Tábor oddílu Naděje jinak

Ve věžnici to bylo dobrý. Nebudu vysvětlovat pravidla, protože všichni z oddílu tam byli a světlušky a vlčata to nezajímá. Takže tohle je jen tak na připomnění.
Určitě si vzpomenete, že v první komnatě hradní věžnice se pro postup stačilo podepsat. Ve druhé se házelo kostkou a ve třetí jsme se museli naučit básničku. Ve čtvrtý byla zase kostka. Do pátý komnaty jsme mohli jen když už jsme tam byli. V šesté musel být z každé družiny jeden. V 7. jsme museli mít baterku. V osmičce nás muselo být 10, atd. V poslední komnatě jsme museli vysvobodit Kaspiana.
Jednoduchý, co? - Nesprávně.
Chodil tam totiž hlídač a kontroloval komnaty. Když nás v nějaký našel, museli jsme zas od začátku. Nebo, když jsme hodili kostkou něco menšího, než 4, tak taky.
Hustý, co? - Správně.

PS: Taky byl drsnej ten nepořádek ve stanech po téhle hře. Myslím tím ty roztrhaný věci, karimatky a poztrácený stopáče, kartáčky na zuby a hrnky (potřebný do komnaty č. 13).

Náš oddíl dostal k vánocům lakrosky, které jsme celý rok ani neviděli. Přece jsme se nakonec dočkali. Ráno se na programovém pásu objevil lakros a už to jelo. Zachřestilo se, napočítalo do třinácti, obmotali jsme lakrosky a začali se učit hrát. Nahrávky vrchem i spodem, ještě vypilovat sbírání míčku a je to. Musíme se víc snažit - nikomu to moc nejde. Po chvíli tréninku se už začíná víc dařit. Skoro každou druhou střelu už někdo chytí a sbírání se otočilo k lepšímu. Tesák už neobrací oči v sloup, jak nám to nejde, nýbrž se začal smát. Řekl nám pár fíglů a ukázal pár otoček a zas to bylo o něco lepší. Potom jsme se pustili do nových cviků. Třeba trojúhelník a co nejrychleji přehazovat jeden na druhého. Naopak ti slabší měli cvičit přihrávky zblízka i zdálky. Na to sloužil jiný cvik. Označili jsme si lakrosky, zkusili pár hodů, triků a otoček vyšli jsme vstříc svačině, poněvadž už začali cinkat. Tesák slíbil, že příště si už dáme nějakou hru nebo pokládání na metu.

Tak takhle se jmenoval čtvrtý program. Úkol od Riliana zněl: „Vyrobte si šráky na záchranu hvězd.“ Ono se řekne „vyrobte si“, ale jak? Naštěstí jsme dostali plánek, abysme si představili, jak takový šrák vypadá. Během dvou hodin jsme měli vyrobit něco ve tvaru stanu s plachtou, do které se budou hvězdy chytat, a s háčkem na krystal. Šrák musel být také dostatečně velký, aby se do něj vešla celá družina a aby se s ním mohla pohybovat a hvězdy sbírat. Nejprve jsme tedy museli najít dlouhý klacky na základ šráků - to byl obyčejný obdélník z klacků, který se musel dobře svázat, aby to drželo. Potom se to nějak dostavělo a utáhlo. Nejde to moc dobře popsat, protože to bylo docela složitý. Nakonec se to podařilo dostavět i Veverkám (s Čeginou pomocí), ale výsledek podle toho vypadal - zadní část šráku byla úplně zvednutá do vzduchu, ale jinak… Ostatní šráky vypadaly o něco lépe, i když některé byly na pokraji rozpadnutí.
No, a nakonec nám Rilian oznámil, že musíme být každou noc připraveni na záchranu hvězd.

Cesta. Každá je jiná, některé se podobají, ale cesta, po které jsme jezdili s depešemi od narnijských skřítků, byla jedinečná. Jak nám řekl Rilian, cestu ke skřítkům hlídá pár drsnejch Telmarýnů, a proto musíme zprávy přenášet - to byste neuhodli - na vnitřní straně vajíček. Samozřejmě tím není vše vyřešeno. Abychom nebyli tolik nápadní, musí se na trať vydat vždy pouze dva z družiny. Po cestě se snažíme zapamatovat si písmenka a už do nás šijou Telmarýni. Koho zasáhnou, musí se vrátit. Cesta ovšem není jen o uhejbání, jelikož na trati je naráz osm lidí, předjíždí se a také bourá… Tak, máme tu:
1× naražené žebro (Zuzka)
X× odřeniny (Janča, George, Zuzka, Xík, Čegi, Albi)
1× naražený palec (Xík)
Nakonec jsme to přece jen dohráli do konce, tuším, že vyhráli Jeleni a skřítci se přidali na naši stranu v boji proti krutému králi Mirazovi.

V tomto programu nám krutovládce Miraz ukázal svou sílu. Před hradem, který obýval, se šikovaly, ne desítky ani stovky, ale tisíce vojáků! Napřed přišli na řadu pěšáci - nabušení hoši s mečem a štítem. Nedalo se ani dohlídnout na druhý konec šiku. Po pěšácích přišli na řadu kopiníci - o stupeň lepší než pěšáci, ale jen s kopím a pláštěm. Horší bylo, že jich bylo daleko více než pěšáků. Nakonec přišli na řadu jezdci. Takové množství jezdců pohromadě. Je to ta největší armáda, kterou jsem kdy viděl pohromadě. Nejvíce mě zděsilo to, že Miraz měl meč nazývaný Rindon.

Pak se vydali do říše lesů zabíjet víly, ty z Narnie. Zabíjeli fauny a skřítky. Zabíjení začalo tím, že pokáceli strom a tím zabili dryádu. Potom se vydali do hlubších a hlubších a temnějších lesů. Telmarýni došli až ke skřítkům, kteří kovali zvláštní, ale ty nejlepší meče. Těm sebrali meče a nakonec je killnuli. Škoda těch skřítků, ještě by mečů vyrobili hafo moc. To Talmrýnům však nestačilo. Chtěli ještě víc a víc. Přišli do lesa faunů, ti tam hráli na flétnu nádhernou hudbu a víly tančily. A tančily tak nádherně, jak tančí labutě na jezeře. Do té doby než přišli Telmarýni a zabodli je svým kopím. Potom jsme viděli jak Miraz zajišťuje zábavu na hradě - uťal hlavu faunovi svým Rindonem. A pak se objevila jedna horší zpráva pro nás i pro Kaspiana. Mirazovi se narodil syn. Nakonec se na nás rozběhli a chtěli nás pochytat a pak zabít.

Tak tahle hra byla fakt MEGA. Trvala 4 programy a co se v ní dělalo, se dozvíte během nejbližších minut (pokud vydržíte číst).
Začalo to tak, že k nám přijel velký velitel armády od Lucerny - Boss Matsumoto. Přijel k nám na kárce, kterou táhli dva Telmarýni. Bylo to znamení jeho velikosti. Byl tak veliký, že měl okolo 30 cm a byl to myšák. Boss se nechal slyšet, že se k nám přidá do boje proti Mirazovi i se svou „big army“. Podmínkou však bylo, že musíme dokázat přežít v lese, a tak jsme hupli do plavek a jeli jsme zase od znova. Vyrobit obuv, oděv, spacáky… prostě všechno, co jsme chtěli (kromě plavek), jsme si museli vyrobit. K tomu jsme potřebovali plasty, látku, zlato a spoustu dalších věcí a ty jsme si museli vyrobit z věcí jako kůže, šutry, provaz a spoustu dalších, které psát nebudu, protože by to trvalo do aleluja. No tak jsme teda začali někde od pravěku a sháněli si věci a mezi tím byly zkoušky, za které, když jsme je splnili, byly papírky, na kterých byla napsána část cesty. A když jsme sehnali 12 částí (ať jsme je získali za splněnou zkoušku nebo jsme si je koupili za 5 zlat), čapli jsme kola a vydali jsme se na cestu, kterou popisovaly ty kartičky. Cesta byla úplně hrozně dlouhá. Teda alespoň pro nás (Rysy), protože jsme jeli blbou cestou a tak jsme si udělali dlouhou okliku a byli jsme rádi, když jsme narazili na studnu, ze které něco teklo. Takže jsme teď možná otrávení nějakým humusem a ani o tom nevíme. Možná nám zbývají poslední chvíle života (teda kromě Jacka a Císiho), protože ti píchli na jednom osudovém kopci, a tak se k tý studni nedostali. Možná, že je toto poslední věc, kterou napíšu.
Vyhráli to Jeleni, pak ňáký ženský a zase ňáký ženský, no a nakonec my (Rysi destruenti) jsme ani nedojeli do cíle.

Tento program byl toho dne třetí. Nejprve nás Atty rozdělil na dva týmy. Vysvětlil nám pravidla a mohlo se začít. Rozprchli jsme se do lesů a rozdělili si úlohy. Polovina týmu na chytače a druhá na obránce. Chytači dostali lasa a vydali se na louku u seníku. Měli za úkol nachytat co nejvíce jelenů a zavést je do vězení (chlívku, stáje…). Tam je střežili obránci před útoky nepřátel. Když nepřátelé rozvázali provazy, byli všichni jeleni volní. Další úkol obránců byl trefovat se do obránců i chytačů soupeře hadroškama. Když nás trefili, museli jsme se jít zapsat na papír pod své jméno. Nakonec jsme je všechny pochytali a vyhrálo družstvo, ve kterém jsem byla já.
Byl to super program plný zábavy a super procvičení se štítem. Potom jsme poklidili les a šli na sváču.

Nebyl to tak docela bezdomovec. Spíš člověk, kterému život ve sklepení Mirazova hradu vyhovuje. Samozřejmostí byl dárek na uvítanou v podobě trojstopáče, 2Kč, kousku sušenky apod. My jsme ale potřebovali aby mám ukázal tajnou cestu z hradu. Jenže to nebylo zadarmo. Museli jsme si obstarat chleba, takže jsme potřebovali mouku. Ale předtím ještě obilí - to prvně zasít, zalít a počkat až uzraje a další věci.

Vezmu to pěkně po pořádku: v družině jsme si rozdělili činnosti v rodině. Rozdělili jsme se na ženský, chlapy, Vencu a vola. Každý člen rodinky něco směl a něco nesměl. Vůl mohl jen bučet a Venca nesměl chodit. Nejprve jsme si vyměřili pole, poté ho zorali, zaseli, zalili, počkali 120 dní a až uzrálo, svázali jsme klasy do snopů, sklidili snopy a v pytli na trakaři je dovezli mlynáři. Mlynář mohl pokecat jen s Vencou a rozuměl jen pozpátku. Ten nám taky obilí proměnil v mouku.Teď už jen zbývalo upéct chleba, dát ho bezdomovci a hurá ven z hradu i s princem Kaspianem.

Konec pauzy a do třinácti vteřin v jídelně. Protentokrát má program Teo. Pravidla byla lehká: jít do lesa, sebrat Telmarýnům ze zad příklady a jít k seníku, kde byl čtverec, který hlídali další Telmarýni. Ve čtverci, který hlídali, byly číslice a z těch se skládaly výsledky. A už se běží, během chvilky jsou příklady strhány ze zad a vypočteny. Družiny už zaujímají místa kolem čtverce a jsou připraveni do něj vkročit. Vypadá to, že Telmarýni si přivolali posily. A tím pádem se počty úspěšných útoků sužují. Poslední útoky a už slyším chřestidlo. Jen co opozdilci dorazili - konec počítání. Úspěšnost počítání se družiny dozvěděly, tuším, později. Což znamená, že to nepatří sem… THE END

Tak já jsem dostala popsat vám program, který se jmenoval Bojový prapor. Atrei si nás svolal ke kruhu a vysvětlil pravidla. Šlo o to, že některá z družin ponese prapor (byli to Rysi) a ty nesměl nikdo dohonit. Aby to bylo těžší, tak jen dva z družiny měli rozvázaný oči (no taky že to Pepa Tulis hned napálil do stromu). A aby je nikdo nedohonil, tak kladli pasti. Byli tam pasti, jako je třeba: udělejte 25 dřepů, počkejte dvě minuty, sundejte si pravou botu nebo jeden člen družiny musí být nesen - u tohohle bych se zastavila…

No tak jsme doběhly k Bahňáku a tam byla past - jeden člen musí být nesen. No a tak mi Máčka vlezla na záda a už jsem si to krosily rybníkem. První část ještě šla, ale potom už jsme byly tak vysmátý, že když mi Maky skočila na záda, začaly jsme se smát, já jí neudržela a slítly jsme do toho bahna po zádech… S tímhle by jsme mohly v pohodě kandidovat do Neváhej a toč!... Vylezly jsme z rybníka (na našem oblečení byly nánosy bahna, takže moje černobílý kalhoty už nebyly černobílý, nýbrž černohnědý).
No a pak už jen „hurá“ do tábora a rychle se vysprchovat - protože už na nás to bahno dost zasychalo a smrděly jsme…

Začalo to hned na nástupu. Vedoucí nám řekli, že máme mlčet, dokud nám neřeknou KONEC. V 9:00 nás přivolali zvoněním, my jsme se rozdělili do čtyř týmů a hráli jsme baseball. Když Maky byla na metě a připravená, tak řekla: „Jo.“ A asi jednu minutu si držela ruku na puse. Potom se hrálo a při baseballu promluvilo docela dost lidí např.: Vařík, Laky, Eliška, Maky, Jack… atd. Pak jsme se střídali na metě pořád dokola a nakonec Piškotův tým vyhrál. Většina z nich už mluvila. Všichni se šli napít a šli pro lakrosky. Pak se šel hrát lakros. Zase byly stejné týmy jako při bejzu. Lakros spočíval v tom, že měl jeden z družstva položit míček i s lakroskou na metu. Ale musel mít nahráno, aby mohl dát GÓÓÓL. Když jsme dohráli lakros, uklidili jsme lakrosky. Služba zrovna cinkala na svačinu a celý první program byl za námi.

Vězení začalo náhodným příchodem prince Kaspiana. Kaspian nám řekl, že ví kdo by nám mohl pomoci v boji proti Mirazovi. Tak jsme se odebrali do lesa, kde po několika metrech byl malý mužík, který si opékal kuře. Po pár krocích blíž jsme zjistili, že je to narnijská bytost. Skřítek. Když jsme mu byli na dosah, začal se ohánět sekerou a my jsme se už nemohli přiblížit. Když jsme mu začali vysvětlovat, co děláme, proč ho potřebujeme, přišli Telmouši a zatkli ho i s Kaspianem do vězení.

My jsme utíkali do tábora, kde jsme se vyzbrojili a HURÁ DO BOJE. Když jsme došli po krvavých stopách k vězení, snažili jsme se osvobodit Kaspiana a skřítka, ale hlídalo je asi osm Telmoušů, kteří byli krutí jako oheň. Ale nás bylo víc a tak jsme po několika minutové bitvě otevřeli zámek a vypustili ven skřítka. Kaspian si musel ještě chvíli počkat, protože teď všechny telmarýnské síly směřovaly k němu. Ale poněvadž nám skřítek pomohl, osvobodili jsme i Kaspiana, který ani nepoděkoval. Nejvíce se zasloužili o zachránění skřítka Rysi a tak se k nim přidal, ale pozor! Skřítkovi jsme se pokusili vzít maso a on nás málem zabil, takže to raději nezkoušejte. Potom jsme se skřítkem odešli do tábora a on zmizel v lese. Kaspian se taky rozloučil a zmizel. A to je konec.

Jako každá Barma i tato byla pracovní. Na začátku programu se měl oddíl povinně převléct do plavek a jet se koupat na Luž. Časem se to však zvrhlo a mohla zůstat služba + pár jedinců např. Xík atd. Těchto pár jedinců pomáhalo Piškotovi a Pájovi stavět Barmský most. Úkolem služby, ve které jsem byla i já, bylo donést klacky z lesa, nařezat a nasekat dříví, uklidit kuchyň a potom?… Potom už byla flákačka. Naše jediná zábava bylo čtení BRÁVÍČKA. Jelikož „poradna“ nebyla tak dobrá jako vždycky, Xík předčítala článek „Jak se vyslat na párty“. To nevíte, kdy se budou tyto věci hodit?!! Najednou se ze zatáčky vyřítil oddíl a naše lážo plážo se proměnilo v chystání na svačinu a následné zacinkání.

Setkali jsme se v 5. programu a bylo to před stanama. Každej, kdo byl před stanama ve spacáku, musel stát 2,5 minuty - přede všema lidma z oddílu. Tak jsme si tam stoupali a byli tam 2 minuty, protože 2,5 minuty bylo hodně moc. Bylo 22 obětí, nakonec i Piškot a Zdeny. Tak si tam stoupnul celej oddíl. Měli jsme napsat o každým, co si o něm myslíme. Tak to bylo fakt drsný. Byla to známka 1,49 - nebo nějak tak, já už si to nepamatuju. No tak jsme si tam pokaždé stoupli. Bylo to strašně dlouhý a nevěděli jsme co dělat. Tak jsme se furt prohlíželi. Najednou se začalo pomalu, ale jistě stmívat, tak si všichni vytáhli čelovky a vypadalo to, jako když jsou na louce světlušky, který svítí jak pominutý. Bylo to suprový. No jo. Každý si každého prohlížel a nestačilo nám ani 5 papírů. Pak přišel na řadu Piškot, seděl tam a najednou mu začaly blbnout hodinky a pípaly mu po každé minutě. Bylo to k zbláznění. Všichni se z toho vážně málem zbláznili, potom se tam usadil náš milý vůdce Zdeny a seděl tam 2 minuty, všichni o něm psali strašně moc věcí, až na některé výjimky. Někdo tam třeba napsal jenom 3 věty. Potom se začal program blížit ke konci a všem se začalo chtít spát. Bylo už 10 hodin, když všichni zalízali do spacáku a pokoušeli se usnout. Potom přišel Rilian a něco nám říkal, jenže už bohužel nevím co. Tak jsme zase ulehli do spacáků a všichni byli usnutí během 10 minut. Celý tábor spal, jako když ho do vody hodí…

Tato hra začínala stejně jako ty ostatní, vysvětlováním. Rozdíl byl v tom, že to všichni nějak rychle pochopili. Potom se všichni z družiny rozdělili na stavitele a nosiče svíček. Stavební měřidlo představoval klacek jeden metr dlouhý, kterým se odměřovala přesná vzdálenost svíček, které se skládaly do trojúhelníku. Na družinu vyšlo 50 svíček, takže si asi každý dovede představit, jak musela vypadat louka posetá 200 svíčkami. Cílem této hry bylo zabrat co největší plochu ve vytyčeném území. Nosičská práce spočívala v nošení svíček stavitelům. Takže nosič se cvakl na lano přenesl 2 svíčky a stavitelé z nich postavili trojúhelník. Všechno muselo probíhat rychle, protože ostatní se snažili o stejný cíl, takže se družiny mezi sebou blokovaly svými svíčkami.

V pátém programu, po večeři, hygieně a nástupu, mezi nás opět zavítal Gaal. Oznámil nám, jak už jsme se dozvěděli od Kornelia na začátku třetího programu, že musíme navštívit knihovnu, jelikož jsou tam knihy, které by se nám mohli v budoucnu hodit. Přece je nenecháme napospas Telmarýnům. A jak by se dalo čekat, nebylo to vůbec jednoduché. V roli knihovníků nemohl být nikdo jiný než Telmarýni. První byl slepý a čekal na nás hned u vchodu. Museli jsme kolem něj projít tišeji než potichu, bezhlučně - prostě tak, aby o nás neměl ani ponětí a nemohl si zavolat pomoc. Když se nám to podařilo (a ne vždy se nám to podařilo) tak jsme pokračovali dál do knihovny. Zde už byli další Telmarýni a ti už viděli víc než dobře, tak jsme se kolem nich museli nepozorovaně proplížit a v duchu doufat, že kdyby nás náhodou zahlédli, tak si nás spletou s někým jiným a my se nemuseli jít napsat na listinu smrti. Když se nám tedy podařilo překonat tyto dvě překážky a vrátili jsme se (opět nepozorovaně) s knihou zpátky před vchod. Tam jsme se pokusili rozšifrovat její název a tipnout si jestli je autorem Narnian nebo Telmarýn. To celé, myslím, nebyl problém - rozeznat dílo narnijské od těch telmarýnských. A takhle jsme se snažili získat co nejvíce knih do skončení pracovní doby v knihovně.