Tábor, kde mrzlo až hořelo

A je to tu, opět další zimní tábor oddílu Naděje. Nevím jak využívají jarní prázdniny v jiných oddílech, ale pro nás je tábor v tuto dobu už tradicí. Tentokrát vyrážíme docela blizoučko a sice na Blatiny.

Podařilo se nám zde objevit super obrovské stavení, které má kapacitu asi 70 lidí a je to hotové bludiště se spoustou chodeb, místnůstek a zákoutí.
A protože byla kapacita budovy taková, rozhodli jsme se uspořádat souběžně tábor pro ty, kteří již z oddílu vyrostli a jen závistivě hledí na své bývalé kolegy, jak si užívají oddílového života. Vedení tohoto roverského tábora se ujala Verča s Pudilem.

Je neděle, 8. února 2004, scházíme se v 9 hodin s pracovním kruhem u klubovny a odvážíme věci potřebné jak do kuchyně tak, a to hlavně, na program. Kluci (a Zůza – která mi teď čte přes rameno) zůstávají a já se vracím do Města, abych byl v jednu u klubovny a dohlédl na oddíl nastupující do autobusu.

Konečná – Blatiny. Teď nás čekají necelé dva kilometry mírného stoupání do našeho obr domu. Výhled na údolí je super, hromada chatiček a stavení rozsetých po kraji, nad nimi na jedné straně majestátný Buchtův kopec s vysílačem, na straně druhé skalní masiv Drátníku.
Ubytování se nečekaně protahuje, protože správce uklízí po minulých účastnících a tak vyrážíme do okolí vyzkoušet boje s novými hadrakoulemi. Fičí a je nevlídno a tak se brzy vracíme. Naštěstí už to netrvá dlouho a pokoje jsou naše. Ubytování komfortní, družiny jsou v pokojíčkách s patry, dokonce se i začínáme orientovat po domě. Ale první průzkumné cesty (hlavně na WC) se neobejdou bez mapy, kterou všichni dostali.
Rozloha je opravdu veliká uvidíme jak se nám podaří se svolávat na programy a nástupy. Bude záležet na rádcích, ale necháme se překvapit.

Narnie.
Samozřejmě hlavním důvodem proč jsme tady je záchrana Narnie. Čekáme na znamení a to na sebe opravdu nenechává dlouho čekat. Objevuje se Slánek a s ním i zpráva, že máme pokračovat dále na sever do skal a tam že se má objevit nějaké spojení, které nás povede dál. A opravdu: i když Rysi a Veverky byli vůči tomuto znamení slepí a valili úplně jiným směrem, Jeleni s Liškama se chopili provázku, který je dovedl až ke strmé skále. Stoupali výš a výš, až se dostali ke skalnímu průchodu, ze kterého zářilo ostré světlo do kterého nebylo možno se koukat. Za hučení stromů ve větru pokračovali dál, až se vysoko nad nimi začaly ozývat hlasy. Byli to obři! Z této šlamastyky jim pomohl kývoun bahení – Klít, který je vyvedl ze skalního bludiště. A navíc jim vykládal o Aslanových světýlkách, která se objevují, když někdo potřebuje pomoci. A zrovna v tu chvíli se světýlka rozžala po okolních kopcích. Družiny tak získaly několik indícií, které jim určitě pomohou v dalších dnech. Ale protože už bylo docela pozdě a kuchaři na nás čekali s večeří, tak jsme nádhernou, jasnou nocí pod hvězdami s vycházejícím měsícem za protějším kopcem kráčeli do našeho útulného stavení.
Dali si super hrachovou polévku a připravili se na poslední program tohoto dne.

NAŠTVÁNÍ!!!
Co mě na oddíle štve? Tak zahájil Piškot program. A začal vypočítávat, co vše ho poslední dobou štve. No, nebylo toho málo a navíc to byla pravda. Oddíl se nám poslední dobou mění, objevují se vlastnosti, které se nikomu z nás nelíbí a chování členů vzájemně k sobě také občas vázne. Tak to dřív nebývalo, to tedy ne. Co s tím uděláme?

Tak v tomto duchu se nesl celý večer. Snad na konci tohoto tábora budeme moci říct něco pozitivnějšího v čem jsme se zlepšili. Uvidíme. Ale oddíl Naděje byl vždy hrdým pojmem ve světě skautském snad tomu bude tak i nadále…

Tak už je téměř po dvanácté hodině, rada pracovního kruhu končí, já dopisuji tyto řádky a pokusím se je vložit na naše internetové stránky. Bylo by to snad poprvé, kdy bychom měli každý den aktuální informace z dění na táboře na internetu. Uvidíme, jak se to bude dařit i s fotodokumentací.
Zatím všem dobrou noc.

Dobré ráno, Blatiny!
Je šest hodin a probouzí mě Miky vstávající do služby. Neváhám a jdu se podívat jak to bude klapat v kuchyni. Postupně přichází dnešní služba – Čegi, Žofka, Pepíno a Albi. Chléb se sýrovou pomazánkou je pro ně hračka. Jdu se zatím podívat ven, tam je sibiř. Sněží a silně fouká, Buchťák není téměř vidět. Pomalounku se rozednívá.
Se sedmou hodinou vstává oddíl. Holky jsou stejně vzhůru už od šesti. Kluci spali, protože ti dělali borčus v noci – každého to stálo 5 stopařů.
Sibiř, nesibiř, rozcvička je venku, ale jen krátká.

Po snídani se koná první nástup, k překvapení mnoha – v krojích. Po informacích co vše je zakázáno a co málo je povoleno se vyráží ven na I. – Tesákův – program. Dobývání území – bojujeme o kolíky zabité po lese a snažíme se od nich vést co nejvíce cest pomocí provázků. Pěkně jsme promrzli a tak rychle na sváču. Člověk si myslí jak se zavděčí rohlíkem s jablkem, ale ti naši frfňové vitamíny moc nemusí… S výjimkou Sirky, ta by jich snědla kila.

Miky odvážně bojuje v kuchyni, zatím ho to ještě pořád baví a ani na krok neodloží svou kuchařskou čepici. Ale uvidíme jak dopadne oběd. Myslím, že se s vámi podělí o své zážitky sám v některém dalším příspěvku.

Oddíl mezitím pod vedením Atreie demoluje budovu, tedy mně to tak přijde. Legendově prý prochází roklinou v Šedých vřesovištích až do Aslanových hor. V praxi to spočívá v tom, že s hromadou věcí v náručí běhají a skákají po budově, místo po schodech lezou po provazovým žebříku, probíhají kuchyní, komparsisté do nich buší se zavázanýma očima a takhle z jejich pokoje až do druhého křídla budovy na půdu (kam je mimochodem zakázanej vstup). Asi si budu muset s Atreiem večer povykládat. Ale ještě že jsou vevnitř. Celou demoliční akci nadšeně filmujeme a i fotíme… hm. Tady jsem udělal osudovou chybu svého života – svěřil jsem foťák Piškotovi. Netrvalo mu to příliš dlouho a šikovně vymazal komplet celou paměťovou kartu, což znamená, že 60 fotek je prostě úplně v pryč. Už dlouho mě takhle nikdo nevytočil! Piškot se strategicky zdekoval do terénu připravovat odpolední hru a já se uklidňuju při psaní. Ale teď jdem na oběd.

Musím uznat, že obídek byl výbornej. Česneková polévka a nudle s mákem. Pořádně jsme se našťouchli. Jen nad „klubem anorektiček“ jsem musel chvilku postát, aby milostivě něco snědly. Ale energie je rozhodně potřeba. Odpoledne vyrážíme do té sibiře, čeká nás totiž přechod přes nejsevernější most v Narnii. Takže lítáme po hřebenu v téměř sněhové vichřici a hledáme jednotlivé pilíře mostu. Super hra, drsný počasí, na závěr skáčeme do závějí a fotíme se, jen ve finiši mě zamrzá foťák. Vše je ale i na filmu, takže už se těšíme na film. Záběry budou ale jen pro silné povahy…

V budově se naštěstí už roztápějí kachláče, takže bude pěkné teplounko. Svačinová tatranka mizí v každém daleko rychleji jak dopolední jablko – zvláštní : ).

A je tu opět večer, za okny zuří fujavice a sněží a sněží (uvidíme jestli se zítra dostaneme vůbec na nákup) ale tady uvnitř je nádherně teplounko. Kachláče hřejí jak strhané a tak je sledování našeho „kina“ příjemným zážitkem. V setmělé místnosti je naměstnáno téměř čtyřicet postav, v kamnech praská oheň, z jednoho okna je vidět vysílač, z druhého okna je vidět vysílač a na zdi mezi těmito okny se míhají okamžiky loňského zimního tábora na Švýcaráku v Novohradských horách. Ano, premiéra táborového filmu na táboře, to tu ještě nebylo!

Pomalounku se rozcházíme, už docela unaveni po náročném dni. Tuhle noc už nikdo určitě rušit nebude. Nikdo by asi nechtěl vybíhat ze spacáku do té "Číny" venku… jak je pro zlobivce oblíbeným zchlazovacím trestem.
Druhý táborový den je za námi. Dobrou noc.

Ráno jako malované, žádný vítr ani sněžení. Rozcvička se odbývá na super místě s nádhernou vyhlídkou – i když ta je tady vlastně všude. Konec rozcvičky je už ve slunečních paprscích. Rohlíky s marmeládou výjimečně chutnají každému a tak jich 120 mizí z táců za okamžik.

První program – výtvarno opravdu dost neobvyklé – už sám název UREAART. Prostě nacupital človíček se jménem Arnošt Močný a představoval nám svá díla vyrobená velice neobvyklou technikou. No k míchání barev používal různé druhy nápojů… co dodat, scénka k zahájení programu na hranici mezi humorem a dobrým vkusem : ). Oddíl byl samozřejmě nadšen a válel se smíchy. Nicméně výtvarná dílka vytvořená ve sněhu pomocí stříkaček byla hezkým ovocem první části dopoledne.

Zatímco jsme s Čiky absolvovali několik hodin nákupů po Novém Městě, oddíl se pod vedením kývouna baheního – Klíta – vydal bojovat o rozvaliny města. Boje to byly tuhé, některým se dařilo postoupit na bojovníka stupně 1, některým dokonce i na bojovníka stupně 2, ale absolutně nejvyšším bojovníkem a to sice stupně 3 se stal projíždějící traktor táhnoucí klády, před kterým se muselo vše klidit.
V poledním klidu zjišťuji opět, co kde koho bolí či nebolí, rozděluji kloktadlo a kapky na kašel. Pidipája, Žofka a Maky (kterou jsme si dnes přivezli z města) zůstávají povinně v kuchyni, i přes jejich protesty. Ale nechce se mi je pouštět ven, když jsou nachlazené. Alespoň den v relativním klidu jim prospěje. Samozřejmě jsem ten nejhorší – ale už jsem za těch pár let zvyklej.

Odpoledne a večer je trochu netradiční. Přijíždí početné osazenstvo z Města a Žďáru na další část zdravotnického kurzu. Té se účastní i větší část oddílu, takže to naštěstí program moc nenarušuje. Zbytek oddílu, který se neúčastní posloužil Verči jako výborní figuranti na namaskování zranění pro frekventanty kurzu. Máme totiž na vlastní kůži vyzkoušeno, že lépe než z poznámek se zdravověda pamatuje ze situací zažitých na vlastní kůži. Tak za chvíli vybíhají frekventanti k simulovanému výbuchu plynu, všude hromada raněných, otevřené krvácející zlomeniny, jekot a naříkání poraněných, tam amputovaná ruka, tu zase lžíce zapíchnutá v břiše, kaluže krve. No síla – však se nám z toho jedna Žďáračka sesypala. Ale na oddíl můžu být hrdý, snaží se seč může. Na poprvé by tedy většinu raněných sami úspěšně zprovodili ze světa, ale příště už budou vědět jak na to. Tyhle scény se jim jen tak z paměti nevymažou – to jsem si jistej. Jen pana Žofku jsem moc neuklidnil, když zrovna volal a já mu odpověděl že s Žofkou může mluvit až za chvíli, protože je právě v bezvědomí…

Když se zlikvidovaly následky této krvárny tzn. krev, trosky židlí a nábytku, udělala se blesková večeře – brambory s vepřovým – ideální začátek následující diskuze s panem doktorem Machem o vegetariánství : ) a následně o drogách.
Vím že takových přednášek už asi slyšeli spoustu, ale když slyším a vidím jak se to svinstvo blíží ze všech stran, tak bych chtěl něco udělat, ať se jim to vyhne. A mám strach až jednou odejdou z oddílu, tak že přijde nějakej pitomec s tím, ať si to jdou zkusit a že o nic nejde že drogy jsou fajn. Tahle myšlenka mě fakt děsí.

Už se mi párkrát stalo, že jsem zahlídl odchovance oddílu s cigaretou a oni na to (alespoň férově) já vím že ty to neschvaluješ, ale všechny mý kamarádky kouří a když já nebudu, tak jsem odepsaná. Tobě se to mluví, tebe Miky ani Piškot kouřit nenutí. To jsem musel uznat, nicméně se mě promítnou v hlavě okamžiky strávené na táborech, výpravách atd. prostě ty společné super chvilky a investovaný čas a napadá mě, jestli má vůbec to, co děláme, cenu… Snad jo. To jsem trochu odbočil, ale vážně mě tohle nebezpečí děsí.

Takže: všichni zdrávi, občas jen lehké nachlazení, teplo tu máme a legrace rozhodně nechybí. Uvidíme co nám přinese další den.

První ráno, kdy je budíček budíčkem – všichni kromě služby ještě sladce spí. Nemáme to srdce je vyhánět na rozcvičku ven a tak řádíme po budově až do úplného rozcvičení. Česneková pomazánka byla po ránu ostřejší, což bylo ale jedině dobře, vzhledem k počtu nachlazení.

Dnes nás čekal závěrečný úsek cesty na hrad Harfang. Počasí je drsné a naše putování po severu Narnie nám již vzalo hromadu sil. Dle slibů Dámy v zeleném nás však na hradu Harfang čeká horká koupel, ohromná hostina a hlavně velice vřelé přijetí. Jen nesmíme zapomenout říci, že jdeme na zimní hodokvas.

Takže hned po nástupu se družiny balí a vyráží dle obálek na dlouhé zimní putování. Každá družina jinou cestou, ale před hradem se máme všichni sejít. Sněží a fouká ostrý vítr, ale postupujeme odvážně dál. Dají nám zabrat zatopené louky, ale i tak se dostáváme až pod první rozvaliny hradu – my myslím Tesák, Negi, Mimčo, Duo a já. Ale po družinách ani vidu. Po chvilce vidíme v dálce Rysi vedené Cískem, ale jen se mihli a zmizeli v úplně jiném směru. První pak na místo setkání dorazily Veverky, dlouhé čekání si krátí blbnutím ve sněhu (Žofka, Pája a Maky) a nebo rozděláváním ohně (Brian). Po dlouhé době doráží Rysi, se kterými se nakonec vydáváme do skalního města, které (jak doufáme) nás dovede do hradu Harfang. Po chvilce se ale z velké výšky ozvou hlasy, které nás odmítají vpustit. Naštěstí si družiny vzpomněly na slova o Zimním hodokvase a v tu ránu jsou ze čtyř obrů ta nejmilejší stvoření. Ale jak zjišťujeme, tak Harfang je odtud už „jen“ 200 kroků – ale bohužel obřích. Tak děláme fotku s obry a vyrážíme na cestu. Do Harfangu dorážíme přesně na oběd – tedy jen Rysi a Veverky. Jeleni jsou už na místě, cestu prostě nezvládli – podobně i Lišky, které dorazily vzápětí.

Špenát přišel k chuti, protože jsme po cestě řádili a shazovali se do závějí a vycpávali sněhem. Zejména skupinka Maky, Žofka, Brian a já jsme se něco nadováděli – sotva jsme pak došli nazpět.

Abychom si užili čerstvého vzduchu do sytosti, byl třetí program pro změnu také venku. I když legendově vlastně uvnitř hradu Harfang. Družiny se seznamovaly s ingrediencemi do jídelníčku obrů na Zimní hodokvas. Bohužel bylo zjištěno, že jednou z ingrediencí jsou lidé… Od té chvíle se ve zdech hradu cítíme jako vězni a čekáme jen na vhodný okamžik k útěku… Proto probíháme všechna zákoutí a seznamujeme se s plány hradu. Vypadá to že náš čas nastane po setmění. Doufejme.

I přes náročnost dnešního dne se zatím nachlazení neprojevují v nijak větší míře. Ti, co byli včera raději uvnitř, už zase řádí. Dnes přijel Martin a později také Teo. Naopak nás opustil Miky, kterého zítra čekají závěrečné zkoušky v autoškole – umí si to ale naplánovat! Dnes je opravdu česnekový den. K večeři bramboračka s topinkami – ideální to jídlo k tomu, abychom obrům nechutnali – kdyby došlo k nejhoršímu.

Po večeři se nám podařilo svolat tajnou poradu útěku. Sice kolem dupalo pár obrů, ale neobjevili nás. Bylo dohodnuto, že jakmile bude čistý vzduch, Klít nám dá vědět a uprchneme.

Takže nás čeká perné noční dobrodružství. Snad pro nás dopadne příznivě……

Nikdy se nám nechtělo spát tak moc jako dnes, když jsme spánek jen předstírali a čekali na slíbené Klítovo znamení. Ale to nepřicházelo a nepřicházelo. Veverky už měly dokonce i zvonění v uších…

Až najednou… cinkot trianglu se nese chodbami a spánek jako kouzelným proutkem mizí v nedohlednu. Rychle vybíháme a dle předem smluveného plánu míříme k ruinám vzdáleného domu. Je tmavá mrazivá noc. Sestupujeme po schodech dolů, níž a níž a tam to přišlo. Vyskočily nějaké temné postavy, které si říkaly podzemníci a protože jsme propadli do jejich světa, chtěli nás mermomocí vést ke své královně. Odpor byl marný, protože prý jich byly stovky… Cesta vedla závějemi, bažinami a močály. První vážnější střet byl s jeskyním pavoukem, jehož pavučinou bylo nutno prolézt. Kdo se opozdí, toho šedý stín sluhy Času, který nám byl v patách, bez milosti odešle do země mrtvých. A jejich meče věru nezahálely. Než jsme prošli všemi nástrahami, přeplavili se přes podzemní moře a jezero vařící lávy, zbylo nás méně než polovina. Ta dorazila do místa, kde věky dlí děd Čas. V den, kdy bude probuzen, skončí tento svět.

Před námi se vynořovaly tváře bývalých druhů a my prosili všemocného Aslana, ať nám jej navrátí zpět. To se naštěstí podařilo, takže spát jsme šli v komplet sestavě, ale stejně jsme stále v podzemní říši stovky a tisíce metrů hluboko. Již mnoho jich sem spadlo, ale jen málokdo se dostal zpět na světlo hořejšího světa…

Ráno podle toho vypadalo (i když v hořejším světě bylo určitě krásně a slunečno) – žádná rozvička, až snídaně a k ní podzemnický typický jídlo – vánočka s kakaem. Hned po jídle jsme pokračovali v cestě (ale už bez Žofky, která vyrazila s tatínkem do hořejšího světa na trénink : )).

Plavba temným podzemním mořem nebyla žádná sranda, hromada zálivů a zákrutů, slepých cest, no probádali jsme důkladně nejen celý dům, ale i přilehlé okolí. Ale správná cesta se našla. Bohužel podzemníci nás dostihli a v druhém programu nás využili k náročné těžbě jejich diamantů – každý byl jinak ohodnocen. Nejtěžší nebyla jejich těžba, ale rozvoz k dalším podzemníkům – alespoň že odměna za ně byla tučná.
Nikdo, kdo to nezažil, si nedokáže představit, jak temné dokáže být to nejhlubší podzemí. Tam jsme se ocitli odpoledne – s pouhou jednou krabičkou sirek, které při největší nouzi sloužily ke kratičkému posvícení a usnadnění cesty. A tak se poslepu hledaly věci v batozích (po předchozím probloudění komplikovaným domem), rozeznávali podzemní tvorové (plyšáci) po hmatu, prolézalo pod židlemi, rovnali se podle velikosti a hromada dalších složitých úkolů, které člověka potkají jenom a pouze v podzemí. Kdo použil nejméně sirek na vyřešení úkolů, ten na tom byl samozřejmě nejlépe.

A takto postupně se naše kroky více a více blížily do podzemního paláce. Po pořádném promrznutí (venku -11) a odjezdu Georgovců, jsme do něj vrazili odhodlání se probít na svobodu. Temná zákoutí paláce skrývala spoustu úkolů a hlavním nepřítelem byla tma. Po dlouhé době hledání a bloudění jsme se dostali až do chodeb odkud se nesly povědomé hlasy. Poznali jsme, že se jedná o Dámu v zeleném a patrně jejího tajemného průvodce – ty jsme potkali před několika dny při přechodu mostu.

Teď již ve zkratce. Tajemným průvodcem byl námi dlouho hledaný Rilian. Kouzlem, které bylo ukryto ve stříbrné židli jej očarovala tak, že zapomněl kdo je. Proto jsme společně zničili stříbrnou židli, ale to ještě nebyl všemu konec. Dáma v zeleném se proměnila v hrozného zeleného hada (Rilianovi došlo že to byl ten samý had, který zabil jeho matku) a začal krutý boj. Už jsme se loučili se životy, ale Rilianovi se nakonec jeho mečem podařil smrtící zásah. Příšera byla poražena a my společně s Rilianem pokračovali v cestě do Hořejšího světa. Využili jsme Rilianových informací a objevili tajnou cestu, kterou Podzemníci hloubili kvůli přepadu Narnie. Cesta opravdu ústila na povrch a nás tam čekala velká slavnost pořádaná fauny. Nebaštili jsme se, zavzpomínali na proběhlé události a nezbylo než jít spát. Dnes byl opravdu náročný den. Ale završil naše několikadenní snažení – našli jsme Riliana!

Zítra nás tedy také čeká náročný den – balení, úklid a odjezd domů. Ale oproti proběhlým bojům to bude už asi hračka.
Ach jo, poslední noc na táboře, fňuk, fňuk. Dobrou noc.

A je to tu, poslední den našeho zimního tábora. Ať si říká kdo chce co chce, konce skautských akcí prostě nemám rád. A tak jsme se už probouzeli s pocitem že nás dnes nečeká nic moc příjemného. Ale abychom se trochu oklamali, byl režim jako vždy: budíček v 7 hodin, rozcvička – a to ne ledajaká, ale Teova – takže je každému jasné, že to žádná ulejvárna nebyla.

Po nástupu ještě vyrážíme ven na jeden jediný herní program dnešního dne, který vedou holky – Zůza s Čiky. No, není to tak úplně přesné, nebyl to úplně poslední program. Protože po svačině nás čekaly další „super“ hry. A tak se rozdávaly stopaře za nejrychleji sbalený batoh, bleskové a důkladné zametení pokojů, vytření podlah, nasekání dřeva atd. No byl to fofr, ale stálým kontrolováním jsem byl utahanější než kdybych to vše dělal sám. A ve stejném duchu se nesl celý zbytek dne. Úklid, balení a shánění věcí – to by jeden neřekl, co odpadků a různých věcí může být po 40 lidech po týdnu. Ještě že jsme včera odvezli většinu věcí do klubovny a přivezli Piškotovo auto. Do pežotka a škůdky se snad zbytek vejde – naštěstí vešel.

Po obědě se ještě rychle douklízí kuchyň, zatímco ostatní hlasují o názvu tábora. Návrhy jsou všelijaké, žádná vyložená pecka v nich není. Škoda, že tu není Miky, toho by určitě něco napadlo. Ale znenadání políbí múza Pájise a další návrh je zde: Tábor, kde mrzlo až hořelo. Ještě chvilku se přeme, jestli to není moc dlouhé a jestli jen Mrzlo až hořelo není lepší, ale většina rozhodla, že nebylo. Název naráží na jeden velmi silný noční prožitek většiny oddílu – ale to je top secret : ). Známka tábora je 1,06, což je naprosto super. A svědčí to o tom, že většina lidí byla spokojena a i jediný letošní nováček byl do činnosti opravdu zapálen.

Je uklizeno, půl třetí a tak vyrážíme dolů do údolí na místo kde máme sraz s autobusem. Jsme přesní, právě dojíždí. Nakládáme věci, ještě se rozhlížíme po zasněženém okolí a na kopec kde se v dáli těsně pod skalami tyčí chaloupka, která byla naším domovem. Ale už domů.

U klubovny se rozcházíme jen zvolna – nikomu se moc nechce. Ještě odvážím Áňu a Briana domů, podrbu nového Svobodovic psa – prostě ještě jakkoliv oddálit návrat domů po tom super prožitém týdnu. No prostě příznaky jako vždy. Ještě se zpětně omlouvám rodičům, kteří čekali náš příjezd 16:30 – tak jak bylo psáno v oznamu. Holt jsme přijeli trochu dřív. Chyba byla na naší straně, doufám že to nezpůsobilo moc komplikací…..

Teď už sedím zase ve svém pokoji, právě jsem dokopíroval hromady fotek z notebooku a znovu prožívám jednotlivé dny. No bylo to moc fajn s těma uličníkama – teda taky jsem nebyl nejhodnější. Po těch posledních dnech v práci jsem potřeboval řádit a zlobit, ale oddíl je na mé vtípky a lumpárny už také zvyklý, takže je vše v pořádku.
Pár dní mi teď bude zvláštně, když kolem stále nebudou zástupy kamarádů a režim se bude také patřičně lišit od táborového… ale to je život, můžu bejt rád, že tohle vůbec zažívám a to už kolik let. Někdo tohle nezažije (natož pochopí) za celý život.
Jen si tak říkám: „Jde takhle žít věčně?“