A je to tu, poslední den našeho zimního tábora. Ať si říká kdo chce co chce, konce skautských akcí prostě nemám rád. A tak jsme se už probouzeli s pocitem že nás dnes nečeká nic moc příjemného. Ale abychom se trochu oklamali, byl režim jako vždy: budíček v 7 hodin, rozcvička – a to ne ledajaká, ale Teova – takže je každému jasné, že to žádná ulejvárna nebyla.
Po nástupu ještě vyrážíme ven na jeden jediný herní program dnešního dne, který vedou holky – Zůza s Čiky. No, není to tak úplně přesné, nebyl to úplně poslední program. Protože po svačině nás čekaly další „super“ hry. A tak se rozdávaly stopaře za nejrychleji sbalený batoh, bleskové a důkladné zametení pokojů, vytření podlah, nasekání dřeva atd. No byl to fofr, ale stálým kontrolováním jsem byl utahanější než kdybych to vše dělal sám. A ve stejném duchu se nesl celý zbytek dne. Úklid, balení a shánění věcí – to by jeden neřekl, co odpadků a různých věcí může být po 40 lidech po týdnu. Ještě že jsme včera odvezli většinu věcí do klubovny a přivezli Piškotovo auto. Do pežotka a škůdky se snad zbytek vejde – naštěstí vešel.
Po obědě se ještě rychle douklízí kuchyň, zatímco ostatní hlasují o názvu tábora. Návrhy jsou všelijaké, žádná vyložená pecka v nich není. Škoda, že tu není Miky, toho by určitě něco napadlo. Ale znenadání políbí múza Pájise a další návrh je zde: Tábor, kde mrzlo až hořelo. Ještě chvilku se přeme, jestli to není moc dlouhé a jestli jen Mrzlo až hořelo není lepší, ale většina rozhodla, že nebylo. Název naráží na jeden velmi silný noční prožitek většiny oddílu – ale to je top secret : ). Známka tábora je 1,06, což je naprosto super. A svědčí to o tom, že většina lidí byla spokojena a i jediný letošní nováček byl do činnosti opravdu zapálen.
Je uklizeno, půl třetí a tak vyrážíme dolů do údolí na místo kde máme sraz s autobusem. Jsme přesní, právě dojíždí. Nakládáme věci, ještě se rozhlížíme po zasněženém okolí a na kopec kde se v dáli těsně pod skalami tyčí chaloupka, která byla naším domovem. Ale už domů.
U klubovny se rozcházíme jen zvolna – nikomu se moc nechce. Ještě odvážím Áňu a Briana domů, podrbu nového Svobodovic psa – prostě ještě jakkoliv oddálit návrat domů po tom super prožitém týdnu. No prostě příznaky jako vždy. Ještě se zpětně omlouvám rodičům, kteří čekali náš příjezd 16:30 – tak jak bylo psáno v oznamu. Holt jsme přijeli trochu dřív. Chyba byla na naší straně, doufám že to nezpůsobilo moc komplikací…..
Teď už sedím zase ve svém pokoji, právě jsem dokopíroval hromady fotek z notebooku a znovu prožívám jednotlivé dny. No bylo to moc fajn s těma uličníkama – teda taky jsem nebyl nejhodnější. Po těch posledních dnech v práci jsem potřeboval řádit a zlobit, ale oddíl je na mé vtípky a lumpárny už také zvyklý, takže je vše v pořádku.
Pár dní mi teď bude zvláštně, když kolem stále nebudou zástupy kamarádů a režim se bude také patřičně lišit od táborového… ale to je život, můžu bejt rád, že tohle vůbec zažívám a to už kolik let. Někdo tohle nezažije (natož pochopí) za celý život.
Jen si tak říkám: „Jde takhle žít věčně?“