Původně jsme si ještě měly poslechnout dechovku, ogrilovat si maso a přespat u Bugi, ale plány nějak nevyšly a skončily jsme jen ve vodním ráji,…
Celá naše velkolepá akce začala tím, že jsme se musely nacpat do mini autíčka celá družina. Povedlo se nám to tak tak a proto jsem si pro jistotu zamkla dveře. Co kdyby náhodou dveře neudržely mojí váhu?
Do Jihlavy jsme přijely z docela divného směru se slovy: „Co to je za p***l?“
U pokladny jsme se dohodly, že si vezmeme rodinné vstupné a Bugi bude dělat chlapa,...
Když jsme byly konečně uvnitř, nevěděly jsme, kam dřív. Nakonec vyhrál tobogán.
Holky mě poučily, že si musím udělat tanga, aby to jelo rychle. Po chvíli nás omrzelo jezdit na zelenou a po jednom a tak jsme začaly jezdit vláčky. Samozřejmě na nás hned přiběhla plavčice. Tak jsme šly jinam. Vodní vír ani venkovní bazén nebyl k zahození, ale víc nás lákala restaurace v horním patře. Když jsme tam ale o půl jedenácté nakráčely, servírka nám oznámila že mají otevřeno až za půl hodiny. Přišly jsme teda za půl hodiny a byly první zákaznice. Daly jsme si každá frappé a pohár. Já sem měla teda dost ošizenej, i když jsem měla úplně stejnej jako Janča. Tss!
Když jsme šly po menší svačince zpátky do bazénu vzaly jsme si s sebou foťák a vyrazily na tobogán. Prvně jsem fotila já tak, že jsem jela po břiše a při jízdě holky fotila, ale když sem v zatáčce vyletěla, div se neprotočila kolem roury s radostí jsem předala foťák Janče.
Když už jsme měly každá asi deset fotek ve vířivce, ve víru i tobogánu + pihy na zadku jednoho pána a nevkusných fialových plavek, začaly jsme dělat videa za jízdy. A když už nás přestalo bavit i tohle prstě jsme jen tak blbly.
Zjistily jsme, že v akvaparku je toho hodně k vidění, že právě frčí tygří vzorek na pánských plavkách nebo že sem tam můžete náhodou zahlédnout nějakého toho naháče v sauně, potkat běžícího obézního pána s rozervanýma plavkama na zadku, který na mě mimochodem omylem skočil, můžete si taky splést opravdu obtloustlou paní s Bugi. (Promiň.)
Po čtyřech hodinách jsme si řekly, že už by to možná stačilo, osprchovaly jsme se, oblekly se, narvaly se do autíčka a jely domů. Bugi byla v sedmém nebi, protože kolem nás jezdily pořád motorky. Po cestě jsme potkaly i pány policisty a jelikož nás nebylo v autě zrovna tolik, kolik by nás tam mělo být docela jsme se klepaly, ale nás nezastavili. „Hlavně se tvářit nenápadně!“ řekla Bugi a v tom jim někdo z nás zamával. Bylo to o fous ale domů jsme nakonec dorazily bez újmy a vykoupaný tak, že mám ještě teď varhánky na rukách.
Liščí akvapark!
Tento víkend byl ve znamení družinových akcí tzn., že každá družina si naplánovala akci podle svých představ,…Veverky šly na bowling, Jeleni se vydali do lanového centra, Rysi měli jet na paintball?, ale kvůli počasí to odložili a my se vydaly do jihlavského vodního ráje,…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Liščí akváč v očích Mařenky
Jako družinovou akci jsme si vybraly Jihlavský aquapark [akvapark], do kterého jsme se vydaly maličkým zeleným autíčkem 13.4. asi tak v 9:00,..
Když jsme, jak už jsem uvedla, vyjely do Jihlavy pidi autem, tak jsme začaly debatovat o různých blbostech jako o tom, že nás chytí poldové nebo že budou mít zavřeno. Vzadu v autě jsme byly namačkaný čtyři a Bugi si pohodlně jela s paní Kubickou vpředu (to není nic ve zlém). Po cestě jsme kecaly o jedný učitelce z gymplu, která chodí hrozně staromódně oblíkaná.
Až jsme dojely konečně do Jihlavy, tak jsme zaplatily vstupný a honem do šaten.Tam jsme se převlékly a šly do bazénu. Vevnitř jsme hned pádily na tobogán, kterej byl dóóst good!!!!!! Na něm jsme strávily většinu času. Také jsme se na něm fotily. Když nás na chvilku přestal bavit, tak jsme šly do páry a do víru. Ve víru to bylo dost dobrý, protože jsme se točily pořád dokola a nemohly ven.Do sauny jsme nešly, protože tam se může jenom bez plavek a to pro nás fakt NENÍ!!! Když nás na chvilku přestalo bavit plavaní, tak jsme šly do horní restaurace a tam si každá dala frappé (koktejl) a zmrzlinový pohár. Potom jsme upalovaly zase na tobogán a do venkovního víru.
V aquaparku jsme byly asi čtyři hodiny. V restauraci nás překvapil nějaký pán v plavkách, který měl na zadku pihu. My jsme se tomu smály a „nenápadně jsme“ to i vyfotily. Když už jsme měly promočené prsty a cítily že už musíme domů, tak jsme se šly znovu osprchovat, potom do šaten a honem ven. Protože jsme tam byly dost dlouho, tak jsme si taky docela dost připlácely. Jakmile jsme zaplatily, tak jsme nasedly do pidi auta a odfrčely domů.
Až jsme dojely konečně do Jihlavy, tak jsme zaplatily vstupný a honem do šaten.Tam jsme se převlékly a šly do bazénu. Vevnitř jsme hned pádily na tobogán, kterej byl dóóst good!!!!!! Na něm jsme strávily většinu času. Také jsme se na něm fotily. Když nás na chvilku přestal bavit, tak jsme šly do páry a do víru. Ve víru to bylo dost dobrý, protože jsme se točily pořád dokola a nemohly ven.Do sauny jsme nešly, protože tam se může jenom bez plavek a to pro nás fakt NENÍ!!! Když nás na chvilku přestalo bavit plavaní, tak jsme šly do horní restaurace a tam si každá dala frappé (koktejl) a zmrzlinový pohár. Potom jsme upalovaly zase na tobogán a do venkovního víru.
V aquaparku jsme byly asi čtyři hodiny. V restauraci nás překvapil nějaký pán v plavkách, který měl na zadku pihu. My jsme se tomu smály a „nenápadně jsme“ to i vyfotily. Když už jsme měly promočené prsty a cítily že už musíme domů, tak jsme se šly znovu osprchovat, potom do šaten a honem ven. Protože jsme tam byly dost dlouho, tak jsme si taky docela dost připlácely. Jakmile jsme zaplatily, tak jsme nasedly do pidi auta a odfrčely domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Jeleni v lanovém centru
Mrznu na vlakovém nádraží a říkám si kolik asi tak může být hodin, když se podívám na hodinky tak se mi na ručičkách ukáže, že je 8:38 minut a když zvednu hlavu tak vidím, jak se proti mě blíží Luboš a za ním Žofka a posléze Vesi, Tonda a Kuba. Nesešli jsme se zde náhodou, protože dnes jedeme s naší družinou do lanového centra, které se nachází v Bystřici nad Pernštejnem.....
.... Naše cesta začala jak jsem se již zmiňoval na vlakovém nádraží a vlak do Bystřice nám odjížděl pár minut po deváté. Cesta vlakem ubíhala rychle a za chvíli už jsme stáli na nádraží v Bystřici a vyráželi směrem k areálu sportu, kde by se mělo nacházet lanové centrum. Neuběhlo ani 20 minut a už jsme stáli před lanovým centrem a čekali, naše instruktorka, která přijela s nějakou paní autem, která furt nadávala, že už má být po noční v posteli, a taky na nějaký *** pantofle. Všichni jsme na ni koukali s údivem, avšak za chvíli milá paní :-) odjela svým bourákem a nám se již začala věnovat naše instruktorka.
Nejdříve jsme si zkoušeli nízkolanové aktivity, a než jsme vše vyzkoušeli dole, tak nám byly přineseny úvazky. Za chvíli jsme už byly oblečeni v úvazcích a dozvěděli jsme se, jak se máme jistit. Neuběhlo ani 5 minut a už jsme lezli nahoru do 11 metrů kde překážky vypadali hned jinak.
Ze začátku u některých převládal trochu strach, ale za pár minut si už všichni užívali naplno tyto lanové aktivity . Někdy to sice nebylo pro všechny jednoduché a mezitím co nováčci absolvovali krátký okruh tak já s Žofkou vyrazil na okruh velký, který byl vytvořen z týmových překážek. Ze začátku nám to moc nešlo , ale po chvíli už jsme na lanách byly jako doma.
Když byl čas jít dolů, tak jsme se dozvěděli, že dolů nepůjdeme po žebříku, ale po obrovské houpačce. Všichni jsme s výkřiky strachu a zvedlými žaludky :-) dostali dolů na pevnou zem, většina si již oddychla, ale já měl ještě úkol pro mne nejobtížnější. Vyšplhat na 11 metrový kůl a skočit na bóji, za chvíli byl úkol splněn a já stál na pevné zemi s rozklepanýma nohama a soukal ze sebe úvazek.
Tímto ovšem náš výlet nekončil. šli jsme ještě do bazénu, kde jsme hráli například vodní pólo, které nám ovšem překazila hlídací ježibába :-) , která nám oznámila kolik stojí pěnový kroužek a žába která se stala naším brankářem, proto jsme raději rychle ukončili vodní pólo a už jenom blbli. Ještě jsme udělali pár fotek v bazénu a už jsme znovu byli na cestě na vlakové nádraží.
Po příjezdu do Nového Města jsme ještě šli do klubovny, kde jsme si opekli špekáčky dali nanukovej dort a rozešli se postupně domů, někteří dříve, někteří později ......
Nejdříve jsme si zkoušeli nízkolanové aktivity, a než jsme vše vyzkoušeli dole, tak nám byly přineseny úvazky. Za chvíli jsme už byly oblečeni v úvazcích a dozvěděli jsme se, jak se máme jistit. Neuběhlo ani 5 minut a už jsme lezli nahoru do 11 metrů kde překážky vypadali hned jinak.
Ze začátku u některých převládal trochu strach, ale za pár minut si už všichni užívali naplno tyto lanové aktivity . Někdy to sice nebylo pro všechny jednoduché a mezitím co nováčci absolvovali krátký okruh tak já s Žofkou vyrazil na okruh velký, který byl vytvořen z týmových překážek. Ze začátku nám to moc nešlo , ale po chvíli už jsme na lanách byly jako doma.
Když byl čas jít dolů, tak jsme se dozvěděli, že dolů nepůjdeme po žebříku, ale po obrovské houpačce. Všichni jsme s výkřiky strachu a zvedlými žaludky :-) dostali dolů na pevnou zem, většina si již oddychla, ale já měl ještě úkol pro mne nejobtížnější. Vyšplhat na 11 metrový kůl a skočit na bóji, za chvíli byl úkol splněn a já stál na pevné zemi s rozklepanýma nohama a soukal ze sebe úvazek.
Tímto ovšem náš výlet nekončil. šli jsme ještě do bazénu, kde jsme hráli například vodní pólo, které nám ovšem překazila hlídací ježibába :-) , která nám oznámila kolik stojí pěnový kroužek a žába která se stala naším brankářem, proto jsme raději rychle ukončili vodní pólo a už jenom blbli. Ještě jsme udělali pár fotek v bazénu a už jsme znovu byli na cestě na vlakové nádraží.
Po příjezdu do Nového Města jsme ještě šli do klubovny, kde jsme si opekli špekáčky dali nanukovej dort a rozešli se postupně domů, někteří dříve, někteří později ......
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Veverky na bowlingu
Jeleni se vydali do lanového centra, Lišky do akvaparku, Rysi na paintball a my na bowling…
Sešly jsme se přibližně v 18.00 u klubovny. Když se Týna před klubovnou převlíkla, zamířily jsme do videopůjčovny, kde jsme si vybraly dva filmy: Mezi námi děvčaty a Jeden den v New Yorku. Potom jsme se ještě stavily v Plusu, abychom měly co k těm filmům křoupat. :)
A potom už následovala cesta na bowling, který jsme měly zamluvený na dvě hodiny. Když jsme dorazily na místo vybraly jsme si boty a začaly hrát. Nejlíp to šlo Míši :(, která vyhrála všechna kola až na poslední, ve kterém ji porazila Marťa (té to předtím vůbec nešlo a nakonec se vyšvihla na šampiónku:))
Po bowlingu jsme šly k Petině babičce, kde jsme měly přespat. Ale nevydaly jsme se tam všechny, protože Míša byla ještě trochu nemocná a Marťa musela s něčím pomoct mamce.
Než jsme se vydaly na kutě, pustily jsme si první film. No musím říct, že film Mezi námi děvčaty není nijak oslňující… je docela trapnej :)… Nacpaný brambůrkama jsme si popřály dobrou noc a šly spát.
Ráno nás pozvala Petina babička na snídani a my samozřejmě neodmítly :). Posilněné snídaní jsme se rozhodly skouknout další film. Jeden den v New Yorku byl o trochu lepší. Sbalily jsme se a nacpané druhou várkou křupek, jsme se rozloučily s Petinou babičkou. Poděkovaly jsme za „ubytování“ a rozprchly se domů.
A potom už následovala cesta na bowling, který jsme měly zamluvený na dvě hodiny. Když jsme dorazily na místo vybraly jsme si boty a začaly hrát. Nejlíp to šlo Míši :(, která vyhrála všechna kola až na poslední, ve kterém ji porazila Marťa (té to předtím vůbec nešlo a nakonec se vyšvihla na šampiónku:))
Po bowlingu jsme šly k Petině babičce, kde jsme měly přespat. Ale nevydaly jsme se tam všechny, protože Míša byla ještě trochu nemocná a Marťa musela s něčím pomoct mamce.
Než jsme se vydaly na kutě, pustily jsme si první film. No musím říct, že film Mezi námi děvčaty není nijak oslňující… je docela trapnej :)… Nacpaný brambůrkama jsme si popřály dobrou noc a šly spát.
Ráno nás pozvala Petina babička na snídani a my samozřejmě neodmítly :). Posilněné snídaní jsme se rozhodly skouknout další film. Jeden den v New Yorku byl o trochu lepší. Sbalily jsme se a nacpané druhou várkou křupek, jsme se rozloučily s Petinou babičkou. Poděkovaly jsme za „ubytování“ a rozprchly se domů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Rysí paintball
Družinové výlety - tak to jsou akce, kdy se někdo vydal na bowling, někdo na lanáč v Bystřici, někdo do bazénu a my na paintball. Ale jelikož paintball se hraje v přírodě a v dubnu ještě je všude dost bláta (To mi nevadilo, ale paintballu jo) a hra by se tím zkazila, odložilo jsme to a dne 25.5.2008 jsme vyjeli.
Sešli jsme se ráno u klubovny a už patřičně natěšený. Jelikož žádný problém se nikde nevyskytoval, nikdo se nezapomněl, akorát Brassi a Orloj, avšak Luděk z Jelenů, jenž nejel na jelenskou družinovou akci, je rád nahradil. Nacpali jsme se tedy do dvou limuzín, které pro nás přijeli a mohlo se jet!
Kennyho strejda, který nám umožnil hrát tuto skvělou hru, má středisko kousek za Třebíčí, naše cesta tedy nevedla nikam jinam. Zdeny hodil do GPS souřadnice, sož byla docela sranda, poněvadž ten hlas v GBS nás poměrně slušně rozesmával. ALe hlavní téma byl paintball. Nečekaně, co? Rozmlouvali jsme o různých taktikách, Goofy nám vylíčil, kolik si sebou vzal vrstev (Asi něco kolem 6, já to přestal počítat:)), probírali jsme, jak kdo koho zastřelí a podobně křovárny. Za této veselé debaty nám cesta poměrně rychle ubíhala, ani jsme se nenadáli a byli jsme tam. Zábavné středisko Třebíč.
Všichni jsme radostně vyskákali z auta, jakoby už jsme si hráli na výsadkáře a ten Permoník, teda Pernický nebo jak to je, prostě ten z Rychlý Roty by se nám nemohl rovnat. Problém byl, že kolem byla spusta lidí, takže náš výsadek nevypadal nikoliv namakaně, ale tak trochu jetě. Nevadí, příště to machrovinka bude.
Kennyho strejda není žádný člověk, jenž by se hnedka nevrhl na věc. Sotva jsme vystoupili, už se nás ujal a hnal nás do převleků. Ale my jsme mu ochotně vyhověli, naházeli jsme na sebe brutál hadry (No, já se akorát převlíkl, aby to nějak vypadalo, jinak u mě rozdíl mezi školním a brutál moc nevidím) a rozběhli se na hřiště.
No, zas tak rychlý to nebylo. Nejdříve jsme dostali lekci od jedný paní, která byla fakt drsňačka. Její způsoby trestů za to, když to do někoho napálíte z 2 metrů paintballovou kuličko byly drastický (Z metru to do vás napálí taky a hádejte kam, kluci?). Po této naučné lekci ale nás už opravdu nic nezdržovalo, rozdělili jsme se do týmů, vzali zbraně a helmy, vyslechli poslední kousky pravidel a šlo se na věc!!!
Rychle jsme se rozeběhli za barikády, řekli si taktiku, ale v tom okamžiku zazněla hudba, což byl znak pro start. Neváhali jsme ani chvilku. Rozěbehli jsme se proti nepřátelksému týmu, kuličky lítaly vzduchem. Plížení, schovávání, střelba. Hra byla čím dál tím napínavější, kuličky svištěly všude kolem a až asi za deset minut se teprve rozhodlo o vítězi. Tím ale samozřejmě nic neskončilo, následovala další hra, v níž se jen prohodily strany a jelo se znova. Co nejrychleji zneškodnit nepřátele s 5 životy.
Pak ale následovala hlavní bitka. Boj o auto. naším úkolem bylo vlést do auta, které bylo uprostřed hracího pole aniž by nás někdo zasáhnul. Rozvrhli jsme si taktiku a já s Luďkem jsme měli jít zepředu. Postupovali jsme, krok po kroku, barikáda po barikádě, ale pak, u jedné barikády do nás šil Kenny a Miry křížovou palbu. S Luďkem jsme to vcelku zvládali, já měl Kennyho a on Miryho. Ale najednou Luďěk začal něco vykřokovat, potom ustupoval a já se ocitl mezi Kennym a Mirym jak na pekáči. Nestihl jsem skoro ani zamířit a už jsem si to štrádoval na hřbitov... Ale auto náš tým nakonec dobyl. A pak už se to jen vyměnilo, náš tým bránil, což se nám nakonec taky podařilo.
Při této skvělé hře, kterou všem doporučuji, ale čas ubíhá tak rychle, že se ani nestačíte divit. Čekala nás tedy poslední hra. Opět tým proti týmu. Tato bitka trvala ze všech nejdéle, každej tým se snažil vyhrát a tak se boj nemohl nijak rozvrhnout... To už ale pár jedinců z obou týmů dělá prudké výpady na cizí území, bitva se dostává do zajímavých směrů... Já právě jdu proti Luďkovi, zdá se, že se opět nic nestane, ale mojí pozornost upoutává někdo za mnou. Otočil jsem se k Luďkovi zády. A to jsem neměl dělat. Jedna jediná, dobře mířená střela z Luďkovi paintballky a rovnou mě do zadku. Auuuuu, to bylo fakt maso. A ještě mi došly náboje. Acho jo, to je život. Teda spíš smrt a tak si to valim na hřbitov. A to byl konec naší zaplacené doby na hřišti... Zacálovali jsme tedy náboje, udělali pár fotek a rozloučili se.
Po převlíknutí jsme naskákali do limuzín a hummerů a vydali se směr NMNM. Jelikož každý se snažil vylíčit svoje nejlepší zážitky z paintballu, dokonce se i strhla bitka o místo:) a jiné podobné křovárny, ani jsme se nenadáli a byli jsme ve městě. Tam jsme ještě dělali steaky, které nám všem moc chutnaly. A úplně poslední bod programu našeho výletu byl fotbálek. Ale ne jen tak ledajaký, poněvadž každý se snažil dát jen co největší ranu a jedno kam. Fakticky sranda.
A závěrem obr poděkování Kennymu strejdovi, jenž nám umožnil hrát tuto skvělou hru, Kennymu, jenž prakticky celou akci dojednal s jeho strejdou, Zdenymu a paní Kenny, jenž nás tam ve svých limuzínách hodili a všem, co se na této akci podíleli nebo na ní byli!!! BYLO TO S VÁMA SUPER!
PAINTBALLU ZDAR
Kennyho strejda, který nám umožnil hrát tuto skvělou hru, má středisko kousek za Třebíčí, naše cesta tedy nevedla nikam jinam. Zdeny hodil do GPS souřadnice, sož byla docela sranda, poněvadž ten hlas v GBS nás poměrně slušně rozesmával. ALe hlavní téma byl paintball. Nečekaně, co? Rozmlouvali jsme o různých taktikách, Goofy nám vylíčil, kolik si sebou vzal vrstev (Asi něco kolem 6, já to přestal počítat:)), probírali jsme, jak kdo koho zastřelí a podobně křovárny. Za této veselé debaty nám cesta poměrně rychle ubíhala, ani jsme se nenadáli a byli jsme tam. Zábavné středisko Třebíč.
Všichni jsme radostně vyskákali z auta, jakoby už jsme si hráli na výsadkáře a ten Permoník, teda Pernický nebo jak to je, prostě ten z Rychlý Roty by se nám nemohl rovnat. Problém byl, že kolem byla spusta lidí, takže náš výsadek nevypadal nikoliv namakaně, ale tak trochu jetě. Nevadí, příště to machrovinka bude.
Kennyho strejda není žádný člověk, jenž by se hnedka nevrhl na věc. Sotva jsme vystoupili, už se nás ujal a hnal nás do převleků. Ale my jsme mu ochotně vyhověli, naházeli jsme na sebe brutál hadry (No, já se akorát převlíkl, aby to nějak vypadalo, jinak u mě rozdíl mezi školním a brutál moc nevidím) a rozběhli se na hřiště.
No, zas tak rychlý to nebylo. Nejdříve jsme dostali lekci od jedný paní, která byla fakt drsňačka. Její způsoby trestů za to, když to do někoho napálíte z 2 metrů paintballovou kuličko byly drastický (Z metru to do vás napálí taky a hádejte kam, kluci?). Po této naučné lekci ale nás už opravdu nic nezdržovalo, rozdělili jsme se do týmů, vzali zbraně a helmy, vyslechli poslední kousky pravidel a šlo se na věc!!!
Rychle jsme se rozeběhli za barikády, řekli si taktiku, ale v tom okamžiku zazněla hudba, což byl znak pro start. Neváhali jsme ani chvilku. Rozěbehli jsme se proti nepřátelksému týmu, kuličky lítaly vzduchem. Plížení, schovávání, střelba. Hra byla čím dál tím napínavější, kuličky svištěly všude kolem a až asi za deset minut se teprve rozhodlo o vítězi. Tím ale samozřejmě nic neskončilo, následovala další hra, v níž se jen prohodily strany a jelo se znova. Co nejrychleji zneškodnit nepřátele s 5 životy.
Pak ale následovala hlavní bitka. Boj o auto. naším úkolem bylo vlést do auta, které bylo uprostřed hracího pole aniž by nás někdo zasáhnul. Rozvrhli jsme si taktiku a já s Luďkem jsme měli jít zepředu. Postupovali jsme, krok po kroku, barikáda po barikádě, ale pak, u jedné barikády do nás šil Kenny a Miry křížovou palbu. S Luďkem jsme to vcelku zvládali, já měl Kennyho a on Miryho. Ale najednou Luďěk začal něco vykřokovat, potom ustupoval a já se ocitl mezi Kennym a Mirym jak na pekáči. Nestihl jsem skoro ani zamířit a už jsem si to štrádoval na hřbitov... Ale auto náš tým nakonec dobyl. A pak už se to jen vyměnilo, náš tým bránil, což se nám nakonec taky podařilo.
Při této skvělé hře, kterou všem doporučuji, ale čas ubíhá tak rychle, že se ani nestačíte divit. Čekala nás tedy poslední hra. Opět tým proti týmu. Tato bitka trvala ze všech nejdéle, každej tým se snažil vyhrát a tak se boj nemohl nijak rozvrhnout... To už ale pár jedinců z obou týmů dělá prudké výpady na cizí území, bitva se dostává do zajímavých směrů... Já právě jdu proti Luďkovi, zdá se, že se opět nic nestane, ale mojí pozornost upoutává někdo za mnou. Otočil jsem se k Luďkovi zády. A to jsem neměl dělat. Jedna jediná, dobře mířená střela z Luďkovi paintballky a rovnou mě do zadku. Auuuuu, to bylo fakt maso. A ještě mi došly náboje. Acho jo, to je život. Teda spíš smrt a tak si to valim na hřbitov. A to byl konec naší zaplacené doby na hřišti... Zacálovali jsme tedy náboje, udělali pár fotek a rozloučili se.
Po převlíknutí jsme naskákali do limuzín a hummerů a vydali se směr NMNM. Jelikož každý se snažil vylíčit svoje nejlepší zážitky z paintballu, dokonce se i strhla bitka o místo:) a jiné podobné křovárny, ani jsme se nenadáli a byli jsme ve městě. Tam jsme ještě dělali steaky, které nám všem moc chutnaly. A úplně poslední bod programu našeho výletu byl fotbálek. Ale ne jen tak ledajaký, poněvadž každý se snažil dát jen co největší ranu a jedno kam. Fakticky sranda.
A závěrem obr poděkování Kennymu strejdovi, jenž nám umožnil hrát tuto skvělou hru, Kennymu, jenž prakticky celou akci dojednal s jeho strejdou, Zdenymu a paní Kenny, jenž nás tam ve svých limuzínách hodili a všem, co se na této akci podíleli nebo na ní byli!!! BYLO TO S VÁMA SUPER!
PAINTBALLU ZDAR
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Skončilo měsíční putování po světě
Minulý týden proběhlo poslední promítání z cyklu Skautské putování.
Celkem šest zastavení v různých koutech světa čekalo návštěvníky cyklu které pořádalo naše středisko pro širokou veřejnost v novoměstském kulturním domě. Po celý březen a první dubnový týden jsme vždy jednou týdně obsadili buď Gobelínový salonek, nebo hlavní sál novoměstského KD, kde probíhala prezentace. Se zvukem nám pomáhal pan Bartoš, obraz a ostatní techniku jsem si zajišťovali sami. Velké poděkování patří Lence, Verči a Kutymu, kteří byli ochotni se o své zážitky podělit a věnovali nám svůj nabitý čas, i přesto, že všichni museli kvůli promítání cestovat ze škol a zaměstnámí. Verča z Prahy, Lenka z Hradce Králové a Kuty z Brna. V neposlední řadě patří poděkování i Gabči, která pomáhala s přípravou a měla na starosti to nejdůležitější a to prodej vstupenek a permanentek. Celková návštěvnost se pohybuje kolem dvou stovek lidí a tak výtěžek je krásných 8 210,- Kč. Původní záměr nebyl z finančního důvodu ale je to příjemná injekce do naší střediskové kasy právě v době, kdy ji pečlivě ždímou opravy klubovny... Další příjemná věc je i propagace našeho střediska, protože o každém promítání psala regionální příloha MF Dnes, samozřejmě naše věrné Novoměstsko a jednou jsme byli i dokonce v rádiu Region v Jihlavě.
Z mého pohledu záměr, ukázat lidem krásná místa světa, které naši skauti navštívili, byl naplněn a navíc si myslím, že to pomohlo i v pohledu veřejnosti na skauting a to tím, že pochopili že lidi kteří prošli skautskou výchovou jsou odvážní, vytrvalí, soběstační a jen tak je něco nerozhodí, když na druhém konci světa nefunguje vše tak jak by si představovali. Přesně podle skautského hesla Buď připraven!
Pro doplnění články které vyšly v MF Dnes:
08.04.2008 - (aum) - Kultura - Vysočina - str. 05
Vypravte se do země červeného draka
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Gobelínový salonek novoměstského kulturního domu se dnes opět od devatenácti stane místem další vzdělávací akce. Pořad, v jehož průběhu se slovem a obrazem dostanete do země červeného draka, je posledním z řady šesti promítání cyklu Skautské putování. Novoměstští skauti se s vámi podělí o své zážitky a dojmy z cestování po dalekých krajích. Tou úterní zastávkou bude Wales.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
31.03.2008 - (oky) - Vysočina - str. 04
Skautské putování povede dnes Mongolskem
Nové Město na Moravě - Na putování po dalekých krajích zvou ve svém cyklu novoměstští skauti. Pořad, který na dnešní podvečer připravili pro širokou veřejnost, se jmenuje Mongolsko - Putování zemí, kde se zastavil čas.
„To jsou naši členové, kteří se takhle rozutekli po světě v rámci svých vlastních cestovatelských aktivit,“ řekl o přednášejících v cestovatelském cyklu jeho pořadatel Martin Drápalík. Celý cyklus má šest zastavení v různých koutech světa, dnešní zastavení je už předposlední, páté. Promítat digitální fotografie a povídat o svých zážitcích dnes bude Lenka Dvořáková. „To jsou takoví dobrodruzi, kdy jeden, dva nebo tři vyjedou, ale na to přednášení většinou dorazí vždycky jenom jeden z nich. Oni cestovali po Asii, začali v Číně a potom přejeli do Mongolska,“ řekl Drápalík. O Číně se povídalo minulý týden.
Posledním zastavením bude 8. dubna jižníWales.
Putování Mongolskem začne dnes v 17 hodin v Gobelínovém salonku kulturního domu.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
26.03.2008 - (aum) - Kultura - Vysočina - str. 05
Na kole a stopem se projedete po ostrově
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Gobelínový salonek novoměstského kulturního domu se tuto středu od sedmnácti opět stane dějištěm vzdělávací akce. Pořad, v jehož průběhu se slovem a obrazem projedete na kole, ale i stopem po Ostrově svobody, připravila Lenka Dvořáková. Jedná se o čtvrté promítání z cyklu Skautské putování, ve kterém se s vámi novoměstští skauti podělí o své zážitky a dojmy z cestování po dalekých krajích.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
20.03.2008 - (aum) - Kultura - Vysočina - str. 05
Díky promítání se podíváte na Island
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Gobelínový salonek novoměstského kulturního domu se dnes od devatenácti hodin promění v zemi ohně a ledu. Na Island se dostanete díky promítání z cyklu Skautské putování, ve kterém se s vámi místní cestovatelé podělí o své zážitky a dojmy ze severské výpravy.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
10.03.2008 - (oky) - Kultura - Vysočina - str. 05
Nejkrásnější národní parky ukáže plátno
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Dnes od 17 hodin mohou zájemci vidět nejkrásnější národní parky. Jejich krásu ukáže při promítání a povídání Jiří Kutal v Gobelínovém salonku novoměstského kulturního domu. Jde o druhé promítání z cyklu Skautské putování, tentokrát pod názvem Nejkrásnější národní parky. Od 17 hodin se novoměstští skauti podělé s diváky o zážitky a dojmy z cestování po dalekých krajích. Vstupenka stojí 50 Kč.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
Z mého pohledu záměr, ukázat lidem krásná místa světa, které naši skauti navštívili, byl naplněn a navíc si myslím, že to pomohlo i v pohledu veřejnosti na skauting a to tím, že pochopili že lidi kteří prošli skautskou výchovou jsou odvážní, vytrvalí, soběstační a jen tak je něco nerozhodí, když na druhém konci světa nefunguje vše tak jak by si představovali. Přesně podle skautského hesla Buď připraven!
Pro doplnění články které vyšly v MF Dnes:
08.04.2008 - (aum) - Kultura - Vysočina - str. 05
Vypravte se do země červeného draka
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Gobelínový salonek novoměstského kulturního domu se dnes opět od devatenácti stane místem další vzdělávací akce. Pořad, v jehož průběhu se slovem a obrazem dostanete do země červeného draka, je posledním z řady šesti promítání cyklu Skautské putování. Novoměstští skauti se s vámi podělí o své zážitky a dojmy z cestování po dalekých krajích. Tou úterní zastávkou bude Wales.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
31.03.2008 - (oky) - Vysočina - str. 04
Skautské putování povede dnes Mongolskem
Nové Město na Moravě - Na putování po dalekých krajích zvou ve svém cyklu novoměstští skauti. Pořad, který na dnešní podvečer připravili pro širokou veřejnost, se jmenuje Mongolsko - Putování zemí, kde se zastavil čas.
„To jsou naši členové, kteří se takhle rozutekli po světě v rámci svých vlastních cestovatelských aktivit,“ řekl o přednášejících v cestovatelském cyklu jeho pořadatel Martin Drápalík. Celý cyklus má šest zastavení v různých koutech světa, dnešní zastavení je už předposlední, páté. Promítat digitální fotografie a povídat o svých zážitcích dnes bude Lenka Dvořáková. „To jsou takoví dobrodruzi, kdy jeden, dva nebo tři vyjedou, ale na to přednášení většinou dorazí vždycky jenom jeden z nich. Oni cestovali po Asii, začali v Číně a potom přejeli do Mongolska,“ řekl Drápalík. O Číně se povídalo minulý týden.
Posledním zastavením bude 8. dubna jižníWales.
Putování Mongolskem začne dnes v 17 hodin v Gobelínovém salonku kulturního domu.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
26.03.2008 - (aum) - Kultura - Vysočina - str. 05
Na kole a stopem se projedete po ostrově
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Gobelínový salonek novoměstského kulturního domu se tuto středu od sedmnácti opět stane dějištěm vzdělávací akce. Pořad, v jehož průběhu se slovem a obrazem projedete na kole, ale i stopem po Ostrově svobody, připravila Lenka Dvořáková. Jedná se o čtvrté promítání z cyklu Skautské putování, ve kterém se s vámi novoměstští skauti podělí o své zážitky a dojmy z cestování po dalekých krajích.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
20.03.2008 - (aum) - Kultura - Vysočina - str. 05
Díky promítání se podíváte na Island
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Gobelínový salonek novoměstského kulturního domu se dnes od devatenácti hodin promění v zemi ohně a ledu. Na Island se dostanete díky promítání z cyklu Skautské putování, ve kterém se s vámi místní cestovatelé podělí o své zážitky a dojmy ze severské výpravy.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
10.03.2008 - (oky) - Kultura - Vysočina - str. 05
Nejkrásnější národní parky ukáže plátno
NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ
Dnes od 17 hodin mohou zájemci vidět nejkrásnější národní parky. Jejich krásu ukáže při promítání a povídání Jiří Kutal v Gobelínovém salonku novoměstského kulturního domu. Jde o druhé promítání z cyklu Skautské putování, tentokrát pod názvem Nejkrásnější národní parky. Od 17 hodin se novoměstští skauti podělé s diváky o zážitky a dojmy z cestování po dalekých krajích. Vstupenka stojí 50 Kč.
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - českomoravska vrchovina
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Heraldický popis znaku střediska Bílý štít
Encyklopedický slovník československé akademie věd z r. 1980 uvádí heraldiku jako „jednu z pomocných věd historických, která zkoumá a hodnotí znaky (erby) jako historické prameny“. Praktické užívání znaků přetrvalo od dřívějších „rytířských“ dob až do moderní společnosti. Co lze tedy vyčíst ze současného znaku našeho střediska, který schválila středisková rada v létě 1998 a jenž zpracoval Miloš Neuman.
Kruh, v jehož horní části je do půlkruhu vepsán název střediska, znázorňuje nekonečno. Ze spodu je přerušen do 4/5 jeho průměru rovnostranným trojúhelníkem symbolizující přední štít chaty Mercedes se znakem skautské lilie. Nad základnou trojúhelníku je jméno domovské obce střediska. Trojúhelníkový štít chaty symbolizuje snahu novoměstských skautů o budování a růst nejen materiálních hodnot ku prospěchu mládeže, ale hlavně neustálé úsilí o její výchovu tak, aby byla v budoucnu úspěšnými členy naší společnosti.
Správný směr zdůrazňuje skautská lilie uprostřed štítu, jejíž heraldický význam zná každý český skaut a skautka. Snaha pomáhat jiným vyjadřuje název střediska „Bílý štít“ mající svůj počátek v roce 1946, kdy skauti zabránili shoření lesa Rychtářovec rodiny Křičků z Maršovic. Básník Petr Křička tehdy věnoval skautům rukopis básně „Zimní pohádka“ ze své sbírky básní „Bílý štít“. Střediskový znak tak vyjadřuje propojení časem několika generací novoměstských skautů.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Výprava - Horní Mlýn - Den II. hotový + Noční hra
Oddílová výprava na skautskou základnu Horní Mlýn se nám kvapem blíží, zvěsti o tom, jak bude dobrá se nám scházejí, každou novou informaci o této mega akci hltají oddíláci přímo dychtivě no a když se ke konci dozvídám, že se tam pořádně zašpiníme, že tam jede kromě jiných i Zdeny, Žofka, Laky, Atty, Pepíno a Vařík, moje nadšení a těšení na tuto výpravu nebere mezí. Bude to bomba!!!
Den I.
Den I. neboli pátek. V tento den všechno naše dobrodružství začalo. Poněvadž výprava byla velmi namakaná a super, musela začít brzy, abychom si to co nejvíce užili.
Sešli jsme se tedy již ve tři hodiny na vlakovém nádraží, tedy sešli moc ne, spíš bych řekl seběhli. Nikdo totiž moc nestíhal a tak hnedka jakmile Teo přiběhl, všichni honem honem do vlaku, poněvadž kdyby nám ujel, nebylo by to zrovna nejlepší...
Ale všechno nakonec dobře dopadlo, do vlaku jsme se nasoukali a před námi byla dvouhodinová cesta do okolí kousek za Brnem nazývané Moravský kras. I přes naši nedočkavost nám cesta ubíhala vcelku rychle, kecalo se, sdělovali se novinky, několik dobrovolníků hrálo Bang! a Neggy s Vaříkem probírali nejnovější úspěchy jejich Švestky.
Ale po klidné a pohodové cestě vlakem nás čekalo Brno. Na tento úsek cesty jsem se moc netěšil, museli jsme totiž přejít po rušných ulicích až k autobusové zastávce, kde nás měl odvést autobus na naší vytouženou základu Horní Mlýn. Ale díky rušným ulicím, nervózním řidičům, ještě nervóznějším chodcům a lidem se z cesty Brnem stal pěknej opruz. No, ale přečkali jsme to, na zastávku jsme se přeci jen dostali. Ale ouvej. Autobusy byly tak narvané, že jsme se tam ani omylem nemohli vejít celej oddíl, nejdříve tedy vyrazily holky. To jsem přijal s nadšením, poněvadž takhle jsme měli ještě 30 minut na to, abysme se shazovali do trní. Pak si toho všiml Neggy a pár kolemjdoucích. Ale to je zase jiná kapitola.
Autobus nám konečně přijel, nasoukali jsme se do něj a vyrazili. Po cestě díky Kennyho a Orlojovo akrobatickým kouskům, kde nechybělo ani válení se po zemi (nebylo se kde držet). Z toho měli všichni pěknou srandu, dokonce i pár nevěřízně přihlížejících se s námi občas zasmálo. Konečná zastávka však nebyla tak daleko, jinak by je asi z toho smíchu chytl infarkt. Taky kolik Brňáků potká v autobuse skauty, kteří mají obr baťohy, kteří se v autobuse válí po podlaze a kteří se na zastávce hází do křoví, že?
Naštěstí jsme to zvládli, nikoho nezabili ani nezranili a tak po vypakování z autobusu jsme se vesele vydali asi 1,5 km cesty na naše útočiště. Netrvalo dlouho a nám se vyskytl opravdu skvělý pohled. Před námi ležel jakoby mlýn, jakoby ubytovna a vlastně od každého trochu. Okolí bylo úplně senzační a tak celí rozradostnění jsme seběhli poslední kopec a byli na místě. Jelikož holky jeli o půlhoďky dříve, byly už ubytovaný a nám nechali jen normální modrý pokoj a super růžovej pokojíček. Strhla se tedy bitka mezi námi a Jeleny. Naštěstí jsme to vyhráli a se smíchem doprovázeli jelimany do jejich geniálního růžovoučkého pokoje (prej fialovýho, jak nám celou výpravu tvrdili).
Nestihli jsme se pořádně ani vybalit (sníst všechny sladkosti, co jsme si přivezli) a Hombré s Teem nás již svolávali na program. Na začátku nám řekli takové ty klasické lamárny, jako kam nemsíme, co musíme atd,... Pak nás poslali za kecání běhat (samozřejmě, že jsme úplným omylem běželi zrovna územím, kde jsme nesměli). Ale to není podstatné, podstatné je, že Hombré konečně začal vysvětlovat.
Nacházíme se totiž v okolí vesnice, kterou sužuje drakoun. A náš úkol byl jednoduchý, danou vesnici uchránit. Teda zbyl tam už jenom jeden vesničan na kterého útočily wyverny. Rozeběhli jsme se mu tedy na pomoc, strhla se bitka s jednoduchýmu pravidly: Nekopat a zabránit wyvernám v odnesení vesničana. Snažili jsme se ho všemožně ukrýt, poněvadž wyverny měly mega přesilu, ale s Hombréovýma hláškama, že na hnůj, do sklepa a na záchody to není dobrý nápad jsme to za chvíli vzdali a vedli vesničana na louku.
Tam se taky strhl poslední fajt. Občas to byla fakt sranda, třeba když Krtek běžel velmi velkou rychlostí na Pavlínku, Pavlínka uhla a Krtek tak trošku zaryl do země o 5 metrů dal. No co, ale prej tam nic nechytl. Ale svůj účel to splnilo, Pavlínka samým smíchem zapomněla na vesničana coby dub (nebo dup?). Nicméně za chvilku přišel drak a ten se s námi moc nepáral... Koho se dotkl, ten zkameněl a nepomohly ani Goofyho hlášky o tom, že on se ho dobrovolně teda nedotkl. Svázal vensičana, vzal si ho do svého doupěte a tam ho sežral. A nás ani nepozval na hostinu. Teda, asi jsem to spletl. Drak odnesl vesničana, vzal si ho do doupěte a my ho za to zabijeme a vesničana osvobodíme...
Začalo se stmívat, vydali jsme se tedy do chaty a pomalu se začali chystat na další program. Tentokrát byl vevnitř, naším úkolem bylo naspat na kousek papíru naší špatnou vlastnost, kterou by jsme chtěli splnit. Všichni jsme tedy postupně předstupovali před oheň, pronášeli slib, jenž nás zavazoval k plnění dané zkoušky do doby, než se nám to podaří. Ale pak už bylo opravdu pozdě, popřáli jsme si tedy dobrou noc kvičeli do spacáků.
Další den čekejte ještě dneska nebo zítra, uvidíme, jak se mně bude chtít:)
Ale všechno nakonec dobře dopadlo, do vlaku jsme se nasoukali a před námi byla dvouhodinová cesta do okolí kousek za Brnem nazývané Moravský kras. I přes naši nedočkavost nám cesta ubíhala vcelku rychle, kecalo se, sdělovali se novinky, několik dobrovolníků hrálo Bang! a Neggy s Vaříkem probírali nejnovější úspěchy jejich Švestky.
Ale po klidné a pohodové cestě vlakem nás čekalo Brno. Na tento úsek cesty jsem se moc netěšil, museli jsme totiž přejít po rušných ulicích až k autobusové zastávce, kde nás měl odvést autobus na naší vytouženou základu Horní Mlýn. Ale díky rušným ulicím, nervózním řidičům, ještě nervóznějším chodcům a lidem se z cesty Brnem stal pěknej opruz. No, ale přečkali jsme to, na zastávku jsme se přeci jen dostali. Ale ouvej. Autobusy byly tak narvané, že jsme se tam ani omylem nemohli vejít celej oddíl, nejdříve tedy vyrazily holky. To jsem přijal s nadšením, poněvadž takhle jsme měli ještě 30 minut na to, abysme se shazovali do trní. Pak si toho všiml Neggy a pár kolemjdoucích. Ale to je zase jiná kapitola.
Autobus nám konečně přijel, nasoukali jsme se do něj a vyrazili. Po cestě díky Kennyho a Orlojovo akrobatickým kouskům, kde nechybělo ani válení se po zemi (nebylo se kde držet). Z toho měli všichni pěknou srandu, dokonce i pár nevěřízně přihlížejících se s námi občas zasmálo. Konečná zastávka však nebyla tak daleko, jinak by je asi z toho smíchu chytl infarkt. Taky kolik Brňáků potká v autobuse skauty, kteří mají obr baťohy, kteří se v autobuse válí po podlaze a kteří se na zastávce hází do křoví, že?
Naštěstí jsme to zvládli, nikoho nezabili ani nezranili a tak po vypakování z autobusu jsme se vesele vydali asi 1,5 km cesty na naše útočiště. Netrvalo dlouho a nám se vyskytl opravdu skvělý pohled. Před námi ležel jakoby mlýn, jakoby ubytovna a vlastně od každého trochu. Okolí bylo úplně senzační a tak celí rozradostnění jsme seběhli poslední kopec a byli na místě. Jelikož holky jeli o půlhoďky dříve, byly už ubytovaný a nám nechali jen normální modrý pokoj a super růžovej pokojíček. Strhla se tedy bitka mezi námi a Jeleny. Naštěstí jsme to vyhráli a se smíchem doprovázeli jelimany do jejich geniálního růžovoučkého pokoje (prej fialovýho, jak nám celou výpravu tvrdili).
Nestihli jsme se pořádně ani vybalit (sníst všechny sladkosti, co jsme si přivezli) a Hombré s Teem nás již svolávali na program. Na začátku nám řekli takové ty klasické lamárny, jako kam nemsíme, co musíme atd,... Pak nás poslali za kecání běhat (samozřejmě, že jsme úplným omylem běželi zrovna územím, kde jsme nesměli). Ale to není podstatné, podstatné je, že Hombré konečně začal vysvětlovat.
Nacházíme se totiž v okolí vesnice, kterou sužuje drakoun. A náš úkol byl jednoduchý, danou vesnici uchránit. Teda zbyl tam už jenom jeden vesničan na kterého útočily wyverny. Rozeběhli jsme se mu tedy na pomoc, strhla se bitka s jednoduchýmu pravidly: Nekopat a zabránit wyvernám v odnesení vesničana. Snažili jsme se ho všemožně ukrýt, poněvadž wyverny měly mega přesilu, ale s Hombréovýma hláškama, že na hnůj, do sklepa a na záchody to není dobrý nápad jsme to za chvíli vzdali a vedli vesničana na louku.
Tam se taky strhl poslední fajt. Občas to byla fakt sranda, třeba když Krtek běžel velmi velkou rychlostí na Pavlínku, Pavlínka uhla a Krtek tak trošku zaryl do země o 5 metrů dal. No co, ale prej tam nic nechytl. Ale svůj účel to splnilo, Pavlínka samým smíchem zapomněla na vesničana coby dub (nebo dup?). Nicméně za chvilku přišel drak a ten se s námi moc nepáral... Koho se dotkl, ten zkameněl a nepomohly ani Goofyho hlášky o tom, že on se ho dobrovolně teda nedotkl. Svázal vensičana, vzal si ho do svého doupěte a tam ho sežral. A nás ani nepozval na hostinu. Teda, asi jsem to spletl. Drak odnesl vesničana, vzal si ho do doupěte a my ho za to zabijeme a vesničana osvobodíme...
Začalo se stmívat, vydali jsme se tedy do chaty a pomalu se začali chystat na další program. Tentokrát byl vevnitř, naším úkolem bylo naspat na kousek papíru naší špatnou vlastnost, kterou by jsme chtěli splnit. Všichni jsme tedy postupně předstupovali před oheň, pronášeli slib, jenž nás zavazoval k plnění dané zkoušky do doby, než se nám to podaří. Ale pak už bylo opravdu pozdě, popřáli jsme si tedy dobrou noc kvičeli do spacáků.
Další den čekejte ještě dneska nebo zítra, uvidíme, jak se mně bude chtít:)
Den II.
Jóžin z bážin, močálem se plíží, Jóžin z bážin, už si zuby brousí..Atakdále. Jistě znáte tuto super písničku. A právě tímto nás v sobotu ráno roveři budili. Šmejdi. Ale mělo to jednu výhodu. Vzpomněl jsem si na bažiny. A co je v bažinách? Nevíte? Jak to? Přece bláto! A co je bláto? No přece moje oblíbená hračka. Teda ne jen moje.
Radostně jsme se tedy všichni vyhrabali ze spacáků a vydali se na rozcvičku. Naštěstí nebyla zase tak drsná jako Neggyho na zimáku (Nacvičovali jsme si tam výsadky a box), ale jen klasika. Běh, cviky, při kterých byla někdy docela legrace. Zvlášť na konci, kdy byl takovej ten cvik, kdy jsme se rozdělili do dvojic, postavili zádama k sobě, zapletli se loktama a navzájem se zvedali. Vtip byl v tom, že ne vždycky se dvojce rozdělily úplně rovnoměrně, někdy tedy ten slabší, co neunesl toho silnějšího zrovna ve chvíli, kdy ho zvedal... No, dokážete si představit.
Naštěstí rozvička neskončila žádnou smrtí, někdy to bylo o fous, ale přežili jsme. Vydali jsme se tedy zpátky do chaty, kde jsme si po družinách začali připravovat snídani. U nás nakonec krájení chleba padlo na mě, takže jsme popadl nůž a skončilo to tím, že jsme celej chleba rozkrájel na pár mega dřevařáků ana pár mega miny kousků... No, aspoň ostatní ví, že na krájení nejsem. Horší bylo, že pak jsem ty chleby musel i mazat:).
Ale čas tiká, první program se blíží. Měl ho Hombré a říkal nám, že si máme vzít buzoly. A že prej bude program vevnitř. To bylo trošku divný, poněvadž sebou buzoly a nepůjdeme ven? V tom bude beztak nějakej podraz. Ale opak byl pravdou... S buzolami jsme totiž nacvičovali azimuty, zkoušeli co nejlépe zorientovat mapu a podobné křovárny týkající se map. Aby to ale nebylo tak jednoduché, na konci nám Hombré dal malý testík. A to konkrétněji pár azimutů, pár míst na světě a pár míst na mapě. No a my nedělali nic jiného, než u nich určovali azimuty a z azimutů naopak místa. Vypadalo to jednuduše a jasně, ale to by nebyla Bára, aby nebyla sranda. Protože když jsem se podíval, jak měřila azimut na televizní anténu, málem jsem se udusil smíchy.
Aby naše nově nabyté informace nepřišly nazmar, Neggy se v druhém programu vytasil s malým orienťáčkem. Jistě vítě, co to znamená. Dostali jsme mapu, obkreslili si místa, která bychom měli navštívit, rozdělili jsme se do dvojic a hurá na trať. Já byl s Buduem. Ze začátku nám to klapalo hladce, bez problémů jsme našli stanoviště za jeden bod, bez problémů jsme našli stanoviště za dva body, jenže pak jsme to vzali naší geniální zkratkou ke stanovišti číslo pět a ouvej. Ono na té křižovatce nějak nebylo. A teďka jsme přemýšleli, čím to může být. My jsme tady špatně? Nebo my jsme tady dobře a stanoviště někde fuč? Měli jsme takovou blbou předtuchu, že my jsme tady špatně. No, ale co se dá dělat, rychle jsme vyrazili dál, třeba se nám ještě poštěstí. Hmm, blbej předpoklad. Aby toho nebylo málo, nějakým záhadným způsobem jsme vyšli z mapy, jenže to jsme nevěděli, takže jsme si pořád mysleli, že jsme na mapě. A to byl problém, poněvadž my jsme šli podél mapy a přitom jsme byli nědke úplně fuč. No, nebojte. My jsme na to kápli. Sice dvacet minut před koncem hry, ale kápli.
Když už jsme totiž tušili, že něco není v pořádku a že na mapě asi určitě nejsme, zeptali jsme se jedné staré babičky na cestu. „No to víte kluci, to je přece jasný. Teďka jste u nás na dědině, víte? Jó, vy chcete na Horní Mlýn? No, a nebydlí tam ti pionýři? Že mám pravdu, viďtě? No, já si to myslela. Jo, vy tam chcete dojít? Aháá. Tak to myslíte tady náhorůů, pak zase doolůů, kolem Jeleňa a pak dopravá. A pak už to bude nadohled, to určitě poznáte.“
Tak teďka už nám to bylo jasný. Vydali jsme se nahorů, dolů a světe div se, my jsme to našli. Rychle jsme se vydali na poslední stanoviště aspoň za ten jeden bod a valili na chatu. Pár lidí už tam bylo, pár lidí přišlo po nás, ale nakonec jsme se tam sešli všichni...
Za nedlouho přišel Neggy. Řekl nám, že máme chvilku na odpočinek, ale za 20 minut před chatou s baťohem, kde budou věci na převlečení (Jupí, cejtim bažiny), věci na oběd a nějaké krámy ještě navíc... Naházeli jsme to tedy do baťohu a hurá před chatu.
Šli jsme kousek cesty podél vyschlý řeky, ale bažiny furt nikde. To bylo podezřelý. A pak nám Neggy začal vysvětlovat, že abychom našli draka, musíme jít pořád vyschlou řekou a po cestě hledat šipky, které ukazovaly na jednotlivé úkoly. Ale my nevěděli, na jaké úkoly šipky ukazovaly, museli jsme tedy najít i symbol s vysvětlěním šipky ukazující na úkol. Ale než jsme se vůbec na nějaký úkol vydali, museli jsme najít šipku ukazující na místo, kde jsme měli vařit. To nebylo zase tak snadné, ale asi tak ve 3/4 cesty se přeci jen zadařilo. Rychle jsme se tam rozběhli, začali stopovat 45 minut, což byl minimální čas na vaření a posléze už i začali vařit i nějakou tu šlichtu. Podle mého názoru se naše kaše s párkem jíst dala, podle Žofky prej humpl, ale tak každej má jiné chutě. 45 minut ale není krátká doba, stihli jsme se tedy jen tak tak naobědvat, zahrát basket a hurá na trať.
Nejdříve jsme šli na úkol traverz nad údolím. Bylo to vcelku jasné. Mezi dvěma kopci bylo napnuté ocelové lano a my pomocí úvazku, kladky a pár jistících lan museli totu cestu překonat. A aby to nebylo nudný, tak za nedlouho začal padat déšť. Všichni jsme tedy zapadli do nějaké mega hromady listí pod převisem, vždycky jen dva z družiny se šli chystat. Sedm lidí dostat přes traverz sice chvíli trvalo, ale my to nějak zvládli. Rychle jsme se tedy (v tuto chvíli všichni totálně promočený) na další stanoviště, které tentokrát bylo o něco snadnější a rychlejší.
Ten lama drakoun totiž vydrancoval královskou pokladu a poklad zavěsil na strom. A nám nezbylo nic jiného, než tam po lanové lávce dojít a vzít si jeden peníz, aby království zase fungovalo tak, jak má. Každý se na tu spletotitou cestu tedy vydal a pak už honem na stanovišťě za Teem a Hombrém, protože jak jsme již věděli, tam se zašpiníme. Netrvalo dlouho a byli jsme tam.
Avšak byli jsme dost překvapení. Ona to nebyla žádná bažina, ale mega jeskyně. A co se dělá v jeskyních? No přece leze. Ale todle nebyl jen tak ledajaká jeskyně. Za prvé tam nebylo žádné vstupné, tudíž jsme si tam mohli lést jak chceme a za druhé to byla jeskyně plná jílu, to znamená, že chodbama se člověk musel plazit a občas se tam fakticky nemohl vejít. Prostě geniální.
Jelikož nás bylo sedm, rozdělili jsme se do dvou menších skupinek. Jedna se vydala na větší, delší, akčnější a spletitější trasu a druhá zůstala v centrální jeskyni a prolejzala chodbičky vedoucí z ní. A pak se to prohodilo.
Já byl v druhé skupině, nejdříve jsme si tedy lezl v menších chodbičkách, hledal jednoho netopýra, kterej byl v jeskyni, do níž se muselo prolést chodbou, v níž byla voda. No, za nedlouho jsme to měli všechno zmáklé, začali jsme tedy prolejzat některé chodby i podruhé, potřetí... Ale to se už ozývají hlasy s hlubin a nám je jasné, že nepotrvá dlouho a půjdeme na tu delší trasu. A opravdu, za ani ne 5 minut vlézáme do první chodby. A tak pořád dál, ono se to těžko popisuje. Zkuste si představit, že máte radi špínu, že máte rádi jeskyně a teď to všechno dejte dohromady, přideje vynikající atmosféru a máte náš zážitek. Prostě super. Bohužel, nic netrvá věčně a tak i my jsme po nalezení podzemního pramene museli z jeskyň pryč. A byli jsme úplně geniálně špinaví!!!!!!!Jupí!!!!! Ale nejvíce tady zamachřily Lišky, ona jim ta špína vadila snad méně než klukům. Hráli jílovou bitku s Hombrém, nadšeně prolejzaly každej koutek, prostě skvěle zamachřily. Ale mrknětě na fotky, až tu budou.
Čas nám utíkal nějak moc rychle, hodně rychlým klusem jsme tedy valili na poslední stanovišťě, které bylo sice úplně na začátku, jenže náš čas nebyl moc velký... Ač jsme se snažili jak chtěli, došli jsme tam asi tak o 10 minut pozdě. No, co se dá dělat. Pomohli jsme Lakymu a Attymu sbalit stanovišťě, potom jsem ještě kopal do velmi chatrné lávky, zrovna když přes ní šel Budu, což mělo za následek škrcení. Škrcení mýho krku.
Ale pak už jsme opravdu šli do chaty, kde jsme se převlíkli, napili čaje a při vaření večeře čekali na ostatní. Ti došli za nedlouho. Nědlo to i hrotil se sprchováním, ale to mi přišlo zbytečný. Konečně špinaví a oni to hned umejvaj? Blázni... Pomalu se stmívalo.
Ke konci dne nás ještě čekalo shodnocení programů. Nejdříve se povídalo o ranní vorvě, o azimutech, ale pak přišel na řadu program s lanováma aktivitama. ALe neřešily se ani tak nějaké zážitky, spíše to, proč se Veverky v půlce hry rozhodly, že půjdou na chatu a tam se převlečou, kvŮli tomu, že pršelo a oni byly úplně mokrý. Na tom ještě není nic špatného (teda, převlíkat se z mokrého oblečení do posledního suchého a potom jít zase do deště mně připadalo divný, ale to je jejich věc). Problém byl v tom, že Týna s Peťou se na program vůbec nevrátily(Ostatní Veverky jo). A asi hodinu byli na chatě. Co se dělo dál nevím. Ale myslím, že potom přeci jen na ten program šly. O tom se tedy asi hodinu rokovalo, ale pak to Teo utnul a vyslal nás směr spacák.
Jelikož jsme za celý uplynulý den byli vcelku unavení, rychle jsme usínali. Dobrou noc.
Den III. čekejte zítra.
Naštěstí rozvička neskončila žádnou smrtí, někdy to bylo o fous, ale přežili jsme. Vydali jsme se tedy zpátky do chaty, kde jsme si po družinách začali připravovat snídani. U nás nakonec krájení chleba padlo na mě, takže jsme popadl nůž a skončilo to tím, že jsme celej chleba rozkrájel na pár mega dřevařáků ana pár mega miny kousků... No, aspoň ostatní ví, že na krájení nejsem. Horší bylo, že pak jsem ty chleby musel i mazat:).
Ale čas tiká, první program se blíží. Měl ho Hombré a říkal nám, že si máme vzít buzoly. A že prej bude program vevnitř. To bylo trošku divný, poněvadž sebou buzoly a nepůjdeme ven? V tom bude beztak nějakej podraz. Ale opak byl pravdou... S buzolami jsme totiž nacvičovali azimuty, zkoušeli co nejlépe zorientovat mapu a podobné křovárny týkající se map. Aby to ale nebylo tak jednoduché, na konci nám Hombré dal malý testík. A to konkrétněji pár azimutů, pár míst na světě a pár míst na mapě. No a my nedělali nic jiného, než u nich určovali azimuty a z azimutů naopak místa. Vypadalo to jednuduše a jasně, ale to by nebyla Bára, aby nebyla sranda. Protože když jsem se podíval, jak měřila azimut na televizní anténu, málem jsem se udusil smíchy.
Aby naše nově nabyté informace nepřišly nazmar, Neggy se v druhém programu vytasil s malým orienťáčkem. Jistě vítě, co to znamená. Dostali jsme mapu, obkreslili si místa, která bychom měli navštívit, rozdělili jsme se do dvojic a hurá na trať. Já byl s Buduem. Ze začátku nám to klapalo hladce, bez problémů jsme našli stanoviště za jeden bod, bez problémů jsme našli stanoviště za dva body, jenže pak jsme to vzali naší geniální zkratkou ke stanovišti číslo pět a ouvej. Ono na té křižovatce nějak nebylo. A teďka jsme přemýšleli, čím to může být. My jsme tady špatně? Nebo my jsme tady dobře a stanoviště někde fuč? Měli jsme takovou blbou předtuchu, že my jsme tady špatně. No, ale co se dá dělat, rychle jsme vyrazili dál, třeba se nám ještě poštěstí. Hmm, blbej předpoklad. Aby toho nebylo málo, nějakým záhadným způsobem jsme vyšli z mapy, jenže to jsme nevěděli, takže jsme si pořád mysleli, že jsme na mapě. A to byl problém, poněvadž my jsme šli podél mapy a přitom jsme byli nědke úplně fuč. No, nebojte. My jsme na to kápli. Sice dvacet minut před koncem hry, ale kápli.
Když už jsme totiž tušili, že něco není v pořádku a že na mapě asi určitě nejsme, zeptali jsme se jedné staré babičky na cestu. „No to víte kluci, to je přece jasný. Teďka jste u nás na dědině, víte? Jó, vy chcete na Horní Mlýn? No, a nebydlí tam ti pionýři? Že mám pravdu, viďtě? No, já si to myslela. Jo, vy tam chcete dojít? Aháá. Tak to myslíte tady náhorůů, pak zase doolůů, kolem Jeleňa a pak dopravá. A pak už to bude nadohled, to určitě poznáte.“
Tak teďka už nám to bylo jasný. Vydali jsme se nahorů, dolů a světe div se, my jsme to našli. Rychle jsme se vydali na poslední stanoviště aspoň za ten jeden bod a valili na chatu. Pár lidí už tam bylo, pár lidí přišlo po nás, ale nakonec jsme se tam sešli všichni...
Za nedlouho přišel Neggy. Řekl nám, že máme chvilku na odpočinek, ale za 20 minut před chatou s baťohem, kde budou věci na převlečení (Jupí, cejtim bažiny), věci na oběd a nějaké krámy ještě navíc... Naházeli jsme to tedy do baťohu a hurá před chatu.
Šli jsme kousek cesty podél vyschlý řeky, ale bažiny furt nikde. To bylo podezřelý. A pak nám Neggy začal vysvětlovat, že abychom našli draka, musíme jít pořád vyschlou řekou a po cestě hledat šipky, které ukazovaly na jednotlivé úkoly. Ale my nevěděli, na jaké úkoly šipky ukazovaly, museli jsme tedy najít i symbol s vysvětlěním šipky ukazující na úkol. Ale než jsme se vůbec na nějaký úkol vydali, museli jsme najít šipku ukazující na místo, kde jsme měli vařit. To nebylo zase tak snadné, ale asi tak ve 3/4 cesty se přeci jen zadařilo. Rychle jsme se tam rozběhli, začali stopovat 45 minut, což byl minimální čas na vaření a posléze už i začali vařit i nějakou tu šlichtu. Podle mého názoru se naše kaše s párkem jíst dala, podle Žofky prej humpl, ale tak každej má jiné chutě. 45 minut ale není krátká doba, stihli jsme se tedy jen tak tak naobědvat, zahrát basket a hurá na trať.
Nejdříve jsme šli na úkol traverz nad údolím. Bylo to vcelku jasné. Mezi dvěma kopci bylo napnuté ocelové lano a my pomocí úvazku, kladky a pár jistících lan museli totu cestu překonat. A aby to nebylo nudný, tak za nedlouho začal padat déšť. Všichni jsme tedy zapadli do nějaké mega hromady listí pod převisem, vždycky jen dva z družiny se šli chystat. Sedm lidí dostat přes traverz sice chvíli trvalo, ale my to nějak zvládli. Rychle jsme se tedy (v tuto chvíli všichni totálně promočený) na další stanoviště, které tentokrát bylo o něco snadnější a rychlejší.
Ten lama drakoun totiž vydrancoval královskou pokladu a poklad zavěsil na strom. A nám nezbylo nic jiného, než tam po lanové lávce dojít a vzít si jeden peníz, aby království zase fungovalo tak, jak má. Každý se na tu spletotitou cestu tedy vydal a pak už honem na stanovišťě za Teem a Hombrém, protože jak jsme již věděli, tam se zašpiníme. Netrvalo dlouho a byli jsme tam.
Avšak byli jsme dost překvapení. Ona to nebyla žádná bažina, ale mega jeskyně. A co se dělá v jeskyních? No přece leze. Ale todle nebyl jen tak ledajaká jeskyně. Za prvé tam nebylo žádné vstupné, tudíž jsme si tam mohli lést jak chceme a za druhé to byla jeskyně plná jílu, to znamená, že chodbama se člověk musel plazit a občas se tam fakticky nemohl vejít. Prostě geniální.
Jelikož nás bylo sedm, rozdělili jsme se do dvou menších skupinek. Jedna se vydala na větší, delší, akčnější a spletitější trasu a druhá zůstala v centrální jeskyni a prolejzala chodbičky vedoucí z ní. A pak se to prohodilo.
Já byl v druhé skupině, nejdříve jsme si tedy lezl v menších chodbičkách, hledal jednoho netopýra, kterej byl v jeskyni, do níž se muselo prolést chodbou, v níž byla voda. No, za nedlouho jsme to měli všechno zmáklé, začali jsme tedy prolejzat některé chodby i podruhé, potřetí... Ale to se už ozývají hlasy s hlubin a nám je jasné, že nepotrvá dlouho a půjdeme na tu delší trasu. A opravdu, za ani ne 5 minut vlézáme do první chodby. A tak pořád dál, ono se to těžko popisuje. Zkuste si představit, že máte radi špínu, že máte rádi jeskyně a teď to všechno dejte dohromady, přideje vynikající atmosféru a máte náš zážitek. Prostě super. Bohužel, nic netrvá věčně a tak i my jsme po nalezení podzemního pramene museli z jeskyň pryč. A byli jsme úplně geniálně špinaví!!!!!!!Jupí!!!!! Ale nejvíce tady zamachřily Lišky, ona jim ta špína vadila snad méně než klukům. Hráli jílovou bitku s Hombrém, nadšeně prolejzaly každej koutek, prostě skvěle zamachřily. Ale mrknětě na fotky, až tu budou.
Čas nám utíkal nějak moc rychle, hodně rychlým klusem jsme tedy valili na poslední stanovišťě, které bylo sice úplně na začátku, jenže náš čas nebyl moc velký... Ač jsme se snažili jak chtěli, došli jsme tam asi tak o 10 minut pozdě. No, co se dá dělat. Pomohli jsme Lakymu a Attymu sbalit stanovišťě, potom jsem ještě kopal do velmi chatrné lávky, zrovna když přes ní šel Budu, což mělo za následek škrcení. Škrcení mýho krku.
Ale pak už jsme opravdu šli do chaty, kde jsme se převlíkli, napili čaje a při vaření večeře čekali na ostatní. Ti došli za nedlouho. Nědlo to i hrotil se sprchováním, ale to mi přišlo zbytečný. Konečně špinaví a oni to hned umejvaj? Blázni... Pomalu se stmívalo.
Ke konci dne nás ještě čekalo shodnocení programů. Nejdříve se povídalo o ranní vorvě, o azimutech, ale pak přišel na řadu program s lanováma aktivitama. ALe neřešily se ani tak nějaké zážitky, spíše to, proč se Veverky v půlce hry rozhodly, že půjdou na chatu a tam se převlečou, kvŮli tomu, že pršelo a oni byly úplně mokrý. Na tom ještě není nic špatného (teda, převlíkat se z mokrého oblečení do posledního suchého a potom jít zase do deště mně připadalo divný, ale to je jejich věc). Problém byl v tom, že Týna s Peťou se na program vůbec nevrátily(Ostatní Veverky jo). A asi hodinu byli na chatě. Co se dělo dál nevím. Ale myslím, že potom přeci jen na ten program šly. O tom se tedy asi hodinu rokovalo, ale pak to Teo utnul a vyslal nás směr spacák.
Jelikož jsme za celý uplynulý den byli vcelku unavení, rychle jsme usínali. Dobrou noc.
Den III. čekejte zítra.
Noční hra
Po předešlém náročném dnu, kdy navíc pořád pršelo se roveři rozhodli noční hru trochu upravit. Ale nebojte, přesto byla.
Jelikož se nám ještě nepodařilo draka zabít a ani nepodaří, jestliže mu neukradneme krystal, vydali jsme se v noci každý sám do jeho doupěte pro jedno vejce. V jednom vejci je totiž krystal ukrytý.
Pořád z našeho pokoje někdo odchází, přichází a znovu usíná až mně začanalo bejt jasná, že za chvilku jdu taky prožít své noční dobrodružství, na které jsem se již velmi těšil...
A opravdu, netrvalo dlouho a Teo na mě potichu volal, že si nic nemám brát (jako na program, oblečení prej můžu) a potichu jít za ním... Dlouho jsem neotálel, natáhl na sebe geniální krásně špinavý kalhoty a rychle na tajnej výsadek.
Cesta nebyla zas tak dlouhá, tedy spíš velmi krátka (konec byl metr před naším pokojem). Zato úkol už zase tak jednoduchý nebyl. A co jsme vlastně měl udělat?
Se zavázanýma očima jen podle provázku dojít spletitou cestou, na které nechyběly zákeřnácké překážky jako cesta pod stolem, mega kupa madraček, tajemný myslím že Volchův hlas a nějaká rukam o které jsem si myslel, že to byl dračí pařát, ale byl to kousek lidské kostry. Doufám, že drak nesnědl vesničana sám a nezapomněl nás pozvat na grilovačku. Ach jo, zase blbnu. Doufám, že drak vesničana ještě nesnědl a my máme šanci ho zachránit.
I přes ty zákeřňácké nástrahy jsme nakonec štastně došel do cíle, popadl jedno vejce a rychle, než se drak rozhodne sežrat mě (To bych z tý grilovačky asi moc radost neměl), vydal se na cestu zpátky.
Ta mi připadal nějaká kratčí, nicméně nástrahy byly furt stejné. Ani nevám jak, najedou jsem stál před Teem a zase jsme viděl... A co bylo nejlepší, jedno dračí vejce jsem měl v ruce. Hurá, splnil jsme svůj úko!!! I Teo se zdál spokojený, dlouho tedy neotálel a poslal mě spát.
Pořád z našeho pokoje někdo odchází, přichází a znovu usíná až mně začanalo bejt jasná, že za chvilku jdu taky prožít své noční dobrodružství, na které jsem se již velmi těšil...
A opravdu, netrvalo dlouho a Teo na mě potichu volal, že si nic nemám brát (jako na program, oblečení prej můžu) a potichu jít za ním... Dlouho jsem neotálel, natáhl na sebe geniální krásně špinavý kalhoty a rychle na tajnej výsadek.
Cesta nebyla zas tak dlouhá, tedy spíš velmi krátka (konec byl metr před naším pokojem). Zato úkol už zase tak jednoduchý nebyl. A co jsme vlastně měl udělat?
Se zavázanýma očima jen podle provázku dojít spletitou cestou, na které nechyběly zákeřnácké překážky jako cesta pod stolem, mega kupa madraček, tajemný myslím že Volchův hlas a nějaká rukam o které jsem si myslel, že to byl dračí pařát, ale byl to kousek lidské kostry. Doufám, že drak nesnědl vesničana sám a nezapomněl nás pozvat na grilovačku. Ach jo, zase blbnu. Doufám, že drak vesničana ještě nesnědl a my máme šanci ho zachránit.
I přes ty zákeřňácké nástrahy jsme nakonec štastně došel do cíle, popadl jedno vejce a rychle, než se drak rozhodne sežrat mě (To bych z tý grilovačky asi moc radost neměl), vydal se na cestu zpátky.
Ta mi připadal nějaká kratčí, nicméně nástrahy byly furt stejné. Ani nevám jak, najedou jsem stál před Teem a zase jsme viděl... A co bylo nejlepší, jedno dračí vejce jsem měl v ruce. Hurá, splnil jsme svůj úko!!! I Teo se zdál spokojený, dlouho tedy neotálel a poslal mě spát.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Den v krojích na Gymplu
Na sv. Jiří, patrona všech skautů, se jako každý rok koná den v krojích.
Tři kroje se prý dnes objevily i v parlamentu! A jak to vypadalo na našem gymnáziu?
Někdo kroj zapomněl, někdo ho pro jistotu nemohl najít, někomu ho maminka zrovna prala, ale stejně jsme se sešli v nemalém počtu.
Tři kroje se prý dnes objevily i v parlamentu! A jak to vypadalo na našem gymnáziu?
Někdo kroj zapomněl, někdo ho pro jistotu nemohl najít, někomu ho maminka zrovna prala, ale stejně jsme se sešli v nemalém počtu.
Tak takhle jsme dnes vypadali…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Rysí družinovka
Je pondělí 5. května a blíží se ke čtvrté hodině. No, a co dělají Rysi v tuto dobu? Dozvíte se dále.
Zahájili jsme jako vždy pokřikem a potom (jako vždy) seznamy akcí. Hned nato následovala super hra, při které jsme měli z kruhu dostat co nejvíc věcí, aniž by se nás Krtek dotkl. Bylo to poměrně lehké, zvlášť když si lano, na kterém byl přivázán, dal k poutku u kalhot a to se mu roztrhlo. On tam potom ležel a my brali věci. Potom byla nováčkovská zkouška, při které si nováčci mohli něco splnit. A nesmíme zapomenout na prezentace. Začal Kenny, který měl prezentaci na běh a další sporty. A potom já (GOOFY) na horolezectví a squash. Mělo to být na 10 min, ale já si stejně 5min přidal. Následovala Kennyho hra s cílem naučit tuto hru i členy, kteří ji neznají (Bebe a Luky). U této hry jsme dostali dopis z celoročky, že se musíme dostat z hradu a přitom přemoci 4 nástrahy: přemoci Budua v šátkovce, mít hořící papír v ruce a vydržet déle než strážce, logik a dostat se na zahradu a tím utéct z hradu. Následoval úklid a pokřik a s tím i konec celé naší schůzky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Květinový den
Poslední zazvonění jedné z nejnudnějších hodin, pak rychle na oběd a už se ke gymplu řítí Nika s novým účesem=) a snad milionem kitiček, co bychom dnes měly prodat...
Hnedka, jak jsme se sešly, Nika na mě vyvalila kitičky a mega žlutooranžový trika, který mi bylo až někam po kolena, mělo ale výhodu, protože bylo ze 100% bavlny a na výpravách mě v něm nezbudí ani ta nejhlučnější noční hra:-). Za první místo jsme si vybrali park, tam jsme dořešily ještě několik věcí jako třeba koupení kytiček na zakázku a hurá na vybírání peněz.. Většinou jsme ale potkávali lidi, co už kytičku měli, tak Nika začala nadávat na Husíka, protože kam jsme šly, tam byl Husík- Na náměstí Husík, zamířily jsme tedy k Plusu a samozřejmě Husík se svým vlčáckým doprovodem tam byl taky. Jediný místo, kde jsme ho nepotkaly bylo před Billou.
S Nikou jsme prošly snad každý obchod, dokonce jsme potkali i dva mé učitele, kteří jakmile přispěli, začali hned jakože se ulejvák atd.(měli jsme totiž ještě 8. hodnu.), ale byli nakonec radi, že pomohli. Můj třídní přišel s velikántskou porcí zmrzliny, kterou jsme si ten den užili až až.
Asi ve čtvrt na pět Nika musela za svoji babičkou a dědečkem nabít mobil a já čekala u dveří, ale hned jak Nika vešla, její babička už mě zvala na zmrzlinu. Tak nám nakonec naložila velkou porci vanilkový zmrzliny i s koňakem, potom nám nabízeli ještě jitrnice, játra a jelita ….) Naštěstí jsme se měly jak vymluvit, že už nemáme čas a tak jsme „unikli“od té pochoutky, kterou já moc teda nemusím:-)
Po zmrzlině následovalo vybírání peněz. A tak jsme vybírali a vybírali až nám dovybíral čas
a já musela na družinovku. Terka se však rozhodla, že nám s tím ještě pomůže, a tak jsme se asi ještě na půl hodiny vydaly na město.
A takto skončil jeden z dnů, při kterém jsme se snažili pomáhat lidem…
S Nikou jsme prošly snad každý obchod, dokonce jsme potkali i dva mé učitele, kteří jakmile přispěli, začali hned jakože se ulejvák atd.(měli jsme totiž ještě 8. hodnu.), ale byli nakonec radi, že pomohli. Můj třídní přišel s velikántskou porcí zmrzliny, kterou jsme si ten den užili až až.
Asi ve čtvrt na pět Nika musela za svoji babičkou a dědečkem nabít mobil a já čekala u dveří, ale hned jak Nika vešla, její babička už mě zvala na zmrzlinu. Tak nám nakonec naložila velkou porci vanilkový zmrzliny i s koňakem, potom nám nabízeli ještě jitrnice, játra a jelita ….) Naštěstí jsme se měly jak vymluvit, že už nemáme čas a tak jsme „unikli“od té pochoutky, kterou já moc teda nemusím:-)
Po zmrzlině následovalo vybírání peněz. A tak jsme vybírali a vybírali až nám dovybíral čas
a já musela na družinovku. Terka se však rozhodla, že nám s tím ještě pomůže, a tak jsme se asi ještě na půl hodiny vydaly na město.
A takto skončil jeden z dnů, při kterém jsme se snažili pomáhat lidem…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
33. Rysí družinovka
A další zpravodajství z našich družinovek je tu! Tentokrát se však nečinil Goofy, ale Bebe. hezké počténíčko.
Družinovka začala jako každá pokřikem. Poté nastaly oznamy byli pouze pro rysi byl to rysí paintball ,paintball měl být jako družinová akce, ale nebyl protože neměli zrovna volno tak to bude až teď. Potom přišla Braen a šla dělat hru na zahradu a pak byla rozehřívačka, byla to schovka ale trochu upravena, byla upravena tak že měl ten, kdo počítal měl na nalezení pět minut a když najde všechny počítá si bod a koho nenajde bude mít bod. První pykal Krtek a našel všechny kromě Keenyho, ten byl schovanej v podsadách.Pak pykal Keeny a ten našel všechny. V průběhu hry si Braen volala členy družiny, kteří nebyli na výletě , na zahradu, na zahradě, zde Bebe vypsal popis toho úkolu do bodování, ale jelikož je to tajný a vy chcete být překvapený, dozvíte se to až na své družinovce. Pak přišel náš špión z celoročky a ten nám řekl že musíme zabít černého pána, ale že dnes to už nestihnem a už zbyl jenom čas na úklid uklidili jsme a ukončili a potom byl konec a všicí se rozešli.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Výlet do divočiny
Oddíl jezdí do Alakaru, my jezdíme na Madagaskar:-). Zní to trochu podobně.
Madagaskar to je ale džungle!
Madagaskar to je ale džungle!
Sešli jsme se v neděli ráno na vlakáči a odjeli do Žďáru. Když jsme čekali na vlak, najednou vidíme jak se podél zdi plíží nějaká zvířata. Byla to trochu pofidérní zvířata, lva od žirafy nešlo rozeznat, hrošice mohla být klidně slon a zebra čáp, ale budiž.
Zjistilo se, že jsou to zvířata, která uprchla ze zoo, protože chtěli zažít nějakou divočinu.
A za tou divočinou se nevydali do diskoklubu Zvole, ale do přírody na Rozštípenou skálu.
Z Hamrů nad Sázavou vedla naše cesta k soše mamuta, která je oblíbeným výletním místem mnoha lidí z okolí. My jsme se zde také zastavili a posvačili.
Batohy a kluky jsme nechaly dole a lezly na Rozštípenku. Pozorovaly jsme horolezce, kteří tam lozili. Zvlášť „Oskar“ si získal srdce mnoha Berušek. Ptali se nás kdo jsme a my hrdě odpověděly že jsme Berušky skautky z Nového Města. A oni prokázali znalosti skautingu a hne dnás zařadili jako světlušky. Pak dělali nějaké narážky na moje hroší břicho, které opravdu vypadalo jako osmý měsíc těhotenství. Horolezci ale mluvili sprostě a to jsme nechtěly poslouchat, a tak jsme šly na vyhlídku. Ta byla zarostlá stromy, tak jsme to vzaly rychle dolů.
Dole teče potok a je zde malý splávek. Zuly jsme boty a cachtaly se trochu ve vodě. Byla docela teplá. Možná měl někdo trochu mokré oblečení, ale nikomu to nevadilo a vodu jsme si užily. Atty pak chtěl naházet holkám boty do vody, tak bylo trochu drama.
Najedli jsme se oběda, francouzskou polévku výborně vybrala Týna.
Šli jsme dál a potkali pána. Ten dal zvířátkům nějakou trávu, kterou sežvýkala a upadla do bezvědomí. Bylo na holkách, aby zvířátka odnesly k panu veterináři. Byla to docela štreka a Berušky se hodně nadřely. Bára se nám trochu potloukla na kamenech, ale nevadí, hlavu jí neurazily. Pan veterinář určoval, které květiny a dřeviny budou potřeba na léky pro zvířata. Všechno bylo přineseno, zvířata oživena.
Jenže po tomto nepříjemném zážitku se už jim nechtělo v divočině déle setrvávat. Chtěla se vrátit zpátky do zoo.
A tak nastoupilo naše horčicovožluté duo se svou hrou. Vyráběli jsme vzducholoď na odlet do civilizace. Po několika peripetiích jsme vzducholoď sestavili. Měla pěkné barvy v odstínech červen, růžové a fialové.
Čas nás nemilosrdně tlačil, zdálo se mi skoro, jak už na nás autobus ve Žďáře troubí. Vyrazili
Jsme opravdu, ale opravdu ostrým tempem směr Žďár. Cestou jsem vykládala Beruškám horory. Prvně jsem se naivně ptala, jestli chtějí slyšet pohádku. Chtěly horor. Vytáhla jsem tedy na denní světlo jeden strašidelný příběh, který ale byl prý málo strašidelný. Michalka se mě nakonec dokonce zeptala.: „A kdy to už bude ten horor?“. Druhý už byl lepší. Odteď prý bude na výpravách místo „pohádky před spaním“ „horor před spaním“.
Na cestě jsme se ještě zastavili u sochy od autora našeho známého Mamuta. Tentokrát to byl nějaký E.T. Mimozemšťan.
Téměř v poklusu a zpocení jsme dorazili na autobusák. Šest kilometrů jsme zvládli za 1 hodinu a 20 minut, což je myslím krásný čas. Zmrzlina zatlačila zpět do očí první slzičky únavy a v autobusu už někteří málem spali.
Výlet se povedl, počasí nám přálo, vykoupali jsme se, na skále jsme byli, s horolezci zašpásovali, co může člověk chtít víc.
Zjistilo se, že jsou to zvířata, která uprchla ze zoo, protože chtěli zažít nějakou divočinu.
A za tou divočinou se nevydali do diskoklubu Zvole, ale do přírody na Rozštípenou skálu.
Z Hamrů nad Sázavou vedla naše cesta k soše mamuta, která je oblíbeným výletním místem mnoha lidí z okolí. My jsme se zde také zastavili a posvačili.
Batohy a kluky jsme nechaly dole a lezly na Rozštípenku. Pozorovaly jsme horolezce, kteří tam lozili. Zvlášť „Oskar“ si získal srdce mnoha Berušek. Ptali se nás kdo jsme a my hrdě odpověděly že jsme Berušky skautky z Nového Města. A oni prokázali znalosti skautingu a hne dnás zařadili jako světlušky. Pak dělali nějaké narážky na moje hroší břicho, které opravdu vypadalo jako osmý měsíc těhotenství. Horolezci ale mluvili sprostě a to jsme nechtěly poslouchat, a tak jsme šly na vyhlídku. Ta byla zarostlá stromy, tak jsme to vzaly rychle dolů.
Dole teče potok a je zde malý splávek. Zuly jsme boty a cachtaly se trochu ve vodě. Byla docela teplá. Možná měl někdo trochu mokré oblečení, ale nikomu to nevadilo a vodu jsme si užily. Atty pak chtěl naházet holkám boty do vody, tak bylo trochu drama.
Najedli jsme se oběda, francouzskou polévku výborně vybrala Týna.
Šli jsme dál a potkali pána. Ten dal zvířátkům nějakou trávu, kterou sežvýkala a upadla do bezvědomí. Bylo na holkách, aby zvířátka odnesly k panu veterináři. Byla to docela štreka a Berušky se hodně nadřely. Bára se nám trochu potloukla na kamenech, ale nevadí, hlavu jí neurazily. Pan veterinář určoval, které květiny a dřeviny budou potřeba na léky pro zvířata. Všechno bylo přineseno, zvířata oživena.
Jenže po tomto nepříjemném zážitku se už jim nechtělo v divočině déle setrvávat. Chtěla se vrátit zpátky do zoo.
A tak nastoupilo naše horčicovožluté duo se svou hrou. Vyráběli jsme vzducholoď na odlet do civilizace. Po několika peripetiích jsme vzducholoď sestavili. Měla pěkné barvy v odstínech červen, růžové a fialové.
Čas nás nemilosrdně tlačil, zdálo se mi skoro, jak už na nás autobus ve Žďáře troubí. Vyrazili
Jsme opravdu, ale opravdu ostrým tempem směr Žďár. Cestou jsem vykládala Beruškám horory. Prvně jsem se naivně ptala, jestli chtějí slyšet pohádku. Chtěly horor. Vytáhla jsem tedy na denní světlo jeden strašidelný příběh, který ale byl prý málo strašidelný. Michalka se mě nakonec dokonce zeptala.: „A kdy to už bude ten horor?“. Druhý už byl lepší. Odteď prý bude na výpravách místo „pohádky před spaním“ „horor před spaním“.
Na cestě jsme se ještě zastavili u sochy od autora našeho známého Mamuta. Tentokrát to byl nějaký E.T. Mimozemšťan.
Téměř v poklusu a zpocení jsme dorazili na autobusák. Šest kilometrů jsme zvládli za 1 hodinu a 20 minut, což je myslím krásný čas. Zmrzlina zatlačila zpět do očí první slzičky únavy a v autobusu už někteří málem spali.
Výlet se povedl, počasí nám přálo, vykoupali jsme se, na skále jsme byli, s horolezci zašpásovali, co může člověk chtít víc.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít
Červnová výprava
Je pátek třináctého, je červen, vedro k padnutí, na autobusák dorážíme všichni v plavkách a Atty říká, že na nádraží ve Žďáru každý dostane zmrzlinu a že se celou výpravu budeme jenom válet u Dářka a koupat se… Taky nám přinesl 3 igelitky plné třešní, abychom se měli čím občerstvit, než si koupíme zmrzku.
Jóóó, tak přesně takhle to NEbylo…
Sešli jsme se sice na autobusáku, ale bylo spíše chladno, sem tam se kolem přehnal studený severský vichr.
Místo zmrzliny by si leckdo dal spíše čaj…
Ale zas abych nepřeháněla.
V autobuse jsme hrály tradičně na pětce hru „Jakým autem pojedeš na svatbu“.
Tentokrát na Danielku vyšla sanitka a také poštovní dodávka. Zato Maky se vozila samými supr čupr fáry. Já jsem to měla až na ten moped docela dobré a ostatní se také svezou… U Káti dokonce autobusem.
JO VELKÝ POZOR!!!
Káťa Nečasová, známá do této doby jako „Káťa“ má přezdívku!
Od nynějška je to „Čačka“. Pozor ale ne přeřeknutí, na oslovení „Čočka“ je moc háklivá. Čačka jasné?
Vystoupili jsme v Krucemburku a z něj už je to jen kousek na chatu Chatu u rybníku Řeka.
Chata patří žďárským skautům a je pěkná, i když zamořená myšmi.
Na oddíl asi moc malá, ale pro vlčata nebo rovery úplně ideální!
Po vybalení jsme šli ven a hráli Zombie vybíjenou, která má tu výhodu, že hrajete, i když už jste vybití, jen jste Zombie a oživit se můžete, jen když vás někdo vybije.
Taky jsme si zahráli na lodě, které poslepu proplouvají mezi nebezpečnými skalisky, která šumí až k majáku, který houká.
A pak byla hra, u které jsem se hodně nasmála. Byla Pepiho. Rověři byli myši a měli jsme na sobě nalepené sirky jakože chlupy. Berušky je z nás měly strhávat a honit nás. Trochu se to ale zvrhlo a my jsme byli zuřivé bojové myši, které opravdu nechtějí depilaci. Berušky ječely a honička mezi živými ploty mezi chatkami byla dokonalá.
Nakonec byly myši vydepilovány a šlo se zpátky.
Večer jsme zapálili oheň a zpívali.
A protože to byla první noc, nikdo neočekával, že by holky šly dobrovolně hned po večerce spát…
Roveři se radši ještě chvíli vypařili k ohni a nechali je, ať si povídají.
Potom, co jsme se ale poradili na další den, jsme nekompromisně zasáhli a baterky musely být zhasnuty a šeptání utišeno.
Za chvíli už bylo jen slyšet oddychování.
V noci nás ovšem čekala nejedna rušná chvilka, to když někdo křičí ze spaní a nejden ze spaní: „pomoc, pomoc!“ nebo „Čegiii!“, případně „Atíííkůůů!“
Ráno byla k snídani výborná marmeláda (na chlebu). Celou výpravu provozně zajišťoval a jídlo vařil Laky a dařilo se mu to výborně!
Ale jestli ho pochválíte, nepochybně jenom vzdychne a prohoodí něco v tom smyslu, že to jídlo bylo hrozné atd… Nevěřte!
Po snídani byla nějaká hra s políčkovým plánkem, bohužel nevím o co šlo, připravovala jsem si program.
A to bylo hraní kuliček na X způsobů. Po belgicku, po skotsku, po česku, atd…
Důlky jsem ale vyhloubila na zahrádce našich chatových sousedů. Berušky mi říkaly, že bych neměla, ale já jsem je ujišťovala, že ti lidi jistě nepřijedou a po hře důlky zahážeme.
Jaké bylo moje překvapení, když se k chatě začala blížit stříbrná oktávka. Holky trochu panikařily, ale já je ještě ujišťovala, že nejede k nám. Až když metr od nás vystoupily majitelé pozemku s našimi důlky, uvěřila jsem. Oni ale byli moc milí a řekli, ať klidně tu hru dohrajeme. A jejich vnučka si zahrála s námi.
Musím se omluvit Maky a Pepimu, protože vůbec nepíšu o jejich programech… Na většině jsem nebyla a nevím o čem byly.
Už mám ten článek docela dlouhý, to se stejně nebude chtít nikomu číst… A kdo dočetl až sem, bude otrávený z těch blábolů a zavře to .
Takže o poobědovém výletu na Dářko (oběd=rizoto) napíšu víceméně spíš pro sebe…
Když vzpomenu na výlet, vybaví se mi především slovo „dlouhý“. Z plánovaných 14 kilometrů se protáhl na 20. Další slovo by ale bylo „dobrý“. A jako dobrý ho později hodnotily i Berušky.
Šli jsme třeba přes vesničku Radostín, kde už nás trochu bolely nohy, ale v Radostíně mají všichni radost, a tak jsme unavené obličeje mohli nasadit až po ceduli konec vesnice. V Radostíně jenom úsměvy, prosím!
Možná proto je to vesnice Vysočiny 2004… Atty zde chce koupit chalupu.
Celou tu dvacetikilometrovou cestu Berušky vymýšlely velice tajně pro rovery hru.
Špitání a šuškání nás provázelo celou cestu, ale protože jsou to Berušky, pravidla hry jsme znali ještě dříve, než hra začala.
Když jsme se vrátili z výletu, únava z holek zázračně opadla a jen co si opekly párky (13% kuřecího masa, 6% vepřové kůže, 3% hovězího masa, 27% vepřového masa, 33% tuk = OBČEJNÉ PÁRKY), vyrazily připravit hru.
Roveři zatím seděli u ohně, totálně vyčerpaní po výletě.
Přišla pro nás Anička Obrová (tzv. Hanička Bobrová). Bud prý ve hře naší průvodkyní.
Šli jsme po šipkách (a nebýt Aničky, asi 5x bychom zabloudili, byla tma a šipky byly trošinku maličko nezřetelné, jinak ovšem precizní a perfektní!) a hledali úkoly, které byly důmyslně schované!
U mostu jsme třeba museli tančit valčík, taky hrát šátkovku atd…
Holky děkujeme, bylo to fajn!
Druhou noc už holky usnuly okamžitě, den byl hodně vyčerpávající!!!
Ráno, ačkoli byla neděle, jsme vyrazili na gymnastickou rozcvičku na most a potom na vánočku k snídani.
Už je to opravdu dlouhé, tak jen napíšu, že ráno byly ještě 3 programy, pak jsme se po nemalých problémech sbalili a uklidili chatu vyrazili na autobus.
Popcorn ve Žďáře byl nakoupen a účel výletu tedy splněn.
A to je všechno!
Sešli jsme se sice na autobusáku, ale bylo spíše chladno, sem tam se kolem přehnal studený severský vichr.
Místo zmrzliny by si leckdo dal spíše čaj…
Ale zas abych nepřeháněla.
V autobuse jsme hrály tradičně na pětce hru „Jakým autem pojedeš na svatbu“.
Tentokrát na Danielku vyšla sanitka a také poštovní dodávka. Zato Maky se vozila samými supr čupr fáry. Já jsem to měla až na ten moped docela dobré a ostatní se také svezou… U Káti dokonce autobusem.
JO VELKÝ POZOR!!!
Káťa Nečasová, známá do této doby jako „Káťa“ má přezdívku!
Od nynějška je to „Čačka“. Pozor ale ne přeřeknutí, na oslovení „Čočka“ je moc háklivá. Čačka jasné?
Vystoupili jsme v Krucemburku a z něj už je to jen kousek na chatu Chatu u rybníku Řeka.
Chata patří žďárským skautům a je pěkná, i když zamořená myšmi.
Na oddíl asi moc malá, ale pro vlčata nebo rovery úplně ideální!
Po vybalení jsme šli ven a hráli Zombie vybíjenou, která má tu výhodu, že hrajete, i když už jste vybití, jen jste Zombie a oživit se můžete, jen když vás někdo vybije.
Taky jsme si zahráli na lodě, které poslepu proplouvají mezi nebezpečnými skalisky, která šumí až k majáku, který houká.
A pak byla hra, u které jsem se hodně nasmála. Byla Pepiho. Rověři byli myši a měli jsme na sobě nalepené sirky jakože chlupy. Berušky je z nás měly strhávat a honit nás. Trochu se to ale zvrhlo a my jsme byli zuřivé bojové myši, které opravdu nechtějí depilaci. Berušky ječely a honička mezi živými ploty mezi chatkami byla dokonalá.
Nakonec byly myši vydepilovány a šlo se zpátky.
Večer jsme zapálili oheň a zpívali.
A protože to byla první noc, nikdo neočekával, že by holky šly dobrovolně hned po večerce spát…
Roveři se radši ještě chvíli vypařili k ohni a nechali je, ať si povídají.
Potom, co jsme se ale poradili na další den, jsme nekompromisně zasáhli a baterky musely být zhasnuty a šeptání utišeno.
Za chvíli už bylo jen slyšet oddychování.
V noci nás ovšem čekala nejedna rušná chvilka, to když někdo křičí ze spaní a nejden ze spaní: „pomoc, pomoc!“ nebo „Čegiii!“, případně „Atíííkůůů!“
Ráno byla k snídani výborná marmeláda (na chlebu). Celou výpravu provozně zajišťoval a jídlo vařil Laky a dařilo se mu to výborně!
Ale jestli ho pochválíte, nepochybně jenom vzdychne a prohoodí něco v tom smyslu, že to jídlo bylo hrozné atd… Nevěřte!
Po snídani byla nějaká hra s políčkovým plánkem, bohužel nevím o co šlo, připravovala jsem si program.
A to bylo hraní kuliček na X způsobů. Po belgicku, po skotsku, po česku, atd…
Důlky jsem ale vyhloubila na zahrádce našich chatových sousedů. Berušky mi říkaly, že bych neměla, ale já jsem je ujišťovala, že ti lidi jistě nepřijedou a po hře důlky zahážeme.
Jaké bylo moje překvapení, když se k chatě začala blížit stříbrná oktávka. Holky trochu panikařily, ale já je ještě ujišťovala, že nejede k nám. Až když metr od nás vystoupily majitelé pozemku s našimi důlky, uvěřila jsem. Oni ale byli moc milí a řekli, ať klidně tu hru dohrajeme. A jejich vnučka si zahrála s námi.
Musím se omluvit Maky a Pepimu, protože vůbec nepíšu o jejich programech… Na většině jsem nebyla a nevím o čem byly.
Už mám ten článek docela dlouhý, to se stejně nebude chtít nikomu číst… A kdo dočetl až sem, bude otrávený z těch blábolů a zavře to .
Takže o poobědovém výletu na Dářko (oběd=rizoto) napíšu víceméně spíš pro sebe…
Když vzpomenu na výlet, vybaví se mi především slovo „dlouhý“. Z plánovaných 14 kilometrů se protáhl na 20. Další slovo by ale bylo „dobrý“. A jako dobrý ho později hodnotily i Berušky.
Šli jsme třeba přes vesničku Radostín, kde už nás trochu bolely nohy, ale v Radostíně mají všichni radost, a tak jsme unavené obličeje mohli nasadit až po ceduli konec vesnice. V Radostíně jenom úsměvy, prosím!
Možná proto je to vesnice Vysočiny 2004… Atty zde chce koupit chalupu.
Celou tu dvacetikilometrovou cestu Berušky vymýšlely velice tajně pro rovery hru.
Špitání a šuškání nás provázelo celou cestu, ale protože jsou to Berušky, pravidla hry jsme znali ještě dříve, než hra začala.
Když jsme se vrátili z výletu, únava z holek zázračně opadla a jen co si opekly párky (13% kuřecího masa, 6% vepřové kůže, 3% hovězího masa, 27% vepřového masa, 33% tuk = OBČEJNÉ PÁRKY), vyrazily připravit hru.
Roveři zatím seděli u ohně, totálně vyčerpaní po výletě.
Přišla pro nás Anička Obrová (tzv. Hanička Bobrová). Bud prý ve hře naší průvodkyní.
Šli jsme po šipkách (a nebýt Aničky, asi 5x bychom zabloudili, byla tma a šipky byly trošinku maličko nezřetelné, jinak ovšem precizní a perfektní!) a hledali úkoly, které byly důmyslně schované!
U mostu jsme třeba museli tančit valčík, taky hrát šátkovku atd…
Holky děkujeme, bylo to fajn!
Druhou noc už holky usnuly okamžitě, den byl hodně vyčerpávající!!!
Ráno, ačkoli byla neděle, jsme vyrazili na gymnastickou rozcvičku na most a potom na vánočku k snídani.
Už je to opravdu dlouhé, tak jen napíšu, že ráno byly ještě 3 programy, pak jsme se po nemalých problémech sbalili a uklidili chatu vyrazili na autobus.
Popcorn ve Žďáře byl nakoupen a účel výletu tedy splněn.
A to je všechno!
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít