Úkolem hráčů, čili členů bylo projet asi 800 m dlouhou lesní cestu. Na stromech, kamenech a v trávě kolem cesty byly papíry s písmenky a čísly – jednoduchý úkol = sestavit zprávu. Po sestavení zprávy bylo nutné převést vajíčko a to samozřejmě tak aby nepřišlo k úhoně. Jediné, co znepříjemňovalo tuto pouť, byli telmarýnští záškodníci, kteří se nečekaně vynořovali z příkop a stromů u cesty a pálili hadrakoulemi hlava nehlava, kolo nekolo. Tato překážka byla, tedy vlastně měla být, jediná. Nepočítali jsme ovšem s vynalézavostí členů oddílu, kteří si jako zábavu zvolili vzájemné narážení do sebe navzájem, srážení se z kol a blokování. A tak se ženu s lékárnou jako blázen k místě srážky, kde Xík s kolem leží v jedné příkopě, Maky s kolem v druhé příkopě (obě z jedné družiny), ale obě se šíleně smějou: “Mášeno, to byla rychlost, co?“ – no, a pak s nima něco dělejte.
Faktem zůstává, že po tomto programu byla řada u zdravotnického stanu dost dlouhá, a tak asi službě v kuchyni přibude k evidenci dovozu pitné vody také dovoz cisteren s peroxidem, septonexem či novikovem.
Odpolední program – lov na bílého jelena také zaslouží pozornost. Oddíl rozdělený na dvě části naháněl rovery s bílými páskami na čele po lese a chytal je do lasa. Úlovek putoval do ohrady, kde byl bráněn před dobyvateli druhého týmu.
Nejviditelnějším výsledkem jsou šrámy na krku téměř každého „bílého jelena“, takže pokud k nám zavítáte při návštěvním dni (za týden v pátek) tak se nelekejte, nesnažili jsme se věšet, stále ještě nás to pořád ohromně baví : ).
Večer byl už klidnější, a tak se od soumraku sedělo v táborovém kruhu na programu: Jak tě vidím. To jsme se zase dozvěděli zajímavých věcí z pohledu kritických očí ostatních.