasáhnout jednoho z nich, nýbrž byl obalen dopisem :-), který vysvětloval, jak se ke králi dostat…
Úkolem bylo proniknout přes území, které obývalo několik vyvern s meči(některé tedy šermovaly dost mizerně), proniknout správným vchodem do bludiště a ukořisti část zprávy. Záleželo zde na každém jednotlivci, družina vyhrála až tehdy, když každý její člen přinesl svoji část textu. Co jsem viděla, tak spolupráce u družin funguje docela dobře, zvláště u Rysů jsem si jí všimla.

Nastal čas dojít ke králi kikimor. Oddíl k němu došel, problém byl, že na místě setkání stál pouze hrob. Král je dávno mrtev… jeho kosti navíc vyverny roznesly po širokém okolí. A uhádnete, co jsme museli udělat? Správně, najít a shromáždit všechny jeho kosti, aby král našel v hrobě pokoj.
Začali jsme až po vydatném obědě, skládajícím se z rizota a květákové polévky – v opačném pořadí, samozřejmě :-). Oddíl dostal mapu se zakreslenými asi tak 30 místy, na kterých se kosti nacházely. Měl si je rozdělit co nejlogičtěji mezi družiny – podle návaznosti a blízkosti – a potom je obejít.
I rozdělila se místa, družiny si sbalili vše, co mohly podle jejich mínění potřebovat, vzaly si pár mečů (co kdyby potkaly nějakou zbloudilou vyvernu?), vyfasovaly svačinku a po poledním klidu byly připraveny vydat se na cestu. Jak měla být dlouhá, záleželo víceméně na nich…

Já jsem už touhle dobou (stejně jako další tři roveři) byla na cestě, abych rozmístila kosti na správná místa dřív, než k nim dostanou příslušné družiny. Zrádnost mapy, staré několik let, a možná i díky tomu značně nepřesné a nesedící, jsem poznala velmi brzy. To, že modrá značka, která na mapě vedla přes most, u kterého měla být jedna z kostí, byla už dávno přetřená a neexistující, by se dalo ještě docela překousnout. Zažívala jsem horké chvilky, když jsem hledala obrovský rybník, který se měl nacházet na louce (ve skutečnosti byl až tak 100 metrů v lese), nebo našla u státních hranic rybník, který na mapě vůbec nebyl, …
Nakonec jsem ale přece jenom našla všechna místa, na kterých měly kosti ležet, a umístila je tam dřív, než k nim dorazila jakákoliv družina.

Velice poučný výlet… Například divočáka jsem ještě nikdy ze vzdálenosti deseti metrů neviděla (jestli ze mě měl, chudák, takový šok, jako já z něho, tak se mu tímto omlouvám), a to, jak se mi dostalo dovnitř pohorek tolik trnů, nechápu doteď (obě zmíněné události se mi přihodily, když jsem balancovala na kmenech stromů v rozsáhlém polomu – Emma si pěkně zařádila).
Zbývá mi jenom dodat, že jsem se šťastně vrátila zpátky na Švýcarák, zazpívala si s Tesákem, Žofkou, Lakym a Hombrem pár písniček a dala si chleba s párkovým ježkem.

Po večeři, která neprobíhala hromadně jako obvykle, protože návrat družin byl dost různý ( v některých případech i dost pozdní), se několik skupinek vydalo najít kosti, které se najít nestihly. Všechny překvapilo, že se holky, jdoucí s Lucou Brasim na střelnici, vrátily všechny :-).
Na nejvzdálenější místo – ke hraniční skále – se vydala skupinka, čítající Horníka, Krtka, Budua, Marťu a Míšu. Teo, který se chtěl k hranicím podívat přišel s nápadem převléci se za vyverny a jít na tuhle skupinku bafat a přepadávat je :-). K tomu ale vůbec nedošlo, jak se dovíte v následujícím článku.
Celá skupinka se vrátila pozdě v noci, takže budíček byl o hodinu a půl odložen…

O tom, jak si vedla družina Rysů a speciální výprava ke hranicím na cestě pro kosti, vás zpraví Horník.

Perfektně jsme se naobědvali, poněvadž Žofka je fakticky silná konkurence, Miku. Jelikož jsme ale měli ihned po poledňáku vyrazit na cestu za kostmi krále Kikimor, nebyl čas na bitky, šermování a jiné důležité věci, prostě jsme museli balit na cestu. No, a balení se mírně urychlilo, když jsme zjistili, že poledňák končí za 10 minut...
Dokončili jsme poslední úpravy, rozdělili si mezi družinami co kdo přinese a konečně vyrazili na cestu. Každá družina se vydala jiným směrem, my jsme šli na konec Nových Hradů (samozřejmě přes pole a louky, kdepak my a po silnici) a tam se dali směrem divočina. Netrvalo dlouho a potkali jsme pána, jenž řezal dřevo. Nahodil s námi řeč a ptal se, kam si to kráčíme, každej s mečem. Jestli prej nejdem do války atd, ... Když jsme mu řekli, že jen hledáme rybník, jenž by měl být někde poblíž, navedl nás na správný směr a ještě nám řekl, že před chvilkou tady šla nějaká divná paní, co měla taky meč. Došlo nám, že asi myslí Meli a tak jsme se připravili na boj. Avšak naše cesta pokračovala.
Netrvalo dlouho a naše první stanoviště se objevilo – velký rybník. Podle mapy by měla být kost někde na hrázi, hledali jsme tedy tam. Avšak dlouho a dlouho se nám nedařilo nic najít ... Asi za půl hodiny se Ondrovi začalo chtít na velkou a to bylo asi naše velké štěstí, protože najednou se někomu rozsvítilo a přišel s nápadem, že by kost mohla bejt uprostřed rybníku. Hledali jsme, ale jistě vás velmi překvapim, když řeknu, že jsme stejně nic nenašli. Pak jsem zavolal Teovi.
Dozvěděli jsme se, že Meli to asi obchází z druhé strany, takže naše první stanoviště bude její poslední. S tím se bohužel nedalo nic dělat a proto jsme se vydali dál. U druhého stanoviště, totiž nahoře na kopci to bylo podobné, jenže teďka už jsme neváhali a když tam nic nebylo, kráčeli jsme dál a dál až ke čtyřem rybníkům ... Tady měly být čtyři stanoviště, doufali jsme, že už něco konečně najdeme. A to se také stalo ... Hnedka první rybník a ejhle, kost krále Kikimor. Zvesela jsme se vydali dál a postupně obešli všechny čtyři rybníky, u čtvrtého jsme našli Meli, která se k nám připojila, jenže nám se nechtělo jít dál a tak jsme na pěkné, travnaté hrázi u zamrzlého rybníku posvačili. Jenže to se pěkně protáhlo, Ondrovi se zase chtělo na velkou. Takže jsme vyhlásili soutěž, kdo rozbije větší část ledu na rybníce. Vyhrál Budu, který tam hodil asi půlku stromu. Prostě Budu. Jak se Ondra utřel, to nevím, když v okolí byl jen jehličnatý les, ale vím, že to přežil a my se mohli vydat dál...
Cesta vedla asi po 10 hektarovém poli až k lesu, kde měl bejt poblíž Veverský rybník. U Veverského rybníku byla další kost, takže po drobném bloudění, zníčení brašny a běhu jsme kost věru našli. Byla pěkně dobře schovaná, vid Pavlí? No, ale přeci jenom jsme jí našli, vydali jsme se na předposlední stanoviště, jenž bylo na kótě kopce kousek od nás. Vcelku bez problému jsme to našli, jenže pak nám zavolali Lišky, jestli bysme mohli vzít 15. stanoviště. Pro nás samozřejmě no problém, ujistili jsme Báru, že klidně a vydali se dál. Jenže pak jsme se podívali do mapy a zjistili jsme, že dané stanoviště je asi dvaceti kilometrová obklika. No, tak jsme zavolali Liškám, že to bysme asi fakt nezvládli...
Naše cesta pomalu končila, už se jen poprat s křovím (Ne, žádnýho Jelena jsme nemlátili, ale cestou nazpátek bylo nějaký pitomý ostružiní), vybrat kost u mostu a trádá na chatu, poněvadž všechny naše stanoviště jsme obešli, takže výpravy máme na pár dní dost.

No, na chatu jsme sice dorazili, ale holky nedonesli 3 stanoviště, takže nám se už pomalu rýsoval noční pochod ke hranicím...
Naše předtucha byla samozřejmě správná, takže já, Krtek, Budu, Marťa a Míša jsme se vydali asi na 12 km pochod k hranicím a pak ještě samozřejmě nazpátek. Prvních pár kilometrů to byla fakt sranda, sledovali jsme rovery, kteří tam šli taky, aby nás tam přepadli a šlo se celkem pěkně. Jenže pak roveři někam vykvičeli, my jsme se totiž dívali na hvězdy. Teďka byl ouvej problém, byli jsme uprostřed nějakýho mega pole, nevěděli jsme, kde jsme a čas ubíhal. No, nakonec jsme to nějak zvládli a došli jsme ke sportovní střelnici. Vydali jsme se po cestě dolů, což bylo samozřejmě špatně. Takže jsme za asi po 15 minutách vydali nahoru a konečně někam došli. Přesně doprostřed mega pole. Holky se ujaly mapy a záhy ukázaly na Nový Hrady a řekli, že je to nějaký rakouský město Pitsburg (ale jinak vedli dobře, to musim uznat. Jenže když já někomu řeknu, že vede dobře, není to žádná pochvala). S tím jsme však nesouhlasili, pokusili jsme se tedy dostat ke dvoum rybníkům, kde by mohlo být stanoviště. Nakonec jsme tam fakt došli a potkali rovery. Naštěstí usoudili, že ve dvanáct v noci není právý čas na šerm (Na šerm je vždycky pravý čas, ale byli jsme fakt unavení) a s námi se vydali k hranicím pro kost. To bylo už jen kousek, ale pak nám zbývala ještě jedna zastávka, totiž kost uprostřed nějaký rašeliny.
Nevim jak jsme tam došli, ale byl to tam docela očistec. Brodit se po kolena v bahně v jednu v noci je velmi zajímavá procházka, vřele doporučuji. A ještě nám tak skvěle svítil měsíček. Není nad romantiku. Náš úkol byl však trochu jiný, jak jistě víte, najít poslední kost. Nebudu vás napínat a řeknu vám to hnedka. Byli jsme tam dlouho, ale nenašli jsme jí. Zklamaně jsme se tedy vydali na chatu, kde jsme bydleli. Hnedka jak jsme tam došli, hupky do postele, poněvadž budíček byl asi za 5 hodin.

Jeden by byl řekl, že po náročném dni všichni prodlouženého budíčku využijí a budou chrupčit, dokud to půjde. V holčičím srubu byl ale opak pravdou – tam se klábosilo snad už od sedmi.
Rozcvička přes mnohé reptání byla stejně. Áda zkrátil běh i poskakování, takže byla už si nikdo nemohl stěžovat. Přesto někteří necvičivci necvičili, díky čemuž dostali za trest běh k lesu, po několikátém napomenutí dokonce ztratili Berserk. Smůla, hoši, ten zůstane jen těm s nejsilnější vůlí…

K snídani jsme dostali ke všeobecnému nadšení poridge – vynález, který přinesl do oddílových snídaní již zmíněný danger cooker Miky. Všichni se oblizovali až za ušima.
První dvojprogram byl odpočinkový – šlo o výtvarno. Nadějní po vzoru Guida Daniela proměnili pomocí štětců a temper svoje ruce do podoby nejrůznějších zvířat, se kterými na konci programu sehráli bajku. Jen tak mohli totiž zase kousek postoupit v cestě za pánem Elladu – zahrát tímto způsobem divadlo pro… řekněme „podivnou“… vílu Žiži a její umění znalé přátele.
Oddílu šla práce rychle a dobře od ruky – jen co se ve fotogalerii objeví fotky, můžete se na zdokumentovanou práci podívat. Bohužel, někteří umělci mají k fotografování takový odpor, že mi dovolili zvěčnit pouze pomalovanou ruku – takže autora nepoznáte :-(.
Ani jsme se nenadáli a už tu bylo hraní. Veverky nám předvedly příběh o dvou krokodýlích rodinkách, z nichž jedna se hádala jako párek psů, Lišky o tukanovi, hadu a páru žiraf, Jeleni o myši, která šla nakupovat do K3 sportu, ale had Piškot ji odbyl slovy : „Bez peněz do KáTrojky nelez!“ (to byl velice veselý příběh, díky skvělým hereckým výkonům Kuby T., díky hláškám typu. „Piškote, Ty hade!!!“ a díky tomu, že kdyby se postavy neoslovovaly jako myši, nikdo by asi nepoznal, o jaká zvířata se jedná… :-) ). No, a Rysi zahájili poutavým úvodem, při kterém Horník spadl dolů z pařezu, sestřelen šiškami od svých kolegů, a sehráli příběh o vráně, která kradla cizí vejce ( a potom na to samozřejmě doplatila).
Po dlouhém rozhodování porotě vyšlo, že nejvíc políček do cesty si nejspíš zaslouží Lišky…

Jen co si úspěšní malíři a herci umyli ruce, byl čas oběda. Holky se službou si pro nás tentokrát připravily bramboračku, po níž následoval guláš s bramborem.

Mezitím, co si oddíl užíval zaslouženého poledního klidu, rádcové se vydali na cestu pro poslední z kostí, kterou se předešlou noc nepodařilo nalézt. Protože jsem to byla já, která tuto kost pokládala na místo, šla jsem pro jistotu s nimi.
Pod rádcovským vedením jsme k rybníku došli, ovšem z opačné strany, než byla kost umístěna. Mezi námi místem, kde se měla nacházet, leželo nyní… tak 200 metrů?… rozmočené bahnité půdy. Bája a Terka prohlásily (docela je chápu, bylo to totiž poměrně rozumné rozhodnutí), že to raději celé obejdou lesem, to se ale nám ostatním nechtělo, takže jsme začali opatrně, ale rychle přeskakovat z jednoho suššího místa na druhé. Boty se sebelepším gore-texem nikomu nepomohly – ten totiž není nic platný, když Vám do bot nateče vrchem…
Když jsme se konečně probojovali na pevnou zem, začali jsme hledat kost… Jenže ouha, ona nikde. Došli jsme k závěru, že za tu dobu, co zde ležela ji nejspíš odfoukl vítr. Protože v okolí se nikde nenacházel žádný kámen, nezatížila jsem ji pořádně – pouze jsem ji trochu zaklínila mezi stébla trávy. Ještě chvíli jsme se rozhlíželi a prokopávali trávu, a dorazily holky. Řekli jsme jim, co se asi stalo a vydali se na cestu zpátky. Protože nám třem už bylo jedno, kudy půjdeme, vzali jsme to stejnou cestou. No, vlastně úplně stejnou asi ne, protože po chvíli se nám do cesty postavila poměrně velká louže. Horník prohlásil, že se mu nechce ji obcházet (vždyť bychom si našli celých 20 metrů!), takže jsme se ji začali přeskakovat. Byla to ohromná legrace. Kdyby mě kluci na druhé straně nechytili, je dost možné, že tam trčím zabořená do bahna ještě dnes :-).
U hráze rybníka jsme počkali na holky, které šly na záchod, a vydali se na zpáteční cestu.

Obávali jsme se, co se stane, protože kikimory nám řekly, že dokud nebude králova kostra kompletní, nepůjdeme dál. Naštěstí nás opět zachránil Tyr, který nám poslední kost přinesl…
Díky němu jsme tedy mohli pokračovat dál – tentokrát jsme museli pomocí složitých lektvarů odemykat mosty, klenoucí se nad Elladem… Nedařilo se nám vždycky tak, jak jsme chtěli, takže jsme si ještě u holek ve srubu popovídali o tom, v čem jsme mohli pracovat lépe. A najednou už byl čas večeře. Dostali jsme těstovinový salát s kuřecím masem… No, radši už nebudu vychvalovat, aby se náhodou nějaký čtenář nerozhodl unést naše kuchařky :-).

Po večerní hygieně a zhodnocení uplynulého dne přišel čas urazit poslední úsek cesty k pánu Elladu. Družiny se pod vedením Twana, dvou víl a čaroděje Tyra vydaly proti proudu řeky, aby splnili pár posledních úkolů. Úspěšně poskládaly ze znaků větu, porazili kikimorského bojovníka, přeložili elfské runy, uctili prastarý chrám a nakonec stanuly před samotným pánem řeky Elladu, který sídlil uprostřed Černého hvozdu.

Narozdíl od vědmy Amileen se rozhodl, že nám svůj krystal odevzdá již nyní. Ještě předtím ale využil jeho sílu k vyhnání všech vyvern z tohoto údolí. Magická slova, vycházející z jeho úst způsobila spuštění mohutného vodopádu (kouzlo za 1000 magů, pro zájemce :-) – ale jen magy nestačí, potřebujete k tomu ještě fůru schopných roverů, dostatek materiálu a rychlého posla mezi vodopádem a chrámem, kde se mezitím odehrává hra… :-) )…
Předtím než se s námi rozloučil, varoval nás, stejně jako Amileen, před čarodějem Tyrem. Co před námi skrývá? Brzy se to již dovíme…

Nyní už nám zbývalo pouze dojít zpátky na Švýcarák a nechat se ukolébat ke snům četbou Ády a Loca…

Na dnešku nebyl zvláštní budíčel, prostě klasika, Teo nám pustil budíček a za deset minut rozcvička. Bohužel, na té taky nebylo nic neobvyklého, tak jsme tedy běhali, boxovali, cvičili, brali bersekry, hráli hru a hlavně, těšili se na snídani.

Snídaně, kterou připravili perfektně pracující tým, v nemž byli Žofka, Nika, Budu, Kačka a Míša a vůbec nepracující Kuba a Goofy. Všem velmi chutnala, zvlášť po Ádovo drsných rozcvičkách, u kterých si můžete být jistí, že vás protáhnou. Avšak čas rychle letěl, co nevidět tedy většina oddíláků šla na ranní hygienu (Jak je to může bavit? Radši si jdu zašermovat, ne?). A potom hnedka na program, jenž byl rozdělený na dvě části – staráčci šli s Pavlínkou a věnovali se ekologii, nováčci s Meli.

V holčičím srubu nám Braen vysypala na zem odpadky, které jsme spotřebovali za minulý den, každé skupince dala dva kousky a my jsme museli vymyslet, jak takový výrobek vznikal, co na něj bylo potřeba a podobné věci. Šlo to, ale dřelo to. Ono to totiž lehce vypadalo, ale žádná ulejvárna to nebyla. Dokonce jsme museli i přemejšet. Roveři by se měli nad sebou zamyslet, přece není normální, aby po nás chtěli nějaké intelektuální výsledky:)). Ale nakonec se podařilo a my jsme přešli na druhou část programu, totiž shánění tatranek na svačinu. Jenže, ouha. Dokážete si představit, kolik společností jsme museli oběhat a udělat pro ně úkol, aby nám schválili věc, kterou jsme potřebovali do složení tatranky? Ne? Já do té doby taky ne... Z těch cca 12 lidí, co tam bylï, nakonec získali tatranky asi po 1 hodině jen 5 lidí. A to úkoly nebyly těžké ani vzdálené, prostě toho bylo strašně moc. Jen co je ale pravda, tatranka ke svačině po programu hnedka chutnala líp.

Druhý program byl trošku z jiného soudku. Byla to totiž první pořádná bojovka a snad první program, na který měl být jen meč a rukavice. Jupí! A to si jen málo lidí dokázalo představit, co nás čeká. Byla to totiž jedna z nejlepších bojovek, co jsem kdy hrál. Ale po pořadě.

Nejdříve se Twan pohádal ds Tyrem, jestli na draka jít teďka nebo ne. Jenže Tyr je starej blázen, takže nás Twan přesvědčil celkem rychle (Ostatně, některé z nás nemusel přemlouvat). Naším úkolem bylo dobýt rozhledny podél rybníku, na každém úseku blíž ke drakovi jsme ale měli čím dál větší nevýhody.

První věž, to bal pohoda. Proti nám byli jen dva strážci a poměr životů byl 7:2. Celkem v pohodě, zvesela jsme se vydali k další věži. Ani zde to nebylo nic těžkého, jen pár střetnutí oddíláků s wyvernami a bylo po srandě. Jenže třetí věž, to už bylo zajímavější. Poměr životů 4:4, wyveren už bylo víc a boj začínal být rovný... Kousek po kousku jsme získavali další území, boj byl tvrdý, ale Twan dělal zázraky. Díky jeho velení jsme se zatím nerozsypali, ale naopak přesně na jeho řvaní: „Krok!!!“, jsme všichni o krok postoupili. Meče u sebe třískali, lidi taky, ale přece jen se nám dařilo postupovat. Dotáhli jsme to až na poměr životů 7:2, avšak teď jsme my měli 2 a roveři 7 a roverů bylo taky asi osm... Boj byl docela vyrovnaný, prakticky půl hodiny se stálo jen u téhle věže a bojovalo se. Chvilkama to vypadalo, že už máme vyhráno, jenže pak přišly roverům posily a bylo po srandě. Twan zavelel ústup, poněvadž usoudil, že nemáme šanci a že Tyr měl přece jen pravdu... S tím jsme se ale nehodlali smířit, na oběd jsme se tedy vydali s pocitem, že draka tenhle den přeci jen zabijem. Ale stejně nám nebylo do řeči, prohráli jsme bitvu. Sakra. Nicméně oběd od perfektně makající služby nám spravil náladu...

Někdo si možná naivně myslel, že po namáhavé bitce bude nějaký odpočinkový program – jak hluboce se mýlil. Následovala totiž největší vorva tábora. A to Neggyho. Naším úkolem bylo vyběhat si co nejvíce bodů, za každou část vyběhnuté stráně určitý počet bodů. Takže bez batohu kousek stráně- 1 bod, s baťohem a v něm mini poleno dvakrát větší kousek stráně – 2 body. S baťohem a v něm poleno třikrát větší kousek stráně – 4 body a s baťohem a v něm mega poleno celou stráň – 6 bodů. Družina se v běhu musela pravidelně střídat. A to je ještě Neggy křoví, dycky když zachrastí, musí všichni co běží najednou běžet po čtyřech. A zkuste si zabrzdit a na čtyři nohy, když běžíte z kopce a máte 10 kg těžkej bágl. No ano, máte pravdu, jde to. Ale bradou. No, asi za dvacet minut byly všechny žetony vybrané, všichni tedy už relaxovali, konečně je to za náma. Ale to by přece nebyl Neggyho program. Za 2 minuty se startovalo znovu. Masakr. Ale holky si prej nestěžovali a chtějí víc takových programů, že jo? Nebo jsem to špatně pochopil? Nevim, ale křik byl velkej.

Ještě že byla ta svačina, chvilka na nabrání sil a hajdy na čtvrtej.

Ten byl spojenej s pátým a byl to GAME HAUSE. Ty jsou na Švýcaráku nejlepší. Jenže do baráku musí jen jedna družina a tak se oddíl rozdělil na holky a kluky. Holky šli zatím s Teem bojovat o tři políčka a to způsobem balancování, jistě to znáze. Vezmete třeba koště, obrátíte ho, konec dáte do dlaně a co nejdéle vám musí vydržet ve vzduchu, aniž byste ho drželi prsty. No a kluci šli do baráku. Teda zatím jenom my – Rysi. Jeleni nám s Locem šli obstarat klíč, abychom se přesně za 30 minut mohli dostat ven, barák byl totiž zamčený.
Vydali jsme se tedy do baráku a to oknem do klučičího pokoje. Jenže zrovna když byl Ondra na cestě do pokoje, totiž ležel v okně a my se ho tam snažili strčit, přišel strážný a tak chudák Ondra musel zrychlit, nějak se zkutálel do pokoje a Krtek s Buduem museli zdrhat, kvůli strážným. Nakonec jsme se tam ale naštěstí dostali a začalo pátrání po čemkoliv, co by vypovídalo něco o dračím králi. Nešlo to zrovna dobře, svítit jsme mohli jen sirkami a těch jsme měli 43, takže docela ouvej. Našli jsme dopis, v kterým bylo napsáno, aby někoho popravili , dokonce i klíč a tak jsme se vydali dolů. Tam bylo taky menší hledání, klíč jsme objevili a pak dokonce ještě jeden. Jenže tady nás štěstí opustilo, zbytek hry jsme hledali klíče a nenašli žádnej, nebo kecali s uvězněným trpaslíkem, který byl zamčený za pokus o vraždu. No, pokec dobrej, chleba jsme mu namazat nestihli, ale prej to nevadí, že už si zvykl. Uběhlo třicet minut, Jeleni nám otevřeli a my šli pryč. Teďka se to vyměnilo, my šli do bludiště hledat klíč a Jeleni do baráku.

V bludišti to probíhalo tak, že jsme se zkoušeli dostat čtvercovým polem pryč. Vždycky něko vyšel, šlápl na nástrahu, byl mrtvej, šel jinej, šlápl na nástrahu, byl mrtvej, šel jinej, našel klíč a hurá za Jelimanama otevřít jim. No, a pak se to zase obrátilo, tentorát s holkama.

Když už všichni odehráli, co měli, dlouho se čekalo, co bude dál. Nakonec přišel Twan a prohlásil, že teďka je nejslepší čas na to, abychom šli zabít draka. Twan bojoval dobře, v šermu neměl drak šanci, jenže potom se začlo kouzlit a to bylo ouvej. Drak Twana rychle přemohl a následně zabil. Nakonec se objevil Tyr, pokoušel se kouzlit, ale neměl šanci. Drak zabil i jeho, nám nezbývalo nic jiného, než se rychle stáhnout pryč a naš úkol odložit.
Téměř všichni měli dost blbou náladu, Twan, kterej nás organizoval v bojovkách je mrtvej a teďka je to zase na nás. Ale nic jiného se dělat nemohl, prohrál svůj souboj...

Pro pořádek popíšu ještě včerejší pozdní večer. V průběhu dne se nám totiž sešlo několik varování od rodičů, že se přes nás asi přežene uragán Kirsten, který měl údajně být ještě silnější než Emma a jemu podobné…
Z tohoto důvodu jsme s PK v noci rokovali, jak to bude s programem. Na následující den byl totiž naplánovaný celodenní výlet. Dlouho jsme debatovali, zda se na výlet po okolních lesích a vysokých kopcích vydáme nebo ne, a nakonec jsme se rozhodli, že nejprve zjistíme, jaká je nejaktuálnější předpověď. Pudil nám (potom co jsme se nedovolali Piškotovi a vzbudili Zdenyho i jeho) řekl, že meteorologové doporučují zůstat doma a přivázat lehčí věci, takže jsme si řekli, že výlet nebude nejlepší nápad. Totiž, přece jenom, lehčí věci se mají přivázat – a Goofymu a jemu podobným by se asi nelíbilo, kdyby museli jít celý výlet na vodítku :-).

Teď ale nastal problém s programem. Protože jsme výlet přesunuli na pozítří, museli jsme logicky program z pozítří přesunout už na zítřek. Neměli jsme všechno nachystané a dořešené, ale co se dalo dělat…
Po dlouhé radě jsme konečně mohli i my zalézt do spacáků, teda až na Loca, který se ještě pokoušel slepit rozbitou legendu a Ádu, který se už pustil do náročné přípravy zítřejšího čtvrtého programu.

Když jsem se probudila, viděla jsem, že střešním oknem nade mnou svítí dovnitř sluníčko. A tak tomu bylo po celý den – i když se chvilkami zatahovalo a foukal jemný vítr. Kirsten nás tedy obešel – to bylo dobře. Škoda výletu, ale stalo se, riskovat jsme nemohli.

Dnešní rozcvička byla zakončena pořádnou pomstou šotkům. Hned vám to vysvětlím. S Horníkem jsme se zapomněli zmínit o jedněch drzých obyvatelích Švýcaráku – o šotcích.
To jsou takoví malí mužíčkové, kteří se každý den v počtu kolem šesti schovávali v obou srubech. Když je oddíl za celý den všechny nenašel, šotkové v noci způsobili hotovou paseku! Jejich největší zálibou bylo svazování tkaniček – svázat všechny boty, co se nacházely ve srubu do jednoho velkého chumlu – na to byli opravdoví mistři. Taky si PK to záškodničení pořádně užíval! Teda, ne, že bychom byli škodolibí... ale byla to fakt sranda! :-)
Dnešní ráno to ale šotkové doopravdy přehnali. Nejenže tradičně svázali všem tkaničky, navíc ještě nakydali do všech ešusů hořčici a u kluků pustili zhruba ve tři v noci znělku budíčku – to ovšem až potom, co jim pod postele nachystali lavory s vodou, takže když chudáci seskákali dolů, protože si mysleli, že už je ráno, čekala tam na ně studená lázeň. Pár se jich chytlo – Ludva například i se spacákem :-).
Takže potom, co se oddíl pořádně pod Ádovým vedením protáhl, vyrazil navztekaně na šotky, aby je svázal a nepustil, dokud neslíbí, že už to co dnes ráno nikdy, ale nikdy neudělají.
Ze začátku byl problém je dokonce i chytit, to se podařilo, ale to svázání, to byl oříšek. Šotkové se bránili úporně, a keců u toho měli také dost – zvlášť někteří :-).
Nakonec, abychom stihli snídani, musel Áda zapojit svoji sílu a pustit se do nich spolu s oddílem. Všichni – ač dost neochotně – slíbili, že zmizí a už se nevrátí a Nadějní mohli tedy vyrazit na jídlo, následováni dosti pomačkaným, utahaným a špinavým pracákem (alespoň já jsem teda zryla koleny velký kus louky :-) ).

Protože tento článek píšu až dlouho po zimáku a používám u toho neopravený programový plán, mám trochu guláš v tom, co se tento den dělalo a (to hlavně) v jakém pořadí.
Mám za to, že v prvním programu byla velkolepá bojovka (pro radost pánského osazenstva), a po výborném obědě přišel čas na hledání pokladu. Program se trošku zpozdil, jak Áda předpovídal (od konce rozcvičky až do třetího programu měli s Vaříkem co dělat s přípravou), ale to nikomu nevadilo. Holky odpočívaly vleže a kluci, ti se vždycky nějak zabaví – ať už šermováním nebo „výchovou“ některých mladších členů.
Když už program mohl začít, oddíl se dozvěděl, že bude hledat trpasličí poklad. Nešlo jenom o kopání v zemi, ale bylo potřeba i dost přemýšlet, aby pomocí indicí, které na sebe navazovaly, došel na místo, kde byl poklad schovaný. Ukázalo se, že to přemýšlení je docela oříšek - například když dvě družiny hledaly indicii u čepu u rybníka. Místo aby se pořádně rozhlédly okolo a našly provázek vedoucí do vody, za který stačilo mírně zatáhnout, Budu a Janča se svlékli a skočili rovnou do vody. Když Janča se o chvíli později převlékala ve srubu, s drkotáním zubů líčila holkám ze služby, že je to drsná hra, že MUSELA vlézt do rybníka... No co byste jim na to řekli? :-)

Po svačině přišel na řadu program, který jsem vytvářela s podmínkou, že by měl být dívčí - aby byla nějaká ta rovnováha, že. Bojovky se prý hrají pořád, takže je na řadě zase něco pro holky. Už dávno jsme v PK přišli na to, že holky nejvíc baví hry s volnými pravidly, ve kterých existuje více možností, jak je hrát a ve kterých ze sebe PK dělá... jak to říci slušně... pitomečky! :-)
Družiny měly v tomto programu za úkol si získat co největší náklonnost různých osob - všestranného umělce s kytarou (ztvárnil Laky), dobré sportovkyně (Žofka, jak jinak), velké romantičky (ztvárnila Meli), hazardního hráče (ztvárnil Vařík) a batolícího se miminka, které sklidilo největší úspěch (ztvárnil Áda).
A tak družiny dělaly všechno možné, aby získaly co nejvíc náklonnosti. Povídaly Ádovi pohádky a drbaly ho na hlavě, předváděly Lakymu známou balkónovou scénu z Romea a Julie, hrály s Žofkou hokej s klacky místo hokejek a podobné originální činnosti. Zajímavé bylo počínání Orloje, kterého Rysi vyslali za Meli - prováděl ji po lese, recitoval jí básně a nakonec ji požádal s vypůjčeným prstýnkem o ruku. Někdy žasnu, kde se to v nich bere...
Musím taky pochválit všechny rovery za vžití se do své role. Zvlášť neustále žvatlající Áda, který lezl po čtyřech po schodech, skulil se z nich a brečel jak na lesy, byl skutečně přesvědčivý :-).

Poslední aktivitou tohoto dne bylo povídání a pár úkolů na téma POSLÁNÍ, které si připravil Laky. Na to, jak se tomu bránil, se mu tento těžký program povedl moc dobře.

A teď už byl čas akorát na to jít spát. Tábor už se nám už chýlí ke konci a na členech oddílu už je vidět únava. Večerní kecání utichlo zase o něco dříve než včera a za chvíli se už dva sruby, stojící v Novohradských horách, ponořily do ticha. Oddíl dobře udělal, zítra jej čeká brzké vstávání...

Ranní vstávání bylo poměrně časné, jelikož oblíbená písnička V rytmu (Ještě dneska z ní mám depku, když si vzpomenu, k čemu na táboře sloužila, která nás vždy na táboře budila zazněla již v půl šesté. No, a důvod? Sbalení si věcí na výpravu, poněvadž jsme dnešní den měli naplánovanou cestu na horu, na jakou, to je tajný.

Po velice úhledném a pečlivém naházení všech věcí do batohu, kde bylo všechno samozřejmě čisté též, jsme se mohli jít nasnídat. K snídani byl dost dobrej chleba s dost dobrou pomazánkou. Jo, a ještě bylo dost dobrý pití.

Po snídanmi jsme se vydali na cestu. Náš cíl byla autobusová zastávka nedaleko od Švýcaráku. Chvilku jsme tam čekali, povídali si, dělali borčus, ale prostě čekali. Naštěstí jsme nemuseli zas tak dlouho, autobus za chvilku přijel, my nasedli (nečekaně) a mohlo se vyjet. Snad poprvý v životě jsme zažil, že si sedli úplně všichni. Asi to bylo proto, že jsme jeli v šest ráno. Možný to je.

Asi po dvacetiminutové jízdě jsme někde vysedli a tady začínala už konečně výprava. Hombré rozdal každýmu mapu, do které se bude zakreslovat průběh naší cesty a to tak, že Hombré na nějakém místě řekne, že si ho máme zakreslit do mapy a my to měli do té mapy zakreslit. Starším členům rozdal ještě výškové profily, což od něj bylo pěkně zákeřný. Ale my to nějak přežili. Prej.

Cesta zdárně pokračovala, občas na nás zaútočili křovácký wywerny, ale my je nějak porazili. No, aby to nebylo tak nudný, brzy začalo sněžit, pršet, padat koupy, padat trakače, lítat blesky, padat stromy, padat skály atd,... No, když se tak koukám zpět, začalo vlastně jen pršet a občas sněžit. Ale tamto bylo ví akčnější, ne? Ale za chvilku Hombré nechal i toho zakreslování do mapy, úkolem bylo už jen dojít cestu, poněvadž to začínalo bejt dost krutý a zábavný (Teda, jak pro koho řekl bych).

Za nedlouho jsme se dostali k nějaký hoře, na který byl vysílač. Pro dobrovolníky byla stanovena výzva. A to taková. Vylést na vysílač na tý hoře. Ale nebojte, byl to dost namakanej vysílač z oceli a nálepku MADE IN CHINA jsme na něm taky nenašli, takže celkem v klidu jsme se po schodech vydali nahoru. Byl celkem vichr, takže s menšíma obtížema jsme vyšli až nahoru, ale hrozně se nám motala hlava, protože schody byly styl kavárna u Fialů (Dost točité). Nicméně všichni tam nakonec zdárně vyšli, udělali fotku a jelikož nám Teo zakázel skákat dolů (Nic nám v tom oddíle nedovolí, to na školním výletě, to by jsme si mohli klidně skočit, vydali jsme se zase dolů. To byl taky docela očistec, 1000 schodů ve vichru, no, zkrátím to. Sešli jsme to.

Po dost dobrém občerstvení (jabkem) jsme neotáleli a rychle valili za ostatnímu, co výtvu nepřijali a tudíž byli už kus před náma. Naštěstí jsou to lamy a o zatáčku dál na nás čekali.

Náš cíl - Nové Hrady se již kvapem blížil, už jen projít podél řeky, kde bylo hodně mostů a dost dobrá krajina. Škoda, že už byli všichni mokří, nemělo teda žádnou cenu je schazovat z mostu do řeky. Třeba to vyjde příště. Ale to už šlapeme poslední kopec a hurá, jupí, sláva nazdar výletu, jsme totálně mokrý ale jsme tu.

Něco jsme snědli a od té doby byla tak nějak volná zábava. Kluci dělali rúzný věci, šermovali, mlátili se, svazovali Vesiho. Ale jinak se máme rádi. No, a holky prej spali. Ale nakonec nám Teo řekl, že máme jít chystat slibák, poněvadž Bugina má večer slibovat. Vzali jsme s Ludvou teda pár kluků a vydali se na to. Někdo upravoval ohniště, někdo dělal pyramidu, někdo pochodně a nědko chrastí. Práce nám šla celkem od ruky, až na pár výjimek všichni pracovali dobře. Jenže nám do toho vešla večeře. Nicméně to zas takovej problém nebyl, shltli jsme to jako hodně rychle a pěkně svižně jsme se vrhli na slibák, poněvadž čas nám ubýhal dost rychle... Naštěstí jsme to stihli do programu, který měl být ještě těsně před slibákem. Máme holt štěstí...

A tento program fakticky stál za to. Ale pěkně od začátku. Nejdříve jsme se sešli s elfskou delegací, která nás vítala do svého lesa. Paní lesa nás dokonce pozvala na hostinu. No a tam se to teprve mohlo roztočit. Všude kofola, chipsy, schlebíčky, džusy, a podbné věci. Ach jo, u těch elfů by se taky mohlo zůstávat častějc.

No, ale konec hodování, teďka vážně. Po hostině totiž měl nastat slibový oheň. Takže všichni pěkně do krojů a umejvat, ať jsme jako ze škatulky. Sice se mi to moc nelíbilo, ale slibák je slibák.

Nejdříve nějaké to vysvětlování, jak a co dělat, až Bugina přijde slibovat. Ale pak už hurá na to. Ludva, Pípa, Bára a já jsme měli zapílit oheň, jenže chrastí bylo nějaké mokré a tak se nám to ani jendou pochodní nepodařilo... S Locem jsme tam potom zápasili ještě docela dlouho, než oheň konečně chytnul. Ale podařilo se. Naštěstí. Teďka už se mohla vytvořit brána a Bugi mohla vstoupit. Stoupla si před Tea, dotkal se vlajky a začínala pomalu říkat skautksý slib, jenž je velmi důležitý v cestě skauta. Jakmile slib odřikala, všichni jí postupně gratulovali a pak bl vlastně konec. Pár jedinců se ještě chvíli dívalo do ohně a vzpomínalo, co už zde prožili, ale nakonec i ti, co tam stáli nejdéle se vydali směr srub. Ještě se chvíli živě rokovalo a dojídala se zbylé večeře, ale pak už hajdy do spacáků. Zejtra je ještě jeden náročný den.

Legendový příběh zimního tábora, provázený spoustou zábavných programů a her, včera skončil. Poslední den našeho jarního dobrodružství strávíme tak jako vždycky balením, úklidem a cestou zpátky domů.

Vstali jsme pro jistotu normálně v sedm, abychom všechno v klidu a pohodě zvládli, dali si snídani - poslední společné jídlo, vyfasovali balíčky s jídlem na cestu a šli jsme si, nepochybně se smutným pocitem, že se tábor nachýlil ke konci, sbalit své věci. Někdo byl sbalen dříve, někdo později, ale i ten nejrychlejší se nenudil, protože ihned dostal nějakou úklidovou práci. Opět se projevilo, jak komu na oddíle záleží a kdo je nefalšovaným skautem. Zatímco někteří pilně zametali a vytírali, i když už toho přetím udělali víc než dost, jiní neustále utíkali od zadané a nesplněné práce. Ale to je klasika, se kterou, bohužel, asi už nikdo nic neudělá.

Přesto, že mnozí dělali, co mohli, dostali jsme se do časového skluzu, a tak jsme se po skupinkách vydali na velmi rychlou a ne úplně krátkou cestu na vlak. Zbylo nám na ni o třetinu méně času, než kolik nám trvala cesta tam, a navíc jsme s sebou vláčeli ještě spoustu pytlů s odpadky a progrmaový i provozní materiál (který nám sem dovezl pan Trödler autem). Celí uřícení jsme ale naštěstí přišli na nádraží včas. Projevila se výborná týmová spolupráce, když první, kteří dorazili k vlaku okamžitě shodili svůj náklad a batohy a vyběhli zase zpátky, ulehčit těm posledním.

Nastoupili jsme do vlaku a vyjeli jsme. Cesta uběhla za veselé konverzace, i když byla možná trošku tišší než ta, kterou jsme absolvovali před sedmi dny. Humor však nedojde nikdy. Zvlášť nás rozesmál Horník, který na můj vzdech "Já už se taak těším, až se naložím do vany..." odpověděl s vážnou tváří: "A já se taak těším, až se naložím do bahna!".
No jo, na oddílových akcích nikdy podobné poznámky nechybí - taky proto člověku ty akce vždycky tolik zvednou náladu.

Další zimní tábor v histori oddílu je za námi, ale oddílový život tím nekončí - do konce toho skautského roku nám zbývá spousta výprav, menších akcí a jeden velkolepý letní tábor. Rozhodně je na co se těšit!

Zapískal vlak, smutnící rodiče nám naposledy zamávali a my se vydali směr Švýcarák.
Čekala nás celkem dlouhá cesta, ale jak vidno na našich rozzářených obličejích, vůbec nám to nevadilo. Čeká na nás mnoho nových zážitků a spousta legrace s kamarády.
Ani jsme se nenadáli a před námi se objevilo malé nádraží s modrou cedulí s nápisem Nové Hrady. Nezbývalo nám nic jiného než zdolat 7 km dlouhou cestu ke dvěma srubům, kde budeme trávit nadcházející týden.
Za chvíli padla tma a my jsme se ocitli před posledním kopcem. Ubytovali jsme se ve srubech a přišel první program, který se zabýval organizací, aby nám zde vše klapalo. Mezitím jsme se s Nikou a službou pustili do chystání večeře - špaget. Za rekordní čas jsme je stihli uvařit, byly snad výborné (Tesák hledající chyby potvrzuje) a k velkému nadšení dopadly o hodně lépe, než tehdy na výpravě v Odranci. Ještě k tomu byl výborný čaj, který sladila Nika.
Po večeři se oddíl vydal na program do spodního srubu, kde si tvořil táborový řád. Pak však hodina pokročila a my jsme se vydali do říše snů…
Pokračování snad zítra! Dobrou noc Vám přeje celé osazenstvo Švýcaráku…

První rozcvička pod vedením Adama, dokonale zahřála rozespalá těla. Ke snídani služba nachystala chleby s marmeládou.
V prvním programu se rozdělovaly postavy a pak následovala hra. Úkolem bylo nosit různé obrázky. Poté se běželo dolů ze stráně, kde jsme se setkali s Sianem, který nám poradil a pomohl na naší cestě. Hru vyhráli Jeleni.
K svačině bylo kakao s loupáčkem. Na další program jsme se sešli před klučičím srubem a naším úkolem bylo rozluštit zprávu o králi kikimor, který byl už bohužel mrtvý, a tak jsme se vydali k jeho hrobu. Jenže jsme zjistili, že hrob je prázdný.
Díky tomuto zjištění jsme odcházeli na oběd s menším zklamáním. Celý srub byl provoněn květákovou polévkou a kuřecím rizotem.
Polední klid nebyl moc dlouhý, poněvadž jsme si rozdělili stanoviště, kde se měly nacházet ostatky krále kikimor. Tato hra se protáhla do noci, takže se večeře podávala postupně. Ježci s chlebem nás zasytili, pak se někdo vydal za posledními kostmi. Někteří naopak strávili večer ve společnosti Tesáka a kytary.
K usínání nám přispělo čtení od Tesáka a Pavlínky.

Tento den jsem zakusila, pro mnohé velké utrpení, Adamovu rozcvičku. Díky ní byla vločková kaše rychle pryč.
První program měla na starosti Pavlínka se svým výtvarnem, kde se ruce dětí proměnily v různá zvířata, se kterými měly poté nacvičit bajku. Mezi nacvičováním posvačily jablko s rohlíkem a pokračovaly ve tvoření.
Mezi tím jsme se v kuchyni pustili do přípravy oběda - bramboračka a guláš.
Třetí program odstartoval bez rádců, neboť Ti se o poledňáku vydali pro poslední dílek kostry pána kikimor. Zbytek oddílu se vydal prstem po mapě do celého světa, aby zjistil kde a jak se rodí čokoláda, kterou tak rádi baštíme. Asi po hodině bylo naše cestování skončeno návratem rádců a konečně začal očekávaný třetí program. V další části údolí na nás čekala obtížná zkouška. Každá družina musela odemknout most, který nám stál v cestě. Trvalo hodnou chvíli, než byl namíchán ten správný lektvar a most byl slavnostně „pokřtěn“ a bylo dokonáno. Alespoň pro tuhle chvíli… V holčičím srubu už jsme jenom zhodnotili proč se nám dlouho nedařilo a po nějakých dodělávkách byl čas na večeři - těstovinový salát.
Pak přišel na řadu pátý program. Každá družina dostala svého průvodce. Já jsem absolvovala cestu s Veverkami. Jejich putování, proti proudu řeky, mělo pár úkolů. První – složit větu ze znaků, druhý – porazit Lakyho v šermu a třetí – vyluštit zprávu.
Nakonec se spojil celý oddíl, který musel projít společně posledním úkolem. Vydávali se po jednom do území, ve kterém byly rozmístěny svíčky. Ty mohli získat pouze jedním způsobem. Na začátku se pořádně nadechnout a rozběhnout se pro svíčku, stále se zatajeným dechem se museli vrátit na začátek. Pokud se nadechli, museli zůstat stát a čekat, až je někdo vysvobodí.
Úkol byl splněn a cesta skončila u pána Elladu, který spláchl vyverny z údolí. Zaklínadlo způsobilo spuštění vodopádu a my s otevřenými ústy koukali na tu krásu. Nakonec jsme se vydali zpět do srubů a mnohým z nás vrtalo hlavou, jak se klukům podařilo vodopád zastavit.
(Určitě se tu objeví článek z přípravy tohoto programu od někoho, kdo se na zastavení podílel!)