Už od roku 1997, kdy spatřil světlo světa první film z dílny MPZ video collection, se snažíme stále zvyšovat a zvyšovat laťku těchto snímků.
Tehdy jsme měli propojenou jen kameru s videem, Miky vybíral scény a jen říkal teď play, teď pauzu, přetočto to, jedem dál. Pak se složitě dodával zvuk k celému snímku, kdy Piškot vybíral hudbu, Miky komentoval a já to se to vše snažil spojit v jedno ještě s původním zvukem. Jedna chybička a celý film se jel znovu.
Tak to byly začátky – nicméně i na takto dělané filmy byl velký ohlas. Ukázali jsme že skauti nejsou jen „křováci“ z lesa, ale že si umí i pohrát s technikou a že jejich program je bohatý.
Léta plynula a dostala se nám do spárů první videokarta za pár tisíc. S tou jsme si tedy užili – zpožďoval se zvuk, obraz se občas pěkně trhal a párkrát jsme i přišli o celý film – Teo, který tenkrát zpracovával film z letního tábora Nela Alba by mohl vykládat – mimochodem jediný film, který nespatřil světlo světa – bohužel.
No a nakonec to skončilo tak, jak to skončilo – zadlužil jsem se a konečně jsme disponovali trochu slušnou mašinkou na tvorbu filmů. Snažili jsme se z ní vymáčknout maximum a laťka se stále posouvala. Mohli jsme ovlivňovat každou sekundu obrazu i zvuku – což ale znamenalo, že na každé sekundě člověk strávil daleko více času… Do toho přišla digitální kamera, DVD vypalovačka a jsme na úrovni nynějších dní.
Asi největší prověření této střižny přišlo s tímto celovečerním Narnijským filmem. Byl začátek října a Piškot se pustil do boje s tímto kolosem – 4 hodiny filmu z letního tábora 3 hodiny filmu ze zimního – k tomu rozhodnutí propojit všechny tři narnijské příběhy za posledních 5 let našeho skautského života.
Když jsem postupně zjišťoval do jakých rozměrů je tento projekt plánován (mohutné dotáčení scén, celovečerní film, měsíce práce), tak jsem byl nucen prohlásit: „Promiň, kámo, ale do toho nejdu, na to mám příliš málo času a nechci jej obětovat tímto způsobem“. Tak jsem také udělal a rozhodně nelituji – jedny ze nejkrásnějších měsíců v mém životě. Jsem rád že to Piškot chápal. Miky, poslední nebo vlastně první z MPZ se také příliš neangažoval – vlastně to ani nešlo – z Prahy jezdí tak jednou za 2 měsíce…
Proto jsem byl rád, že se zapojil Teo s Tesákem. A nastalo období, kdy jsem Piškota vídával vstávat v šest ráno, a odcházet v deset večer domů. Stříhal i v obědové pauze, prostě pořád. Když jsem náhodou přišel domů dříve, mohl jsem aspoň kamarádovi dát něco k večeři, povykládat… o tom, jak se Teo na začátku listopadu koupal, jak Tesákovi roztrhli školní rifle, jak stavěli nad městem bránu do jiného světa, jak Tesák chodí pozdě do školy, protože se natáčí i ráno…
Na klávesnici nápis: ukládat, ukládat, ukládat – přece jen zamrzí když člověk celé odpoledne dělá něco co pak ztratí…
Takhle plynuly dny, týdny, měsíce – já jen pozoroval jak je Piškot unaven, nereaguje na okolí vše dává jen a pouze filmu. Mrzí mě poznámky ostatních že na něj v poslední době není spoleh – kdyby věděli, jak je to náročné… Ale nezastávám se, jeho volba.
Film je už hotový ale pouze v počítači. Na médium né a né jej vyexportovat – tak se s mým počítačem dějí divy – mizí programy a nastavení od výrobce, občas se smaže něco, co se vlastně mazat nemělo… Piškot se stále častěji provinile omlouvá, já se snažím chápat, ale soptím. „Ať už je ta zatracená premiéra za námi!“ Ani na Vánoce není klid, pokoj je obsazen….
Ale konečně se daří. Těším se na premiéru – po letech první film, který uvidím poprvé až na premiéře.
Premiéra proběhla velice úspěšně, až jsem překvapen kolik lidí dorazilo a jak moc se film líbil i laikům, kteří o oddíle a Narnii nevědí téměř nic.
Jedno je jasné nebyl to táborový film ale nádherný, celovečerní film o Narnii, o bájné zemi, která se stala legendou pro několik generací kluků a holek procházejících oddílem Naděje. Příběh, na kterém vyrostli, kde získali spoustu zážitků, zkušeností do dalšího života a stali se kamínkem v mozaice novoměstského skautování.
Film je tedy u konce – do nejmenších detailů jej ocenila asi jen hrstka lidí – ti, kteří prožili kamarádskou atmosféru oddílu za posledních 5 let – tedy my. Díky, Piškote, Teo, Tesáku – myslím, že nikomu z nás nezůstalo oko suché. A není se za co stydět – předložili jste nám velkou část našeho dosavadního života – odkud vede do světa tisíce cest – jak zní jeden ze skautských sloganů. Někdo se ocitl na křižovatce a poznal že je čas odbočit, někdo se bude snažit tvořit podobné příběhy ještě nějakou chvíli. A o tom ten život asi je, i když člověk trochu zesmutní.
A tak jediné co zbývá dodat na závěr je otázka: „Stálo tohle vše za to? Desítky a stovky hodin práce na něčem co za dvě hodiny uplyne… Obětovat kousek ze svého života, zážitky které za tu dobu mohly být…
Jsem rád, že si kluci po premiéře odpověděli ANO. Bez podobných „bláznů“ by takové projekty nikdy nevznikly i když nebudou nikdy dostatečně doceněni.