okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 17. 11. 2004
článek číslo 243
autor: Jíťa

 

Toulavé vlče

Rozhovor s Teem, hlavním legendovým, o jeho začátcích, o šikaně, nových trendech v středisku a o budoucnosti.
Začneme klasicky. Pověz nám, jak jsi se ty do skautu dostal?
Já jsem se dostal do skautu přes taťku – on skautoval okolo roků 68-69 a vyprávěl nám o tom odmalička.
Začal jsem chodit v Ostravě, ale tam to bylo takový pochybný – na družinovku se šlo většinou na nějaký hřiště a tam se celou dubu jedl šťovík.
V r. 1991 jsme se přestěhovali do Nového Města – bylo to v létě, tak jsem jel hned na tábor. Naši se znali s Pepou. Tenkrát to byly takový ty masový tábory – asi 150 lidí (viz. fotka). No a pak už jsem nastoupil normální skautskou kariéru.

Mám z vyšších míst nařízenou jednu povinnou otázku, a teď by se vcelku hodila… Tak tedy: Jak vzpomínáš na legendární Káňata?
Káňata – no, to je problém.. Jak to navlíct… Když jsem byl vlče, tak Káňata byli prostě vzor, chtěl jsem jít do skautu dřív právě kvůli Káňatům.
Když jsem se tam konečně dostal, nastalo zchlazení – vzal si mě do parády Black, byl jsem družinový otloukánek, Pudil mi vymýšlel všelijaké přezdívky – třeba MIMČO – tu jsem měl až do Tábora smíchu 1997. Ještě horší bylo PODLEJZ, to jsem nesnášel, tak mi tak Pudil říkal pořád. Absolutně nechápu proč.
V Káňatech jsem byl rok, pak se rozpadli – všichni odešli do roverů.
Pak jsem přešel do Jelenů, tam to bylo dost podobný. To už jsem uvažoval, že skončím, ale nestalo se.

Jak je to podle tebe s "družinovou šikanou" dnes?
Šikana je dost tvrdý slovo, ale nějaká je. Já jsem zažil všechny pozice: dostával jsem kapky, sám jsem tak vychovával nějaké členy, a teď, jako vedoucí, samozřejmě vidím, že takovýto styl výchovy se k slabším členům uplatňuje i dnes. Důležité je ale poznat hranici, kdy už to přechází v šikanu. Pak je potřeba zakročit vyšší mocí.

Ty nyní funguješ v oddíle jako legendový vedoucí. Mohl bys nám vysvětlit, jak vůbec „legendování“ vzniklo a co to znamená?
Vzniklo to tak, že byla skvělá Narnie 1, a když se dělala Narnie 2, chtěl jsem, aby byla taky skvělá a aby navazovala na tu první, aby byl co nejlepší příběh. To byly základy legendování. Ale přišlo nám, že děcka z toho byly otrávený, že to ani tak neocení, tak jsme pak dělali jakoby opak – Quo vadis? 2003. To bylo prostě chudý a z toho jsme byli otrávený zase my, vedoucí.
Tak jsme si řekli, že další rok uděláme Narnii 3 s ještě velkolepější legendou a s ještě víc postavama, a že všechno bude ještě víc propojený. Všechno mohlo být jakýkoliv, ale hlavně velkoplepý!
No a já jsem o těch Narniích věděl nejvíc, tak jsem se stal hlavním legendový vedoucím. Pravda, občas jsem prudil i kvůli detailům v příběhu, tak jsme se občas pohádali.

Proslýchá se, že toto „legendování“ neděláte jen ve skautu, ale rozjíždíte něco ještě velkolepějšího. Mohl bys nám to přiblížit?
To je pravda. Jak začalo být všechno velkolepý, zjistili jsme, že bychom mohli dělat i tábory pro děcka za peníze. A pak najednou shodou okolností přišla za paní Kubickou paní Daniela (z nejmenované firmy, která je dnes už naší konkurencí) a ptala se po nějakých schopných lidech - že dělá programy team-building a odpadl jí tým. Paní Kubická jí dala číslo na Piškota a už jsme jeli na první akci k Plzni. Tam s námi byli spokojení a my se rozhodli založit vlastní firmu. Před čtrnácti dny jsme měli první samostatnou akci. Živnostenský lis už je na cestě.

Prý připravujete velkolepý film z velkolepé Narnie 3. Povíš nám o tom něco?
Ano to je pravda. Bude to něco trochu jiného než byly filmy doteď. Jsme dost napnutí, jak veřejnost tento styl přijme. Každopádně nás (teda hlavně Piškota a Tesáka) to stojí dost úsilí a času. Můžu slíbit hodně efektů i perfektních záběrů. Premiéru plánujeme někdy kolem Vánoc, ale možná se zde objeví nějaký trailer už dřív.

Jak se s odstupem času díváš na svůj předčasný odjezd z tábora Narnie 2002 a události s tím spojené?
No, celé se to odehrávalo v takové té euforii čerstvě navázaného vztahu. To pak člověk dělá věci, které by normálně nedělal. Prostě má trošku iracionální myšlení. Svým způsobem to byla taky tak trochu provokace, co Zdeny snese. No, ale už jsme si to vyříkali a tak nějak to uzavřeli. Občas to ale musím otevřít, protože se mi zdá, že někteří roveři, kteří v tom tenkrát byli zaintersovaní a mysleli si jak to má jednoduché řešení (Nebudeš to dělat a hotovo!), se dostávají do podobné situace. Nedokážou si přiznat, že překračují tu nepsanou hranici, a tak ji podle potřeby posunují dál. Kvůli tomu se ještě občas pohádáme. Ale teďka to vypadá, že už to bude pasé jednou provždy.
Jako takový velký mezník v nápravě tehdejších napjatých vztahů vidím zimní tábor 2003. Tam vyvstaly úplně jiné problémy, které donutily rovery, aby se stmelili do jednoho jednomyslného teamu. Vyvrcholilo to onou pověstnou vigílií. Myslím, že tam roveři vytvořili nejlepší team, co kdy byl. Bohužel na úkor rangers, ale to už je jiné téma.

A co ty a kuchyně? Změnil jsi nějak názor na hádku roverů a rangers potom, co jsi dělal táborového kuchaře?
No nevím, jestli budou čtenáři vědět o co tam šlo takže ve stručnosti: Děvčatům se zdálo, že je roveři (a hlavně programoví) berou jako služky, které patří jen do kuchyně. Že nemají šanci se v oddíle prosadit jako kluci. No vznikla z toho velkolepá hádka s ostrou výměnou názorů, slzy, tichá domácnost…
To bylo samozřejmě hlavním důvodem, proč jsem šel do kuchyně. No a musím říct, že je to pěknej opruz. Takže názory na to, že v oddíle mají holky i kluci stejnou šanci se stát programovým, se u mě nezměnily. Je to jenom o iniciativě každého jednotlivce. Důkazem jsou snad nové posily v programovém teamu (Áňa a Eliška), které to docela rozjely. Stále si také myslím, že celý rok nic nedělat a pak jet „jenom“ na tábor do kuchyně, je přece jen méně náročné, než připravovat každou akci a trávit hodiny vymýšlením programů. Každý by se měl zamyslet jestli dává oddílu dost a jestli jenom neblokuje místo jiným, kteří by oddílu dali víc. Každopádně mě kuchyně naučila si více vážit kuchařů a řehole, kterou na tom táboře podstupují a pomohla mi pochopit, že strávit tři týdny o prázdninách zavřenej v kuchyni s vidinou, že za rok to bude to samé, je horší, než nejet na tábor vůbec. No, ale jak už jsem jednou říkal, co s tím kdo udělá je jen a jen na něm.

Vraťme se teď zase trošku zpět, k oddílu. Dokážeš si představit sebe ve funkci vůdce 1.oddílu Naděje?
Jo.

Plánuješ to?
Dokážu si to představit, ale nebudu.

Proč?
Nebylo by nejmoudřejší teďka o tom mluvit.

Jak bys porovnal Zdenyho a Montiho jako vůdce?
Každej byl úplně jinej vůdce. Oba věnovali oddílu hodně úsilí a byla to od nich velká oběť. Každý z nich se snažil, aby byl oddíl co nejlepší, ale měli taky svoje vrtochy, které ho moc dobře neovlivňovali. Monti dost zaváděl některé vojenské móresy, což bylo dost prudérní a vedlo to k hádkám s PK. Taky mně nepřišlo moc vhodné tahat do oddílu náboženství (Montiho tradiční: „Neber boží jméno nadarmo do úst.“). Zdeny má výhodu v tom, že je oddílu věkově blíž. Jeho hlavním problémem je, že nemá stejný vztah ke všem členům oddílu. Jsou tam lidé, se kterými si rozumí a tak se s nimi více baví, blbne s nimi atd. To v očích těch ostatních vytváří dojem, že někomu nadržuje, i když to tak samozřejmě není. Monti si držel ode všech stejný odstup. Pomáhal mu v tom, ale i ten věkový rozdíl.

Dobrá. Prozraď nám ještě, jaké šance na udržení dáváš novému kmeni?
Vypadá to dobře, ale zažil jsem už pěknejch pár pokusů, které selhali.. Přeju jim to. Akorát by taky mohli začít dělat něco do střediska.

A co si myslíš o relativně novém trendu v našem středisku, že rangers vedou vlačata a roveři světlušky?
Normálka. Pohoda. Nevidím v tom žádnou závadu, když je to baví.

Normálka, pohoda.. Slova, kterými Teo zakončil svůj rozhovor, jsou značně vystihující. Troufám si říct, že poukazují na jeho životní postoj. Je to prostě fajn člověk, který se dokáže vyrovnat s minulým i budoucím.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít