Vím, že se sám s hrdostí řadíš mezi Oldskauty. Pojďme se tedy poohlédnout trošku zpět do historie a přiblížit těm mladším, jak to vypadalo v dobách nedávno minulých.
Kolem 70. roku jsme se jako skaut rozpadli. V roce 1971 byl poslední tábor, starší toho většinou nechali a my mladší, Milada a Jáchym Bukáčků, jsme založili oddíl Lesní Moudrosti pod pionýrskou organizací. Jezdili jsme na Podolí, ale z Podolí se pak stal tábor ROH, tak jsme přešli na Javorek.
Tam všechno vyvrcholilo - měli jsme tábor v indiánském duchu - přijela na nás kontrola a s okamžitou platností nám zakázali činnost.
Jak vám bylo, když se to stalo? Musela to být asi velká rána, mít zakázané to, co vás bavilo...
No, nám to bylo vcelku jedno. Jezdili jsme dál. Byli jsme většinou vysokoškoláci, udělali jsme si neoficiální tábor. Navíc jsme byli ve věku, kdy jsme se vdávali, ženili,… Nechali jsme toho.
Na co nejvíc ze svých mladých skautských let vzpomínáš?
Nejvíc vzpomínám, když jsem byl mladej, chodili jsme s bráchou do družiny Ledňáčků. Vedl nás bratr Fiala – bylo to ještě ve SKAUTU 68-69. Klubovna byl samostatnej barák na Malé uličce - jinde než je teď.
Družinovky probíhaly tedy podobně jako dnes. Co jste na nich dělali nejradši?
Nejčastěji jsme hráli foukanou s pinpongáčem.
A co tábory? Z nich máš taky určitě spoustu zážitků…
Na táboře jsem byl nejmladší, asi sedmiletej. Máma tam jezdila pomáhat vařit a měl jsem tam bráchu. Tábory byly mnohem početnější, pamatuju si, že se vařilo tak 120-150 jídel.
Páni, a to jste se tam všichni vešli?
No, ono se nespalo jen v podsadových stanech, spali jsme i v hangárech. Ten náš se jmenoval Pirát.
Co bylo oproti těm dnešním táborům ještě jiné?
Na našich táborech jsme chodili daleko víc pomáhat, chodili jsme pracovat do okolí. Nejvíc se pomáhalo Sedlákům, kteří nám třeba potom za pomoc dali brambory nebo tak... Vždycky jsme pracovali tak minimálně 3-4 dny.
Taky byl tábor striktně rozdělenej na dívčí a chlapeckej, což by dnešní oddíl asi těžko nesl.
Jak dlouho tábor trval?
Buď 3 týdny nebo 14 dní. Jezdili jsme ale v srpnu, Milada Řádková vždycky říkala, že v srpnu je levnější zelenina.
Na Miladu a kuchyň vzpomínáš vůbec rád.
Milada byla perfektní - když třeba nechtěly hořet kamna a nestíhal se dovařit oběd, vždycky zakřičela: „čáprčí, čáprčí!!!“, a pokaždý přiběhly děcka s haldou chrastí. Tak to mi zní v uších dodnes.
Největší lahoda byl konvovej jogurt – jogurt ve velké konvi. To nebylo žádný Danone, vždycky se vytáhla z potoka konev a každej dostal šufana… my jsme si do toho sbírali třeba borůvky a to pak byla lahoda!
A co skautský slib? To je pro každého velmi impresivní zážitek. Jaký byl ten tvůj?
Letos jsem byl pozvanej na setkání Oldskautů v Podolí, což byla velmi pěkná akce, a zde jsme právě přemýšleli, kde jsme skládali poslední skautský slib. Všichni to věděli úplně přesně: já jsem tvrdil, že pod Kalvárkou, Pepa tvrdil, že přesně ví, že na louce u Šabartů, a Šerif, že na loučce za táborem. Hlavně že si to všichni přesně pamatujeme.
Dobře, na místu se asi neshodnete, to vlastně ani není až tak důležité. Mnohem podstatnější je, jak to celé „slibování“ probíhalo.
Mělo to takovou nádherně tajemnou atmosféru. SKAUT už byl totiž zakázanej. Vzbudili nás ve 12 hodin, nás, co jsme šli slibovat. Odvedli nás na to „přesný“ místo. Tam byla za ohněm překrásně nasvícená vlajka. Tonda (= tehdejší vedoucí Tonda Špinar) nám řekl, že o tom nikde nesmíme mluvit. Potajnu jsme slib teda mohli složit a pak jsme se tajně vraceli zpátky.
Takže ani třeba rodičům, kamarádovi jste nic neřekli?
Ne, ani rodičům. Věděli jsme to jen my, co jsme tam byli. Aspoň v dětských očích jsem to tak viděl. Největší dojem byl, že všechno bylo tak tajemný.
A Tonda Špinar, to byl tvůj poslední vedoucí?
Jo, pamatuju si, bylo to na posledním táboře, Tonda prohrál nějakou sázku, a na úplně posledním táboráku se musel oholit sekerkou.
Vidíš, jsou to takové hezké střípky, tvé vzpomínky.
Rád bych ještě zdůraznil, že to všechno vykládám jako dospělej dětskýma očima. Člověku to nepřipadá, když vzpomíná, že je to 35 let, myslí, že je to nedávno.
Skaut se po revoluci znovu obnovil, a další lidé mají další šance načerpat spoustu zážitků. Ty ses také znovu poměrně aktivně zapojil do činnosti…
Jsem moc rád, že jsem znovu začal. Všichni si časem uvědomí, že skauting člověka provází celý život. Otázka je, kdy má příležitost se k tomu vrátit. Já jsem příležitost měl – díky dětem – jsme s Lenkou strašně rádi, že nás na tábor někdo vezme.
Nesmírně si vážím Býka a Šerifa, kteří při rodině, zaměstnání a ve svém věku jsou schopni se tomu naplno věnovat.
Vnímáš nějak rozdíly za těch skoro 15 let?
Pro mě je jeden pohled dítěte – před třiceti lety – a to mi splývá. Teď jako 43letej dědek to vnímám podobně – taky mi to splývá. Jediný, co bych chtěl, aby se nezapomínalo, že skaut je výchova ale i HRANÍ. Bojím se, aby se prestiž „být nejlepší“ nestala tím hlavním. Aby oddíl byl nejlepší, družina nejlepší… – prostě ne soupeření o to, kdo je nejlepší. Skaut je jednoduše společenství – s klady i zápory. V poslední době mě mrzí, když se na Ventilačce ventilují věci, které by si lidi měli vyříkat mezi sebou – viz. události letošních prázdnin. Spousta lidí to totiž čte a můžou si to vyložit jinak, než je skutečnost.
Ptala se Jíťa